Stránky

pátek 31. ledna 2014

Jen zákon korupci úředníků nezničí

Povznesme se nad hádky o důvodech protlačení zákona o státní službě. Záleží na tom, jak bude fungovat, nikoliv proč bude zaveden. A o profesionalizaci úřednictva usiluje (či se tak snaží vypadat) celé politické spektrum. Vedle jeho možných skutečných hrozeb – třeba zakonzervování zájmových skupin a neomezení korupčních příležitostí – může být jeho dlouhodobý přínos ohrožen dalším faktorem, nepřekvapivým, přesto nediskutovaným.

Indická teorie

Nejprve krátký příklad. Máte házet hrací kostkou, sami, nikým nepozorováni v kancelářském boxu. Jakékoliv číslo padne, zaznamenáte na arch papíru. Celkem máte 42 hodů. Arch nato odevzdáte a čím vyšší součet na něm bude, tím vyšší odměnu získáte. Uvedete pravdivý počet nebo si něco přimyslíte?

Úkol byl jedním z mnoha, kterému čelili indičtí univerzitní studenti v experimentu, jehož cílem bylo zjistit, jak moc budou podvádět. Jelikož prokázat jim nečestnost nešlo, množství peněz, které si z hry odnesli, záviselo jen na jejich morálce.

Při tolika hodech by měl být průměr kolem 3,5 – v součtu tedy kolem 147. Medián předložených výsledků byl ale 168. Pár participantů předložilo arch i s 252 body. Měli troufalost tvrdit, že jim padaly jen šestky. Podvádění malé i velké bylo tedy všudypřítomné. Experiment dvou ekonomek, Remy Hanna a Shing-Yi Wang (pdf), je však zajímavý v jiném detailu. Od jeho účastníků byly získány i životní plány a zaměstnání, jež by chtěli dělat. Nejoblíbenějším místem největších podvodníků byla státní správa.

Na konci pokusu jeho účastníci dostali ještě příležitost část "vydělaných" peněz věnovat charitě a zachovat si alespoň trochu cti. Pohříchu, ač měli nejvíce, nejmenší částky dávali opět budoucí státní úředníci.

Červená čára ukazuje medián odpovědí, blíží se k těžko dosažitelnému 99 percentilu pravděpodobnosti možných součtů. "Spravedlivý" průměr by měl být kolem 147; výsledky u studentů.
Indická praxe

Jistě, lehce lze mávnout rukou nad tím, jak umělý experiment to je, natož ještě hraný studenty, takže o realitě toho mnoho nevypoví. Minimálně ze dvou důvodů to nedělejte. Hanna a Wang totiž poté podobnou hru sehrály i s indickými státními zaměstnanci. A u nich již existovalo poměrně realistické měřítko ochoty podvádět. Díky náhodným kontrolám docházky na pracovištích byly známy údaje o tom, zda zaměstnanec v práci nebyl a přesto si vykázal celodenní práci.

Potvrdilo se, že "házeči nejvyšších čísel" jsou právě těmi, kterým nevadí brát peníze i při své absenci. Státní správu vskutku preferují osoby s ne zrovna vysokým etickým standardem, přestože by tomu mělo být právě naopak.

Kultura korupce

Druhý vhled dodaly britské ekonomky, Abigail Barr a Danila Serra (pdf). Analogický experiment sehrály na Oxfordské univerzitě se zahraničními studenty ze 40 různých států. Prokázaly, že ti, kteří přicházeli z nejzkorumpovanějších zemí, byli také těmi, kteří byli nejvíce ochotní zachovat se nečestně. Podvést pro svůj vlastní prospěch se do mysli lehce prodere, pakliže je člověk od mala obklopen úplatkářstvím a klientelismem. Studenti z různých zemí se jistě nenarodili s větší či menší tendencí k podvádění, to až "kultura korupce", v níž žili, změnila jejich uvažování.

Experimenty ilustrují, že je-li veřejný prostor, resp. stát, brán jen jako prostředek ke korupční rentě, nemůže překvapit, jaké hanebné chování a jedince bude přitahovat. Návrhy na zlepšení státní správy, které mají udržet na uzdě sebestředné a korupční zájmy úředníků (či politiků), nebudou mít žádný dopad, pakliže budou na státní funkce kandidovat lidé jen s cílem svého vlastního obohacení.

Najímání a hodnocení úředníků by se proto nemělo týkat jen jejich schopností, ale i dalších jejich vlastností – vysoké morální integrity či ochoty druhým prospívat. Pochopitelně při nástupu do státní služby nikdo nemá motivaci odkrýt svou touhu po rychlém a nekalém zbohatnutí. Nicméně i komerční firmy čelí podobným problémům a moderní personalistika a budování korporátní kultury si s nimi dokáží, tu lépe, tu hůře, poradit.

Jde to přes peníze

Účinnými nástroji jsou i vysoké platy. Je dokázáno (pdf), že vyšší nástupní mzdy dokáží přitáhnout větší zájem kvalitních uchazečů – měřeno jak jejich inteligencí, tak třeba současným či minulým příjmem, jakož i pracovníky s intenzivní sociální empatií – měřeno třeba jejich odborným profilem či psychologickými testy. A z mnoha dobrých kandidátů se schopní i čestní snáze najdou. Ti pak dokáží vytvářet dobrou praxi, která přitahuje další.

To se mimochodem potvrdilo i u oxfordských zahraničních studentů ze zkorumpovaných států. Čím déle ve Velké Británii pobývali a zažívali, že oportunistické chování je odsuzováno, tím čestněji se poté chovali.


Psáno pro Hospodářské noviny.

čtvrtek 23. ledna 2014

Koho v mládí potkáš, toho ve vězení najdeš

Stát se zločincem není jen volbou, ale i důsledkem mixu působení rodiny, která vychovává, kolektivu, v němž se člověk pohybuje, příležitostí a prostředí. Anna Piil Damm a Christian Dustmann (pdf) se zaměřili na poslední faktor a zaspekulovali: vyrůstalo-li dítě v sousedství, v němž byl zločin běžným jevem, naučí se jej samo užívat jako validní životní strategii, takže se ze "zločinem promořených čtvrtí" budou častěji rekrutovat zločinci.

Leč podobné úvahy mají značná úskalí, působení jednotlivých vlivů lze jen obtížně odlišit. V čtvrti může být vysoká chudoba, nízká vzdělanost, lidé se vzájemně nestýkají, a proto je tam i vysoká kriminalita. Zároveň v prostředí sociální anonymity a frustrace nebude výchova dětí nejsnazší, takže budou mít větší pravděpodobnost skončit jako zločinci. Do podobných čtvrtí se navíc mohou stěhovat recidivisté (a jejich rodiny). Co a jak konkrétně ovlivní budoucí skon mládeže k zločinnosti, nemusí být vůbec zřejmé.

Oba vědci měli ale štěstí. V Dánsku mezi lety 1986 a 1998 fungoval rozsáhlý program umísťování uprchlíků z různých zemí (celkem jím prošlo 80 tisíc lidí), který měl povahu přirozeného experimentu. Vlastností programu totiž bylo, že rodiny uprchlíků ubytovával v jednotlivých částech země náhodně. Různé rodiny se tak nastěhovaly do rozdílných čtvrtí, bohatých i chudých, s vysokou i nízkou kriminalitou a nato v nich dlouhá léta žili.

Potvrdilo se, že ve čtvrtích, kde žilo více mladých kriminálníků a bylo spácháno více (zejména násilných) zločinů, se chlapci přistěhovalců snáze naučili páchat zločiny a byli také v pozdějších letech častěji odsuzováni. Nejvíce byli ovlivněni, byla-li jim čtvrť etnicky spřízněna.


Psáno pro Vesmír.

úterý 21. ledna 2014

Pravidla vybírání partnera v síti

Seznamování se přesunulo na síť a digitální údaje, které on-line randící za sebou zanechávají, umožňují nově zkoumat pravidla lidského randění na obrovských, detailních a reálných datech. Dosavadní výzkum byl omezen na dotazníky, v nichž respondenti často lžou (třeba o tom, jaké vlastnosti u partnera "skutečně" preferují), zatímco interakce na internetové seznamce má přímé, reálné dopady. Lidé musí být více upřímní, protože se s partnerem dohodnutým on-line eventuálně setkají (i přesto existují náznaky, že participanti internetových seznamek lžou o svém příjmu a výšce, zatímco participantky o svém vzhledu). Ken-Hou Lin a Austin Jennifer Lundquist (pdf) zkoumali vliv rasy a vzdělání na trhu partnerů v USA. Kupř. zda existuje "rasová hierarchie" či je lidem lačnícím po lásce a partnerovi barva jeho kůže lhostejná.

Vzor posílání první zprávy k seznámení; řádky symbolizují toho, kdo odesílá, sloupce příjemce. První matice se týká žen, druhá mužů. Výrazná diagonála ukazuje na preferenci vlastní rasy/etnika.
Nejsilnějším zjištěním je intenzivní upřednostňování vlastní rasy – Asiatky, černošky, Hispánky i bílé Američanky preferují nejvíce své soukmenovce, nato bílé muže a pak už vlastně nikoho (byl tak třeba nabourán stereotyp, že si bílí muži vybírají submisivní Asiatky; spíše se zdá, že je tomu naopak). U mužů platí rovněž preference své rasy, ale už nejsou natolik vybíraví a jsou ochotni randit i s jiným etnikem, nicméně černošky nepreferuje kromě černochů nikdo a to ani vysokoškolačky. Nejvíce jsou preferovány Hispánky, nejspíše i proto, že černoši „si netroufnou“ pozvat bílou ženu.

Překvapivé je, že preference platí bez ohledu na vzdělání (zejména u bělochů), takže bílé vysokoškolačky upřednostňují bílé muže nad černými vysokoškoláky i nad Asiaty s titulem. Obecně jsou ženy, jak se dalo očekávat, mnohem vybíravější (průměrně odpoví jen na 2,6 % elektronických pozvánek; muži reagují více než dvakrát častěji, nicméně je jich také na seznamkách mnohem více, takže nemohou být až tak selektivní).


Psáno pro Vesmír.

neděle 19. ledna 2014

Proč finanční pomoc nesměřuje tam, kde je třeba?

Ioannis Evangelidis a Bram Van den Bergh (pdf) z Erasmovy univerzity si všimli zvláštního jevu. Mohutnost charitativní pomoci závisí na počtu mrtvých, nikoliv na množství potřebných. Třeba po iránském zemětřesení, při němž v roce 2003 zemřelo 26.796 lidí a 267.628 bylo postiženo, se vybralo nad 10 milionů dolarů pomoci. O několik let dříve, v Číně, při podobném zemětřesení zahynulo "jen" 7 lidí, ale 1,8 milionů bylo postiženo. Vybralo se necelých 100 tisíc dolarů.

Analýza všech přírodních katastrof v 21. století potvrdila, že finanční pomoc reaguje jen na počty mrtvých (zhruba 9.000 dolarů za zemřelého), naprosto žádný efekt se však nenašel u počtu lidí vyžadujících pomoc či záchranu. Aniž by se snižoval význam smrtelných obětí, pomoc by měla odpovídat počtům potřebných, kteří bez podpory nemusí přežít a katastrofu přírodní může následovat i ta humanitární. Proč pomoc ale proudí spíše "mrtvým"?
Pravděpodobnost, že dojde k daru (levé osy y) a velikost darů (pravé osy y) v závislosti na počtu mrtvých (graf nahoře) a počtu postižených (graf dole).
Geopolitické vztahy, (ne)důvěryhodnost médií, aktuální světové události, vše může ovlivnit výši pomoci i to, že občané přispívají spíše na smrtelnější katastrofy (kupř. infrastruktura, kvalita staveb i přenos informací je horší v nerozvinutých zemích, takže počet mrtvých je jaksi "lepším" ukazatelem neštěstí, než nedůvěryhodné zprávy o postižených... a zároveň svět ochotněji přispívá spíše chudší zemi).

Nicméně dotazníkové pokusy na studentech i on-line na běžné populaci potvrdily, že lidé obecně přispívají tam, kde je více obětí a de facto ignorují počet potřebných. A to i přesto, že byly v dotaznících zvýrazněny jejich potřeby ("chybí jídlo, léky, sanitární potřeby"). Na druhou stranu, když byly respondentům předloženy 2 scénáře popisující podobná neštěstí, při nichž v jednom případě zemřelo více lidí, než bylo postiženo a v druhém naopak, lidé si uvědomili naléhavost přispět tam, kde je více potřebných.

Zároveň se zdá, že lidé informace typu "počet postižených" či "potřeba léčiv" vnímají za vágní, obecné, a proto nevybudí empatickou reakci. Když byly tyto pojmy nahrazeny specifičtějšími výrazy jako "počet lidí, jejichž dům byl zcela zničen a nemají, kde žít", lidé začali více přispívat na katastrofy s větším počtem potřebných.


Psáno pro Vesmír.

sobota 18. ledna 2014

Pozor na default

V ekonomii je za default považováno rozhodnutí člověka či organizace respektující, jak věci běží (česky tedy asi „pokračování v danosti“). Default je mocný, poněvadž lidé obvykle nechtějí měnit něco, co existuje či "nějak" funguje (či jim ani nepřijde na mysl, že by něco mohli změnit). Třeba v zemích, kde je defaultem, že každý zemřelý je automaticky dárcem orgánů, neprojeví-li dříve opačné přání, se dárcovství blíží k 100 % populace. Naopak v zemích, kde se dárcem stanete, až když projevíte souhlas a ten je zaevidován, se dárcovství stěží dostává k 10 %. Výchozím nastavením lze tak snadno ovlivnit, co lidé "chtějí" (tj. jak se rozhodnou).

Kareem Haggag a Giovanni Paci (pdf) prozkoumali sílu defaultu u dýšek placených taxikářům v New Yorku. Jízda je tam začasto placena platební kartou. Zákazník na platebním terminálu vidí projetou sumu, odsouhlasí ji a případně dá tuzér – ten bývá na terminálu přednastaven ve výši 15 %, 20 % a 25 % (v USA obvyklé poměry). Cestující prostě stiskne příslušné procento, stále ale může napsat dýško i jen dle svého uvážení. Jiná firma má však defaulty ve výši 20 %, 25 % a 30 %.
Ukázka sekvence platebního terminálu, na druhém obrázku je patrné defaultní nastavení 20 %, 25 % a 30 % tuzér.
Ať již zákazníci nechtějí počítat přesnou sumu, jsou ve spěchu nebo – jsou-li turisty – berou default za doporučovanou místní normu, potvrdilo se, že při vyšších procentech dávají vyšší dýška (i když někteří berou vyšší procenta za "vydírání" a nedají nic). Podobně funguje i zaměnění peněz za procenta. Při 15 dolarové jízdě bylo některým zákazníkům nabízeno dát dýška 2, 3 nebo 4 dolary, jiným 20 %, 25 % nebo 30 %. Opět se ukázalo, že "dražší" procentuální defaulty vydělaly taxikářům více.


Psáno pro Vesmír.

pátek 17. ledna 2014

Škola je můstkem k životu v dospělosti, neměla by čerpat jen z knih

Občas se stává, že žáci, kteří byli učiteli považováni za nepříliš zdatné, to nakonec v životě dotáhnou daleko. Naopak "šprti" mnohdy nenaplní na ně kladená očekávání. Rostoucí množství studií skutečně ukazuje, že inteligence či formální znalosti nejsou nutně nejdůležitějšími faktory určující budoucí sociální, ekonomický či rodinný statut svého nositele.

Gabriella Conti s kolegy (pdf) se nadto zaměřili i na vliv popularity. Využili dlouhodobou studii, v níž respondenti-žáci anonymně udávali až 3 jména "nejlepších přátel", šlo tedy do-jisté-míry objektivně sledovat intenzitu, jak je kdo a kým oblíben. Studie zjišťovala detailní informace nejen o dětech, ale i o jejich rodičích (řadu dalších faktorů ovlivňujících životní ne/úspěch, od vzdělanosti domácnosti po kvalitu školy, bylo možné tedy odfiltrovat), navíc trvala mnoho desetiletí, takže šlo popularitu na škole spojit s následujícími životními peripetiemi.

Co se popularity týče, nekoná se žádné překvapení. Oblíbené děti byly nejčastěji ze spořádaných rodin, šlo o jedince zajímající se o to, co bavilo i většinu spolužáků a byly vůči vrstevníkům relativně starší a chytřejší (na druhou stranu třeba rodinný příjem nehrál v popularitě žádnou roli). Popularita má významný vliv na budoucí mzdu: v dané metrice "jedno získané přátelství" navíc značilo zhruba 2% zvýšení mzdy o 35 let později, což odpovídá zhruba polovině efektu jednoho roku vzdělání navíc.

I přestože se zdálo, že širší síť přátel již na škole může člověku dát více informací, příležitostí k zaměstnání, více vzájemných úsluh, ukázalo se, že i populární děti, které se odstěhovali daleko, dosahují vyšších pracovních úspěchů. Za životním zdarem tedy spíše stojí jejich schopnost vybudovat a udržovat dobré osobní vztahy a umět se přizpůsobovat kolektivu či jej formovat. 


Psáno pro Vesmír.

sobota 11. ledna 2014

Psychopaté mezi námi

Psychopaté nejsou jen ve vězení, často jsou i ve vedení. Alespoň podle studie psychologů Roberta Hareho, Paula Babiaka a Craiga Neumanna (pdf), kteří zjistili, že mezi manažery je až čtyřikrát více psychopatů (zhruba jeden z pětadvaceti) než v běžné populaci.
Procentuální podíl lidí s psychopatickými rysy v běžné populaci (šedá) a na různých stupních vedení firem (černá). Hodnocení nad 13 bodů v testu PCL:SV (revidované verzi seznamu psychopatie - skríninkové verzi) již naznačuje možného psychopata, nad 18 již skutečného.
Přitom psychopatie není jen neomalenost, přehlíživost k přáním podřízených či občasná tvrdost. Je to diagnóza, která zahrnuje jednání podstatně komplikovanější a nebezpečnější.

Rozpoznat některý z dílčích znaků psychopatie na svém nadřízeném dokáže pravděpodobně skoro každý. U skutečných psychopatů se však takových znaků schází hned více najednou a navíc v obřích rozměrech – psychopati bývají přehnaně ambiciózní, přesto neschopni udržet týmovou spolupráci. Oblíbencům nadržují, ostatní pomlouvají a cíleně jim škodí. Nejsou ochotni předávat důležité informace. Úspěchy přisuzují sobě, u druhých hledají chyby. Nedodržují slovo a nepřiznávají svá selhání. Na jejich pracovišti neexistuje důvěra, jen hierarchie. Ač dokáží být za jistých okolností příjemní, někdy charismatičtí, je z jejich chování cítit póza, obratem se změní v chladné, arogantní a necitlivé bytosti. Zdá se, že empatie je pro ně jen plochá emoce a vstřícnost používají jen jako nástroj.

Ze všech těchto důvodů – na rozdíl od toliko "tvrdých šéfů" – psychopaté často neplní své povinnosti, takže se ve vedení drží spíš díky shromažďování kompromitujících informací a vytváření nejrůznějších koalic než díky svým schopnostem. (Pozn.: Není proto zcela náhodné, kam dospěla situace na mém bývalém pracovišti.)

Je sice již dlouho známo, že styl řízení odráží osobnostní rysy manažera více než cokoliv, co se dozvěděl na škole či v praxi (proto také nelze čekat, že se tito lidé změní), mnoho studií o organizační psychopatii ale pořád neexistuje. Nyní konečně vyšla jedna, pod vedením Cynthie Mathieuové (pdf), založená na zkoumání velkého vzorku zaměstnanců. Výsledky asi tušíte. Jsou-li vedeni psychopatem, bývají zaměstnanci frustrovaní, takže trpí chronickým stresem, což se pak odráží i na životě jejich rodin. Stres v práci je přitom doslova zabíjí. Nicméně práce pod tvrdým, ale nikoli psychopatickým šéfem tolik nedeptá. Pouze za jedné veledůležité podmínky.

Arie Shirom s kolegy (pdf) z Telavivské univerzity od roku 1998 zkoumal zaměstnance jedné velké firmy. Ti pravidelně docházeli na zevrubné lékařské prohlídky, vyplňovali dotazníky vyšetřující pracovní zátěž, podporu kolegů, styl řízení jejich bezprostředního nadřízeného a celou řadu dalších proměnných, ovlivňujících zdravotní stav: od intenzity kouření až po četnost fyzické námahy. Po dvaceti letech bylo nyní moře dat konečně vyhodnoceno. Kromě obvyklých závěrů (přepracovaní zaměstnanci jsou depresivnější, pro muže znamená povýšení obvykle zlepšení zdravotního stavu, pro ženy spíše naopak) jeden vyčnívá: chybějící podpora od kolegů zvyšuje o 238 procent úmrtnost zaměstnanců ve středních letech.

Jinak řečeno: šéf může být nesnesitelný, ale teprve když i kolegové vytvoří ze zaměstnání arénu příkazů, pomluv či vylučování ze společných aktivit, stane se každý den na pracovišti opravdovým martyriem. Nepřekvapivě, postiženi vyšší úmrtností jsou pak zejména lidé, kteří mají nízkou kontrolu nad svou prací, a kterým tedy někdo přesně určuje, co a jak mají udělat.

Notorieta pozitivní psychologie tvrdí, že při zpětném pohledu většinou litujeme spíše toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali špatně. A jak se ukazuje, něco "neudělat" může leckdy znamenat také včas neodejít.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 9. ledna 2014

Hrozba nepřímého lobbingu

Politici jsou v neustálém konfliktu. Mají sloužit svým voličům, kteří je eventuálně znovu zvolí? Nebo se podvolí zájmovým skupinám, lobbistům, jež jejich profesní i osobní život dokážou okamžitě a znatelně zlepšit? Jak jsou přímé lobbisticky-korupční vztahy častěji sledovány a stíhány, zdá se, že zájmy voličů se dostávají na výsluní. Nebo nakonec nabude na důležitosti jiný lobbistický model?

Podnikatelé totiž mohou získávat vstřícnost politiků přeorientováním svých legálních obchodů na firmy, v nichž politici (či jejich blízcí) mají majetkové podíly. Podnikatelé doufají ve vstřícnou regulaci, dotační politiku či veřejné zakázky. Politici-majitelé získávají finanční benefity z rozvoje svých firem, aniž by byli vztahem jakkoliv ohroženi. Hrozba fungování tohoto "nepřímého lobbingu" v Česku je asi nejzřetelnější u Andreje Babiše, pochopitelně se však může objevit i u dalších politiků. Existuje přitom názorný precedens, do jak rozsáhlého problému může situace vrůst.

Před dvaceti lety, po sérii korupčních skandálů, padla v Itálii centristická koalice vládnoucí s různými obměnami po třicet let. Po ztrátě svých politických přátel a v obavě před nástupem levicové vlády ustanovil Silvio Berlusconi, úspěšný mediální magnát, hnutí Vpřed Itálie. V průběhu pouhých tří měsíců dokázal získat majoritu hlasů a stal se poprvé italským premiérem.

Volně šířené televizní kanály jeho holdingu, Mediasetu, přitom získávaly výnosy především z inzerce. Italským firmám se tak okamžitě nabídl mechanismus, jak získávat vládní přízeň - přesunout své investice do reklamy z ostatních médií na Mediaset. Řada sektorů je v Itálii přitom pod značným dohledem státu, veřejné investice i dotace jsou rozsáhlé, takže firmy mají intenzivní motivaci být s vládními politiky zadobře. Berlusconiho příklad je ilustrativní i proto, že o premiérský post několikrát přišel, aby se na něj později opět vrátil.
Podíl Berlusconiho firem na celém reklamním průmyslu. Šedé plochy jsou obdobími, kdy byl premiérem.
Ekonom Stefano DellaVigna z Kalifornské univerzity v Berkeley s kolegy (pdf) forenzně analyzovali 17 let dat z italského mediálního trhu a potvrdili, že Mediaset i přes růst cen za vysílání reklamy dosáhl za Berlusconiho vlád mnohem větších výnosů a zisku. Nejvíce získal od velkých firem a od těch z nejregulovanějších odvětví.
Cena za reklamní blok u Mediasetu (červeně) a její podíl diváků (modře).
Firmy jednoduše přesunuly své reklamní výdaje z veřejné televize a z ostatních médií, i přestože u nich ceny relativně klesly. Vyšší poptávky Berlusconiho televize dosáhly, i když se teprve očekával jeho volební úspěch. Ze studie vyplývá, že Mediaset za devět let vlád svého majitele takto docílil o více než jednu miliardu eur většího zisku, což by odpovídalo asi pětině tržní kapitalizace Mediasetu na začátku první Berlusconiho vlády.

Nepřímý lobbing je extrémně složité monitorovat či regulovat, jde fakticky o standardní byznys.
Není taktéž pochopitelně výlučný pro mediální trh (i když není bez zajímavosti, že rostoucí počet světových politiků je zároveň i majiteli mediálních domů), k přesunu obchodních zájmů na politicky mocné může docházet v jakémkoliv odvětví. Schéma bude přitom nabírat na významu s tím, jak se bude zintenzivňovat úsilí o transparentní účetnictví politických stran či prosazovat zákon o státní službě, snahy mající omezit přímou korupci.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Dodržování místních zvyků

Proč někdy titíž lidé odpadky třídí a jindy nikoliv? Proč někdy se k životnímu prostředí chovají s úctou a jindy jej ignorují? Gerhard Reese z Lucemburské univerzity a kolegové (pdf) se zaměřili na prozkoumání vlivu zdůraznění "normy" na následné jednání. Intuitivním příkladem – je asi těžší vyhodit plastovou lahev do běžného odpadu, je-li přímo nad košem cedule "Prosíme, recyklujte plasty," než když norma přítomna vůbec není.

Reese s kolegy si na terénní experiment vybrali švýcarské hotely. Hosté mají na pokojích k dispozici několik ručníků, které si mohou nechat po použití každý den vyměnit nebo je naopak využívat i několik dní. Tato volba ušetří hotelu, ale i životnímu prostředí chemické vyprání i čištění a energeticky náročné sušení. S ohledem na miliony hostů, kteří si každý den po světě (ne)musí nechat vyměnit ručník, může jíž o nezanedbatelné (ne)znečištění.

Výzkumníci ověřili, jaké normy "zvažte výměnu ručníku" přimějí hosty k ohleduplnějšímu pro-environmentálnímu chování. Na jednu cedulku nechali natisknout obecné doporučení, aby hosté zvážili ochranu životního prostředí a užili ručníky opakovaně, další už byla specifičtější o "75 % hostů tohoto hotelu obvykle použije ručník opakovaně," a další zněla "75 % hostů tohoto pokoje obvykle použije ručník opakovaně". Nejefektivnější norma udávala běžné chování v pokoji, hosté užili o 26, resp. 54 % méně ručníků než při obecné či "hotelové" normě.


Psáno pro Vesmír.

středa 8. ledna 2014

Jsme ráno morálnější?

Zachovat se správně mnohdy vyžaduje značnou sílu vůle. Zalhat, že druhá strana neposlala podklady, je prostě snazší, než dodržet slib šéfovi, že zprávu bude mít na stole v pondělí ráno, což si vyžádá donutit se pracovat přes (slunný) víkend. I prostá únava proto může způsobit, že se zachováme nečestně. Maryam Kouchaki a Isaac H. Smith (pdf) tuto předpověď otestovali triviálně jednoduše – tedy jak se u lidí čestnost projevuje v průběhu dne, s tím jak jsou nuceni se rozhodovat, ovládat, namáhat se či pracovat a být stále více a více vyčerpaní.

Nejprve dali možnosti vydělat studentům-subjektům svého experimentu při "třídícím" úkolu, v němž mělo být určováno, na které ploše je více "bodů". Úkol však umožňoval jednoduše podvádět, studenti mohli zcela ignorovat body a určovat onu plochu, za kterou byla větší odměna. Subjekty ráno podváděly podstatně méně, než subjekty, které se experimentu účastnily večer. Navíc se ukázalo, že se k večeru morálka z našich myslí vytrácí. Měl-li subjekt doplnit písmena v tajence "E _ _ K _", ti, kteří ji vyplňovali ráno, uvedli "ETIKA", subjekty odpoledne však napsaly spíše "EFEKT". Stejné výsledky byly získány, když podobné pokusy podstoupili v různém čase i řadoví Američané.

Intenzita podvádění ráno a odpoledne v rozdělení na participanty s vysokou (modře) a s nízkou (červeně) morální flexibilitou.
Efekt "morálního vyčerpání" je přitom nejsilnější u lidí, kteří berou morálku jako pevné a jasné normy a nejsou ochotni své názory na (ne)morálnost přizpůsobovat okolnostem. I když jsou obecně čestnější, únava je zdolá natolik, že klesnou na (resp. pod) úroveň "morálně flexibilnějších" jedinců.


Psáno pro Vesmír.

úterý 7. ledna 2014

Dětská práce a její zákazy

Zničené dětství, mnohdy i zdraví, jakož i omezené životní vyhlídky kvůli zanedbané školní docházce jsou zřejmé důvody, proč by morální člověk měl usilovat o vymýcení dětské práce. I dnes však ve světě zhruba 168 miliónů dětí pracuje a 85 miliónů z nich v nebezpečných podmínkách (třeba v dolech). Vůbec nejčastějším opatřením, které má zamezit využívání dětské práce, je právní zákaz.

Je-li doprovázen příslušnými sankcemi, dětská práce se pro zaměstnavatele stane "dražší" (s jistou pravděpodobností hrozí odhalení a potrestání), dospělí zaměstnanci se začnou více "vyplácet" a najímání capartů se omezí. Vyvstává však problém, že potřeby rodin se vznikem zákona nijak nezmění a pakliže na tom byli tak špatně, že jim nezbývalo nic jiného než poslat děti za prací (možná si je i proto pořídily), co se stane, když poptávka zaměstnavatelů po dětech začne mizet?

Exaktních analýz na toto téma mnoho není, resp. není žádná. Důvodem je patrně i to, že výzkum může uzavřít, že zákaz dětské práce je "špatný", což není stanovisko, které by v dnešním světě vědci přineslo slávu a uznání. Prashant Bharadwaj, Leah K. Lakdawala a Nicholas Li (pdf) si na svá ramena kříž přesto vzali a prozkoumali, k čemu vedl indický zákon, který roku 1986 dětskou práci v tamním průmyslu zakázal. A došli k onomu temnějšímu výsledku.

Zákon vskutku snížil ochotu zaměstnávat děti, což se ale projevilo zejména v poklesu dětských mezd. Nejchudším rodinám nato nezbývalo než ke strojům poslat své ještě mladší děti, míra zaměstnanosti dětí ve věku 10-13 let narostla. Docházka do škol se zhoršila, stejně jako životní úroveň chudých rodin, měřená již na úrovni spotřeby kalorií, jakož i celkovým bohatstvím. Cesta do pekla je skutečně mnohdy dlážděna nejčistšími úmysly.


Psáno pro Vesmír.

neděle 5. ledna 2014

Kde se nepije, tam se objeví Perníkový táta

Realita lidi nenaplňuje, někdy je naopak zavaluje. Užívají proto látky mající moc jejich mysl od skutečnosti osvobodit. Potřeby jsou dány a jakákoliv snaha omezit dostupnost podobných prostředků, se proto pojí s vznikem černého trhu či jejich substitucí.

Jose Fernandez, Stephan Gohmann a Joshua Pinkston (pdf) z Louisvillské univerzity se zaměřili na prohibici alkoholu, která stále v řadě okresů USA platí. Vybrali si stát Kentucky, v němž některé ("mokré") okresy dovolují prodej alkoholu, jiné ("suché") jej zcela zakazují a v dalších ("vlhkých") okresech je prodej alkoholu různě omezován. Prosadit takovou regulaci jistě vyžaduje mít specifické voličstvo, takové, které se skutečně přiklání k omezení spotřeby alkoholu. V okresu může být více členů církví odsuzujících konzumaci alkoholu (popř. lidí se sklonem k pašeráctví, kteří v regulaci vidí podnikatelskou příležitosti). Přesto, touhy ostatních obyvatel se nemění.
Mokré (červeně), vlhké (oranžově) a suché (žlutě) okresy.
Čím tmavě zelenější okres, tím větší počet odhalených varen metamfetaminu. Překryv se suchými okresy je patrný.
Fernandez se kolegy ukázali, že v suchých okresech je historicky odhalováno mnohem více varen metamfetaminu (pervitinu), což napovídá, že spotřebu alkoholu nahradilo užívání této drogy. I když byla zvážena efektivnost policejního sboru – v suchých oblastech mohli být policisté schopnější – a další proměnné, výsledky jsou stejné. Suché okresy mají zhruba o 2 až 3 varny na stotisíc obyvatel více.

Restrikce dostupnosti alkoholu může mít určité benefity, snižuje nehodovost, majetkovou a násilnou kriminalitu či výtržnictví. Každý, kdo o podobná opatření usiluje, by však měl mít na paměti, že přímo podporuje spotřebu jiných drog. Stane-li se jedna "dražší" (je nedostupná, zakázaná), všechny ostatní "zlevní".

čtvrtek 2. ledna 2014

O tom, proč pověrčivé chování může fungovat

Zažil jsem, jak profesor statistiky během své přednášky o kauzalitě zmínil i svou nadcházející operaci a nezapomněl mocně zaklepat na dřevo, jakmile dořekl, že určitě dobře dopadne. Jakoby věřil, že dunivý zvuk může zapříčinit odchod zlých duchů, kteří by zdar zákroku v budoucnu ohrozili. Proč i zjevně racionální lidé dělají něco takového; proč věříme, že dobrý výsledek lze "zakřiknout", resp. mluvením o dobré budoucnost lze "přivolat neštěstí" a hrozící neštěstí nato zaháníme bušením na stůl? Proč jsme takto pověrčiví?

Yan Zhang z Národní Singapurské univerzity a Jane L. Risen a Christine Hosey (pdf) z Chicagské univerzity si přesně tyto otázky položili, protože je rovněž překvapilo, že pověrčivé rituály jsou kulturní univerzálií. Kdekoliv na světě, když lidé pokoušejí osud – tedy mluví o něčem, co by se mohlo pokazit či nedopadnout dobře – uskuteční nato zažitý "obřad": odplivnutí, odhození soli, různé tlučení. Příznivci čínského učení Feng-šuej pak třeba odhazují skořápky či vylévají vodu. Co při vyjmenovávání rituálů okamžitě upoutá, je, že všechny jsou prováděny tak, že směřují "od" člověka. Zhang s kolegy zauvažovali, že pokoušení osudu, třeba řečení, "ještě jsem nikdy neboural autem" zintenzivní v mysli možné neštěstí, vyšší riziko, že teď k němu může dojít. Lidé nato potřebují se takovým myšlenkám vyhnout, udělat něco, "odhodit" smůlu. Tak symbolický pohyb rukou může mít moc zahodit i obavy z mysli. (Pozn.: Celý výzkum se zaměřuje na hlubší psychologické mechanismy pověr a vyhýbání se smůly. Jaké "skutečné" "vysvětlení" lidé pro své pověrčivé chování uvádějí, je však irelevantní. Vysvětlení mohlo být v dané kultuře k rituálu volně přiřazeno až ex post. Leč i samotná etnografie pověr poskytuje inspirativní vhled. V Evropě a Severní Americe nejrozšířenější "klepání na dřevo" má zabránit ďáblovi, aby slyšel, co právě člověk řekl a nesnažil se mu to překazit. V Irsku má klepání probudit místní skřítky a poděkovat jim tak za budoucí, jimi přinesené, štěstí. Jinde to mohl být pozůstatek druidských a jiných nauk o posvátné povaze některých stromů a jejich dříví a dotknutí se jich mělo přinést žádanou magickou ochranu či sílu.)

Původní úvaha pramení z nepřekvapivé a univerzální tendence přibližovat se k pozitivním stimulům, zatímco vyhýbat se negativním. Zahlédneme-li před sebou nemocného člověka, změníme směr chůze, vidíme-li ochutnávku dobrého vína, přispěcháme jí vstříc. Přitom ovšem platí, že i mnohý pohyb, gesta či polohy těla mají schopnost ovlivnit naše názory či představy. Tedy nejen, že když nesouhlasíme, kroutíme hlavou, ale zdá se, že i kroucení hlavou nás může přesvědčit k nesouhlasu.

Kudy hlava, tudy názor

Toť závěr již klasické studie Garyho L. Wellse a Richarda E. Pettyho (pdf), v níž pomocí manipulace pohybu jejich hlavy "přesvědčili" účastníky experimentu, aby měli k vybranému názoru pozitivní či negativní postoj. Subjektům svého experimentu totiž oba psychologové namluvili, že jsou součástí testovacích skupin nové generace sluchátek. V rámci jejich zevrubného ozkoušení byli lidé zařazeni do 3 skupin, v nichž se zkoušelo, zda je zvuk ve sluchátkách kvalitní i při hýbání hlavou. Lidé v první skupině měli hýbat hlavou horizontálně (zleva-doprava), druzí vertikálně (zhora-dolů) a třetí skupina byla kontrolní a nedělala nic. Kromě toho, že subjekty poslouchaly Hotel California od Eagles, byla jim puštěna i reportáž o nutnosti zvýšení školného na univerzitě. Druhým subjektům byla puštěna naopak argumentace zdůrazňující snížení školného. V závěru experimentu účastníci vyplnili dotazníky o pociťované kvalitě sluchátek, zvuku ad., nicméně se jich výzkumníci zeptali i na postoj ke školnému.

Výsledky experimentu, jak už správně tušíte, jsou, že subjekty, které kroutily hlavou (horizontálně) více oponovaly argumentům reportáže, ať už podporovala či oponovala školnému. Naopak lidé, kteří hýbali hlavou nahoru a dolu, s poselstvím spíše souhlasili, zase ať už bylo jakékoliv. (Pozn.: Tyto závěry byly zjištěny oklikou, aby se subjekty nedovtípily, co je vlastní záměr experimentu. Psychologové se účastníků totiž ptali na to, jaká je podle nich adekvátní velikost školného a oni na konci pokusu udávali peněžní částky. Byla-li reportáž o zvýšení školného na 750 dolarů, horizontálně-vrtící nesouhlasili a uváděli mnohem méně, 470 dolarů, vertikálně-vrtící 650 dolarů. Uváděla-li reportáž snížení školného na 400 dolarů, horizontálně-vrtící zase nesouhlasili a naopak uváděli více, 490 dolarů, vertikálně-vrtící by akceptovali 400 dolarů.)

Zbavení se neštěstí

Při vědomí, jak pohyb hlavy může ovlivnit názory, by už tedy nemuselo překvapit, že pohyb "pryč ode mě" může mít i sílu změnit, oslabit či zaplašit myšlenku o možném neštěstí. Leč všechny tyto teorie a úvahy jsou poměrně krkolomné a ne mnoho přesvědčivé. Zhang s kolegy se proto jali celou záležitost otestovat důsledně experimentálně.

V prvním experimentu si jeho účastníci od experimentátora vyslechli, že začíná sněžit a jaká tak asi může být pravděpodobnost, že se oni či někdo jim blízký stane účastníkem hrozivé dopravní nehody. Subjekty v různých skupinách měly vybrat odpověď, která byla jejich emocím nejbližší. Avšak při detailnějším pohledu byly v dané skupině všechny repliky veskrze stejné. Sledovaná skupina, pokoušející osud, pak volila kupř. varianty odpovědi: "No tak. Každý koho znám dojel v pořádku a neexistuje žádná šance, že by se někdo tuto zimu vyboural," jiné skupiny odpovídaly tématicky stejně, ale nepokoušejíc osud, ve smyslu: "To je neuvěřitelné, že už je tady zase zima." Všichni se pak měli odreagovat, chvíli si odpočinout, či třeba bouchnout do stolu, jiní zase měli klepnout do stolu ze zdola. Nato měli všichni uvést, jakou cítí pravděpodobnost, že někdo z jejich blízkých se stane obětí nehody.
Subjektivně přisouzená pravděpodobnost dopravní nehody v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co neklepali na dřevo, klepali zezdola a nakonec ti, co klepali klasicky zezhora.

Skutečně se potvrdilo, že lidí říkající věty "pokoušející osud" nato pociťovali větší riziko nehody. Přitom u těch, co to "zaklepali" (ze zhora), tato starost poté odpadla. Zatímco ti, co nedělali nic nebo bouchali na stůl zespodu, žádnou takovou úlevu nezaznamenali (jestli něco, spíše to vypadá, že bouchající "k sobě" nebezpečí vnímali jako intenzivnější). To vše se dalo očekávat, rituál funguje. Nicméně bude "odhození neštěstí" fungovat i při neobvyklém pohybu, nicméně směřujícím od člověka, třeba při hození míčem?

Odhození smůly a její zapomenutí

Výzkumný tým nabral nové účastníky, jak opět z USA, tak i ze Singapuru, aby šlo ověřit, zda jejich teorie funguje bez ohledu na kulturu. A znovu s nimi sehráli podobný scénář, akorát se nyní týkal šíření potenciálně velmi nebezpečné ptačí chřipky. "Pokušitelé osudu" pak byli vmanipulováni, aby řekli něco ve stylu: "Vůbec se nebojím, nebyl jsem vážně nemocný léta. Jsem si jistý, že mi bude fajn," ostatní hovořili třeba o možnostech karantény. Poté někteří mohli mačkat míček, jiní jej mohli plnou silou odhodit. Opět se potvrdilo, že pokoušení osudu vyvolalo u lidí větší obavy, že onemocní. Když však mohli poté mrsknout míčkem, nebezpečí již nepociťovali. Dokonce to fungovalo, i když skutečně míček neodhodili, ale jen provedli daný pohyb rukou. Naopak, nebozí držitelé míčku dále setrvávali v obavách.

Podobně, subjektivně přisouzená pravděpodobnost onemocnění v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co drželi míč a na ty, co jej odhodili.

I v dalších experimentech byla teorie potvrzena, třeba ti, co se nemohli "zbavit" pokušení osudu, byli schopni stále popsat detailní "mentální obraz", co by se jim mohlo stát. Naopak lidé, kteří odhazující rituál provedli, měli představu neštěstí už neurčitou a potemnělou.

Skutečně to tak funguje?

Experimentům lze kde-co vytknout, někdy mohly subjekty tušit, co je testováno a vyjít experimentátorům vstříc, někdy jsou počty testovaných osob dosti malé a efekt slabý, takže bude pokus jistě třeba zopakovat, zda se působení projeví i na velkém souboru. Někdy se také zdá, že se lidem uleví, i když rituál za ně provede někdo jiný, což pohříchu zkoumáno nebylo. Otázkou dále zůstává, zda teorie platí i naopak a čtyřlístky sbíráme proto, abychom k sobě "přitáhli" štěstí. Či jak "fungují" talismany nebo proč při přání zdaru přejeme "Zlom vaz" …

V každém případě však studie vnesla určité pochopení, proč lidé pověrčivé rituály provádí. I když zaklepání na dřevo pochopitelně nedokáže změnit objektivní pravděpodobnost obávané události, nemusí jít přesto o iracionální či hloupé jednání. Spíše se jedná o efektivní psycho-hygienický návyk, po němž pociťujeme nižší obavy a strach z možného neštěstí. Obrovský problém nastává, když je tato "účinnost" pověr vzata o krok dále a rituálům je přisouzena moc skutečně ovlivňovat budoucí události. Dalším krůčkem je pak bohužel nejrůznější magické a iracionální myšlení.


Psáno pro Vesmír.