Zabil jsem Člověka, už jsem jen váš ...

Vždy jsme součástí nějaké skupiny, studentů fakulty, týmu v nějakém projektu, sportovního mužstva či Zombií útočících na Lidi. Negin R. Toosi, E. J. Masicampo a Nalini Ambady (pdf) si poslední dvě jmenované skupiny zvolili, aby prozkoumali, co nejvíce ovlivní člověka k přimknutí nové skupině.

Lidé totiž frekventovaně mění, ke které alianci zrovna přísluší a pravidelně se stávají i soupeři svých dřívějších kolegů. Psychology zajímalo, který faktor nejintenzivněji ovlivní, že se začneme cítit jako členové nové skupiny.

Moderovaná hra Zombie v. Lidi trvá obvykle několik týdnů a hraje se v kampusech (vysokých) škol. Všichni hráči začínají jako Lidi; až na jediného hráče, který se stává Zombií. Všichni hráči nosí šátky signalizující jejich role. Zombie nakazí Člověka, když jej zabije a nakrmí se na něm (tj. chytne hráče). Zpět Člověkem se Zombie stát již nemůže. Lidé se mohou bránit krátkodobým omráčením Zombií (tj. hodí po nich určenou věc). Zombie definitivně umírají, pakliže za 48 hodin nesní žádného Člověka (hráč opouští hru). Nicméně mohou kus Člověka sdílet až s 2 dalšími Zombiemi. Hra končí, pakliže se ze všech hráčů stanou Zombie (vítězství Zombií) nebo když poslední Zombie zemře hlady (vítězství Lidí).

Sounáležitost k nové skupině nepredikovala doba strávená v ní, ani míra spolupráce, ale akt vystoupení proti původní skupině. Ač hráči vystupovali průměrně 79 hodin jako Zombie a jen 66 hodin jako Lidé, ač jim bylo sdíleno krmě z několika Lidí, nejdůležitější událost, která způsobila, že se začali cítit jako Zombie, bylo zabití Člověka.

Problémem této studie však je, že někteří hráči mohli od začátku preferovat stát se Zombií a pakliže se tak stalo, začali intenzivní hon na Lidi (někteří naopak nechtěli být Zombiemi a po nakažení odešli definitivně zemřít do ústraní). Vystoupení proti původní skupině by pak byl důsledek vstupu do nové, preferovanější skupiny, nikoliv důvod zajišťující vyšší příslušnost ke skupině.

Tým psychologů se proto zaměřil i na basketball a v průběhu několika sezon sledovali přestupy hráčů mezi kluby a jejich dlouhodobý výkon na hřišti: přihrávky spoluhráčům, blokace protihráčů, jejich střel či kradení míčů. Závěr i této studie je však stejný, příslušnost k novému týmu nejvíce podnítil útok na původní mužstvo, nikoliv čas v něm strávený či nějaká forma spolupráce.

Hráči, kteří hned po přestupu intenzivně blokovali své bývalé spoluhráče, se později ukázali jako nejvíce kooperativní pro svůj nový tým, měřeno počtem přihrávek. Naopak neplatilo, že by v předešlé hře, ještě jako členové nyní konkurenčního týmu, projevili ke svému současnému týmu nějakou náklonnost (třeba slabším blokováním). Útok na bývalé druhy zničí zbylá empatická pouta, zároveň prokáže loajalitu k novým partnerům a přechod do nové skupiny je zajištěn.