Přechodový rasismus

Odhalit, jak rozšířené jsou v populaci rasistické sklony, není jednoduché. Zeptat se lidí sice můžete, avšak dotazníková šetření jsou známa svou nevěrohodností. Respondenti prostě lžou, aby před tazatelem (a sebou samými) vypadali lépe. Mnozí si své tendence nemusí nadto vědomě připouštět. Vyvodit rasismus z reálného chování není také zrovna přímočaré. Když v Česku zaměstnavatel odmítne zaměstnat Roma, může to být důsledek jeho upřímného očekávání, že romský kandidát má horší kvalifikaci – a není v moci jediného zaměstnavatele důsledně prověřit všechny kandidáty, takže předsudkem toliko minimalizuje své náklady náboru. Může jej odmítnout i proto, že si myslí, že jeho zákazníci jsou rasisté a že by jeho obchod zaměstnáním Roma trpěl. Ve skutečnosti může přitom považovat Roma za zcela rovnocenného člověka.

Tara Goddard, Kimberly Barsamian Kahn a Arlie Adkins (pdf) zauvažovali, v jaké situaci tyto motivy nemusí hrát značnou roli a zaměřili se na pouštění chodců řidiči na přechodech. Nechat přejít chodce je pro řidiče okamžikovým rozhodnutím a vyplývá z ní toliko malicherná nepříjemnost. Řidič tak názorně demonstruje, jaké jsou jeho skutečné postoje k druhým lidem (je kupř. známo, že řidiči nejčastěji nechávají přejít chodce své věkové skupiny, řidiči dražších aut jsou bezohlednější, chodci se zdravotní vadou jsou obvykle pouštěni atp.). Výzkumníci nabrali tři bělochy a tři černochy coby figuranty, kteří ve standardizovaných podmínkách měli přecházet na přehledném přechodu na široké, byť frekventované silnici blízko univerzity v Portlandu v Oregonu. Sledovali, jak se řidiči k různým chodcům budou chovat; místní zákony přitom vyžadují pouštění chodců.

Sloupce znázorňují průměrný počet aut, které projely bez zastavení, čekal-li na přechodu černoch („Black pedestrians“) nebo běloch („White pedestrians“). Důvody, proč řidiči černochům nezastavovali, ze studie vysoudit nelze.

Výsledky pokusu dopadly venkoncem dle očekávání, černochům obvykle první auto nezastavilo a než je někdo pustil, projelo dvojnásobek aut než u bělochů. Pochopitelně tak na přechodu čekali významně déle. Autoři i dovozují, že podobná rasistická „mikroagrese“ – malé, ale univerzální pohrdání a znevýhodňování druhých – může snadno vést u minorit k frustraci a následnému rizikovějšímu chování na silnici. Výsledky proto mohou vysvětlovat, proč chodci z minoritních ras v USA umírají na chodnících a silnicích dvakrát častěji než bílí Američané (i při odfiltrování jevů jako místo bydliště, užívání alkoholu či socio-ekonomický statut).


Psáno pro Vesmír.