sobota 28. března 2020

Pomoc bližnímu

Když se Margaret Meadové, americké antropoložky proslavené výzkumy na Nové Guineji, zeptali, jaká je první známka civilizovaného kmene, odpověděla překvapivě "zhojená stehenní kost". Archeologové ji našli nedaleko místa, kde před patnácti tisíci lety bylo patrně stanoviště menší tlupy lidí. Přežití staršího člověka se zlomenou nohou vyžadovalo, aby se o něj týdny až měsíce někdo staral. Nosil mu jídlo a vodu, chránil jej před zvířaty, odnesl jej do bezpečí, bylo-li třeba. Téměř jistě se muselo zapojit několik osob.

Úvodní příběh je čerpán z knihy: The Best Care Possible: A Physician's Quest to Transform Care Through the End of Life od: Ira Byock, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Avery.

Mnoho druhů zvířat pečuje o svá mláďata a některé krátce i o zraněné či nemocné dospělé. Žádný jiný tvor na Zemi ale neobětuje tolik času a energie, aby dlouhodobě chránil nejzranitelnější, nemocné či umírající bližní.

Z pohledu biologie by se takové chování vůbec nemělo vyvinout. Pomáháte-li někomu, obětujete zdroje, které byste mohl vy či vaši potomci využít. Sentimentální tvorové, kteří tráví čas pomocí ostatním, by rychle vyhynuli. Pomoc starým a cizím lidem evolučně nedává smysl, a aby takové chování bylo udržitelné, je třeba očekávání, že vám pomáhaný službu eventuálně oplatí. Nicméně u starých, nemocných či vážně raněných právě toto očekávat nelze. Své útrapy nemusejí přežít.

Argument se vžil pod pojmem "bankéřův paradox": úvěr nejvíc potřebuje firma, která balancuje na hraně existence. Ta je ale pro bankéře nezajímavá, protože představuje přílišné riziko. Ti by nejraději půjčovali velkým, prosperujícím společnostem s účty plnými peněz, protože u nich je riziko nesplacení úvěru nejmenší. Takové firmy ale úvěr nepotřebují. Lidé tento paradox rozlouskli investicemi do dobré reputace a zisku přátel. Vybudujete-li si s někým blízký vztah, vznikne morální zájem o jeho blaho a pomáháte mu na základě jeho potřeb, ne na základě svých nákladů.

Ve studii Michaela Enta a kolegů účastníci hodnotili, jak se někdo zachoval, když byli v úzkých, a naopak jak se zachovali, když někdo potřeboval pomoc. Pomoc sobě lidé vnímali jako mnohem přínosnější, cítili se víc vděční, než pomáhající tvrdili, že obětovali. Pomáhající naopak výrazně podceňovali, jak moc jim je ten, komu pomáhají, vděčný. Zejména pomoc cizincům měla největší rozdíl výnosů, tedy pociťovaného vděku a nákladů – vnímané oběti pomáhajícího. U přátel a rodiny jsou výsledky stejné, jen náklady pomáhajícího byly vyšší – pochopitelně, pro nejbližší jsou lidé ochotni obětovat téměř cokoli.

Lidé s mnoha skutečnými přáteli mají o 50 % vyšší pravděpodobnost přežití než lidé se slabšími sociálními vztahy. Silná přátelství souvisejí s vyšší délkou života víc, než jej kouření či konzumace alkoholu snižuje, a jsou dokonce mocnějším faktorem než stravovací návyky nebo cvičení.

Přínosy pomoci bližnímu systematicky převyšují náklady pomáhajícího, zvyšují proto prosperitu rodiny i celé společnosti. Platí ale i opak: škození druhým blaho ničí, protože pachatelé získávají mnohem méně, než oběti ztrácejí. Dobré a zlé činy nepřenášejí jen zdroje od jednoho ke druhému, přinášejí navíc dobro – či naopak utrpení.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 8. února 2020

Konzervy a otvíráky

Nejtěžším úkolem pedagoga na podnikohospodářské fakultě je naučit studenty podnikatelské invenci. Skoro každý věří, že prosadit se v businessu vyžaduje novou, vysoce pokrokovou technologii (či, jsou-li cyničtí, kontakty ve státní správě pro veřejné zakázky). Nicméně, na rozdíl od vědy či techniky, v podnikání není nutné posunout hranice poznání. Plní se touhy spotřebitelů. A to jde často jednoduchým nápadem, jen trochu jinou perspektivou, jak lze řešit jejich problémy a potřeby. Má oblíbená ilustrace je, trochu nečekaně, vynález konzerv. 

Pro kontext: každá armáda měla vždy problém s dodávkami potravin. Bylo jich třeba ohromné množství a neustále. I když měli vojevůdci štěstí na momentální hojnost, většina potravin se velmi rychle zkazila. Většina mrtvých ve všech historických válkách tedy nebyla v bitvách, ale v důsledku onemocnění, nejčastěji ze špatného či chybějícího jídla.

Až francouzskou armádu koncem 18. století napadlo problém systematicky řešit a vypsala inovační soutěž – nabídla obří finanční cenu komukoliv, kdo představí univerzální metodu dlouhodobého uchovávání potravin. Samozřejmě tou dobou již existovalo mnoho postupů: sušení, uzení, solení či různé způsoby fermentace. Leč potraviny ztratily na chuti, postupy se hodily jen na specifické potraviny a často jim ničily nutriční hodnotu.

Cenu vyhrál Nicolas Appert vynálezem zavařování. Na jeho příběhu je inspirativní i to, že svou úspěšnou invenci založil na řadě chybných teorií. Domníval se totiž, že jídlo se kazí vzduchem, doslova. Proto potraviny zpočátku dával do sklenic, ucpal je korkem a zalil voskem. Věřil, že metoda garantuje trvanlivost všech potravin stejně jako je tomu u vína. Samozřejmě to nefungovalo, protože málokterá potravina dokáže ušlechtile alkoholově kvasit. Zejména pokusy s masem se ukázaly jako velké, smradlavé a smrtelné zklamání. Appert ale metodu dále precizoval. Napadlo jej, že zahřátím sklenice a následným zchlazením se mezi uzávěrem a obsahem vytvoří podtlak, který dokonale zabrání vniknutí vzduchu. Čtrnáct let proces modifikoval až dospěl k úspěchu: pevné uzavření sklenice a její převaření. Kombinace těchto postupů dokázala uchovat potraviny nezkažené a jejich chuť byla k nerozeznání od čerstvě uvařeného jídla. To vše Appert dokázal před objevem Louise Pasteura, že za kažením potravin stojí mikroorganismy. Převaření nebylo až tak nástrojem podtlaku, jako efektivní eliminací těchto mikroorganismů.

Appert od francouzské armády získal cenu, nicméně komerčního úspěchu se nedočkal. Ten čekal až na Angličana Petera Duranda, který roku 1810 patentoval plechové konzervy jako mnohem praktičtější nádoby. Appertovy sklenice byly moc těžké, rozbitné a drahé. 

Příběh je založen na knize Food: A Very Short Introduction od: John Krebs, vydalo ji v roce 2013 nakladatelství Oxford University Press.

Říkáte si, že celý příběh je spíše popisem úmorného bádání na hranici tehdejší vědy než jednoduché podnikatelské invence. A máte pravdu. Příběh pokračuje. Ačkoliv se konzervy továrně vyráběly od roku 1812, kromě vojenské poptávky byly velmi málo populární. Důvodem bylo složité otevírání. Až do roku 1855 totiž nikoho nenapadlo vymyslet otvírák a plechovky se v domácnostech otevíraly dlátem a kladivem (vojáci konzervy otevírali bajonety). Až vynález v pravdě triviálního výrobku – otvíráku na konzervy, vedl k obřímu boomu konzervárenského průmyslu.

Většině studentů příběh přijde moc komplikovaný na jednoduchou pointu, že příležitost k podnikatelskému nápadu leží kdekoliv. Mám proto jiný, instantní – kolečka na kufr. Je totiž v pravdě nepochopitelné, že skoro celé své dějiny byly kufry noseny. Až v roce 1972 byl podán první patent na kufr s kolečky a současné modely s teleskopickým držákem mají původ až roku 1991. Lidstvo dokázalo vynalézt antibiotika, vyrobit atomovou pumu či poslat člověka na Měsíc a přitom své kufry nosilo v rukou.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 7. prosince 2019

Když jde jen o hovadiny

Patrně máte podobnou zkušenost. Stojíte před obrazem v muzeu moderního umění a zdá se, že jde toliko o náhodné stříkance barvy. Tu a tam snad dávající odkrýt nějakému tvaru. Hledáte, jaký význam obraz má či jaké emoce prožíváte, ale brzy vás ovládne úzkost. Pocit zmaru z nepoznatelného a instinktivně váš pohled míří k popisku obrazu. Konečně úleva, popis otevřel, že obraz opravdu může být zobrazením…

Lidé se liší v oblibě abstraktního umění. Ti, kteří mají rádi strukturovaný svět a pořádek, jej nevyhledávají; naopak lidé rádi objevující nové a preferující nekonformitu se pro něj nadchnou. Rádi totiž prozkoumávají, co v nich vyvolává.

Všichni však nesnáší, nemá-li umění význam žádný. Kdyby umělec řekl, že se mu vylily barvy na plátno, zaujme málokoho. Stejně polité plátno, k němuž malíř prohlásí, že jde o zobrazení jeho rozervaného vztahu s otcem, vyvolá úžas.

Martin Harry Turpin, kanadský psycholog, se se svým týmem (pdf) dovtípil, že umělci mohou jednoduše manipulovat veřejností tím, že nesmyslným dílům přidají popiskem zdánlivě hluboký význam. Inspirovali se studiemi, které zkoumají tzv. "pseudohluboké hovadiny". Jde o tvrzení, která neaspirují na pravdu či faktický popis skutečnosti, ale ani nutně nejde o lži; jde o poutavá tvrzení nabízející zdání hloubky a vhledu.

Mluvčí pseudohluboké hovadiny používá, chce-li zaujmout a přitom zakrýt absenci obsahu své řeči; znáte to, problémem světa je "negativní láska", podnikatelé by měli "strategizovat business architekturu" či "budoucnost bude patřit astrální neoddělitelnosti".

Tým psychologů nechal softwarem vygenerovat náhodné barvy a tvary, které vypadaly jako abstraktní malby – ač pochopitelně – u jejich zrodu nebyl žádný význam. Následně nechal vygenerovat náhodně i popisky, tedy sousloví, která dávala gramatický smysl, ale jinak byla smysluprázdnou skupinou slov; třeba jako "nedefinovaná jedinečnost bolesti" či "patologický interiér vnějšku". Typické pseudohluboké hovadiny.

Následně psychologové k nějakým kresbám přiřadili popisek a k dalším nikoliv a měřili, zda pseudohluboká hovadina zvýší vnímání obrazu jako majícího hluboký význam. Přesně to také nalezli.

Asi si říkáte, že když vše bylo náhodně vytvořené a bez smyslu, lidé mohli některý popisek využít a v malbě smysl najít. Turpin s kolegy proto udělali experiment znovu a k obrazům přiřazovaly popisky s pseudohlubokou hovadinou a i popisky, které byly pokusem o deskripci zobrazeného, tedy kupř. "abstraktní prvky" či "mix barev". Obrazy s pseudohlubokou hovadinou byly však stále hodnoceny jako mající mnohem hlubší význam než obrazy s popiskem a obrazy bez popisku.

Příklady využitých abstraktních obrazů generovaných počítačem. První je pojmenovaná pseudohlubokou hovadinou ("nedefinovaná jedinečnost bolesti"), druhá nezajímavým popiskem ("abstraktní prvky") a třetí je bez popisku. Popisky i obrazy se v experimentu náhodně střídaly.

Na závěr tým sebral popisky z reálných abstraktních děl a vytvořil opět několik pseudohlubokých hovadin a nechal respondenty hodnotit, jak hluboký smysl všechna tvrzení mají. Zjistili, že respondenti nejsou schopni rozeznat autentický popis díla a náhodně vygenerované hovadiny.

Výsledky jednoznačně ukazují, že pseudohlubokými hovadinami umělci (nebo kurátoři či majitelé galerií) odbornou i laickou opravdu oslní a vytvoří zdání díla s hlubokým významem. Nejsou přitom jedinou skupinou, která používá pseudohluboké hovadiny k zisku statutu bez velké snahy. Hovadiny pohříchu umocňují prestiž mluvčího v mnoha dalších oborech a volba ovací či pískotu je jen na nás, posluchačích.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 19. října 2019

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.
 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

neděle 13. října 2019

Kreativní vyčůránci

Kreativita je schopnost přicházet s novými řešeními problémů. Říká se jí i divergentní myšlení, jelikož vyžaduje schopnost porušit typické vnímání situace a představit si ji v nezvyklém zarámování.

Ilustrujme to jednoduchým testem. V jedné minutě zkuste přijít na co nejvíc užití slova "cihla".
Všechny asi napadne "součást stavby", "zarážka pod kolo" nebo "po někom ji hodit" (u mužů se jako zbraň objevuje nejčastěji v prvních pěti odpovědích). Tvořiví lidé dokážou za minutu přijít i na dvacet příkladů. Skutečně kreativní ale trkne, že nemusí jít jen o stavebninu a přihodí i "cihlu čedaru", jméno "Jiří Cihla" nebo název firmy. Kreativita umožňuje nahlížet na problém zcela odlišnou perspektivou. Proto je široce oceňovanou schopností v umění, vědě i byznysu.

Sem s odměnou

Na druhé straně může tato schopnost lámat normy uvažování znamenat i morální problém. Francescu Ginu z Harvard Business School a Dana Arielyho z Duke University (pdf) napadlo, že pokud se kreativita vyznačuje schopností porušovat pravidla, nemusí jít jen o zažité způsoby myšlení při řešení problémů, ale i o společenské normy a zvyky.

Kreativnější jedince prostě napadne víc způsobů, jak řešit nejrůznější situace, včetně způsobů nečestných. Navíc snáz nalézají racionalizace podvodného chování.

Poučné je sledovat vývoj této schopnosti u dětí. Zákazy jsou pro ně zprvu svaté. Pak je začnou porušovat, ale cítí vinu. Nakonec snězení cukroví obhajují tím, že je zachránily před zkažením,... a z "nikdy nelhat" se stane "nechtěl jsem, aby ses o mě bála". A tvořiví lidé jsou právě v takových racionalizacích, či chcete-li výmluvách, lepší. Gino a Ariely laboratorně potvrdili, že kreativnější osoby jsou skutečně ochotnější podvádět. Subjekty svého experimentu náhodně rozdělili na dvě skupiny. V jedné povzbudili kreativnější mód myšlení, nechali ji číst texty plné slov jako originalita, inovativnost, vynález, představivost, nápady… Druhá skupina naopak četla nudný text. Nato výzkumníci ověřili, jestli tato manipulace fungovala a při řešení úloh členy první skupiny potkalo víc kreativnějších nápadů. Potvrdilo se. Nakonec pak účastníky pokusu nechali hrát hru, ve které šlo vydělat peníze. Úkol byl prostý: během pěti minut najít v řadě čísel dvě, která dohromady dávají 10, tedy například 4,56 a 5,44. Za každou nalezenou dvojici dostal participant přibližně 6 korun. Gino a Ariely nechtěli vidět důkazy, stačilo jim slyšet, kolik dvojic účastník napočítal. Vytvořili tak silnou motivaci lhát.

Jelikož měli všichni stejné podmínky, průměrně by v "kreativnější" i "normální" skupině měl každý najít stejný počet dvojic. Nicméně v kreativnější skupině jich nahlásili mnohem víc. Studie sledovala i vliv inteligence a nepotvrdilo se, že by kreativnější lidé byli o mnoho inteligentnější. Zato kreativita přímo vedla ke lhaní.

Spojené nádoby

Dosud to byl jen jeden bizarní psychologický experiment, nicméně tým ekonomů Williama Griesera Rachel Liové a Andreie Simonova (pdf) potvrdil, že vztah mezi vyšší kreativitou a vyšší nečestností platí i v reálném světě. Využili úniku dat z AshleyMadison.com, webové seznamky zaměřené na mimomanželské poměry (její slogan zněl "Život je moc krátký, abys zůstal svatý"). Přes 47 tisíc uživatelů z USA se do ní totiž registrovalo pod firemním e-mailem, a když hackeři v červnu 2015 ukradli a posléze zveřejnili informace o uživatelích, bylo možné zjistit, v jakých firmách je větší počet zaměstnanců, kteří berou své manželské sliby "kreativněji". Tým ekonomů tak získal poměrně dobrý ukazatel nečestnosti lidí.

Předpokladem výzkumu bylo, že jsou etické hodnoty organizace v důsledku průměrem hodnot jejích zaměstnanců, ať už firmy u svých zaměstnanců určité etické hodnoty vytvářejí, nebo naopak přitahují jejich nositele. Pakliže je mezi zaměstnanci firmy vyšší míra aktivních členů záletové seznamky, lze usuzovat, že se organizační kultura vyznačuje vyšší tolerancí k porušení manželského slibu, což může souviset s dalším neetickým chováním. Grieser s kolegy skutečně potvrdili, že větší účast zaměstnanců v seznamce koreluje s vyšetřováním firmy pro účetní nesrovnalosti či podvody a také finanční analytici tyto firmy častěji podezřívají z korupce. Dosud asi žádné překvapení. Leč v souladu s teorií, že nečestnost může být projevem kreativity, ekonomové zároveň ukázali, že "nečestné" firmy se vyznačují i vyšší inovativností, měřenou intenzitou a efektivitou výzkumu a vývoje, počtem a diverzitou patentů a mírou jejich využití.

Mapa ukazuje intenzitu ročního průměrného počtu aktivních účtů (na milion obyvatel) stránky AshleyMadison v USA.

Na druhé straně se nedá říci, že by jim inovativnost k něčemu byla, protože "nečestné" firmy jsou zároveň mnohem víc zadlužené, mají vyšší volatilitu akcií a obecně i mnohem vyšší pravděpodobnost bankrotu.

Samozřejmě může existovat několik mechanismů, které nalezenou korelaci vysvětlují: neformální kultura nových startupových firem bez pevně daných procesů, hierarchie a byrokracie můžou přitahovat kreativní jednotlivce. Absence pravidel zároveň uvolňuje prostor nečestnému chování. Některé firmy mou při najímání zaměstnanců či při povyšování manažerů upřednostňovat kreativitu a (nezáměrně) upozaďovat morální integritu a další charakteristiky, čímž nevědomky dají vzniknout i neetické kultuře.

Výzkum (nejen) firmám připomíná nepříjemnou nutnost hledat přijatelnou míru mezi úrovní kreativity a respektem k společenským normám.


Psáno pro Finmag.

sobota 12. října 2019

Neschopný jako šéf

Jednou z nejméně intuitivních pouček, se kterou se studenti u nás na fakultě podnikohospodářské setkají, je tato: "Nejlepší pracovníci nemusí být nejlepšími manažery." Poučka je někdy nazývána Peterovým principem; dle Laurence J. Petera, který ji takto formuloval již v 70. letech, platí, že povyšuje-li organizace své členy dle výkonu na současné pozici, musí se každý eventuálně dostat na pozici, na kterou nestačí a na níž ustrne. Svůj princip – zčásti ironicky – rozvedl tak, že v hierarchické organizaci povýší každý zaměstnanec na takový stupeň, jenž odpovídá jeho úrovni neschopnosti, a práce je vykonávána jen těmi, kdo do tohoto bodu ještě nedospěli. Organizace se proto vyznačují téměř univerzální neschopností svého vedení.

Názornou ukázkou principu je letošní studie tria amerických ekonomů Alana Bensona, Danielle Liové a Kelly Shueové. Ve firmách v USA vyhodnotili výkon 53 035 obchodních zástupců, z nichž 1531 bylo povýšeno do vedoucí pozice. Potvrdili, že obchoďáci s vyšší produktivitou – s vyššími tržbami zajištěnými pro svou firmu – jsou povyšováni na obchodní ředitele častěji. Nicméně čím schopnější obchoďák byl, tím horším manažerem se stal.

Mechanismus Peterova principu vysvětluje, že být schopným obchoďákem může spočívat v osobní tvrdosti, neústupnosti, možná až sobeckosti a ochotě dosáhnout obchodu "za každou cenu". Na druhé straně, dobrý obchodní ředitel musí vládnout sociálními dovednostmi: musí umět sdílet informace, motivovat podřízené, mít v mysli nejen krátkodobé cíle, ale i dlouhodobější vizi.

Graf (A) zjednodušeně ukazuje, jaká souvislost mezi intenzitou prodejů (residualized log sales) a pravděpodobností povýšení (probability of promotion). Je názorně vidět, že schopnější obchoďáci jsou povyšováni častěji. Graf (B) ukazuje tutéž intenzitu prodejů obchoďáka, který byl povýšen a jak nato byl tým pod jeho vedením produktivní (manager value added). Opět se dá rychle odvodit, že dobří obchoďáci jako ředitelé spíše svým lidem škodili.
 
Závěry studie jistě neplatí absolutně. Někteří lidé vládnou sociálními dovednostmi, inteligencí i tahem na branku; jiní jsou naopak mimořádně neschopní sociopaté, a k povýšení se přesto dostanou. Německý ekonom Matthias Kräkel akcentoval právě toto vysvětlení organizační neschopnosti. Tvrdí, že schopní lidé jsou si vědomi svého umu a znalostí, proto jim tolik nejde o kariérní šplh a pletichaření ve firmě. Vědí, že dobrou práci najdou všude. Firma to ví také a je ochotna vyplácet jim velké benefity i na nižší pozici. Neschopní pracovníci naopak tuší, že jinde práci nenajdou, a tak je pro ně racionální usilovat ve stávající organizaci o funkce a moc. Kräkelova teze, že organizace vedou neschopní, kteří se do vysokých pater řízení dostali svými politickými, ne profesními dovednostmi, obecně ale spíše neplatí (leč, pochopitelně, v politických organizacích platí bezezbytku).

Studii lze odbýt i tím, že svět obchodních vyjednávání je jiný, než je tomu kdekoliv jinde. Leč zjištění platí i v jiných oborech. Ve vědě, medicíně či v průmyslových technologiích jsou často nejproduktivnější inteligentní či kreativní lidé, jimž se však nemusí dostávat organizačních dovedností. Tvůrčí člověk může mít období mimořádné produktivity a pracovat nepřetržitě a naopak dny útlumu, kdy neudělá pořádně nic; může být chaotický, ignorovat pravidla a povinnosti, ale organizace jej podrží. Stane-li se však manažerem bez snahy naučit se nové věci a má-li to být nyní on, kdo podporuje druhé, vyhoří.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 15. srpna 2019

Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.

sobota 10. srpna 2019

Znečištěním k hlouposti

Znečištěné ovzduší ničí zdraví. Asi jsem vás tím nešokoval. Nárůst počtu měřících stanic i dat o myriádě lidského chování však umožňuje zjišťovat, jak široký a hluboce negativní dopad emise na fyzické i mentální zdraví lidí mají.

Je-li vzduch znečištěn prachem či jinými exhalacemi, organismu se hůře dýchá, okysličení tkání – včetně mozku – klesá, přestože výdaj energie roste. Člověk se cítí unavený. Němečtí ekonomové Andreas Lichter, Nico Pestel a Eric Sommer se dovtípili, že špatný vzduch musí mít nesporný dopad na sportovní výkony. Podívali se na data všech zápasů německé fotbalové ligy a potvrdili, že hraje-li se zápas při špatných rozptylových podmínkách, hra je „pomalejší“. Hráči si méně přihrávají, což nahrává vysvětlení, že jejich únava se týká i mentální kapacity a fotbalisté nemohou či nechtějí promýšlet složitější taktiku hry.

Studie se zdá bizarní, je však cenná, protože se snaží odhalit příčinné působení exhalací. Kdybych napsal, že týmy z oblastí, kde je špatný vzduch, hrají hůře, asi každého napadne, že důvodem může být prostě znečištěné město, kde sídlí. V zamořených regionech nebudou chtít žít hvězdní hráči, naopak lze očekávat chudší kluby, které nezaplatí kvalitní tým, ani trenéry a nevalný výkon bude dán regionem, nikoliv znečištěním samotným. Tím, že studie zohlednila zápasy všech hráčů hrajících v různých podmínkách, mohla uzavřít, že samotné znečištění může být viníkem nudných zápasů.

Se stejnou myšlenkou američtí ekonomové Janet Currie a Reed Walker analyzovali data o zavádění elektronických mýtných bran a jejich vliv na zlepšení zdraví obyvatel v okolí. Dokud se muselo platit hotovostí, před branami trvale stály řady aut vypouštějící zplodiny. V okolních čtvrtích byla i vyšší nemocnost, nicméně nešlo přesně říci proč. Domy byly mnohem levnější, takže se do oblasti mohli sestěhovat starší, nemocnější či chudší obyvatelé, jejichž zdraví je horší. Místní vyšší nemocnost mohla být důsledkem nízkých cen nemovitostí, ne opět přímo špatného vzduchu.

Ekonomové proto využili faktu, že elektronické brány, jimiž se jen projede, vedou k vyšší plynulosti dopravy a okamžitému snížení zamoření vzduchu. Brány byly přitom stavěny více méně náhodně a velmi rychle, dalo se proto odkrýt, jak se jejich instalování projeví na zlepšení zdraví obyvatel. Currie a Reed si vybrali dopad na novorozence a nalezli obří efekt: předčasné porody klesly o 7 až 9 procent a počet dětí s nízkou porodní váhou klesl o 8 až 11 procent. Jelikož obě charakteristiky velmi souvisí s vyšší nemocností kojenců, dokázali, jak výrazně dopravní zácpy ničily život nejmenších dětí. Postiženy byly přitom právě chudé a jinak znevýhodněné rodiny.

Jiná studie (pdf) využila podvodu koncernu Volkswagen s tzv. „zelenými diesely“, které byly schopny obejít emisní testy, nicméně ve skutečnosti vypouštěly tolik zplodin jako sto padesát benzínových aut. O podvodu, pochopitelně, kupující nevěděli, přitom v některých regionech se podvodných dieselů kupovalo mnohem více než jinde. Bylo tak možné změřit, jak „tajně“ došlo k vzrůstu znečištění vzduchu a následně ničení zdraví novorozenců. Výsledky jsou opět tragické – přes půl milionu prodaných podvodných dieselů mezi lety 2008 až 2015 způsobilo jen v USA odhadem čtyřicet tisíc předčasných porodů a nárůst diagnóz astmatu. V tomto případě byly naopak postiženy spíše bohatší a vzdělanější rodiny.

Podvodné dïesely se v USA prodávaly zejména v bohatších regionech a právě v nich byl dopad exhalací na novorozence tedy nejvyšší. Odstíny červené ukazují počet podvodných aut na tisíc obyvatel.
 
Výzkum z Izraele (pdf) se pak pečlivěji zaměřil na myšlenku z úvodu, tedy, že znečištění vzduchu má vliv i na kognitivní schopnosti. Vědci využili, že všichni izraelští středoškoláci každý rok píší standardizované testy a kvalita vzduchu se v den testu velmi liší. Opět potvrdili, že vysoká koncentrace prachu a oxidu uhelnatého vede k horším výkonům v testech. Koncentrace oxidu uhelnatého, jenž produkuje především doprava, pak v průběhu dne roste a testy konané odpoledne dopadly vůbec nejhůře. Děti s astmatem pak pochopitelně trpěli nejvíce.

Nebudu končit hysterickým zvoláním, že každá cesta autem vede k nemocnějším a hloupějším dětem. Končit budu přáním, že čtenáři zůstane tato věta v mysli při rozhodování, zda jet autem či veřejnou dopravou.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 25. července 2019

I dvě deci můžou dělat dobrého rodiče

Z knihy Expecting Better, která sbírala vědecké poznatky o těhotenství a radila, jak dojít k porodu a nezbláznit se z protichůdných doporučení, co se smí a nesmí, se stal před pár lety bestseller. Teď americká ekonomka Emily Osterová vydává pokračování: jak podle poznatků dobré vědy prožít první roky rodičovství.

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice
Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice
Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. K péči o děti, technikám kojení či nácviku usínání a psycho-motorickém vývoji je nespočet webů, časopisů, každá návštěva pediatra a čtyři z pěti rozhovorů mezi páry, které mají malé děti. Pohříchu – a stačí se podívat na diskuze na českých serverech pro matky, eMimino či Modrý koník – jde o groteskní salát dojmů, bájí a příležitostně i fakt. Osterová se sama podivuje, že téměř nikoho nezajímá, na jaké evidenci jsou různé rady pro rodiče založeny, a každý věří kdejakému blábolu, který na internetu najde.

Ekonomka Osterová se tedy pokusila posbírat a protřídit vědecké poznatky k otázkám, které rodiče prcků od narození po školku nejvíc trápí, a nalezené mimo jiné konfrontovat s populárními mýty. Věnuje se tématům od poporodní deprese, spaní dětí v postýlce či s rodiči, usínání po trénink chození na nočník. Odkrývá DVD a on-line programy na podporu jazykových dovedností jako šméčka a dokládá, že dobré jesle můžou zlepšit sociální vývoj dětí. Rozebírá, jak děti mírně zničí kvalitu manželství a co s tím dělat. Někdy přitom jde až do zbytečných podrobností, jindy – třeba v kapitole o vlivu mobilů na nejmenší – je spíš strohá, v závislosti na tom, kolik je k tématu vědecké literatury. Pojďme se v rychlosti podívat na výběr z jejího výběru.

Kojené děti jsou chytřejší. S mlékem ale IQ body nesají

Osterová například dokládá, že ačkoliv kojení má nesporné výhody, umělé mléko není téměř v ničem horší (a v obsahu vitamínu D a železa je naopak vhodnější). Matky jsou však strašeny, že umělá výživa je spojena s riziky od větší nemocnosti a horšího kognitivního vývoje kojenců, po jejich obezitu a rakovinu v dospělosti. Dobré studie ale žádná tak nebezpečná rizika nenacházejí. Kojenci papající mateřské mají méně průjmů (9 % z nich) než děti na umělém mléku (13 %) či kožních problémů (3 % v. 6 %) a kojící matky mají mnohem nižší riziko onemocnění rakovinou prsu, leč mateřské mléko rozhodně není panacea. Kojení je přitom pro mnoho žen psychicky i fyzicky vyčerpávající a depresivní či spánkově deprimované matky nejsou základem rodinné pohody, která vývoj dětí ovlivňuje také. Volba umělého mléka je mnohdy správným rozhodnutím. Nemělo by docházet, jak píše, že "před dítětem je budoucí matka chráněna a obletována, ale po jeho narození se z ní stane jen jakýsi jeho doplněk ke kojení“.

Knihu Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, from Birth to Preschool od: Emily Oster vydalo letos nakladatelství Penguin Press.


V předcházejícím odstavci by nemělo zapadnout sousloví „dobré studie“. Asi hlavním přínosem knihy je Osterovou mnohokrát opakovaný apel, že stejně jako v každém oboru, i v medicínské vědě jsou někteří vědci a jejich týmy dobří a jiní horší a některé studie jsou kvalitní a jiné méně. Veřejnost však tyto rozdíly ignoruje a zprávám „vědci objevili“ buď nekriticky věří či je duchaplně okomentují, že papír snese všechno; přitom věří nesmyslům, které jim řekli známí. Obojí je bláhovost.

Zvažme studie, která zjišťují, že výhradně kojené děti mají vyšší IQ. Většina rodičů si z takového závěru odnese, že kojení zvyšuje inteligenci. Pouhé sledování, zda je dítě kojené či ne a později změření jeho IQ, však nevypoví nic o příčinnosti. Osterová dokládá, že v USA kojí především matky s vyšším vzděláním a příjmem (mohou si totiž dovolit být s dítětem doma či jejich zaměstnavatel kojení podporuje). Tyto matky jsou přitom inteligentnější a mají tedy chytřejší děti. Vztah mezi kojením a inteligencí je pouhá iluzorní korelace. Příčinným faktorem je inteligence matek a kojení v rozumovém vývoji dítěte přisuzovanou roli nehraje.

Kauzalitu by odhalila studie, v které by náhodně vybraným matkám bylo přikázáno kojit, jiným náhodě vybraným podávat svým dětem jen umělé mléko. Takto by obě skupiny matek byly stejné a lišily by se v jediném – zda kojí či ne. Šlo by pak vysoudit, jaké má kojení dlouhodobé zdravotní či kognitivní přínosy pro děti. Ze zřejmých důvodů takovou studii provést nelze a jsme proto odkázáni na zjištění ze studií, v kterých lékaři a zdravotní sestry náhodně vybrané matky více či méně ke kojení pobízejí či kojení podporují a větší či menší podíl matek nato kojí. Tyto studie nenacházejí žádné radikální rozdíly mezi vývojem kojených a nekojených dětí. To jistě neznamená, že nějaké rozdíly nemusí existovat, jen se je nepodařilo prokázat.

Osterová pochopitelně stojí i na straně očkování. Ano, mohou po nich nastat komplikace jako horečka či vzácné alergická reakce, ale benefity se nacházejí o mnoho úrovní výše. Je tragédií úrovně kritického myšlení v rozvinutých zemích, že rostoucí počet rodičů se nedaří přesvědčit, že studie Andrewa Wakefielda o spojitosti mezi autismem a očkováním byla zfalšovaná a je zjevně nehodnověrná.

Má deset měsíců a nepostaví se. Co mám dělat?

Kniha rovněž odsuzuje tyranii bodově definovaných psychomotorických vývojových stupňů (v Česku třeba publikace Evy Kiedroňové). Mnoho rodičů propadá panice, když jejich dítě nezvedá hlavičku na bříšku ani ve 3. měsíci, nepostaví se do 10. či nepromluví do 12. měsíce. Problém ostrých milníků je, že jde o střední hodnoty velmi proměnlivých dat. Kupříkladu i zcela zdravé děti se začnou posazovat mezi 4. až 9. měsícem a plazit se začínají mezi 5. až 13. měsícem, přitom 5 % dětí neleze, začne pak rovnou chodit. Na první pohled je patrné, jak široké dané intervaly jsou. Osterová nezpochybňuje, že rodiče a pediatři by měli kontrolovat, jak se dítě vyvíjí. Zpožděný vývoj může ukazovat na nemoc či postižení, které vyžaduje včasný zásah. Argumentuje, že bodové hranice vedou pouze k stresu, který je zcela zbytečný, protože variabilita u vývoje i zdravých dětí je enormní.

Dvě deci lepší než matka v depresi

Osterová coby ekonomka předkládá vědecky ověřená fakta, není lékařka, neordinuje ani nezakazuje, nechává, ať se čtenáři rozhodnou sami. Tuto svoji nestrannost má bohužel potřebu zdůraznit skoro v každé kapitole. Třeba absolutní zákaz pití alkoholu u kojících matek považuje za kontraproduktivní, jelikož večerní sklenka vína může být pro matku užitečnou relaxací, ke které paternalistické zákazy (některých) pediatrů nenabízí žádnou alternativu. Mléko má skoro stejný obsah alkoholu jako se nachází v krvi matky, proto i kdyby matka vypila alkoholu dost, mléko jej bude obsahovat jen promile a nemělo by mít téměř žádný vliv na kojence; větším nebezpečím pro dítě by byla samotná opilá matka. Na druhé straně Osterová uvádí i jak dlouho čekat (a mezitím mléko vylévat), nechce-li matka, aby její dítě nepilo naprosto žádný alkohol. Mimochodem, pivo produkci mléka nepodporuje, spíše naopak. Osterová je k limitám stravy kojících obecně nekompromisní: „Jezte, co chcete.“ Jediné omezení se týká mořských ryb s vysokým obsahem rtuti jako je kupř. tuňák.

Jelikož je kniha ozdrojovaným manuálem pro rodiče, je suchá a příhody Osterové z výchovy svých dvou dětí ji asi měli dát zemitější, „lidštější“ stránku. Leč jsou psány bez důvtipu a často i pointy. Osterová (několikrát) vzpomíná, jak musela na bratrově svatbě odejít kojit do šatníku, kde bylo neuvěřitelné horko a její dcerka celou dobu řvala. Vrátila se proto do klimatizované místnosti a dala jí lahev s mlékem. A? Inu, jako thriller Cribsheet zfilmovaný nebude. Ale jako příručka, do které se můžete podívat, když jste zmatení z přemíry rozporuplných informací a nemáte zrovna čas po třech probdělých nocích sami hledat důvěryhodné zdroje opřené o vědecké poznání, to by fungovat mohla.


Psáno pro Finmag.

čtvrtek 18. července 2019

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Výkonný kreativní ředitel britské agentury OgilvyOne vám pomůže pohlédnout na svět svěžíma očima – jeho knihu ale sráží neznalost současné ekonomie i roztěkanost.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Kniha Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense („Alchymie: Překvapivá síla nesmyslných myšlenek“) Roryho Sutherlanda je plná vtipných nápadů, jak taky můžeme řešit či alespoň nově chápat osobní i společenské problémy. Nicméně v záplavě tipů, jak manipulovat myšlením lidí, tkví i její slabost. Čtenář se sice baví, ale pro nedostatek hlubších myšlenek už po chvíli netuší, co se tu vlastně prodává.

Čtyřiapadesátiletý Sutherland, který strávil většinu kariéry ve skupině agentur Ogilvy & Mather, vykopává odvážně: „Nikdo ve veřejném životě nevěří v magii ani nedůvěřuje těm, co ji praktikují.“ Tvrzení vzbuzuje minimálně zájem o to, jaké drogy autor míchá. Čtenář se však rychle dovtípí, že alchymie je v Sutherlandově pojetí prostě psychologie: „Naše kultura oceňuje měření věcí místo porozumění lidem, proto moc nehledá ani neuznává psychologická řešení problémů.“ Sutherland v davu autorů podobných pop-psychologických knih (od Myšlení rychlé, pomalé přes Šťouch po Mžik) hereticky hlásá, že problémy, které jsou řešitelné logicky, rychle mizí, protože na logickou odpověď prostě někdo přijde. Přetrvávají proto problémy, které je nutné rozlousknout alchymií – psycho-logicky a kreativně.

Knihu Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense od: Rory Sutherland vydalo letos nakladatelství WH Allen.
 
Status především

Jak by šlo řešit přecpané vlaky a nespokojené cestující v každodenní špičce? Logickou odpovědí je stavět více tratí pro více vlaků a vagónů. Jde o řešení nákladné, zatěžující životní prostředí a přirozeně tedy narážející na rozpočtové a jiné limity. Sutherland vybízí, abychom změnili perspektivu: problém je přece v nespokojenosti cestujících. Psychologické problémy vybízí k psychologickým řešením. Dle Sutherlanda jsou stojící naštvaní proto, že závidí sedícím a cesta je pro ně nepohodlná a dlouhá. Řešením by tedy měla být změnit vnímání statutu, nepohodlí i délky jízdy. Vlaky by mohly mít úzkou část pro sezení s místenkou uprostřed, aby si zákazníci stále mohli koupit vyšší statut sedícího, zatímco po stranách s výhledem by byli pohodlně vypolstrované chodby, s USB přípojkou a místem na uložení věcí. Průměrná spokojenost cestujících by vzrostla, aniž by musel vyjet jediný vagón navíc. Zda by nápad fungoval, by nám řekl až praktický experiment, bezesporu však stojí za zvážení.

Sutherland doporučuje podobné přerámování řady otázek. Třeba: proč ženy kupují kosmetiku či drahé značkové prádlo či šaty? Aby se mužům více líbily? Stěží. Mužům se líbí nejvíce nahé ženy. Z psychologického pohledu jsou tyto nákupy spíše nástroje na zvýšení sebevědomí. Po dvouhodinovém líčení a v šatech s mnohatisícikorunovou visačkou se žena prostě cítí lépe. Podobně si ani většinou nečistíme zuby kvůli jejich zdraví. Téměř nikdo nesahá po kartáčku, když sní sladkost, naopak téměř každý si čistí zuby, jde-li na rande. Sutherland těmito příklady ilustruje, že „konvenčně racionální“ zdůvodnění chování jsou často chybná. Řešíme svůj status, chceme vypadat před ostatními lépe. Odkrytí těchto – často podvědomých – motivací pak umožňuje měnit život, a to svůj i druhých, což se v marketingu hodí zejména.

Slamění ekonomové

Knize chybí konzistentní myšlenka, která by spojovala Sutherlandovy inspirativní vhledy. Své ilustrace zakončuje obvykle konstatováním, že je lidské myšlení magie. Pohříchu za kostru Alchymie využívá typickou berličku autorů pop-psychologie: ekonomie předpovídá toto, ale ve skutečnosti jsou lidé mnohem složitější. Snad na každé třetí stránce se dozvíme, jak jsou ekonomové mimo mísu, omezení, rigidní a nekreativní. Jako navigace v autě: spočítají nejkratší trasu k cíli, ale ignorují, že tato cesta bude tím pádem brzy plná a řidiči někdy chtějí jet i dlouze, pokud si při tom užijí panoramatické výhledy. Metafory, kterou vedou k nulovému poznání.

Bez těchto impertinencí by však bylo mnoho pasáží knihy k uzoufání banálních. Musíme se proto dozvědět, že dle ekonomů je reklama zbytečná a nenávidí ji (!), aby Sutherland mohl otevřít argumentaci, jak značky a výdaje na reklamu ve skutečnosti signalizují, že výrobce je ochoten vynaložit na svoji reputaci obří zdroje, proto mu spotřebitelé věří. (Proto prý hoverboardy, segwaye a podobné kolonožky v prodejích nenaplnily očekávání. Vyráběl je kde-kdo, ač žádná uznávaná značka – spotřebitelé proto celému segmentu nevěřili.)

Zvažme také pasáž, ve které Sutherland vysvětluje, že by „každý ekonom“ (!) doporučil divadlům ke zvýšení obratu rozšířenou praxi rozesílání nabídky zlevněných vstupenek. Ve skutečnosti zájem o „zlevněná vystoupení“ radikálně klesá, protože lidé nechtějí chodit na hry, které jsou zjevně tak neoblíbené, že je divadla musí zlevňovat. Sutherland míní, že to „nedává dle ekonomické teorie žádný smysl.“ Pár stran nato odkrývá, že by obchody neměly zlevňovat všechny položky, ale spíš pořádat nárazové akce a tisknout slevové kupóny. Prý tím spotřebitelům nabízejí pocit, že dostali lepší nabídku než ostatní. Když obchody soustavně nabízejí nízké ceny, iluze spotřebitelů, že koupí lépe než druzí, se prý rozplyne. Navíc mohou spotřebitelé obchod vnímat jako nekvalitní diskont. Uplatněný kupon zato nabízí pocit vítězství.

Královské bonmoty

Sutherland je zkrátka mimo v tom, co ekonomie není či nedělá. Vždyť studium toho, jak se lidé chovají, a naopak ignorování toho, co říkají, že je motivuje, má současná ekonomie ve znaku. Čtenář znalý díla třeba Tima Harforda či knihy The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od Kevina Simlera a Robina Hansona (jejíž recenze vyjde na Finmagu v příštích týdnech), tady nenajde až tolik heuréka momentů. Sutherland také nerad přiznává, že mnoho problémů není řešitelných jen lepším marketingem. Například strmý nárůst cestujících ve vlacích už nepůjde řešit sebelepším designem vagónů.

Kniha ale stále stojí za přečtení. Obsahuje mnoho příkladů, jak neintuitivně fungovaly různé PR kampaně – proč se Red Bullu daří, i když je drahý, spíše nechutný a ve velmi malé plechovce? – a Sutherland se z příběhů snaží vykřesat poznání lidské duše. Nadto píše svižně a vtipně. A jeho bonmoty, často schované i v poznámkách pod čarou, jsou skvosty: „Květina, to je vlastně plevel s rozpočtem na reklamu“.


Psáno pro Finmag.