Útok válku v Sýrii spíš prodlouží

Vojenské intervence jsou posledním možným nástrojem, jak shora zlepšit fungování společnosti, a takové pokusy, bohužel, obvykle selhávají. Ostatně v ekonomii asi není těžšího úkolu než navrhnout zlepšení institucí země, které přinese předpokládaný efekt. Opatření pravidelně nepřežívají náraz na existující společenskou strukturu a zvyky lidí. Ilustrativně třeba program školení a zkvalitnění technického vybavení ruských ozbrojených sil v boji proti mafii vyústil hlavně ve vyšší úplatky policistům, když vydávali své nové zbraně gangsterům.

Život v zemi s válečným konfliktem navíc razantně mění způsob uvažování občanů. Uvyknou na násilí jako regulérní prostředek k řešení problémů. Změna jejich charakterů je dlouhotrvající a lidé si své nové uvažování s sebou nesou nejen do budoucna, ale i do zcela odlišných podmínek.

Násilí jako regulérní strategie

V nezvyklé, ale v tomto bodu osvětlující studii můj student Matouš Skořepa dokázal, že zahraniční hráči americké basketbalové ligy (NBA), kteří jako mladí chlapci vyrůstali v zemi, v níž zrovna probíhal nějaký ozbrojený konflikt – byť je nemusel jakkoliv zasáhnout –, se mnohem častěji uchylují k faulům. Ačkoliv jako všichni hráči NBA čelí naprosto stejným motivacím i trestům, jednoduše už nemají takové zábrany k ataku protihráče. Silně v nich zakořenila kultura násilí, v níž se v dětství či dospívání pohybovali. Berou ho snáze jako regulérní životní strategii. Nepřekvapí proto, že i většina vnějších, mezinárodních zásahů do občanských válek končí neúspěšně.

Pravděpodobnost ukončení konfliktu a měsíce trvání války v závislosti, zda dojde či nikoliv k vnější intervenci.

Americký empirický politolog Patrick Regan (pdf) ukázal unikátní analýzou 150 konfliktů běžících ve 2. polovině 20. století, že externí intervence obvykle vede spíše k prodloužení trvání války než k jejímu ukončení. I když se zdálo, že dlouhotrvající konflikty nakonec "přilákají" zásah, spíše platí, že jsou jím oživeny. Za posledních 60 let vzplanou každý rok zhruba dvě občanské války, takže dat k analýze bylo dostatek.

I krátká vnější podpora rebelů totiž u nich vyvolá očekávání, že dosáhnou snáze svých cílů, a nejsou ochotni ke kompromisu. Navíc začnou přeceňovat pravděpodobnost své konečné výhry a pokračují v bojích. Umocněno je to za podmínek značné nerovnosti v přístupu ke zdrojům mezi vládní a povstaleckou stranou. Nerovnost v bohatství mobilizuje povstalce, protože více z nich může z revoluce získat. Platí rovněž, že ideologické občanské války končí dříve než etnicko-náboženské.

Snad někdo Rusy uplatí

Pohříchu se zdá, že americká intervence v Sýrii bude krátkodobá a v zemi se stále častěji objevují etnické a náboženské antipatie spíše než ryzí opozice vůči vládnoucímu režimu. Z Reganova modelu však vyplývá, že dochází-li k růstu počtu obětí za měsíc, pravděpodobnost ukončení války vzroste (celkový počet obětí nemá překvapivě na dobu trvání občanské války žádný vliv). Plyne z něj ale i pesimistická předpověď: dojde-li k mezinárodní podpoře jak vlády, tak rebelů, klesá pravděpodobnost blízkého ukončení konfliktu na nulu. Věřme proto, že někdo uplácí Rusy, aby ukončili podporu Asada.

Závěr Reganovy analýzy je přesto jednoznačný: "Bez ohledu na to, jak je intervence naplánována a zrealizována, zdá se, že neexistuje žádný mix strategií, který by zkrátil očekávanou dobu občanské války." Pochopitelně, jde o obecný model ignorující specifika a vycházející z historie, kterou, doufejme, potenciálně zasahující mocnosti znají. Nenabízí však vyhlídku na jakýkoliv rychlý konec syrského konfliktu.


Psáno pro Hospodářské noviny.