sobota 18. května 2024

Bez vás to nepůjde

Při zvažování zásadních historických událostí, ať již pozitivních, či tragických, nejvíce zaujme charismatický vůdce. Dle teorie velkých osobností jsou to právě mimořádní jedinci, jejich neopakovatelná osobnost, úsilí, vize a unikátní nápady, bez kterých by k dějinám – posunujícím událostem nedošlo. Bez Krista by nebylo křesťanství, bez Hitlera 2. světové války, bez Forda automobilismu, bez Babiše desítek tisíc nadměrných úmrtí na covid-19.

Kritici namítají, že historické zlomy nazrávají další dobu a jsou ovlivněny velkými systémovými silami. Situace ve 20. a 30. letech minulého století v Německu by nějakého nacistu prostě zrodila – národovectví, revanšismus a antisemitismus byly mezi Němci normou, stačilo jich jen umně využít. Podobně sériovou výrobu spotřebního zboží, ať již aut, či čehokoli jiného, by někoho napadlo zavést.

Je těžké rozhodnout, který z těchto pohledů lépe odpovídá dynamice společenských posunů, jelikož je složité vyhodnotit, jak by se svět vyvíjel, kdyby určitého jedince nebylo. Nedávná studie ekonomických historiků pod vedením Saschi O. Beckera se o to však pokusila u rozmachu protestantství v 16. století.

Využili k tomu nově dostupných materiálů o korespondenci a životě Martina Luthera. Vliv Luthera totiž nebyl jen výsledkem jeho kritiky odpustků a teologických výzev katolické církvi, ale byl významně posílen jeho strategickým využíváním sociálních vztahů. Díky svojí neskutečné pracovitosti (a postupnému zlepšování poštovního systému) vedl korespondenci s téměř 130 osobnostmi po celé střední Evropě. Mezi adresáty byli nejen kněží, ale i šlechta, státní úředníci a bohatí obchodníci. Pravidelně vystupoval s kázáními v různých městech a na své univerzitě ve Wittenbergu vychovával zástupy studentů, kteří jeho učení předávali dále. 

Becker s kolegy se zaměřili právě na tato sociální spojení utvořená prostřednictvím dopisů, osobních návštěv a pěstování následovníků na univerzitě. I přes svůj workoholismus Luther nebyl schopen pokrýt všechna důležitá města. Někde měl síť vlivu větší, někde neznal nikoho – bylo tedy možné ukázat, jak se jeho přímý osobní vliv dokázal projevit. 

Podíl měst, která přijala protestantismus do roku 1530, podle charakteristik, zda tam byl adresát Lutherovi korespondence, jeho návštěvy, studenta či sumy všech jeho kontaktů (žlutá ano, oranžová ne). Obrázek byl přeložen a vytvořen pomocí ChatGPT z anglického originálu a čísla trochu nesedí. Originál zde.

Studie ukazuje, že byl sám schopen vytvořit multiplexní síť – vrstvenou a vzájemně propojenou sociální strukturu, která umožnila rychlé přijetí protestantských idejí. Města s přímými vazbami na Luthera měla více než dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že do roku 1530 přijala protestanství než jinak srovnatelná města – co do počtu obyvatel, univerzit, přístupu k splavným řekám či moři nebo velikosti trhu. Byla tak vyvrácena dosavadní vedoucí teorie, že protestanství za svůj vzestup vděčí hlavně knihtisku, který dokázal rychleji zpopularizovat obecnou nespokojenost s katolíky.

Výsledky ukazují, že jednotlivec s jasnou vizí a dobrými sociálními dovednostmi může změnit svět. Anebo obráceně: zůstaneme-li nečinní a nedokážeme pevně stát za svými ideály, nezmění se nic. Přenecháme budoucnost těm, kdo se jednat nebojí. 

 

 Psáno pro Lidové noviny.

sobota 30. března 2024

Když málo znamená víc

Procházka městem lehce přesvědčí, chcete-li se dívat, že lidé jsou k sobě anděly. Na každém rohu můžete být svědky projevů štědrosti – lidé dávají peníze bezdomovcům, přátelé se dělí o poslední kousek jídla, cizí lidé pomáhají ztraceným turistům. To je ta stránka lidskosti, kterou rádi oslavujeme, drobné projevy laskavosti, které dělají život o mnoho snesitelnější. 

Experimentální psychologický výzkum potvrzuje, že je-li člověk vržen do situace, v níž se může rozdělit s druhými, je přirozeně štědrý. Třeba ve "hře na diktátora" účastníci pokusu dostanou sto korun a mohou – ale nemusejí – se rozdělit s člověkem ve vedlejší místnosti, který nedostal nic. Většina lidí se podělí, zhruba 30 až 40 procenty. Ekonomickou logikou by ale neměli! Hra je totiž anonymní, ani jeden z hráčů se nedozví identitu druhého, a jednokolová, takže přenechání peněz reputaci nezlepší a obdarovaný se nemůže ani nijak revanšovat. 

Leč kdo chce, najde i lavinu případů, kdy je člověk člověku vlkem. Šéf českého tenisu Ivo Kaderka si podle všeho léta nepokrytě přivlastňoval veřejné i soukromé zdroje a zničil kohokoli, kdo mu v tom chtěl zabránit. I to je přicmrndávání vůči Donaldu Trumpovi, očekávanému znovuprezidentovi USA, jehož celá podnikatelská a politická kariéra se nese v ryzí sebestřednosti, lhaní a manipulaci či přímém okrádání kohokoli, kdykoli, jakkoli.

Jak sladit tyto pohledy na lidské dobro? Dominantní vysvětlení je, že lidé s omezenými morálními hodnotami se selektují do oblastí, ve kterých lze podvádět. Stejně jako se excentrici selektují do umělecké sféry, sadisté mezi chirurgy, lidé bez charakteru budou přítomni tam, kde se dá krást.

Trio ekonomů Carlos Alós-Ferrer, Jaume García-Segarra a Alexander Ritschel ale přišlo s námitkou, že morální chování se mění i u jednotlivého člověka. Někdo může být štědrý a obětavý člověk, ale na Twitteru sprostě nadává na socialisty. Účetní může defraudovat miliony od klientů, přitom dobrovolničí ve Skautu. I Trumpovi nejbližší jej popisují jako vtipného společníka, který rád hostí.

Ekonomové uvažovali, že lidé jsou horší, když vystupují proti mase – "veřejné zdroje", "socialisti", "Ukrajinci". Není to konkrétní potřebný člověk, svědomí se nespustí. Vymysleli tedy "hru na velkého zloděje", experiment, ve kterém mohli účastníci anonymně rozkrást výdělek velké skupiny lidí. Zjistili, že více než polovina účastníků skupinu okradla, vzali jí všechno, co mohli. Stejní jedinci však byli milí a štědří, když byla interakce osobnější, jen mezi dvěma osobami, jako třeba ve hře na diktátora. 

 

(A) Volba, které účastníci experimentu čelili: Kolik vzít skupině 16 lidí, s možnostmi 0 %, 10 %, 33 % či maximum, půlku toho, co mají. (B) Četnosti různých voleb. Jak patrno, většina účastníků experimentu vzala skupině maximum, co mohli, přičemž nebyl rozdíl mezi muži (modrá) a ženami (červená).

V malém měřítku se naše jednání řídí empatií a smyslem pro spravedlnost, jakmile se však měřítko zvětší a tváře postižených se rozplynou v davu, náš morální kompas přestane ukazovat. Až se příště budete chtít pochlubit, že jste se vzdali svého místa v metru nebo pomohli sousedce s výměnou žárovky, vzpomeňte si: skutečnou zkouškou velkorysosti není jen to, jak se chováme k člověku před námi, ale i to, jaký dopad má naše chování ke skupinám, které nevidíme. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 10. února 2024

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.
 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 23. prosince 2023

Propaganda v plné síle

Tento sloupek bude o znepokojujícím výzkumu, který byl proveden těsně před jedním z nejvýznamnějších geopolitických zvratů posledních let – ruskou invazí na Ukrajinu. Jeho cílem bylo zjistit, jaký vliv má propaganda na obyčejné občany.

Autoři Suthan Krishnarajan a Jakob Tolstrup provedli velké sociologické šetření v Rusku v únoru 2021, rok před invazí, a získali tak vzácný předválečný pohled na ruskou psychiku, zejména na reakce Rusů na státem sponzorovanou propagandu.

Výzkumníci použili dotazníkový experiment s přibližně čtyřmi tisíci ruskými respondenty, jimž předložili fiktivní scénáře, které zahrnovaly provokace od Gruzie či Lotyšska, ať už bezpečnostní (rozmístění raket), nebo kulturní (omezení ruského jazyka ve školách). Po nich si respondenti přečetli variantní propagandistické reakce prezidenta Putina, od deeskalačních ("tyto akce nejsou přímým ohrožením naší země") až po eskalační ("akce jsou přímým ohrožením bezpečnosti naší země a budou opětovány"). 

Bez jakékoliv propagandy podporovalo vojenskou akci proti zmíněným zemím jen asi 8 % Rusů. Když však byli vystaveni propagandě, zejména bezpečnostním hrozbám, podpora vojenské agrese vyskočila nad 40 %. Mezi Putinovými příznivci se toto číslo vyšplhalo na 59 %, přičemž po vystavení propagandě bylo proti válce pouze 15 % z nich. 

Studie však především odhalila jeden velmi znepokojivý aspekt: jakmile se veřejné mínění přiklonilo k agresi a proválečné tužby pevně zakořenily, ani Putinova deeskalační prohlášení už nesnížila podporu války. To naznačuje výrazný problém při zvrácení nálad veřejnosti, jakmile byly zformovány účinnou propagandou.

Narativ o vnějších hrozbách, umocněný mocným vůdcem, zabetonuje veřejné mínění směrem k podpoře vojenské agrese. Na takové válečné sentimenty pak ale musí reagovat i protistrana. Výzkum kolegy Michala Smetany z Pražského centra pro výzkum míru a dalších spolupracovníků ukazuje, že třeba v Německu se zvýšila ochota použít jaderné zbraně na ruská vojska z 6 % na dvojnásobek, v Nizozemsku je dokonce přes pětinu respondentů nyní ochotno hodit atomovou bombu na ruské vojáky. Takový názorový posun může být (a je) ruskou stranou jednoduše zneužit jako správnost výchozích varování a potvrzení národního ohrožení.

Porovnání německých ("DE") a nizozemských ("NL") responentů v ochotě užít jaderné zbraně. Porovnání mezi lety 2020 (šedá) a 2022 (černá) u různých scénářů, třeba zaměření jaderného výbuchu na vojsko ("targeting Russian military units") nebo demonstrativní užití bomby ("demonstrative explosion to deescalate"). Jak patrno, ochota radikálně vzrostla.
 

Často si neuvědomujeme, že jakmile jsou názory a postoje veřejnosti zakořeněny, je extrémně obtížné je změnit, protože se stanou standardním pozadím života. Zvažte tradici vánočního stromku. Lidé porazí či koupí kompletně zdravý stromek a vystaví si jej v bytě. Na umírající dřevinu věší jídlo a třpytky. Až stromeček uschne, vyhodí jej. Chování neodlišitelné od psychiatrického onemocnění. Tradice je však tak pevně zakořeněna v naší kultuře jako něco, co je obvyklé, co je dokonce jediné správné, že se stala součástí našich životů bez většího zpochybňování. A zkuste teď někoho přesvědčit, aby stromek nazabíjel.

 

Psáno pro Lidové noviny.

úterý 5. prosince 2023

Kvůli 50 tisícům se bude spekulovat s datem porodu, jako vždycky

Český Senát minulý týden schválil zvýšení rodičovského příspěvku na 350 tisíc korun. Navýšení o 50 tisíc se však týká pouze rodin, kterým se dítě narodí po 1. lednu 2024. Bude-li mít novorozenec „smůlu“ a přijde na svět byť o sekundu dříve, svoji rodinu o tento bonus připraví.

Lze očekávat, že matky budou přesouvat datum narození svých dětí na finančně výhodnější termín. Skeptik asi namítne dvojí, že něco takového není fyziologicky možné, navíc, kdo by kvůli pár tisícům protahoval těhotenství. Leč, ve většině rozvinutých zemí je poměrně značná část porodů uměle vyvolaná – indukce porodu či císařské řezy se plánují a je tak možnost je stanovit do určitého časového okna.

I v Česku je pětina porodů provedena císařským řezem, proto prostor pro manipulaci data narození jistě je, což dokládá i fakt, že o víkendech – kdy je přirozeně v porodnicích méně personálu – se obecně rodí méně dětí. Porodníci – stejně jako kdokoliv – si chtějí o víkendu odpočinout. Některé studie tedy ukazují, že někdy zvítězí i jiné motivy – kupř. před významnými mezinárodními porodnickými konferencemi rovněž roste míra porodnosti. Lékaři si nechtějí komplikovat výlet a raději své pacientky odrodí předem. Časování porodů lékaři úplně nezavrhují.

Nyní k finanční motivaci rodičů načasovat porod. Když v Německu od 1. ledna 2007 zavedli rodičovský příspěvek navázaný na příjem, bylo mezi prosincem 2006 a lednem 2007 odloženo přibližně 1000 porodů. Tento posun se týkal převážně pracujících matek, které reformou získaly nejvíce. Podobné reakce v načasování porodů byly zjištěny i v jiných zemích. Kdykoliv se dávky spojené s porodem prudce změnily k určitým datům, a i když již byly matky těhotné, porody následovaly v době, kdy se nejvíce vyplatily. Například v důsledku zavedení porodného se v Austrálii k 1. červenci 2004 přesunulo více než 1000 porodů z června na červenec téhož roku. Naopak zrušení porodného na dítě ve výši 2500 eur ve Španělsku vedlo k tomu, že došlo k přesunu více než 2000 porodů z ledna 2011 do prosince 2010.     

I u nás došlo k podobnému fenoménu, když se od 1. dubna 2006 zdvojnásobilo porodné, což bylo ohlášeno na podzim předchozího roku a matky již byly v očekávání. S kolegou Marcelem Tkáčikem jsme zjistili, že mezi 100 až 244 porody bylo posunuto z konce března na první dubnový týden. Nejvíce dětí se narodilo přímo na Apríla.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

K časování porodů se připojuje kritika lékařů, že o datu porodu by měly rozhodovat jen medicínské důvody, nikolik finanční. Prodlužování těhotenství může vést k vyšší porodní váze, komplikacím při porodu a tak podobně. Byť tato rizika hrozí, většina studií uzavírá, že velké nebezpečí novorozencům nehrozí. Přesto by pečující vláda neměla vnášet do takto požehnané události zbytečný stres pro nastávající matky, zda na vyšší dávku dosáhnou či ne a motivovat je k nadbytečnému strategizování s datem porodu.

Chce-li vládní koalice u lidí mermomocí vyvolat strategizovování s načasováním důležitých životních momentů, jedna příležitost tu je. Lidé optimalizují příjmy totiž i svou smrtí.

Jednou z hlavní událostí v New York Times 15. ledna 2000 byl 51% nárůst úmrtí v prvním lednovém týdnu, porovnáno k poslednímu týdnu předchozího roku. Jediným plausibilním vysvětlením zůstalo, že lidé se natolik chtěli dožít nového tisíciletí, že se jim to povedlo a až pak zesnuli. Tato událost prý inpirovalal Wojciecha Kopczuka a Joela Slemroda, americké ekonomy, k slavnému výzkumu, zda ohlášený pokles daní – zejména dědických – motivuje potenciální nebožtíky dožít se daňově optimálnějšího období. Nenašli ohromující efekt, ale data z USA skutečně naznačují, že klesnou-li daně, umírající chtějí potomstvu zanechat větší děditství a dožijí se platnosti nižších daní.

Hodlá-li vláda dodržet svůj program o snižování daňové zátěže, může tak přispět k prodloužení doby dožití naší populace.

 

Psáno pro Seznam Zprávy a o našem výzkumu jsem psal i loni.

středa 29. listopadu 2023

Potřebujeme úředníky, kteří nebudou mít strach oznámit nekalosti a korupci

Jan Benýšek, ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti, oznámil podezření na manipulace, obcházení pravidel a vůbec pletichy na ministerstvu a požádal o zákonnou ochranu. Vláda přesto, s pošťouchnutím od ministra spravedlnosti Pavla Blažka, zrušila jeho místo, resp. jej rozdělila na dvě pozice. Po zveřejnění kauzy ministr spravedlnosti Blažek vysvětlil, že Benýškovo místo bylo zrušeno s tisíci dalšími a že se mu vláda – explicitně – nemstí. Zprávy o kauze byly označeny za absurdní, nepravdivé, vyvrácené.

Vysvětlení lze však těžko vnímat jinak než pohrdání zákonem o ochraně oznamovatelů (či whistleblowerů) a signalizaci, že si ministerstvo může dělat, co chce. Jistě, není možné z venčí kategoricky říci, co se stalo, nicméně oznamovatelé také nejsou soudci a nerozhodují, že k nekalostem došlo. Jsou o tom ale přesvědčeni a nenalezli jiný způsob, jak dle svého názoru protiprávní a neetické jednání své organizace zastavit jinak.

Na případu Benýšek je tragické, že mohlo jít o vzácný vysoko-profilový případ, který ukáže, že odhalovat nečestnosti, oznamovat křiváky a snažit se udělat svět spravedlivějším, stojí za to a zákon o ochraně oznamovatelů v tom pomůže. Česká realita ukázala, že nestojí a nepomůže.

Kdo nyní bude ochoten oznámit nekalosti ve státní správě? Oznamovatelé i bez toho mají extrémně složitou pozici, protože často musí svému svědomí obětovat svou kariéru a duševní zdraví. Jsou považováni za zrádce organizace. Za neloajální kolegy, kterým nelze důvěřovat. Jejich kariérní vyhlídky jsou podstatně redukovány. Dle velké analýzy podvodů ve firmách v USA zaměstnanci, kteří oznamují porušení zákona, čelí významným problémům – v  82 % případů byli propuštěni, odešli pod nátlakem – často firma bezskrupulózně zničila jejich pověst – nebo se jim výrazně zhoršily pracovní podmínky. Mnoho z nich po oznámení trpí depresemi a problémy s alkoholem či drogami. Zpětně většina z nich uvádí: „Kdybych to měl udělat znovu, neudělal bych to“.

Přitom jsou oznamovatelé hlavním zdrojem potvrzených obvinění z nekalých a nezákonných postupů velkých firem. Alespoň v USA jsou zodpovědní za odhalení stejného počtu protizákonných případů jako auditoři a finančních regulátoři trhu dohromady. Podobně to platí u korupčních kauz z veřejného sektoru.

Naopak, kde jsou oznamovatelé ignorováni a tam, kde je korupce rozšířená, veřejní činitelé věří, že praktiky, jako je úplatkářství, msta a klientelismus, zůstanou nepotrestány. Do státní správy se pak selektují jedinci motivováni spíše vlastním obohacením než touhou sloužit společnosti. Kdo jiný by v takových organizacích chtěl pracovat? Názorné jsou studie, které měří, jaká povolání si volí čestní a nečestní studenti. Třeba v Indii jsou lidé mířící do státní správy mnohem více ochotni podvádět než ti, kteří míří do soukromého sektoru. Naopak v Dánsku, kde je státní zaměstnání prestižní místo s etickým pathosem, volí veřejnou správučestní a altruističtí absolventi škol.

Cílem zemí jako je Dánsko je vytvořit pro ty nejvíce kvalifikované a etické jednotlivce nejsnadnější cestu do státní správy nastoupit a pak v ní excelovat. Úředníci, kteří zabrání katastrofám, kteří výrazně pomohou druhým nad rámec svých povinností, kteří oznámí korupci, získávají ceny a jiná ocenění. Na druhém konci spektra jsou země, kde státní správa je jen kritizována, dehonestována a bezrozumu redukována, tak že začne být vyhledávána coby zaměstnání lidmi bez skrupulí.

Studenti v Indii měli hodit 42 krát kostkou, v naprostém soukromí, a pak oznámit, kolik jim padlo -- dle toho si odnesli peněžní odměnu. Čára ukazuje teoretické rozdělení, kolika bodů by studenti dosáhli, kdyby nikdo nelhal. Tmavé sloupce ukazují, jak to dopadlo. Ti největší lháři, kteří byli schopni říci, že jim padaly jen samé "šestky", pak nastoupili do státní správy.

V laboratorní studii, kterou jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, nedávno uskutečnili v Česku, jsme potvrdili, že do veřejných pozic, kde se dá jednoduše podvádět, se selektují lidé, kteří ochotně podvádí. A co hůře – je-li jim ztížen vstup, třeba tím, že musí za pozici zaplatit – což v experimentu má simulovat náklady jako čas, nezbytné znalosti, nižší plat ve veřejné pozici atp., tím více podvádějí – protože si chtějí tyto náklady kompenzovat.

Okolnosti eventuálního propuštění Jana Benýška představují alarmující signál pro Českou republiku ohledně ochrany oznamovatelů a etického standardu ve veřejné správě. Bez účinného právního rámce a kultury podporující transparentnost a integritu, riskuje český veřejný sektor nárůst nečestnosti a korupce. Pak bude obtížné do státní správy přilákat a udržet jedince s vysokými etickými standardy, kteří mají zájem sloužit veřejnému dobru, a ne osobnímu prospěchu.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

sobota 14. října 2023

Iluze morálního úpadku

Svět se zdá být na pokraji rozkladu. Válka je běžnou součástí zpráv. V reflexi nezměrného utrpení i jinak rozumní lidé volají po genocidě jedné či druhé strany. Zkušenost se smrtící pandemií covidu nezasadila ani semínko ohleduplnosti či akceptaci hygienických norem, soutěž o poprskání nejširšího perimetru spoluobčanů v MHD je standardem. Pokles morálky – ve vlídnosti, upřímnosti či jen základní lidské slušnosti – se zdá být nepřehlédnutelným. 

Pohříchu se stejným hodnocením součastníků se setkáváme odnepaměti. Před dvěma tisíciletími názor Tita Livia o jeho spoluobčanech nemohl být horší. Považoval je za nemorální zpustlíky a společnost odsuzoval k temnu, "v němž už nebudou schopni unést své nemorálnosti ani čelit lékům potřebným k jejich vyléčení". 

Zdá se, že každá generace trpí iluzí úpadku morálky, píší v nedávné studii Adam Mastroianni z Kolumbijské a Daniel Gilbert z Harvardovy univerzity. Dlouhodobá šetření, co si lidé o ostatních myslí, třeba americké z let 1949–2019, ukazují, že 85 procent respondentů už desetiletí udává, že morálka je v úpadku. To i přesto, že věří, že u mnoha etických problémů – přístup k postiženým, LGBT a jiným znevýhodněným skupinám – se situace zlepšuje. 


 

V každé zemi, kde agentura Pew provedla průzkum v roce 2002 nebo 2006 (znázorněno červeně), většina účastníků uvedla, že morální úpadek je přinejmenším "středně velký problém".

Nejde jen o USA. Lidé na celém světě věří, že morálka klesá, a věří tomu tak dlouho, jak dlouho se jich na to ptáme. Stejných výsledků dosáhneme, když se součastníků zeptáme, jak milí, čestní, příjemní a dobří byli lidé v minulosti – čím starší generace, tím je hodnocena jako morálnější. 

Podíváme-li se však na objektivní data o nemorálnosti – jako třeba vraždy či znásilnění –, jejich míry historicky klesají. Podobné závěry ukazují dlouhodobá šetření, v nichž se sledují každodenní životy respondentů. Mastroianni a Gilbert nashromáždili data od 4,5 milionu lidí z let 1965 až 2020, kteří odpovídali, zda se k nim ostatní chovají s respektem, zda jim pomáhají či zda oni pomáhají druhým (se zavazadlem, s ukázáním cesty). Nic nenaznačuje, že by se ctnostné chování vytrácelo. Spíše naopak. Lidé spolu více a lépe spolupracují. 

Proč si myslíme, že morálka upadá? Nesčetné studie ukázaly, že lidé jsou obzvláště náchylní vyhledávat a sledovat negativní informace. Sociální sítě a masmédia tuto tendenci znásobují zaměřením se téměř výhradně na děsivé skutky a osoby. Typickým projevem jsou nové algoritmy sítě X (Twitter), které nejspíše cílí jen na naštvání maximálního počtu uživatelů, aby ti reagovali další agresivitou (a tedy i příspěvky). Zároveň lidé trpí nostalgií, minulost si naopak vybavují více příjemnou, zbavenou křivd a utrpení. 

Mastroianni a Gilbert potvrdili, že zeptají-li se respondentů na morálku lidí v jejich přímém okolí (a ne na "lidstvo jako takové", o kterém se jen zprostředkovaně dočítají), respondenti si uvědomí, že lidé kolem nich jsou spíše morálnější než naopak. Mladé sice považují za trochu méně morální než seniory, vnímání všudypřítomnosti morálního úpadku se však vytratí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 26. srpna 2023

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.


Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 8. července 2023

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

pátek 19. května 2023

Paměťové pasti

Pro studenty je konec školního roku stresujícím obdobím. Pochopitelně. Pro učitele však také. Zkoušky nejsou jen hodnocením studentů, ale i výpovědí, jaký dopad učitelova práce měla. Mnohdy je to marnost. Učitel důležitou látku vysvětlí, odkáže na učebnici, cvičí ji, studenti píšou úkoly, ke kterým dostanou zpětnou vazbu. Znovu vysvětlování, znovu procvičování v učebnici… Pak zkouška a student neomylně dělá stejné chyby jako na začátku. Učitel si nemůže připadat neschopněji. Často pak viní studenty: Nízká motivace. Žádná příprava. Pohrdání znalostmi. To za nás nebývalo!

Problémem těchto výkřiků je, že stejně špatně se učí lidé napříč činnostmi – daňový poplatníci dělají stejné chyby, za které již byli penalizováni. Manažeři opakovaně řídí projekty ke krachu, protože zapomínají na ověřené praktiky. Spotřebitelé si berou nevýhodné úvěry, ač jimi byli dříve vytrestáni. Lékaři předepisují antibiotika chybně, i když jsou na to upozorňováni pojišťovnami. Chyba špatného učení musí být ukryta někde mnohem hlouběji.

Trio čínských ekonomů, Soo Hong Chew, Wei Huang a Xiaojian Zhao, se tedy jalo systematicky otestovat, proč se lidé nepoučí, i když dostanou zpětnou vazbu a za dobrý výkon jsou odměňováni.

Účastníci jejich experimentu řešili Ravenovy matice, formu IQ testu. Po skončení se dozvěděli výsledky – co zvládli dobře a co ne. Po několika měsících přišli lidé znovu a dostali velmi podobný test – mnohé otázky byly identické, pár však bylo nových (důležitý detail!). Zobrazeny byly i správné odpovědi.

Tentokrát se jich výzkumníci ptali, zda si zapamatovali, jak v původním testu odpověděli: správně či špatně, zda vůbec podobnou otázku dostali, popř. zda si nic nepamatují. Účastníci byli motivováni odpovídat pravdivě, protože za každou správnou odpověď získali značnou odměnu.

Experiment dokázal odpovědět, co si ze svého výkonu pamatujeme – zda úspěchy či selhání – a jak přesně. Výsledky studie ukazují na tři výrazná paměťová zkreslení.

Prvním je pozitivní amnézie: Rychle zapomínáme věci, které jsme udělali špatně, a pamatujeme si věci, které jsme udělali správně. Odpověděl-li člověk v testu špatně, v polovině případů uváděl, že si otázku nepamatuje. Naopak, odpověděl-li správně, většinově si otázku pamatoval. Jasně, paměť není dokonalý záznam, tak to není překvapivé. Další zkreslení je však horší.

Lidé věřili bludům. Když se jich výzkumníci ptali, co si pamatují o otázkách, které v prvním testu vůbec nebyly, účastníci odpovídali, že si je pamatují a že je zmákli – v celé polovině případů! Lidé nic neudělali, věřili, že ano a navrch, že to bylo skvěle.

 

Graf ukazuje, jak u nově přidaných otázek 5 a 6 (a celkově "Overall") lidé odpovídali, nakolik je zvládli. Jak patrno, lidé si je v polovině případů "pamatovali" a zároveň udávali, že je měli správně ("Positive") -- zjevně trpěli bludem ("delusion"). Opačně to neplatí, téměř nikdo si nepamatoval, že neexistující otázku nezvládl ("Negative").

Finální paměťové zkreslení nasazuje výsledkům korunu. Lidé konfabulovali: U čtvrtiny otázek, které měli špatně, si mysleli, že je zodpověděli správně. Opačně to nefungovalo. Měli-li odpovědi správně, téměř nikdy si nemysleli, že by je měli špatně.

Všechny paměťové klamy navíc fungují podvědomě. Nelze vědomě rozhodnout, co zapomenete či že si něco budete pamatovat jinak, než bylo. Učení tedy není jen nedokonalé, je výrazně zkreslené. Po špatném výkonu se lidé často nepoučí. Mozek naopak vytvoří fantazie, jak skvělí jsme byli.

 

Psáno pro Lidové noviny.