Minimální mzda roste. Cesta z chudoby ale vede jinudy

Bohuslav Sobotka včera vyhlásil zvyšování minimální mzdy. Od ledna bude místo dosavadních 11000 korun 12200 korun. Aktuální studie z USA ale ukazují, že prudké zvýšení minimální mzdy vede k propadu příjmů nekvalifikovaných pracovníků, případně k rychlejší automatizaci a robotizaci. Tedy k úplné ztrátě zaměstnání a příjmů z něj.

V roce 2016 bralo v Česku pod 11208 korun pět procent zaměstnanců. Zvýšení minimální mzdy na 11000 korun se tedy letos v lednu přímo dotklo jen úzké skupiny lidí. Od té doby mzdy intenzivně rostly, minimální mzda ve výši 11000 korun se nyní týká sotva tří procent zaměstnanců. Jde přitom o profese, v nichž je obvyklý přivýdělek bokem, třeba ve formě spropitného v pohostinství a jiných službách. Socialisty prosazený růst minimální mzdy k 12200 korunám tyto počty patrně nezmění. Minimální mzda je tak notoricky spíše jen symbolem zájmu politiků o řešení chudoby než reálným opatřením. Nicméně pořád jde o desítky tisíc lidí, kteří mohou velmi tvrdě pracovat, a přitom třít bídu. Je legitimní, když jim politici chtějí pomoci. Jenže zvyšování minimální mzdy je cesta, která je z chudoby nevyvede.

Proč nezvyšovat

Když zastupitelé amerického města Seattle měli rozhodovat o zvýšení minimální mzdy, slyšeli varováním ekonomů, že taková politika může nízkopříjmovým skupinám zaměstnanců ve skutečnosti ublížit. Logika za varováním je dvojí.

Pakliže zaměstnavatel platí málo, může být důvodem nízká produktivita zaměstnanců. Jeho marže mu prostě nedovoluje platit víc. Uvažme prodavače ve vesnickém obchodě, kde je zákazníků a prodaného zboží jednoduše málo. Bude-li nakázána vyšší mzda, firma bude muset nejméně produktivní zaměstnance propustit nebo rovnou zkrachuje. Místo nízké mzdy nebudou brát zaměstnanci žádnou. Na druhé straně, zaměstnavatel může zneužívat své tržní síly. Ví, že uchazeči o práci s tak nízkou odměnou nemají na výběr, a protože takových uchazečů může být víc než pracovních míst, je zaměstnavatel v pozici, v které bude nabízet velmi nízkou mzdu. V takové situaci by minimální mzda účinně zvýšila moc zaměstnanců.

Druhým negativním důsledkem minimální mzdy je nahrazení lidí stroji nebo jinou technologií. Růst mzdových nákladů obecně zvýhodňuje investice do technologií a kapitálu. Místo zdražujících lidí si zaměstnavatelé pořídí stále zlevňující stroje. Pokladní nahradí samoobslužné pulty, dělníky robotizovaná výrobní linka, zemědělce sofistikovanější kombajny. Vysoká minimální mzda opět vyústí v mizení pracovních míst. Na druhé straně, prací, které je možné levně robotizovat, může být hrstka.

Vyšší hodinová mzda. Jenže za míň hodin

Ekonomové obecně věří, že negativní důsledky zvyšování minimální mzdy (nebo nakonec i její existence vůbec) převažují. Leč, jak naznačeno, výsledek – to jestli vyšší minimální mzda bude znamenat vyšší blahobyt málo vydělávajících, nebo vytrácení pracovních míst – nemusí být jednoznačný. Seattleští proto objednali studii (pdf), která měla exaktně určit, jaký je konkrétní dopad legislativy zvyšující minimální mzdu. V Seattlu ji v roce 2015 zvýšili z 9,5 dolaru za hodinu na 11 dolarů, v roce 2016 potom na 13 dolarů za hodinu.

Varování se naplnila, výsledkem byla menší katastrofa. Nejenže byli nízkokvalifikovaní pracovníci propuštěni, respektive nenajati, podniky si zejména nemohly dovolit platit zaměstnancům tolik hodin a nechávali je pracovat méně. I přes zvýšení hodinových sazeb si ve výsledku vydělali méně, zhruba o šest procent – což znamená, že v Seattlu přišli nízkokvalifikovaní zaměstnanci o 125 dolarů měsíčně, celkem o 120 milionů dolarů.

Jako každou studii lze i tuto kritizovat. Předně, nárůst minimální mzdy byl poměrně vysoký, u menšího zvýšení by výsledky nebyly asi tak dramaticky špatné. A zejména, jelikož dopad minimální mzdy na pracovní sílu v Seattlu mohl být ovlivněn dalšími ekonomickými jevy, autoři se je snažili odfiltrovat zohledněním, jak se daří ostatním zaměstnancům ve státě Washington – na které se minimální mzda nevztahovala. Ti však pochopitelně nemusí být srovnatelní. Studie ale přes své limity přesvědčivě ukazuje, že neadekvátní zvýšení minimální mzdy vede k omezení příjmu nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Bohužel, předvídatelná byla i reakce politiků v Seattlu. Negativní výsledky je vyděsily, a tak – objednali další studii.

Pokusy na lidech

Ekonomové Grace Lordanová a David Neumark (pdf) se pak podívali, jak je to se substitucí lidí stroji. Jejich premisa je přímočará, méně kvalifikované pozice lze jednodušeji automatizovat. Když pro ně začnou být lidé kvůli minimální mzdě příliš drazí, nahradí je stroje a kvalifikovanější pracovníci (technici robotů či softwaroví inženýři). Výsledkem bude růst příjmové nerovnosti a nezaměstnanost méně kvalifikovaného obyvatelstva. Přesně to v amerických datech také našli. Čím snadněji bylo možné pracovníka po nárůstu minimální mzdy nahradit strojem, tím větší je pravděpodobnost, že bude propuštěn. Obzvláště negativní dopad lze vysledovat u starších zaměstnanců, kteří patrně už nemají síly na rekvalifikaci, a u minorit a velmi mladých zaměstnanců, kteří jsou nevzdělaní a bez praxe a mají obecně obtíže najít si zaměstnání.

Graf ukazuje citlivost poklesu odpracovaných hodin (osa y v %) po zvýšení minimální mzdy na 13 dolarů/hodinu u pracovníků beroucích různou úroveň mzdy (osa x v pozicích platících méně než dolarů/hodinu). Jak patrno, došlo k značné ztrátě odpracovaných hodin (a nemohlo tedy dojít k tomu, že by se pracovníci nějak dostali do lépe placených pozic).

Samozřejmě, bez kvalitních analýz, jaká úroveň minimální mzdy v Česku začne škodit, lze jen těžko dávat rady. Stejné varování by ale mělo platit pro vládu, pakliže chce minimální mzdu zvyšovat: když neví, jestli její zvyšování škodí, nebo pomáhá, neměla by ho asi prostě jen tak zkoušet a doufat, že to vyjde. Doufání není úspěšným způsobem vládnutí. Fantazie volebního leadera socialistů Lubomíra Zaorálka o 16 tisícové minimální mzdě už hazarduje s výše popsanými riziky.

V reáliích Česka lze však úspěšně předpovídat, že zvýšení minimální mzdy vyústí v nárůst odvedených daní a pojištění, až peníze, které zatím zaměstnavatel dával zaměstnancům bokem, projdou výplatní páskou. Nedá se ale říct, že to pomůže lidem na hraně chudoby.


Psáno pro Finmag.

K čemu most? Vždyť přes tu řeku nikdo nechodí

No bodejť by chodil, když nemáte most. Jen se podívejte na města, kde ho postavili. – A to zas ne, panáčku, my jsme tady místní a my víme, co nám tady funguje...

K elementárním návykům každého manažera, ať pracuje pro soukromou firmu, nebo ve veřejné či státní službě, by mělo patřit rozhodování na základě důkazů. Bohužel typický český úředník či politik se vyznačují alergií na odbornou či vědeckou evidenci, uvažováním v horizontu vlastní omezené zkušenosti a bazírováním na triviálních nedostatcích coby ultimátních argumentech.

Nedávno jsem cestou vlakem nemohl přeslechnout spolucestující – dva radní jednoho nejmenovaného středočeského městečka. Od problémů s evropskými dotacemi na podporu turismu se dostali k tomu, co udělat s webovými stránkami města. Venkoncem rychle se shodli, že předělávat web nemá smysl, že na něj beztak nikdo nechodí.

Neodolal jsem a na městský web se podíval. Byl zcela nepřehledný, nepřizpůsobený zobrazení na mobilu, takže uživatel musel zápasit se zoomováním textu a posouváním zleva doprava po stránce obsahující zejména „aktuality“ – tedy zastaralé informace o sběrném dvoře a zaběhnutých psech. Turista-cizinec neznalý češtiny se na jazykovou mutaci mohl dostat jen skrolováním na zápatí (!) stránky a kliknutím na obrázek (!) „Anglicky“ či „Německy“, pod nímž se skrývala stránka s těžkopádně napsaným odstavcem o založení města. O akcích nebo místech k navštívení ani zmínka, o hotelích, penzionech a restauracích jakbysmet. Wikipedie město v jiném než českém jazyce skoro neznala.

Co umějí dva odstavce na wiki

S arogancí pražského akademika jsem vstoupil spolucestujícím do hovoru. Omluvil se, že poslouchám, a nabídl studii, která by jim mohla přijít inspirativní. Tým amerických a španělských ekonomů ve složení Marit Hinnosaarová, Toomas Hinnosaar, Michael Kummer a Olga Slivková (pdf) uskutečnil terénní experiment, při kterém chtěli změřit, jak dostupnost informací v cizím jazyce dokáže v určitém městě podpořit turistický ruch. Vztah „čím více informací, tím více turistů“ je totiž složité zkoumat jen pomocí dostupných dat. Pochopitelně platí, že o městech, kam jezdí mnoho zahraničních turistů, je i hodně informací v cizích jazycích – města mají vzácné památky, mimořádnou historii, genia loci…, a proto je zmiňují tištění průvodci a tisíce webů. Popularita města vede k růstu množství informací o něm. Platí ale i obrácený vztah, tedy, že poskytnutí většího množství informací o městě povede k jeho větší popularitě? To jinak než experimentem zjistit nelze.

Ekonomové si vybrali šedesát španělských měst a náhodně vybraným vylepšili stránky na Wikipedii. Dodali zhruba dva odstavce o místních turistických atrakcích a jednu fotku místa. Vylepšovali wikistránky měst v němčině, italštině, francouzštině a nizozemštině, tedy v jazycích nejčastějších návštěvníků Španělska. A kterému městu vylepší stránku v kterém jazyce, rozhodoval opět náhodný výběr. Některé španělské město tedy najednou mělo mnohem lepší wiki v němčině a italštině, jiné třeba ve francouzštině a nizozemštině. A protože všechny ostatní vlivy – jako třeba počasí nebo ekonomická situace turistů, působily na všechna města stejně, bylo možné určit, zda samotné zlepšení wiki-stránky třeba v italštině povede k zvýšení počtu Italů, kteří do města zavítají. Ukazatel nárůstu zájmu byl měřen v počtu nocí, které zahraniční turisté ve městě stráví.

Studie uzavírá, že průměrný efekt zlepšení wiki-stránky města v cizím jazyce se pohybuje na úrovni devítiprocentního nárůstu přenocujících turistů za sezónu. Efekt je proměnlivý, města, o kterých už byl dostupný relativně dostatek informací, žádný velký nárůstu zájmu nezaznamenala. Naopak u měst, o nichž na Wikipedii v cizím jazyce nebylo skoro nic, došlo k nárůstu turismu o víc než čtvrtinu. Experiment ukázal, jak extrémně výhodná je pro město dobrá on-line prezence – úprava Wikipedie v cizím jazyce nestojí zhruba nic, přitom jediný turista ve Španělsku denně utratí přes sto eur.

Graf ukazuje, jak (pochopitelně) velké rozdíly jsou v detailnosti jazykových verzích wiki-stránky náhodně vybraného španělského města (Murcia). Stránka ve španělštině je více jak 5 krát delší než anglická verze a další jazyky také spíše paběrkují.

Děkujeme, ale my už všechno víme

Radní bez mrknutí oka odvětili, jaké je to experimentování blbost. Kraj prý navíc má stránky v několika jazycích a nevšimli si, že by k nimi turisté jezdili o to víc. A kde že to žiju, když si myslím, že každý turista u nich utratí přes sto eur. Na dotaz, jak vědí, že web dopad nemá, když počet zahraničních turistů v Česku setrvale roste, neodpověděli a statistiku o průměrných útratách cizinců přebili příběhem o autobusech německých penzistů, kteří u nich stráví celý den, ale ubytovat se odjedou do Prahy.

Experiment s Wikipedií pochopitelně neznamená, že vždycky a všude dobré stránky města v cizím jazyce povedou ke dvojcifernému nárůstu turismu. Ani průměrná útrata za celou zem neznamená, že v každém městě cizinec utratí stejně. Nejde o panaceum, ale o opatření, které s velkou pravděpodobností mnohem méně stojí, než kolik vydělá. Odhad založený na nejlepších dostupných informacích, jak podpořit místní turismus. Radní jsem nakonec nepřesvědčil, město bude nejspíše dotovat turistickou biofarmu (stejnou prý nedávno postavili v sousedním městě a prosperuje).

Příběh je to banální. Při podobných konzultacích se ale opakuje s neměnnou pravidelností. Politik nebo státní úředník prostě ví, jak problém (ne)řešit. Co zažil, doslechl se nebo co mu někdo někdy řekl, vždycky přesahuje veškerost naakumulovaných odborných a vědeckých znalostí a metod. V kombinaci s neochotou, někdy až zbabělostí zkusit nový nápad, protože v něm odhalil bezvýznamnou nejasnost, neomylně vyústí v preferenci statu quo nebo v plýtvání peněz na řešení, která nefungují.



Psáno pro Finmag (redigováno).