neděle 29. září 2013

Ve zkratce ...

Nadměrný optimismus a sebepřeceňování jsou všudypřítomné. Naprostá většina lidí si myslí, že mají lepší smysl pro humor než naprostá většina ostatních, že jsou lepšími řidiči než většina, stejně tomu je u jakékoliv jiné schopnosti. James K. Beggan, Jennifer A. Vencill a Sheila Garos (pdf) prokázali, že je tomu i u postelových dovedností. Jde-li o milování, skoro každý se považuje za lepšího než jsou druzí, naopak většinu chyb vidí u ostatních.

Niamh M. Brennan a John P. Conroy (pdf) ukázali na kazuistice jednoho generálního ředitele, jak moc nad firmou z něho postupně vytvořila domýšlivého narcistu bez sebereflexe. Při detailní analýze znění výročních zpráv akcionářům vyšlo mj. najevo, že dobré zprávy přisuzoval jen sobě, špatné zprávy zmiňovány téměř nebyly a když ano, šly na vrub vnějším podmínkám. Nepřekvapí, že firma (banka) nedopadla nejlépe.

I když se rodí s nižší porodní vahou, jsou u nich častější mnohé nemoci, zejména psychické, a asi i proto se více oddávají drogám, stále zhruba každý 10. člověk je levák. Evolučnímu biologovi to vrtá hlavou, proč dlouhodobě nevymírají, jsou-li tak znevýhodněni? Thomas V. Pollet, Gert Stulp a Ton G. G. Groothuis (pdf) shrnuli některé důvody (mj. třeba kreativnější myšlení či lepší motorické schopnosti) a dodali další důvod. Leváci mohou být lepší v boji, protože většinová, pravoruká populace není na zápasení s levorukou menšinou tak dobře připravena. Mezi zápasníky v ultimátních soubojích (Ultimate Fighting Championship) pak skutečně našli více leváků, 20,4 %, než v porovnatelné populaci, kde jich je jen 12,6 %. Pravděpodobnost výhry vůči pravákům však již mají leváci při takovém počtu vyrovnanou.

První graf udává podíl leváků v populaci (12,6 %) a podíl levorukých bojovníků. Druhý graf ukazujepravděpodobnost výhry leváka nad pravákem.
 
Sara LaLumia, James M. Sallee a Nicholas Turner (pdf) znovu potvrdili, jak univerzální jsou v lidském životě finanční motivy. Třeba i v datu narození potomka. Vyšli z toho, že narodí-li se v USA dítě koncem prosince, získají rodiče daňové odpočty na celý právě proběhlý rok. Důvod to uspíšit porod (třeba císařským řezem) koncem prosince, než aby dítě spatřilo světlo světa až začátkem ledna a rodiče by o roční daňové odpočty přišli. Efekt „posunu porodů“ byl skutečně identifikován, i když ne moc silný.

Upřímnost pomáhá prodeji výrobků, pohříchu i těm nebezpečným

Zdravotní varování na krabičkách cigaret chronické kuřáky od zapálení už neodrazuje. Naopak se zdá, že vidí-li výstrahu ministra zdravotnictví, dostanou na cigaretu spíše chuť. Nějak podobně, jako když Pavlovovi psi začali slintat už při zvonku oznamujícím krmení. Nový experiment pak ukazuje, že varování se mohou míjet účinkem i z dalších důvodů.

Ekonom Ziv Carmon (pdf) z katedry marketingu INSEAD v Singapuru vedl tým, který zprvu ověřil zřejmé: varování mají okamžitý a odstrašující efekt, ale jen krátkodobě. Pokusným subjektům nabízeli novou značku cigaret, jež se měla brzy objevit na trhu. První skupina subjektů viděla reklamu jen na cigarety, druhá podobnou, leč obsahující i varování o škodlivosti kouření (jako je na obrázku).

Příklad užité reklamy. Text zní "Varování ministra zdravotnictví: Kouření způsobuje rakovinu a rozedmu plic, nemoci oběhového systému a může ohrožovat těhotenství."
 
Členové první skupiny se poté rozhodli nakoupit mnohem více cigaret. Žádné překvapení. Varování okamžitě zošklivuje spotřebu a kuřáci v druhé skupině neměli na cigarety již takovou chuť. Nicméně když se další účastníci pokusu rozhodovali, zda si koupí cigarety, nikoliv okamžitě, ale v budoucnosti, mnohem více si jich kupovali ti, kteří viděli reklamu i s varováním.

Upřímnost ve varování o zdravotních rizicích přiměla účastníky experimentu v dlouhém období považovat značku za atraktivnější. Obsah varování zapomněli či ignorovali a (podvědomě) jim zůstal jen kladný vztah k „bezelstné“ firmě a jejímu výrobku. Ovšem, nevědět, že cigarety zkracují život a ničí zdraví – tedy brát varování jako mimořádný projev starosti o zákazníka – je poněkud těžko uvěřitelné. Výzkumný tým proto uspořádal další série pokusů, s různým zbožím: umělými sladidly, s látkami na povzbuzení erekce nebo i s přípravky proti řídnutí vlasů.

Průběh experimentů byl stejný. První skupina subjektů viděla jen reklamu na produkt, druhá nahlédla i varování o jeho možných nežádoucích účincích, třeba o nárůstu rizika infarktu, o bolestech hlavy či přibírání hmotnosti. Subjekty se nato měly okamžitě rozhodnout, kolik zboží si jsou ochotny koupit. Další skupiny podstoupily stejnou proceduru, leč o koupi daného výrobku se rozmýšlely až s odstupem. Výsledky jsou u všech výrobků velmi podobné. Varování způsobilo nárůst obav z nežádoucích účinků a tedy bezprostřední ochabnutí ochoty si výrobek koupit. V delším období byl však výrobek s varováním považován za přitažlivější, protože reklamy na něj byly vnímány za důvěryhodnější. Navíc lidé považovali nežádoucí účinky za méně vážné, i proto, že je již nezkoumali a nebyly schopni si je konkrétně vybavit.

I když celý experiment využíval poměrně nízký počet účastníků a mnohé jejich odpovědi byly jen hypotetické, aniž by si skutečně něco kupovali, studie naznačuje, že varování nemusí vůbec omezit rizikovou spotřebu. Dlouhodobě se varování před nebezpečím z vědomí lidí vytrácí a setrvává lepší vztah k firmě a větší přitažlivost jejího výrobku, i když může „trochu“ škodit.


Psáno pro portál Osel.cz.

čtvrtek 19. září 2013

Ve zkratce ...

Zprávy plné zlosti se šíří mezi uživateli rychleji než jiné zprávy, třeba ty plné radosti či smutku zjistili Rui Fan, Jichang Zhao, Yan Chen a Ke Xu (pdf), když analyzovali čínskou obdobu Twitteru, Weibo (půl miliardy účtů a kolem 100 miliónů zpráv denně). Rovněž nepřekvapivě platí, že čím více jsou uživatelé provázáni (častěji konverzují), tím je intenzita přenosu emocí intenzivnější.

Provázanost uživatelů a komunikace mezi nimi: červená ukazuje na zlost, zelená na radost, modrá na smutek a černá odpor.

Matthew P. Lungren s kolegy (pdf) prozkoumali, zda rozhodování lékaře objednat testy ovlivní, zda má vlastnický podíl ve společnosti, která testy provádí. Vybrali si diagnostikování problémů s kolenem magnetickou rezonancí (MRI). Zjistili, že pacienti doporučení lékaři s finančním zájmem na provozu MRI mají o 33 % více negativních výsledků než pacienti, které doporučují lékaři bez finančních zájmů. To naznačuje nadměrné využívání vyšetření zainteresovanými lékaři.

V morálních dilematech (mám zmlátit známého, šířit sexuálně přenosné nemoci …?) se rozhodujeme jinak než v jiných volbách (třeba, mám se dívat na seriál?). Jay J. Van Bavel, Dominic J. Packer, Ingrid Johnsen Haas a William A. Cunningham (pdf) ukázali, že nabývá-li (či je tak zarámováno) nějaké rozhodnutí etického rozměru, lidé jej řeší mnohem rychleji a mnohem extrémněji (všichni by se tak měli chovat nebo nikdo by neměl).

Luxusní zboží nosí ženy mj. i proto, aby odradily ostatní ženy od usilování o jejich muže či partnera. Drahé, značkové výrobky, zdá se, fungují jako signál pro ostatní ženy, že jejich majitelka je svým mužem ceněna a milována a partner jí je silně oddaný. Ostatní ženy tento signál vnímají a do jisté míry i respektují. Yajin Wang, Vladas Griskevicius (pdf) to potvrdili sérií experimentů; v jednom si kupř. jeho participantky měly představit, že k jejich partnerovi přistoupí cizí žena a začne s ním flirtovat. Druhá skupina žen si představovala všední činnosti, jako třeba praní. Všechny pak měly nakreslit loga na pár věcí. Jak je patrno na obrázku níže, „ohrožené ženy“ kreslily mnohem větší loga luxusních značek.

Nakreslené značky na kabelku a tričko ženami, které se necítily ohroženy (v levo) a ženami, které se o svého partnera bály (v pravo).

úterý 17. září 2013

Pornografie a lidská práva

V Psychologii Dnes mi vyšel sloupek:
Sledování pornografických filmů není považováno za zrovna ctnostnou kratochvíli. Zejména ochránci lidských práv proklínají pornografický průmysl za degradaci člověka, nárůst sexuálních napadení i zploštění normálního sexuálního života.

Užívání si porna má ale překvapivě pozitivní dopad na jinou sféru lidských sociálních práv – uzákonění homosexuálních sňatků. Snadnější dostupnost pornografie totiž umožňuje i heterosexuálním lidem nahlédnout, ať již vědomě či mimoděk, na sexuální praktiky osob stejného pohlaví. Jsou tak obrušována sexuální tabu, přestávají být „odporná“, stanou se jen nezvyklá. S postoji k sexu gayů a lesbiček se přitom silně pojí i přijatelnost homosexuálních manželství.

Sociologové Paul Wright a Ashley Kandallová (pdf) tuto teorii otestovali, sesbírali data z různých států USA za období 2006 – 2010, uvážili věk, vzdělání i politickou orientaci respondentů a skutečně prokázali, že nárůst spotřeby porna je následován vzrůstem podpory voličů pro manželství osob stejného pohlaví.
Podpora sňatkům osob stejného pohlaví v době nízkého sledování porna a v době častějšího sledování. Rozděleno na osoby s nízkým vzděláním (menší otočené čtverce) a osoby s vyšším vzděláním (čtverce).

pondělí 16. září 2013

Sadismus všedního dne

Ač se původně měli účastnit studie, v níž by se zkoumaly osobnostní charakteristiky a odolnost pro náročné zaměstnání, experimentátoři dávají studentům volbu mezi 4 nepříjemnými činnostmi. Zabíjení brouků, pomáhat hubiči hmyzu zničit brouky, umýt zaneřáděné toalety nebo si dát koupel v ledové vodě.

Zabíjení brouků však nebylo jen tak. Šlo o Muffina, Tootsie a Ika, svinky obývající papírové kelímky, jak jsou vidět na obrázku (v angličtině se svince říká poetičtěji "pilulkový brouk", ačkoliv nejde o brouka, ale o suchozemského korýše).

Přikázaná metoda usmrcení navíc vyžadovala, aby je student po jednom umístil do stroje a rozemlel je. Úlohou pomocníků exterminátora bylo mu je toliko podat a špinavou práci už zastal on. Cílem experimentu bylo zjistit, kolik studentů (či spíše studentek, jelikož jich bylo ve vzorku podstatně více) si zvolí zjevně sadistickou volbu, přímo zabíjet živé tvory.

Příbytky Muffina, Tootsie a Ika a vražedný stroj (upravený z mlýnku na kávu).
U participantů byl sledován i strach či štítění se hmyzu, aby se dalo vyloučit, že volba semlít brouka nepramení jen z odporu k nim. Nečekaně, přes 26 % subjektů chtělo zabíjet (stejný poměr lidí chtělo jen pomáhat hubiteli, nejvíce jich bylo ochotno uklízet toalety a jen pár by si vyzkoušelo ledovou koupel). Psychologický dotazník u daných 26 % lidí pak skutečně potvrdil sklony k sadismu (ti s nejslabšími sklony byli naopak více ochotní podstoupit ledovou koupel). Sadisté obecně uváděli jen o trochu horší pocit ze své volby než ostatní, nicméně čím více brouků zabili, tím lépe se cítili. Sadisté, kteří se nerozhodli zabít brouka, byli vůbec nejméně šťastní. Z toho se dá vyvodit, že mají nižší úroveň spokojenosti a štěstí dosahují ukrutnostmi. Leč, čtvrtina populace sadistů se zdá zvláštní, nadto šlo o brouky, které má jen málokdo rád. Jak by to dopadlo, kdyby šlo o lidi?

Výsledné škály sadismu u lidí, kteří by (sloupce z leva) byli ochotni k ledové koupeli, čistit toalety, pomáhat se zabitím a nakonec byli ochotni i zabít brouka.

Ty pochopitelně do mlýnku strkat nejde, to by etické komise univerzit nedovolily. Psychologové Erin E. Buckels, Daniel N. Jones a Delroy L. Paulhus (pdf) z Univerzity Britské Columbie, respektive z Texaské univerzity v El Pasu proto zvolili trestající hru. Jde o jednoduchý pokus, v němž subjekt musí po podnětu stisknout tlačítko rychleji než oponent. Vítěz si nato může užívat své výjimečnosti, ale může i prohravšího protihráče týrat salvou zvuku od 0 do 90 dB (hluk asi jako když projíždí vlak). Aby se předešlo "spravedlivým" odplatám, pokus byl uzpůsoben tak, že sledovaný hráč při prvním kole prohrál, nicméně protihráč jej nepotrestal, stejně tak jej netrápil ani v dalších kolech hry. Všichni hráči opět podstoupili i psychologické dotazníky. Jak se dalo očekávat, ti s vysokým sklonem k sadismu, ale i k psychopatii, narcismu a lidé s nízkou empatií rádi a často trýznili nevinné protihráče.

Ovšem psychologické experimenty jsou mnohdy nezáživné, subjekty se v nich nudí, takže pouštění rámusu druhým mohlo vyplynout prostě z touhy "aby se něco dělo" či kvůli zájmu mechanismus vyzkoušet. Ne z nutkavé touhy druhým škodit. Psychologové proto pokus ještě pozměnili, opět využili hru s mačkáním tlačítka, ale chtěl-li výherce mučit prohravšího hlukem, musel nejdříve splnit dost nezáživnou a monotónní úlohu v zjištění četnosti vybraného písmena v textu. Tím se zajistilo, že chce-li participant experimentu skutečně trápit ostatní, je ochoten nést i nemalé náklady.

Ukázalo se, že jen studenti se sklony k sadismu své chování nezměnili. Když vyhráli a měli možnost druhé trápit, podstupovali úlohy s počítáním písmen a pak protihráče mučili rámusem. Výzkum tak naznačil, že sadistické chování může být poměrně běžné a nemusí být vlastní jen kriminálníkům či sexuálním deviantům. Sadisté jsou, zdá se, i odlišní od psychopatů v tom, že jsou ochotni nést osobní náklady, aby druhým mohli ubližovat.


Upozornění: Během studie nezemřel žádný tvor, „mlecí stroj“ byl uzpůsoben k tomu, aby vydával jen příslušný zvuk. Zdá se, že Muffin, Tootsie a Ike se dožili pro svinky obvyklých dvou až tří let a pak zemřeli na sešlost věkem.

Psáno pro portál Osel.cz.

pátek 13. září 2013

Krása je v oku držitele piva

Včera byly vyhlášeny Ig Nobelovy ceny. Vedle řady jiných důležitých výzkumů, od vlivu opery na uzdravování myší po transplantaci srdce (Mozartova La Traviata pomáhá) po prozkoumání biochemických procesů, kterými nás dokáže rozplakat cibule, byla oceněna i psychologická práce. Laureáty se stali Laurent Bègue, Brad J. Bushman, Oulmann Zerhouni, Baptiste Subra a Medhi Ourabah (pdf) za náročný výzkum v terénu – kdy v barech zjišťovali, zda se opilci považují za krásnější.
 

Již dřívější studie naznačovaly, že lidé pod vlivem alkoholu vidí druhé coby atraktivnější. Tým pod vedením Bèguea se zaměřil spíše na sebeposuzování, tedy zda alkohol přes svůj vliv na odbourání zábran a zlepšení nálady zvýší i pociťovanou atraktivitu pijáka. V jednom výčepu v Grenoblu tuto hypotézu potvrdili, když přítomní násoskové nadýchavší vyšší promile alkoholu, se považovali za atraktivnější.

Nicméně to byl teprve začátek. Lidé krásnější mohou více inklinovat k alkoholu, což by kauzalitu obrátilo. Rovněž se zdá, že samotné očekávání budoucí konzumace alkoholu, resp. toliko víra, že člověk pije alkohol, mění rozhodování. Je třeba prokázáno, že studenti myslící si, že jsou již pod vlivem alkoholu, ale ve skutečnosti pijící jen nealkoholické pivo, byly na ostatní agresivnější a v sexuálním chování vykazovali menší zábrany.

Byla proto provedena druhá studie, do níž byly subjekty nalákány pod rouškou testování chuti nových nápojů. Pití bylo pro někoho s alkoholem, pro jiné nealkoholické. Navíc výzkumníci v obou skupinách řekli polovině lidí, že pijí alkohol a druhé polovině, že nikoliv (někteří tedy věřili, že pijí alkohol a pili jen džus; jiní pili džus s alkoholem, o němž netušili, že tam je). Po „otestování chuti nápojů“ bylo s účastníky natočeno video, cvičná reklama na daný nápoj, a po jeho shlédnutí se každý měl ohodnotit, jak atraktivní, originální či zábavní byl.

Ukázalo se, že samotná víra, že je člověk opilý, ač není, způsobuje atraktivnější posuzování sebe sama. I skutečně opilí se považovali za o trochu krásnější (či ne tak neatraktivní), tento vztah však nevyšel statisticky signifikantní. Panel nezávislých 22 hodnotitelů pak viděl video každého účastníka a určil, jak skutečně atraktivně, originálně či zábavně působili. Ani opilí, ani ti, co jen věřili, že jsou, však atraktivněji nevypadali.

Studie plně splňuje motto Ig Nobelových cen, odměnit ty výzkumy, "které lidi nejdříve rozesmějí, ale pak je donutí přemýšlet." Ukázala, jak významně působí samotná víra v něco, byť reálně neexistujího; zde dokázala zlepšit sebedůvěru, která je jedním z vůbec nejdůležitějších faktorů při jednání s druhými lidmi či třeba při navazování (intimních) známostí.

čtvrtek 12. září 2013

Viditelná ruka trhu?


Který z nabízených, originálně balených iPadů byste si z uvedené inzerce koupili?

Spíše z té první řady, že? Pročpak? Můžete být rasisté a prostě si nic od lidí tmavší pleti nekupujete a rádi nesete i vyšší náklady, abyste mohli kupovat od bílých prodejců. Stejně tak nemusíte mít rádi vyznavače tetování.

Na druhé straně, nemusíte být rasisty, ale z barvy kůže či malůvky na ní vysuzuje něco o charakteru jejich nositele. Takové chování spadá pod statistickou diskriminaci, pojem do ekonomie vnesený Edmundem Phelpsem či Kennethem Arrowem. Řečeno jinak, máte prostě předsudky (někdy by se hodil i pojem potésudky). Nemáme-li bližší informace o konkrétním člověku, jeho vlastnosti vyvozujeme z charakteru obecnější skupiny, kam jej přisoudíme. Jsou-li lidé s tetováním či tmavší občané častěji zloději či podvodníky, pak každého jednotlivého tmavšího člověka či osobu s tetováním považujeme s větší pravděpodobností za zloděje či podvodníka.

Jennifer L. Doleac a Luke C. D. Stein (pdf) se snažili oba fenomény, averzi k některým skupinám lidí a statistickou diskriminaci, odlišit pomocí terénního experimentu, při němž na stovkách on-line bazarů v USA prodávali iPod Nano, který držela ruka bílá, tmavá nebo tetovaná. Bazar funguje coby neformální aukce, kupující se on-line dohadují s prodávajícím a dosáhnou-li dohody, obě strany se sejdou, doručí si zboží a předají peníze (či se domluví na alternativě). Transakce tedy vyžaduje určitý stupeň důvěry.

Jak se dalo očekávat, tmavší prodejci se setkali s o 13 % menším zájem i s podobně nižšími nabídkami. Srovnatelný výsledek jako u tetovaných. Rovněž tak kupující nebyli tolik ochotni při smlouvání uvést své pravé jméno a souhlasit s dodáním zboží poštou. Avšak čím rozsáhlejší trh byl, čím více na něm bylo kupujících a prodávajících, tím byl efekt slabší. Diskriminace tedy podlehla konkurenci. To napovídá, že důvodem rozdílu v cenách nemusel být „rasismus“ ale spíše statistická diskriminace (předsudky). Potvrzuje to i zjištění, že vyšší rozdíly v cenách se objevovaly v oblastech s vyšší majetkovou kriminalitou, v níž často figurují právě černoši. Na druhé straně, v oblastech s vyšším zastoupením černošského obyvatelstva dosahovali černošští prodejci lepších výsledků, takže se zdá, že kupující preferují prodejce stejné rasy.

úterý 10. září 2013

Důsledky monitorování zaměstnanců

Řada lidí se práci v zaměstnání vyhýbá, seč může. V ekonomii dané chování spadá pod problém "pána a správce": existují-li nedokonalé, asymetrické informace, jinak spolupracující strany raději upřednostňují své zájmy než zájmy společné. Náklady na detailní sledování zaměstnanců by byly jednoduše příliš vysoké (navíc vzniká problém, kdo bude sledovat sledující), takže jisté úrovně "ulejvání" či zneužívání firemních prostředků se společnosti vyhnout nemohou. Ty proto motivují zaměstnance, ať již výkonově-penězi, tak se snaží, aby je práce bavila, vnitřně odměňovala a brali cíle firmy za své - prostě, aby je nenapadlo podvádět. V mnohých oborech to však tak snadno udělat nelze.

Lamar Pierce, Daniel Snow a Andrew McAfee (pdf) však ukázali, že technologický pokrok může přinést i zde řešení. Využili k tomu postupnou, dvouletou implementaci komplexního restauračního software, který zpracovává objednávky, vydávání jídel z kuchyně či úhrady účtů, do 392 restaurací v 38 amerických státech. Software je i do jisté míry schopen detekovat zpronevěry zaměstnanců. Ty se pohybují od odnášení či nepřiznané konzumace potravin a pití po řadu technik odklánění úhrad hostů do kapes číšníků.

Průměrný týdenní obrat restaurací v týdnech před a po (červená úsečka) uvedení IT monitoringu.

Tým ekonomů zjistil, že IT monitoring upozorňující na možnou zpronevěru sníží četnost zlodějin o 22 %. Po jeho implementaci především „naroste“ prodej alkoholu, asi o 11 %, nejčastější to zdroj okrádání restaurací zaměstnanci (a také nevýznamnější zdroj jejich zisku). Hlavní přínos monitorování nicméně tkví v produktivní změně chování zaměstnanců – zvýší svoji snahu. V amerických reáliích totiž číšníci a servírky dostávají jen minimální fixní mzdu a případně podíl z útraty "svého" stolu, většinu příjmu získávají však ze spropitného (o které se pak dělí s dalšími, neobsluhujícími, zaměstnanci). Nemohou-li již tolik "ždímat" restauraci, orientují svoji snahu už jen na lepší práci či motivují hosty k objednávání dražších či více jídel a nápojů. Celkový obrat restaurací vzrostl zhruba až o 7 %, jakož se i zvýšila průměrná úroveň spropitného.

Studie zároveň ukazuje, že důvodem je přímo zlepšení práce číšníků, servírek a barmanů a nikoliv jejich jiné složení, tedy že by po zavedení monitorování velmi nečestní či neschopní zaměstnanci odešli či byli vyhozeni (i když se zdá, že implementace software také přiměla "známé zloděje", aby sami změnili působiště). Výzkum tak rovněž dokazuje, jak velký vliv na úspěch firmy má její pracovní kultura a nastavená pravidla a nikoliv mít jen ty správné lidi.

pondělí 9. září 2013

Hodnota demokratické kontroly

Nadržuje-li státní moc jedné skupině obyvatel před druhou, nutně se objevuje politický neklid a eventuálně i ekonomický úpadek. A to zejména v zemích, kde jsou zdroje už tak omezené, především tedy v Africe, kde však zároveň k podobné praxi i všeobecně dochází. V prvé řadě na úrovni etnika. Nicméně dokázat, zda jsou příslušníci vládnoucího etnika skutečně zvýhodňováni, je v afrických podmínkách poměrně obtížné zjistit, protože statistické informace jsou často jen agregátní či nepřesné nebo jednoduše smyšlené.

Robin Burgess, Remi Jedwab, Edward Miguel, Ameet Morjaria a Gerard Padró i Miquel (pdf) proto zkusili novátorský přístup, měřit délku postavených silnic, konkrétně v Keni (mimochodem výdaje zaujímající 15 % státního rozpočtu, více než výdaje na zdravotnictví či školství). Jelikož jednotlivá etnika tam dlouhodobě obývají separátní teritoria a u moci se střídali prezidenti různých národností, bylo možné u výdajů na dopravu identifikovat vliv favoritismu. Přídavkem se v zemi střídala demokracie s diktaturou a s ní se tak měnila i moc prezidentů.

Na základě finančních i zeměpisných dat za léta 1963 až 2011 autoři bezesporu potvrdili, že spřízněné etnikum získalo dvojnásobné množství financí na silnice a bylo jim postaveno čtyřnásobně více zpevněných cest. Při diktatuře se jim finance na dopravu dokonce ztrojnásobily a délka cest zpětinásobila. Za demokracie k ničemu tak intenzivnímu nedocházelo. Výsledky jasně prokazují, že není-li vláda demokraticky kontrolována, dochází k silnému odkloňování zdrojů k spřáteleným skupinám a vzniku neefektivností.

Graf ukazuje výdaje na dopravdu k podílu populace etnika prezidenta (modrá linka) a ostaních etnik (červená linka) v Keni. Dvě červené plné vertikální úsečky ukazují politické převraty, v roce 1969 z demokracie k autokracii, v roce 1992 pak návrat k demokracii. Tečkované úsečky reprezentují přesuny moci mezi etniky.

neděle 8. září 2013

Zpráva o intimních dotycích

Rozložení erotogenních zón je zvláštní. Proč laskání krku přináší mnoha lidem vzrušení, zatímco vyznavačů hlazení nosu mezi námi mnoho není? Vlivná idea V. S. Ramachandrana a Sandry Blakeslee poukazuje na prostorovou blízkost určitých částí těla a genitálií v somatosensorické kůře mozku. Třeba aktivace oblasti neurálně reprezentující chodilo může stimulovat i oblast reprezentující genitálie, která se nachází blízko ní. Tím se může stát chodidlo erotogenní. Na druhé straně, dle dalšího rozšířeného názoru, mají muži mnohem méně erotogenních zón než ženy, přičemž struktura jejich mozku natolik odlišná není. Jasno ve věci tedy není.

Oliver H. Turnbull, Victoria E. Lovett, Jackie Chaldecott a Marilyn D. Lucas (pdf), resp. jejich výzkum navíc obě tato východiska naboural. Respondentům nejrůznějšího charakteru předložili dotazník a ti v něm na škále 0-10 uváděli, jak intenzivní vzrušení jim 41 různých částí těla přináší.

Celkové skóre u jednotlivých částí těla (0 značí nevzrušující, 10 maximálně vzrušující), první sloupec ženy, druhý muži.

Na výsledcích zejména překvapuje univerzální konzistence výsledků. Kromě jedné zřejmé uvádějí muži další důležité erotogenní oblasti (rty, krk, bradavky, uši) a přisuzují jim téměř stejnou důležitost jako ženy. Tím padla první pověra. Výsledky jsou navíc shodné nejen u obou pohlaví, ale i bez ohledu na věk, sexuální orientaci, národnost či rasu. Chodidlo se ukázalo, co do vzrušivosti téměř mrtvé, když 75 % respondentů mu udalo skóre 0 a jen u 6 % respondentů se dostalo nad 7, čímž padla druhá pověra. Fetišismus nohy je tedy spíše vizuálního, nikoliv senzuálního charakteru a s Ramachandranovým vysvětlením nemá mnoho společného.

Nicméně fakt, že erotogenní zóny mají všichni lidem na světě podobné, ukazuje, že sexuální vzrušení nemá příliš kulturní či získaný charakter, ale vrozený. Která konkrétní „tělesná mapa“ v mozku je umožňuje, nicméně zůstává otevřená výzkumná otázka.

O bohatství a morálce

Dnes část textu, který mi vyšel v aktuálním vydání časopisu Vesmír:
Řidiči jakých vozů nedají přednost na křižovatce či nezastaví, aby chodec mohl klidně přejít: nových, luxusních, nebo starých, obyčejných? Psycholog Paul Piff s kolegy (pdf) z Kalifornské univerzity v Berkeley ověřil obvyklé očekávání, že bezohlednější budou majitelé drahých vozů. A na silnicích San Franciska jej bezesporu potvrdil. Zhruba 12 % vozů předjíždělo, ač nesmělo, a třetina projela chodci před nosem. Většinou to byla právě auta vyšších tříd.
Ilustrační průběh experimentu s chodci.
Piffovy výsledky navázaly na dlouhou řadu výzkumů ukazujících, že lidé z vyšších sociálních vrstev jednají mnohem sebestředněji. Je dokázáno, že při seznamování, v rozhovorech či při začátku spolupráce na projektu lidé s vyšším společenským statusem méně naslouchají druhým, méně přikyvují, naopak více se vrtí či si místo poznámek nesmyslně čmárají – zkrátka jsou méně zaujati tím, co ostatní říkají (pdf). Podobně jsou méně ochotni, získají-li nečekaně peníze, se o ně rozdělit s bližními. Naopak lidé s nižším sociálním statusem mají rovnostářské tendence a část získaného bohatství mnohdy přenechávají druhým (pdf).

Jednoznačné vysvětlení individualismu bohatších je vcelku intuitivní – zámožnější lidé mají více zdrojů, které mohou vydat na dosažení svých zájmů. Nemusejí spoléhat na pomoc druhých, a tak nejsou nuceni chovat se k nim vstřícně. Chudá žena musí být na sousedku milá, i když ji nesnese, protože od ní může někdy potřebovat pohlídat dítě. Matka z vysokopříjmové domácnosti sousedku ignoruje a najme si chůvu. Bohatí tak místo toho, aby si budovali tzv. sociální kapitál (jakýsi akumulovaný souhrn úsluh ostatním a reputaci dobrého člověka), mohou více spoléhat na statky kupované na odosobnělých trzích.

Neetický spěch

Nicméně interpretovat výsledky experimentu s auty jako potvrzení vyšší sobeckosti bohatých je velmi problematické, protože lidé s vyššími příjmy se účastní více aktivit mimo svůj domov, zároveň i mnohem více času tráví v zaměstnání či dojížděním do něj (pdf), takže jejich „bezohlednost“ na silnici může pramenit z většího spěchu. A to, že jakmile kdokoliv pospíchá, potřeby ostatních přezírá, ukázala již přes čtyřicet let stará studie Johna Darleyho a Daniela Batsona (pdf).
V jejich experimentu bylo postupně třem skupinám studentů oznámeno, že se mají přesunout do druhé budovy. Přiřazeným do první skupiny bylo řečeno, že už tam měli být před několika minutami, lidem v druhé skupině, že by se měli vydat na cestu hned. Členové třetí skupiny vyslechli, že mají na přesun dostatek času a že mohou vyrazit až za pár minut. Psychologové Darley a Batson pak v průchodu mezi budovami sledovali, kolik studentů v jednotlivých skupinách pomůže „nemohoucímu“ člověku sedícímu na zemi se sklopenou hlavou a zavřenýma očima. Dvoutřetinová většina studentů, kteří nechvátali, nabídla pomoc, ze středně chvátající skupiny to bylo už jen 45 % a z nejvíce spěchající skupiny projevilo větší zájem o bližního pouhých 10 % osob.

Čím se vyznačuje „elita“?

Z většiny statistik navíc vyplývá, že v oblastech se zámožnějšími obyvateli je daleko nižší kriminalita, tamní obyvatelé se více účastní komunitních prací a zároveň bohatší lidé vydávají podstatně více na charitu (pdf), takže se nezdá, že by byli zachváceni nemorálností a jen vlastním zájmem (viz také Vesmír 90, 461, 2011/7).

Piffův tým proto zařadil další baterii testů, která měla lépe prozkoumat míru nemorálnosti či nemístného sobectví lidí z vyšších tříd. Kupříkladu předložili respondentům sérii stylizovaných příběhů – zákazník dostal vráceno od prodavače nazpět více peněz a nevrátil je; hladový student si na brigádě v restauraci připravil něco k snědku, aniž by to měl dovoleno; pomocník v kanceláři ukradl balík papírů – a nechali respondenty z různých sociálních tříd odpovídat na otázku, s jakou pravděpodobností by se podobného chování také účastnili. Předpověď se potvrdila, nemorálnější by byli lidé z vyšších tříd.

Podobně i v simulovaném pracovním rozhovoru nebyli ochotni odkrýt zájemci o práci fakt, že pozice, na kterou je přijímán, může být brzy zrušena. Zvítězila u nich chamtivost, získat pracovníka, i když pro něj bude budoucnost nejistá. I z osobnostních dotazníků, jež byly všem subjektům experimentů předloženy, vyplynulo, že vyšší sociální třídy jsou hamižností promořeny více.
V navazujícím pokusu pak nechal výzkumný tým studenty, aby se porovnávali s chudými občany s nízkým vzděláním a odpudivým zaměstnáním. Jiní studenti se v pokusu naopak měli porovnávat s boháči s vysokým vzděláním a prestižní prací. Podobnou manipulací se testovaní lidé obvykle začnou intenzivně vciťovat do svého relativně vyššího, resp. nižšího sociálního postavení. Mělo by pak být možné lépe vyvodit, zda náhlé povýšení v sociálním statusu způsobí nárůst sobectví, či pokles respektu k normám správného chování.
Po vyplnění dotazníku si mohli účastníci vzít několik bonbonů z připravené mísy – ostentativně určené pro děti z vedlejší laboratoře. Bylo sledováno, kolik sladkostí si lidé krátkodobě zarámovaní do vysokého, resp. nízkého postavení vezmou. Čekáte správně. Ti z „vyšší třídy“ si vzali bonbonů dvakrát více. Leč přímo vyvodit z výsledku, že lidé z vyšších tříd jsou nemorální, opět nelze zcela jednoznačně, protože experiment spíše ukázal, jak si lidé představují, že se občané s vyšším statusem chovají či jak by se chovat mohli ...

pátek 6. září 2013

Hadi v drahém obleku?

Lidé se třídí do oborů studia a povolání často i dle svých povahových rysů. Ze systematických introvertů mohou být účetní, velikášští, imaginativní a sebestřední jedinci se stávají umělci, lehce sadističtí perfekcionisté vynikají v chirurgii. Pohříchu mnoho systematických studií neexistuje. Nyní přibyla jedna menší o budoucích finančních profesionálech a dobré jméno jim asi nepřinese.

Profesor financí z Floridské mezinárodní univerzity, Robert T. Daigler, se svým doktorským studentem, Fernandem M. Pattersonem (pdf), pro svůj výzkum využili jeden univerzitní kurz o analýze cenných papírů, který navštěvují zejména studenti ekonomie a financí. Část jejich známkového hodnocení závisí i na výkonu ve virtuální investiční hře. Na začátku semestru dostanou studenti do vínku 50 000 USD a v průběhu třinácti týdnů mají vyzkoušet, cokoliv znají či se naučí, aby ze svého portfolia získali co nejvyšší výnos. Ačkoliv jejich peníze i obchodování je fiktivní, pohyby cen v této hře plně reflektují reálnou burzu.

Učitelé průběžně vyhodnocují, jak si studenti vedou. Zda riskují a upřednostňují sázky na akcie jedné či pár firem nebo naopak diverzifikují, rozkládají své peníze do mnoha a mnoha firem, aby snížili riziko příliš velké změny jedné akcie na celé své portfolio, jaké výnosnosti dosahují ad. Co udělalo tento kurz výjimečným, byly poměrně detailní psychologické dotazníky určující normální i abnormální charakteristiky člověka, které Daigler s Pattersonem nechali všechny studenty vyplnit.

Mentální zdraví studentů financí na tom bylo v porovnání s běžnou populací poměrně dobře, třeba mnohem méně trpí depresivními stavy, nicméně vykazují i více sklonu k paranoie a k psychopatii. Tedy nejsou natolik ochotní věřit ostatním lidem a naopak jsou připraveni porušovat psaná i nepsaná pravidla pro dosažení svých cílů. Pro finanční či bankovní firmy je asi pozitivní zprávou, že samy o sobě patrně nezpůsobují, že by lidé v nich pracující se stali psychopaty. Jednoduše je jen přitahují (kdo jiný by také chtěl pracovat obklopen takovými lidmi, že).


Standardizovaná úroveň abnormálních osobnosních charakteristik u běžné populace je přerušovaná čára na úrovni 5,5. Studenti financí vynikají v paranoie (Pa) a v psychopatii (Pp), v depresivosti (D5) si vedou dobře, uveden je průměr (tučná čára) a 25 a 75 percentil (čárkovaná, resp. tečkovaná čára).
 
Výzkum dále potvrdil, že investiční strategie studentů neodpovídají nutně jen inteligenci, zkušenosti či čemu se naučili ve škole, ale lze je přičíst i některým osobnostním nastavením. Extrémy, tedy studenti milí a naopak i ti s nejsilnějšími sklony k psychopatii, dosáhly v investiční hře lepších výsledků. Studenti bojácní, se klony k pocitům únavy svá portfolia pak diverzifikovali nejsilněji. „Paranoici“, tedy lidé nedůvěřující druhým, byli ochotni při nakupování cenných papírů nést podstatně vyšší rizika, což i odpovídá již známým faktům o těchto lidech: projevují tendence ke gamblingu, zneužívání drog a rizikovému sexuálnímu chování. Ženy překvapivě dostáhly stejných investičních výsledků jako muži, aniž by vykazovaly tolik abnormálních psychologických znaků (stejně si však byli studenti a studentky financí spíše více podobní než odlišní).

Do té míry, co lze z investiční hry a dotazníkového výzkumu asi dvou set studentů vyvodit, při sledování zpráv z burzovního a bankovního sektoru si uvědomte, že jsou tam zaměstnáváni muži, kteří hledají vzrušení a nové věci, jsou ochotni nést rizika a porušovat normy i zákony, nevěří druhým a mají mnohem horší kontrolu impulsů.


Chcete-li přispět k dalším zjištěním, zkuste stránku Pokusní králíci (také odkaz nahoře) a účastněte se některé z běžících studií.

Psáno pro portál Osel.cz.

středa 4. září 2013

Ve zkratce ...

Je-li jídlo servírováno na červených talířích, lidé ho snědí méně, potvrdili Nicola Bruno, Margherita Martani, Claudia Corsini a Claudio Oleari (pdf). Překvapivě to platí i u kosmetiky, zvlhčujícího krému, jehož si subjekty na ruku napatlají z červeného tácku také méně.

Konzumace popcornu, čokoládových lupínků a zvlhčujícího krému z červených, modrých a bílých talířů.
 
Ačkoliv by jen málokdo hádal, že vzhled soupeře bude hrát roli i v šachu, Anna Dreber, Christer Gerdes a Patrik Gränsmark (pdf) ukázali, že hrají-li šachisté proti atraktivním šachistkám, užívají rizikovější strategie. K úspěchu (ve hře) je to však nedovede.

Na základě dat o 306 občanských válkách od roku 1816 Joerg Baten a Christina Mumme (pdf) zjistili, že silný vliv na spuštění konfliktu v zemi má nerovnost (nikoliv tedy nutně chudoba, ale větší rozdíly mezi bohatými a chudými). Studie je zajímavá ale poměrně novátorským přístupem k měření nerovnosti. Jelikož finanční data z mnoha zemí a období chyběla, autoři užili coby míru blahobytu vzrůst člověka (přičemž obecně platí, že dobře živený, zdravý, spokojený člověk bývá vyšší a naopak).

Opouštějí-li studenti školy a vstupují-li na trh práce v době recese, mají horší kariérní vyhlídky (čelí vyšší pravděpodobnosti nezaměstnanosti, resp. musí akceptovat horší práci). Druh zaměstnání či výše mzdy však ovlivňuje úroveň zdraví. Johanna Catherine Maclean (pdf) potvrdila, že nešťastné načasování vstupu do pracovního procesu nese dlouhodobé důsledky: takto znevýhodnění pracovníci bývají ve stáří mnohem nemocnější. Ženy však mají výhodu, mohou totiž zvážit založení rodiny či méně náročnou práci, což – jak se zdá – je pro ně požehnáním. Ty, které ukončily školu za hospodářské recese, mají v pozdějším věku podstatně menší riziko depresí.

Hraní počítačových her zlepšuje u starých lidí schopnost koncentrace i pracovní paměť při provádění více úkolů naráz, zjistil Adam Gazzaley s kolegy (pdf), když přinutil staříky k čtyřtýdennímu hraní NeuroRaceru. Mimochodem po tréninku dosáhli penzisté (ve věku 60-85 let) lepších výsledků než nezkušení dvacetiletí hráči.

úterý 3. září 2013

Cena štěstí

Nejdříve malý dotaz (nejde o žádný chyták):
Jeden kolega hází mincí, notoricky mu tedy s 50% pravděpodobností padají hlavy nebo orlové. Několik hráčů v pěti kolech hádá, která strana mince padne. Když stranu uhodnou, získávají 2 eura, netrefí-li se, nedostávají nic.

Nyní přicházíte na řadu vy. Víte, že se bude házet dalších 5 kol a můžete si vybrat, s kým z „hádačů“ budete spárováni. Když on uhodne stranu mince, získáte peníze i vy, 4 eura. Když se netrefí, nikdo nezískává nic. Pro začátek jste spárováni s hráčem, který se trefoval nejhůře. Můžete s ním zůstat nebo si připlatit a být spárováni s hráčem, který uhodl nejvíce či s kýmkoliv jiným. Kolik byste byli ochotni zaplatit, třeba za toho nejlepšího?

Ochota platit za přesun na "šťastnějšího" hráče měřená Becker-DeGroot-Marschackovým mechanismem. 0 značí hráče, který se v počátečních hodech netrefil vůbec, 5 značí hráče, který se trefil pokaždé.



Jak plyne z nezávislé náhody hodu mincí, každý hod má pravděpodobnost 50 na 50, že skončí hlavou nebo orlem. Výsledek není nikterak závislý na minulých hodech. To, že někdo v minulosti náhodou trefil více hodů, tedy nevypovídá nic o jeho "schopnosti" trefovat budoucí hody. Rozumné je tedy nepřiplatit si nic a zůstat s přiděleným hráčem, protože má naprosto stejnou šanci, 50%, uhodnout hod, jako každý. Jedině, že byste tedy věřili v předvídání budoucnosti …

Nevím, jak jste dopadli vy, ale Silvia Bou, Jordi Brandts, Magda Cayón a Pablo Guillén (pdf) publikovali výsledky u studentů posledního ročníku financí a zjistili, že 82 % z nich bylo ochotno si připlatit, aby byli spárování se „šťastnějším“ hráčem. I přes všechno, co se během studia naučili o racionálním investování, upřednostnili magii.

Výsledky ukazují, jak intenzivně v sobě máme zakódováno následovat úspěšné, i když jejich zdar mohl být způsoben čímkoliv, třeba i něčím, co nemohli vůbec ovlivnit. Jelikož v životě záleží na schopnostech člověka i na náhodě a často nelze obé oddělit, je upřednostňování toho, co se ukázalo v minulosti dobré, užitečnou heuristikou, která proto v našem rozhodování přetrvává.