Salámová metoda zla

Začněme myšlenkovým experimentem: když jste se před měsíci doslechli, že vás kolega v práci očerňuje, nechali jste to být. Koneckonců se firemní šuškandy účastníte také, často a kdo ví, v jakém kontextu to bylo řečeno. Od kamaráda z práce se však dozvíte, že stejný člověk před ním pravidelně tají důležité schůzky. Stěžujete-li si spolu šéfovi, odbyde vás. Jde prý jen o maličkosti. Později ověřujete dokumenty, na kterých s daným "kolegou" spolupracujete, rozpoznáte, že v nich chybějí důležité údaje či jsou přibarveny, aby vypadal lépe. Někdy text obsahuje ryzí lži. Upozorníte opět nadřízeného, ten na váš e-mail nereaguje. Na chodbě vás pak odchytí a žoviálně ubezpečí, že daný kolega je sice svérázný a někdy křivák, ale jinak se zdá být schopný. Při oslavě blížícího se konce projektu, začne tento "kolega" vulgárně urážet další spolupracovníky, jež si dovolili zmínit jeho chyby. Celá věc skončí rvačkou. Jak šéf s takovým člověkem naloží?

Dojde-li k tomuto, ne zcela netypickému vývoji, je odpovědí "nijak". Jistě, v příběhu chybí mnoho informací, kolega-podrazák může mít na šéfa indiskrétní informace či je kontaktem na důležitého zákazníka. Co ale mohlo rozhodnout o jeho nepotrestání, je porušování etiky krok za krokem. Kdybychom začali popisem, jak zaměstnanec křičí nadávky, fyzicky napadá druhé a ničí pověst firmy, kompetentní šéf by asi s vyhazovem neváhal. Ovšem při postupné erozi morálních zásad se najednou ani trestuhodné přečiny nezdají být zlé.

Naši tendenci akceptovat stále horší nemorálnosti, jsou-li servírovány plátek po plátku, potvrdili američtí ekonomové Francesca Gino a Max Bazerman (pdf) i v experimentální hře. Jednorázově najatým pracovníkům, "sčítačům", řekli, aby spočítali hodnotu mincí nashromážděných v mnoha kasičkách a sumy referovali "auditorům". Ti kasičky také shlédli a částky schvalovali. Stanoveno bylo i rozmezí akceptované chyby – každý se mohl o trochu splést. Za každou schválenou kasičku získal odměnu jak sčítač, tak jeho auditor. Odměna byla pro všechny stanovena procentem ze sečtené sumy. Pakliže auditoři sumu neschválili, žádnou odměnu nikdo neobdržel. Auditorům navíc hrozila náhodná kontrola – některé schválené součty se znovu přepočítaly, a když se zjistilo, že akceptovali chybnou sumu, čelili pokutě.

V uvedeném systému odměňování je skryto zjevné nebezpečí – sčítač je motivován nadhodnocovat součty mincí a auditor stejně tak, oba pak totiž získají vyšší odměnu. Gino a Bazerman navíc zmanipulovali částky posílané auditorům – jedné skupině přicházely stále rostoucí součty, i když mincí v kasičkách bylo více-či-méně stejně. Druhá skupina auditorů dlouho viděla odpovídající sumy, v jedné chvíli se však sumy rapidně zvedly – i když mincí bylo stále podobně, sčítači náhle začali hlásit o 40 % vyšší součty. Sledováno bylo, v které skupině auditorů převáží morální rozhořčení "ne, to už je moc přehnané" a kdy naopak přimhouří oko a schválí i zjevně přestřelenou sumu.

Odpověď již znáte, auditoři, kteří kontrolovali postupně rostoucí sumy, sice některé tu a tam odmítli, většinu ale schválili, i přestože ke konci už byly extrémně nadhodnocené. Naopak auditoři z druhé skupiny, jež znenadání narazili na přestřelené sumy, je univerzálně odmítli. Všichni auditoři měli zprvu stejné morální přesvědčení, stejné motivace i práci, přesto první se dopracovali k schvalování velkých podvodů – stačilo jen zprvu omluvit "malou" lež.

Stejný efekt nastává i u možných "pachatelů". Řada podobných experimentů (pdf) potvrdila, že jen málokdo je ochoten k velkému podvodu ("Abrupt Change"). Nicméně mnohým nevadí trošku podvést, pak ještě více a nakonec jsou pachateli obrovských podrazů ("Gradual Change").

Psáno pro Lidové noviny.