sobota 4. září 2021

Jak drahá je nečestnost

Vyplňujete formulář, daňové přiznání či oznámení pro pojišťovnu. Nečekaně je mezi prvními políčky uvedeno: Prohlašuji, že vše, co níže vyplním, je pravda. Poté podpis a až pak všechny další položky. Formulář by působil nezvykle – podpisem se standardně stvrzuje pravdivost na konec –, leč asi byste se nad zvláštností hlouběji nezamýšleli.

Za designem formuláře s-podpisem-na-začátku stojí psychologická teorie tvrdící, že jsou-li lidé upozorněni na svou identitu, chovají se morálněji. Zdá se to psycho-logické: když ve formuláři zalžete, podpis na konci vás nepřesvědčí, abyste cokoli opravili. Naopak slib stvrzený podpisem na počátku může zdůraznit maximu být čestnými. 

V roce 2012 vyšla vlivná studie, která teorii potvrdila. Tým složený z předních amerických psychologů a ekonomů, mezi nimiž byl i populární Dan Ariely, ukázal v laboratorních úkolech a terénní studii, že zdůraznění identity podpisem vede k čestnosti. Nejpůsobivější byl pokus pořádaný ve spolupráci s pojišťovnou. Její klienti dostali formuláře k vyplnění ujetých kilometrů, dle nichž se počítá pojistka – čím více najeto, tím vyšší pojistné –, přičemž některé formuláře byli standardní, jiné náhodně vybrané s-podpisem-na-počátku. Byl zjištěn obrovský efekt: klienti vyplňující formuláře s-podpisem-na-začátku přiznali o desetinu více najetých kilometrů než skupina s běžným formulářem. 

Úskalím bylo, že jiné studie tento efekt nenašly. Původní tým autorů proto provedl replikaci vlastního laboratorního výzkumu, přibral další kolegy, na jiných účastnících zopakoval stejné úkoly – a nenašel nic. V roce 2020 publikovali novou studii uzavírající, že efekt nemusí být reálný a zveřejnili i všechna svá data – původní i nová.

Leif Nelson, Joseph Simmons a Uri Simonsohn, američtí psychologové, data stáhli a bylo zjevné, že ta z pokusu s pojišťovnou nemohou být reálná. Například každý počet kilometrů, ať už deset km, tři tisíce km nebo 70 tisíc km, ujelo stejný počet klientů – to je krajně nepravděpodobné. Většina lidí jezdí "průměrně", málokterý motorista nejezdí skoro vůbec či naopak pořád. Data byla také duplikována, přičemž zdvojená byla jiným písmem. Bylo evidenní, že data někdo vyrobil, navíc tak, aby podporovala testovanou teorii.  


Dole je graf, jak by histogram ujetých kilometrů (zde mil) měl vypadat (a skutečně vypadá dle dat z Velké Británie). Málo lidí jezdí málo, extrémně málo lidí jezdí moc. Většina najede "průměrně" 5 až 10 tisíc mil (nejvyšší sloupce; tmavě modré pro auta stará 4 roky, světle modrá pro auta stará 10 let a nejsvětlejší pro dvacetiletá). Nahoře data vykázaná ve studii: bez ohledu na počet mil, najede je vždy prý stejný počet lidí, nikdo prý zároveň nenajel více než 50 tisíc mil.
 

Po omluvách a žádostech o stažení studie prst všech spoluautorů ukázal na Dana Arielyho, který jediný s pojišťovnou komunikoval. Ten se však odpovědnosti zřekl a tvrdí, že data tak obdržel a jen je nezkontroloval. Je lajdákem, ne podvodníkem. Nesrovnalostí se ale objevilo více. Předně o studii mluvil od roku 2008 – patrně dříve, než byla vůbec "provedena". Jiný Arielyho výzkum musel být odvolán, protože byl špatně statisticky vyhodnocen a Ariely se vymlouval, že původní data ztratil. Další výsledky si patrně vymyslel zcela. Na svoje očištění chtěl podstoupit detektor lži, o kterém ví (či by vědět měl), že je při identifikaci lhaní extrémně nepřesný.

Na jedné straně je tento podvod ironický, protože jedna z Arielyho knih má podtitul Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, který bezesporu dokázal. Na druhé straně Arielyho pád ukazuje i posun ve vědeckém zkoumání jakým je zveřejňování všech dat, aby kdokoliv mohl zjištění ověřit. Jsou více vyžadovány a oceňovány replikace, tedy potvrzování, zda dříve nalezené výsledky jsou skutečné, nejen náhodným šumem, který působí zajímavě. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 26. srpna 2021

Zachraňovat planetu může každý

Po vydání zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu nastaly tradiční monology dvou neposlouchajících se. Jeden tábor – správně – připomíná, že alarmismus není řešení. Již od prvního varování od OSN v roce 1972, kdy Zemi zbývalo pár let, než na její záchranu bude pozdě, je zjevné, že se strašení nenaplňuje. U svobodomyslných tyto zprávy nyní vyvolávají toliko vzdor, u bojácnějších zmar a apatii.

Druhý tábor naopak – a také správně – reaguje, že neschopnost přesně predikovat, v čem a jak moc špatně na tom Země bude, neznamená, že situace se nezhoršuje. Klima se zjevně mění a souhrnně spíše k horšímu pro lidstvo. První v řešení spoléhají na technologické inovace a adaptaci na nové podmínky; druzí preferují bezprostřednější regulace a příkazy. Tento komentář nemá ambici zamotanou diskusi rozseknout. Mou pointou je, že zájem o prostředí i v Česku pomalu narůstá, jsme ve špici v recyklaci a mnoho lidí už nechce toliko stát opodál environmentálním problémům – co tedy běžný občan zmůže?

Apel na zájem o blízké

Nejprve se vypořádejme s jednou z nejčastějších námitek proti environmentálně zodpovědnému chování, tedy že individuální změna chování globálně nic nezmění. Jistě, environmentální politika vyžaduje vládní opatření a mezivládní koordinaci, ať už jde o uhlíkovou daň, či jinou regulaci externalit typu zplodin a odpadu od dopravy po průmysl. Individuální úspory jsou absolutně dopaduprázdné.

Příkladem, i malá farma promrhá denně množství vody, co běžná rodina může uspořit za rok omezenou spotřebou, používáním užitkové vody na toaletě či vzduchové sprchy místo vany (sprcha, která nasává vzduch, sníží spotřebu vody a je i příjemnější). Komparace s plýtváním a znečištěním v průmyslu by byla cvičením v absurditě. Koneckonců i já se smál známému, který do práce jezdí na kole, aby snížil svou uhlíkovou stopu. Načež jeho celoroční snaha přijde vniveč, když si zaletí do Španělska k moři.

Ač jsou tyto individuální úspory irelevantní a nekoordinované, mají enormní smysl coby demonstrace hodnot nebo ještě lépe jejich skutečné přijetí. Maxima amerického ekologického aktivisty Wendella Berryho "o životě člověka, který ví, že svět mu nedali otcové, ale že si ho vypůjčil od svých dětí" je zprofanovaná, jelikož je na každém druhém pamfletu environmentálních hnutí jako argument pro vlastně cokoliv. Leč málokdo dočte pokračování: "… Zemi bude opatrovat a nebude jí škodit, ne proto, že by měl takovou povinnost, ale proto, že svět miluje a miluje své děti." Apel na osobní čest a zájem o blízké je lepším přístupem, protože jde o hodnoty, které každý chce mít (či je alespoň signalizovat ostatním) a dlouhodobě mohou změnit chování. 

Ideálním příkladem je praxe v Japonsku, kde děti ve školách samy musí uklidit celou budovu, než jdou domů. Uvědomí si, že nedojedené jídlo je zbytečné (a smradlavé) plýtvání, odpadky magicky nemizí a používání čisticích prostředků opravdu není příjemné cvičení. Takto kultivovaný cit pro neplýtvání a starostlivost v nich vychovává celoživotní zájem o prostředí a komunitní blaho. 

Kde chybí dlouhodobé vychování, tam umí pomoci behaviorální vědy se svými poznatky, za jakých okolností lidé systematicky chybují při nedosahování svých dlouhodobých zájmů a hodnot. Jedním z takových opatření je, že si lidé sami omezí možnost volby, aby se dokopali k rozhodnutí, které dlouhodobě plánují, ale podléhají momentální lenosti či pohodlí.

Omezit plýtvání

Zvažme stravování, konkrétně chov zvířat pro maso, který zatěžuje prostředí spotřebou vody a produkcí skleníkových plynů řádově více než pěstování rostlin a hub. Řada lidí zároveň preferuje jíst méně masa ze zdravotních důvodů, nicméně v závazku nejednou selhávají, jelikož jsou obklopeni nabídkou skvělých masitých jídel. 

Terénní experimenty však ukazují, že připraví-li si domácnost týdenní (tak nějak) vegetariánské menu dopředu, obvykle jej dodrží – sní asi o šestinu více zeleniny. Podobně zavedou-li podnikové jídelny či restaurace dny bez masa – byť zaměstnanci stále mají možnost si maso objednat –, roste spotřeba vegetariánských jídel až o polovinu. Častou námitku, že "vegetariánské jídlo se nedá jíst", lze lehce vyvrátit pokusy se slepým ochutnáváním. Většina lidí – včetně mě – kupříkladu nerozezná smažené a okořeněné portobello žampiony od trhaného kuřecího masa. 

Stejně jednoduché je snížení plýtvání jídla tím, že si domácnost rozparceluje lednici dle druhu a trvanlivosti jídel, nikoliv tradiční "přihrádkovou hromadu". Překvapivě efektivní je i koupě menších talířů. Jelikož pocit sytosti je ovlivněn vizuálními podněty – a na menších talířích jídlo vypadá větší –, sní lidé méně, množství odpadu pak dlouhodobě klesne asi o pětinu.

Zítra to roztočíme, drahoušku

Dalším příkladem je zdůraznění normy. Téměř nikdo nevyhodí odpadek v uklizeném parku, ale v zašpiněném podchodu klidně. Jednáme, zhusta automatizovaně, dle odtušených norem chování druhých v daném prostředí. Je třeba dokázáno, že spotřeba a nakupování mezi sousedy koreluje, tedy že se vzájemně napodobují. Pořídí-li jeden velké SUV, roste obludnost vozového parku v sousedství. Podobně koupí-li jeden sluneční panely, následují druzí.

Ukázka účtu za elektřinu, kterou jedna společnost v USA posílá klientům z této studie. Grafika je založena na 87 podobných domácnostech v oblasti. Je ukázáno, kolik spotřebují efektivní sousedi (zeleně), průměrní sousedi (šedě) a obeslaná domácnost (modře), ti spotřebují o 8 % více než je průměr. Podobné intervence dokáží snížit spotřebu asi o 7 %.
 

Tento sociální tlak lze jednoduše využít. Když firmy z plynárenství, vodovodů či energií začnou rozesílat nejen spotřebu domácnosti, ale i jak si stojí v porovnání s průměrem spotřeby sousedů, rodiny se snaží intenzivně spořit, aby nebyly nejhorší široko daleko. 

Spotřebitelé si totiž často neuvědomují, jak moc zatěžují prostředí – a své peněženky –, protože náklady mnohé spotřeby (a plýtvání) nejsou výrazné. Nikdo z nás neví, kolik stojí vyprání prádla, jedna sprcha či sledování filmu v noci, protože energie a voda jsou placeny souhrnně a zálohově. Nainstaluje-li si domácnost na spotřebiče cenoměry – udělátka měřící spotřebu vody či elektřiny nebo plynu a ukazující v penězích, kolik aktuálně vše stojí – klesá spotřeba obvykle až o třetinu. 

Nakonec je to vždy chování a preference každého jednotlivého člověka, které jsou zodpovědné za mnohé z našich největších environmentálních problémů. Změna k přírodě zodpovědnějšímu chování přitom může být jednoduchá. Občané by se neměli bát experimentovat a svůj život zkusit posunout tam, kde Zemi mohou škodit nejméně. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 14. srpna 2021

Úředníci bez charakteru

Vzpomeňte na jakoukoliv oblast svého života a budou za ní stát – v dobrém či ve zlém – úředníci. Dostupná a kvalitní školka a škola, nízký hluk a znečištění v ulici, jednoduché založení firmy a koupě domu či zdravotní péče na světové úrovni. Vše z toho úředníci kontrolují, umožňují či znemožňují.

Státní a veřejná správa by proto měla být osobní i profesní inspirací pro lidi, kteří chtějí pomáhat a umí měnit svět k lepšímu. "Nejlepší způsob, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým." Leč, když motivačně cituji Gándhího studentům ekonomických i jiných oborů, vybuchnou smíchy či se kroutí z prázdné patetičnosti a – především – nedůvěry. Každý z nich "ví", že potřebným pomáhají charity a svět k lepšímu mění vědci, podnikatelé a jejich start-upy. Státní správa je jen něco, co se musí trpět a pracovat v ní chtějí jen idealisté nebo – což je varovnější – prospěcháři.

Úřady neusilují o talenty

Pokud se úředníky budou stávat lidé tažení pouze sobeckým zájmem, lidé, kteří funkci berou jako příležitost k výdělku bez odpovědnosti či dokonce lidé motivováni jen vlastním obohacením, pak veřejné službě budou dominovat jednotlivci s nízkým morálním i profesním charakterem. Studie provedené v Indii dokazují, že lidé, kteří častěji podvádějí, více preferují zaměstnání ve veřejném sektoru. Podobně ukrajinští studenti práv, kteří v laboratorních ekonomických hrách nejvíce podváděli a upláceli, častěji usilovali o povolání soudců, státních zástupců a právníků ve státních úřadech. Stejně tak výzkum, který jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE dělali v řadě dalších zemích jako Čína, Česko či Velká Británie, ukazuje, že je-li prostředí vnímáno jako příležitost k snadným penězům či k podvádění, začnou se do něj selektovat lidé bez charakteru.

Podobně o státních úřednících smýšlí veřejnost. Pro talentovaného a vzdělaného člověka pak státní služba nenabízí mnoho důvodů do ní vstoupit. A státní správa o talenty ani nestojí. Když se na vysokých školách pořádají veletrhy nabídek práce, přední firmy odchytávají nejlepší a nejbystřejší studenty, které se jim dosud zlanařit nepodařilo. Virtuální či fyzické stánky mají prestižní konzultantské firmy, moderní průmyslové podniky, banky a velké neziskové organizace. Nikdy však neuvidíte stánek státní či veřejné instituce. O snaze zaměstnat navrátilce z dobrých zahraničních univerzit nemá cenu ani mluvit.

Negativní obraz úředníka a personální nepolitika se musí změnit. Z povahy své moci mají úředníci a státní zaměstnanci příležitost k mnoha pozoruhodným výsledkům a ty by měly být oslavovány. Například v USA se udělují Medaile Samuela J. Heymana za vynikající výsledky státních zaměstnanců – malé i velké, ale vždy následovatelné. Někteří zachránili celé biotopy, protože preventivně zabránili zamoření od chemičky. Jiní "jen" zefektivnili projektové řízení – třeba tím, že měřili a vyhodnotili, kolik práce má jednotlivý úředník. Při udělování medailí pak nejde jen o uznání mimořádné práce jednotlivců, ale hlavně o popularizaci jejich vhledu a práce a inspiraci dalších talentovaných a obětavých lidí, aby se dali na dráhu veřejné služby.

Na poměřování se s finančním ohodnocením zaměstnanců bankami či IT firmami stát mít nebude,
nicméně i v Česku převládá konsenzus, že státní zaměstnance je třeba dobře zaplatit – doloženo
třeba tím, že průměrné platy státem placených zaměstnanců jsou setrvale nad úrovní soukromého
sektoru (pro stát ale pracují vzdělanější a seniornější lidé, a proto jsou porovnání přes podobné
průměry zavádějící). Nikdo také neoponuje pravidlu, že s velkou mocí a odpovědností by se
mělo pojit i vysoké ohodnocení. Leč, ač platové zvýhodnění roste setrvale; produktivita a efektivnost
české státní správy nikoliv, ať vycházíme ze zpráv NKÚ nebo studií mezinárodních institucí.

Jeden z ukazatelů kvality státní a veřejné správy je Evropský index kvality vládnutí (European Quality of Government Index); jak patrno ze zprávy z roku 2017, je se kam zlepšovat (čím tmavěji modrá, tím lepší, čím tmavěji červená, tím horší).

Epidemie definitivně ukázala, že česká státní správa není schopna zvládat komplexnější situace. Je složité rozklíčovat chaos, populismus a kleptomanství, které do protiepidemických opatření vnášeli politici a neschopnost státního aparátu realizovat ty fungující. Společnou rukou však dokázali, že Česko je mezi nejhoršími zeměmi ve zvládnutí epidemie, protože efektivně se nespustilo nic: od včasného trasovacího systému přes karanténní motivaci, po komunikační kampaň k očkování a boj vůči dezinformacím.

Všudypřítomný politický tlak

Ač téměř každé z ministerstev má analytické odbory či resortní výzkumná pracoviště, nenalezneme téměř žádné exaktní analýzy, na základě kterých byla – či jsou – jakákoliv opatření realizována. Vybírají ministerstva svá opatření a regulace dle chtěného záměru, či dle skutečného dopadu? Nalezneme formalistní dokument, či nic. Mezi jakými variantami řešení bylo vybíráno, jak jsou testována a vyhodnocována? Nevíme. Chcete-li ověřit, zda jsou rozhodnutí zakládána na nejnovějších vědeckých poznatcích, je nutné se obrátit také jinam. Například dopady omezení výuky na základních a středních školách budou strašlivé, zejména ve znevýhodněných rodinách. Epidemie odkryla masivní podléhání dezinformacím a polarizaci společnosti… Co s tím? Národní ústav pro vzdělávání pod MŠMT má na svém webu poslední aktualitu z listopadu 2020.

Jinou ilustrací reflexe svého stavu může být položka v Národním fondu obnovy, v kterém na zvýšení
efektivity, pro-klientské orientace a využití principů na důkazech založeného rozhodování ve veřejné
správě je alokováno na osm let 24 miliónů korun (pro srovnání, na zavedení statusu umělce a
transformace Státního fondu kinematografie je přiděleno přes 7 miliard korun). Je to trochu Hlava
XXII. – aby byli úředníci schopni implementovat a vyhodnocovat funkční reformy – ať již ve
školství, územním rozvoji či zdravotnictví, potřebují vědět, jak identifikovat vlastní selhávání a
nedostatečnosti, jaké jsou jejich příčiny a možná řešení a jak vyhodnotit, zda k cíli vedly či ne. Žádná
renesance státní služby se však neplánuje, protože – zjevně – žádnými problémy netrpí. Jí řízená
obnova národa je proto odsouzena k neúspěchu také.

Ve státní službě nalezneme zástupy chytrých lidí s ryzí motivací a tahem na branku a zákon o státní službě měl pomoci umožnit takovým lidem profesně růst, pracovat efektivně a osvobodit je od neadekvátní politizace. Podle nedávného průzkumu v české státní správě si většina úředníků nemyslí, že by k čemukoliv podobnému došlo. 

Nábor profesionálů přes výběrová řízení fakticky absentuje; platy nijak nereflektují individuální výkonnost; úřady postrádají elementy projektového či manažerského řízení; politický tlak je všudypřítomný. Dle průzkumu jsou úředníci nejspokojenější s širokými možnostmi vzdělávání. Symptomatické je, že neexistuje analýza, která by ukázala, zda tyto kurzy skutečně vedly k jakémukoliv zlepšení jejich práce. 

 

Psáno pro Lidové noviny

čtvrtek 22. července 2021

V jeskyni konspiračních teorií

Co stojí za epidemií konspiračních názorů o šíření covidu-19 nebo víry v bizarní důsledky vakcinace, jako je očipování či změna DNA? Pohříchu důvodů je mnoho a nelze očekávat, že je jedno magické řešení zvrátí. Přesto existují opatření, která zkusit lze. 

Především tendence věřit v konspirační teorie až holé nesmysly je evolučně výhodná a prostupuje napříč historií. Dlouhodobě přežívali spíše mírní neurotici často se mýlící v hrozbách, které se nenaplnily, než realisté, kteří ignorovali nepravděpodobné nebezpečí, které přes všechna očekávání stejně nastalo. V době nejistoty a zvratů proto přirozeně cítíme lehce neadekvátní úzkosti a strach. 

Tyto negativní emoce aktivují intenzivnější hledání smyslu a "jakéhokoliv" vysvětlení. V malém to prožívá každý, když se bojí ve tmě. Kdejaký obrys se zdá být útočníkem. Každý zvuk musí být křičením vzdálené oběti. Víra i v nesmyslné teorie dodá pocit kontroly, či spíše iluzi kontroly. Prostředí je "pochopeno" a nabízí se možnost reakce – napadení či vyhnutí se nebezpečí, byť vymyšlenému.

Proti nepřátelským koalicím

Američtí psychologové Jennifer Whitsonová a Adam Galinsky tento jev dokázali ve studii, v níž účastníci řešili těžký kvíz. Jedna polovina účastníků dostávala upřímnou zpětnou vazbu a byla celkem úspěšná. Druzí se manipulativně dozvídali, že téměř vše dělají špatně – vznikl u nich pocit ztráty kontroly. Nechápali, co se děje. Nato všem účastníkům experimentu Whitsonová a Galinsky dali puntíkaté obrázky, v nichž měli identifikovat tvary. V některých zjevně byly: plachetnice, pes, židle, jiné však byly ryzí šum, jen náhodně vytvořená směska bodů. Účastníci, kteří cítili ztrátu kontroly, však i v těchto obrázcích našli nějaký význam či obrazec a byli ochotni se hádat, že "tam skutečně něco je", i když nebylo. 

Příklad použitých puntíkatých obrázků, v prvním je patrná plachetnice a v druhém... co je v druhém?

Ztráta kontroly není jen libůstka experimentálních psychologů. Francouzský tým vědců pod vedením Laurenta Cordoniera nedávno ukázal, že čím méně v určité zemi funguje liberální demokracie, čím více bují korupce a roste nezaměstnanost – tedy tam, kde lidé ztrácí pocit moci něco ovlivnit, tím více obyvatelstvo věří konspiračním teoriím. 

U velkých společenských změn tento mentální mechanismus vede lidi k přeceňování pravděpodobností, že ostatní tvoří nepřátelské koalice, že se někdo spikl a chce převzít kontrolu nad jejich životy – jako že covid-19 vypustili George Soros a Bill Gates, či byl vytvořen na zakázku farmaceutických firem vyvíjejících vakcíny. 

Toto vysvětlení bujení konspiračních teorií nenabízí vládě mnoho příležitostí pro léčbu, protože netransparentní, zkorumpované a kleptokratické vedení země je vlastní příčinou ztráty sebedůvěry občanů něco změnit a uchýlení se do jeskyně stínových konspiračních teorií. Příležitost ke kultivaci uvažování občanů však mají organizace, jejichž členové či zákazníci mají moc či sebevědomí je posouvat – sportovní či zájmové kluby, podniky, profesní asociace by neměly stát opodál. Měly by se zavázat k podpoře odpovědného chování, tj. vakcinaci, a aktivně bojovat proti dezinformacím. 

Psychologie osobnostních charakteristik naopak zdůrazňuje, že lidé se liší v míře vyhledávání nových či intenzivních zážitků, a tedy i ochotou podstoupit kvůli těmto pocitům rizika – ať již finanční či reputační. Přitom nemusí jít o rizikové chování jako extrémní sporty, začátek podnikání či braní drog, ale i o činnosti bez rizika, které přinášejí vzrušení a intenzivní emoce, jako je chození do kina na horory, orientační běh či odkrývání tajemství – ať již vědecky či jinak. 

Věřící v konspirační teorie jsou vlastně fanoušci detektivek, které také zahrnují tajemství, vznášející se nebezpečí a neznámé síly, jimž člověk úplně nerozumí. A čím je konspirační teorie zajímavější, více vzrušující a poutající pozornost, tím více ji lidé považují za hodnou prozkoumání a sdílení. Síla dobrého příběhu je příliš mocná a aspekt přesnosti ne až tak důležitý. 

Stačí pak, aby určité příběhy a mýty definovaly i náležitost ke skupině, názorové či politické, a i vzdělaní lidé bez okolků věří v bludy, jako třeba že přetékání nemocnic pacienty bylo proto, aby anesteziologicko-resuscitační oddělení pro nemocnice zajistily větší přísun financí, a proto si tam pacienty s covid-19 nechávaly bezpředmětně. 

Zde pro zpravodajství a sociální média nedávno navrhl americký psycholog Gordon Pennycook s kolegy jednoduché opatření. Před vlastním sdílením či přeposláním se měli uživatelé zamyslet nad přesností zprávy, kterou hodlají propagovat. I tato triviální intervence – zdůraznění, že nemá jít jen o zábavnost, novost či přihlášení se k vlastní skupině – mnohé přivedla k zastavení šíření informací, které po krátkém ověření skutečně nemohly být pravda. A to i uživatele Twitteru jinak sdílící obsah mediálních žump typu Breitbart či Infowars. Ač intervence byla úspěšná, efekt nebyl velký – kvalita sdílených zpráv vzrostla jen o pár procent. Studie je však příkladem, že lze experimentovat s formou nabídky obsahu a že sociální a jiná média by mohly převzít odpovědnost za to, jaké informace jejich uživatelé dále vysílají do světa. 

Jedna ze studií týmu Pennycooka; účastníci experimentu byli nejdříve instruováni, aby se zamysleli nad přesností jedné zprávy (modrá skupina) nebo nikoliv (červená skupina). Následně viděli řadu titulků zpráv, pravdivých ("True") i nepravdivých ("False"), a byla sledována jejich ochota je sdílet. Jak patrno, intervence vedla k nižší ochotě sdílet nepravdivé zprávy. Zároveň stojí za povšimnutí obří procento lidí, které sdílí zjevné nepravdy.

Absence ověřování informací

V neposlední řadě, byť nejdůležitější, a i nejméně překvapivým důvodem víry v konspirační teorie je nízké kritické myšlení. Studie dokládají, že čím dogmatičtější nebo nereflektivní styl uvažování lidé používají, tím více věří v konspirační bludy. Desetiletí zanedbávání výuky práce s vyhledáváním a ověřováním informací na školách či novináři, kteří dávají prostor notorickým lhářům a nositelům bludného myšlení, nemohou nemít negativní vliv. 

Naštěstí školy, organizace občanské společnosti i proziskové konzultantské firmy již nabízejí nespočet kurzů, jak s informacemi pracovat. Hrozbou je však stratifikace lidí, kteří si význam kritického myšlení uvědomují a vzdělávají se, a lidí, kteří jsou schopni vytvořit si nezvratitelný názor na cokoliv po přečtení si jedné zprávy, a proto příležitost k osobnímu růst nikdy neuvidí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 17. července 2021

Vyhýbání se konfliktu

Ač jsou letní prázdniny a dovolené synonymem odpočinku, není záhadou, proč oplývají konflikty doma i na pracovištích. Lidé vypadnou z automatismů, v kterých po většinu roku bezpečně žijí, a čelí méně zvyklým situacím, jež se snadno zvrtnou do nepochopení a hádek. Nahlédnutí, proč ke konfliktům dochází, ač k nim není důvod, poskytuje studie britského psychiatra Daniela Wolperta a kolegů z Londýnské univerzity. 

V laboratoři vytvořili z účastníků nejdříve dvojice. První účastník byl napojen na malý "mačkací přístroj", udělátko tlačící na ukazováček jeho pravé ruky. Ukazováček levé ruky měl v podobném přístroji, zde naopak měl vyvíjet stejnou sílu, jakou cítil na prstu pravé ruky. Touto silou byl mačkán pravý ukazováček druhého člena dvojice, který seděl na druhé straně přístroje. I on dostal stejné pokyny, aby pomocí mačkacího přístroje stiskl prst prvního člena týmu přesně stejnou silou, kterou obdrží od něj. Takto si měly dvojice vyměnit osm vzájemných zmáčknutí, zatímco psychologové měřili sílu, kterou vyvinuly.

Důležitý detail však zůstal druhému účastníkovi zastřen a první účastník nevěděl, že o něm jeho protějšek neví. Úvodní zmáčknutí první člen dvojice dostal automaticky od přístroje. Velmi malou silou, jako by na ruce ležela kávová lžička cukru, přesto to stačilo k zažehnutí dynamiky "ty–mně–já–tobě". Oba participanti si rychle vyměnili několik tlaků na prsty a u každé dvojice se použití síly rychle stupňovalo, až si na konci vzájemně účastníci tlačili na prsty téměř třináctinásobnou silou oproti výchozí!

Graf ukazující sílu mačkání (v Newtonech) účastníků (prázdný čtverec první, plný čtverec druhý účastník). Jak patrno, konflikt rychle eskaluje...
 

Experiment nabízí zlověstný pohled na dynamiku eskalace konfliktu. Každý z účastníků si myslel, že se chová přiměřeně tomu druhému, a i když se zdá, že nikdo samolibě nezvyšoval tlak, vzájemné tlačení nakonec bylo k nesnesení. Tato tzv. spirála zvyšující se intenzity je jedním z hlavních důvodů rozhádání kamarádů, pracovních týmů i manželů. Chování jednoho je vnímáno za útočné, druhý se brání, ale způsobem, který první vnímá jako další útok. Znáte to: "Proč není pivo v ledničce?!" – "Beztak bys neměl tolik pít." – "Neomlouvej svoji neschopnost mým alkoholismem!" – "Maminka mě varovala, že nikdy nebudeš ničím než pivním dacanem." 

Ať jde o psychologické studie o manželství, nebo manažerské práce o vyjednavačích, všechny ukazují, jak frekventované vkráčení do těchto recipročních útoků vede k rozkladu vztahů. Inspirativní je, že odlišné disciplíny doporučují stejnou terapii. 

Vztek zužuje pozornost k bezprostřední situaci; v tunelovém vidění vidíme jen toho, kdo nám ukřivdil, a chceme jej ztrestat. Tím dovolíme, aby se z pomíjivého a často triviálního sporu stal jediný smysl bytí. Málokdo ale ráno vstává s cílem vyřvat se, "vychovat druhé" či je ponížit. Chceme mít spokojené manželství, i když každý z manželů má chyby či zábavu s kamarády, i když jsou někdy k nesnesení. Naučit se obrátit pozornost k těmto dlouhodobým cílům a nepodlehnout situačnímu tlaku k impulzivitě je nejefektivnější cestou z konfliktu. 

Chcete-li se o konfliktech dozvědět více, vizte čtivou knihu Conflicted: How Productive Disagreements Lead to Better Outcomes od: Ian Leslie, kterou letos vydalo nakladatelství Harper Business.

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 29. května 2021

Proč mlčíme?

Friedrich Nietzsche ve svém díle Tak pravil Zarathustra píše, že člověk musí vždy pravdivě promluvit o věcech, o kterých ví, i kdyby důsledky mohly být neblahé. Mlčení je horší. Zamlčované pravdy se stanou jedovatými tajemstvími a jejich eventuální zveřejnění má důsledky ještě horší.

Proč lidé mlčí o pravdách, ač by měli mluvit? Předně podceňují, jaké mohou mít jejich informace dopad. Zvažme slavný příběh tří inženýrů, kteří se starali o bezpečnost přehrady. Každý z nich čelil tlaku profesnímu i sociálnímu, protože planý poplach by měl dopady na jejich reputaci a život v komunitě. Ač každý z inženýrů věděl o závadách ve své oblasti, nic neoznámil, protože věřil, že systémy ostatních dvou jsou v pořádku. Až přehrada praskla.

Dalším příkladem mohou být milosrdná mlčení a lži. Kolegovi po poradě neřeknete, že jeho prezentace byla nudná a k ničemu, protože s ní teď už nic neudělá. Dítěti pochválíte kresbu, i když je to mazanice, a manželce oceníte večeři, byť nestála za mnoho, protože nechcete ranit jejich city. (Příklady nejsou z mého života! Manželka zajistí výborné jídlo, a ne vždy přes dovážkovou službu; a dcery malování na zdech necháváme z estetických důvodů, ne proto, že je nelze přemalovat.) 

Emma Levinová a Maurice Schweitzer, američtí psychologové, ukázali, že lidé, kteří lžou, aby druhým pomohli či zvedli náladu, jsou ostatními vnímáni jako morálnější než lidé, kteří říkají pravdu, zvlášť když z toho mají prospěch. Dle jejich výzkumu je lež vnímána negativně pouze tehdy, když přináší prospěch lháři či je samoúčelná. Nietzsche by však argumentoval, že i tyto milosrdné lži či mlčení v dlouhém období uškodí. Oklamaní lidé nedostanou zpětnou vazbu a budou si myslet nesmysly či pokračovat v činnostech, které lze dělat jinak a lépe. 

Ještě nebezpečnější je vznik tzv. pluralitní nevědomosti. K ní dochází, když se lidé mylně domnívají, že názory ostatních jsou méně variabilní, a zároveň předpokládají, že se tyto postoje systematicky liší od jejich vlastních. Trochu kostrbatě tahle definice vysvětluje, proč přetrvávají chybné postoje, i když je ve skutečnosti málokdo drží. Kupříkladu mnoho studentů si myslí, že ostatní věnují studiu méně času, což je odrazuje od studia. Ve skutečnosti ale studenti věnují studiu spoustu času, jen to neřeknou, protože se bojí, že budou za neschopné či mimoně. Jejich mlčení ale podpoří stereotyp, že běžný student nestuduje. Podobně se řada lidí domnívá, že ostatní pijí alkohol mnohem více, což ospravedlní následně jejich nadměrné pití, i když spousta lidí nepije mnoho či vůbec, ale právě proto to nevytrubují ven. 

Pluralistická nevědomost má značné sociální dopady. V Saúdské Arábii si mnoho mladých mužů myslí, že ženám by mělo být dovoleno pracovat mimo domov, zároveň předpokládají, že majorita jejich spoluobčanů je proti, a proto jsou veřejně také proti.

Graf ukazuje obrovský rozdíl mezi odhady participantů, kolik jejich spoluobčanů považuje práci žen mimo domov za dovolenou a skutečným počtem Arabů, kteří práci žen mimo domo schvalují. Spočteno jako (odhad v %) - (objektivní podíl v %).

Naštěstí lze s pluralistickou nevědomostí snadno bojovat – podporou sdílení informací. Když Arabům americkošvýcarský tým ekonomů ukázal výsledky hodnověrného anonymního průzkumu, co si jejich
vrstevníci skutečně myslí, byli pak mnohem ochotnější zaregistrovat své manželky do aplikace
umožňující jim najít práci mimo domov.

Poté, co ekonomové ukázali Arabům skutečné názory jejich spoluobčanů, vzrostla jejich ochota nechat své ženy zaregistrovat do aplikace umožňující práci mimo domov. Zde vidíte rozdíl mezi kontrolní skupinou ("Control"), která informace nedostala a skupinou, která informace dostala ("Treatment").

Psáno pro Lidové noviny.