[Recenze] Podceňujeme vliv kontextu? Elliot Aronson: Tvor společenský

Tvor společenský od Elliota Aronsona je bezpochyby dílo o výzkumech, které by měl znát každý, a to bez přídomku, ať již psycholog, etolog či geolog nebo fyzik, prostě každý. Je totiž doslova o každém z nás a důvodech, proč s druhými ne/vycházíme, jak a proč jsme jimi odměňováni, mučeni a manipulováni a proč a kdy všichni podléháme stejným iracionálním chybám, stereotypům, agresivitě či zamilovanosti.

Tvora společenského od Elliota Aronsona vydal v Česku předloni Wolters Kluwer.

Proč myslíte, že se dostalo pocty napsat recenzi "bible sociální psychologie", jak je již jedenáctému vydání Aronsonovi knihy přezdíváno, zrovna mne, prostému ekonomovi. Nejprve vás asi napadne, že za tím mohla být moje schopnost poutavě psát (alespoň v to tedy nekriticky doufám), popř. nějaká má specifická odbornost… Co když v rozhodování redaktora ale schopnosti vůbec nehrály roli a nabízel recenzi prostě komukoliv, kdo je schopen složit jakž-takž souvislou větu a měl zrovna čas? To napadlo málokoho, že?

Sociální psychologové univerzální tendenci vysvětlovat úspěchy, ale i neúspěchy, prostě jakékoliv výsledky jednání coby důsledek vlastností či osobnosti člověka pojmenovávají fundamentální chybou přisouzení. Vyplývá z ní rovněž, že systematicky podceňujeme vliv kontextu, specifické situace či obecně vnějších podmínek. Dosáhne-li třeba firma zisku, obdivujeme ředitele za jeho vizi a geniální vedení, zbankrotuje-li podnik, důvod, který se v mysli objeví první, je diletantismus vedení. Obě okolnosti však mohly nastat zcela bez ohledu na rozhodování ředitele, třeba jen tím, že náhodou došlo k razantnímu poklesu nebo nárůstu cen důležitého materiálu. Chyba za svůj silný název vděčí i tomu, že jí trpíme, i když o ní víme.

V jednom experimentu byla část subjektů náhodně rozdělena na "tazatele" a na "soutěžící". Tazatelé si měli připravit náročné otázky, soutěžící na ně měli potom odpovídat. Zbytek subjektů hrál roli "pozorovatelů". Jejich úkolem bylo toliko ohodnotit obecné znalosti, chcete-li "moudrost" kolegů, kteří přijali roli tazatelů nebo soutěžících. Věděli, že čím se subjekt stal, bylo jen dílem náhody. V realitě však pozorovatelé viděli, jak tazatelé mistrně kladou (připravené) otázky a soutěžící mnohdy mlčí či se hloupě mýlí. Pozorovatelé nedokázali zohlednit vliv situace a lidi, kteří se ptali, nato považovali za mnohem vzdělanější a chytřejší než osoby, které odpovídaly. Kdyby náhoda přisoudila role obráceně, výsledek by byl téměř jistě také naopak.

I protože vliv osobních dispozic přeceňujeme, je první dojem tak nesmírně důležitý. Bavili byste se spíše s Pavlem, který je závistivý, neústupný, kritický, vznětlivý, snaživý a inteligentní nebo raději s Janem, který je inteligentní, snaživý, vznětlivý, kritický, neústupný a závistivý? Zamyslete se.

Spíše s Janem, že? Přestože oba popisy obsahují naprosto totožnou informaci, popis Pavla začíná negativními vlastnostmi, zatímco Jan je popsán nejdříve pozitivně. Prvotní informace totiž zatřídí specifického člověka do určitého mentálního schématu "co je zač" a zbavit se toho předsudku už je poté obtížné či dokonce nemožné, nechceme-li mít s daným člověkem "nic společného". (Pozn.: Tento a podobné experimenty však bývají kritizovány pro slabou externí validitu (přímou neaplikovatelnost závěrů do reality). V umělé situaci experimentu poskytují oba popisy skutečně naprosto identické informace o anonymních lidech, měly by být proto logicky hodnoceni stejně, bez ohledu na uspořádání vlastností. Fakt, že lidé podlehnou manipulaci a začíná-li popis negativně, je daný člověk hodnocen hůře, proto může být logickou či kognitivní chybou. Nicméně, v realitě hraje i samotné podání informací roli. Lidé třeba nechtějí přímo pomluvit druhého, přesto však chtějí naznačit, že daný člověk není hoden úcty, a proto při jeho popisu vědomě začnou od negativních vlastností. Aronson se ve své knize sice snaží nuance společenských vztahů postihnout, někdy je však taktně ignoruje. Obecně jde o vášnivě diskutovaný metodologický problém experimentálního testování společenských vztahů; experimenty se snaží destilovat vliv konkrétní proměnné, proto ostatní vlivy musí držet konstantní. Sociální realita však nikdy jednorozměrná není a jaký faktor ve skutečnosti bude hrát důležitější roli, nelze přímo vysoudit z řady experimentů testující jednotlivě různé faktory. Podobným problémem sociální psychologie je nereplikabilita mnohých experimentů.)

Rána! "Pane bože, moje noha… nemohu se hýbat. Ach… můj kotník… nemůžu to ze sebe sundat." Nářek postupně odeznívá. Tato scéna nastala poté, co vám a ještě jednomu cizímu člověku zadal výzkumník dotazníky a poté odešel do vedlejší místnosti pro nějaké materiály. Cizí člověk stále sedí. Půjdete ověřit, co se mohlo stát? … Spíše ne, platí-li výsledky experimentu od Lataného a Rodinové (pdf), kteří takto testovali efekt přihlížejících – čím více lidí je přítomno neštěstí, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv zasáhne. Odpovědnost se totiž rozplyne mezi všechny zainteresované a nikdo ji nepřijme za svou. Absence nějaké akce navíc dále signalizuje, že zásah třeba nemusí být ani nutný. Opačně by to asi dopadlo, kdybyste byli v místnosti sami, jak naznačuje původní pokus, kdy ve 2/3 případech šel osamocený člověk ihned nabídnout pomoc.

Podíl lidí, kteří šli pomoci, když byli v místnosti sami ("Alone") nebo byli-li v místnosti ještě s někým ("with Stooge"). Výsledky jsou naneseny i dle času v sekundách, kdy přispěchali pomoci.

Se znalostí fundamentální chyby přisouzení a vlivu efektu přihlížejících by již novinová zpráva "Několik svědků odmítlo pomoci zraněnému člověku …" v nikom neměla vyvolávat jen rozhořčení nad soudobým úpadkem morálky. Jistě, mohla by, mnozí z nás jistě nemusí být vůbec ctnostní (kapitoly o životě sociopatů v knize však nehledejte). V Tvoru společenském ale nejsou odsudky a moralizování (skoro), ale vykreslování důvodů, situací a okolností, proč se lidé zachovají tak, jak se zachovají.

Jistou nevýhodou knihy je její určitá nevyhraněnost. Širokým a detailním záběrem nejde o další ze záplavy populárně psychologických děl, kniha by chtěla být spíše plnohodnotnou "učebnicí" sociální psychologie, čemuž napovídá i řada (někdy triviálně) názorných příběhů. Pohříchu však jinak postrádá jakoukoliv jinou formu ilustrace, obrázku či grafu; jedinou grafikou jsou paradoxně čáry konformity Solomona Asche.

V Aschových pokusech byla subjektům ukázána úsečka (Exhibit 1) a nato 3 další úsečky různé délky (A, B a C v Exhibit 2). Úkolem participantů bylo označit tu, která byla té první nejpodobnější. Úkol vcelku prostý, protože 2 úsečky jsou ostentativně větší či menší. Než však subjekt odpověděl, musel nejprve vyslechnout odpovědi ostatních účastníků experimentu. Ti však byli spolupracovníky Asche a všichni odpovídali stejně, nicméně jinou než "zjevně správnou" úsečku. Zkoumáno bylo, zda subjekty podlehnou konformitě většinového názoru a odpoví stejně nebo se jemu veřejně postaví a odpoví dle názoru svého. Experiment byl za 60 let od svého vzniku mnohokráte zopakován i různě modifikován a zhruba třetina lidí většinou opustí pravdu a odpoví s většinou.

Silné zakořenění knihy v reáliích Spojených států také trochu hatí vtažení českého čtenáře do představované problematiky. Třeba peripetie soudu s O. J. Simpsonem, afroamerickým hráčem fotbalu obviněným z brutální vraždy ex-manželky a jejího (údajného) milence, pro Čecha kontroverzní asi nikterak nebudou.

Působení předsudků či selektivního zpracovávání informací podporujícího již existující názor (nejen) o obviněných je však lidskou univerzálií, takže postačí dosadit si za jména někoho "známého" a závěry zůstanou platné nadále, i to je kouzlem knihy.


Psáno pro Vesmír.