Představte si, že vidíte hořící dům a v okně malé brečící dítě. Samo, bezmocné, v ohrožení. Asi každý by se rozběhl a dítě zachránil. Cítili byste se jako hrdinové. Oprávněně. Byl by to jeden z nejdůležitějších a nejvzpomínanějších dnů vašeho života.
Ač málokdo podobnou situaci zažije, zachránit lidský život může každý. Jak uvádí britské Centrum pro efektivní altruismus, existuje mnoho charitativních projektů, pomocí kterých lze za zhruba tisíc korun měsíčně zachránit život dítěte. Díky penězům takto nashromážděným za tři roky dítě neumře hladem či na nějakou léčitelnou nemoc. Dárce tak může za svůj život zachránit asi 15 dětí. Nemluvě o tom, jak výrazně ulehčí jejich rodinám.
Jak ale vysvětlit téměř univerzální ochotu bezprostředně pomoci a, řekněme, ne-až-tak hrdinskou intenzitu (ne)přispívání veřejnosti na charitu? Americký ekonom Robin Hanson vidí hlavní důvod v tzv. morální signalizaci. Dle této teorie lidem primárně nejde o morální činy a jejich důsledky jako o to, aby byli viděni jako morální. Riskování vlastního života a záchrana dítěte z hořícího domu z kohokoli udělá hrdinu, vytvoření trvalého příkazu z účtu charitě takovou sílu nemá. Nejenže by chvástání o tom bylo považováno za nemístné, samotná finanční oběť by asi nebyla považována za hrdinství. Dle Hansonovy teorie jsou lidé druhými oceňováni za ochotu udělat něco viditelně čestného, nikoli však za výsledky takové morální aktivity.
 |
| Chcete-li si přečíst více o tom, jak je lidské chování vždy motivováno něčím jiným než si lidé myslí, vizte knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler, Robin Hanson, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Oxford University Press. Má recenze pro FinMag. |
Na té teorii něco je. Vezměme za příklad efektivnost darů pro nevidomé. Trachom je infekční onemocnění oka a nejčastější příčina oslepnutí. Toto onemocnění lze řešit jednoduchou operací, která stojí zhruba 1500 korun; na druhé straně lze vydat na zmírňování důsledků slepoty 1,5 milionu korun, což je částka, kterou stojí v USA vycvičit jediného psa pro nevidomé. Jeden servisní pes má tedy "cenu" tisíce vyléčených nemocných – dárcům je však, zdá se, jedno, na co přispějí. Hlavně že mohou signalizovat, že pomohli potřebným.
Americký psycholog Lucius Caviola však tento cynický pohled nesdílel a s kolegy otestovali, zda za neochotou efektivně darovat nestojí prostá neznalost. Nabral respondenty různého věku, profesí i národností a zjišťoval, jakou mají představu o efektivnosti různých charit. Zjistil, že veřejnost o efektivnosti skutečně nepřemýšlí. Když měli respondenti například uvést, o kolik je lepší nejefektivnější charita vůči průměrné, odpověděli, že v průměru jen o 50 procent. Dle expertních odhadů je však rozdíl v efektivnosti mezi charitami až stonásobný!
Caviolův tým tedy zkusil přímočarou intervenci – občany o různé efektivnosti charit informoval a sledoval, zda se tato nově získaná znalost promítne do ochoty darovat efektivnějším. Ač 40 procent dárců nebylo kampaní ovlivněno, výzkumníci přesto dokázali, že se zdvojnásobil počet lidí, kteří chtěli směřovat své dary efektivnějším organizacím. Výzkum potvrdil, že ví-li lidé, jak efektivně pomáhat, otevřou rádi svá srdce i peněženky.
Psáno pro Lidové noviny.
