Dva ekonomové jdou ulicí. Jeden z nich zpozorní, zpomalí a nakonec ukáže na kraj chodníku, „Hele, stokoruna!“ Druhý jen kroutí hlavou a popohání kolegu dále k chůzi. „Kdyby tam skutečně ležela bankovka, někdo by ji již dávno sebral.“ Oba proto pokračují ulicí, aniž by stokorunu sebrali.
Vtip se na ekonomických fakultách vypráví jako varování před nerealistickými předpoklady ekonomie o chování lidí a idealizací, do jaké míry je svět ovládán zákony efektivity. Na druhé straně, jde o celkem užitečné předpoklady, jak popisovat chování lidí, aniž bychom museli znát jejich mysl. Výhodné situace jako nalezení „peněz na ulici“ jsou extrémně vzácné a nevydrží – a vůbec nejčastěji půjde o klamy. Slevy v obchodech jsou reálně popisky zboží, které je zastaralé, vadné či dlouhodobě neprodejné. Dostanete-li v hotelu snídani na pokoj „zdarma“, zaplatili jste ji ve skutečnosti ve vyšší ceně pokoje. Naopak, bude-li pokoj v dobrém hotelu super-levný, je jisté, že jídlo a nápoje budou v hotelové restauraci super-předražené. U bytu s neobvykle levným nájmem se jistě záhy ukáže, že vibruje při průjezdu tramvaje.
Nebo si představte, že narazíte na překrásnou restauraci s pokrmy božské many a nízkými cenami, v níž je skoro prázdno. Ryzí poklad. Vydrží taková dlouho? Těžko. Natolik úžasný zážitek přitáhne klientelu a brzy nepůjde sehnat stůl na týdny dopředu a ceny budou nápadně připomínat drahotu.
Zkrátka, jelikož každý člověk usiluje, aby netratil a z případných chyb se eventuálně poučí, je účelné očekávat, že lidské chování málokdy vyústí do situací, při níž se budou na ulici válet peníze. Když se zdá, že tam leží, půjde nejspíše o nápaditý leták v podobě bankovky obsahující menu blízké restaurace… Tedy, až na situace, v nichž bankovka na chodníku skutečně ležet bude.
Právě behaviorální ekonomové, jak se začalo říkat vědcům využívajícím psychologického vhledu v ekonomii, odkryli nespočet stylů spotřebitelského uvažování, které nelze ekonomickou logikou vůbec popsat. Oblíbeným příkladem čerstvého nobelisty, Richarda Thalera, je nákup a spotřeba vína. Představte si, že jste kdysi koupili lahev Bordeaux ročník 1982 za 400 korun. Rozhodli jste se ji dnes vypít a zjistíte, že se stejná lahev prodává za 1300 korun. Nyní se zamyslete – kolik vás pocitově bude vypití lahve stát, tedy jaká je cena spotřeby?
Největší podíl lidí odpoví, že je pití nestojí nic – za lahev zaplatili již dávno a nyní pijí „zdarma“. Druhá nejpočetnější skupina respondentů dokonce odpoví, že vypitím lahve ve skutečnosti „ušetří“ 900 korun (pijí víno za 1300, za které dali jen 400). Dle ekonomické teorie obě odpovědi nedávají žádný smysl – náklady mají být 1300 korun. Tolik by získali, kdyby lahev prodali – o tolik tedy přijdou, když ji vypijí.
 |
| Knihu Neočekávané chování: Podivuhodný příběh behaviorální ekonomie od: Richard Thaler vydaly v češtině letos nakladatelství Argo a Dokořán. |
Thaler ukázal, že je-li platba za spotřebu a vlastní spotřeba od sebe odděleny, jako právě u koupě archivního vína, lidé výdaj peněz berou jako investici, kterou při pozdější spotřebě už nezvažují. Z drahého koníčka se v jejich myslích stane prostá volnočasová aktivita. Bizarní případ? Možná. Víte však kolik vás stojí jedna sprcha či koupel nebo kolik zaplatíte za elektřinu za večer sledování televize? Hádám, že vůbec netušíte. Všichni totiž platíme zálohy za vodu a elektřinu jako „investice“, abychom se pak mohli koupat či bavit u televize „zadarmo“. Nicméně, když neznáme náklady jednotlivé spotřeby, změny cen vody či elektřiny naše chování až tolik neovlivňují – alespoň ne tolik, kolik předpovídá ekonomická teorie (představte si, jak by vypadalo vaše stravování, kdyby v restauracích nikde nebyly uvedeny ceny, nic byste neplatili přímo a útrata by se vám automaticky strhávala z účtu jako zálohy na základě vaší loňské spotřeby).
Myšlení rychlé a iracionální
Psycholog Daniel Kahneman je Thalerovým osobním přítelem a také jediným vědcem, který za své dílo získal tzv. Nobelovu cenu za ekonomii, aniž by se označil za ekonoma či by kdy pracoval na ekonomické katedře (poctu měl získat i jeho přítel a dlouholetý kolega, Amos Tversky, který však podlehl rakovině v nedožitých 60 letech). Kahneman cenu v roce 2002 získal za práce ze 70. a 90. let minulého století, které dokázaly, že ekonomie je neúplná, protože nedostatečně zohledňuje, jak funguje lidská mysl. Kahneman nepopíral, že by snad neexistovaly tržní síly tlačící lidi a firmy k efektivitě. Zdůrazňoval, že ekonomiku tvoří nakonec lidé a je nutné pochopit způsoby jejich myšlení či jeho absence, abychom mohli přesněji předpovídat, jak se zachovají. Tento přístup se stal imperativem behaviorální ekonomie.
Ilustrujme dalším jednoduchým úkolem: „Lindě je 31 let, je velmi upřímná a velice bystrá, nemá přítele. Vystudovala filosofii a už jako studentka se silně zajímala o problémy diskriminace a nespravedlnosti ve společnosti. Účastnila se demonstrací proti jaderným elektrárnám.“ Nyní prosím vyberte, která alternativa je více pravděpodobná:
- A: Linda je bankovní úřednice nebo
- B: Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí.
Mnoho čtenářů chybné odpovědi nepodlehlo a i ti, kteří podlehli, se jistě podivují, jakou souvislost má bizarní logický klam s ekonomií. Kde je Kahnemanův přínos? Zde: turisté jsou ochotni platit za životní pojistku kryjící smrt v letadle v důsledku teroristického útoku více než za pojistku, kryjící smrt v letadle z jakéhokoliv důvodu. Ano, jelikož pod „jakýkoliv důvod“ spadá i terorismus, je druhá pojistka obecnější a nutně proto výhodnější. Lidem však letecké neštěstí v mysli snáze reprezentuje teroristický útok, přeceňují jeho význam i pravděpodobnost, a jsou proto ochotni zaplatit za omezenější pojistku více.
 |
| Knihu Myšlení, rychlé a pomalé od: Daniel Kahneman vydalo v češtině v roce 2012 nakladatelství Jan Melvil Publishing. |
Kahnemanovo a Tverskyho přínosem bylo objevení řady podobných psychologických mechanismů, kterými obohatili ekonomickou teorii, protože ukázali – využiji-li naposledy podobenství se ztracenou bankovkou – že pro ceniny v prachu cesty se vyplatí sehnout, jelikož tam mohou zůstávat neobjeveny poměrně dlouho. Třeba proto, že pozornost kolemjdoucích je omezená (kromě toho, poměrně intenzivně ztrácíme věci; dle jednoho průzkumu průměrný Američan ztratí za život věci, peníze a dokumenty v hodnotě přes 120 tisíc korun).
Ztracená stokoruna, venkoncem malý zelený papír, bude dlouho ležet v trávě, ve tmě nebo na rušné cestě, kde nikdo nemá čas lelkovat a sledovat, kam šlape. Nikdy nemůžeme vnímat svět v jeho úplnosti. Ignorujeme některé věci, abychom se mohli více soustředit na jiné a většinu informací ze svého okolí ani nezaznamenáme (vstoupilo vám do pozornosti, že jste během přečtení tohoto odstavce asi 10krát mrkli?). Zaměření své omezené pozornosti kontrolujeme vědomě jen do určité míry. Třeba až čtvrtina řidičů přiznává, že byli natolik rozptýleni polonahou modelkou na billboardu u silnice, že si až po chvíli uvědomili že sjeli do vedlejšího pruhu. Vrátíme-li se do sféry tržního jednání, je vůči běžnému řízení intenzita podnětů při nakupování násobná.
Ekonomové Tanjim Hossain a John Morgan proto uvažovali, jak omezené pozornosti spotřebitelů nejlépe využít, když chtějí e-shopy promítnout dopravné do ceny. Nabízí se dvě základní možnosti. E-shop může prodávat zboží, třeba parfém, za „400 korun a dopravné zdarma“ a doufat, že na zákazníky zapůsobí magické slovíčko zdarma. Nebo parfém bude nabízet za „350 korun + dopravné“. Cena dopravného (50 korun za parfém) bude zmíněna někde níže na stránce či v dodacích podmínkách. Který způsob přiměje více zákazníků si parfém koupit? Hossain s Morganem na datech z amerického dražebního serveru eBay odkryli, že lze dosáhnout až o 19 % větších tržeb, je-li cena bez dopravného, jehož výše se na e-shopu sice také nachází, ale jeho zvážení již vyžaduje od zákazníků pozornost navíc. Omezená pozornost se přitom neomezuje jen na triviální nákupy.
Vývoj akcií firem závisí na jejich finančním zdraví, proto je na burzách zveřejňování výročních zpráv či údajů o kvartálních výnosech kótovaných firem nejočekávanějšími událostmi. V některých dnech zveřejní své dokumenty jednotky firem a informace se promítnou do cen jejich akcií okamžitě. Existují však dny, v nichž jsou v USA zveřejněny najednou až stovky podobných zpráv. Celkem nepřekvapivě se tyto informace promítnou v burzovních cenách mnohem pomaleji. Zkrátka ani zaměstnanci či software mocných a sofistikovaných finančních společností nejsou schopni zvážit vše naráz.
Ještě pomaleji se do cen promítají informace, jejichž dopad na akcie není bezprostřední, i když je jednoznačný. Zvažme jednoduchý příklad. Statistický úřad vydá informace o rostoucí porodnosti. Již v tu chvíli lze očekávat, že se do roka zvednou tržby firem prodávajících plenky či dětskou výživu, jejich zisk naroste a následně i cena jejich akcí. Jelikož to vše můžeme odhadnout nyní, akcie bychom měli nakoupit hned a nečekat na údaje o rostoucích tržbách. Podobně se asi do šesti let zvednou zisky firem prodávající školní potřeby, i ty bychom měl tedy nakoupit hned. Finanční analýzy však ukazují, že čím dlouhodobější efekt informace má, tím pomaleji trvá, než od svého zveřejnění ovlivní cenu akcií.
Hazarduje řidič, opice i hrášek
Nyní přijde na řadu nejkomplikovanější část textu, zkuste vydržet, odměnou mnohým čtenářům bude zjištění, že jsou chytří jak hrách. A bude to kompliment.
Zkusme jednoduchý experiment, situaci, v níž lze vydělat peníze: K čemukoliv, co nyní vlastníte, vám dám 1000 korun, jsou vaše. Nabízím navíc volbu mezi dvěma alternativami, jak získat další peníze.
- První alternativa, označme ji A, je riziková: hodím mincí a padne-li panna, získáte dalších 1000 korun; padne-li orel, nezískáte už navíc nic.
- Druhá alternativa, označme B, je bez rizika, prostě vám dám dalších 500 korun.
Nyní, prosím, zvažte odlišný, přesto velmi podobný experiment. Opět, k čemukoliv, co vlastníte, vám dám 2000 korun. Opět máte navíc zvolit jednu ze dvou možností.
- První je zase riziková, označme C, hodím mincí a padne-li panna, musíte mi vrátit 1000 korun, padne-li orel, necháváte si celých 2000 korun.
- Druhá možnost, označme D, znamená, že mi rovnou vrátíte 500 korun.
Pokud jste se rozhodli jako většina participantů Kahnemanova a Tverskyho experimentu, zvolili jste B v prvním případě a C v druhém. Takové chování lze logikou velmi špatně vysvětlit. Buď ve vaší povaze je obliba rizika a pak byste měli zvolit rizikové možnosti A a C. Zkoušíte štěstí a doufáte, že si odnesete z obou situací 2000 korun (ale můžete mít smůlu a v obou situacích skončit jen s tisícovkou). Jiní čtenáři se naopak rizika bojí a preferují jistotu, pak by měli volit B a D. V obou situacích odejdou s jistými 1500 korunami.
Jelikož volby B a D jsou logicky totožné: 1000+500=2000-500 a stejně tak i A a C jsou totožné, 1000+0,5*1000 = 2000-0,5*1000, pak by každý člověk měl vždy zvolit B a D (má rád jistotu) nebo A a C (má rád riziko). Proč se většina participantů těchto experimentů rozhoduje nekonzistentně (zvolí jisté B a zároveň rizikové C) nebylo možné ekonomickou teorií vysvětlit.
Kahneman s Tverskym přišli s konceptem tzv. averze ke ztrátě: strach z negativních výsledků mění naše uvažování. První úloha je formulována coby získávání peněz navíc. V takových situacích většina lidí preferuje být na svém, volí jistotu zisku pětistovky, celkem si odnesou 1500 a jsou spokojeni. Kdyby zvolili rizikovou možnost A, mohli by prohrát a byli by zklamáni.
V druhé situaci jsou však obě alternativy zarámovány coby ztráta, D dokonce ztráta s jistotou, volba C však nabízí 50% šanci neztratit nic. A lidé v situaci očekávané ztráty jsou ochotni riskovat v takové intenzitě, kterou by nikdy nezvolili, pakliže by jen mohli něco získat. Averze ke ztrátě pomáhá vysvětlit, proč u lidí naroste ochota riskovat a chovat se nebezpečně při hrozbě negativních výsledků.
Jde o celkem intuitivní chování. Jedete-li autem pozdě na schůzku (hrozba negativních výsledků), jedete rychle a hazardněji. Přitom byste takto neriskovali, kdybyste chtěli přijet někam o stejnou dobu dříve, ač byste nemuseli (zisk pár minut). Nebo jiný příklad, na začátku dostihů většina sázkařů sází na favority, s nízkým kurzem – 1:2 či 1:3, zkrátka riskují „rozumně“. V průběhu dne se však průměrné sázky přesouvají na stále větší a větší outsidery s mnohem vyššími kurzy – tedy s menší pravděpodobností výhry, ale s eventuálně mnohem vyšší výhrou. Dokázali byste uhodnout proč?
V průběhu dne většina sázkařů své sázky prohraje (zlaté pravidlo hazardu), ztrácí proto peníze a na konci dne jsou natolik zoufalí, že vsadí i na kurz 1:100 v bláhové snaze vymazat své ztráty. Někomu se zadaří a vyhraje. Většina však přijde o všechno. Podobné chování lze vysledovat napříč lidským světem. Podniky ve ztrátách se uchylují k ne-až-tak-legálním finančním manipulacím (které však nevyužívaly k zvýšení svého zisku). Trenéři hokejistů a fotbalistů volí neověřené formace či rizikové strategie, když jejich tým prohrává. Studenti, kterým hrozí propadnutí, se uchylují k opisování a podvodům, ke kterým by se nikdy nesnížili, kdyby šlo jen o zlepšení ne-tak-špatné známky na lepší.
Další postřeh, který vyplynul z experimentu Kahnemana a Tverskyho, byl, že záleží na kontextu rozhodnutí – tzv. na zarámování situace. Zvažte, že vám domovník oznámí, že je asi 90% šance, že vodní potrubí dalších pár let vydrží a zda chcete rekonstruovat rozvod vody hned či počkáte? Většina lidí počká. Naopak, zvolí-li domovník formulaci, že existuje 10% šance, že potrubí praskne, většina lidí se uchýlí k okamžité rekonstrukci. Logicky však jde v obou případech o tutéž informaci. Zarámováním v možnosti nehody však na mysl snadněji přinese negativa a lidé upřednostní okamžitou výměnu.
Rámování je všudypřítomné, jelikož realitu lze vždy vnímat či popsat různými způsoby. A vhodným rámováním lze účinně manipulovat druhými. Richard Thaler myšlenku rámování slavně využil, aby zaměstnance přiměl spořit na penzijní spoření. Protože jen málokdo při uzavření smlouvy chce podepsat dodatek, že si bude část mzdy posílat na spoření, Thaler neochotu dělat „věc navíc“ obrátil ve prospěch spoření. Navrhl, ať firmy přímo do pracovní smlouvy vnesou, že část mzdy budou posílat na penzijní spoření a v dodatku může zaměstnanec vyjádřit přání se z takového ujednání vyvázat. Logicky jde stále o tutéž volbu – chci či nechci si spořit, nicméně málokdo opět udělal „něco navíc“ a většina zaměstnanců penzijní spoření ve smlouvě nechala.
Averze ke ztrátě a nekonzistentní chování bývá často popisováno jako iracionální anomálie. V popsaných experimentech skutečně je, lidé mění své preference na základě nejpovrchnějších rozdílů (1000+500 nevnímají stejné jako 2000-500). Německý psycholog, Gerd Gigerenzer, však proslul upozorněním, že odsoudit proto lidstvo pro univerzální iracionalitu, je intelektuální podvod. Lidé „pouze“ aplikují neadekvátně styl myšlení, které je obecně výhodný. Vykazuje jej vše živé. Názorné jsou experimenty yaleského ekonoma Keitha Chena s opicemi, malpami kapucínskými. Pokus je překvapivě velmi podobný jako u lidí.
Opice jsou od mládí trénovány, že za plastový žeton získají jídlo, obvykle jablka či banány. V jednom experimentu byly opice navyklé, že žeton značí 1 jablko. Jeden chovatel však za něj dával v polovině případů 1 jablko, v druhé polovině 3 jablka. Druhý chovatel dával vždy 2 jablka. Jakého chovatele si opice vybraly? Chovatele, který vždy dával 2 jablka – opice získávaly zisk, který nečekaly, preferovaly tedy jistotu. Stejně jako lidé. V druhém experimentu byly opice naučeny, že žeton značí 3 jablka, jeden chovatel jim však za žeton dal někdy tři, jindy jen jedno jablko. Druhý dával vždy dvě. Opice tedy čelily ztrátě, získávaly méně, než čekaly a za takových okolností preferovaly prvního chovatele – tedy rizikovou volbu. Opice volily stejně nekonzistentně jako lidé.
Mimochodem, na experimentu s malpami je inspirativní i jeho nečekaný závěr, resp. jeho předčasné ukončení, protože začal ničit společenskou strukturu opičí tlupy. Někteří opičáci žetony přestali dávat chovatelům a nechali si je, aby je později vyměnili za sex se samicemi. Ty žetony rády přijaly, aby je po chvíli nabízely chovatelům a dožadovaly se jídla.
Averze ke ztrátě byla sledována i u ptáků a hmyzu. Pokusy se zvířaty se realizují v laboratorních podmínkách tak, že krmivo je dostupné ve dvou boxech, z nichž si pták či třeba včela mohou vybrat vždy jen jeden za určitý čas. V jednom boxu se objevuje stabilní přísun krmiva, v druhém boxu někdy není nic, jindy hostina. Výsledky jednoznačně ukazují, že při nedostatku jídla živočichové systematicky volí rizikovější box. Loni izraelský biolog, Efrat Dener, a kolegové dokonce dokázali, že se stejně rozhoduje i hrách setý. Poté, co rostlinka trochu odrostla, ji Dener vytrhl a přesadil tak, že jeden svazek kořenů byl v květináči, kam proudilo stabilní množství živin. Druhý svazek kořenů byl umístěn do druhého květináče, kde koncentrace živin kolísala od mizivé po značnou. Dener zjistil, že když živin teklo do sytosti, hrášci kořenový systém budovaly spíše v květináči se stabilním přísunem živin. V případě, že živin teklo natolik málo, že hráškům hrozilo uschnutí, soustředily se na produkci kořenů ve květináči s variabilním přísunem živin. Při hrozbě ztrát začaly riskovat.
Čtenáři, kteří zvolili možnosti A a C, se tedy rozhodují stejně jako hrách setý. Veškerá dosavadní evidence zároveň naznačuje, že averze ke ztrátám je evolučně výhodný mechanismus. Zisky a ztráty totiž nejsou stejná kategorie. Získat kilo jídla navíc je sice fajn, ale v době sytosti není důvod riskovat, třeba přijde lepší příležitost. Při dlouhodobém hladu však kilo jídla může být rozdílem mezi životem a smrtí, a proto je výhodné riskovat i vše.
Brambůrky kontra evoluce
Neplatí však, že způsoby vnímání, kterým nás vybavil přirozený výběr, jsou nutně optimální. Notorickým příkladem je naše obliba sladkého, tučného a slaného. Jelikož v naší evoluční historii šlo o vzácné látky, bylo optimální strategií je vyhledávat a cpát se jimi. Mnoho příležitostí nebylo. V současném přebytku, však predispozice k těmto chutím stojí za předčasnými úmrtími na civilizační nemoci. Studie behaviorálních ekonomů pak sledují, jaké důsledky na tržní rozhodovaní má, když v lidské mysli bojují staré tendence k obžerství s plány dlouhého života.
Balení brambůrek, čokolád, zmrzlin či zboží vyvolávajících závislosti jako alkohol nebo cigarety mají řadu velikostí. Větší balení jsou přitom mnohem ekonomičtější. Za 100 gramů zboží zaplatíme méně u velkého balení než u malého (třeba při koupě kartonu cigaret šlo ušetřit až 10 % na krabičce). Navíc, když nakoupíme obří balení, nemusíme tolikrát na nákup menších a ušetříme i čas. Proč vůbec kupovat malá balení? Existenci nákupů v malém lze vysvětlit racionální volbou: někteří spotřebitelé nemají tolik likvidity a nemohou si velká balení dovolit. Jiní nechtějí tahat velké nákupy, třeba protože nemají auto. Vysvětlení možná, ale popisující jen menšinu nakupujících. Klaus Wertenbroch, ekonom z Yaleovy univerzity, přišel s vysvětlením jiným, zakotveným v psychologii sebekontroly – za neekonomickým nakupováním stojí vědomí o naší slabé vůli. Zákazníci vědí, že mohou ušetřit při nakupováním ve velkém a pak své choutky postupně ukojovat z domácích zásob. Zároveň se znají, vědí, že kdyby doma měli kila brambůrků, nezůstalo by i jednoho balení za večerní film. Neovládli by se a snědli by jich více ničíc si linii a zdraví. Jelikož nevěří svému budoucímu já, že se ovládne, raději koupí malá balení a dobrovolně si omezí příležitost propadnout obžerství.
Fenomén sebeomezování ukazuje, že si lidé sami uvědomují, že je mohou zradit některé procesy vlastní mysli a snaží se je omezit. Kupříkladu, Green Bank ve filipínském městě Caraga nabízela svým klientům velmi specifický spořící účet. Klient na něj musel vkládat určitou sumu každý týden, účet byl přitom neúročený a vybrat peníze bylo možné jen, když klient po šesti měsících prošel testem, zda v moči nemá žádné metabolity nikotinu. Pakliže by se ukázalo, že kouřil, peníze propadají bance (která je slíbila předat charitě). Jen blázen by si otevřel tak zjevně nevýhodný účet, že? Přesto 11 % oslovených kuřáků smlouvu podepsalo. Nevýhodný účet přijali rádi coby nástroj, který jim pomůže dodržet plán přestat s kouřením. Již mnohokrát zažili, že vůle přestat kouřit nepřežije často i jen trochu náročnější den v práci. Musí si zapálit. Nevýhodný účet posiluje motivaci přestat s cigaretami tím, že uvaluje na porušení plánu další náklad – ztrátu naspořených peněz.
Xavier Giné ze Světové banky a kolegové program banky vyhodnotili a zjistili, že nabídnutí takového účtu zvýší pravděpodobnost, že klient nebude během půl roku kouřit zhruba o třetinu. Abstinence přitom vydrží dalších alespoň 6 měsíců – jak ekonomové zjistili, když klienty překvapivě po roce od uzavření účtu znovu otestovali. Ač se výsledky zdají velmi nadějné, absolutně velký dopad nemají: v zemi přestane kouřit zhruba 9 procent kuřáků ročně, ze skupiny kuřáků-majitelů nevýhodného účtu se podařilo se zlozvykem přestat zhruba 13 procent. Většině klientů peníze tedy propadli. Program je přesto účinnější než jiné terapie, ke kterým se kuřáci uchylují, chtějí-li přestat jako užívání nikotinových náplastí či žvýkaček.
Sendhil Mullainathan, ekonom z MIT, s kolegy ukázali, že podobné sebe-zavazování na sebe uvalují i zaměstnanci, aby se donutili pracovat – oproti tradiční představě, že bez manažera by zaměstnanci prolelkovali celý den. Využili indickou firmu specializující se na zadávání dat do počítače. Každý pracovník je v ní odměňován úkolově: mzdová sazba je pevná, takže čím více informací zadá, tím si více vydělá – množství odvedené práce je však zcela na něm. Mnoho pracovníků však prokrastinuje a zdaleka nepracuje tolik, kolik plánovali. Mullainathan jim tedy nabídl, ať se ve smlouvě zaváží k určitému množství zadaných dat týdně. Když jej nesplní, získají za celý týden za práci jen polovinu sazby. Když plán splní, získají běžnou sazbu. Na první pohled je smlouva zcela nevýhodná. Když budou pracovat, jak mají, získají běžnou sazbu. Když odpracují méně, získají nejen méně peněz, ještě i horší sazbu. Ve více než třetině případů však zaměstnanci na smlouvu přistoupili, zavázali své budoucí, líné já pracovat pod hrozbou ztráty poloviny výdělku.
Jak spořit a nepít
V současnosti je behaviorální ekonomie plně integrována do ekonomické teorie. Když se ekonom snaží vysvětlit určitý fenomén, zvažuje hlouběji psychologické tendence, než tomu bývalo dříve. Kupř. když v určitém městě začne růst prodej nových aut, může uvažovat, že obyvatelé zbohatli; že jejich děti dospěli a pořizují si vlastí auto; že nový konkurent rozpoutal cenovou válku a všichni prodejci snížili ceny… nebo může jít o válku eg? Peter Kuhn z Kalifornské univerzity zjistil, že za koupí nového auta stojí i boj o status. Koupí-li si váš soused či známý auto, lze predikovat, že se koupí „nakazíte“ také. Nechcete totiž trpět srovnáváním s jeho lepším symbolem statutu. Existuje již i obor, který sleduje, jak se informace, nápady a rozhodnutí síťově šíří, jak kopírujeme chování svých bližních. Slavným se stal před 5 lety experiment, v němž vědci spolupracovali s Facebookem a na vzorku 61 milionů jeho amerických uživatelů ukázali, že zpráva, že někdo z jejich okolí volil, byla schopna přimět vyhledávat volební informace a volit i občany, kteří to neplánovali. Nejen je, ale následně i jejich přátele a přátele přátel…
Na druhé straně behaviorální ekonomie není jen aplikovaná psychologie. Zjištění individuálního psychologického efektu nutně neznamená, že se zhmotní v tržním, reálném prostředí. Jistě, často se psychologie projevuje mocně. Síla sociálního kopírování nás nutí kupovat „nejprodávanější“ notebook, i přestože jsme přesvědčeni, že většina našich známých je počítačově negramotných. V mnoha případech však i silné psychologické tendence nemusí mít žádný reálný dopad. Ilustrativní příklad je nárůst agresivity u chlapců a mužů hrajících násilné počítačové hry či sledující akční filmy.
Laboratorní výzkum prokázal, že sledování či účast na virtuálním násilí krátkodobě oslabuje empatii, lidé „násilí“ přivykají a přijde jim adekvátní sociální reakcí. Z výzkumů by přirozeně mělo vyplývat, že kdykoliv přijde do kin akční film či lze stáhnout nová agresivní počítačová hra, ulice by měla zaplavit horda k násilí odhodlaných mladých mužů (hlavních to viníků většiny násilných zločinů). Realita je však přesně opačná. Po premiérách akčních filmů kriminalita klesá. Jedním z důvodů je, že mladí muži jdou do kina, kde mlčky sedí a usrkávají kolu. Nejdou do hospody, baru, nejdou na party, resp. tam po kině nestráví tolik času, nespotřebují proto tolik alkoholu, který je prvním krokem (či omluvou) na cestě k napadení, přepadení či znásilnění.
Ani dlouhodobý trend neimplikuje, že by hráči krvavých her častěji končili ve vězení. Výzkum implikuje, že proti kriminalitě se dá prostě bojovat tím, že města postaví či dotují místa, kde mládež může trávit svůj volný čas. Ne moralistními vzlykáním, jak dneska chlapci hrají či sledují krváky.
Behaviorální ekonomie se proslavila právě otevřením možností, jak mohou firmy, města, státy či jednotliví občané korigovat chování druhých. Zaměření se na psychologické mechanismy řídící určité chování a zároveň respektováním existence sociálních a tržních sil, umožňuje lépe cílit opatření na zlepšení lidského blahobytu (samozřejmě vhledu lze využít i při okrádání a zneužívání druhých, o tom ale jindy, popřípadě vizte knihu Jak se loví hlupáci, od dvou ekonomických nobelistů George Akerlofa a Roberta Shillera).
 |
| Knihu Jak se loví hlupáci: Ekonomie manipulace a klamu od: George A. Akerlof a Robert J. Shiller vydalo v češtině letos nakladatelství Management Press. |
Vezměme si za příklad zneužívání alkoholu a opakované řízení v opilosti. Dnes je od něho odrazováno pokutou, odebráním řidičského průkazu, zabavením auta atp. Je trestán důsledek špatného rozhodnutí, nikoliv jeho příčina. Opilci za volantem však prokázali, že se nedokáží ovládnout. Nedá se očekávat, že racionálně zvažují riziko, že mohou někoho na silnici zabít nebo dostat pokutu za řízení v opilosti. Po skleničce je tyto rizika zjevně netrápí. Příčinou problému je jejich pití.
Programy, které trestají opilce za volantem nucenou abstinencí, jsou proto účinnější než opatření uvalující tresty za přečiny. Abstinenční rozsudek funguje takto – je-li opilec za volantem chycen, soud mu nařídí na určité období nucenou abstinenci, třeba půl roku. Každý jednotlivý den je nato odsouzený náhodně kontrolován probačním úředníkem. Pakliže by se ukázalo, že pil (či není ochoten se nechat otestovat), je poslán do vězení či je mu udělena obří pokuta. Opilec žije v jistotě, že bude zkontrolován a jistotě, že při pití bude šoupnut do basy. Analýzy nucených abstinencí ukazují, že naprostá většina odsouzených pravidelnými kontrolami projde a odstranění alkoholu z jejich životů má dlouhodobý pozitivní efekt – i po skončení abstinence „nepijí a neřídí“.
Podobnou úvahou u kouření lze dojít k závěru, že problémem není kouření samo, ale vznik závislosti, které změní uvažování a rozhodování kuřáků. Kouření by se proto nemělo jen prostorově omezovat či danit (čímž řešíme toliko důsledky), měl by se zcela zakázat nikotin v cigaretách. Stejně jako se zakazují jakékoliv škodící chemikálie ve spotřebním zboží. Kuřáci by se na tabáku nestávali závislými a mnohem jednodušeji by s kouřením mohli přestat (a stávající kuřáci by svou drogu museli získávat ze „zdravějších“ prostředků – nikotinových žvýkaček či náplastí).
Behaviorální ekonomie je popularizována v nespočtu knih, Kahnemanovo dílo Myšlení, rychlé a pomalé, knihy Dana Arielyho či v češtině letos vydaný odborný životopis Richarda Thalera, Neočekávané chování, jsou bestsellery v mnoha zemích. I když mnohé studie z těchto knih se ukázaly neplatné a mnohé popisované efekty fungují jen za velmi specifických podmínek, behaviorální ekonomie je prototypem přístupu, který je zaměřen na řešení problémů. Není definována jen „fakty“, ztělesňuje snahu pochopit lidský svět s použitím poznatků a přístupů všech vědeckých oborů.
 |
| Kniha Everybody Lies: Big Data, New Data, and What the Internet Can Tell Us About Who We Really Are od: Seth Stephens-Davidowitz, které vydalo letos nakladatelství Dey Street Books, sloužila k inspiraci závěru tohoto textu. |
No jo, závěr článku jsem odbyl, nicméně tradiční i behaviorální ekonomie predikují, že vyjma detektivek, závěry delších textů čteny nebývají. Čím více něčeho spotřebováváme, tím méně si to užíváme, až se dostaneme do bodu, kdy spotřeba odrazuje – četba není výjimkou. Dále, řada čtenářů nemá sebekontrolu udržet pozornost u dlouhých textů. A konečně, některé knihy či tiskoviny kupujeme jen, abychom mohli signalizovat, že jsme kulturními a sofistikovanými občany. Nečteme je však. Kahnemanovo magnum opus Myšlení, rychlé a pomalé dle analýzy elektronických knih dočetlo pouhých 7 % čtenářů. Nuže, kvůli asi dvěma desítkám čtenářů Lidovek, které baví hazardující luštěniny, alkoholová abstinence a opičí prostituce se mi promýšlet lepší závěr prostě nevyplatí…
Psáno pro Lidové noviny.
Dobrý den
OdpovědětVymazat"Čtenáři, kteří zvolili možnosti A a C, se tedy rozhodují stejně jako hrách setý." - Nemělo by to být B a C? A a C je risk a risk, ale třeba mi něco uniklo. Děkuju. n