Putinova reakce je jako z učebnice

Psychologická interpretace chování hráčů v mezinárodní politice je vždy extrémně spekulativní. Geopolitické, energetické či historické kontexty jsou natolik spletité, že přichází-li někdo s jednoduchým vysvětlením, můžete si být jisti, že je špatně. Nicméně i státní politika je toliko projevem myšlení lidí, takže využití psychologických konceptů může přinést jistý vhled. A jednání putinovského Ruska je učebnicovou ukázkou projevů averze ze ztráty. Nejdříve ale odbočka k jedné smrtelné nemoci.

Asijská nemoc

Představte si sebe coby starostu. Vaše město se připravuje na propuknutí neznámé choroby. Očekávaný počet obětí je 600. Hygienici vám nabízejí volbu jen ze dvou opatření. Zvolíte-li program (A), zachráníte s jistotou přesně 200 lidí. Alternativně se můžete rozhodnout pro opatření (B), při němž s třetinovou pravděpodobností zachráníte všech 600 lidí, avšak s dvoutřetinovou pravděpodobností všichni zemřou. Kterou alternativu – (A), nebo (B) – upřednostníte?

Jste-li jako drtivá většina respondentů, kteří tento pokus v minulosti hráli, upřednostnili jste první program. Obvykle preferujeme jistotu dvou set zachráněných nad nejistým, rizikovým výsledkem druhého programu.

Zkusme to nyní trochu jinak. Stejná nemoc, stejný počet očekávaných obětí, nicméně nyní vám hygienici nabízejí opatření (C), při němž 400 lidí jistě zemře. Nebo volbu (D), při níž s dvoutřetinovou pravděpodobností zemře 600 lidí, ale s třetinovou pravděpodobností neumře nikdo. Které opatření – (C) nebo (D) – zvolíte nyní?

Pozornější čtenáři si jistě všimli, že (C) je zrcadlově obrácená možnost (A), avšak mluví o zemřelých, a nikoliv o zachráněných – podobně i (D) nejdříve vyzdvihuje mrtvé, ale jinak je totožné s (B). Leč je-li úloha respondentům prvně položena druhým způsobem – formulací v počtu zemřelých, ve ztrátách – naprostá většina lidí upřednostní řešení rizikovou alternativou (D)!

Netěšte se, budete víc zklamáni

Jak je možné, že ač jde o logicky identické odpovědi, pouhý styl formulace (tzv. zarámování) nás přiměje rozhodnout se zcela odlišně? Dle Amose Tverskyho a Daniela Kahnemana (pdf), autorů tohoto "dilematu asijské nemoci", se vysvětlení skrývá v úvodu zmíněné averze ke ztrátám – univerzální lidské tendenci vnímat ztráty intenzivněji než obdobné zisky. Intuitivní příklad: Když očekáváte oblíbené jídlo k obědu a dostanete jej, jste spokojeni ("zisk"). Když se na dané jídlo těšíte, ale nato zjistíte, že už je snědené ("ztráta"), frustrace je mnohem, mnohem intenzivnější. A čelí-li lidé ztrátám, chtějí se jim vyhnout i akceptací rizik, která by nikdy nepodstoupili, kdyby měli jen něco získávat. Nespočet studií ukázalo, že makléři, kteří jsou momentálně v červených číslech, nakupují rizikovější cenné papíry.

Sázkaři prohrávající na koňských či chrtích dostizích začínají sázet na outsidery s vyšším kurzem. Podniky blížící se bankrotu hrají nebezpečné gambity vůči finančním úřadům i svým věřitelům. Čelení ztrátě z nás jednoduše dělá hazardéry. Jistě, rizikové obchody i hodně vydělávají, stejně tak ale mohou směřovat do fatálních ztrát.

Pakliže vám krevní tlak nespadl nudou z hypotetických dilemat a akademických teorií tak nízko, že jste už nepřesunuli pozornost na jiný článek, dostane se vám konečně pointy. Jeffrey Berejikian a Florian Justwan, američtí empiričtí politologové z Georgijské univerzity, se podívali na problematické vztahy států během let 1816 až 1999. Soupeřily-li o zdroje, panovala-li mezi nimi vojenská či jiná hrozba, docházelo-li k přestřelkám politiků, vstoupily rivalitní státy do analýzy.

Berejikian a Justwan zvážili geopolitické zájmy (stát, za nímž stojí lokální velmoc, je ochotnější jít do konfliktu), dlouhodobou reputaci (země, které mají více nepřátel, reagují na vměšování intenzivněji) a celou řadu dalších proměnných (od vojenské síly po domácí politiku).

Nato přisoudili každému jednotlivému národu aktuální bezpečnostní skóre, ukazatel, jak se země blíží – dáno všemi zmiňovanými omezeními – své ideální bezpečnosti. A podívali se, co se stane, když dojde k změně podmínek (kupř. karibská krize roku 1962, kdy hrozilo, že Sověti dlouhodobě umístí na Kubu jaderné rakety, byla pro Spojené státy zjevnou ztrátou bezpečnostního skóre).

Strach z ústupku

Výsledky jejich analýzy potvrdily známá fakta mezinárodní politiky: třeba státy, jež na své ohrožení nereagovaly rezolutně, nato čelily mnohem větším bezpečnostním hrozbám (efekt je velmi silný, do jednoho roku se zvýšilo riziko konfliktu o 74 %). Demokratické státy měly obecně nejnižší pravděpodobnost vzájemných útoků. Hlavním poznáním však bylo, že stát či státy, které utrpěly momentální strategickou ztrátu, byly až o 41 % ochotnější destabilizovat status quo, porušit dohody a spustit reálný konflikt (při karibské krizi se USA uchýlily k námořní blokádě, která byla považována za poměrně hazardní krok).

Pravděpodobnost konfliktu dle vzdálenosti od ideálního bezpečnostního skóre. Linka se světlým kosočtvercem je rám ztrát, linka s tmavším křížkem je rám zisků.

V intencích tohoto modelu je i chování Putinova režimu pochopitelné. Kdyby byly pravdivé teorie o znovuobjevených imperiálních choutkách, proč Rusko již dříve intenzivně nepodporovalo separatistické tendence Krymu z pozice čistého zisku?

Ne, až po ztrátě svého vazala, vlády Viktora Janukovyče, bylo Rusko exponováno, oslabeno (lhostejno zda fakticky, či to tak ruští politici jen cítili), a bylo proto ochotno vsadit i na rizikovou strategii anexe Krymu (a možná i další části Ukrajiny). Zpět v rámu zisku by ochota ke konfliktům měla klesat. Na druhé straně, po levných okamžitých výhrách se z mnoha lidí stávají gambleři…


Psáno pro Hospodářské noviny a HNDialog.