úterý 28. července 2015

Výdaje státu potřebují zdůvodnit

V období dohadování kontur státního rozpočtu jsme opět svědky přetahování se o miliardy. Abstraktních sum, jež jsou irelevantní, jelikož diskuse se povšechně týká toho, kam se nalejí, nikoliv toho, co za ně stát získá, případně nešlo-li by je investovat efektivněji.

Ryzí ukázkou je například miliardový program Odborná praxe pro mladé, v němž úřady práce přispívají firmám až 100 procent hrubé mzdy, přijmou-li mladé absolventy škol. Prospěšným cílem je zvýšit jejich atraktivitu pro zaměstnavatele a umožnit jim získat všude vyžadovanou praxi, která jim zlepší kariérní vyhlídky. Leč stát nijak nevyhodnocuje, zda absolventi ve firmách zůstávají i po skončení dotovaného místa. Neví, zda tito lidé jsou na trhu práce úspěšnější nebo zda program za (dosud) 1,2 miliardy ve skutečnosti jen firmám nedodává bezplatnou pracovní sílu a vyhlídky absolventů nijak neovlivňuje. Zdroje byly vydány na blahodárný cíl, výsledky však nikdo systematicky nevyhodnocuje a nezná – jednání odpovídající spíše obětnímu rituálu. Obdobně pohříchu funguje většina dotačních programů a pochopitelně nejen v Česku. V mnoha zemích je však patrná snaha tento stav změnit.

Ač dosud obecně nerozpoznán, možná největším úspěchem administrativy amerického prezidenta Baracka Obamy je přesun k vládnutí založenému na důkazech (respektive úsilí tento způsob spravování věcí veřejných aplikovat - vizte i můj dřívější text). Každý federální vládou placený program musí stanovit, na základě jaké vědecké evidence by měl fungovat, jakých výsledků má za dané peníze dosáhnout, jak budou výstupy měřeny a zda neexistuje levnější či efektivnější alternativa. Poté je program proveden v menším rozsahu či v pilotní fázi, kdy je otestováno, zda funguje, jak bylo očekáváno. Ne-li, není realizován.

Pro ilustraci, jak vládnutí založené na důkazech vypadá, vezměme příklad z Velké Británie, kde působí slavná Skupina pro behaviorální vhled, instituce před pár lety rovněž založená na měření efektivity státních programů a navrhování levnějších řešení inspirovaných společenskovědními poznatky. Jedním z vleklých problémů (nejen) tamních úřadů práce je, že nezaměstnaní aktivně nehledají práci, a když jim nějakou pozici úřad vyhledá sám, nabídky nevyužijí či se do firmy nedostaví. Jistě, mnoho nezaměstnaných reálně pracovat nechce a vystačí si s dávkami. Nicméně řada z nich se bojí stresu z pracovních interview, nevěří, že práci mohou skutečně získat, či hledání práce berou jako něco, co se vždy dá odložit na později.

Skupina pro behaviorální vhled se inspirovala (pdf a shrnutí jejího tříletého působení (pdf)) psychologickými výzkumy dokazujícími, že osobní přístup a demonstrace autentické snahy pomoci podobné obavy rozptylují. Byl navržen program, v němž byly uchazečům o práci rozesílány informace o nových pozicích coby SMS. Některým náhodně vybraným nezaměstnaným byly rozesílány informační zprávy standardně suchopárné, jiným lidem naopak SMS osobní a podporující, třeba jako: "Dobrý den, Josefe, právě jsou k dispozici tři nová místa údržbáře ve společnosti Alfa, s.r.o. Přijďte na úřad práce ve středu mezi 10.00 a 16.00 a vyhledejte Annu Novákovou, která Vám o těchto místech řekne více. Schůzku jsem už pro vás rezervoval. Hodně štěstí Vám přeje Michal Procházka, Úřad práce v Karviné." A pak se měřilo, zda SMS zprávy zvýší ochotu nezaměstnaných ucházet se o místo a jaká forma zprávy je účinnější – stačilo porovnat prezenci lidí, kterým přišly různé typy SMS.

Pouze informativní zprávy vedly asi jen k desetinové účasti, kdežto osobní přístup způsobil, že dorazila více než čtvrtina ze všech lidí, kterým přišla individualizovaná SMS. Program sice působí triviálně, de facto však nic nestál a dokázal enormně zvýšit efektivnost umísťování nezaměstnaných do pracovních pozic. Britské ministerstvo práce a penzí nyní navrhuje systém, jak výsledky programu univerzálně využívat ve svých informačních strategiích.
Úspěšnost měřená v procentní účasti nezaměstnaných na pohovoru dle jednotlivých typů SMS: jen ryze informativní ("Control"), SMS uvádějící i radu a jméno nezaměstnaného ("Control + claimant advice"), SMS uvádějící i jméno zaměstnance úřadu ("Control + advisor name") a konečně i SMS informující, že pro nezaměstnaného už bylo něco učiněno ("Control + reciprocity").
Samozřejmě že rigorózní hodnocení výsledků státních programů nebude moc populární, jak mezi úředníky, tak politiky. Mnoho úřadů, grantů či programů jsou vlastně jen úplatky zájmovým skupinám, voličům a nástroji zaměstnání spřátelených osob. Nicméně nevědět, zda funguje, co podporují, ani co za své peníze dostávají, řadí státní úřady k uctívačům magie.


Psáno pro Hospodářské noviny.

čtvrtek 23. července 2015

Povolit alkohol za volantem je přílišné riziko

Senátor Jaroslav Kubera navrhuje, aby Česko opustilo nulovou toleranci alkoholu a řidičům povolilo půl či i více promile alkoholu v krvi. Argumentuje, že řada zemí EU alkohol u svých řidičů toleruje, metoda dechové kontroly je nepřesná, takže něco nadýchá i člověk, který nic nepožil. A konečně tvrdí, že jiné aspekty silničního provozu jsou daleko smrtelnější, když kouzelně uvádí: "Je to daleko nebezpečnější, když baba telefonuje a vjede mi do křižovatky, než když je opilá."

Technické peripetie měření opilosti i logický lapsus, že existuje-li něco nebezpečnějšího, je možné méně nebezpečné věci ignorovat, ponechme stranou (možná jen upozornění, že muži způsobují násobně více těžkých nehod než ženy). Zaměřme se na předpověď, k čemu by v Česku tolerance alkoholu u řidičů mohla vést.

Povolení alkoholu může mít v bezpečnosti silničního provozu teoreticky tři efekty. První, abstraktnější, je takzvaný Peltzmanův efekt – předpokládá, že řidič, který nějaký alkohol vypije, si bude vědom svých pomalejších reakcí, zhoršeného vnímání prostoru či větší únavy, a právě proto bude řídit bezpečněji. Americký ekonom Sam Peltzman, po kterém je efekt pojmenován, podobné chování původně očekával v opačném gardu. Poté, co v USA uzákonili povinné poutání se ve voze, Peltzman tvrdil, že řidiči budou vnímat nižší pravděpodobnost svého zranění, a budou proto jezdit rizikověji. Jeho logika ad absurdum velí, že nejbezpečněji by řidiči jezdili, kdyby jim z volantu mířilo na krk ostré kopí – všichni by jezdili krokem a nebylo by nehod. Argumentu se nedá upřít přitažlivost a některé studie (pdf) skutečně potvrzují, že čím větší a vyztuženější auto řidič má, tím hazardněji jezdí (ke škodě vlastníků menších aut). Leč většina opatření zvyšujících bezpečnost řidičů prokazatelně vede k nižší úmrtnosti (pdf) na silnicích – ať jde o zmiňované pásy, airbagové systémy, či objemné helmy motorkářů (pdf). Řidiči při poklesu jednoho rizika jednoduše nevyhledávají jiná nebezpečí. Nejspíše také neplatí, že vzroste-li riziko nehody kvůli vypitému alkoholu, řidiči budou vědomě jezdit bezpečněji.

Druhý efekt je intuitivnější: tolerance určitého množství alkoholu za volantem zničí významnou mentální bariéru – před jízdou se prostě nepije. Všichni to vědí, a chtějí-li pít, neřídí nebo plánují čas na vystřízlivění (a přesto za každou šestnáctou nehodou v Česku stojí alkohol). Jak bude vypadat nehodovost, když se z tabu stane otázka intenzity síly vůle – když bude záviset na sebekázni řidiče, který si po druhém pivu či dvojce vína bude muset říct, že třetí si již nedá? Jak přesní budou řidiči v odhadu, kdy už budou moct na silnici? Troufám si tvrdit, že pokud jde o alkohol, Češi sebekontrolou nevynikají.

Poslední efekt je fyziologický a vcelku notoricky známý: alkohol prodlužuje řidičův reakční čas, způsobuje laxnost při otáčení volantu, zhoršuje vnímání dopravních značek a obecnou koncentraci, zvyšuje ochotu podstupovat rizika – vše pochopitelně v závislosti na množství a druhu vypitého alkoholu, věku či zkušenostech řidiče. Zejména u mladších řidičů (pdf) by tolerance alkoholu vedla k tragédiím. Spojují se u nich kratší zkušenosti s řízením, horší a pomalejší odezva na nečekané dopravní události, jakož i nedostatečná zkušenost s působením alkoholu. Mladí řidiči i s trochou alkoholu v krvi trpí rizikem nehody ve stovkách až tisících procent vyšší (pdf) než starší řidiči – dle jedné kanadské studie mají střízliví řidiči do dvaceti let zhruba stejný řidičský styl jako starší řidiči po třech až čtyřech pivech.
Relativní riziko (RR) v závislosti na množství alkoholu v krvi (BAC, v %) pro skupinu řidičů do 21 let (plná linka) a starší (čárkovaná linka) dle studie Peck et al. (2008) (pdf). Při 0,5 promile je pro mladé řidiče riziko nehody 2,5 krát vyšší, při 0,8 promile 40 krát vyšší.
Jaký dopad mohou mít všechny efekty společně? Většina zemí, kde určitá míra tolerance alkoholu u řidičů panuje, ji v minulosti snižovala. Lze proto odvodit, že přísnější regulace pití u řidičů snižuje nehodovost. Téměř všechny země, které snížily tolerované množství alkoholu (ať již šlo o USA, Kanadu, Francii, či Rakousko), zažily (pdf) okamžité snížení nehodovosti, počtu zraněných i mrtvých – někde intenzivněji než jinde. Tento pokles sice u některých zemí postupně slábl, přesto platí, že bezpečnější silnice přináší alkoholová represe. Kuberovu ideu tak mohou uvítat maximálně výrobci alkoholových testerů či opraváři aut – těm všem by zjevně přibylo zakázek.


Psáno pro Hospodářské noviny.

středa 8. července 2015

LN: Knihy na léto 2015

Z Lidových novin mne požádali o doporučení několika knih, které se mi letos líbily a v češtině nejsou dostupné... a přitom by měly být. Níže je mých pět kandidátů.

„Čím více člověk pil, tím více byl Stalin potěšen... Při výjezdních zasedáních politbyra Chruščov, spolu s generálmajorem Alexandrem Poskrebyševem, pravidelně naháněl maršála Grigorije Kulika do nedalekého rybníka... Jelikož se osobní strážci obávali, že by se mnozí ze sovětského vedení mohli utopit, rybník raději postupně upouštěli. Podobný infantilismus Stalina těšil... Stejně jako u jeho vnitřního kruhu spolupracovníků mu alkohol byl nápomocný i v udržování sovětské společnosti slabé, rozdělené, bez rovnováhy a závislé na státu... monopolnímu dodavateli vodky.“ Toť pár úryvků z knihy Vodka Politics od Marka Lawrence Schrada, fascinující exkurze do metabolizmu ruského státu. Kniha vysvětluje, proč třetina státního rozpočtu Ruska již v 18. a 19. století plynula z daní z vodky a jaký měl alkohol vliv na tamní politický vývoj; spolu s tím, jak politici manipulovali konzumací alkoholu Rusy, aby dosáhli svých cílů.
Knihu Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State od: Mark Lawrence Schrad vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.
Pakliže si myslíte (či jste se dokonce na škole učili), že lidé vnímají jen 4 základní chutě a jazyk se skládá z přesně rozparcelovaných oblastí jejich rozpoznávání, vezměte knihu Johna McQuaida Tasty. Vyvede vás z těchto a mnoha dalších omylů o tom, jak naše chuť funguje (každý jednotlivý chuťový pohárek dokáže rozlišit pět a patrně i šest základních chutí). Kniha nejen poeticky vykresluje, jak chutě evolučně vznikly a fyziologicky pracují („Pití a jídlo jsou intimní záležitosti, mocné a přitom znepokojivé, asi jako sex. Nakonec, přijímáme něco cizího dovnitř vlastního těla, mnohokrát denně, s vůní jako svůdcem.“). McQuaid v knize představuje i vznik chuťových prožitků nejrůznějších jídel či nápojů. „Různé chemické látky se rozpouštějí odlišnou rychlostí, jediné espresso tak obsahuje kakofonii chutí, které se objevují v různých časech, jak voda prochází kávou. První část espresa je tmavě hnědá, sirupovitá a intenzivně kyselá. Druhá je jemnější a do červena, mírně sladká. Poslední pak mdlá, s písečnou barvou, příšerně hořká... Individuálně každá část chutná hrozně, přesto, když je zkombinujete, chutě zapadnou do finální delikatesy.“

Knihu Tasty: The Art and Science of What We Eat od: John McQuaid vydalo letos nakladatelství Scribner.

Charles Babbage, Ada Lovelace, William Bradford Shockley... jména, při kterých se mnohým čtenářům asi mnoho nevybaví. Walter Isaacson, bývalý ředitel CNN, ve svém magnu opus The Innovators využívá biografie vynálezce prototypu počítače, první softwarové programátorky (oba z 19. století) a spoluvynálezce tranzistoru při mapování zrodu a průběhu digitální revoluce. Následují, pochopitelně, i osudy notorických figur jako Steva Jobse či Billa Gatese, jakož i firem Intel, Xerox, Atari ad. Kniha přesvědčuje, že za realizovanou invencí spíše vzácně stojí osamocený geniální mozek, ale téměř vždy intenzivní sdílení nápadů a spolupráce mezi lidmi odlišných profesí i nátur; leč mnohdy i šťastná náhoda a „být ve správném čase na správném místě“. Isaacson nezabíhá do technických detailů (což mnohé čtenáře může odradit), ukazuje hlavně, jak hlavní inovátoři přemýšleli a pracovali, živě popisuje, jak ve světě kreativity, ale i velmi tvrdého businessu, fungují lidské vztahy a projevují se osobní kvality i slabosti.

Knihu The Innovators: How a Group of Hackers, Geniuses, and Geeks Created the Digital Revolution od: Walter Isaacson vydalo loni nakladatelství Simon & Schuster.
S pochopením důvodů, které stojí za bankrotem Řecka pomůže Tim Harford, špičkový ekonomický publicista Financial Times. Ve své nové popularizační knize napsané sokratovským stylem dialogu mezi „žákem“ a „učitelem“ nabízí intuitivní učebnici makroekonomie – jak napovídá podtitul knihy „jak řídit nebo likvidovat hospodářství“. Jednoduchými příklady navede mysl čtenáře k obecným zákonitostem, dle nichž ekonomika funguje: proč vzniká inflace a kdy může být potřebná a kdy ničící. Proč vznikají hospodářské propady a nezaměstnanost; za jakých podmínek firmy vzkvétají a strádají. Třeba, víte, že když byla roku 1886 prodána první lahev Coca-Coly, stála 5 amerických centů a dalších sedm desetiletí nezdražila? (I když třeba cena kávy za stejné období vzrostla o 800 %.) Proč nešly ceny vzhůru a firma, její akcionáři i zaměstnanci, více neprofitovali? Důvodem bylo firemní rozhodnutí, že výdejní automaty – vyrobené a rozeseté po celých USA – budou přijímat pouze 5-centové mince. Zdražení Coca-Coly, třeba o cent, by tedy vyžadovalo předělání všech těchto strojů, což by nepokrylo výnosy z růstu ceny nápoje. A zdražit o 100 % by odradilo zákazníky. Příklad, byť triviální, ukazuje, že ceny se někdy nemusí volně hýbat, i když je to potřeba. Různé formy cenových rigidit pak mohou lehce přejít v úpadek firem i celých sektorů.
Knihu The Undercover Economist Strikes Back: How to Run--or Ruin--an Economy od: Tim Harford vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Světově nejprodávanější kniha o optimální organizaci domova pochází z Japonska – země, která dala světu origami a hotelové pokoje o velikosti 2x2 metrů čtverečních. Autorka tohoto krátkého díla, Marie Kondo, se živí jako konzultantka pro úklid domácností ve firmě, kterou sama založila. Čekací list na její kurzy je naplněn 3 měsíce dopředu. V knize vysvětluje, jak organizovat bydlení, aby bylo pohodlné a nevytvářelo nutnost trávit úklidem hodiny každý týden. Kniha je však i psychologickou sondou do života klientů viděného očima člověka, který strávil celý život hledáním nejlepšího způsobu organizace a úklidu věcí. Kondo odhaluje zvláštnosti svých klientů a jejich nejrůznějších obsesí.

Knihu The Life-Changing Magic of Tidying Up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing od Marie Kondo vydalo loni nakladatelství Ten Speed Press (za doporučení díky L. H.).


Psáno pro Lidové noviny.