sobota 16. května 2020

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.
Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.
Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.

neděle 3. května 2020

Blázni, hodiny a nedůvěra

Proč se Američané oblékají jako blázni, všechny hodiny ve Švýcarsku jsou seřízeny a v Česku vychováváme děti k nedůvěře? Za tím, kam se vyvíjí společnost jako celek, je způsob, jakým jsme se vyrovnali se zlomovými momenty.

Svou první mezikulturní zkušenost mám spjatu s panoptičností vzhledu i osobností spolužáků, když jsem chvíli studoval ve Spojených státech. Na semináři o problematice společenských změn vedle mě seděla studentka oblečená v sytě růžovém kožíšku, zahalená v něm od hlavy až k patě. Něco jako "medvědí" oblečky pro miminka. Bylo to nejspíše i pyžamo. Upřímně jsem si myslel, že je vyšinutá – bylo léto, navíc v Kalifornii – nebo že její přítomnost je experimentem přednášejícího, kterým v nás chce vyvolat reakci na její nekonformní oblečení. Leč nikdo nehnul ani brvou. Jiní studenti nosili na přednášky běžně sluneční brýle. Věřil jsem, že kvůli zakrytí šlofíka. Vstupovali ale vášnivě do debat. O variacích účesů, piercingu či tetování nemluvě. Bez uměleckého díla na kůži jsem vyčuhoval spíše já; košile a kalhoty v tom prostředí nutně působily dojmem nudné uniformy.

Bylo zřejmé, jak výrazně expresivnější a otevřenější Američané jsou. Když přednášející studenta pochválil za odpověď (a to dělal, i když úplně výborná nebyla), student radostí vykřikl, s kamarádem vstali a poplácali se. Reakce neodlišitelná od fotbalových fanoušků, radujících se z gólu vstřeleného jejich týmem. Diskuse bývaly spíše divadelním představením. Američané i při prezentaci fádních informací pobíhali po místnosti, bouřlivě gestikulovali a křičeli. Při představování semestrálních prací naopak jeden ze studentských týmů teatrálně zmlkl, všichni odešli z místnosti a přivedli bezdomovce. Tématem jejich studie byla sociální nerovnost a svými slovy "chtěli k prezentovaným statistikám přidat i osobní příběh". Na konci semináře jsme člověku v nouzi dávali peníze na ubytování.

Později, jako vyučující na několika českých univerzitách, jsem už nic podobného nezažil. Vrcholem nekonformity je, když si student v zadní lavici pustí během přednášky film na notebooku.

Vnější krize rodí tvrdá pravidla

Přestože jsou popsané odlišnosti jasné a neohromují nás (a existuje nespočet antropologických děl, která je popisují), dosud sociální vědy nemají ucelené vysvětlení, proč se lidé v různých částech světa chovají tak odlišně. Obvyklé vysvětlení, že je to dáno "jejich kulturou", je tautologie. Chceme-li pochopit mezikulturní odlišnosti, musíme přijít s důvodem, proč dojde ke zvratu a lidská skupina se začne chovat systematicky odlišně než jiná, podobná.

Psycholožka Michele Gelfandová z Marylandské univerzity (pdf) přišla s teorií, že kultury lze rozdělit ve spektru "sešněrované" až "uvolněné" dle intenzity pravidel, jež jejich obyvatelé ctí a které u spoluobčanů vyžadují. Pravidla na úrovni zákonů, konvencí, ale i norem vedoucích ke každodenní činnosti. Kupříkladu přijde vám v pořádku smát se nahlas v parku? Co ve výtahu? Či dokonce na pohřbu? Jak byste hodnotili, když někdo jí či se líbá v knihovně? V Japonsku, Jižní Koreji či v Pákistánu nemyslitelné ve všech případech, naopak v Brazílii či ve Spojených státech běžné či alespoň akceptovatelné.

Proč se ale intenzita pravidel tak liší?

Gelfandová tvrdí, že se společnost, která historicky čelila krizím, musí se semknout. Bez koordinace a spolehnutí na to, že se každý člen bude chovat, jak je třeba, by nepřežila. Nedostatek půdy, chybějící pitná voda, přelidnění či války se sousedy dokážou společnost zničit. Pakliže země čelí hrozbám, vznikají v ní silné normy regulující chování obyvatel a panuje silnější tlak na jejich dodržování. Takové země obvykle mívají i autoritářštější vlády či silnější náboženství. Tým Michele Gelfandové mezikulturním výzkumem potvrdil, že čím větším rizikům národ v historii čelil – od nedostatku potravin či vody po častější přírodní katastrofy – tím normami sešněrovanějším způsobem života jeho členové nyní žijí.

Knihu Rule Makers, Rule Breakers: How Tight and Loose Cultures Wire Our World od: Michele Gelfand vydalo v roce 2018 nakladatelství Scribner.
Pořádek na prvním místě. Doslova. Sešněrovanější národy mají i mnohem čistší veřejná prostranství – mají dokonce i lépe seřízené hodiny. Analýza odchylek času (pdf) na veřejných hodinách ukázala, že Švýcaři či Japonci je mají seřízeny dokonale, naopak v Brazílii či Řecku se míjely v mnoha minutách (i Česko dopadlo poměrně špatně, s průměrnou odchylkou půldruhé minuty).

Členové uvolněných národů naopak na konformitu a pořádek nevěří, za důležitější považují svobodu projevit své individuální preference či nezávislost. Vezměme Nový Zéland, který tu a tam čelí zemětřesení, jinak ale jeho nové obyvatele historicky žádné větší hrozby nepotkaly – ženy zde za život mají průměrně 21 sexuálních partnerů (dle jiné statistiky "jen" 13, i tak ale zůstávají na špici světového pelotonu), manželství mohou uzavřít i homosexuální osoby a limit na jízdu pod vlivem alkoholu je jeden z nejvyšších na světě. Novozélanďané nepoužívají při oslovování tituly a je zcela běžné chodit do práce i na významné akce velmi neformálně oblečen či naboso.

Teorie Michele Gelfandové je mocná i v tom, že platí na menších škálách, než jsou země či národy. Třeba u rodin. Koneckonců "jak se chovat" se učíme hlavně doma. V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené. Naopak čím vzdělanější či bohatší domácnost, tím menší apel na konformitu a větší důraz na nezávislost a vlastní identitu dítěte. Bohatství rodiny lze velmi přesně odhadnout jen z pár slov, která říkají rodiče dětem, jdou-li do školy – "hlavně nezlob a poslouchej učitelku" či "bav se a užij si to".

Nedůvěra rodí tvrdá pravidla

Bodem zvratu, za kterým se začne formovat specifická kultura, nemusí být jen historická či externí hrozba jako válkychtiví sousedé či přírodní katastrofy. Mohou to být i okamžité názory na stav společnosti. Francouzsko-americký tým ekonomů pod vedením Philippe Aghiona vyšel z předpokladu, že rodiče chtějí své ratolesti naučit, jak uspět, a vycházejí ze svých přesvědčení, jak společnost funguje. Aghion se zaměřil na oblast občanského soužití či obecně důvěry v druhé. Rodiče totiž mohou z dětí udělat, ad absurdum, paranoiky a učit je, že kromě vlastní rodiny jsou ostatní jen psychopatičtí sobci. Alternativně je lze učit důvěru v druhé, občanskou společnost a víru, že důvěra vede k reciprocitě a důvěryhodnosti většiny.

Tyto dva odlišné světonázory mohou dát rychle vzniknout dvěma kulturám. Pakliže si lidé ve společnosti nevěří, prosazují více moc státu a chtějí regulaci chování druhých – co se nesmí, kdo sem nesmí, jak se něco musí. Obecně nevěří, že druzí jsou schopni dobra. Je třeba přikazovat a kontrolovat.

Názorná je ilustrace, kolik různých úkonů musí splnit začínající podnikatel. V některých zemích se věří, že chce pochopitelně vydělat, ale zároveň chce mít na pracovišti dobré vztahy, proto zaměstnance netýrá, nechce ničit životní prostředí, protože v něm budou žít jeho děti atd. Není tedy třeba jej zahltit desítkami schvalovacích a kontrolních řízení a obludně komplexními zákoníky. Naopak v jiných zemích se věří, že nebude-li regulováno každé jednotlivé rozhodnutí podnikatele, okamžitě zničí svět.

Aghionův tým potvrdil, že čím méně si lidé ve společnosti věří, tím více daná společnost reguluje podnikatele; a naopak. Dále ukázali, jak odlišnost víry v druhé dává vzniknout odlišné dynamice země.

V zemích, které jdou cestou důvěry, občané nevyžadují na vše zákon a dohled. Chovají se civilně a učí to i své děti. Občanská společnost i podnikavost kvete. V zemích bez důvěry lidé od druhých očekávají jen podlost a korupci; sami se tak chovají. Pro řešení zhoršující se situace se obracejí k státu, pro který však pracují stejně nedůvěryhodní a podlí lidé. Společnost je stále regulovanější, korupce se šíří a je čím dál lukrativnější.

Lidé si dále potvrzují své názory, že sobeckost a intriky vedou k úspěchu, a učí to své děti. Česko je dle Aghionova týmu zhruba uprostřed obou extrémů, budoucnost, v níž skončíme, je tedy (zatím) otevřená.


Psáno pro Vesmír.

pátek 1. května 2020

Chudoba debilizuje

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává.

Až budete zase stát před pokladnou s plným košíkem, zkuste si tipnout, kolik zaplatíte. Ženy budou přesnější než muži, protože nakupují častěji. Znalost cen také souvisí s věkem, starší budou přesnější než mladší. Leč vůbec nejpřesnější odhad budou mít chudí.

Bohatí házejí do košíku, co se jim líbí. Tu a tam se podiví nad zdražením nebo využijí slevu, obecně však nemají tušení, kolik je nákup bude stát. Při odhadu se mýlí až trojnásobně. Pro nízkopříjmového člověka je však pohyb obchodem matematickou úlohou. Má v hlavě rozpočet, kolik může utratit, prostudoval slevový leták, zná cenu každé položky v košíku, a je si proto na desetikorunu jist, kolik zaplatí. Účet si pak navíc pamatuje.

Chudí také častěji odhalí triky supermarketů. Zhruba čtvrtinu zboží je paradoxně levnější kupovat po kuse než ve velkém balení. Chudí nepodlehnou, jelikož sledují, kolik stojí přepočet na kila, kusy či litry.

Výhodně nakoupit je pro hlavy chudých přitom to nejmenší. Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

A teď se soustřeď

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir se dovtípili, že síla chudoby dokáže lidi stahovat do stále horší situace, protože jim zcela vyčerpá mentální kapacity. Chudí mívají nižší vzdělání a snáz podléhají dezinformacím. Jsou méně pečliví při braní léků, častěji je vynechávají nebo berou špatné dávkování. Jedí horší jídlo, třeba z polotovarů. Rizikověji pijí alkohol. Jelikož i méně dbají na prevenci, umírají o celé desetiletí před průměrnou dobou dožití. Častěji sázejí v hazardních hrách a končí v exekucích. Pochopitelně ne každý chudý je takový, ale v porovnání s bohatými si stojí v uvedených kategoriích hůře v jakékoliv zemi světa.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much od: Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir vydalo v roce 2013 nakladatelství Allen Lane.


Při jednom z experimentů odchytávali obyčejné Američany na nákupech a ptali se jich, jak by při neočekávané události dokázali v krátké době sehnat dvě stě dolarů, zhruba pět tisíc korun. Nato měli řešit Ravenovy progresivní matrice, tedy IQ test, v kterém se odvozuje posloupnost symbolů, takže výsledek nezávisí na sečtělosti a vzdělání řešitele jako IQ testy založené na slovech. Výzkumníci pak porovnali, jak si v testu vedli lidé z domácnosti v nejnižší čtvrtině příjmů, a naopak ti bohatí.

Výsledky obou skupin byly naprosto stejné. Chudoba z toho rozhodně nevychází jako důsledek nízké inteligence.

Proč se ale nejdřív ptali na těch dvě stě dolarů? Protože jiná skupina řešila stejný úkol, jen si měla nejdřív představit, že potřebuje sehnat dva tisíce dolarů, přibližně padesát tisíc korun. Tedy částku, kterou by podle statistik polovina Američanů nedokázala rychle poskládat. Výkon bohatých se v testu nezměnil, naopak chudí tentokrát propadli – ztratili 13–14 IQ bodů. O tolik klesne lidem inteligence po dvoudenní spánkové deprivaci.

Asi netřeba popisovat další experimenty. Zvažte, jak špatně se vám přemýšlí či pracuje, když přemítáte nad ranní hádkou s manželem či manželkou nebo konfliktem v zaměstnání. Soustředění je v prachu a práce neodsýpá. Chudí přitom zažívají stres z nedostatku peněz neustále. A nutnost okamžitě získat balík peněz, byť hypoteticky a v experimentu, u nich vyvolala stres doslova debilizující.

Tati, čti mi

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry…

Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Důsledky intenzivně dopadají zejména na děti z chudých domácností. Jejich rodiče mívají méně konzistentní styl výchovy, podle momentální únavy děti za stejné chování někdy odměňují, jindy trestají. Ty pak v ničem nevidí pravidla. Méně jim čtou a vysvětlují, naopak jim častěji zapínají televizi. Nejde však nutně o neschopnost či neznalost. Je to důsledek nedostatku času a trpělivosti, odčerpaných celodenním stresem.


Psáno pro Finmag.

sobota 28. března 2020

Pomoc bližnímu

Když se Margaret Meadové, americké antropoložky proslavené výzkumy na Nové Guineji, zeptali, jaká je první známka civilizovaného kmene, odpověděla překvapivě "zhojená stehenní kost". Archeologové ji našli nedaleko místa, kde před patnácti tisíci lety bylo patrně stanoviště menší tlupy lidí. Přežití staršího člověka se zlomenou nohou vyžadovalo, aby se o něj týdny až měsíce někdo staral. Nosil mu jídlo a vodu, chránil jej před zvířaty, odnesl jej do bezpečí, bylo-li třeba. Téměř jistě se muselo zapojit několik osob.

Úvodní příběh je čerpán z knihy: The Best Care Possible: A Physician's Quest to Transform Care Through the End of Life od: Ira Byock, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Avery.

Mnoho druhů zvířat pečuje o svá mláďata a některé krátce i o zraněné či nemocné dospělé. Žádný jiný tvor na Zemi ale neobětuje tolik času a energie, aby dlouhodobě chránil nejzranitelnější, nemocné či umírající bližní.

Z pohledu biologie by se takové chování vůbec nemělo vyvinout. Pomáháte-li někomu, obětujete zdroje, které byste mohl vy či vaši potomci využít. Sentimentální tvorové, kteří tráví čas pomocí ostatním, by rychle vyhynuli. Pomoc starým a cizím lidem evolučně nedává smysl, a aby takové chování bylo udržitelné, je třeba očekávání, že vám pomáhaný službu eventuálně oplatí. Nicméně u starých, nemocných či vážně raněných právě toto očekávat nelze. Své útrapy nemusejí přežít.

Argument se vžil pod pojmem "bankéřův paradox": úvěr nejvíc potřebuje firma, která balancuje na hraně existence. Ta je ale pro bankéře nezajímavá, protože představuje přílišné riziko. Ti by nejraději půjčovali velkým, prosperujícím společnostem s účty plnými peněz, protože u nich je riziko nesplacení úvěru nejmenší. Takové firmy ale úvěr nepotřebují. Lidé tento paradox rozlouskli investicemi do dobré reputace a zisku přátel. Vybudujete-li si s někým blízký vztah, vznikne morální zájem o jeho blaho a pomáháte mu na základě jeho potřeb, ne na základě svých nákladů.

Ve studii Michaela Enta a kolegů účastníci hodnotili, jak se někdo zachoval, když byli v úzkých, a naopak jak se zachovali, když někdo potřeboval pomoc. Pomoc sobě lidé vnímali jako mnohem přínosnější, cítili se víc vděční, než pomáhající tvrdili, že obětovali. Pomáhající naopak výrazně podceňovali, jak moc jim je ten, komu pomáhají, vděčný. Zejména pomoc cizincům měla největší rozdíl výnosů, tedy pociťovaného vděku a nákladů – vnímané oběti pomáhajícího. U přátel a rodiny jsou výsledky stejné, jen náklady pomáhajícího byly vyšší – pochopitelně, pro nejbližší jsou lidé ochotni obětovat téměř cokoli.

Lidé s mnoha skutečnými přáteli mají o 50 % vyšší pravděpodobnost přežití než lidé se slabšími sociálními vztahy. Silná přátelství souvisejí s vyšší délkou života víc, než jej kouření či konzumace alkoholu snižuje, a jsou dokonce mocnějším faktorem než stravovací návyky nebo cvičení.

Přínosy pomoci bližnímu systematicky převyšují náklady pomáhajícího, zvyšují proto prosperitu rodiny i celé společnosti. Platí ale i opak: škození druhým blaho ničí, protože pachatelé získávají mnohem méně, než oběti ztrácejí. Dobré a zlé činy nepřenášejí jen zdroje od jednoho ke druhému, přinášejí navíc dobro – či naopak utrpení.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 8. února 2020

Konzervy a otvíráky

Nejtěžším úkolem pedagoga na podnikohospodářské fakultě je naučit studenty podnikatelské invenci. Skoro každý věří, že prosadit se v businessu vyžaduje novou, vysoce pokrokovou technologii (či, jsou-li cyničtí, kontakty ve státní správě pro veřejné zakázky). Nicméně, na rozdíl od vědy či techniky, v podnikání není nutné posunout hranice poznání. Plní se touhy spotřebitelů. A to jde často jednoduchým nápadem, jen trochu jinou perspektivou, jak lze řešit jejich problémy a potřeby. Má oblíbená ilustrace je, trochu nečekaně, vynález konzerv. 

Pro kontext: každá armáda měla vždy problém s dodávkami potravin. Bylo jich třeba ohromné množství a neustále. I když měli vojevůdci štěstí na momentální hojnost, většina potravin se velmi rychle zkazila. Většina mrtvých ve všech historických válkách tedy nebyla v bitvách, ale v důsledku onemocnění, nejčastěji ze špatného či chybějícího jídla.

Až francouzskou armádu koncem 18. století napadlo problém systematicky řešit a vypsala inovační soutěž – nabídla obří finanční cenu komukoliv, kdo představí univerzální metodu dlouhodobého uchovávání potravin. Samozřejmě tou dobou již existovalo mnoho postupů: sušení, uzení, solení či různé způsoby fermentace. Leč potraviny ztratily na chuti, postupy se hodily jen na specifické potraviny a často jim ničily nutriční hodnotu.

Cenu vyhrál Nicolas Appert vynálezem zavařování. Na jeho příběhu je inspirativní i to, že svou úspěšnou invenci založil na řadě chybných teorií. Domníval se totiž, že jídlo se kazí vzduchem, doslova. Proto potraviny zpočátku dával do sklenic, ucpal je korkem a zalil voskem. Věřil, že metoda garantuje trvanlivost všech potravin stejně jako je tomu u vína. Samozřejmě to nefungovalo, protože málokterá potravina dokáže ušlechtile alkoholově kvasit. Zejména pokusy s masem se ukázaly jako velké, smradlavé a smrtelné zklamání. Appert ale metodu dále precizoval. Napadlo jej, že zahřátím sklenice a následným zchlazením se mezi uzávěrem a obsahem vytvoří podtlak, který dokonale zabrání vniknutí vzduchu. Čtrnáct let proces modifikoval až dospěl k úspěchu: pevné uzavření sklenice a její převaření. Kombinace těchto postupů dokázala uchovat potraviny nezkažené a jejich chuť byla k nerozeznání od čerstvě uvařeného jídla. To vše Appert dokázal před objevem Louise Pasteura, že za kažením potravin stojí mikroorganismy. Převaření nebylo až tak nástrojem podtlaku, jako efektivní eliminací těchto mikroorganismů.

Appert od francouzské armády získal cenu, nicméně komerčního úspěchu se nedočkal. Ten čekal až na Angličana Petera Duranda, který roku 1810 patentoval plechové konzervy jako mnohem praktičtější nádoby. Appertovy sklenice byly moc těžké, rozbitné a drahé. 

Příběh je založen na knize Food: A Very Short Introduction od: John Krebs, vydalo ji v roce 2013 nakladatelství Oxford University Press.

Říkáte si, že celý příběh je spíše popisem úmorného bádání na hranici tehdejší vědy než jednoduché podnikatelské invence. A máte pravdu. Příběh pokračuje. Ačkoliv se konzervy továrně vyráběly od roku 1812, kromě vojenské poptávky byly velmi málo populární. Důvodem bylo složité otevírání. Až do roku 1855 totiž nikoho nenapadlo vymyslet otvírák a plechovky se v domácnostech otevíraly dlátem a kladivem (vojáci konzervy otevírali bajonety). Až vynález v pravdě triviálního výrobku – otvíráku na konzervy, vedl k obřímu boomu konzervárenského průmyslu.

Většině studentů příběh přijde moc komplikovaný na jednoduchou pointu, že příležitost k podnikatelskému nápadu leží kdekoliv. Mám proto jiný, instantní – kolečka na kufr. Je totiž v pravdě nepochopitelné, že skoro celé své dějiny byly kufry noseny. Až v roce 1972 byl podán první patent na kufr s kolečky a současné modely s teleskopickým držákem mají původ až roku 1991. Lidstvo dokázalo vynalézt antibiotika, vyrobit atomovou pumu či poslat člověka na Měsíc a přitom své kufry nosilo v rukou.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 7. prosince 2019

Když jde jen o hovadiny

Patrně máte podobnou zkušenost. Stojíte před obrazem v muzeu moderního umění a zdá se, že jde toliko o náhodné stříkance barvy. Tu a tam snad dávající odkrýt nějakému tvaru. Hledáte, jaký význam obraz má či jaké emoce prožíváte, ale brzy vás ovládne úzkost. Pocit zmaru z nepoznatelného a instinktivně váš pohled míří k popisku obrazu. Konečně úleva, popis otevřel, že obraz opravdu může být zobrazením…

Lidé se liší v oblibě abstraktního umění. Ti, kteří mají rádi strukturovaný svět a pořádek, jej nevyhledávají; naopak lidé rádi objevující nové a preferující nekonformitu se pro něj nadchnou. Rádi totiž prozkoumávají, co v nich vyvolává.

Všichni však nesnáší, nemá-li umění význam žádný. Kdyby umělec řekl, že se mu vylily barvy na plátno, zaujme málokoho. Stejně polité plátno, k němuž malíř prohlásí, že jde o zobrazení jeho rozervaného vztahu s otcem, vyvolá úžas.

Martin Harry Turpin, kanadský psycholog, se se svým týmem (pdf) dovtípil, že umělci mohou jednoduše manipulovat veřejností tím, že nesmyslným dílům přidají popiskem zdánlivě hluboký význam. Inspirovali se studiemi, které zkoumají tzv. "pseudohluboké hovadiny". Jde o tvrzení, která neaspirují na pravdu či faktický popis skutečnosti, ale ani nutně nejde o lži; jde o poutavá tvrzení nabízející zdání hloubky a vhledu.

Mluvčí pseudohluboké hovadiny používá, chce-li zaujmout a přitom zakrýt absenci obsahu své řeči; znáte to, problémem světa je "negativní láska", podnikatelé by měli "strategizovat business architekturu" či "budoucnost bude patřit astrální neoddělitelnosti".

Tým psychologů nechal softwarem vygenerovat náhodné barvy a tvary, které vypadaly jako abstraktní malby – ač pochopitelně – u jejich zrodu nebyl žádný význam. Následně nechal vygenerovat náhodně i popisky, tedy sousloví, která dávala gramatický smysl, ale jinak byla smysluprázdnou skupinou slov; třeba jako "nedefinovaná jedinečnost bolesti" či "patologický interiér vnějšku". Typické pseudohluboké hovadiny.

Následně psychologové k nějakým kresbám přiřadili popisek a k dalším nikoliv a měřili, zda pseudohluboká hovadina zvýší vnímání obrazu jako majícího hluboký význam. Přesně to také nalezli.

Asi si říkáte, že když vše bylo náhodně vytvořené a bez smyslu, lidé mohli některý popisek využít a v malbě smysl najít. Turpin s kolegy proto udělali experiment znovu a k obrazům přiřazovaly popisky s pseudohlubokou hovadinou a i popisky, které byly pokusem o deskripci zobrazeného, tedy kupř. "abstraktní prvky" či "mix barev". Obrazy s pseudohlubokou hovadinou byly však stále hodnoceny jako mající mnohem hlubší význam než obrazy s popiskem a obrazy bez popisku.

Příklady využitých abstraktních obrazů generovaných počítačem. První je pojmenovaná pseudohlubokou hovadinou ("nedefinovaná jedinečnost bolesti"), druhá nezajímavým popiskem ("abstraktní prvky") a třetí je bez popisku. Popisky i obrazy se v experimentu náhodně střídaly.

Na závěr tým sebral popisky z reálných abstraktních děl a vytvořil opět několik pseudohlubokých hovadin a nechal respondenty hodnotit, jak hluboký smysl všechna tvrzení mají. Zjistili, že respondenti nejsou schopni rozeznat autentický popis díla a náhodně vygenerované hovadiny.

Výsledky jednoznačně ukazují, že pseudohlubokými hovadinami umělci (nebo kurátoři či majitelé galerií) odbornou i laickou opravdu oslní a vytvoří zdání díla s hlubokým významem. Nejsou přitom jedinou skupinou, která používá pseudohluboké hovadiny k zisku statutu bez velké snahy. Hovadiny pohříchu umocňují prestiž mluvčího v mnoha dalších oborech a volba ovací či pískotu je jen na nás, posluchačích.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 19. října 2019

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.
 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

neděle 13. října 2019

Kreativní vyčůránci

Kreativita je schopnost přicházet s novými řešeními problémů. Říká se jí i divergentní myšlení, jelikož vyžaduje schopnost porušit typické vnímání situace a představit si ji v nezvyklém zarámování.

Ilustrujme to jednoduchým testem. V jedné minutě zkuste přijít na co nejvíc užití slova "cihla".
Všechny asi napadne "součást stavby", "zarážka pod kolo" nebo "po někom ji hodit" (u mužů se jako zbraň objevuje nejčastěji v prvních pěti odpovědích). Tvořiví lidé dokážou za minutu přijít i na dvacet příkladů. Skutečně kreativní ale trkne, že nemusí jít jen o stavebninu a přihodí i "cihlu čedaru", jméno "Jiří Cihla" nebo název firmy. Kreativita umožňuje nahlížet na problém zcela odlišnou perspektivou. Proto je široce oceňovanou schopností v umění, vědě i byznysu.

Sem s odměnou

Na druhé straně může tato schopnost lámat normy uvažování znamenat i morální problém. Francescu Ginu z Harvard Business School a Dana Arielyho z Duke University (pdf) napadlo, že pokud se kreativita vyznačuje schopností porušovat pravidla, nemusí jít jen o zažité způsoby myšlení při řešení problémů, ale i o společenské normy a zvyky.

Kreativnější jedince prostě napadne víc způsobů, jak řešit nejrůznější situace, včetně způsobů nečestných. Navíc snáz nalézají racionalizace podvodného chování.

Poučné je sledovat vývoj této schopnosti u dětí. Zákazy jsou pro ně zprvu svaté. Pak je začnou porušovat, ale cítí vinu. Nakonec snězení cukroví obhajují tím, že je zachránily před zkažením,... a z "nikdy nelhat" se stane "nechtěl jsem, aby ses o mě bála". A tvořiví lidé jsou právě v takových racionalizacích, či chcete-li výmluvách, lepší. Gino a Ariely laboratorně potvrdili, že kreativnější osoby jsou skutečně ochotnější podvádět. Subjekty svého experimentu náhodně rozdělili na dvě skupiny. V jedné povzbudili kreativnější mód myšlení, nechali ji číst texty plné slov jako originalita, inovativnost, vynález, představivost, nápady… Druhá skupina naopak četla nudný text. Nato výzkumníci ověřili, jestli tato manipulace fungovala a při řešení úloh členy první skupiny potkalo víc kreativnějších nápadů. Potvrdilo se. Nakonec pak účastníky pokusu nechali hrát hru, ve které šlo vydělat peníze. Úkol byl prostý: během pěti minut najít v řadě čísel dvě, která dohromady dávají 10, tedy například 4,56 a 5,44. Za každou nalezenou dvojici dostal participant přibližně 6 korun. Gino a Ariely nechtěli vidět důkazy, stačilo jim slyšet, kolik dvojic účastník napočítal. Vytvořili tak silnou motivaci lhát.

Jelikož měli všichni stejné podmínky, průměrně by v "kreativnější" i "normální" skupině měl každý najít stejný počet dvojic. Nicméně v kreativnější skupině jich nahlásili mnohem víc. Studie sledovala i vliv inteligence a nepotvrdilo se, že by kreativnější lidé byli o mnoho inteligentnější. Zato kreativita přímo vedla ke lhaní.

Spojené nádoby

Dosud to byl jen jeden bizarní psychologický experiment, nicméně tým ekonomů Williama Griesera Rachel Liové a Andreie Simonova (pdf) potvrdil, že vztah mezi vyšší kreativitou a vyšší nečestností platí i v reálném světě. Využili úniku dat z AshleyMadison.com, webové seznamky zaměřené na mimomanželské poměry (její slogan zněl "Život je moc krátký, abys zůstal svatý"). Přes 47 tisíc uživatelů z USA se do ní totiž registrovalo pod firemním e-mailem, a když hackeři v červnu 2015 ukradli a posléze zveřejnili informace o uživatelích, bylo možné zjistit, v jakých firmách je větší počet zaměstnanců, kteří berou své manželské sliby "kreativněji". Tým ekonomů tak získal poměrně dobrý ukazatel nečestnosti lidí.

Předpokladem výzkumu bylo, že jsou etické hodnoty organizace v důsledku průměrem hodnot jejích zaměstnanců, ať už firmy u svých zaměstnanců určité etické hodnoty vytvářejí, nebo naopak přitahují jejich nositele. Pakliže je mezi zaměstnanci firmy vyšší míra aktivních členů záletové seznamky, lze usuzovat, že se organizační kultura vyznačuje vyšší tolerancí k porušení manželského slibu, což může souviset s dalším neetickým chováním. Grieser s kolegy skutečně potvrdili, že větší účast zaměstnanců v seznamce koreluje s vyšetřováním firmy pro účetní nesrovnalosti či podvody a také finanční analytici tyto firmy častěji podezřívají z korupce. Dosud asi žádné překvapení. Leč v souladu s teorií, že nečestnost může být projevem kreativity, ekonomové zároveň ukázali, že "nečestné" firmy se vyznačují i vyšší inovativností, měřenou intenzitou a efektivitou výzkumu a vývoje, počtem a diverzitou patentů a mírou jejich využití.

Mapa ukazuje intenzitu ročního průměrného počtu aktivních účtů (na milion obyvatel) stránky AshleyMadison v USA.

Na druhé straně se nedá říci, že by jim inovativnost k něčemu byla, protože "nečestné" firmy jsou zároveň mnohem víc zadlužené, mají vyšší volatilitu akcií a obecně i mnohem vyšší pravděpodobnost bankrotu.

Samozřejmě může existovat několik mechanismů, které nalezenou korelaci vysvětlují: neformální kultura nových startupových firem bez pevně daných procesů, hierarchie a byrokracie můžou přitahovat kreativní jednotlivce. Absence pravidel zároveň uvolňuje prostor nečestnému chování. Některé firmy mou při najímání zaměstnanců či při povyšování manažerů upřednostňovat kreativitu a (nezáměrně) upozaďovat morální integritu a další charakteristiky, čímž nevědomky dají vzniknout i neetické kultuře.

Výzkum (nejen) firmám připomíná nepříjemnou nutnost hledat přijatelnou míru mezi úrovní kreativity a respektem k společenským normám.


Psáno pro Finmag.

sobota 12. října 2019

Neschopný jako šéf

Jednou z nejméně intuitivních pouček, se kterou se studenti u nás na fakultě podnikohospodářské setkají, je tato: "Nejlepší pracovníci nemusí být nejlepšími manažery." Poučka je někdy nazývána Peterovým principem; dle Laurence J. Petera, který ji takto formuloval již v 70. letech, platí, že povyšuje-li organizace své členy dle výkonu na současné pozici, musí se každý eventuálně dostat na pozici, na kterou nestačí a na níž ustrne. Svůj princip – zčásti ironicky – rozvedl tak, že v hierarchické organizaci povýší každý zaměstnanec na takový stupeň, jenž odpovídá jeho úrovni neschopnosti, a práce je vykonávána jen těmi, kdo do tohoto bodu ještě nedospěli. Organizace se proto vyznačují téměř univerzální neschopností svého vedení.

Názornou ukázkou principu je letošní studie tria amerických ekonomů Alana Bensona, Danielle Liové a Kelly Shueové. Ve firmách v USA vyhodnotili výkon 53 035 obchodních zástupců, z nichž 1531 bylo povýšeno do vedoucí pozice. Potvrdili, že obchoďáci s vyšší produktivitou – s vyššími tržbami zajištěnými pro svou firmu – jsou povyšováni na obchodní ředitele častěji. Nicméně čím schopnější obchoďák byl, tím horším manažerem se stal.

Mechanismus Peterova principu vysvětluje, že být schopným obchoďákem může spočívat v osobní tvrdosti, neústupnosti, možná až sobeckosti a ochotě dosáhnout obchodu "za každou cenu". Na druhé straně, dobrý obchodní ředitel musí vládnout sociálními dovednostmi: musí umět sdílet informace, motivovat podřízené, mít v mysli nejen krátkodobé cíle, ale i dlouhodobější vizi.

Graf (A) zjednodušeně ukazuje, jaká souvislost mezi intenzitou prodejů (residualized log sales) a pravděpodobností povýšení (probability of promotion). Je názorně vidět, že schopnější obchoďáci jsou povyšováni častěji. Graf (B) ukazuje tutéž intenzitu prodejů obchoďáka, který byl povýšen a jak nato byl tým pod jeho vedením produktivní (manager value added). Opět se dá rychle odvodit, že dobří obchoďáci jako ředitelé spíše svým lidem škodili.
 
Závěry studie jistě neplatí absolutně. Někteří lidé vládnou sociálními dovednostmi, inteligencí i tahem na branku; jiní jsou naopak mimořádně neschopní sociopaté, a k povýšení se přesto dostanou. Německý ekonom Matthias Kräkel akcentoval právě toto vysvětlení organizační neschopnosti. Tvrdí, že schopní lidé jsou si vědomi svého umu a znalostí, proto jim tolik nejde o kariérní šplh a pletichaření ve firmě. Vědí, že dobrou práci najdou všude. Firma to ví také a je ochotna vyplácet jim velké benefity i na nižší pozici. Neschopní pracovníci naopak tuší, že jinde práci nenajdou, a tak je pro ně racionální usilovat ve stávající organizaci o funkce a moc. Kräkelova teze, že organizace vedou neschopní, kteří se do vysokých pater řízení dostali svými politickými, ne profesními dovednostmi, obecně ale spíše neplatí (leč, pochopitelně, v politických organizacích platí bezezbytku).

Studii lze odbýt i tím, že svět obchodních vyjednávání je jiný, než je tomu kdekoliv jinde. Leč zjištění platí i v jiných oborech. Ve vědě, medicíně či v průmyslových technologiích jsou často nejproduktivnější inteligentní či kreativní lidé, jimž se však nemusí dostávat organizačních dovedností. Tvůrčí člověk může mít období mimořádné produktivity a pracovat nepřetržitě a naopak dny útlumu, kdy neudělá pořádně nic; může být chaotický, ignorovat pravidla a povinnosti, ale organizace jej podrží. Stane-li se však manažerem bez snahy naučit se nové věci a má-li to být nyní on, kdo podporuje druhé, vyhoří.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 15. srpna 2019

Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.