Už jste někdy seděli v letadle a říkali si: "S tímhle bych jistě dokázal/a také letět?" Podle nedávného výzkumu nejste sami! Studie novozélandských psychologů zjistila, že znepokojivě hodně osob bez jakýchkoli zkušeností s létáním věří, že by dokázaly bezpečně přistát s letadlem v případě nevolnosti pilota. Nejde přitom jen o létání. Lidé jsou připraveni poskytovat autoritativní rady, jak řešit epidemie, vyhrát války či nastartovat hospodářství, aniž by měli sebemenší vhled do extrémní komplexity daných problémů.
Kde se bere taková patologická sebedůvěra? Osobnostní rysy mohou být
jedním z faktorů. Narcistní a extrovertní jednotlivci, zejména muži, se vyjadřují k
čemukoli a doufají, že i křik bez obsahu přitáhne pozornost a obdiv.
Podobně funguje i vychloubání. Například 12 % mužů v dotazníkovém
šetření uvedlo, že by v tenise porazilo Serenu Williamsovou (toho času
23násobnou vítězku Grand Slamu). Podobně si 8 % Američanů (ale jen 2 %
Britů) myslí, že by v souboji se slonem či s lvem zvítězilo.
K přehnané sebedůvěře přispívá tzv. Dunningův-Krugerův efekt – jakási iluze mistrovství, kterou trpí lidé s nízkými znalostmi či schopnostmi. Nevíme-li o určité oblasti nic, nevíme ani to, co nevíme. Můžeme tedy žít v přesvědčení, že jsme v dané oblasti dobří. Typickým příkladem jsou lidé, kteří neumí gramatiku a jejichž texty jsou jazykovým peklem, přičemž jsou si jisti, že chyby nedělají. Pochopitelně! Kdyby pravidla detailně znali, chyby by nedělali, protože je ale neznají, chybují a neuvědomují si to.
Dalším psychologickým mechanismem za sebevědomím může být pocit nadprůměrnosti. Jelikož si u druhých všímáme hlavně chyb a nedokonalostí, dospíváme k blaženému pocitu, že jsme lepší než ostatní či že jsme alespoň lepší než průměrný člověk. Jenže každý nemůže být lepší než ostatní.
V souhrnu se zdá, že pocit jednoduchosti či plynulosti, se kterými bychom problém řešili, nikoli skutečná expertiza, vyvolá sebedůvěru, že problém zvládneme. Tým psychologů vedený Maryanne Garryovou tuto domněnku ad absurdum otestoval právě na příkladu, v němž by pasažéři museli odřídit letadlo. Představili účastníkům experimentu situaci, v níž pilot není schopen s letadlem přistát a mají ohodnotit své schopnosti přistát sami. Náhodně vybraní účastníci předtím viděli video z kokpitu, jak pilot s letadlem přistál. Video však bylo zcela neinformativní. Neukazovalo, jaká tlačítka zmáčknout, jaké kontrolky jsou důležité, prostě nic, co by laikovi alespoň trochu mohlo pomoci. Video však vyvolalo pocit, jak pro experta jednoduchá činnost přistávání je.
 |
| Graf ukazuje hodnocení účastníků, jak jsou sebevědomí ("Confidence"), že by přistáli s letadlem stejně jako pilot. Ve skupině, co viděla neinformativní video ("Video"), je patrné vyšší sebevědomí než ve skupině, která video neviděla ("No video"). |
Účastníci, kteří video viděli, udávali, že jsou schopni přistát, "aniž by zemřeli", a dokonce se mnozí domnívali, že by to zvládli se stejnou bravurou jako pilot. Ve skupině, která video neviděla, takto sebevědomí nebyli.
Dostupnost snadno pochopitelných informací, ne nutně správných či přesných informací, vede k pocitu vhledu, což vyvolá falešný pocit kompetence a tragédii rádoby expertů na všechno.
Psáno pro Lidové noviny.