Stránky

sobota 12. října 2013

Kdo má málo, tomu bude ještě vzato

Ať se z Ostravska i Pražského hradu ozývá cokoli, je nezpochybnitelným faktem, že udržovat při životě ztrátové podniky se nevyplácí. Nikomu. Dokonce ani těm, kdo v nich pracují. Horníci v Paskově teď samozřejmě tohle slyšet nechtějí. Důvodů, proč ne, je řada. Za prozkoumání ale stojí především jeden z nich. Ten nejvíc kontraintuitivní.

Na ulici tak nějak automaticky převažuje názor, že nezaměstnaní, chudí, lidé závislí na sociálních dávkách či v osobním bankrotu, jsou prostě hloupí. Případně leniví, nezodpovědní či krátkozrací a impulzivní – nebo všechno tohle v různé kombinaci dohromady. Za svoji mizerii si tedy mohou především sami. Kdyby byli ochotní se učit novému, kdyby byli přičinlivější a lépe plánovali, dařilo by se jim – i nám všem – lépe.

Nový výzkum behaviorální ekonomie ale naznačuje, že příčina a následek mohou v tomto případě stát v přesně opačném gardu – že totiž chudobu neplodí prostota ducha, nýbrž naopak.

Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir k problatice "nedostatku" napsali v mnohých bodech sice kontroverzní, ale velmi čtivou knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much.

Jen vydržet... a pak to pustit

Představte si tu situaci: sledujete večer televizi. Na stole před vámi leží brambůrky, čokoládové bonbony nebo oříšky. Protože jste se zapřísáhli, že zhubnete, nevezmete si nic. Po chvíli však opět na ty laskominy hledíte. Nakonec vydržíte, odoláte a nic nesníte. Pořad skončí a jdete si lehnout. Zastavíte se v kuchyni, otevřete lednici – a zhltnete celé balení salámu, několik sýrů i zbytek dortu.
Není to hypotetická událost, ale přibližný popis experimentu, který před více než deseti lety provedli američtí psychologové Kathleen Vohsová a Todd Heatherton (pdf), když se snažili prokázat svou teorii omezené sebekontroly. První skupinu účastníků programu na hubnutí přivedli do místnosti, kde je usadili a řekli jim, ať sledují nudný pořad v televizi. Prý posléze bude měřen dopad filmu na jejich náladu. Chtějí-li, mohou si posloužit laskominami, které se nacházely na skřínce v rohu místnosti. Vzít si je vyžadovalo vstát, přede všemi přejít celou místnost a – pochopitelně – porušit metu zhubnout. Druhá skupina měla tentýž úkol, sladkosti však byly umístěny přímo před nimi. Stačilo natáhnout ruku. Nakonec v obou skupinách skoro všichni vytrvali a žádnou sladkost si nevzali.

Skutečný smysl experimentu, o němž jeho účastníci nevěděli, ale teprve přišel. Členové obou skupin, všichni na dietě, byli odvedeni do vedlejší místnosti. Dozvěděli se, že se shodou náhody mohou účastnit i akce na ochutnávání a hodnocení nových druhů zmrzliny. Stačilo si vzít na lžičce malé sousto, udat hodnocení a skončit. Sníst však mohli, kolik chtěli.

Ukázalo se, že ti, kteří měli v předcházející části pokusu jídlo přímo před sebou, takže se museli více ovládat, nyní snědli dvaapůlkrát více zmrzliny. Doslova vyčerpali svoji sebekontrolu, takže když si poté mohli dopřát zmrzlinu, neudrželi se a nacpali jí do sebe dvacet dekagramů.

Jak už z názvu Teorie omezené sebekontroly vyplývá, je založena na poznání, že musíme-li se ovládat, kontrolovat, plánovat, postupně vyčerpáváme omezenou kapacitu své vůle a snadněji nato podléháme krátkozrakým touhám. V jiném pokusu Kathleen Vohsová a Ronald Faber (pdf) přiměli své studenty, aby napsali, o čem zrovna přemýšlejí. První skupina nebyla vůbec ničím omezena, mohla psát o čemkoliv. Účastníci druhé skupiny na tom byli obdobně, s jedinou výjimkou: nesměli ani pomyslet na ledního medvěda. Zadání je samozřejmě psychologickým trikem. Kdykoliv vám totiž někdo uloží, že nad něčím nesmíte přemýšlet, snažíte se vědomě takové myšlenky zaplašit, takže se vám v mysli objevují pořád dokola, zaměstnávají vás a mentálně vyčerpávají. Psychologové pak studentům dali za odměnu peníze, které si mohli nechat či je utratit cestou v univerzitním obchodě. Výsledky potvrdily očekávání: ti, kdo "nemysleli na ledního medvěda", ve zvýšené míře podlehli impluzivnímu nakupování – jejich schopnost sebekontroly byla po experimentu ve srovnání s kontrolní skupinou opotřebovanější.

Mačkej rychle, ale s rozmyslem

Teorie vyčerpávání vůle je v současnosti více či méně prokázána řadou studií. Sebekontrola se zdá být jako sval: intenzivní námahu nevydrží, unaví se – a selže. Nicméně, dlouhodobým posilováním ji lze trénovat, aby zvládala i náročnější úkoly. Celý fenomén byl přesto považován za spíše psychologickou zajímavost, respektive nepřekvapivé poznání, že jsme-li unavení, nebo se nám už prostě nechce přemýšlet, spoléháme na intuici či podléháme impulsivnímu chování. Harvardský ekonom indického původu Sendhil Mullainathan s kolegy (pdf) ale demonstoroval, jak fatálně dopady duševního vyčerpání mohou chudé lidi deptat. Jsou-li nuceni neustále přemítat, zda budou mít na zaplacení účtů, musí-li u každého nákupu počítat, co si mohou dovolit, vypotřebují rychle své mentální kapacity a na komplexní uvažování již nemají síly. Tedy, nikoliv že by špatné rozhodování vedlo k chudobě, ale právě chudoba může začasté plodit špatné rozhodování. Deficit v přemýšlení vyvolaný neustálou obavou z nedostatku peněz je srovnatelný s poklesem IQ o 13 bodů nebo ztrátou noci spaní.

První fázi výzkumu tvořily terénní experimenty. Ekonomové odchytávali zákazníky obchodů v americkém New Jersey a kladli jim otázky, jak by řešili akutní finanční problémy. Třeba "Motor vašeho zatím fungujícího auta vyžaduje opravu, která by stála X dolarů, můžete zaplatit okamžitě, vzít si půjčku či zariskovat a jezdit dále. Co uděláte?" Smyslem pokusu bylo, aby se zákazníci – bohatší i chudší – zaobírali reálným problémem, který se intenzivně týkal i jejich finančních možností. Někdy šlo o malé částky, v přepočtu kolem tisíce či dvou, někdy o desetitisíce korun.

Než zákazníci, nyní vlastně již účastníci experimentu, své odpovědi vnesli do počítače, měli vyřešit i několik psychologických testů – jeden zaměřený na inteligenci a druhý na kognitivní sílu, tedy "schopnost přemýšlet a soustředit se".

Třeba při druhém testu se na obrazovce počítače vpravo či vlevo objevovaly symboly a testovaní museli rychle stisknout pravé či levé tlačítko. Záludnost spočívá v tom, že při některých symbolech zobrazených vpravo je najednou třeba zmáčknout levé tlačítko a naopak, což vyžaduje jistou sílu vůle, jelikož máme tendenci reagovat rukou, na jejíž straně se zobrazuje podnět. Test tak měří schopnost následovat vnitřní cíl a ignorovat impulzívní sklony. Výzkumníci poté od občanů získali i detailní informace o jejich příjmech a majetku. Ve většině výsledků nebylo rozdílu mezi bohatými a chudými. Až na jeden: kdykoliv chudí přemýšleli nad značným finančním výdajem, jejich výkon v mentálních úkolech razantně utrpěl.


První graf ukazuje výsledky testu inteligence, druhý kognitivní kontroly („sebevůle“). Oba grafy odhalují, že po „lehčím“ finančním rozhodováním (světle šedivé sloupce) je výkon chudých i bohatých téměř stejný, nicméně u „těžšího“ rozhodování o větších částkách (tmavé sloupce) je výkon chudých razantně horší, zatímco u bohatých téměř k žádné změně nedochází (jde o výsledky pokusu s finančními odměnami).
Mullainathan zkusil experiment různě modifikovat. Někdy peněžitě odměňoval účastníky za správné odpovědi, jindy nikoliv, měnil pořadí testů... přesto závěry zůstaly vždy zcela shodné. Chudí při rozmýšlení o finančních výdajích zkrátka mentálně selhávají. A to nikoli málo – jde o propad srovnatelný třeba s tím, jejž vykazují nevyspalí či chroničtí alkoholici.

Pokus tedy přinesl přesvědčivé výsledky. Nicméně: využíval hypotetických problémů. Účastníci se zamýšleli, co by se mohlo stát a chudí mohli reagovat jen zbrkleji, aniž by se ve skutečném rozhodování chovali stejně. Druhá fáze výzkumu se přesunula do Indie, do okresů Villupuram a Tiruvannamalai, proslulých pěstováním cukrové třtiny. Z 46 vesnic bylo náhodně vybráno 464 farmářů, kteří naprostou většinu svých příjmů získávají ze sklizně. Jsou tedy v jedné fázi roku, před sklizní, velmi chudí, zadlužení a v další části roku, po sklizni, relativně velmi bohatí.

Mullainathan jim předložil před sklizní a po sklizni podobné psychologické testy a zjistil očekávatelné: titíž lidé, kteří vykazují problémy s řešením inteligenčního testu a kontrolou svých impulsů, jsou-li chudí, se začnou rozhodovat lépe, získají-li finance. Výsledky jsou stejné i při zohlednění náročnosti námahy během sklizně a toho, kolikrát farmář daný test dělal. Výzkumný tým měřil i počet snědených kalorií během roku – aby bylo možné vyloučit, že před sklizní mohou být farmáři prostě jen hladoví, což může mít dopad na jejich schopnosti. Nic podobného se nepotvrdilo. Dokonce jim byl i pravidelně měřen krevní tep a tlak, coby indikátory stresu. Chronický stres totiž může být sám zodpovědný za zhoršující se schopnosti a zhoršení zdraví.

Přestože se potvrdilo, že farmáři jsou před sklizní stresovaní (průměrně jim tlak z 129/79 klesne po sklizni na 121/74), ani to horší mentální výsledky před sklizní plně nevysvětlilo. Jediným významným důvodem byla, zdá se, chudoba. Neustálé zaměření pozornosti na tenčící se či již neexistující finanční zdroje jim vyčerpalo sílu vůle, schopnosti analytického přemýšlení do dalšího rozhodování.

Mentální daň

Jeden výzkum ukázal, že zeptáte-li se chudých na celkovou cenu věcí v jejich nákupním vozíku, trefí ji téměř přesně, protože počítají každou věc a zároveň mají detailní přehled i o většině slev. Bohatší v ničem takovém nevynikají, neboť nemusejí. Správné vyplňování složitých formulářů, rekvalifikace, učení se novým technikám, připravování se na pracovní pohovor či analýza volebních slibů pak může být pro chudé už prohibitivně nákladné přemýšlení. Mullainathan a jeho tým proto mluví o mentální dani, kterou chudí nesou navíc.

Vedle triviálních rad – třeba nechávat si důležité rozhodování spíše na dopoledne kdy jsme odpočatí a na čas v měsíci, kdy jsme relativně při penězích – se nabízí škála opatření, která by mohla chudším ulehčit dlouhodobé rozhodování. Značně pomoci by jim mohl důraz na jednoduchost a prostou srozumitelnost smluv. Mnoho chudých, v Česku zejména Romů, je zadluženo v lichvářských úvěrech. Přitom je dokázáno, že i jednoduchá pomoc finančního poradce by těmto domácnostem pomohla restrukturalizovat dluhy a eventuálně je i z dluhové pasti vyvést. Adresné připomínky (dopisy, SMS, letáky) – například upozornění na nárok zažádat o sociální služby – by dokázaly přenést řadu budoucích komplexnějších a obtížněji řešitelných problémů do "jednodušší" a únosnější současnosti. Tíha života by tak sice nezmizela, ale lidem by na ni zbylo více sil.


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

2 komentáře:

  1. To jsou hodně zajímavé výsledky. Když jim to publikovali v Science tak předpokládám, že to mají metodologicky v pořádku. Ale stejně jsem zvědavý na replikace, víme, jak dopadly některé další "sexy findings". Akorát bych možná změnil tu formulaci na začátku: "chudobu neplodí prostota ducha, nýbrž naopak", takhle to zní, že existuje vztah jen v jednom směru, což jste jistě neměl na mysli. Vztah je to jistě obousměrný, otázka je, jak silný je který směr; mohou zde být i komplexní zpětnovazební smyčky, kde už o nějakém směru kauzality jde mluvit jen obtížně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen na reputaci Science bych nesázel, třeba po celkem vtipném článku z předminulého týdne, v němž je celá metodologie založena na vkusu autorů ohledně beletrie/literatury faktu. ;-) Jinak text je pochopitelně značným zjednodušením a hypotéza "vzácnosti" je v plenkách. Nyní největším problém přístupu je, že vzdělaní lidé se "trápí" problémy v průběhu dne rovněž, nicméně jejich rozhodování se tím spíše zlepšuje (jde tedy o rozdíl mezi obavami/stresem a kontrolou/řešením úkolů). Ona vůbec celá Scarcity je velmi spekulativní, uvidíme, jak co se ujme ...

      Vymazat