čtvrtek 26. prosince 2013

Dopad neštěstí na neštěstí

Neštěstí, jak známo z českého přísloví, nechodí nikdy samo. Sotiris Vandoros (pdf) s kolegy z Londýnské školy ekonomických a politických věd si však na jeho ověření vybrali Řecko. Země byla v průběhu světové finanční krize donucena pod hrozbou bankrotu snížit své zadlužení. Zaváděná nápravná opatření masivně zvýšila nezaměstnanost, postupně rostly mnohé daně i poplatky, naopak sociální dávky musely být osekány. Na Řeky dopadl splín a obavy z nejisté budoucnosti. Vandoros s kolegy zauvažovali, že celonárodní období stresu nutně změní, jak se lidé chovají. Budou více unavení, napjatí, plni nejistoty – a to se někde musí projevit. Za "někde" si vybrali silnice.

Je přitom již dlouho známo, že dramatické životní události ovlivní styl řízení. Je-li člověk v rozvodovém řízení, vzroste pravděpodobnost, že nabourá. Stejný vliv má třeba i vážné onemocnění partnera. Působení vzteku, ať už způsobeného čímkoliv, či nevyspalosti na styl jízdy není asi třeba rozvádět. Emoce jednoduše odvedou pozornost ze silnice.

Data o nehodách v Řecku za léta 2010 a 2011 potvrdila, že kdykoliv bylo zveřejněno nějaké vládní úsporné opatření, příští den vzrostl počet nesmrtelných nehod o 9 % a v dalším dni o 8 %, v následujících dnech se již efekt vytratil. Zprávy přinášely akutní obavy o finanční zajištění, jistotu práce či sociální status a Řekové okamžitě reagovali nejistou či agresivnější jízdou. Efekt je robustní, uvědomíme-li si, že s klesající ekonomikou se nutně pojí i slabší doprava (je třeba méně transportu materiálu, výrobků či zboží) a s poklesem příjmů domácností by se také dalo spíše očekávat, že si lidé za způsob dopravy zvolí bezpečnější hromadnou dopravu.


Psáno pro Vesmír.

středa 25. prosince 2013

Mohl za rozvoj Evropy mor?

Většina obyvatel Evropy, a nejen jí, žila historicky vždy na hranici bídy. I když byly někdy objeveny nové technologie či zdroje, následný růst populace opět rychle hojnost rozmělnil mezi více hladových krků. Lidstvo se tak nikdy nemělo vymanit z chudoby, předvídal slavně již Thomas R. Malthus. Od malthusiánské pasti jsme však na hony vzdáleni. Co umožnilo rapidní zlepšení průměrných životních podmínek?

Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth (pdf) nejprve ukázali, že růst bohatství na obyvatele obvykle předchází demografický předěl, v zemi začne klesat porodnost, nato roste produktivita jednotlivých lidí a přichází vyšší průměrný blahobyt namísto rostoucího počtu obyvatel. Co ale předěl odstartuje, není vždy patrné. Dle Voigtländera a Votha to byl v Evropě 14. století nejspíše mor, který vyvraždil třetinu až polovinu populace. Vzniklý nedostatek pracovní síly, a zrcadlově přebytek zemědělské půdy, podnítil rozvoj živočišné na místo dosavadní rostlinné výroby.
 
V péči o dobytek vynikaly spíše ženy, jejichž pracovní vyhlídky se proto výrazně zlepšily (pole obvykle museli obdělávat muži, jelikož ženy by pluh fyzicky nezvládly). S povoláním děvečky se pak pojil slib celibátu, dívka se po dobu služby nesměla vdát a tedy ani rodit. Věk vstupu do manželství se započal zvyšovat a počet dětí na ženu klesat. Rozšíření velkochovu dobytka, pro maso, vlnu či mléko podnítilo i rozvoj řemesel a vznik technických inovací. Černá smrt tak připravila půdu pro pozdější nástup protestantismu, růst vzdělanosti a následně i průmyslovou revoluci, která definitivně zvrátila temné malthusiánské vize.


Psáno pro Vesmír.

Za důvěru k druhým může šířka

Nikoliv však obvod pasu, ale ta zeměpisná. Stephen H. T. Le (pdf) z Hokkaidské univerzity chtěl zjistit, proč obyvatelé některých zemí i cizím lidem téměř bezmezně věří a ochotně jim pomáhají, v konverzaci jsou otevření a tamní firmy se neobávají, že by je dodavatelé či odběratelé obraly, zatímco v jiných státech panuje obezřetnost, tajnůstkářství a spoléhání hlavně na rodinu a blízké. Ač vztah k druhým ovlivňuje bezmezná šíře faktorů, Le si povšiml jedné velmi silné korelace: ukazatele důvěřivosti jednotlivých národních kultur rostou spolu se vzdáleností od rovníku. Závislost, formující se nejspíše již od úsvitu lidských společenství, podporuje hned několik mechanismů.

Korelace mezi důvěrou obyvatel v bližní a zeměpisnou šířkou země, v níž žijí.
Předně, čím blíže k severnímu či jižnímu pólu, tím slabší infekční či parazitární nákaze tamní obyvatelé čelí. Přičemž se zdá, že v oblastech s vyšší prevalencí chorob jsou lidská společenstva spíše uzavřená, cizí vandrovníky beroucí jako možné zdroje nákazy. Stejně tak platí, že poblíž rovníku je celková biologická variabilita obrovská, což dává místním možnost užít širokou paletu způsobů jejího využívání, historicky se proto v tropech objevuje i vysoká etnická a jazyková variabilita. Velké množství kulturních zvyků, morálních a náboženských příkazů či tabu může opět spíše snižovat ochotu vyjít vstříc cizincům či s nimi obchodovat.

Le ve své analýze zvážil i mnoho dalších proměnných a vztahů mezi nimi (třeba nemocnost může omezovat růst hospodářství, ale i slabé hospodářství může umožňovat vyšší nemocnost) a přesto dokázal, že zeměpisná šířka zmíněnými kanály i dnes ovlivňuje etnocentrismus, kvalitu národních institucí či úroveň bohatství a ty nato i obecnou mezilidskou důvěru.


Psáno pro Vesmír.

pondělí 23. prosince 2013

LN: Kniha roku 2013 (a Kniha 20. století)

V každoroční anketě Lidových novin byli mými třemi kandidáty (abecedně) následující knihy. (I když, přiznám se, je letos výběr dosti zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval. A volba na knihy níže padla proto, že jsem si chtěl připomenout původní výzkumy, z kterých knihy vycházejí.)

Malcolm Gladwell David and Goliath: Underdogs, Misfits, and the Art of Battling Giants. Patrně nejvíce beletristická Gladwellova kniha, v níž vědecké studie často hrají v příběhu jen stafáž. Přesto jde o obohacující populárně-vědecké pojednání, proč být ve škole, práci i v životě outsiderem se může v důsledku vyplatit.

Uri Gneezy, John ListThe Why Axis: Hidden Motives and the Undiscovered Economics of Everyday Life. Dva přední experimentální ekonomové ukazují, že terénní experimenty, skrytě prováděné přímo v realitě, jsou a budou významnou podobou ekonomie, podnikání, charity i veřejné politiky.


Jonathan HaidtThe Righteous Mind: Why Good People Are Divided by Politics and Religion. Při využití života a výzkumu geniálního soudobého psychologa, svého autora, nahlíží kniha na podklady morálky. Určité varování je na místě, vyprávění začíná popisem sexu muže s mrtvým kuřetem … a co pocity, které při čtení pocítíme, vypovídají o naší kultuře, politice, náboženství.
Kniha vyšla česky v roce 2013 coby Morálka lidské mysli, Proč lidi rozděluje politika a náboženství (překlad však neznám).

Po dlouhém přemýšlení jsem na knihu století nominoval: Ludwig von Mises Lidské jednání, Pojednání o ekonomii (Human Action, A Treatise on Economics). I když jsem knihu nikdy nedočetl a nyní jsem přesvědčen, že praxeologie snadno svádí na scestí ideologie, než aby ukazovala plodné cesty k pochopení společnosti, přesto bylo Lidské jednání důvodem, proč jsem se nakonec stal ekonomem. Logická jasnost a argumentační neústupnost naladí čtenářovo myšlení pro chápání společnosti více, než jakákoliv učebnice ekonomie často komplikující poznávání planým plkáním o střetu křivek.
Český překlad Lidského jednání vydal roku 2006 Liberální institut.

pátek 13. prosince 2013

O nepoctivosti, malé i velké (Reportáž z restaurace)

Drobné, každodenní podvádění je všudypřítomné. Odhaduje se, že asi za polovinou ukradených věcí z prodejen stojí zaměstnanci, po jednom si dlouhodobě odnášející drobné i dražší zboží. Pojištěnci pravidelně nadsazují hodnoty zničeného zboží a někdy si škodu zcela vymýšlejí, aby získali vysoké pojistné plnění. Řada lidí si dokola kupuje oblečení, v mysli již s plánem jej ve zkušební době vrátit a dostat plnou cenu zpět. Nicméně z nahodilých příběhů "finanční černé kroniky" lze jen těžce zjistit, jaký typ lidí zlotřilosti páchá, resp. co způsobí, že se člověk najednou uchýlí ke krádeži a jindy ne.

Ekonomové Ofer H. Azar, Shira Yosef a Michael Bar-Eli (pdf) z Ben-Gurionovi univerzity v Izraeli se proto rozhodli prozkoumat nečestné chování systematicky. Potřebovali značně variabilní prostředí, v němž se pohybuje celá paleta lidí, někdy sami, jindy s druhými, někdy v pokušení získat větší sumu, v jiných příkladech menší, muži i ženy, mladí i staří. Volba proto nemohla padnout jinam, než na rušnou hospodu. Ve vybrané, zaměřené na hamburgery, bývalo vždy kolem 150 až 200 hostů, kterým výzkumníci-inkognito po jejich úhradě vraceli nadměrně vysoké "drobné". V restauraci bylo zažito, že host zaplatil v bankovkách a číšník mu poté přinesl rozdíl vůči útratě, z těchto peněz pak eventuálně dostal zpět spropitné. Výzkumný tým však k penězům vraceným hostům přidávali v přepočtu 60 nebo až 200 korun navíc, což při nejčastější útratě mezi 250-350 korunami byla poměrně značná suma. Cílem bylo zjistit, kolik hostů se poctivě ozve, že jim bylo vráceno příliš.

Restaurace je navíc známá tím, že číšníci s návštěvníky konverzují, takže se přirozeně ptali i na spokojenost s jídlem, prostředím či zda se host řadí mezi pravidelné zákazníky. Výzkumníky bylo zaznamenáváno složení "stolu", zda obsluhuje číšník či servírka, zda dochází k platbám individuálně či dohromady, obsah účtu nebo kolik alkoholu bylo spotřebováno. Byly poznamenány i všechny neobvyklé situace, jako zpoždění dodání jídla či mimořádně rozčílený zákazník, ať už byl důvod jeho zlosti jakýkoliv. S takto detailními údaji se pak ekonomové jali detailně ověřit, kdy a jací hosté čestně peníze vrátí a kdy s nimi v kapse odejdou.

Dohled nepomáhá, blízkost k lidem a pocit slušného člověka ano

Pouhých 33 % zákazníků se ozvalo a nadměrné drobné vrátilo, i přestože naprostá většina (89 %) byla v restauraci maximálně spokojena. Nejčestnějšími byli, celkem očekávatelně, štamgasti či návštěvníci s věrnostní kartou. Do restaurace chodí často, obsluhující personál znají a on je, šizení blízkého člověka není časté. Taktéž by se číšník mohl o přeplatku eventuálně dozvědět, a kdyby host peníze nevrátil, dobré vztahy by vzaly za své.

Co se týče velikosti částky, z těch, co dostali navíc 60 korun, se jich jen 16 % ozvalo a peníze vrátilo. Na druhé straně, z lidí, kteří si mohli ponechat 200 korun, je vrátila celá polovina. Zdá se, že neodevzdat pár korun, si před sebou dokážeme jednoduše zdůvodnit. Třeba, že někdy "jídlo za tolik nestálo" či "restaurace také šidí" a stále se můžeme považovat za ušlechtilého člověka. Zatímco ukrást několik stovek, pak už je problematické, chceme-li na sebe nadále nahlížet jako na česné. Zjištění tímto názorně potvrdilo teorii morálky coby sebeúcty. Všichni se chceme považovat za morální jedince. Malicherné krádeže (bobulka vína v obchodě, balík papírů v kanceláři) či nedůstojné chování (opisování při testu, pomluva kolegy) nemusejí rozložit naši morální integritu, pokud si je dokážeme zdůvodnit, dejme tomu, že recipročně reagujeme na dřívější či domnělé přešlapy protistrany ("supermarkety jsou předražené", "zaměstnavatel moc neplatí", "na kolegu dřou ostatní"). Ovšem jakmile se vhodné vysvětlení, racionalizace, bezprostředně nenabízejí, k nemorálnímu chování se neuchýlíme. Jedině, že zisk z nečestnosti je velký tak, že kompenzuje i ztrátu sebeúcty. A to dvě stovky nejsou.

Detailnější vysvětlení, jak si racionalizujeme ne/morální jednání, s řadou ilustračních pokusů, lze nalézt v knize Dana Arielyho, která loni vyšla česky jako Jak drahá je nepoctivost, Proč každému lžeme, hlavně sami sobě.
Ale zpět k experimentu, u něhož je důležité upozornit na jednu obtíž: hosté si menších částek vrácených navíc jednoduše nemuseli všimnout, takže závěr "silnější morálka u větších přešlapů" nemusí platit. Tato alternativa se však zdá nepravděpodobná, i proto, že především hosté, kteří utráceli málo, resp. si objednávali zlevněné polední menu, byli ti, co spíše peníze navíc nevrátili. Přitom u menší útraty rozdíl spíše vynikne. (Pozn.: Hostům je přinesen na podnosu účet a oni vloží bankovky, mají tedy jasnou představu, kolik by jim mělo být vráceno. Navíc již mají patrně rozmyšleno, jak vysoké spropitné zanechají číšníkům a servírkám a jaký obnos si vezmou zpět (vezmou-li si jej vůbec). Když tedy dostanou vráceny drobné, nevšimnout si pár desítek korun navíc, je sice jistě možné, ale nezdá se, že by takové sumy lidé ignorovali obecně.)

Dále bylo očekáváno, že sedí-li u stolu více lidí, resp. se o útratu dělí, vyšší dohled, sociální tlak chcete-li, způsobí vyšší čestnost. Poněkud překvapivě se však ukázalo, že poměr vrácených peněz byl stejný, seděl-li u stolu člověk sám nebo když byli hosté dva.

Komplikovaný vliv pohlaví

Mužské stoly vracely nejméně, ryze ženské stoly byly mnohem čestnější. Především věrné zákaznice vracely téměř vždy, dámy jednoduše vždy a všude usilují o dobrou pověst. U mixovaných stolů, když platil povětšinou muž, byla poctivost nízká, stejně jako u ryze mužských stolů. I když se naopak předpokládalo, že muž bude chtít ženě imponovat a ostentativně vrátí přeplatek, vůbec k tomu nedocházelo. Muži peníze navíc zatajili či se zjevně domnívají, že ženám imponuje i nečestné využití příležitosti lehce zbohatnout.

Zajímavé je, že vliv pohlaví se téměř obrací u večeří. V podvečerních hodinách byly čistě mužské stoly poctivější, zatímco zákaznice se naopak stávaly spíše nečestnými. Důvod této proměny není zcela zřejmý, leč lze zaspekulovat za podpory pár pozorování, že muži mívají během večeře lepší náladu a berou ji obvykle jako zábavu. Zatímco večeřící ženy byly spíše zaměstnankyně či podnikatelky, unavené po celodenní práci. Naproti tomu obědvající ženy bývaly spíše hospodyně pobývající přes den doma a oběd v restauraci pro ně znamenal příjemné povyražení. Zdá se proto, že právě ona špatná nálada, rozmrzelost přiměje člověka chovat se hanebně.

Ženy, patrně i díky větší empatii, jednoznačně nadržovaly servírkám, zatímco číšníky na nadměrnou hotovost téměř neupozorňovaly. Muži se, opět poněkud překvapivě, chovali k obsluhujícím pánům i dámám zcela stejně.

Fascinují je i zjištění, že všichni hosté, kteří byli v experimentu sledováni, tedy i ti, již nepřiznali přeplatek, dávali obsluze slušné spropitné. Vina z nedání dýška působí intenzivně a bezprostředně čelíc obsluhujícímu, zatajení peněz nikoliv. Být trošku, ovšem viditelně, štědrý, zatímco si odklánět mnohem více do vlastí kapsy, proto bylo nejčastější strategií hostů.


Psáno pro Vesmír.

středa 11. prosince 2013

Přitažliví muži "nevidí" neatraktivní ženy

Při hodnocení atraktivity druhých se zaměřujeme nejdříve na jejich tvář. "Ocenění", jak je bližní přitažlivý, přitom probíhá extrémně rychle. Subjekty, které v jednom pokusu viděly fotografii pouhých 100 ms, hodnotily atraktivitu člověka na ní stejně jako lidé, kteří při stanovení atraktivity nebyli časově omezeni. Zároveň platí, že velmi atraktivní obličeje přitahují více pozornosti, natolik, že se zpomalují schopnosti provádět jiné úkoly (je třeba známo, že studenti náhodně posazení vedle atraktivních studentek dopadají při testech hůře než ti usazení vedle muže či méně-atraktivní studentky).

Stejných výsledků se dosáhlo, když byla měřena mozková aktivita přímo, třeba pomocí elektroencefalografu (EEG) – elektrofyziologická reakce na krásnější tváře je vždy vyšší.

Psycholog Michael A. Kisley se svou studentkou Laurou K. Morganovou (pdf) z Coloradské univerzity se jali ověřit, zda alokování pozornosti závisí i na vlastní atraktivitě posuzovatele. Dá se totiž očekávat, že velmi přitažliví lidé časem poznají, že mají na trhu partnerů vysokou hodnotu a naladí se proto na stejně či více atraktivní protějšky a ostatních si nevšímají.

Výzkumníci předpokládali, že stejná závislost může platit i krátkodobě – když se muž cítí najednou více atraktivní, začne nehezké ženy ignorovat. Participanty svého experimentu vmanipulovali do role "atraktivního" či "neatraktivního" sdělením, aby si představili, že jsou hodnoceni ženami na škále 1 až 8 (kde 8 je extrémně atraktivní). Některým bylo řečeno, že jsou hodnoceni jako "3" a jiným jako "7". (Výzkum byl prováděn jen na mužích; ti přikládají fyzické atraktivitě mnohem vyšší váhu než ženy, u nichž je hodnocení "atraktivity" partnera komplexnější – závislé nejen na fyzické kráse, ale i na jeho lidském kapitálu či sociálním statusu.)

Nato byly mužům na hlavy umístěny elektrody na snímání mozkové aktivity a jejich úkolem bylo hodnotit atraktivitu desítek žen na fotografiích, od extrémně krásných po ne-až-tak-přitažlivé.
Potvrdilo se, že mozková aktivita vzrostla nejvíce, když participant sledoval atraktivní tváře žen a to zcela bez ohledu na to, jak atraktivní se sám cítil. Nicméně mozek mužů, kteří se považovali (byť i jen krátce a hypoteticky) za atraktivní "7", na fotografie neatraktivních žen reagoval o poznání vlažněji.

Vývoj elektrofyziologických reakcí mužů na atraktivní tváře žen (modrá), středně atraktivní (šedá) a neatraktivní tváře (červená linka) v prostředí „vysoké tržní hodnoty své atraktivity“ (plná linka) a „nízké tržní hodnoty“ (čárkovaná linka) – jen v tomto posledním případě je patrné, že cítil-li se muž atraktivní, reakce jsou odlišnější.
Výsledky zároveň vyvrací ideu, že by si muži stanovovali nějaký "horní limit", na jakou ženu už nedosáhnou. Je-li hezká, všímají si jí vždy a intenzivně (dokonce bylo dokázáno, že ti, jejichž pozornost je k opačnému pohlaví přitahována nejsilněji, jsou i sexuálně – co do počtu partnerů – nejaktivnější). Na druhou stranu, jsou-li si muži svou atraktivitou jisti, nehezké ženy je nestimulují.


Psáno pro Osel.cz.

úterý 10. prosince 2013

Olovo a kriminalita: Skryté souvislosti v chudých čtvrtích

V 80. letech společnost PROMEL uskladnila za chilské město Arica tisíce tun minerálních odpadů, které dovezla ze Švédska s cílem extrahovat z nich zlato a stříbro. Plán se však brzo ukázal jako nerentabilní a i přes závazky společnosti odpad na místě, "areálu F", zůstal. Postupem času se zapomnělo, jak je materiál toxický. Město se v následujících desetiletích začalo rozrůstat a skládka byla obestavěna sociálními byty, do kterých se nastěhovaly stovky rodin.

Sociální byty ve čtvrtích Cerro Chuño a Los Industriales přímo obklopují "Areál F".
Nešťastná shoda okolností umožnila exaktně sledovat, jak toxický materiál, zejména olovo, pronikal do těl obyvatel, především dětí a jak se tato plíživá otrava projevovala na jejich studiu a eventuálně na jejich výkonech na trhu práce. Olovo totiž vedle jater, ledvin a tvorby krve poškozuje i nervový systém, zejména bílou hmotu mozkovou. Řada studií dokázala, že zvýšená koncentrace olova v mateřské krvi či krvi dětí v předškolním období má chronicky nepříznivý vliv na intelektuální schopnosti, paměť nebo sociální návyky postižených osob. Přitom i koncentrace olova v krvi kolem 100 mikrogramu (μg) na litr, která byla dříve považována za bezpečnou, patrně může u dítěte vyvolat pokles IQ až o 7 bodů (v Česku má naštěstí většina dětí školního věku koncentraci olova v krvi pod 20 μg/l a jen u 3 % z nich přesahuje 50 μg/l a ukazatele dlouhodobě klesají).

Skupina amerického a chilských ekonomů, Tomás Rau, Loreto Reyes a Sergio Urzúa (pdf), pak nepřekvapivě ukázala, že děti bydlící nejblíže odpadům měly v krvi více olova. Rovněž prospívaly mnohem hůře ve škole, dosahovaly nižších výsledků ve standardizovaných testech v matematice i rodném jazyce. Školy poblíž areálu F, ač dříve nadprůměrné, se začaly v prospěchu svých žáků na národní úrovni stále více a více propadat.

Na základě prokázané závislosti mezi studijními výsledky a mzdou pak ekonomové odhadli, že olovem přiotrávení ztratí asi šest tisíc dolarů životních příjmů za každý mikrogram olova v litru krve (samozřejmě jde spíše o cifršpiónské kalkulace nezohledňující dlouhodobé zdravotní, osobní a další náklady). Byly tím potvrzeny závěry dřívějších studií (pdf) o vlivu olova na vyšší úmrtnost novorozenců a horší produktivitu dělníků v těch částech měst v USA, kde byla v minulosti voda transportována olověnými trubkami.

Od olovnatého benzínu k násilí

Tato a další kupící se odhalení, jak významně otrava olovem v dětství ovlivňuje chování, od snížení IQ, přes hyperaktivitu, po problémy s učením, vedly dalšího amerického ekonoma, Ricka Nevina, k reanalýze svých dat. Pracoval totiž zrovna na projektu nákladů a výnosů odstranění olověných nátěrů ze starých budov pro americké Ministerstvo bydlení a rozvoje měst. Uvědomil si, že vedle přímých mechanických či zdravotních nákladů, bude olovo asi hrát roli i ve změněném chování lidí a to nejen dětí. Hlavně dospělí, jimž olovo v dětství poškodilo mozek, si dlouhodobě ponesou břímě zhoršených kognitivních a sociálních schopností. Závěrem jeho práce nakonec bylo, že olovo, resp. odstup od jeho hojného průmyslového užívání, je patrně faktorem nejvíce zodpovědným za světový růst a následně překvapivý pokles kriminality, který nastal v 90. letech minulého století a trvá dodnes.

Nevin totiž zjistil (pdf), že většina olova v těle lidí nepocházela ani tak ze starých barev, ale z prachu, kam se dostalo coby spalina olovnatého benzínu. A když si Nevin nanesl historický rozsah olovnatých emisí za 20. století v USA, získal obrovský růst exhalací s rozvojem automobilismu od 40. do 70. let a pak postupný pokles, jak bylo olovo nahrazováno jinými aditivy, když vyšla ve známost jeho enormní škodlivost pro zdraví a životní prostředí. Fascinující byla téměř identičnost křivek vývoje emisí olova a měr kriminality, jen s určitým zpožděním. Nevin publikoval článek, v němž ukázal, že zpozdí-li vývoj olovnatých emisí o 23 let, je schopen vysvětlit 90 % proměnlivosti v násilných trestných činech ve Spojených státech.

Objem olova přidávaného do benzínu (křivka s kroužkem) a násilná kriminalita (křivka s čtverečkem) zpožděná o 23 let.
Nečekané vysvětlení kriminality

Ve stejné době i lékařské konsorcium složené z epidemiologů, pediatrů a psychiatrů na základě 25 let trvající cincinnentské studie potvrdilo (pdf), že olovo ovlivňuje či přímo poškozuje tu část mozku, čelní laloky, která je odpovědná za regulaci nálady, plánování a dlouhodobé rozhodování. Postižení mají tak silnější tendence k antisociálnímu chování. Tedy děti, které neúmyslně dýchali, jedli či pili olovo ve čtyřicátých a padesátých letech, se prostě stali trochu více násilničtí, impulsivnější a s horšími karierními vyhlídkami, když dospěli. Šedesátá až osmdesátá léta nato proslula obrovským nárůstem kriminality (a, mimochodem, třeba i měrami těhotných svobodných matek). Pochopitelně to vše neznamená, že kdokoliv vystavený vysoké koncentrace olova v dětství se musí stát v dospělosti násilníkem. Leč zhoršení u mnoha a mnoha jednotlivců jednoduše někoho už přes hranu dostane.

Výsledky jen z jedné země přesto mohly být vyvolané jen náhodou či nějakým opomenutým faktorem, leč Nevin nalezl (pdf) stejnou závislost v každé zemi, kterou zkoumal, v Británii, Kanadě, Francii, Austrálii, Finsku, Itálii, Německu i na Novém Zélandu. Bouřlivý rozvoj automobilismu a růst exhalací olova v každém státě nastaly v různý čas a kriminalita, s daným zhruba dvacetiletým zpožděním, se pohybovala s nimi.
Olovo v krvi předškoláků (černá linka) a o 19 let zpožděný index kriminality (červená linka) ve Velké Británii, Kanadě, Novém Zélandu a Finsku.
Jessica Wolpaw Reyes, ekonomka z Harvardu, (pdf) získala podobné výsledky, když porovnala stejné údaje napříč americkými státy. Samotný pokles koncentrace olova byl schopen vysvětlit 56 % poklesu násilné kriminality v USA (u majetkových trestných činů se podobný efekt nenašel). Zde jen malou odbočku, druhý nejvýznamnější faktor, který způsobil pokles kriminality ve stejném období, asi o 29 %, byla legalizace potratů. Steven Levitt a John Donohue (pdf) totiž ukázali, že když v 70. letech byla rozsudkem Nejvyššího soudu v celých USA umožněna interrupce, narodilo se poté mnohem méně nechtěných dětí. A jelikož z nich se historicky často kvalifikovali nějak narušení, násilní muži, dvě desetiletí později klesla násilná kriminalita jen díky tomuto rozsudku. Stojí tudíž za povšimnutí, že naprostá většina vysvětlení vývoje kriminality nemá moc společného se změnami ve výkonu soudní, policejní či vězeňské praxe, s vývojem hospodářství či nezaměstnanosti, ani se sociální politikou.
Zpět ale k olovu. Asi nejnázornější důkaz o jeho vlivu dodali Howard Mielke a Sammy Zahran (pdf) z Tulanské, resp. Colorádské státní univerzity, když podobnou analýzu provedli na úrovni velkých amerických měst: když dosadili data o rozšířenosti olova a o 22 let zpožděnou kriminalitu v jednotlivých městských čtvrtích, získali opět stejnou závislost.

Jejich poznatky dokonce naznačují, že obecně vyšší kriminalita ve větších městech, zejména počet vražd, než v maloměstech či na venkově může být vysvětlitelná mnohem vyšší koncentrací aut a tedy i olověného smogu. Se snížením výskytu olova ve vzduchu a půdě se totiž rozdíl v násilné kriminalitě mezi vesnicí a městem snižuje a třeba i v USA je nyní počet vražd na obyvatele skoro stejný bez ohledu na velikost města. Ač roli hraje i fakt, že v oblastech silně zatížených dopravou jsou ceny pozemků levné, takže tam bydlí spíše chudší či jinak sociálně znevýhodněné domácnosti, u nichž je kriminalita vyšší, role olova je přesto silnější. 


Psáno pro Psychologie Dnes.

Jen je nechte, ať se baví

Nejnavštěvovanější filmy posledních třiceti let téměř vždy (dle jednoho žebříčku 94 % z nich) obsahují alespoň jednu násilnou scénu, v níž postava někoho zraní či zabije. Ztrojnásobilo se užívání střelných zbraní. Nepřekvapují proto obavy, že filmy pomáhají vychovat generace necitlivých lidí, kteří i mimořádnou agresivitu berou jako součást života. Řada psychologických studií skutečně nalezla, že sledující násilných scén jsou chvíli nato méně empatičtí a snadněji se uchylují k násilí. Jistým "problémem" však je, že kriminalita a násilí obecně ve světě spíše klesá. Jak si tyto protichůdné závěry vysvětlit?


Růst násilných scén vždy v 30 nejnavštěvovanějších filmech promítaných mezi léty 1950 a 2012 (čárkovaná čára; tučná křivka je trend a šedá 95% konfidenční intervaly) dle Bushman et al. (2013).

S jedním z vysvětlení přišli Gordon Dahl a Stefano DellaVigna (pdf), když zjistili, že ve dnech premiér nejbrutálnějších filmů klesá počet násilných trestných činů i obtěžování. Přitom k poklesu kriminality dochází právě večer, mezi šestou a půlnocí, kdy v kinech tyto filmy běží a ještě intenzivnější je mizení násilností po půlnoci. Potenciální výtržníci, zejména mladí muži, totiž sedí v kině, takže nemohou nic páchat. Současně proto nejsou v hospodách či barech a nepřekvapí tak, že kriminalita poklesne i v noci či k ránu, kdy v ní často hraje roli alkohol (a v kině jej konzumovat nelze). Výrostkům stačí dát "hry" a společnost má klid.


Psáno pro Psychologie Dnes.