Po sklizni: Nové objevy vyžadují stále víc hlav i peněz

Všudypřítomné starosti o negativní následky technologického pokroku jsou jistě odůvodněné, stojí ovšem na víře, že je pokrok sám jaksi automatizovaný. Přitom i zde platí zákon klesajících výnosů. Technologická singularita, při které by jednou vznikla umělá inteligence ve všem překonávající lidskou, může být kvůli tomu prakticky nedosažitelná.

Názorným příkladem je pravidlo, podle kterého se výpočetní výkon obvodů v elektronice zhruba každé dva roky zdvojnásobí. Tento takzvaný Moorův zákon platí už skoro půl století a často se pokládá za nápovědu, že směřujeme k singularitě. Problém je v tom, že na udržení tempa je dnes třeba osmnáctkrát více výzkumníků a vědců než v sedmdesátých letech. Inovační produktivita stabilně klesá. Na každý další jednotlivý nápad na miniaturizaci či novou architekturu procesoru je potřeba stále víc lidí, peněz a času.

Místo skoků krůčky

Američtí ekonomové pod vedením Charlese Jonese ze Stanfordovy univerzity se podívali, jestli je vývoj čipů zvláštní případ, nebo zda inovační produktivita klesá napříč odvětvími. Z jejich studie Are Ideas Getting Harder to Find? (pdf) vyplývá, že blíž pravdě má druhá odpověď.

Například v medicíně ještě v osmdesátých letech platilo, že každý klinický test nového léku či způsobu operace rakoviny prsu vedl v průměru k šestnácti rokům života navíc na sto tisíc lidí. Přestože od té doby počet provedených a publikovaných klinických testů vzrostl čtrnáctkrát, jejich efektivita klesá: každý v průměru zajistí už jen jediný rok života navíc.

Graf ukazuje, kolik „roků života“ nakonec v průměru zachránilo 100 vědeckých publikací (modrá linka) a klinických testů (zelená linka) v oblasti léčby rakoviny. Jak patrno, produktivita publikací i testů od 90. let minulého století intenzivně klesá.

Díky novým druhům setby a zemědělským technologiím sice roste výnosnost plodin, povážlivě však jen v jednotkách procent. Na druhé straně se množství vědců, technologů a financí na výzkum navyšuje násobně. Za posledních čtyřicet let počet lidí v zemědělském výzkumu narostl pětadvacetkrát, přestože průměrný roční růst výnosů pšenice, kukuřice, sóji a bavlny za stejnou dobu je pouhých 1,5 procenta.

Průměrná míra výnosnosti kukuřice (modrá linka) a násobky počtu výzkumníků v zemědělských oborech vůči roku 1969 (plná zelená linka; čárkovaná linka navíc ukazuje násobky počtu výzkumníků v oborech zabývajících se ochranou rostlin).

Čím si pomoci

Stejná situace je téměř ve všech hospodářských sektorech. Znalostí a inovací přibývá, na každou další z nich je ale nutno zaměstnat stále víc lidí a navýšit rozpočty. Nápady je těžší a dražší nacházet.

Z jedné studie jistě nevyplývá, že se blížíme hraně invence. Nicméně bez umělých inteligencí, které by generovaly nové myšlenky, či bez genetického či fyziologického posilování inteligence lidské existuje reálná hrozba, že jednou vytvoření jediného dalšího nápadu zaměstná celé lidstvo.



Psáno pro Finmag.