Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.
Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.
Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.
Psáno pro Vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat