Fráze "máš ve mne přítele" získala nyní díky práci Nicholase Christakise a Jamese Fowlera (pdf) svůj doslovný význam, když bylo zjištěno, že genofond našich přátel či kamarádů je nám v mnohém podobný – do té míry – že by mohli být našimi vzdálenými bratranci či sestřenicemi.
Přátelé jsou si často podobní – vzhledem, zájmy či povahou – což málokoho asi šokuje. Velmi odlišní lidé by spolu nevydrželi. Kamarádství a přátelství vznikají na středních či vysokých školách, kam se selektují nadšenci do určitých oborů. Studují-li stejný obor, dají se očekávat i obdobné zájmy. Přátelé dále i sdílí mnoho stránek života. Chodí nakupovat do podobných obchodů, rozhodují se zhubnout či se nechávají stříhat u stejného kadeřníka, skutečně proto nepřekvapí, že se začnou navzájem podobat.
Christakis a Fowler porovnáním genů 1.932 lidí a 1.367 přátelských párů mezi nimi však dokázali, že spřátelení dvou lidí nemusí být dáno jen takto "zvenčí", prostředím, ale že lidé, kteří jsou si geneticky podobní (a nejsou přitom příbuzní), mají větší pravděpodobnost, že se stanou přáteli.
Naopak vyšlo najevo, že geny odpovědné za imunitní systém jsou u přátel poměrně odlišné (tj. rozdílnější než u náhodných cizinců). Evolučně je navýsost pochopitelné, aby často spolupracující jedinci nebyli náchylní na stejné infekce. Naši přátelé tímto – do jisté míry – vystupují jako první hradba před nemocemi. (Již dříve bylo přitom dokázáno, že jsme sexuálně přitahování k jedincům opačného pohlaví, jež mají odlišný imunitní systém – potomci takového páru pak mají silnější imunitu).
Psáno pro Vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat