čtvrtek 4. srpna 2016

Zrozeni pomáhat

V německy uklizené, prosté kanceláři sedí za stolem úředník a vyplňuje formuláře. V místnosti čeká žena a její ani ne dvouleté dítě. Hraje si s hračkami, volně poházenými po zemi. Úředníkovi spande pero na zem a ať se přes stůl natahuje jakkoliv, nemůže na něj dosáhnout. Žena nepůsobí, že by ji to jakkoliv zaujalo. Capart na nemotorného byrokrata chvíli kouká, po chvilce k němu přispěchá a pero mu podá.

Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.

Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.

Procento dětí, které pomáhaly poté, co původně za pomoc nedostaly nic ("Neutral"), co byly pochváleny ("Praise") a co dostaly za odměnu hračku ("Reward"). Jak patrno, po materiální odměně již ochota zadarmo pomáhat nebyla tak vysoká.

Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.

Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.

Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...


Psáno pro Lidové noviny.