Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.