Když jde jen o hovadiny

Patrně máte podobnou zkušenost. Stojíte před obrazem v muzeu moderního umění a zdá se, že jde toliko o náhodné stříkance barvy. Tu a tam snad dávající odkrýt nějakému tvaru. Hledáte, jaký význam obraz má či jaké emoce prožíváte, ale brzy vás ovládne úzkost. Pocit zmaru z nepoznatelného a instinktivně váš pohled míří k popisku obrazu. Konečně úleva, popis otevřel, že obraz opravdu může být zobrazením…

Lidé se liší v oblibě abstraktního umění. Ti, kteří mají rádi strukturovaný svět a pořádek, jej nevyhledávají; naopak lidé rádi objevující nové a preferující nekonformitu se pro něj nadchnou. Rádi totiž prozkoumávají, co v nich vyvolává.

Všichni však nesnáší, nemá-li umění význam žádný. Kdyby umělec řekl, že se mu vylily barvy na plátno, zaujme málokoho. Stejně polité plátno, k němuž malíř prohlásí, že jde o zobrazení jeho rozervaného vztahu s otcem, vyvolá úžas.

Martin Harry Turpin, kanadský psycholog, se se svým týmem (pdf) dovtípil, že umělci mohou jednoduše manipulovat veřejností tím, že nesmyslným dílům přidají popiskem zdánlivě hluboký význam. Inspirovali se studiemi, které zkoumají tzv. "pseudohluboké hovadiny". Jde o tvrzení, která neaspirují na pravdu či faktický popis skutečnosti, ale ani nutně nejde o lži; jde o poutavá tvrzení nabízející zdání hloubky a vhledu.

Mluvčí pseudohluboké hovadiny používá, chce-li zaujmout a přitom zakrýt absenci obsahu své řeči; znáte to, problémem světa je "negativní láska", podnikatelé by měli "strategizovat business architekturu" či "budoucnost bude patřit astrální neoddělitelnosti".

Tým psychologů nechal softwarem vygenerovat náhodné barvy a tvary, které vypadaly jako abstraktní malby – ač pochopitelně – u jejich zrodu nebyl žádný význam. Následně nechal vygenerovat náhodně i popisky, tedy sousloví, která dávala gramatický smysl, ale jinak byla smysluprázdnou skupinou slov; třeba jako "nedefinovaná jedinečnost bolesti" či "patologický interiér vnějšku". Typické pseudohluboké hovadiny.

Následně psychologové k nějakým kresbám přiřadili popisek a k dalším nikoliv a měřili, zda pseudohluboká hovadina zvýší vnímání obrazu jako majícího hluboký význam. Přesně to také nalezli.

Asi si říkáte, že když vše bylo náhodně vytvořené a bez smyslu, lidé mohli některý popisek využít a v malbě smysl najít. Turpin s kolegy proto udělali experiment znovu a k obrazům přiřazovaly popisky s pseudohlubokou hovadinou a i popisky, které byly pokusem o deskripci zobrazeného, tedy kupř. "abstraktní prvky" či "mix barev". Obrazy s pseudohlubokou hovadinou byly však stále hodnoceny jako mající mnohem hlubší význam než obrazy s popiskem a obrazy bez popisku.

Příklady využitých abstraktních obrazů generovaných počítačem. První je pojmenovaná pseudohlubokou hovadinou ("nedefinovaná jedinečnost bolesti"), druhá nezajímavým popiskem ("abstraktní prvky") a třetí je bez popisku. Popisky i obrazy se v experimentu náhodně střídaly.

Na závěr tým sebral popisky z reálných abstraktních děl a vytvořil opět několik pseudohlubokých hovadin a nechal respondenty hodnotit, jak hluboký smysl všechna tvrzení mají. Zjistili, že respondenti nejsou schopni rozeznat autentický popis díla a náhodně vygenerované hovadiny.

Výsledky jednoznačně ukazují, že pseudohlubokými hovadinami umělci (nebo kurátoři či majitelé galerií) odbornou i laickou opravdu oslní a vytvoří zdání díla s hlubokým významem. Nejsou přitom jedinou skupinou, která používá pseudohluboké hovadiny k zisku statutu bez velké snahy. Hovadiny pohříchu umocňují prestiž mluvčího v mnoha dalších oborech a volba ovací či pískotu je jen na nás, posluchačích.


Psáno pro Lidové noviny.