úterý 4. června 2019

Podvod a odměna

Lidé v roli headhuntera – experta, který pro firmy hledá a nabírá důležité profesionály – sledovali kandidáty na různé pozice, jak řeší následující úlohu.

První hráč měl zvolit jednu ze dvou nádob. V jedné přitom bylo tisíc korun, v druhé nic. Spoluhráč, "rádce", do nádob nahlédl a mohl kolegovi poradit, kterou zvolit. Jeho odměna však byla stanovena následovně: pakliže se hráč trefí, získá rádce také tisíc korun. Netrefí-li se, získá tisícovky dvě. Úloha staví člověka v roli rádce před dilema: být čestný a vydělat stejně jako spoluhráč? Nebo se zneužitím situace obohatit na jeho úkor a přijít si tak na dvojnásobek? Úloha se hrála anonymně. Hráči se tedy vzájemně neviděli a dlouhodobá reputace výsledek neovlivňovala.

Je pochmurným zjištěním, že většina rádců se chopí příležitosti a spoluhráče podvede. Paradoxně, i když o zjevném konfliktu zájmů rádce hráči vědí, většina mu věří – a tedy spláče nad prodělkem. Na druhou stranu: i když se úloha hraje s vyššími částkami, stále se najde dost čestných rádců.

Zpět k headhunterům – poté, co viděli rádce, měli určit, nakolik se hodí do různých povolání a pozic. Ač je podle univerzálních předpokladů nečestné či podvodné chování odsouzeníhodné – a snižuje hodnotu člověka na trhu práce – ukázalo se, že nejde všude o imperativ: podvádějící hráči byli disproporčně preferováni nad upřímnými pro práci v investičním bankovnictví, v reklamním a PR sektoru či na různých obchodních pozicích. Upřímní hráči byli naopak preferováni v roli účetních, v sociálních službách či v neziskovém sektoru. V některých oborech je zkrátka schopnost podvádět oceňována a přesvědčivé lhaní je tam považováno za znak kompetence.

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová, kteří studii ve Spojených státech provedli, uzavírají, že výsledky jsou extrémně znepokojivé. Ukazují, že postačuje, aby o určitých profesích panoval byť jen stereotyp, že v nich uspějí bezcharakterní "střelci". Bez ohledu na to, zda je to pravda, pak dochází k selekci právě těch lidí, kteří stereotyp naplňují – čímž se nakonec stane realitou.

Jak byli nabíráni kandidáti na různé pozice, podle toho, zda jako rádci podvedli ("Deceptive candidate") nebo nepodvedli ("Honest candidate"). Jak patrno obchodní pozice ("Sales"), reklama a PR ("Advertising") a investiční bankovnictví ("Investment banking") preferuje podlé jednotlivce. Zatímco konzultanství, účetnictví ("Accountant") či manažer v neziskovce ("Nonprofit manager") nikoliv.

Řešení není jednoduché. Spočívá v ochotě vzácnějších čestných profesionálů vystupovat proti svým kolegům a ukazovat, že podlost a úskoky jsou znakem lenosti a malé kompetence, nikoli profesního mistrovství. Tiskoví mluvčí by se museli jednoznačně vymezit proti lžím svých kolegů, politici vůči demagogii svých spolustraníků či finanční poradci proti klamavé reklamě svých spolupracovníků. Fakt, že tak nečiní v některých oborech skoro nikdo, ukazuje, že se profesní etika vytratila. Druhým řešením je, aby se čestní lidé nebáli vstoupit do "klamavých profesí" – stačí, že se budou chovat profesionálně a nebudou podvádět – prospějí tak společnosti patrně mnohem více než v pomáhajících profesích, které si nyní vybírají raději.


Psáno pro Lidové noviny.

středa 3. dubna 2019

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.
 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

sobota 30. března 2019

Oběť viníkem

Zvažte následující situaci. Anna se vyučila prodavačkou, ale postupně se vypracovala na účetní středně velké logistické firmy. Z této pozice zodpovídá za agendu oběhu účetních dokladů, od faktur, přes evidenci majetku, po mzdové účetnictví. Práce je stresující, jelikož doklady pocházejí z různých zemí, často na nich chybí povinné údaje či jsou chybně vyplněné. Finanční odbor firmy se dále skládá z Jindřicha, ekonoma, který stanovuje a kontroluje finanční a investiční plán a je odpovědný za smlouvy s bankou a pojišťovnou. Jindřich bývá v posledních měsících často na nemocenské kvůli chronické nemoci. Anna se nabídla, že mu s jeho každodenní běžnou agendou pomůže, protože se začaly hromadit nevyřízené úkoly. Majitel firmy na to uvedl, že je mu lhostejné, kdo co dělá, on chce, aby vše bylo hotovo. Anna dostala přidáno a kdykoliv je Jindřich pozadu ve svých běžných povinnostech, zastoupí jej. V letošním roce došlo k překvapivému pohybu měnového kurzu a firmě jen kvůli této kurzové změně klesly tržby o 30 % a dostala se do výrazné ztráty. Vyšlo najevo, že pětiletá smlouva s pojišťovnou kryjící kurzové ztráty vypršela minulý rok a pro letošek nebyla uzavřena. Majitel vyvodil z této situace osobní odpovědnost Anny a sesadil ji na pozici pomocné účetní.

Do jaké míry je podle Vás potrestání Anny zasloužené? Zamyslete se. Vnímáte-li příběh jako většina lidí, pak za spíše zasloužené. Jistě, dá se omluvit, že smlouvy nebyly její odpovědnost, v krátkém záskoku nemohla získat povědomí o pětiletém kontraktu, navíc pojišťovna asi Jindřicha oslovila, měl ji informovat. Popřípadě měl majitel jasně rozhodnout, kdo má jakou odpovědnost, ne alibisticky neřešit, kdo co má dělat. Na druhé straně se Jindřichovy agendy zhostila Anna sama, za svou novou odpovědnost dostala přidáno, měla se tedy informovat o důležitých úkolech. Jindřich byl navíc zjevně indisponován.

Situace je záměrně ambivalentní. Jen z popisu nelze jednoznačně určit vinu. Proč tedy většina lidí vnímá, že si Anna trest zaslouží? S kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Lucií Vrbovou a Jiřím Hájkem, jsme s využitím řady podobných scénářů, v nichž respondenti hodnotili zasloužení či vinu, zkoumali bizardní fenomén „vinění obětí“.

Vinění obětí nastává, je-li obětem dávána odpovědnost za jejich nezasloužené neštěstí. Dojde-li k znásilnění, mnozí z nás si myslí, že „si o to ta holka musela říci“ (jak byla oblečená, jak se chovala, mluvila; pachatel jako by nemohl ani jednat jinak). Nabourá-li řidič, je to bezpochyby jeho vina (možnost, že mohl být ohrožen jiným řidičem či selhala součástka auta či praskla vozovka, jsou zcela ignorovány).

Tendence k vinění obětí je vysvětlována jako psychohygienický návyk. Umožňuje totiž zachování ideje spravedlivého světa. Lidé ve svém životě potřebují cítit, že svět je v zásadě uspořádaným, příliš neměnným, a hlavně spravedlivým místem k životu. Je dokázáno, že čím intenzivněji člověk věří ve spravedlivý svět (ať již ve skutečnosti je či není), tím vyššího psychologického klidu dosahuje.

Přítomnost osob, které by nezaslouženě trpěly (oběti znásilnění, nezaslouženě propuštění, cizí vinou zranění řidiči), ideu spravedlivého světa narušuje. Není-li možné aktivně obětem pomoci či potrestat bezrozporné viníky, je rozpor mezi realitou a ideálem spravedlivého světa řešitelná obviněním oběti. Neštěstí, které zažívá, je vnímáno jako důsledek jejího špatného rozhodnutí, nedostatečných schopností či charakterových vad. A svět je zase spravedlivý.

I náš výzkum potvrdil, že v pracovních vztazích jsou typicky viněny oběti. Zkoušeli jsme i otestovat, zda naše participanty při hodnocení oblomí, když budou muset před svým hodnocením zvážit perspektivu oběti. Co asi cítí, jak vnímá situaci. Neukázalo se však, že by to na ně mělo jakýkoliv vliv. Naopak participanti, co náhodně měli zvážit perspektivu „pachatele“ možného bezpráví (v úvodní situaci majitele), přisuzovali obětem ještě intenzivnější vinu. I když je pro vlastní psychický klid jednoduché druhé odsoudit a tím bezpráví „vyřešit“, věřme, že se tím svět nestává spravedlivějším, ba právě naopak.

Na druhé straně k spravedlivému světu nevede ani univerzální viktimizace, tedy pocity, že jednotlivec nikdy za nic nemůže a svět mu dluží spokojený a bezstarostný život. Není-li tomu tak, cítí se jako oběť. Jak v USA došlo k této epidemii uvádí kniha The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure od: Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, kterou loni vydalo nakladatelství Penguin Press. Mně se líbil imperativ učení na univerzitách: All students must be prepared for the world they will face after college… The playing field is not level; life is not fair. But college is quite possibly the best environment on earth in which to come face-to-face with people and ideas that are potentially offensive or even downright hostile.… I don’t want you to be safe emotionally. I want you to be strong. That’s different. I’m not going to pave the jungle for you. Put on some boots, and learn how to deal with adversity. I’m not going to take all the weights out of the gym; that’s the whole point of the gym. This is the gym.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 23. února 2019

Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.
Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.


Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

pátek 1. února 2019

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 29. listopadu 2018

Soudit a trestat

Uklidni se, než se rozhodneš. Notorická rada varující před jednáním, které je vedeno emocemi – ať již zlostí, zklamáním či radostí. Emoce mají moc zužovat alternativy, které nás v dané situaci napadnou, v řadě situací proto vedou ke špatným volbám až tragédiím.

Naštve-li nás někdo, v mysli začnou probublávat jen myšlenky, jak jej ponížit či mu ublížit. Všechny ostatní úvahy o kvalitách člověka či povaze situace se vytratí. Vzpomeňte třeba, když vás auto nebezpečně předjelo či málem srazilo. Troufnu si odhadnout, že úvahu typu „řidiči se muselo stát něco strašného doma či v práci, je vystresovaný a není divu, že se mu na nepřehledném a úzkém sjezdu nemotorně řídí. Sám/Sama teď také nejedu úplně bravurně“ mělo přesně 0 % z nás. Mysl jsme měli plnou úvah, jakou mentální retardací daný řidič trpí a co bychom mu udělali, kdybychom jej dostali do rukou (či pod kola). Nejproblematičtějším důsledkem vlády emocí však je, že nás hněv hned neopustil. Určitá „přednasranost“ se nás držela a přinesli jsme si ji do práce či domů. Nebylo-li něco přesně dle našich očekávání, rychle následovalo řešení situace konfliktem.

Důležitým vhledem psychologie je pravidlo, formulované Danielem Kahnemanem jako: Nic není tak důležité, jak si myslíš, když na to myslíš. Tendencemi, pnutími a nápady, kterými je v určitém okamžiku okupována naše mysl, bychom se neměli okamžitě podvolit. Měli bychom se vždy snažit o širší perspektivu a zvážit jen faktory, které jsou podstatné, což „jak to cítíme“ často být nemusí.

Předchozí odstavce jsou trivialita sama. Ano, tu a tam se necháme unést. V důležitých rozhodnutích či u profesionálů, odborníků ale rozhodně není pravidlem, aby byli labilní a následovali každé hnutí svých emocí. Problémem je, že tato úvaha předpokládá, že si své pocity, náchylnosti či averze v „důležitých okamžicích“ uvědomujeme a jsme schopni je řídit.

Američtí ekonomové Ozkan Eren a Naci Mocan (pdf) proto otestovali, jak dobří jsou v potlačování náhodných emocí vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří by se měli rozhodovat jen dle komplexních, ale jasných pravidel. Kriminální soudci.

Pro svoji studii si vybrali americký stát Louisianu, nikoliv že by měla nějak zajímavou zločinnost, ale protože zde lze poměrně dobře předvídat, kdy budou mnozí soudci naštvaní. V Louisianě je totiž extrémně oblíbený americký fotbal. Svatby jsou plánovány, aby nezasahovaly do důležitých zápasů; jakmile jsou oznámeny místa a termíny zápasů, telefonní síť padá pod náporem lidí chtějící si rezervovat místa v barech a restauracích; vlastně žádná akce není naplánována na neděli, hraje-li se fotbal. Studoval-li navíc soudce na Louisianské státní univerzitě, jejíž tým patří mezi nejoblíbenější, dá se očekávat, že bude skalním fanouškem.

Eren a Mocan nejdříve ověřili, jak intenzivní tresty soudci udělovali za různé přečiny, jak zohlednili závažnost zločinu a nejrůznější informace o obviněném. Zcela očekávatelně potvrdili, že za závažnější zločiny či recidivistům se uděluje delší trest. Pak se ale podívali, jaké byly rozsudky, když louisianský fotbalový tým nečekaně prohrál. Nečekané prohry zvolili proto, že jsou obzvláště emočně nabité. Samotná prohra proti mnohem lepšímu soupeři zamrzí, ale nenaštve. Asi si teď říkáte, jak ale lze kvantifikovat „nečekanost“ – těžko. Ekonomové proto využili sázkové kurzy. Pakliže bookmakeři shodně očekávali, že Louisiana vyhraje a kurz na prohru byl vysoký a Louisiana přesto prohrála – byla prohra vskutku nečekaná.

O tom, jak by naopak rozhodování mělo vypadat, abychom nepodléhali irelevantním pohnutkám, je kniha Farsighted: How We Make the Decisions That Matter the Most od: Steven Johnson, kterou letos vydalo nakladatelství Riverhead Books. Její recenze se na blogu objeví (můj slib však může být jen projevem chyby plánování).
 
Soudci po nečekané prohře svého oblíbeného týmu skutečně ihned od pondělí a v celém následujícím týdnu udělovali mnohem delší tresty za jinak stejné zločiny. Překvapivé je, že došlo-li k očekávané či i překvapivé výhře, milosrdnější nebyli. Zbytnělá přísnost se navíc ventilovala hlavně na minoritní, černošské obviněné, kteří v „normálních“ dnech ale diskriminováni nebyli. Vztek z prohraného zápasu tedy umožnil průchod i jinak potlačovaným averzím. Pozor, aby vaše soudy druhých, nebyly jen ukázkou vaší vlastní viny.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 11. října 2018

21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

sobota 29. září 2018

Kam jazyk, tam plášť

Kde na webové stránce se nachází nadpis blogu? Úkol natolik triviální, že jsem první větou asi polovinu čtenářů ztratil. Vědomí levé strany si totiž stále neseme s sebou. Ať jsme kdekoliv, ať čelíme severu, západu či koukáme do země, levá je jaksi vždy „vlevo“.

Zkusme těžší úkol, ukažte na sever. Pokud nejste doma, kde jste si světové strany zažili, většina čtenářů nebude úplně bez pochyb. Nikoliv australští Aboridžinci kmene Pormpuraawan. Ať se jich zeptáte kdekoliv a kdykoliv, vždy dokonale určí světové strany. Americké psycholožky Lera Boroditsky a Alice Gaby (pdf) slavně dokázaly, že za geniální orientací nestojí jejich způsob života, ale jazyk, kterým mluví. Nepoužívají totiž sebestředný jazyk jako my, v němž vpravo je vždy závislé, kde mluvčí stojí. Naopak, jejich jazyk užívá absolutní směry. Nechápali by, co znamená „přednost zprava“, protože neexistuje nic jako zabočit doprava, ale třeba na východ či severozápad. V řeznictví neřeknou, „Podejte mi ten bůček vlevo“, ale „Chci ten kus severoseverozápadně“. Psycholožky tím dokázaly, že jazyková struktura ovlivnila, jak vnímají prostor – bez dokonalé orientace by totiž Pormpuraawané nebyli schopni si ani nakoupit. Byl tak znovu nastartován relativistický výzkum známý jako Sapirova–Whorfova hypotéza – tvrdící, že formy jazyka razantně mění naše vnímání reality.


Jazyky se vyznačují třeba různě definovanými rody, obvykle mužským, ženským a neutrálním či středním (nicméně třeba finština a maďarština rody neznají a thajština jich má skoro dvacet). Ač rozlišení rodů dle biologického pohlaví a životnosti (střední „to“ obvykle nežije) je pochopitelné, vůbec není pravidlem. V němčině má „slečna“ střední rod (das Fräulein je přeložitelná tedy spíše jako mladoženství). V češtině naopak neživý „most“ není rodu středního, ale mužského. V němčině je zase rodu ženského, die Brücke.

Ač se klasifikace rodů zdají být nudnými hračkami pro lingvisty, výzkum ukázal, že i jmenné rody mají nemalý vliv, jak vnímáme vlastnosti okolí. Má-li německy mluvící člověk popsat obecný most, často používá přídavná jména jako „krásný“ či „elegantní“, naopak Češi či Španělé používají slova jako „pevný“, „odolný“ nebo „velký“. Nedá se přitom říci, že by se německé mosty skutečně vyznačovaly omamným půvabem a české bytelností. Možným vysvětlením je, že pro Čechy stejně jako pro Španěly je most rodu mužského a ten je asociován se silou a tvrdostí, v němčině je naopak rodu ženského, a proto je v mysli mluvících snadněji asociován se sličností či ladností.

Intenzita používání gramatických rodů se mezi jazyky výrazně liší. Zrovna v češtině rod podmětu mění vlastně všechny součásti věty. V novinové hlavičce „Politička podváděla. Její diplomka je opsaná!“ jsou tvary podstatného jména, slovesa i zájmena závislé na ženském rodu. V anglickém ekvivalentu, „The politician cheated, charged with plagiarism!“, naopak nejde pohlaví plagiátora poznat. Angličtina neodlišuje politika/političku (jde prostě o „politician“) a obecně kromě zájmen neodlišuje dle rodu ani jiná slova. V češtině naopak každé slovo zdůrazňuje rod.

Francouzská ekonomka Estefania Santacreu-Vasut si uvědomila, že jazyková struktura mluveného jazyka – zde důraz na rody – může v daném národu silně posilovat zažité stereotypy. Zvažte, že máte ve velké firmě obří problém, co vás napadne, že by se mělo udělat? Dle mého malého průzkumu 100 procent respondentů odpoví nějakou variaci věty „Potřebujeme najít schopného manažera či zaměstnance, který to vyřeší“. Nikdo neřekne „schopnou manažerku/zaměstnankyni“. Naopak v angličtině by byla ekvivalentem věta „We need to find a competent manager…“, z které nijak nevyplývá, hledáme-li muže či ženu, protože „manager“ je bezpohlavní slovo a přídavné jméno „competent“ se nemění.

Santacreu-Vasut se svým týmem prozkoumala, jak intenzita užívání rodů v jazyku dané země souvisí s postavením žen ve firmách (kolik z nich vede velké týmy podřízených, sedí v představenstvech či jako generální ředitelky firmy řídí). Potvrdili, že čím intenzivněji jazyk používá rody, tím více jsou ženy ve firmách diskriminovány, nedostanou se do vedoucích rolí, mají nižší odpovědnost a platy.
Zde je nutné přiznat, že podobné závěry mají řadu limit, jelikož lze těžko odlišit jazyk od kultury. Češi jsou poněkud šovinističtí, a i kdybychom mluvili rodově neutrálním jazykem, náš pohled na roli žen ve společnosti by byl asi stále konzervativní. Tím, že používáme silně rodový jazyk, s diskriminací nemusí mít nic společného. Leč může i skutečně naše stereotypy posilovat.

Víte, kolik žen je v Česku zastoupeno mezi generálními řediteli 100 největších firem? Dvě.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 9. srpna 2018

Čím míň toho je, tím víc je to vidět

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa.

Negativní jevy jako kriminalita, vážná infekční onemocnění či úmrtnost celosvětově klesají. Dožíváme se vyššího věku při pevnějším zdraví. Ekonomiky jsou stále produktivnější, takže si za odpracovanou hodinu můžeme koupit stále více zboží či služeb. Životní prostředí se ve většině rozvinutých zemí zlepšuje. Proč se přesto diskuze o stavu světa zdají být vždy exkurzí do pekla? Nová psychologická studie publikovaná v časopisu Science naznačuje, že za pesimismem může stát zvláštní fenomén: posun definice způsobený změnou četnosti.

Když přimhouřím oči

Výzkumníci vedení harvardským psychologem Davidem Levarim ukazovali účastníkům experimentu tisícovku barevných koleček, od nesporně modrých přes modro-nachové po jasně purpurové. Úkol byl prostý: účastníci měli rozhodnout, zda je kolečko „modré“ či „purpurové“. Jediným háčkem tedy bylo zvolit u nejasně modro-purpurových koleček, zda jsou ještě modrá, či už purpurová. Zívačka.

V prvním kole pokusu byla barevná paleta rovnoměrně rozložena od modré po purpurovou a účastníci kolečka poměrně symetricky rozdělili. V druhém kole byl postup identický, polovina účastníků však dostala odlišný soubor koleček, ve kterém převažovala purpurová a modrých bylo mnohem méně. Výzkumníci zjistili, že pak lidé začali za modrá znenadání označovat i kolečka, která v prvním kole měli za purpurová. Jinak řečeno: při malém počtu modrých koleček se u lidí zvýšila citlivost na modrou.

Výsledky lze odbýt jednoduše: lidé nejsou schopni konzistentně poznat barvy, no bože. Výzkumníci proto experiment mnohokrát zopakovali. Někdy dokonce účastníky předem varovali, že se četnost barev bude měnit. Jindy je peněžně odměňovali, aby se snažili být přesní. Dalším naopak ukazovali více modrých koleček a méně purpurových. Výsledky byly stále stejné: čím méně barvy v souboru bylo, tím benevolentněji účastníci definovali modrou.

Vše je relativní

Fenomén se přitom netýká jen poznávání barev. V dalším podobném experimentu lidé sledovali fotky tváří s úkolem určit, zda působí výhružně, či nikoliv. V souboru byly tváře jasně hrozící, přes neutrální po příjemně usměvavé. Výsledky odkryly, že pokud se v celém souboru fotek objevilo jen málo výhružných tváří, účastníci začali za výhružné označovat i ty neutrální. A naopak: pakliže čelili celému davu naštvaných fotek, neutrální tváře se pro ně rázem staly usměvavými.

Příklad fotografií použitých tváří, zleva od lehce usměvavé, přes neutrální po hrozivou.

Poslední část studie se týkala hodnocení etičnosti výzkumů. Účastníci měli v roli členů etické komise prostudovat stylizované návrhy a stanovit, zda je považují za etické. Návrhy se pohybovaly od zcela neškodných, přes nejasné až po zjevně nemorální – jako experiment, v němž by lidé olizovali zmraženou stolici a poté si ústa vyplachovali různým množstvím ústní vody.

Závěry tušíte. Když výzkumníci předložili soubor téměř samých neetických návrhů, účastníci experimentu označili ty nejasně působící za etické. Definice etičnosti se posunula. A naopak v záplavě etických návrhů se neutrální začaly jevit méně eticky.

Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální. Prostě nejsme schopni najít pevnou míru věcí.

Zájemci o poznání, jak lidstvo míří k prosperitě, mohou nahlédnout do nové knihy Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker, kterou vydalo letos nakladatelství Viking. I když jde vůči Pinkerovým dřívějším knihách o sušší čtení, v němž navíc často používá dost povrchní analýzy, poselství o progresivním zlepšení lidského údělu předává přesvědčivě.


Psáno pro Finmag.

pondělí 6. srpna 2018

Chvála dveří

Moje nejvíce frustrující zkušenost coby akademika při konzultacích, jak zefektivnit firmy, je neochota manažerů experimentovat. Reálně zkusit více možností, jak by mohli firmy řídit.

Kupříkladu, jak postupovat u náhrad nákladů za služební cesty? Firma může klasicky zavést komplexní systém, v němž se bude plánovat, rozpočtovat, schvalovat, kontrolovat a auditovat každá koruna, kterou zaměstnanec může na služební cestě utratit. Alternativně může manažer mít ve své podřízené důvěru a prostě jim dát kreditní kartu a povinnost donést adekvátní účty do účtárny. Zkušenost některých firem ukazuje, že i když se pár zaměstnanců utrhne z řetězu, liberální systém je levnější. Cesty v průměru nejsou o moc dražší a firma masivně ušetří za software, dokumentaci a čas, který by jinak zaměstnanci věnovali komplexní byrokracii.

Při konzultacích s manažery se typicky objeví reakce, „Co když se to nepovede?“ Jistě, ví-li manažer, že jeho firma je okupována sebestřednými parazity, pak liberální systém nedává smysl. Není-li si však jist, pokus může ukázat, jak se věci mají. Ano, může prodělat a cimrmanovsky poznat, že „tudy cesta nevede“. Cenou za nedělání experimentů je však neodkrytí, jak mnohem lépe by firma mohla běžet. Většina manažerů však preferuje se o zlepšeních nedozvědět, když za to musí platit cenu možného krátkodobého zhoršení.

Neochota experimentovat má dlouhodobý negativní dopad na fungování firem a blahobyt zaměstnanců. Třeba téměř každý zaměstnanec, který nastupuje do firmy s novým sídlem, bude pracovat v otevřených kancelářích (open-office či open-space). Pro ty, kterým je termín cizí: jde o design kancelářských prostor s obřími místnostmi, v nichž u různě (ne)uspořádaných stolů sedí natěsnány desítky zaměstnanců, obvykle i z různých „oddělení“ firmy. Žádné zdi, žádné boxy, plná otevřenost.

Historickým důvodem vzniku otevřených kanceláří byla úspora nákladů za pronájem kancelářského prostoru. Řízením osudu se však do učebnic a praxe managementu dostaly i jako nástroj, jak umožnit, aby se zaměstnanci častěji potkávali, sdíleli si informace, radili si či se prostě lépe poznali. Místo, aby byl každý zavřen ve své kanceláři, otevřený prostor měl podpořit komunikaci, spolupráci a invenci.

Otevřené kanceláře jsou na druhé straně zaměstnanci masivně neoblíbené. Většina je nenávidí, protože se v nich hůře soustředí. Neustále musí filtrovat šum z okolí – ignorovat rozhovory kolegů, youtube videa, které si soused pouští na monitoru, stupidní výraz plyšáka, kterého má kolegyně připevněného na šanonech.

Jako každé opatření mají tedy i otevřené kanceláře svá pro a proti a osvícené vedení firem by mělo zjistit, zda benefity převažují. Fakticky to však žádná firma neví! Tuší, kolik ušetřila na kancelářské ploše, jak však design kanceláří ovlivňuje produktivitu, míru spolupráce či komunikace zaměstnanců, nemá ponětí.

Výjimkou je nyní jedna z uznávaných světových firem (zařazená v seznamu 500 největších dle časopisu Fortune), která si k přestavbě svého sídla a la „válka proti zdím“ přizvala harvardské výzkumníky, Ethana Bernsteina a Stephena Turbana. Měli experimentálně vyhodnotit, zda pozitiva otevřených kanceláří převáží.

Z firmy souhlasilo s experimentem 52 pracovníků, z oddělení od financí, přes lidské zdroje, po IT. Ve 2 týdnech před stěhováním a znovu 14 dnů po přestěhování do otevřených prostor nosili tzv. sociometrické senzory – udělátko vybavené čidly zaznamenávajícími data o jejich komunikaci s kolegy, tedy mikrofonem nahrávajícím rozhovory, akcelerometrem zaznamenávajícím jejich pohyb či infračerveným senzorem na záznam, s kým se baví. Zároveň souhlasili, aby výzkumníci měli přístup k jejich firemní komunikaci (e-mailům a chatům). Bylo tak možné exaktně změřit, jak se změní jejich chování, když se přesunou z uzavřených do otevřených kanceláří.

Fotografie jednoho z použitých sociometrických senzorů obsahujících mikrofon, infračervený senzor, akcelerometr a bluetooth (na měření polohy).
Výsledky jsou zcela jednoznačné. Po přesunu do otevřených kanceláří se zkrátila doba osobní komunikace mezi kolegy o více než dvě třetiny, zatímco až o 75 % narostl počet e-mailů a zpráv v interním komunikačním systému (více mailů pracovníci nejen posílali a přijímali, narostlo i více mailů, kde byly v kopii). Zavaleni textovou, neosobní, často nerelevantní komunikací a rozptylováním, produktivita zaměstnanců klesla jakbysmet.

Závěry nejsou pro čtenáře pracující v otevřených kancelářích šokující. Při řešení problémů chcete soukromí a zainteresované osoby, ne kakofonii hlasů a někoho, kdo jde náhodou kolem. Při příští pracovní poradě se zeptejte vedení, kolik vaše firma (nejspíše) ztrácí kvůli špatnému designu kanceláří a zda by nebyl čas na nějaký experiment pro zlepšení.


Psáno pro Lidové noviny.