Materazziho efekt: Proč druhé štveme?

Při světovém fotbalovém poháru v Berlíně roku 2006 stály proti sobě týmy Itálie a Francie. Galy vedl Zinedine Zidane, patrně jeden z nejlepších hráčů světa. Hra končila remízou 1:1 a došlo na prodloužení. V 110. minutě Marco Materazzi, italský obránce, zatahal Zidana za dres. Ten opáčil, že mu jej klidně po zápase nechá, když po něm tolik touží. Ital odvětil: "raději bych si vzal děvku, jakou je tvá sestra". Zidane zkratoval a vší silou praštil hlavou do Materazziho hrudi. Tato rána byla jeho posledním aktem fotbalisty. Obdržel červenou kartu, Francie bez něho prohrála mistrovství na penalty a Zidane nato ukončil svou profesionální kariéru. Materazzi se na druhé straně stal národním hrdinou. I když krutý posměšek byl nejspíše dílem zápalu hry, Uriho Gneezyho z Kalifornské univerzity a Alexe Imase z Amsterodamské univerzity (pdf) inspiroval k otestování, zda vyvolávání zlosti u druhých lidé využívají i strategicky – aby cíleně podlomili jejich rozvážnost.

Experimentální ekonomové využili prostý počítačový experiment: "duel". Dva hráči od sebe stojí "20 kroků" a na monitoru oba postupně volí z 2 alternativ. Buď udělají krok, což postupně zvýší (zprvu mizivou) pravděpodobnost zásahu, nebo vystřelí... Optimální strategií je udělat tolik kroků, až se pravděpodobnost dostane na 0,5 a poté vystřelit. Mnozí hráči však často neunesou napětí, zariskují a střelí dříve, i přestože je šance na zásah stále nízká. Když se netrefí, prohrávají a odměnu obdrží soupeř. V tomto případě zhruba 100 korun.

Těsně před tím než došlo na duel, hráči sehráli ještě jeden krátký pokus. Jeden z nich se náhodně stal "Diktátorem" a měl určit, kolik minut nezáživné administrativní práce má druhý hráč, "Pracovník", v závěru pokusů odpracovat (co mu zbývalo, když souhlasil s účastí na experimentech a dostal za to zaplaceno). Diktátor mohl být benevolentní a žádnou práci nepožadovat, nicméně mohl chtít až maximálních 20 minut.

Krátkozraká impulzivita zlosti

Většina Diktátorů určila svým Pracovníkům plnou třetinu hodiny (jen 6 % z nich nestanovilo žádnou práci) a dobře věděli, proč tak činí. Hráči-Pracovníci, naštvaní kvůli nutnosti zůstat takovou dobu nad nudnou činností, nato stříleli v duelu příliš brzy a své odměny prohrávali.

Pro odlišení, zda za jejich chováním opravdu stála okamžitá emoce zlosti (a ne třeba dlouhodobá zášť či pomstychtivost vůči Diktátorům), se odehrála další série podobných pokusů. Jen mezi rozhodnutím Diktátora o odpracované době a samotným duelem byla delší pauza – kdy měly pocity vyprchat. Potvrdilo se, že v tomto případě již Pracovníci "vychladli" a vztek je již nesvedl k zbrklému výstřelu.

Výdělek Diktátorů pakliže přidělili Pracovníkům plných 20 minut (šedý sloupec) a nebo méně minut (černý sloupec) v rozdělení na střelbu ihned poté ("No Delay") nebo po delší pauze ("Delay"). Jak patrno, nejvíce vydělali, když pracovníky bezprostředně maximálně naštvali.

Každý z nás na sobě určitě někdy sleduje, že jej vztek zrazuje a při zpětném pohledu své chování považuje za hloupé a pošetilé. Nicméně někdy je tomu i naopak. Cítíme, že vztek nás dokáže motivovat, vybičovat k výkonu, kterého bychom asi jinak nebyli schopni. Gneezy s Imasem proto uspořádali další baterii pokusů, v nichž by vztek mohl naopak dát lidem výhodu. Subjekty tentokrát soutěžily v maximálním stisku dlaní (mačkaly dynamometer). Opět byly před samotným pokusem rozděleny na Diktátory a Pracovníky, náhodně spárovány a mohly získat odměnu, pakliže stisknou silněji než přidělený oponent.

Vyhrávající vzteklouni

Za této situace se chování hráčů proměnilo. Diktátoři již neudělovali dvacetiminutovky, naopak pětina z nich nepožadovala po pracovnících vůbec žádnou práci. A to přesto, že za každých udělených 5 minut mohli obdržet zhruba 15 korun odměny navíc! Velmi dobře věděli, proč tak činí.

Pracovníci, kterým bylo přece jen někým uděleno maximum práce, byli totiž natolik naštvaní, že síla jejich stisku byla o třetinu intenzivnější než u Pracovníků, kterým nebyla přidělena žádná práce. Vztek vedl k větší síle, vítězství a odměně. Efekt opět trval jen, když mačkání následovalo v okamžitém sledu po přidělení práce; v delším časovém odstupu se emoce i síla vytratily.

Obě linie experimentů názorně ukázaly nejen celkem zřejmou pravdu, že jsme otroky svých vášní, jež špatně ovládáme. Naznačily rovněž, že někteří z nás dokáží být v běžném životě výbornými intuitivními stratégy, kteří velmi dobře rozlišují, kdy druhé přemíra emocí spíše vykolejí nebo naopak povzbudí a přizpůsobí své chování danému kontextu.

Podobné manipulace se přitom – pochopitelně – netýkají jen soupeření a zlosti. Stejný tým ekonomů spolu s Kristófem Madarászem (pdf) již dříve ukázal, že vyvolá-li se u lidí pocit viny jsou chvíli nato velmi ochotní pokles své sebeúcty vykoupit vyššími příspěvky na charitu.

Takže radou třeba pro charitativní organizace vybírající na hladovějící v Africe je, aby si s fotografií podvyživeného dítěte stoupli před restaurace. Popřípadě se dá i predikovat, že vybírající v podstatě na jakýkoliv účel nejvíce uspějí před vykřičenými domy; odtud odcházející budou jistě chtít ulehčit svému pošpiněnému svědomí (a tedy i peněžence). (Pozn.: Ve skutečnosti výsledky tohoto zkoumání už víme; v pilotním pokusu (tehdy) mí studenti Tomáš Mlčoch a Lenka Weichetová ukázali, že lidé zrovna opouštějící nevěstince jsou ochotní přispívat do sbírky více než lidé pohybující se na běžné ulici.)


Psáno pro Vesmír.