pátek 18. července 2014

Vítězství neschopných úředníků

Nedotaženost schvalovaného služebního zákona ukazuje, jak nutně jej Česko potřebuje. Nechala by schopná, fungující organizace předložit projekt na svůj rozvoj, který je natolik vadný? Místo profesionalizace spíše zakořenění stávajících úředníků a jejich klientelistických vazeb, chybějící systém odměňování, měření produktivity či prokazování vědomostí. Všechny námitky jsou vážné, nejnešťastnější je však ustanovení, že za vedoucí úředníky budou moci být jmenováni jen nižší úředníci.

"Vy víte, že mne nenapadlo nikdy nic nového!" Toť obhajoba své nejdůležitější vlastnosti od sira Humphreyho Applebyho, tajemníka ministerstva pro administrativní záležitosti z legendárního seriálu Jistě, pane premiére. Tvůrci služebního zákona jej zjevně měli za vzor. Mechanismus, při němž lidé řídící stát budou vybíráni prakticky jen z byrokratického kultu v závislosti na senioritě, neodvratně povede k tomu, před čím Humphreyho šéf, ministr Jim Hacker, varuje: "Místo, aby nám tady vládla řada mladých, schopných a energických lidí, řídí tuhletu zemi unavení, cyničtí pětapadesátníci, kterým jde jen o klid."

Kde všichni berou, čestní povýšeni nejsou

Přijímání nových zaměstnanců tkví v ohodnocení jejich kvalit. U některých vlastností to lze snadněji, u jiných skoro vůbec. Najímající člověk, byvší sám najat či povýšen kvůli své určité vlastnosti, se zaměří právě na ni, protože je schopen ji nejlépe ohodnotit. Ví-li to zájemci o práci, přizpůsobí své dovednosti a chování právě této vlastnosti. Studie (pdf) skutečně ukazují, že jsou tak postupně přijímáni pracovníci, kteří se podobají svým šéfům, nikoliv takoví, kteří by mohli být nejproduktivnější. Pakliže se vedoucí pracovník do své pozice dostal kvůli známostem, bude vyhledávat sociálně zdatné než odborně způsobilé podřízené. Je-li manažer nakloněn k úplatkům, shromažďuje pod sebou oportunisty s morální flexibilitou. Organizační kultura postupně zamrzá, jelikož všichni k problémům přistupují stejně (špatně).

Ilustrující v tomto bodě je vývoj personalistiky od 70. let v amerických a evropských firmách, když nábory vedoucích zaměstnanců začaly provádět téměř výhradně personální oddělení či agentury. Leč personalisté pochopitelně nevynikali odbornými či technickými znalostmi, proto z řad jinak podobných kandidátů preferovali ty, u kterých nalezli povědomé obchodní či jiné, "měkčí" dovednosti (ideálně obchodní titul, MBA, což je i důvod jeho soudobého rozšíření v USA). Do vedení se dostávali lidé spíše s obchodními, "business" schopnostmi než ti, kteří rozuměli vlastní činnosti firem. I když bylo od této praxe postupně upouštěno, takto povýšení manažeři dále pokračovali v náboru lidí, které byli schopni ohodnotit – což, opět, dokázali spíše u obchodních než u odborných, technických znalostí. Odborně zdatní jsou tak dále vylučováni, měkčí, ekonomické obory studia prosperují a společnostem vládnou ryzí manažeři.

Povyšování nejméně schopných

Složitě hodnotit, jaká je současná personální situace na ministerstvech a úřadech v Česku. Upřímně se omlouvám výjimkám, ale naše nejvyšší státní správa se opravdu nezdá být prototypem organizace, kde zůstávají a jsou povyšováni schopní odborníci. Prosperují lidé jiných kvalit. V organizační ekonomii na to dokonce existuje pojem: Dilbertův princip – dle známého komiksu Scotta Adamse, který tvrdí (jistě s nadsázkou), že povýšení do manažerské pozice je přirozený způsob, jak se odstraňují blbci z produktivních činností.


Dilbertův princip teoreticky nastává v organizacích, v nichž střední management plní zejména servisní, administrativní roli a reálné výstupy jsou tvořeny zaměstnanci (obvyklý to případ veřejné a státní správy). Tito experti jsou na svých pozicích nepostradatelní, a proto je nelze povýšit. Necítí-li se ohodnoceni či je organizace frustruje, odcházejí. Ne-až-tak-schopní zaměstnanci, eufemisticky řečeno, kariérně prospívají, stávají se šéfy a, jak popisuje Adams, jejich prací je "zařizovat občerstvení a řvát na lidi, aby plnili své úkoly – prostě dělají ty nejprostší úkoly."

Jistě, pro ně je stávající návrh služebního zákona požehnáním, a proto jej možná přes "své" politiky do Parlamentu protlačili. Chceme, aby bylo uzákoněno pravidlo, aby se z těchto – a jen z těchto – lidí rekrutovali budoucí nejvyšší státní úředníci? 


Psáno pro Hospodářské noviny.

úterý 15. července 2014

Přátelství přirozeným výběrem?

Fráze "máš ve mne přítele" získala nyní díky práci Nicholase Christakise a Jamese Fowlera (pdf) svůj doslovný význam, když bylo zjištěno, že genofond našich přátel či kamarádů je nám v mnohém podobný – do té míry – že by mohli být našimi vzdálenými bratranci či sestřenicemi.

Přátelé jsou si často podobní – vzhledem, zájmy či povahou – což málokoho asi šokuje. Velmi odlišní lidé by spolu nevydrželi. Kamarádství a přátelství vznikají na středních či vysokých školách, kam se selektují nadšenci do určitých oborů. Studují-li stejný obor, dají se očekávat i obdobné zájmy. Přátelé dále i sdílí mnoho stránek života. Chodí nakupovat do podobných obchodů, rozhodují se zhubnout či se nechávají stříhat u stejného kadeřníka, skutečně proto nepřekvapí, že se začnou navzájem podobat.

Christakis a Fowler porovnáním genů 1.932 lidí a 1.367 přátelských párů mezi nimi však dokázali, že spřátelení dvou lidí nemusí být dáno jen takto "zvenčí", prostředím, ale že lidé, kteří jsou si geneticky podobní (a nejsou přitom příbuzní), mají větší pravděpodobnost, že se stanou přáteli.
Graf ukazuje "koeficient příbuznosti" mezi člověkem a jeho přítelem (modrá) a náhodným cizincem (oranžová). Přátelé mají vyšší (pozitivní) koeficient příbuznosti než cizinci zhruba na stejné úrovni, jako kdyby byli našimi bratranci či sestřenicemi ze 4. kolene.
Detailní analýza ukázala, že nejvyšší podobnost mezi přáteli je u genů kódující zpracování pachových vjemů, čichu. Přátelům jednoduše ne/voní stejné věci. Slabší podobnost byla nalezena i u metabolizmu tuků. Obé naznačuje, že jim ne/chutnají podobná jídla.

Naopak vyšlo najevo, že geny odpovědné za imunitní systém jsou u přátel poměrně odlišné (tj. rozdílnější než u náhodných cizinců). Evolučně je navýsost pochopitelné, aby často spolupracující jedinci nebyli náchylní na stejné infekce. Naši přátelé tímto – do jisté míry – vystupují jako první hradba před nemocemi. (Již dříve bylo přitom dokázáno, že jsme sexuálně přitahování k jedincům opačného pohlaví, jež mají odlišný imunitní systém – potomci takového páru pak mají silnější imunitu).


Psáno pro Vesmír.

středa 9. července 2014

Co o úžasných zaměstnancích vypovídá analýza kadetů West Pointu

Mladí učitelé jdou na školu, protože je baví učit, diskutovat se studenty, a proto i za mrzký peníz odvádějí úžasnou práci. Pro další, neschopné nalézt jiné uplatnění, zůstalo školství poslední štací a jejich hodiny jsou k nerozeznání od hospodského tlachu. Plat seniorních učitelů je násobně vyšší než mladších a vůbec nezávisí na jejich pedagogickém výkonu. Někteří z nich již dávno ztratili učitelské nadšení a do školy si chodí zejména pro výplatu. Jejich hodiny jsou synonymem ztraceného času. Ač jsou popisy v mnohém karikaturami, ilustrují, že závislost výdělku či společenské prestiže a podávaného výkonu není jednoznačná, někdy může být dokonce opačná.

Amy Wrzesniewskia s kolegy (pdf) na kadetech prestižního amerického West Pointu prozkoumali, nakolik různé motivace hrají roli na armádním ("pracovním") úspěchu. Z detailního šetření nováčků odvodili, zda šli na West Point kvůli upřímné touze stát se dobrými vojáky a veliteli – tedy měli pravou, vnitřní motivaci. Nebo protože je k tomu přiměla spíše ekonomická situace (ač jde o výběrovou školu, školné je často odpouštěno) či vyhlídka vyššího platu a statusu či kvůli rodičům – měli tedy spíše vnější, tzv. instrumentální motivaci. (Pozn.: o vnitřních a vnějších motivacích je i tento text.)

Po 5 letech, minimální době, po kterou kadeti musejí v armádě sloužit, a poté každoročně po 14 let bylo sledováno, jak si jednotliví vojáci vedou. I při zvážení faktorů jako prospěch na střední škole, bohatství rodičů, věk či rasa se potvrdilo, že vojáci hlavně s vnitřní motivací akademii s větší pravděpodobností dokončili. Rovněž zůstali v armádě déle, resp. ji neopouštěli kvůli nabídkám z businessu a mnohem rychleji bývali povyšováni, což ukazuje na jejich mimořádné odhodlání a schopnosti.

Pravděpodobnost brzkého povýšení v závislosti na intenzitě instrumentálních motivací (čím nižší index, tím méně pro vojína znamenaly). V grafu je závislost zdůrazněna nanesením vnitřních motivací – tj. v jakém kvantilu se jejich držitel nacházel (modrá linka, nejvyšší 95%, červená linka 50% a žlutá linka 5%). Jednoduše řečeno, čím více pro kadeta znamenala služba (vysoká vnitřní motivace) a čím méně peníze (nízká instrumentální motivace), tím vyšší pravděpodobnost povýšení má.
V životě jde vždy o mixy vnitřních a materiálních motivací. Lékaři uzdravují a mívají i vysoké platy, servírka, která úžasně obsluhuje, si odnese i vyšší spropitné. Výsledky studie zdůrazňují, že vidí-li lidé ve své práci smysl, jehož naplňování je uspokojuje, odvádějí úžasné výkony. Ztratí-li tento smysl, sami nebo kvůli chybám v organizaci či neschopnosti vedení, nahradit je lidmi, kteří práci dělají jen kvůli penězům, nejde zcela.


Psáno pro Vesmír.

úterý 8. července 2014

Proč by investoři měli jezdit do Horní, Dolní

Základní předpoklad forenzní ekonomie je vcelku prostý, "lidé se nakonec vždy prásknou sami". Tají-li člověk něco, chová se v určitých situacích jinak, než kdyby neměl co skrývat. Třeba, konají-li se setkání nájemníků domu pravidelně v pondělí večer a najednou je předsedou přesunuto na 10:00, měli by pozvaní minimálně pozvednout obočí a z práce si přece jen odběhnout. Změna času totiž může naznačovat, že někdo chce omezit účast hlasujících a má k tomu nejspíše své důvody (třeba pronájem společného sklepa svému příbuznému).

David Yermack a Yuanzhi Li (pdf) si podobnou otázku položili ve velkém. Proč některé firmy pořádají valné hromady svých akcionářů nikoliv v místech svého sídla či ve velkých městech, ale v obcích stovky kilometrů vzdálených, bez pořádného přístupu k letišti či dálnici a někdy i v nekřesťansky ranní či pozdní hodiny.
Valné hromady, které se konají velmi časně (před 9:00) či pozdě (po 16:00) jsou, jak patrno, spíše vzácností. Potvrdilo se ale, že přesně v těchto časech je účast akcionářů a dalších zainteresovaných osob nejnižší, což dává větší moc manažerům prosadit svou agendu.
Analýza 9.616 ročních valných hromad 2.342 amerických firem konaných mezi lety 2006 a 2010 potvrdila, že firmy najednou svolávající valné hromady do vzdálených lokalit vykazují v následujících obdobích mnohem horší tržby a zisky, což se promítá i do následného poklesu cen jejích akcií. Zjištění ukazuje, že manažeři informace o špatném výkonu firmy již mají a ve snaze pozdržet provalení špatných zpráv, zvolí vzdálenější lokaci valné hromady.

Na odlehlejší valné hromady mnoho akcionářů, novinářů či jinak motivovaných osob nedorazí. Manažeři nejsou konfrontováni s nepříjemnými dotazy a nemusí odkrývat hrozící problémy. Valná hromada proběhne dle jimi připraveného scénáře. Překvapivé je jen to, že akcionáři tento zastírací mechanismus stále neodhalili. V době, kdy firma zveřejní neobvyklé místo a čas valné hromady se totiž cena akcií výrazně nemění.


Psáno pro Vesmír.

pondělí 7. července 2014

K. Marx: Altruista a moře, sobec a jezero

Proč obyvatelé některých regionů jsou nápomocní a ochotní obětovat svůj čas a zdroje pro druhé, třeba i naprosté cizince, zatímco jinde si každý hledí jen sám sebe? Proč v některých městech lze nechat opřené kolo bez strachu z krádeže a jinde nemůžete důvěřovat ani hlídači parkoviště? Uri Gneezy, Andreas Leibbrandt a John List (pdf) k záplavě možných důvodů nyní dodali i experimentální potvrzení marxistické teorie – za vztahy mezi lidmi mohou jejich způsoby obstarávání materiálních statků.

Subjekty experimentů byli brazilští rybáři z dvou blízkých vesnic. Obcí jinak velmi podobných, až na odlišné metody lovu ryb. Rybáři z vnitrozemí vlastní malé loďky a osamoceně loví na jezeře. Jsou závislí jen na sobě a o úlovek se dělí toliko se svou rodinou. Vesničané žijící u moře naopak užívají větší lodě pro dva až osm rybářů. Při lovu jsou na sobě závislí – kvůli značným vlnám, mnohem hmotnějším sítím i rybám by jedinec lov nezvládl. Přijít domů s úlovkem vyžaduje, aby si rybáři vzájemně pomáhali a kolegy se sklonem k zahálce napravili či z posádky jednoduše vyloučili.

Mapa vesnic, v obdelníku vlevo nahoře žijí rybáři lovící na jezeře. V obdelníku vpravo dole žijí rybáři vyjíždějící na moře.

Přes tři sta rybářů původem z obou vesnic sehrálo několik ekonomických pokusů o reálné peníze. Hry sledovaly jejich důvěru, ochotu rozdělit se o zhůry získané peníze či přispět na charitu. Dále i ochotu přispět na společné dílo či tendenci podvést kolegu, naskytne-li výhodná příležitost. Z výsledků všech experimentů přesvědčivě vyplývá, že při lovu spolupracující, "mořští", rybáři druhým lidem více důvěřují, sami jsou považováni za důvěryhodnější, jsou i ochotnější se dělit a méně podvádějí druhé.

Výsledky jedné her – "na důvěru". První hráč, "investor", získal 5 brazilských realů (asi 50 Kč, což je zhruba dvoudenní průměrný příjem) a mohl se s nimi podělit s druhým anonymním hráčem, "správcem". Investorem poslané peníze byly cestou k správci ztrojnásobeny. Správce pak mohl (ale nemusel) poslat zpět investorovi část takto získaných peněz. Hra tímto měří jak důvěru v druhé, jejich důvěryhodnost, tak ochotu splatit projevenou důvěru zpět (graf níže). Jak patrno, rybáři z jezera (černé sloupce) v pozici investora posílali mnohem méně, než rybáři z moře (šedé sloupce)...
Částky posílané správcem zpět (vertikální osa) v závislosti na částce poslané investorem (horizontální osa). Opět je patrno, že rybáři z jezera (černé sloupce) vracejí investorům zpět mnohem menší sumy než rybáři z moře (šedé sloupce).

Fakt, že způsob obživy, resp. forma produkce, ovlivňuje, jak se k sobě lidé chovají – jejich kulturu – dokazuje i zjištění, že ženy z obou vesnic se v experimentech chovaly naprosto stejně. Ženy se totiž rybolovu neúčastní.

Mezi vesnicemi rovněž nedochází k výrazné migraci obyvatel, která by mohla způsobovat, že sobečtější jedinci by si vybírali život u jezera a vstřícnější lidé by se stěhovali k moři. Zdá se tedy, že tlak na spolupráci v práci vede k přijetí vnitřní normy chovat se k ostatním vstřícně a tato norma pak obecně vede chování člověka i v jiných situacích.


Psáno pro Vesmír.

pátek 4. července 2014

Než přemýšlet, to raději elektrický šok

Dle jedné ankety z USA netráví čtyři pětiny respondentů denně ani malou chvilku přemýšlením. Myšleno tedy coby kratochvílí. Sednout si a koncentrovaně se vnořit do vzpomínek, představ o budoucnosti své a bližních či bez omezení fantazírovat. Jde o prazvláštní zjištění. Náš druh se vymezuje právě jako bytosti myslící, ale dojde-li na něj, zdá se, že se mu snažíme všemožně vyhnout. Preferenci dělat něco než nic-jen tak přemýšlet, potvrdil nyní v 11 různých experimentech i Timothy Wilson s kolegy (pdf a doplňkové materiály).

Studentům dali možnost zbavit se všech "rušivých" podnětů: telefonů, počítačů, ale i tužky a papíru a umožnili jim být jen se svými myšlenkami v prázdné místnosti. I když sezení trvalo od 6 do 15 minut, většině participantů se zážitek nezamlouval. Přiznávali, že nedokázali zaměřit pozornost, že jejich mysl jen bezcílně vandrovala. Mohlo však jít o umělost prostředí laboratoře, která neumožnila lidem být přirozeně sami sebou. Experiment byl proto zopakován i u participantů doma, kde se měli opět zbavit všech stimulů, kliknout na odkaz na webu a potom už jen přemýšlet. Výsledky jsou obdobné, 32 % z nich zcela selhalo. Nevydrželi a pustili si hudbu, zkontrolovali mobil či jednoduše odešli. Ostatním, jež vydrželi v hájemství svého myšlení, se významně zhoršila nálada.

V posledním pokusu se výzkumníci subjektů nejdříve vyptávali, kolik jsou ochotni platit za různé příjemné zážitky (prohlížení fotografií) či za vyhnutí se nepříjemnostem (zažít elektrický šok či poslouchat vrzavý zvuk). Ti, kteří byli ochotni vyplatit se z protivností, mohli jít nato přemýšlet do prázdné místnosti. Tam byl nově připraven i stroj na elektrické šoky. Participantům bylo řečeno, že jej mohou ignorovat, ale i využít, kdykoliv budou chtít. Dvě třetiny mužů jej alespoň jednou spustili (nepočítaje v to jedince, který do sebe za čtvrthodiny pustil proud 190krát). Být jen se svými myšlenkami bylo zjevně natolik odpudivé a neuspokojující, že si lidé začali raději ubližovat. A to dříve uvedli, že zaplatí, aby se takové zkušenosti vyhnuli.


Psáno pro Vesmír.