Děti jako efektivní investice

Nejdůležitější úkol vládní koalice byl možná již dohodnut. Program, který může dosáhnout šesti- až desetiprocentní čisté roční výnosnosti. Tedy dlouhodoběji více než jakýkoliv trh cenných papírů. Tato reklamní znělka je však i vážným varováním, o co Česko přijde, když se sliby nesplní či naplní jen formálně.

Schématické znázornění výnosů investic do lidí; míra investic s věkem postupně klesá a brzy už nepřináší ani tolik, kolik je na ni vydáno, největší dopad (a výnosnost) má předškolní vzdělávání; převzato z Heckman (2006) (pdf), týká se znevýhodněných dětí.

Jde o podporu předškolní výchovy dětí. Pochopit, proč je tak důležitá, umožní slavný perryjský školní experiment. Odstartoval v 60. letech v USA. Byly do něho náhodně vybrány děti ve věku 3 až 4 let ze sociálně slabých rodin, považované za "zaostalé".

S IQ jen kolem 80. Některé děti absolvovaly předškolní program, v němž se učily, jak se učit. Jiné děti ze stejného prostředí žádnou takovou výchovu nedostaly a sloužily k porovnání, jak předškolní výchova probíhající na několika cvičeních ráno ve skupině a poté odpoledne s učitelem přímo doma zlepší budoucnost dětí. Děti se učily zvládat vlastní impulzy, plánovat si povinnosti a spolupracovat. Začalo se čtením a počítáním. Při návštěvách doma byli vzděláváni rodiče, jak v dítěti podpořit touhu po učení.

Víc pozornosti nadaným

Když perryjské děti dosáhly deseti let, byly znovu otestovány, zejména na inteligenci. Výsledky byly tragické. Skupina, která získala předškolní výchovu, na tom byla naprosto stejně jako ta, která nezískala nic. Předškolní program byl označen za katastrofu.

Nicméně děti byly sledovány i nadále a začalo vycházelo najevo, že členové skupiny, která dostala předškolní výchovu, se chovají jinak. Vzácněji u nich docházelo k záškoláctví, nepodváděli a nelhali. Nekradli. Byli lépe schopni organizovat si svůj život.

Definitivní vyhodnocení programu proběhlo, když se z dětí stali čtyřicátníci. Dospělí, kteří před více než šestatřiceti lety prošli předškolním programem, dosáhli mnohem vyššího vzdělání, měli vyšší příjmy i bohatství, proto i méně často pobírali sociální dávky. Dívky vzácněji otěhotněly už jako teenagerky či se nestaly tak často svobodnými matkami. Podstatně méně byli dospělí zatýkáni či obviněni z trestného činu.

Perryjský a od té doby i řada dalších pokusů ukázaly, jak extrémně důležitá je velmi raná výchova. Nejde přitom o inteligenci či "znalosti", které nutně hrají roli. Naučí-li se dítě výhodám získávání schopností, dovedností či znalostí, získá i sociální či emoční kompetentnost, která mu ulehčuje učení a řešení problémů v pozdějších letech. Nejsou-li naopak děti doma stimulovány řešit úkoly, být zručné, vzdělávat se, nastoupí na školu znevýhodněné a tento handicap se začne prohlubovat. Dítě školu a vzdělávání "nechápe", nepřilne k nim a zvolí odlišnou životní strategii, více impulzivnější a parazitičtější.

Pohříchu učitelé tento vývoj málokdy zvrátí. Je totiž dokázáno, možná paradoxně, že více pozornosti, vstřícnosti i rad věnují spíše nadanějším žákům, u nichž jsou "výsledky jejich práce" rychleji a snáze viditelné.

Praktické školy jako zbytečný luxus

V Česku stále mnoho dětí nastupuje do praktických škol, i když by vhodně cílená předškolní výchova či asistenční pomoc v začátcích dokázaly jejich "znevýhodnění" kompenzovat. Již nikdy v životě – ať již ve formě různých reforem vyššího vzdělání, rekvalifikačních či doškolovacích programů, či rehabilitací vězňů – nebudou investice do lidského kapitálu tak efektivní jako v dětství.

Heslo "Školky pro všechny" může být jen volební vějičkou – vzpomeňme například na pomník Internetu do škol – a chybná vzdělanostní politika se pochopitelně neprojeví v tomto ani v následujících politických cyklech. Obojí svádí k politickému zanedbávání skutečného raného vzdělávání. Dojde-li k tomu, občanská i ekonomická perspektiva země bude omezena.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Ve zkratce ...

Dosavadní studie nenalezly, že by ženy v přítomnosti sexuálně zabarvených podnětů vykazovaly vyšší impulsivitu či že by byly ochotnější podstupovat rizika. Zatímco mužům stačí pohled i na lehce erotickou fotografii a stanou se z nich ihned rozhazovační hazardéři. Anouk Festjens, Sabrina Bruyneel a Siegfried Dewitte (pdf) však upozornili, že ženy na vizuální erotické podněty obecně nereagují, na jiné – třeba dotykové – však ano. Svou teorii ověřili v experimentech, v nichž se ženy dotýkaly pánských trenýrek – a obratem začaly více diskontovat (být více impulsivní), byly ochotnější jít do rizikových sázek i více utrácet.

Obrázek ukazuje, jak sexuální podnět-trenýrky (černý čtverec) u žen vyvolal nárůst impulsivity (rychlejší pokles hodnoty budoucích peněz) vůči kontrolnímu podnětu-tričku (bílé kolečko).

U řady živočichů, ptáky počínaje a savci konče, symbolizuje červená barva dominanci, jedinci tak pomocí ní mohou zastrašovat ostatní. Některé studie ukazovaly, že tomu tak může být i u lidí, třeba ve sportu. A některé výsledky vskutku naznačovaly, že družstva nosící červené dresy mají vyšší pravděpodobnost výhry než týmy nosící jinou barvu. Thomas V. Pollet a Leonard S. Peperkoorn (pdf) využili barvu trenýrek bojovníků v ultimátních soubojích (UFC) v předpovědi, zda ti, kteří nosí červené, budou úspěšnější. Žádnou takovou závislost však nenašli.

Podíl vítězných zápasů u borců v (zleva) červených, černých, bílých, modrých a jinak barevných trenýrkách. Žádný vliv.

Abychom dnes nezůstali jen u trenýrek, zavítáme do matematiky. Ekonomové Duncan Gilchrist, Michael Luca a Deepak Malhotra (pdf) otestovali, zda platí 3+1>4 … a nerovnici na trhu práce skutečně potvrdili. Pointa jejich experimentu spočívá v tom, že zaměstnanci vyvíjejí pracovní snahu nejen dle výše mzdy, ale i dle toho, jak se k nim zaměstnavatel chová. Když porovnali produktivitu zaměstnanců, kteří dostávali rovnou 3 nebo 4 dolary na hodinu, nezjistili v jejich snaze téměř žádný rozdíl. Nicméně skupina zaměstnanců, která měla slíbeno 3 dolary a od zaměstnavatele získala překvapivě 1 dolar „navíc“ se pak více snažila a byla produktivní mnohem více. Zaměstnanci cítili závazek se k zaměstnavateli chovat také vstřícně.

Lene Aarøe a Michael Bang Petersen (pdf) ověřili, zda podpora sociálních programů souvisí nejen s morálním, politickým či jiným hodnotovým nastavením člověka, ale i zda je zrovna hladový. Subjekty svého pokusu nejdříve nechali vyhladovět a pak jedné skupině dávali nápoje s cukrem a druhé jen s umělým sladidlem, ptali se jich nato na podporu sociálních politik. „Sytí“ lidé podpoře chudých nakloněni tolik nebyli, na rozdíl o „hladových“ lidí. Na druhou stranu, když bylo subjektům umožněno přímo přispět bližnímu, ani hladoví nebyli ochotní se dělit. Hlad tak přiměje lidi podporovat společenské transfery, nicméně vlastní, sobecké, chování mnoho nezmění.