Když lišky a ježci hádají budoucnost... a o olizování otroků

Proč vlastně nikdo nepředpověděl pád Sovětského svazu? Nemůže náhodou i teď na Ukrajině všechno dopadnout úplně jinak, než se nám momentálně zdá? A pokud ano, má smysl naslouchat všem těm expertům, kteří k nám denně mluví z televize? Kdybychom dali na radu amerického statistika Nate Silvera, pak téměř nic jiného není větší ztrátou času. Proč, vysvětluje ve své pozoruhodné knize Signál a šum, která právě vyšla v českém překladu.

Knihu Signál a šum od Nate Silvera vydala letos Paseka.

Začněme proroctvím: je nesporné, že česká ekonomika utěšeně roste, příští měsíc tedy můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti až na 6 %. Jestli moje předpověď vyjde, budu za hvězdu: vždyť se mi podařilo predikovat budoucnost, kterou nikdo jiný nehádal! Stanu se možná stratégem významné banky, nebo alespoň dobře placeným poradcem nějakého vysokého politika. Nebo selžu a… nestane se vůbec nic. Krom toho, že potvrdím jednu z nejdůležitějších analýz, která ve společenských vědách existuje: hodnota expertů v předvídání budoucnosti je téměř nulová. Autorem studie, jíž se to podařilo prokázat, je Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley, kterého – ač původem psychologa – vždy fascinovalo, jak nepřesné předpovědi odborníků jsou. Přesto stále komentují a radí. (I komentář je predikcí. Věta "honba za vysokým výdělkem nás nenaplňuje" je předpovědí, že bohatnutí nevede k životní spokojenosti – teze, která nemá oporu ve faktech.)

Tak básnil Archiloch

Aby Tetlock dokázal, že nejde jen o jeho osobní averzi k "mluvícím hlavám", po jedenáct let systematicky sbíral prognózy expertů z univerzit, médií i konzultantských firem. Předpovědi se týkaly velkého množství problémů 80. a 90. let – od vzniku či ukončení válek, přes odtržení Québecu od Kanady až po vývoj nezaměstnanosti. Shrnutí jeho práce již z úvodních řádků můžete tušit: bez ohledu na profesi, zkušenosti či oblast předpovědí (ekonomika, domácí či zahraniční politika) byla přesnost odborníků na úrovni hodu mincí.

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za "nemožné", se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina "absolutně jistých jevů" realitu nikdy nepotkala. Nejmarkantnějším selháním bylo ryzí překvapení z rychlého a téměř nenásilného rozpadu SSSR – průběh dějin, jež nepředpověděl vůbec nikdo. Informace přitom byly dostupné: rostoucí averze podrobených národů a stejně tak i frustrace Rusů z dotování satelitních republik; finanční vyčerpání Sovětů afghánskou válkou, technologické zaostávání a nefungující státní správa, to vše při každoročním propadu ekonomiky, dvouciferné inflaci a Gorbačevově uvolněné politice...

Tetlock ve své analýze identifikoval i dvě třídy expertů, dle fragmentu básně řeckého básníka Archilocha: "zná liška mnoho, ježek jedno, velké však." Odborníci-lišky měli široký záběr, mluvili spíše o datech a faktech, než o teoriích a aplikovali mnoho přístupů. Odborníci, kteří věřili, že svět ovládají velké principy (nikoli nepodobné přírodním zákonům), a kteří se je snažili neustále uplatňovat – byli ježkové.

Lišky se ukázaly coby mnohem lepší prognostici, předpovědi od nich alespoň někdy seděly. Naproti tomu předpovědi ježků byly katastrofálně neúspěšné, přesto však mnohem populárnější. Dokonce platí, že čím častěji expert vystupuje v médiích, tím chybnější jeho názory jsou. Většina televizních diváků a čtenářů novin totiž vyžaduje jasné odpovědi – doménu ježků: Vstup do EU nám prospěje; Babiš je politik, který Čechy pozvedne; Rusko je zlo, napadne proto východní Ukrajinu.

Sexy šum

Americký statistik Nate Silver, který se proslavil úspěšným systémem pro predikci produktivity hráčů amerického baseballu, navazuje na Tetlockův výzkum ve své knize Signál a šum. Třebaže pasáže o baseballu, pokeru či americké politice mohou na českého čtenáře působit odtažitěji, dočtete-li ji, zcela promění způsob, jakým vnímáte informace. Silver totiž přesvědčivě ukazuje, že oblíbené, jasné a především nekompromisní názory jsou obvykle informačním šumem.

Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. Silver si přitom podobně tvrdé odsudky může dovolit. Jeho predikce se v několika posledních amerických prezidentských i senátorských volbách potvrdily.

Uvažte, že předpoví-li někdo nárůst výběru daní o 40 miliard v důsledku úpravy zákona (jako před časem Miroslav Kalousek), tvrdí, že má model, který na miliardu přesně predikuje, jak bude vypadat znění účinné novely, celkový vývoj hospodářství, reakce poplatníků, účinnost finanční správy a další myriádu faktorů, které tuto částku ovlivní. Analogické liščí-silverovské prohlášení by mohlo znít: "Předpovídám s 90 % pravděpodobností, že nárůst daňové zátěže bude mezi 25 až 55 miliardami. Ovšem, za předpokladu, že zákon bude platit v zamýšlené podobě a vývoj hospodářství a chování většiny ekonomických entit se nezmění; to se však dá očekávat jen s desetiprocentní pravděpodobností." Moc sexy to nezní, že? Média tedy raději odvysílají rezolutní, i když zcela obskurní výrok, než komplikovanější vyjádření, které se ale snaží mnohem realističtěji vykreslovat budoucnost.

Raději postrašit, než naštvat

Prototypem zaměření se na šum místo na signál je finanční krize roku 2008. Silver nejdříve zpochybňuje rozšířenou mantru, že událost katalyzovanou splasknutím realitní bubliny "nikdo nepředpověděl". Stačil prý pohled do novin. V roce 2001 jen v osmi článcích najdeme slova "hypotéční bublina", o čtyři roky později už frekvence sousloví narostla na 3 447 zmínek, tedy skoro deset každý den. Pravdou však je, že většina finančních institucí stále predikovala růst ekonomiky odvolávajíc se na růst investic, zakázek, dobré burzovní indexy, spotřebitelskou důvěru či technologické inovace. Přitom signál – pravá příčina běhu věcí – byl vysílán odjinud (Silverův příspěvek však v této oblasti nepřináší mnoho nového či objevného a motivovaný český čtenář získá více vhledu od Michaela Lewisea jeho knihy Big Short – V útrobách stroje zkázy, či z Talebovy Černé labuti).

Zájem na chybných predikcích se však netýká jen finančních věštců. Dobře je dokumentováno třeba i přestřelování deště u meteorologů. I když je jejich úspěšnost u třídenních předpovědí poměrně vysoká, u dešťů to neplatí. Předpovídají-li, že příští den bude pršet s třetinovou pravděpodobností (prší v jednom ze tří dnů, před kterými takovou předpověď vydali), ve skutečnosti je šance na déšť mnohem menší, asi desetinová.

Motivací predikční chyby patrně je, že očekávají-li posluchači jasno a pak zmoknou, meteorologům nadávají. Naopak, nevyplnění deštivé předpovědi a prožití krásného dne berou spíše jako příjemné překvapení. Meteorologové tomu říkají "přimokření". Bezpečnější je prostě lidi postrašit než naštvat. 

Jak patrno, v českém překladu jsou osy grafu bez vysvětlení obráceny (značí tedy, že při 10% předpovědi pršení, ve skutečnosti prší v cca 22 % dnů). Jde o náznak, že čeští meteorologové mohou spíše "přisušovat" kvůli zahrádkářům, které příjemně překvapí spíše déšť?

Když jsme u toho strašení: Češi s toliko základním vzděláním (zejména Romové) mají očekávanou dobu dožití o 17 let kratší (!) než vysokoškoláci. Jde o vůbec největší propast mezi všemi zeměmi OECD a platíme za ni růstem výdajů na zdravotnictví a obrovskými ztrátami produktivity. Proč umírají tak brzo? Podle mínění většiny respondentů jedné anonymní ankety je na vině jejich "impulsivita, hloupost či nevychovanost" – jsou častěji závislí na alkoholu či nikotinu, hůře se stravují, ignorují prevenci a svou budoucnost, proto nedosáhli na vzdělání a ani na vyšší věk. Popř. se objeví odkazy na těžkou práci, nízký příjem a nedostupnost kvalitnější zdravotní péče.

Rozdíl v době dožití třicátníků mezi nejvzdělanějšími (vysokoškoláci) a nejméně vzdělanými občany (absolventi toliko základního vzdělání) jednotlivých zemí OECD v rozdělení dle pohlaví; dle OECD (2013).

Alternativní vysvětlení stejných dat – kvůli horšímu zdraví zůstali tito lidé ve škole pozadu (a proto mají nízké vzdělání i příjem a životní prohry pravděpodobněji tlumí drogami), napadne menšinu. Zdá se to být neúčelný spor o prvotnosti vejce nebo slepice, obě vysvětlení ale nabízejí odlišné predikce a potenciální řešení. Může-li za špatné zdraví populace nízká vzdělanost, stát by měl převést zdroje ze zdravotnictví do školství, jelikož tak za stejnou sumu zajistí občanům delší a kvalitnější život. Naopak, může-li za nízkou vzdělanost špatný zdravotní stav dětí, peníze by měly proudit opačně. A někdy může být rozhodujícím faktorem něco zcela jiného, naprosto nečekaného.

Muž, který olizoval otroky

Roland Fryer a David Cutler (pdf), harvardští ekonomové, dlouhodobě zkoumají podobný problém – proč černošští obyvatelé USA umírají na oběhová onemocnění mnohem dříve než jejich spoluobčané. I když zvážili různou kvalitu zdravotní péče a fakt, že černoši mívají mnohem nižší vzdělání i příjem a jejich životospráva je také horší, než u bílých Američanů, stále nemohli vysvětlit jejich vyšší úmrtnost.

Fryer pak jednoho dne narazil na příručku pro manažery, která byla určena kapitánům obchodních lodí v 18. století a radila jim, jak nakupovat otroky v Africe a dovézt je do Ameriky v dobrém zdraví. Fryerovu pozornost upoutala rytina, v níž upravený, civilizovaný Angličan, kapitán, olizuje tvář statného černocha, který je jinak zakryt jen bederní rouškou. Proč to dělal?

Rytina z Chambon, Le Commerce de l'Amerique par Marseille (Avignon, 1764), převzato z Cutler, Fryer (2005).

Zaoceánské cesty byly těžko představitelným martyriem. Množství otroků během nich zemřelo, přičemž nejsilnějším zabijákem byla dehydratace. Zajistit dostatečné zásoby pitné vody téměř nešlo. Panovalo-li cestou sucho, vody nebylo dostatek ani pro námořníky, natož pro "lodní náklad". Někteří lidé však dokáží zadržet více soli než jiní. A jelikož sůl v těle na sebe váže vodu, takto vybavení dokáží přežít, i když trpí nedostatkem tekutin delší období.

Angličana-otrokáře při olizování černochů tedy (patrně) vedl ziskový motiv – identifikovat jedince, kteří jsou "slanější". Takoví plavbu spíše přežijí a on může dovést více pracovní síly do kolonií... V průběhu staletí byli tímto mechanismem selektováni do Ameriky černoši s fyziologickými předpoklady pro vyšší koncentraci soli v těle. Vlastnost, která jim umožnila přežít transport, však jejich potomkům nyní systematicky zvyšuje krevní tlak a znásobuje riziko, že zemřou na oběhové problémy.

Fryerovu a Culterovu domněnku podporuje podobná nerovnost v úmrtích obyvatel Karibiku, kde černoši – taktéž potomci otroků dovezených z Afriky – trpí více než jiní obyvatelé právě hypertenzí. Nemocí, která mezi černochy žijícími v Africe tolik rozšířená není. Teorie stojí na mnoha předpokladech, jež se mohou ukázat falešné (třeba vztah koncentrace soli a vody v těle a jejich dopad na oběhové komplikace není jednoznačný). Ukazuje však, že i kdyby vláda USA narovnala míru vzdělanosti, příjmů a přístupu k zdravotní péči mezi bílými Američany a černochy, beztak by problém jejich rozdílné úmrtnosti nemusela vyřešit – jelikož důležitá příčina může být jednoduše jiná, neodhalená a nezvážená.

Nejlepší odpověď: nevím

I když o otrocích Nate Silver nepojednává, v řadě podobných kontextů vzpomíná teorii chaosu, populární myšlenku Edwarda Lorenze, která tvrdí, že v určitých systémech i triviální změny fatálně ovlivní vývoj. Lorenz s kolegy na toto poznání přišli náhodou, když v 70. letech vytvořili program na predikci počasí, který přes počáteční úspěchy vykazoval zvláštnosti. Když do něj vložili opakovaně stejná data, výsledky se diametrálně lišily: někdy vycházela jasná obloha, jindy intenzivní bouřka.

Při kontrole programu Lorenzův tým odhalil, že do jednoho jediného sektoru meteorologické mapy, nejsou dávána úplně stejná data, ale čísla omylem zaokrouhlovaná na tisíciny, místo atmosférického tlaku třeba 29,5168 se zadalo 29,517. I takto malinkatý rozdíl dokázal diametrálně změnit předpověď. Komplexní systémy totiž mají paměť. Působení určitého jevu nemizí, ale ovlivňuje ostatní složky. Pakliže existuje nespočet provázaných složek, i malý efekt se může velmi rychle znásobit. Poeticky řečeno tak může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit, že později na amerických planinách vznikne tornádo.

Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více. Mnoho dat o řadě jevů navíce jednoduše nemáme a předpovědi z nekvalitních dat se blíží spíše magii. Predikce některých fyzikálních jevů – zemětřesní či budoucí teploty Země, ale zejména společenských jevů (nastání teroristických útoků, volební úspěch strany či sportovního týmu), nikdy nebudou zcela přesné, ale vždy spíše probabilistické a dané řadou předpokladů.

Pakliže někdo přesto stále hádá přesnou budoucnost, která nás nemine, zeptejte se vždy kolik je ochoten z vlastních peněz dát do banku na to, že jeho predikce vyjde. Většina odborníků není ochotna na svá slova vsadit ani pár stovek. Proč byste měli obětovat byť jen trochu svého času, a poslouchat je?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Jak vyrovnat nerovnosti ve vzdělání? Pohybem…

Ne, že by ji skutečně někdo respektoval, ale každý asi zná poučku, že po delším učení, čtení či jiné mentální práci by si měl alespoň chvíli zacvičit. Jelikož pozornost a soustředěnost snadno ochabují, krátká fyzická aktivita znovu rozproudí krev a nabudí do další činnosti. Cvičení také umožní přetnout neproduktivní smyčky myšlení, do kterých se tu a tam mysl zamotá. Michele Tine (pdf) nově otestovala, jak 12 minutové cvičení dokáže u studentů zlepšit schopnost soustředit se a rozumět textu. Potvrdila, že i takto krátké cvičení má velmi významný efekt. Tak výrazný, že dokáže narovnat výsledky mezi studenty ze vzdělaných, bohatých rodin a těch z chudých domácností.

V USA, podobně jako v Česku, dosahují sociálně znevýhodnění studenti zhruba o 40 % horších studijních výsledků, jsou vzácněji přijímáni na vysoké školy a častěji z nich odcházejí. Již dlouho je argumentováno, že nejde jen o důsledek jejich horší inteligence, ale spíše ostatních faktorů, které se s chudobou pojí. Chudší žáci žijí ve větším stresu, běžné problémy jsou pro ně složitější, rodiče je natolik nepodporují či volí extrémů cukru či biče (a spíše toho druhého). Pozornost chudších studentů tak snáze sklouzává od učení.

I tento výzkum potvrdil, že chudší studenti se problematičtěji soustředí a hůře chápou text. Krátká fyzická aktivita však tento handicap dokázala odbourat. Ač pohyb obecně vedl k zlepšení, které přetrvalo minimálně dalších 45 min., u chudších studentů bylo zlepšení nejintenzivnější. Dostali se na úroveň spolužáků s mnohem zámožnějších rodin. Studie názorně ukazuje nejen důležitost rozcvičky, ale i jak vcelku triviální opatření dokáže udělat ze slabých studentů silné. (Pozn. pro mé studenty; od zimního semestru nabyde hodnocení "aktivita při cvičení" svého doslovného významu.)

Test soustředěnosti provedený u sledované, cvičící skupiny ("Experimental", plná linka) a u kontrolní, nicnedělající skupiny ("Control", čárkovaná linka) v rozdělení na studenty z chudých rodin ("Low-income") a bohatých rodin ("High-income"). Zjištěny byly výsledky před cvičením ("Pretest"), po cvičení ("Immediate Posttest") a po dalších 45 minutách ("Delayed Posttest").

Testy rozumění textu u kontrolní skupiny, která se před testem dívala na instruktážní video o cvičení ("Control Group") a u cvičící skupiny ("Experimenal Group") v rozdělení na studenty bohaté ("High-income Participants", světlé sloupce) a chudé ("Low-income Participants", tmavé sloupce).

Psáno pro Vesmír.

Zpráva čističů odpadních vod: Česko královstvím perníku

Zjistit, jak je v populaci rozšířeno užívání drog, není lehkým úkolem. Spotřeba je ve většině zemí odsuzována, někde trestná. Uživatelé nemají žádnou motivaci výzkumníkům své chování odkrývat. Ti, kteří se přesto svěří, mohou svou konzumaci bagatelizovat, jiní naopak přehánět. Nemluvě o tom, že si skutečné spotřebovávané množství nemusí ani uvědomovat, natož pamatovat. Christoph Ort s kolegy (pdf) se proto zaměřili na (skoro) neutajitelný důsledek konzumace a analyzovali odpadní vody v desítkách čističek v 21 zemích Evropy.

Potvrdili, kromě jiného, železný zákon ceny, kupř. nejdražší analyzovaná droga, kokain, byl nejvíce spotřebováván v nejbohatších regionech, v Amsterdamu, Londýně či Zürichu; v jižní a východní Evropě naopak minimálně. Z dat se dá odhadnout, že v evropských městech se každý den spotřebuje zhruba tuna této drogy, což znamená denní obrat trhu přes 4 mld. korun.

U metamfetaminu (pervitinu) je situace odlišná, ovlivňují ji spíše faktory nabídky. Vedení ve spotřebě udržují dvě republiky, Česká a Slovenská. Praha, České Budějovice, Bratislava a blízké německé Drážďany vedou žebříček perníkem nejpromořenějších měst (i když se zdá, že jeho spotřeba obecně klesá, u Čechů platí opak). Ani u metabolitů konopí nejsou české odpadní vody pozadu, když se umístily v první čtvrtině zemí, za notorickým favoritem, Nizozemím, a dále Španělskem a Francií.

I další výsledky jsou poměrně očekávatelné; spotřeba drog roste o víkendech a státních svátcích a ve větších městech je rozšířenější než na venkově. Výsledky jsou – překvapivě – velmi podobné těm, které byly získány dotazníkovými šetřeními.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů kokainu. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů metamfetaminu. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles. Jak patrno, na Prahu rozsah grafu nestačil; pro hodnotu 351 mg/1000p/d by musel být o polovinu delší.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů extáze. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles. V případě Utrechtu by graf musel být 60krát delší, aby zachytil maximální hodnotu (jde však o důsledek likvidace nespotřebovaných tablet házením do odpadu; nicméně stojí i za upozornění, že Utrechtská univerzita je největší v Nizozemí a jedná se o oblíbený cíl výměnných studentů v programu Erasmus).

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů konopí. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles.

Psáno pro Vesmír.

Jsme za špatného počasí pracovitější?

V zaměstnání bychom měli být zaujati především řešením pracovních problémů. Každý však důvěrně zná momenty, kdy jeho mysl začnou okupovat zcela jiné myšlenky; včerejší neshoda s přítelkyní, blížící se narozeniny otce nebo co dělat o víkendu.

Jooa Lee, Francesca Gino a Bradley Staats (pdf) zaspekulovali, jaký faktor může masově ovlivňovat takové vandrování mysli a univerzálně ničit pracovní morálku. Zacílili na počasí. I když příjemný, slunečný den může zlepšovat náladu a lidé by mohli pracovat produktivněji, otestovali opačný efekt – hezké počasí za okny odvádí pracovníky spíše k představám o tom, co by mohli venku dělat, kam zajít či s kým se sejít. Jejich produktivita pak trpí.

Výzkumný tým využil data o rychlosti vyřizování žádostí o hypotéky 111 bankovními úředníky jedné japonské banky. Jde o stereotypní činnost, při níž se do systému zadávají údaje o žadatelích a kontrolují se papírová potvrzení. Ukázalo se, že v sychravých, deštivých dnech byli v této činnosti bankéři významně rychlejší. Zhruba každé 2 cm srážek značily 1% zrychlení práce. Ač se to nezdá mnoho, při stu pracovnících to již znamená, že za hezkého počasí banka přijde o práci jednoho člověka každý jednotlivý den.

Takový výsledek však může být ovlivněn řadou faktorů, výzkumníci proto provedli i několik laboratorních pokusů. V jednom měli studenti zadávat data to Excelu. Někteří si před úkolem prohlíželi fotografie s lidmi účastnícími se venkovních aktivit a bavili se o svých nejoblíbenějších. Druhá skupina si měla povídat jen o fádních, každodenních činnostech. Někteří pak pracovali v deštivých, jiní ve slunečných dnech.

Rychlost zadávání dat u skupiny studentů, kteří se bavili o venkovních aktivitách (světlejší sloupce) a kteří se o nich nebavili (tmavé sloupce) při pracování za špatného ("Bad") a dobrého počasí ("Good Weather").

Právě a jen studenti, kteří pracovali za deště a nebyli vmanipulováni do úvah o venkovních aktivitách, byli produktivní. Z mysli ostatních Excel vystrnadily představy, co by mohli dělat jiného.


Psáno pro Vesmír.

Proč jsou zločinci malí, tlustí a oškliví?

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin (pdf), ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince.

Analytici zaměstnanosti totiž již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla (pdf) nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v "oku pozorovatele" a ukázali, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta.

Ovšem, již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása-vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě, že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti).

Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Kolik jsi měřil na střední?

Od dob publikace díla Hamermesha a Biddla vznikla celá třída podobných studií, ať již z USA, Velké Britanie, Kanady či Německa. Většina z nich více či méně potvrdila, že atraktivnější zaměstnanci jsou ceněni výše. Ať je atraktivita měřena pohledností tváře, přitažlivostí postavy, váhou či vzrůstem, lidé krásní, atletičtí, neobézní a vysocí mají vyšší výdělky. Zejména vysocí zaměstnanci-muži vydělávají mnohem více. Každý centimetr vzrůstu navíc znamená v průměru zhruba o 1 % vyšší mzdu u jinak srovnatelných pracovníků. Většina autorů vedle samotné atraktivity vyzdvihuje i efekt dominantního, důvěryhodného či rozhodného charakteru, který se s vysokou postavou pojí. Například z posledních třinácti amerických prezidentských voleb zvítězil v deseti z nich vyšší kandidát a prezidenti bývají vesměs nadprůměrného vzrůstu.

Průměrná výška bílých mužů a výška prezidentů v USA (v palcích; vynásobte 2,54 pro převedení na centimetry).

Menší lidé mohou být proto nesebejistí, mají nižší pravděpodobnost získat manažerské pozice a nepřekvapí, že dosahují bídnějších výdělků. Dan Silverman z Michiganské univerzity s kolegy (pdf) nadto dokázali, že vztah atraktivity, resp. výšky a platu má hlubší a silnější kořeny než jen zdání kompetence. Díky unikátním šetřením v Británii (National Child Development Survey) a v USA (National Longitudinal Survey of Youth) jsou dostupné dlouhodobé a detailní údaje o jejích participantech od dětství po dospělost, údaje, kdo byli jejich rodiče, jak rostli, jak byli zdrávi, jak se jim studijně dařilo, od navštěvování kroužků, až konečně po vývoj mzdy. Ukázalo se, že při zvážení všech proměnných vyšší mzdu v dospělosti vysvětluje, zejména v USA, vyšší vzrůst již na střední škole. Tedy byl-li student v šestnácti vysoký a poté už mnoho nepovyrostl, dosahuje přesto jako zaměstnanec mzdové prémie. Na druhé straně student, který byl menší a až koncem puberty "dorostl", má mzdu srovnatelnou s menšími kolegy. A tato závislost platí bez ohledu na druh zaměstnání, u policistů, učitelů i kuchařů stejně.

Vysvětlení spočívá v sociálním životě studentů. Ti nižšího vzrůstu, méně atraktivní se na střední škole účastnili méně sociálních aktivit, méně často byli sportovci či aktivními ve studentských spolcích, méně často randili. Jednoduše byli méně populární. Z toho se dá vysoudit, že než vstoupili do zaměstnání či na univerzitu, neměli tolik příležitostí naučit se dovednostem mezilidského jednání, vytvořit si širší skupinu přátel či známých, zkrátka získat sociální inteligenci. Nádavkem k tomu se zdá, že učitelé jsou na nehezké děti zasedlí, méně od nich očekávají a věnují jim méně pozornosti. Tito studenti nemusí mít i proto tak vysoké sebevědomí či sebekázeň. Méně naakumulovaného kapitálu schopností, jak s druhými vycházet, a slabší charisma, se pak u menších lidí v dospělosti projevuje na nižším výdělku.

Zkrásni a polepšíš se

Konečně se tedy dostáváme k práci Mocanové a Tekina zmíněné v úvodu. Na legálním trhu práce mají malí, tlustí a oškliví lidé zjevně nevýhodu (ať již ji anticipují či ji v realitě zakoušejí) a může být pro ně proto lákavější uchýlit se na trh nelegální, k zločinu. A Mocanová a Tekin skutečně prokázali, že fyzicky neatraktivní dívky mají vyšší pravděpodobnost (v jednotkách procent), že se uchýlí k ničení majetku, napadení či k prodeji drog. Podobně jsou na tom neatraktivní chlapci, zejména co se týká krádeží. Naopak hezky vypadající muži mají třeba o 4 % nižší pravděpodobnost, že budou prodávat drogy.

Asi nejpřesvědčivější důkaz o vlivu vzhledu na zločineckou kariéru cituje pak ve své slavné monografii Vliv: Síla přesvědčování a manipulace psycholog a marketingový guru Robert Cialdini.

Knihu Vliv: Síla přesvědčování a manipulace vydalo předloni nakladatelství Bizbooks.

V 60. letech minulého století město New York spustilo ojedinělý rehabilitační program, který vedle obvyklého poradenství či rekvalifikačních kurzů některým propuštěným vězňům zaplatil i kosmetické operace obličeje. Tedy těm, kteří je kvůli vrozeným či získaným defektům tváře potřebovali. Jiní, do rehabilitačního programu zařazení vězni s defekty, se však na operaci nekvalifikovali. Vznikla tak ideální situace umožňující zjistit, zda náhodné "zkrásnění" umožní člověku náchylnému ke zločinu vyhnout se věznici.

Když byly rok po propouštění zkontrolovány záznamy všech vězňů, bylo zřejmé, že obvyklé rehabilitační programy se neukázaly ani zdaleka tak efektivní jako kosmetické operace. Je podstoupivší vězni vykázali razantně nižší míry opětovného odsouzení či návratů do vězení. Dalo se předpokládat, že nově získaná pohlednost – či alespoň neošklivost – jim v osobním životě anebo při získávání zaměstnání pomohla natolik, že již nebyli odkázáni na kriminální aktivity.

Za ošklivost těžší trest

John E. Stewart z Mercyhurst College (pdf) pak přidal ještě jeden důvod, proč vězení obývají spíše ošklivci. Ve svém výzkumu po dva roky posílal do soudních síní v Pensylvánii v USA vždy kolem 10 svých spolupracovníků. Nikdo z nich neznal pravý smysl úkolu, jejich povinností bylo vždy jen půl hodiny pozorovat obviněné a kromě zjištění jejich demografických údajů jako věku, pohlaví či rasy i ohodnotit, zda působí spíše chudě, či bohatě, vzdělaně, či ignorantsky, špinavě, či čistě, ale i zda se zdají být spíše atraktivní, či nikoliv. Stewart nato vypátral i objektivní údaje o zločinu, jeho vážnosti a po konci soudu i verdikt a intenzitu trestu.

Analýza, které faktory predikovaly, jak velký trest bude uložen, ukázala jen na dva: jeden velmi silný a druhý slabší. Prvním byla celkem pochopitelně vážnost zločinu – zda šlo o vraždu, znásilnění či toliko krádež nebo prodávání drog. Jediným dalším signifikantním faktorem byla už jen atraktivita obviněného. Většina "pozorovatelů" se opět obvykle shodla, kdo je spíše hezčí a kdo nikoliv a atraktivní obžalovaní objektivně dostávali o něco nižší tresty, resp. získali podmíněné tresty či byli osvobozeni. (Následující výzkum ještě přidal i vliv rasy; černoši bývají odsuzováni za podobné zločiny k intenzivnějším trestům než běloši).

Stewartovy výsledky reflektují i zprvu překvapivé zjištění, že atraktivnější lidé v jeho vzorku dat páchali méně závažné trestné činy. Nicméně v kontextu představených zjištění, se volba extrémních "řešení" u méně atraktivní lidí zdá pochopitelná. Z díla sociálního psychologa Leonarda Berkowitze a dalších pochází tzv. hypotéza "frustrace vede k agresivitě". Vyplývá z ní, že celoživotní diskriminace v dětství, ve škole, v zaměstnání či při hledání partnera kvůli znaku, který mohou jen minimálně ovlivnit, může u některých ošklivějších lidí vyvolávat frustraci a tedy i tendenci někdy zvolit násilnou ventilaci svých problémů.

Stewartův terénní výzkum plně zapadl do dřívějších laboratorních studií, které experimentálně taktéž potvrdily, že méně atraktivní lidé se zdají být více "vinni" (je jim přisuzována vyšší pravděpodobnost spáchání zločinu) a jsou odsuzováni k těžším trestům. A to přestože vždy všichni účastníci experimentů vehementně konstatují, že vzhled by neměl jakkoliv ovlivňovat soudní řízení.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Slabý stát a pálení čarodějnic

Silný centrální stát poskytuje rovný přístup k právu a vynucování norem není poplatné rozmarům lokálních autorit. Na druhou stranu se může zvrhnout do diktatury či zneužívání nevládnoucích minorit. Ve federalistických státech mají oblasti sice větší autonomii, lokální zájmové skupiny mají ale také snazší cestu k uchvácení moci. Noel Johnson a Mark Koyama (pdf) otestovali ne/výhodnost centralismu ve Francii konce 16. a během 17. století.

Šlo o roztříštěné království, v němž jednotlivá vévodství měla odlišná privilegia, zákony i fyzikální míry a uplatňovala mezi sebou cla. Kvůli financování válek však francouzští králové nutně potřebovali zefektivnit daňový systém, což vyžadovalo sjednotit i právo a především jeho vynucování. Vzrůst daní sice málokdo považuje za zářný bod rozvoje civilizace, nicméně se ukázalo, že rostoucí efektivnost státní moci s sebou nesla významná požehnání – mizení čarodějnických tribunálů.

Vpravo počet zaznamenaných čarodějnických procesů ve Francii (a silná linka) a vlevo počet zaznamenaných procesů ve zbytku Evropy (a čárkovaná linka). Jak patrno, ve Francii po upevnění státní moci v první třetině 17. století došlo k razantnímu poklesu procesů s čarodějnicemi.

Odsoudit čarodějnici totiž vyžadovalo "uvolnění" platného římského kanonického práva, jak s ohledem na důkazy, tak možnost soudního mučení. Procesy byly často důsledkem lokálních animozit. Hony na čarodějnice se stávaly prostředkem "řešení" místních problémů obětními beránky (pdf, můj dřívější text) a vyřizováním starých účtů. S narůstající frekvencí "odhalených" se u obyvatel objevovala upřímná panika z rozšíření služebníků satana. Poptávka po hranicích tak dále rostla.

I při zvážení dalších faktorů jako stabilita regionu (kupř. blízkost k hranicím) či ekonomická vyspělost se potvrdilo, že čím menší moc stát v regionu měl (méně daní vybral), tím více čarodějnic v něm bylo popraveno. (V severní Francii polovina obviněných skončila na hranici; kdežto nejvyšší soud jich odsoudil ani ne 5 %). Přestože třeba Ludvík XIV. nechal popravit desítky šlechticů coby čaroděje, zdá se, že za slabší vlády by bylo utrpení lidí mnohem horší.


Psáno pro Vesmír.