pátek 23. dubna 2021

Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům.

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon.

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Kdo pomůže napadené ženě

Přesto je efekt přihlížejícího reálný fenomén. Motivace jsou odlišné, je-li někdo jediný, kdo může zasáhnout, než když panují pochyby, kdo může a chce konat. Na druhé straně efekt neimplikuje lhostejnost lidí v mase, ale je spíše založen na nejasnosti situace. A města svým rušnějším, rychlejším a komplexnějším životem nejasné situace produkují jednoduše častěji.

Zvažme experiment psychologa Petera Fishera a kolegů, mající změřit, zda lidé zasáhnou, bude-li muž ohrožovat ženu. Dobrovolníka uvedli do místnosti, v níž se zanedlouho měla odehrát konverzace mezi mužem a ženou. Dobrovolník se dozvěděl, že muž se ženou se neznají, mají za úkol se seznámit a v místnosti umístěná kamera jejich setkání natočí. Nato dobrovolníka odvedli do sousední místnosti k monitoru s videosignálem z experimentální místnosti. Posadil se, dostal dotazník, do kterého měl setkání na monitoru vyhodnocovat, a přenos začal.

Dobrovolníci však byli klamáni. Ve skutečnosti neviděli autentickou situaci, v které se měli dva lidé seznámit, ale nahrávku, v níž najatí herci sehráli připravené drama. Účastník experimentu tak na obrazovce spatřil, jak experimentátor do místnosti uvádí muže a ženu a dává jim instrukce k hovoru. Pak odchází. Muž se ženou konverzuje, leč začne ji najednou svádět. Nejdříve sympaticky, pak neomaleně. Ke konci nahrávky už jde o slovní sexuální obtěžování. Žena se snaží držet zadání experimentátora o nenucené konverzaci. Situace však graduje, když se muž ženy dotkne. Ona vstává a s křikem: „Nedotýkej se mne! Chci odejít! Nech mě jít!“ chce opustit místnost. Na což muž reaguje tím, že ji chytne a hodí do kouta místnosti. Záznam se pak přeruší.

Výzkumníci sledovali, zda dobrovolníci čelící této situaci půjdou do vedlejší místnosti či nějak zasáhnou. Někteří byli v místnosti sami, jiní ve dvou – porovnání chování lidí těchto dvou skupin umožnilo stanovit efekt přihlížejícího. Experiment se však vyznačoval ještě jednou „vychytávkou“ – v některých záznamech konverzace se ženou vystupoval velký, dominantní muž s vzezřením násilníka, v jiných rachitický prcek. Ač se oba chovali dle stejného scénáře, jednání prvního ženu zjevně ohrožovalo, jednání druhého nepůsobilo nebezpečně.

Předně se potvrdil efekt přihlížejícího: když byli v místnosti dva dobrovolníci, nezasáhl téměř nikdo. Zatímco pokud byli o samotě, zasáhl každý druhý. To však platí jen při pozorování videa s rachitickým prckem. Když ve videu vystupoval mohutný násilník, zasáhla opět zhruba polovina dobrovolníků, avšak bez ohledu na to, zda byli v místnosti sami, či nikoliv. Výsledky studie ukazují, že hrozí-li bezprostředně jasné a reálné nebezpečí, mnozí lidé prostě pomohou bez ohledu na přítomnost ostatních. A někteří lidé naopak nepomohou za žádných okolností. Nejde o charakter prostředí, ale spíš o charakter jednotlivců.

Hustota spolubydlících odcizuje

Nicméně útok je přece jen mezní situace. Jak město ovlivňuje nápomocné či naopak sobecké chování všedního dne? I zde města a přelidněná místa nevycházejí dobře. Obecně lze stereotypy i mnohý výzkum shrnout tak, že čím více lidí v místě je, tím nižší je pocit osobního prostoru. Následuje stres, zaměření na sebe a rychlejší identifikace rizik a nebezpečí, nebo řečeno jinak, opět nižší zájem o druhé či o okolí.

Klasická studie sídelného životního prostředí od Leonarda Bickmana a kolegů tyto pravidelnosti dokázala na dívčích studentských kolejích. Vybrali si je jako analogii malých a velkých sídel. Experiment uskutečnili na kolejích, tvořených dvaadvacetipatrovými věžáky, na nichž bydlelo okolo pěti set studentek. Vysoká hustota a anonymita symbolizovala velké město. Jiné koleje sestávaly spíš z řadových domků do čtyř pater, v kterých bydlelo kolem dvou set studentek. A nakonec „rodinné“ koleje o dvou patrech, obývané dvaceti až osmdesáti studentkami – ty symbolizovaly spíš malou obec.

Výzkumný tým po kolejích náhodně poztrácel ofrankované dopisy bez zpětné adresy. Účelem bylo zjistit, zda obyvatelky kolejí dopis seberou a nezištně hodí do poštovní schránky, nebo ho budou ignorovat a vyčkají, až jej vyhodí úklid, či ho dokonce zničí. Ve věžácích dívky poslaly adresátovi 63 % dopisů, ve středně velkých kolejích 87 % a v nejmenších všechny. I navazující dotazníkový výzkum potvrdil, že čím vyšší byla hustota obyvatel v místě bydlení, tím více jej studentky hodnotily za místo neosobní a spolupráci nepodporující, a tím méně se cítily odpovědné za své okolí a lidi v něm.

Čestnost hoteliérů ve velkých městech ukázal experiment, v němž výzkumníci předávali zaměstnancům hotelů „ztracené peněženky“ a sledovali, zda zajistí nalezení jejich majitele. Graf ukazuje podíl peněženek, které zaměstnanci hotelů různých zemí majitelům vrátili. Reakce hoteliérů se lišila podle toho, zda byly peněženky bez peněz (žlutá) nebo v nich peníze (cca 300 Kč) byly (červená). Při této druhé podmínce byli čeští recepční ve zkoumaných hotelech dokonce nejčestnějšími osobami na celém světě.
Česko, ráj poctivců

Podobné závěry poskytuje většina výzkumů: vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé. Problémem je, že to zjevně není pravda – stačí udělat prosté mezinárodní srovnání a je jasné, že kriminalita není v urbanizovanějších zemích nejvyšší. Navíc kdo navštívil Japonsko, Skandinávii či Kanadu, ví, že i v metropolích jsou lidé extrémně nápomocní, vidí-li někoho v nouzi, ať už jde o ztraceného turistu, či bezdomovce. Nejde tedy jen o kontrast města versus zbytek sídel, ale spíše o charakter lidí daný nespočtem faktorů od osobnostních charakteristik po národní kulturu.

Názorně to dokázal Alain Cohn, který se svým výzkumným týmem poztrácel 17 303 peněženek v 355 městech 40 zemí světa, a to způsobem popsaným v úvodu tohoto článku. V každé „ztracené“ peněžence přitom byla informace o e-mailové adrese majitele, jakož i další identifikační údaje svědčící o tom, že je majitel krajanem. Vědecký tým přitom pro každou peněženku vytvořil unikátní e-mailovou adresu a na zprávu o nálezu ztraceného předmětu čekal 100 dnů od její „ztráty“. Cílem bylo zjistit, jak se místní lidé k nalezeným předmětům zachovají.

Studie ukázala, že lidé peněženky vrátí, zejména když obsahují peníze nebo dokonce klíče (než když obsahují jen různé „papíry“) – opět tedy chtějí více pomoci, když o něco skutečně jde. Experiment také demonstroval vějíř zájmu o bližní, který je závislejší na kultuře než na čemkoliv jiném – od Číny či Maroka, kde peněženku vrátil sotva jeden člověk z deseti, po Švýcarsko či Norsko, kde ji naopak vrátil skoro každý – přestože experiment cílil na největší města daných zemí.

A co Češi, jak jsme dopadli? Skvěle! Dle Cohnova výzkumu jsme sedmá nejčestnější země na světě – tedy alespoň obyvatelé měst: Brno, Liberec, Olomóc (toť přesná citace z publikovaného článku), Ostrava, Plzeň a Praha.


Psáno pro Vesmír.

sobota 27. března 2021

Moudrý k druhým

Lidé uvažují moudřeji o problémech druhých než o těch vlastních. V psychologii se fenomén jmenuje "Šalamounův paradox", po biblickém králi proslulém moudrými radami druhým (vybavte si, jak chtěl krájet nemluvně, aby dokázal odlišit jeho pravou matku od falešné), nikoli už vlastním jednáním.
Důvodů, proč jsme lepšími rádci druhým než sobě, je několik. U rad ostatním nejsme pohlceni emocemi a snadněji zvážíme jiné perspektivy či více alternativ. Málokterá událost má takovou důležitost, jako si lidé, co ji prožívají, myslí, že má, když ji prožívají. Pozorovatel snáz nahlédne, že druhý uvízl ve spirále emocí a opakujících se myšlenek. Je schopen proto lépe vysvětlit, že problémy a obavy se mohou ukázat zbytečné, triviální či řešitelné lépe. 

Nejnázornější je ilustrace na malých dětech. Stačí nejmenší problém, ztracená hračka či zákaz sníst brambůrek ze země, a následuje pláč a rozrušení. Zdá se, že svět, jak jej znalo, skončil a jediná vhodná reakce je hysterický záchvat. Stačí však umná distrakce, třeba slib, že se pojede babičce či klasické, "v lednici čeká překvapení", a problém jako by nikdy nebyl. 

U dospělých to takto magicky nefunguje, princip ale zůstává. Správně proto radíme naštvanému kolegovi, aby šéfovi nepsal do slaboduchých idiotů, protože víme, že i kdyby to byla pravda, urážka vše jen zhorší, a zveme jej raději na pivo (v současnosti tedy virtuální), kde budeme kout pikle o nahrazení prostoduchého nadřízeného. Schopnost nadhledu z nás dělá dobré rádce. 

Exaktně dokázat, že odstup vede k moudrosti, však není lehké. Když je člověk pohlcen emocemi, nestačí mu říct "neřeš blbosti a dej tomu čas" a sledovat, zda zmoudří, že. Španělský psycholog Mel Slater s kolegy na to tedy šli skrze mimotělní zkušenost. 

Účastníky svého experimentu naskenovali a vytvořili 3D obraz jejich postavy – v kvalitě asi jako počítačové hry před 20 lety. Následně jim nasadili 3D brýle a ve virtuální realitě si měli promluvit o svých problémech se Sigmundem Freudem – naprogramovanou virtuální postavou, která jim radila dle připraveného scénáře. 

Účastník studie byl naskenován a byl vytvořen jeho virtuální avatar. Následně v 3D brýlích začal virtuální terapii.
 

Co experiment dělá skutečně podnětným, je, že polovina účastníků si ve virtuální realitě s Freudem vyměnila těla. Po výpovědi ve své virtuální postavě pak poslouchali sebe, ale v postavě Freuda, a měli si poradit. Překvapivě mnoho účastníků nalezlo řadu způsobů, jak ke svým problémům přistoupit s novou perspektivou. Finálním krokem experimentu bylo, že se vrátili do svého virtuálního těla a hlasem Freuda si poslechli to, co sami sobě před chvílí poradili. Ano, vím, tento odstavec si asi budete muset přečíst ještě jednou. 

Nahoře vidíme z pohledu za participantem, jak se svěřuje "Freudovi" a sám se při tom vidí v zrcadle, aby iluze byla dokonalejší. Dole pak pohled na sebe v těle Freuda, jak se sám svěřuje sobě.

Psychologové zjistili, že po této odosobněné sebeterapii 86 % lidí udávalo zlepšení svého duševního života. Naopak jen 48 % participantů, kteří mluvili s předprogramovaným Freudem, uvádělo podobné zlepšení. I to je důležité zjištění, protože ukazuje, že vypovídání se z problémů, byť jen počítači, pomáhá. Až si příště nebudete vědět rady, představte si sami sebe jako neznámého člověka, kterému chcete pomoci – co byste si poradili? 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 6. února 2021

Otevřené peněženky

Představte si, že vidíte hořící dům a v okně malé brečící dítě. Samo, bezmocné, v ohrožení. Asi každý by se rozběhl a dítě zachránil. Cítili byste se jako hrdinové. Oprávněně. Byl by to jeden z nejdůležitějších a nejvzpomínanějších dnů vašeho života. 

Ač málokdo podobnou situaci zažije, zachránit lidský život může každý. Jak uvádí britské Centrum pro efektivní altruismus, existuje mnoho charitativních projektů, pomocí kterých lze za zhruba tisíc korun měsíčně zachránit život dítěte. Díky penězům takto nashromážděným za tři roky dítě neumře hladem či na nějakou léčitelnou nemoc. Dárce tak může za svůj život zachránit asi 15 dětí. Nemluvě o tom, jak výrazně ulehčí jejich rodinám. 

Jak ale vysvětlit téměř univerzální ochotu bezprostředně pomoci a, řekněme, ne-až-tak hrdinskou intenzitu (ne)přispívání veřejnosti na charitu? Americký ekonom Robin Hanson vidí hlavní důvod v tzv. morální signalizaci. Dle této teorie lidem primárně nejde o morální činy a jejich důsledky jako o to, aby byli viděni jako morální. Riskování vlastního života a záchrana dítěte z hořícího domu z kohokoli udělá hrdinu, vytvoření trvalého příkazu z účtu charitě takovou sílu nemá. Nejenže by chvástání o tom bylo považováno za nemístné, samotná finanční oběť by asi nebyla považována za hrdinství. Dle Hansonovy teorie jsou lidé druhými oceňováni za ochotu udělat něco viditelně čestného, nikoli však za výsledky takové morální aktivity. 

Chcete-li si přečíst více o tom, jak je lidské chování vždy motivováno něčím jiným než si lidé myslí, vizte knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler, Robin Hanson, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Oxford University Press. Má recenze pro FinMag.

Na té teorii něco je. Vezměme za příklad efektivnost darů pro nevidomé. Trachom je infekční onemocnění oka a nejčastější příčina oslepnutí. Toto onemocnění lze řešit jednoduchou operací, která stojí zhruba 1500 korun; na druhé straně lze vydat na zmírňování důsledků slepoty 1,5 milionu korun, což je částka, kterou stojí v USA vycvičit jediného psa pro nevidomé. Jeden servisní pes má tedy "cenu" tisíce vyléčených nemocných – dárcům je však, zdá se, jedno, na co přispějí. Hlavně že mohou signalizovat, že pomohli potřebným.

Americký psycholog Lucius Caviola však tento cynický pohled nesdílel a s kolegy otestovali, zda za neochotou efektivně darovat nestojí prostá neznalost. Nabral respondenty různého věku, profesí i národností a zjišťoval, jakou mají představu o efektivnosti různých charit. Zjistil, že veřejnost o efektivnosti skutečně nepřemýšlí. Když měli respondenti například uvést, o kolik je lepší nejefektivnější charita vůči průměrné, odpověděli, že v průměru jen o 50 procent. Dle expertních odhadů je však rozdíl v efektivnosti mezi charitami až stonásobný!

Caviolův tým tedy zkusil přímočarou intervenci – občany o různé efektivnosti charit informoval a sledoval, zda se tato nově získaná znalost promítne do ochoty darovat efektivnějším. Ač 40 procent dárců nebylo kampaní ovlivněno, výzkumníci přesto dokázali, že se zdvojnásobil počet lidí, kteří chtěli směřovat své dary efektivnějším organizacím. Výzkum potvrdil, že ví-li lidé, jak efektivně pomáhat, otevřou rádi svá srdce i peněženky. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

neděle 27. prosince 2020

Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

sobota 5. prosince 2020

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 12. listopadu 2020

Měřit s mírou

Zbytečné operace i neotevřené kriminální případy. Když se manažeři nebo politici nechají zaslepit metrikami, snadno se jim podaří docílit pravého opaku toho, k čemu měla čísla pomoci.

Od svých chytrých hodinek se každý večer dozvídám, kolik kroků jsem ušel, a zda plním svůj (minimalistický) závazek aktivního pohybu. Všiml jsem si ale, že ač teď chodím více, závazek neplním – při tlačení kočárku se mi totiž kroky nepočítají. Hodinkám chybí houpání ruky sem-tam a myslí si, že jedu na kole. Upřímně mě rozezlilo, o kolik kilometrů chůze jsem přišel.

Naštvání je pochopitelně iracionální – že chybí digitální doklad, nehraje přece žádnou roli, pokud jsem doopravdy chodil. Psychologové věnující se gamifikaci však vědí, že obsese viditelnými metrikami je silnou a návykovou emocí. Jakmile výkonům přiřadíte číslo, lidé pocítí slast z dosažení cíle. Ještě větší dávku endorfinů dostanou, když se zlepšují – ať už jde o kroky, naposlouchané minuty chytrých podcastů či kredity ve věrnostních programech.

Přitom může jít i o body zcela irelevantní. Americko-čínská dvojice behaviorálních vědců, Luxi Shenovéa Christophera Hsee, kdysi vytvořila prostou počítačovou hru: hráči měli v časovém limitu napsat co nejvíc slov. Kromě počtu vložených slov viděli na obrazovce i „body“. Jedna skupina hráčů získávala za každé slovo konstantní počet bodů, v druhé příděl bodů s každým dalším slovem rostl, v poslední naopak postupně klesal.

I když byly body samoúčelné a neměly naprosto žádný význam, hráči ve skupině s rychle rostoucím skóre se mnohem více snažili a hru si k tomu užívali. Ti, kterým bodová odměna postupně klesala, byli naopak naštvaní. S poznatkem pracuje řada videoher: body, levely, schopnosti či odměny získávají začínající hráči mnohem rychleji, aby si rostoucími pocity úspěchu vytvořili na hře závislost.

Jak vyčíslit spokojenost

Příběhy s krokometrem a irelevantními body jsou banální, dobře ale ilustrují všudypřítomný jev, o kterém v knize Tyranie metrik píše americký historik Jerry Muller. Manažerská mantra „chceme-li cokoliv zlepšit, musíme to být schopni změřit a dát lidem motivaci s tímto ukazatelem pohnout,“ začala podle Mullera dávno prosakovat z firem do osobního a veřejného života. A zejména v politice má děsivé dopady.  

Knihu Tyranie metrik od: Jerry Z. Muller vydalo letos v překladu nakladatelství Academia.

Metrika je vždy zjednodušením činnosti i jejího smyslu. Skutečným cílem není ujít deset tisíc kroků denně, ale být aktivní a zdravý. Pravidelná chůze s tímto přáním silně souvisí, sama ovšem zdravím není. Metrika naopak může působit kontraproduktivně – zbavuje totiž odpovědnosti za složitý cíl ve prospěch dosažení jednoduchého čísla. Má známá hubne podle aplikace, která měří týdenní sportovní výkony. Jelikož někdy nestíhá a nechce „selhat“, v některých dnech dohání zmeškané… a občas se při tom zraní. A dosáhne-li cíle, odmění se obžerstvím – řečeno ještě eufemisticky.

U komplexního cíle je stanovení jednoduché metriky fakticky i teoreticky nemožné. Nelze jej zjednodušit natolik, aby se neztratily jeho podstatné charakteristiky. Přitom jakákoliv veřejná služba, argumentuje Muller, ať už jde o veřejnou správu, zdravotnictví, školství, policii či armádu, je navázána na extrémně těžko definovatelné cíle, jako jsou spokojený život, zdraví, moudrost či bezpečí. Svůdnost metrik zde začne páchat zlo.

Když zlepšování škodí

Například cílem práce policie je všeobecné bezpečí a co nejčastější dopadení pachatelů. Objasněnost trestných činů je obvyklou a přehlednou metrikou, a proto i základem pro odměny policistů. Pohříchu je však metrika motivuje k tomu zločiny překvalifikovávat: ze zjevně neobjasnitelné krádeže se stane ztráta majetku. Sbor se také přeorientuje na jednoduché přečiny, za které se dá snadno udělat čárka, místo řešení komplexních problémů bez konkrétní oběti. Kdo by se chtěl zabývat korporátními finančními machinacemi, když nikdo nenahlásil újmu, že?

Nebo se podívejme na cíl nemocnic – jejich cílem je poskytování kvalitní zdravotní péče. Jako metrika kvality se často stanovuje úmrtnost po operacích. Zdá se být rozumná, protože čím více pacientů přečká po zákroku měsíc bez úhony, tím lépe. Leč epidemiologické studie z USA ukazují, že chirurgové kvůli metrice posílají rizikové pacienty na jiná oddělení či je vůbec neoperují, aby si nezkazili skóre. Zato mají motivaci zbytečně operovat mladší a zdravější pacienty, u kterých by byla vhodnější konzervativnější léčba. Pacientům tak metrika odpírá nejvhodnější péči.

Podobně: je-li cílem univerzity motivovat vědce k přelomovým výzkumům, jak potom měřit onu přelomovost? Význam objevu není často jasný po desetiletí. Počet studií v nejprestižnějších vědeckých časopisech se zdá být jednoduše vyhodnotitelnou, efektivní metrikou – leč opět vytvoří motivaci jeden objev raději rozdělit do několika menších studií a publikovat okamžité výsledky bez robustního ověřování. Důsledkem je nepřehledná záplava objevů, které jsou navíc mnohdy brzy vyvráceny jako neúplné či zcela chybné. Stejně na univerzitách dopadá snaha odměňovat učitele dle dotazníků spokojenosti studentů. Výsledkem je snížení standardů, inflace dobrých známek a nahrazení výuky infotainmentem.

Muller metriky nezavrhuje – jsou bezesporu užitečným nástrojem pro další úsudek, ne však úsudkem samotným. Alternativou by bylo dát se všanc jakékoliv subjektivní víře, která se zrovna namane – což by bylo horší. Muller ale názornými příklady varuje před situacemi, kdy metriky zdáním tvrdých dat a jejich transparentnosti vedou nejprve k tunelovému vidění světa – a když se na ně naváží odměny, pak rovnou k dokonalé slepotě. Citátem amerického prozaika Uptona Sinclaira: „Je těžké přimět člověka, aby něčemu porozuměl, když jeho plat závisí na tom, že neporozumí.“

 

Psáno pro Finmag.

pátek 6. listopadu 2020

Dejte pokoj s idioty. Jak mluvit o covidu

Proč Češi neomezili fyzické kontakty, proč manažeři a vlastníci firem nenařídili práci z domova, proč jsou farmářské trhy a sousedské sešlosti plné dacanů bez roušek? Fiasko s dodržováním pravidel proti šíření koronaviru pramení z řady selhání. Nejzbytečnější z nich je chaos v komunikaci.

Vzdělávat, omezovat nejistotu lidí konzistentní a aktivní konverzací s veřejností a zájmovými skupinami mohl být jeden z nejúčinnějších, a přitom nejlevnějších způsobů, jak nezvyšovat počet nemocných.

Odhad dopadů opatření na snížení růstu nemocných (vyhodnocený pomocí několika statistických metod); v popředí je zrušení setkávání malých skupin lidí, dostupnost ochranných pomůcek, 8. je vzdělávání a komunikace s veřejností. Výsledky je třeba brát jako dynamicky se vyvíjejícíc; kupř. zavření škol patrně nemá (pdf) tak velký dopad, jak je zde kalkulováno atp.
 

My přece nic nevěděli

Pro pochopení, co se v české společnosti děje, se posuňme o pár let zpátky a nějaké kilometry na sever. V letech 2015 a 2016 proudili do Švédska žadatelé o azyl a země čelila náhlé nutnosti se o všechny ty lidi postarat a někde je ubytovat. Rozmístění do ubytoven a domů měl na starosti centrální úřad, nikoliv lokální politici, a azylanti se po Švédsku rozváželi bez ohledu na politické, náboženské nebo ekonomické charakteristiky okresu. Ekonomku Eleonor Freddiovou z Tilburgské univerzity zajímalo, jak se měnil zájem Švédů o osudy utečenců, v závislosti na tom, jak intenzivní migrační krizi čelí zrovna jejich město.

Zjistila, že čím víc žadatelů o azyl pobývalo v jejich okolí, tím míň Švédy zajímaly zprávy o nich. Zejména, zmiňoval-li článek jejich město či čtvrť jménem. Paradox odporující každé poučce psychologie komunikace, lidi přece vždycky přitahují informace o nich, o jejich známých, o místě, kde žijí, a jeho okolí. Současně klesalo googlení slov spjatých s charitou a pomocí jako „červený kříž“. Freddiová analýzou titulků zpráv zjistila, že lidé z okresů s vysokým počtem žadatelů o azyl mnohem méně klikali na emocionální články o špatných životních podmínkách emigrantů. Vůbec nejmíň otevírali texty, které byly o dětech a nemocných. Empatie by jim totiž nedovolila být k jejich osudu chladní, kdyby si články přečetli. Morální tlak konat by byl silný, proto se zprávám raději vyhýbali.

Lidé se vyhýbají informacím, které hrozí změnit jejich morální cítění. Raději nepátrat, nevědět než poznat pravdu a muset konat. Neznalost osvobozuje od odpovědnosti. 

Nechávejte ústupovou cestu

Ignorování eticky relevantních informací je pro psychické zdraví nezbytné. Zjišťovat, kde všude bychom se měli chovat jinak, „morálněji“, by vedlo k paralýze. Je to jednoduché: zahltilo by se nám uvažování. Komu finančně pomoct? Mám přispět na vzdělávání znevýhodněných dětí nebo omezit odpady? Kupuji salám firmy, která zneužívá dotace? Zabil jsem kolemjdoucího nebo zákazníka nenošením roušky?

Pokud se začnete rozčilovat, že jenom idiot ještě nezjistil, že má nosit roušku a omezit fyzický kontakt s cizími lidmi, nebo nevěří v počet mrtvých a nakažených, znemožňujete právě těmhle lidem, aby fakta přijali a případně akceptovali i opatření. Věda zná exaktně nula příkladů, kdy člověk, kterému vulgárně nadávají a který se donekonečna setkává s pohrdavým „my ti to říkali“, uznal, že se ve všem mýlil a vydal se bez váhání správným směrem.

Nepohodlná pravda

Informace konzumují pozornost, která je nutně limitovaná. Každá krize přitom exploduje daty, informacemi a názory – většinou nepravdivými. Lidé je proto musí mnohem intenzivněji filtrovat. Nejúčinnější metodou je omezení na už existující přesvědčení a na postoje blízkých. Když „vím“, kdo je důvěryhodný, co je pravda, co si myslí lidé jako já, oceňuju informace, které tyto názory a vidění podpoří. Svět pak dává smysl a je předvídatelný. Média zejména v létě preferovala experty a autority, podle kterých se covid nezdál být hrozbou, téměř nikdo nedodržoval preventivní opatření a mnozí lidé tento pohled přijali za svůj a několik měsíců podle něj jednali.

Problém tohoto filtru je, že vede k chybám a k polarizaci. Nikdo není schopen správně zpracovat všechny informace, v něčem se nutně bude mýlit. Když ale vnímá jen informace, které ho utvrzují, chyba se násobí, člověk se vzdaluje od reality čím dál víc a změnit názor a chování je náročnější a náročnější. Člověk se přirozeně bojí, že ztratí tvář, úctu, že bude za hloupého, neinformovaného nebo slabého. Uznat chybu by znamenalo zpochybnit všechno, co dosud dělal a hlásal, a tak nastupuje racionalizace čímkoliv, co se hodí: pacienti s koronavirem by umřeli na něco jiného; aspoň se promoříme; ekonomika musí dál šlapat; lékaři klamali; experti nepřišli.

Jak v jednom skeči říká britský komik John Cleese: „Mít oponenty je úžasné, protože můžete předstírat, že všechny špatnosti světa způsobili oni, zatímco všecko dobro je právě ve vás.“ Tato kognitivní disonance – lidé nepřijmou fakta, protože by ohrozili svou sebeúctu, je nesmírně silný a těžce překonatelný psychologický mechanismus. Je totiž extrémně užitečný. Zajišťuje, že ze situací vycházíme jako bezchybní a nevinní. Zvažte, že žádné noviny, televize ani jiné médium se neomluvily, že šířily o covidu bludy – naopak, všichni novináři věří, že informovali objektivně, popřáli přece sluchu všem názorům. Nejde jen o novináře, i v tuto chvíli jsou na sociálních sítích nejvíc sdílené zprávy a videa zpochybňují nebezpečnost covidu.

Myslíte, že Němci žijící v okolí bývalých koncentračních táborů jsou tolerantnější a kosmopolitnější, protože jejich předci zažili ultimátní důsledky netolerance a xenofobie? Nejsou. Přijmout, že někdo z rodiny byl zapojen v zabíjení a třeba i nepřímo se podílel na hrůzách nacismu, je psychicky těžké. Pohodlnější je víra, že některé skupiny lidí skutečně nemusí být rovnocenné a „něco“ na tom nacismu muselo být. Stejné výsledky ukazují i studie z USA. Rodiny dlouhodobě žijící u bývalých otrockých plantáží jsou obecně méně tolerantní k černochům. Příští rok budou někteří čeští politici stát na zemi, ve které budou jejich vinou pohřbeny tisíce nebo desetitisíce mrtvých kvůli covidu, a v panující recesi budou prohlašovat, jak rozumnými opatřeními zachránili ekonomiku a pomohli potřebným. A mnoho voličů jim dá za pravdu.

Toxické výhružky

„Vždyť teď už ale každý musí vidět důsledky ignorování epidemiologických pravidel,“ říkáte. Ne, nevidí. Typickým příkladem tzv. motivovaně vychýleného vnímání je interpretace zápasu různými sportovními fanoušky. V klasickém experimentu američtí psychologové Albert Hastorf a Hadley Cantril ukázali stejný záznam hry fanouškům obou hrajících týmů. Měli ohodnotit hru. Podle studií to z výpovědí vypadá, jako by se fanoušci různých týmů dívali na dva různé zápasy. Hru prožívali i popisovali úplně jinak. Co pro jednu stranu byl malý šťouchanec nebo dokonce něco, co fanoušci vůbec nezaznamenali, byl pro tu druhou jasný, nepřehlédnutelný faul. Říjnový projev někdejšího ministra Romana Prymuly představoval pro některé konečně informující a jasné vystoupení, pro jiné strategický Babišův krok, jak prostřednictvím tehdy důvěryhodného experta varovat veřejnost, pro další Babišova zbabělost vystoupit nebo Prymulova apokalyptická exhibice.

Je-li důvěra v autority ztracena, mizí i respekt k pravidlům, která zavádějí, co hůř: lidi je pak nedodržují z principu. Říká se tomu psychologická reaktance, česky furiantství. Každý má různě intenzivní potřebu osobní důležitosti a svobody. Je-li napadena, byť triviálně nebo i zdánlivě, silná averze vůči omezující autoritě vede k vzdoru a pohrdání. Pro člověka je neposlušnost cestou, jak dát najevo svou autonomii. Ilustrativní je německý experiment s loterií. Lidé mohli zalhat, kolik jim padlo na kostce bodů – nikdo nesledoval, kolik ve skutečnosti padlo a měli výsledek jen hlásit – a vydělat si nečestně pár eur. Účastníci obecně lhali málo, a když je výzkumníci nechali podepsat pochopitelný morální slib Tímto prohlašuji, že se budu chovat čestně, nepodváděl skoro nikdo. Lidé chápali situaci a jsou v zásadě čestní.

Jiné skupině hráčů před začátkem experimentu dali podepsat slib Tímto prohlašuji, že neporuším pravidla popsaná v pokynech. Porušení pravidel může vést k vyloučení ze všech budoucích experimentů. Téměř všichni podepsali. Leč absence vysvětlení pravidel, co a proč nakazují a vůbec výhružný styl vedly k tomu, že dvě třetiny lidí začaly lhát a podvádět. Tím je s komunikací konec. Nejde-li lidi přesvědčit, pro udržení pravidel pak nezbývá nic jiného než drakonická opatření a tvrdé tresty.

 

Strategie pro změnu názorů (svých i cizích)

Buďte k sobě upřímní. Zvažte, na základě jakých informací, za jakých okolností nebo z jakých osobních důvodů byste sami byli ochotni změnit názor. Odpovíte-li si, že nikdy, protože nemáte žádné osobní priority a stojíte vždycky na straně pravdy – pak radši s nikým nemluvte.

Zvažte perspektivu druhých. Přesvědčovat o rizicích kolapsu nemocnic někoho, kdo kvůli opatřením ztratil práci, hrozí mu exekuce a vidí, jak jeho dítě nezvládá on-line výuku, je arogance. Téměř nikdo nevládne pochopením pro záležitosti, které ho ničí. Namístě je empatie a uznání, že se vybírá z různě špatných opatření – a některá dopadnou na určité skupiny obyvatel mnohem tragičtěji než na jiné.

Uznejte složitost světa. V počátcích epidemie nikdo nevěděl, jaké můžou být důsledky viru, a během epidemie došlo k inflaci informací. Málokdo má schopnost a čas je sledovat. V podstatě jakékoliv původní názory na vir i na boj proti němu byly odůvodněné, vezmeme-li, jak málo bylo prokazatelně známo. Dosud neexistují důkazy, jak epidemii „nejlíp“ „řídit“; navíc různá opatření mají v různé fázi epidemie různou efektivnost u různých skupin lidí.

Přesvědčujte včas. Lidé se v názorech utvrzují, proto je u „přesvědčených“ dobré otevřít dílčí téma, které je pro ně nové. Nepřesvědčíte-li o bezprostřední nebezpečnosti covidu, je dobré zmínit jeho možné dlouhodobé, skryté dopady. Jde o novou nemoc a objevujou se důkazy o dlouhodobých negativních dopadech na zdraví uzdravených.

Nehodnoťte, ukažte cestu. Debata, jestli mrtvých „je“ či „není“ moc, zda české nemocnice „vydrží“ či „ne“, je prázdna smyslu. Jak je patrné, mýlit se bylo přirozené a zčásti neodvratné. Užitečnější než hodnotit je mluvit o tom, jak konkrétně věci fungují – uvažování nad procesem není natolik závislé na předchozím názoru, jak se věci mají. Zvažme ilustraci exponenciálního růstu na příkladu leknínů. Ty každý týden zdvojnásobí zarostlou plochu. Po dlouhých 48 týdnech pokryjou polovinu jezera. Za kolik týdnů pokryjí jezero celé? ... Hned týden následující. Pochopení tohoto principu pak znemožňuje vyřknout při exponenciálním růstu nakažených větu, že nemocnice „vydrží“ – i když se budou zdát těsně před kolapsem poloprázdné.

 

Psáno pro Finmag.

sobota 17. října 2020

Zajatci procesu

Na začátku tisíciletí při úsporné kampani v několika velkých amerických firmách vytvořili týmy složené z nadějných, mladších manažerů. Týmy měly odstranit byrokratické obezličky a různorodé neefektivnosti. Jak je popsal ředitel jedné ze společností, "byli to ti nejlepší a nejchytřejší"; zároveň lidé s praxí a zdravě skeptičtí vůči rychlým řešením složitých problémů. Měli navrhnout transformaci, aby organizace fungovala lépe, a odstranit dlouhodobé neřesti. Pak se měli vrátit do svých funkcí, eventuálně povýšit.  

Ačkoli členy transformačních týmů považovali mnozí za kariéristy a projekt za výtah na vyšší příčky hierarchie, překvapivě mnoho členů týmů nakonec odešlo a akceptovali méně prestižní práci jinde. Proč? 

Zprvu z upřímné analýzy organizace plynul unikátní vhled. "Bylo to, jako by slunce konečně vyšlo a nabídla se mi celá scenerie", uvedl jeden z manažerů. Odkryli, že většina zaměstnanců se sice věnuje svým činnostem a interaguje s kolegy, kteří jsou pro danou aktivitu důležití a své práci obvykle rozumějí. Perspektivě jednotlivce či oddělení však zůstalo skryto, že práce uvnitř systému je jiná, než jak funguje systém celý. 

Zpovídaní zaměstnanci popisovali, co a jak dělají, nicméně když transformační tým hledal hlubší důvody, proč to dělají či proč tímto způsobem, odpovědi nenašli. Zjistili, že se stejného výsledku dá dosáhnout jednodušeji, eventuálně činnost dělá trochu jinak jiné oddělení; nebo že celá činnost nedává smysl, protože nevychází ze správných informací. A i když je oddělení má, zase nemají příležitost či moc je využít...  

Mnoho organizačních procesů běželo, protože kdysi řešily specifický problém či je někdo spustil v reakci na nějakou potřebu, třeba státního orgánu či nějakou krizi; teď byly redundantní. Když zaměstnanci dělali produktivní práci, vnímali ji jen v kontextu svého oddělení. Ač jejich práce měla být organickou součástí firmy, vlastní oddělení se jim stalo celým světem. Zaměstnanci a řadoví manažeři věřili, že někdo "nahoře" to celé řídí a koordinuje. Nebylo to ale tak. Když transformační tým předložil zprávu generálnímu řediteli, zhrozil se: "Je to ještě více v prdeli, než jsem si kdy uměl představit."

Takto vypadá mapa pracovních procesů jedné firmy ukazující, jak organizace "funguje". Není se proto divit, že reakcí byly i vulgarismy...

Jeden člen týmu prozření popsal poeticky: "Začali jsme najednou rozumět všemu tomu plýtvání, nadbytečnosti a neschopnosti. Když něco nefungovalo, lidé se to snažili vyřešit. Zaměstnali další pracovníky, vytvořili pravidla, aby to běželo dále. Prostě to slepili. Nakonec však vidíte všude jen to lepení." Není to tak, že by jen členové týmu chtěli udělovat knížecí rady. Sami si uvědomili, že jejich vlastní kariéra byla jen lepením. "Byl jsem v byznysu deset let a jen jsem vše zhoršil. Jsem zodpovědný za všechen ten bordel," reagoval jeden. Po těchto uvědomění se mnozí už nechtěli vrátit na své původní pozice.  

Ruthanne Huisingová, která o těchto transformačních týmech sepsala studii, uzavírá, že si málokdo uvědomuje, jak špatně jsou organizace navržené řešit problémy. Málokterý manažer si to chce ale přiznat, protože pak by bylo vidět, že jeho práce nemá smysl. Takové organizace čekají na krizi, která je smete.

 

Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 1. října 2020

VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

neděle 27. září 2020

Dohnat a předehnat

Práce nám umožňuje stoupat společenským žebříčkem, a navíc dává našim životům smysl, nebo aspoň jeho iluzi. Proto ji budeme hledat i ve světě plném robotů.

Nebudu se tu pouštět do spekulací, zda a kdy zrovna vaše místo nahradí stroj nebo program. Nabídnu trochu přízemnější, ale možná důležitější předpověď: protože lidská přirozenost se nemění, pracovat budeme navzdory automatizaci dál. A nejspíš nás to bude bavit více než kdykoliv předtím.

Zelenější trávník

Kanadská psycholožka Claire Elizabeth Midgleyová s kolegy sledovala, co vlastně dělají lidé na Facebooku a Instagramu. Uhodli jste: hlavně se poměřují. A ne s ledajakými „přáteli“, ale právě s těmi, kteří mají zajímavější koníčky a mimořádnější dovolené. Málokdo vyhledává méně úspěšné, aby se mohl rochnit ve své nadřazenosti. Srovnávání se s hvězdami je skličující, ale právě tím nás evoluční mechanismus tlačí k vzepětí a k činorodosti.

Není náhodou, že mají terapeuti stále víc klientů trpících „strachem ze zmeškání“, známém už i z hovorové češtiny pod zkratkou FOMO. Kdekomu se zdá, že ostatní musí žít mnohem zajímavějším životem. Přátelé prožívají okouzlující chvíle, vzrušující výlety, čtou moudré knihy a poslouchají hlubokomyslné podcasty. Povečeří božskou manu a vyrazí na koncert, po kterém se se slavnými muzikanty potkají na skleničce u baru…

Jde o klam. Svůj život vnímáme komplexně: večer v restauraci obnáší vedle fotogenického jídla i nepohodlnou židli, nepříjemné setkání s expřítelkyní, divný smrad na toaletách, tramvaj plnou opilců cestou domů. U druhých vnímáme jen jejich chování, ne vnitřní prožitky. Fotka známých z michelinské restaurace vyvolá závist a zlost – ne úvahy o tom, že chodí ven, protože si doma už nemají co říct. Tato sociální komparace a s ní související snaha se vyšvihnout jsou těžko odbouratelné lidské vlastnosti, které budou hrát v budoucnu spíše větší než menší roli.

Práce je mi posláním

Ocitnete-li se ve větší firmě, patrně vás zarazí, že jsou vlastně všichni zaměstnanci manažery či experty. Názvy pozic dříve vyhrazené pouze pro vedoucí velkých týmů a pro špičky svých oborů najdete i u jmen řadových zaměstnanců. Z uklízečů se stali manažeři úklidu, z vrátných experti bezpečnosti a z personalistů manažeři pracovní spokojenosti.

Za inflací titulovaných pozic může z části ješitnost, z části opět touha vyčnívat. Je lepší být účetním expertem než fakturantem, byť jde o stejnou práci. Symbolicky vyšší status firmu nic nestojí a zaměstnance dělá šťastnějšími. Ideální benefit. Prsty v tom mají i profesoři obchodních fakult a konzultanti velkých firem, kteří v devadesátých letech začali klientům doporučovat, aby při motivování zaměstnanců využili lidské touhy po smyslu.

Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání. Kdo by se pak ptal po dobrých pracovních podmínkách?

Využití hlubšího smyslu jako dokonalého motivátoru proslavil před jedenácti lety Daniel Pink v knize, která vyšla česky jako Pohon. Firmy se rychle naučily přesvědčovat zaměstnance o tom, že zrovna tahle práce dá jejich životu smysl. Můžeme to vnímat jako ďábelský úskok, jak upoutat pracovníky v děsných profesích, i jako úžasný nápad, jak ulehčit lidem nezáživnou práci, kterou by nejspíš nakonec stejně někdo dělat musel.

Knihu Pohon / Drive - Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! od: Daniel H. Pink vydalo v českém překladu např. v roce 2017 nakladatelství Anag.

Obě perspektivy spojuje stejný problém: mají-li zaměstnanci skutečně tak důležitá poslání, respektive podlehnou-li této představě, dojdou většinou k úvaze, že tak důležitá práce vyžaduje i vysoké ocenění.

Představte si, že byste chtěli dvakrát vyšší mzdu. Jak byste to nadřízenému zdůvodnili? Pravděpodobně těžko, ostatně pokud by to bylo snadné, proč pořád berete polovinu, že. Firma by na vaše místo najala či povýšila někoho jiného, což neodvratně značí, že daná práce vaším posláním tak úplně není. Koneckonců zeptáte-li se náborářů na vlastnosti ideálního zaměstnance, pořád vám dají spíš popis obecného otroka.

Koho stroj nenahradí

Jak si ale všímá Adam Davidson v knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century („Ekonomika vášně: nová pravidla pro úspěch v 21. století“), stoupá počet zaměstnanců, kterým by firmy opravdu tak moc přidaly. Vedení dnes dokáže lépe než dřív vyčíslit přidanou hodnotu, kterou zaměstnanci generují. Automatizace vyžaduje standardizaci pracovních procesů. Takto standardizovatelné pozice značí, že jsou současní pracovníci nahraditelní jinými, a nakonec i algoritmem. Práce některých však standardizovat tak jednoduše nelze, protože je příliš unikátní či tvůrčí.

Knihu The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century od: Adam Davidson vydalo letos nakladatelství Knopf.

Zkuste si zodpovědět tři otázky: 1. Co nabízíte? 2. Kdo to nejvíc chce? 3. Proč to chce? Čím obecnější vaše odpověď bude, tím větší je riziko, že budete nahrazeni. Čím specifičtější, tím větší je naopak šance, že se tak nestane. Navíc vás zřejmě práce baví.

Ilustrací prvního přístupu může být nabízení účetnictví pro masy, které zkrátka potřebují splnit zákonné podmínky. Je to mechanická práce, kterou dřív nebo později nahradí Google Accounting. Mnohem hůř zautomatizujete účetní se zálibou ve vaření, která malým bistrům nabízí služby nejen účetní – díky svému portfoliu jim zařizuje nákupy surovin ve velkém, výměnu zkušeností nebo komunikaci s úřady.

Podle Davidsona jde typicky o pracovní pozice či podnikání kombinující koníčka, zájem o specifickou oblast či aktivitu, a zaměstnání. Zkrátka o skutečně naplňující, smysluplnou profesní dráhu, kterou lidé rádi projdou. 

 

Psáno pro Finmag.