Iluze morálního úpadku

Svět se zdá být na pokraji rozkladu. Válka je běžnou součástí zpráv. V reflexi nezměrného utrpení i jinak rozumní lidé volají po genocidě jedné či druhé strany. Zkušenost se smrtící pandemií covidu nezasadila ani semínko ohleduplnosti či akceptaci hygienických norem, soutěž o poprskání nejširšího perimetru spoluobčanů v MHD je standardem. Pokles morálky – ve vlídnosti, upřímnosti či jen základní lidské slušnosti – se zdá být nepřehlédnutelným. 

Pohříchu se stejným hodnocením součastníků se setkáváme odnepaměti. Před dvěma tisíciletími názor Tita Livia o jeho spoluobčanech nemohl být horší. Považoval je za nemorální zpustlíky a společnost odsuzoval k temnu, "v němž už nebudou schopni unést své nemorálnosti ani čelit lékům potřebným k jejich vyléčení". 

Zdá se, že každá generace trpí iluzí úpadku morálky, píší v nedávné studii Adam Mastroianni z Kolumbijské a Daniel Gilbert z Harvardovy univerzity. Dlouhodobá šetření, co si lidé o ostatních myslí, třeba americké z let 1949–2019, ukazují, že 85 procent respondentů už desetiletí udává, že morálka je v úpadku. To i přesto, že věří, že u mnoha etických problémů – přístup k postiženým, LGBT a jiným znevýhodněným skupinám – se situace zlepšuje. 

 

V každé zemi, kde agentura Pew provedla průzkum v roce 2002 nebo 2006 (znázorněno červeně), většina účastníků uvedla, že morální úpadek je přinejmenším "středně velký problém".

Nejde jen o USA. Lidé na celém světě věří, že morálka klesá, a věří tomu tak dlouho, jak dlouho se jich na to ptáme. Stejných výsledků dosáhneme, když se součastníků zeptáme, jak milí, čestní, příjemní a dobří byli lidé v minulosti – čím starší generace, tím je hodnocena jako morálnější. 

Podíváme-li se však na objektivní data o nemorálnosti – jako třeba vraždy či znásilnění –, jejich míry historicky klesají. Podobné závěry ukazují dlouhodobá šetření, v nichž se sledují každodenní životy respondentů. Mastroianni a Gilbert nashromáždili data od 4,5 milionu lidí z let 1965 až 2020, kteří odpovídali, zda se k nim ostatní chovají s respektem, zda jim pomáhají či zda oni pomáhají druhým (se zavazadlem, s ukázáním cesty). Nic nenaznačuje, že by se ctnostné chování vytrácelo. Spíše naopak. Lidé spolu více a lépe spolupracují. 

Proč si myslíme, že morálka upadá? Nesčetné studie ukázaly, že lidé jsou obzvláště náchylní vyhledávat a sledovat negativní informace. Sociální sítě a masmédia tuto tendenci znásobují zaměřením se téměř výhradně na děsivé skutky a osoby. Typickým projevem jsou nové algoritmy sítě X (Twitter), které nejspíše cílí jen na naštvání maximálního počtu uživatelů, aby ti reagovali další agresivitou (a tedy i příspěvky). Zároveň lidé trpí nostalgií, minulost si naopak vybavují více příjemnou, zbavenou křivd a utrpení. 

Mastroianni a Gilbert potvrdili, že zeptají-li se respondentů na morálku lidí v jejich přímém okolí (a ne na "lidstvo jako takové", o kterém se jen zprostředkovaně dočítají), respondenti si uvědomí, že lidé kolem nich jsou spíše morálnější než naopak. Mladé sice považují za trochu méně morální než seniory, vnímání všudypřítomnosti morálního úpadku se však vytratí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Paměťové pasti

Pro studenty je konec školního roku stresujícím obdobím. Pochopitelně. Pro učitele však také. Zkoušky nejsou jen hodnocením studentů, ale i výpovědí, jaký dopad učitelova práce měla. Mnohdy je to marnost. Učitel důležitou látku vysvětlí, odkáže na učebnici, cvičí ji, studenti píšou úkoly, ke kterým dostanou zpětnou vazbu. Znovu vysvětlování, znovu procvičování v učebnici… Pak zkouška a student neomylně dělá stejné chyby jako na začátku. Učitel si nemůže připadat neschopněji. Často pak viní studenty: Nízká motivace. Žádná příprava. Pohrdání znalostmi. To za nás nebývalo!

Problémem těchto výkřiků je, že stejně špatně se učí lidé napříč činnostmi – daňový poplatníci dělají stejné chyby, za které již byli penalizováni. Manažeři opakovaně řídí projekty ke krachu, protože zapomínají na ověřené praktiky. Spotřebitelé si berou nevýhodné úvěry, ač jimi byli dříve vytrestáni. Lékaři předepisují antibiotika chybně, i když jsou na to upozorňováni pojišťovnami. Chyba špatného učení musí být ukryta někde mnohem hlouběji.

Trio čínských ekonomů, Soo Hong Chew, Wei Huang a Xiaojian Zhao, se tedy jalo systematicky otestovat, proč se lidé nepoučí, i když dostanou zpětnou vazbu a za dobrý výkon jsou odměňováni.

Účastníci jejich experimentu řešili Ravenovy matice, formu IQ testu. Po skončení se dozvěděli výsledky – co zvládli dobře a co ne. Po několika měsících přišli lidé znovu a dostali velmi podobný test – mnohé otázky byly identické, pár však bylo nových (důležitý detail!). Zobrazeny byly i správné odpovědi.

Tentokrát se jich výzkumníci ptali, zda si zapamatovali, jak v původním testu odpověděli: správně či špatně, zda vůbec podobnou otázku dostali, popř. zda si nic nepamatují. Účastníci byli motivováni odpovídat pravdivě, protože za každou správnou odpověď získali značnou odměnu.

Experiment dokázal odpovědět, co si ze svého výkonu pamatujeme – zda úspěchy či selhání – a jak přesně. Výsledky studie ukazují na tři výrazná paměťová zkreslení.

Prvním je pozitivní amnézie: Rychle zapomínáme věci, které jsme udělali špatně, a pamatujeme si věci, které jsme udělali správně. Odpověděl-li člověk v testu špatně, v polovině případů uváděl, že si otázku nepamatuje. Naopak, odpověděl-li správně, většinově si otázku pamatoval. Jasně, paměť není dokonalý záznam, tak to není překvapivé. Další zkreslení je však horší.

Lidé věřili bludům. Když se jich výzkumníci ptali, co si pamatují o otázkách, které v prvním testu vůbec nebyly, účastníci odpovídali, že si je pamatují a že je zmákli – v celé polovině případů! Lidé nic neudělali, věřili, že ano a navrch, že to bylo skvěle.

 

Graf ukazuje, jak u nově přidaných otázek 5 a 6 (a celkově "Overall") lidé odpovídali, nakolik je zvládli. Jak patrno, lidé si je v polovině případů "pamatovali" a zároveň udávali, že je měli správně ("Positive") -- zjevně trpěli bludem ("delusion"). Opačně to neplatí, téměř nikdo si nepamatoval, že neexistující otázku nezvládl ("Negative").

Finální paměťové zkreslení nasazuje výsledkům korunu. Lidé konfabulovali: U čtvrtiny otázek, které měli špatně, si mysleli, že je zodpověděli správně. Opačně to nefungovalo. Měli-li odpovědi správně, téměř nikdy si nemysleli, že by je měli špatně.

Všechny paměťové klamy navíc fungují podvědomě. Nelze vědomě rozhodnout, co zapomenete či že si něco budete pamatovat jinak, než bylo. Učení tedy není jen nedokonalé, je výrazně zkreslené. Po špatném výkonu se lidé často nepoučí. Mozek naopak vytvoří fantazie, jak skvělí jsme byli.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Kuřecí svíčková

Minulý týden jsem si doma pochutnal na výtečné svíčkové na smetaně. Když mi manželka řekla, že neměla celer a použila hořčici a víc petržele, cítil jsem se trochu podveden. No, trochu, spíše dost. Pořád však lepší než rada od GPT Chatu, který prý radil recept na alternativní svíčkovou založený na kuřecím mase a tymiánu, s rýží jako přílohou, ostatní ingredience a postupy ponechány.

U tradičních jídel vyžadujeme, aby byly autentické. Věříme, že daný pokrm má nezměnitelnou podstatu, která ho definuje. Jinak je to jen další "jídlo". Zatímco mnohé recepty a národní kulinářské tradice skutečně sahají stovky let zpět, naprostá většina jídel, která považujeme za tradiční, se přitom objevila až relativně nedávno. 

Vezměte si francouzskou bagetu, považovanou za ikonickou součást francouzské kuchyně (podlouhlý tvar umožňuje větší plochu kůrky, kterou noblesní Pařížané oceňovali). Do minulého století byste ji ve většině pekařství ve Francii nekoupili. Dalším příkladem může být nejtypičtější italský dezert tiramisu, jenž se v kuchařkách objevuje až od 80. let 20. století. Jeho hlavní ingredienci, mascarpone, mimo oblast Milána nikdo neznal až do 2. světové války a sušenky Pavesini s kávovou příchutí byly uvedeny na trh také až roku 1948.

Podobně se ryby s hranolky ("Fish and Chips") staly tradičně britskými až poté, co Londýňané převzali postup smažit ryby v těstíčku a jíst je za studena s jednoduchou přílohou (tehdy v chlebu) od židovských přistěhovalců v 19. století. I tequila, bez stínu pochyb národní nápoj Mexika, nebyla až do 30. let 20. století v Mexiku ani oblíbená, ani rozšířená (ztrácela se ve velké varietě destilátů z agáve, mezcal). Za její popularizací a spojením s mexickou identitou stojí mexický filmový průmysl (a jeho inzerenti) ve 30. letech minulého století.

Mnohé příklady vycházejí z majestátné téměř tisícistránkové The Oxford Companion to Food od: Alan Davidson, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Oxford University Press.

Sójová omáčka, bílá rýže a sushi,… nemusím ani dokončit jméno kuchyně. V Japonsku se přitom běžně jedly až od poloviny devatenáctého století a sushi se rozšířilo až v století minulém (původně tzv. „narezushi“ byl způsob konzervace ryb solením a kvašením mezi vrstvami rýže, která se před konzumací ryby vyhazovala). Podobně je na tom tradiční havajský pokrm poké, často s lososem, nasekanými rajčaty či jarní cibulkou. Přitom losos není na Havaji doma a rajčata a cibule byly na ostrovech pěstovány až v 19. století. Mimochodem, za popularizací syrového lososa do "tradičních" jídel – v sushi a poké – opět stojí průmysl, ne však asijský, ale norský. Až do 70. let 20. století by totiž nikoho nenapadlo jíst lososa syrového, protože ti divocí trpěli parazity. Norové však díky štědrým vládním dotacím rozjeli průmyslový chov atlantického lososa v gigantických rozměrech bez zajištěných odbytišť. Ve spolupráci s norskou vládou proto najali slavné šéfkuchaře a nabídli slevy velkoobchodníkům s prémiovým – syrovým – rybím masem. Losos se během jednoho desetiletí stal národní kulinářskou tradicí v mnoha zemích.

Ani maďarský guláš nemá tak hlubokou tradici. Hustá papriková omáčka se v Maďarsku rozšířila až koncem 19. století v důsledku zavedení průmyslového mletí papriky v roce 1859.

Historie národních kuchyní jsou plné proměn. Neměli bychom se proto přidržovat starých receptů a očekávání jen proto, že si myslíme, že autentičnost je to nejdůležitější. Kdo ví, třeba se jednou stane kuřecí svíčková s tymiánem a rýží českou klasikou. 

 

Psáno pro Lidové noviny (vychází z mé připravované knihy Rozhodování o jídle).

Rádoby letci

Už jste někdy seděli v letadle a říkali si: "S tímhle bych jistě dokázal/a také letět?" Podle nedávného výzkumu nejste sami! Studie novozélandských psychologů zjistila, že znepokojivě hodně osob bez jakýchkoli zkušeností s létáním věří, že by dokázaly bezpečně přistát s letadlem v případě nevolnosti pilota. Nejde přitom jen o létání. Lidé jsou připraveni poskytovat autoritativní rady, jak řešit epidemie, vyhrát války či nastartovat hospodářství, aniž by měli sebemenší vhled do extrémní komplexity daných problémů. 

Kde se bere taková patologická sebedůvěra? Osobnostní rysy mohou být jedním z faktorů. Narcistní a extrovertní jednotlivci, zejména muži, se vyjadřují k čemukoli a doufají, že i křik bez obsahu přitáhne pozornost a obdiv. Podobně funguje i vychloubání. Například 12 % mužů v dotazníkovém šetření uvedlo, že by v tenise porazilo Serenu Williamsovou (toho času 23násobnou vítězku Grand Slamu). Podobně si 8 % Američanů (ale jen 2 % Britů) myslí, že by v souboji se slonem či s lvem zvítězilo.

K přehnané sebedůvěře přispívá tzv. Dunningův-Krugerův efekt – jakási iluze mistrovství, kterou trpí lidé s nízkými znalostmi či schopnostmi. Nevíme-li o určité oblasti nic, nevíme ani to, co nevíme. Můžeme tedy žít v přesvědčení, že jsme v dané oblasti dobří. Typickým příkladem jsou lidé, kteří neumí gramatiku a jejichž texty jsou jazykovým peklem, přičemž jsou si jisti, že chyby nedělají. Pochopitelně! Kdyby pravidla detailně znali, chyby by nedělali, protože je ale neznají, chybují a neuvědomují si to.

Dalším psychologickým mechanismem za sebevědomím může být pocit nadprůměrnosti. Jelikož si u druhých všímáme hlavně chyb a nedokonalostí, dospíváme k blaženému pocitu, že jsme lepší než ostatní či že jsme alespoň lepší než průměrný člověk. Jenže každý nemůže být lepší než ostatní.

V souhrnu se zdá, že pocit jednoduchosti či plynulosti, se kterými bychom problém řešili, nikoli skutečná expertiza, vyvolá sebedůvěru, že problém zvládneme. Tým psychologů vedený Maryanne Garryovou tuto domněnku ad absurdum otestoval právě na příkladu, v němž by pasažéři museli odřídit letadlo. Představili účastníkům experimentu situaci, v níž pilot není schopen s letadlem přistát a mají ohodnotit své schopnosti přistát sami. Náhodně vybraní účastníci předtím viděli video z kokpitu, jak pilot s letadlem přistál. Video však bylo zcela neinformativní. Neukazovalo, jaká tlačítka zmáčknout, jaké kontrolky jsou důležité, prostě nic, co by laikovi alespoň trochu mohlo pomoci. Video však vyvolalo pocit, jak pro experta jednoduchá činnost přistávání je. 

Graf ukazuje hodnocení účastníků, jak jsou sebevědomí ("Confidence"), že by přistáli s letadlem stejně jako pilot. Ve skupině, co viděla neinformativní video ("Video"), je patrné vyšší sebevědomí než ve skupině, která video neviděla ("No video").

Účastníci, kteří video viděli, udávali, že jsou schopni přistát, "aniž by zemřeli", a dokonce se mnozí domnívali, že by to zvládli se stejnou bravurou jako pilot. Ve skupině, která video neviděla, takto sebevědomí nebyli. 

Dostupnost snadno pochopitelných informací, ne nutně správných či přesných informací, vede k pocitu vhledu, což vyvolá falešný pocit kompetence a tragédii rádoby expertů na všechno. 

 

Psáno pro Lidové noviny.