Na druhé straně se samotářům nemusí dostávat psychické podpory bližních, mohou se více stresovat, žít v obavách a v důsledku špatného psychického stavu pak snadněji onemocnět. Tedy i osamění může produkovat nemoci.
Lisa M. Jaremka s kolegy (pdf) se pokusila vnést do věci více světla a prozkoumala, jak imunitní systém více či méně osamělých reaguje na stres.
Účastníci experimentu podstupovali úkoly spolehlivě stresující většinu lidí, jako je simulovaný pracovní pohovor či provádění aritmetických operací nahlas, před dalšími lidmi. Při experimentu jim byly zároveň měřeny prozánětlivé látky v krvi. Participanti byli poté rozděleni na 2 skupiny, více a méně osamocené.
Ukázalo se, že tělo osamělejších lidí reaguje na stres větší produkcí prozánětlivových faktorů. Ty souvisí s vyšší nemocností i úmrtností.
 |
| Tvorba dvou prozánětlivých faktorů, před stresujícími úkoly a 45 a 120 minut po nich u hodně osamocených (čárkovaná linka) a méně osamocených (plná linka). |
moc hezké. ještě kdyby tam bylo přímo zmíněno, jak je operacionalizována osamělost u těch lidí, bylo by to perfektní. (jasněže se to dá najít v tom pdf, ale když to klikání je takové vyčerpávající)
OdpovědětVymazatTomu bych i věřila. Mě když něco bolí a jsem sama, tak na to pořád myslím a nedaří se mi na to zapomenout. Čím víc na to myslím, tím víc to bolí. Pak se ale třeba někdo staví, nebo zavolá a rázem mám jiné myšlenky a je po bolesti nebo po problému. A stejně na mě působí i Krupa Kratom , který je taky takový můj kamarád.
OdpovědětVymazat