Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“
Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.
Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?
Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.
Psáno pro Vesmír.
čtvrtek 31. března 2016
středa 30. března 2016
Když se nedaří, ovládne naše životy bolest
Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.
Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.
V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.
Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.
Psáno pro Vesmír.
Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.
V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.
Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.
Psáno pro Vesmír.
úterý 29. března 2016
Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt
V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.
Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.
Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.
Psáno pro Vesmír.
Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.
Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.
Psáno pro Vesmír.
pátek 18. března 2016
Podívám se a vidím...
Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“
Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.
Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.
Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.
Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).
Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.
Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.
Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.
Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.
Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking. |
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)