Čemu (a komu) prospívá korupce

V Hospodářských novinách mi vyšel komentář:

Téměř tři čtvrtiny Čechů považují zdejší politické strany za zkorumpované. Drtivá většina Čechů si zkrátka – i v kontextu excesů "protikorupční" vlády Petra Nečase – zkrátka myslí, že je uplácení v českém byznysu a politice všudypřítomné.  Poněkud překvapivě však na tom v rámci Evropské unie nejsme nejhůř. Podle Globálního barometru korupce vydávaného Transparency International si něco podobného jako Češi myslí o svých politicích 91 procent Kypřanů, 89 procent Italů a 83 procent Španělů. Je tedy Evropa skutečně tak prolezlá korupcí?

Problémem všech takových indexů a průzkumů je, že neodliší, zda korupce natolik bují, či ji občané toliko více vnímají – kvůli aktuálním aférám, třeba netransparentnímu financování kampaně, nebo protože policie zrovna obvinila nějakou známou politickou či byznysovou figuru. Obojí je v podstatě pozitivum, úplatkářství je odhalováno a stíháno, ve skutečnosti se mohou institucionální podmínky lepšit.

Navíc, korupce nemusí nutně pro společnost jako celek znamenat náklady. Firmy se politickou korupcí mohou snažit obejít zbytečné byrokratické obstrukce či úklady jiných privilegovaných firem, které ovládají odlišné politické skupiny. Některé politicky napojené firmy mohou být dokonce produktivní a jejich upřednostnění přinese služby za nižší ceny. Tolik tedy ekonomická teorie. Pochopitelně na druhé straně může jít o firmy extrémně neproduktivní, parazitující na státních zdrojích a ničící kvalitu veřejných služeb, podnikatelskou kulturu i občanské hodnoty. Potíž je v tom, že jak tomu reálně je, nelze říci od stolu.

V pravdě unikátní je proto nedávná analýza (pdf) Federica Cingana z italské centrální banky a Paola Pinottiho z Bocconiho univerzity umožňující nahlédnout, zda politicky napojené firmy znamenají pro zemi spíše výnosy, či břímě. Oba ekonomové totiž shromáždili finanční údaje o nákladech, výnosech a cenách velkých firem italského průmyslu za léta 1985–1997. Údaje pak spojili s účastí lokálních politiků – zhruba 11 tisíc z nich – ve vedení těchto podniků. Uplatnili na to jednoduchou úvahu: jak se budou měnit příjmy firem, v nichž sedí politik vládnoucí strany či koalice. Snažili se odfiltrovat hospodářské otřesy a lokální specifika a došli k následujícímu závěru: vládní konexe průměrně zvyšují výnosy i zisk napojených firem o šest procent. Firmy spojené s opozicí a nenapojené podniky žádnou podobnou vzpruhu nezažijí, zakusí naopak dlouhodobý propad.

Vývoj indexu výnosů firem, které získaly (plná linka) a ztratily (čárkovaná) napojení na majoritní vládu při volbách v roce 1990.

Ještě zajímavější jsou však detaily analýzy. Většina nárůstu zisku napojených firem pramení z domácích výnosů (nikoliv z exportu), zároveň je efekt nejsilnější u podniků dodávajících služby veřejným či státním organizacím a v provinciích s vysokými veřejnými výdaji a značnou korupcí. Studie proto uzavírá, že u daných firem nemůže růst produktivita, spíše přes ně dochází k odklonu veřejných zdrojů pro soukromé zisky. Odhadem 20 procent veřejných peněz je tak promrháno.

Cingano a Pinotti dále ověřili, že čím mocnější politik ve firmě působí, tím vyššího zisku firma – i on na odměnách – dosáhnou. Růst odměn je však mnohem nižší než růst zisků, takže politici jsou v podstatě poměrně levní (skeptik by dodal, že jsou jim odměny vypláceny nějakou skrytější formou). Nicméně platí, že nejvýše postavení politici "svým" firmám k ziskům nepomáhají. Nejspíše proto, že jejich vysoké postavení je spjato i se značným zájmem médií a veřejného mínění, a tedy je nutí k transparentnosti.

Studie je velmi přesvědčivým důkazem, že politická korupce je zhoubou. Ukazuje také, že odpovědnost politiků lze jednoduše vynutit reálným dohledem.

Bezpodmínečné a detailní zveřejňování údajů o čemkoliv, kam plynou veřejné prostředky – ať již registrem státních a veřejných smluv a zakázek – by mělo být v každé zemi skutečně bojující s korupcí samozřejmostí.