Ať navštívíte vlastně jakýkoliv kurz podnikohospodářské fakulty, uvidíte, jak jsou budoucí manažeři univerzálně varováni, že jakémukoliv rozhodnutí musí předcházet explicitní stanovení cílů. Nevíte-li, čeho přesně chce dosáhnout, nelze vymýšlet způsoby, jak toho docílit a už vůbec nelze zjistit, zda nakonec šlo o úspěch či neúspěch. Nevznikne proto motivace se zlepšovat, ani vhled, z jakých chyb se poučit. Když si stanovíte, že „chcete zhubnout“, jde o špatný cíl. Je 0,4 kg už „zhubnutí“? Když ani po měsíci nezhubnete, lze si říci, že „jste vlastně mysleli“ za rok? Lze vyhodnotit, které vaše chování vedlo k cíli a které ne? Vidíte, nejsou-li cíle konkrétní, měřitelné a nemají-li časový horizont, jsou na nic, protože z nich přímo nevyplývá žádná konkrétní akce. Jde o fráze vypouštěné do vzduchu…
Problém je, že stanovení cílů, přes všechnu svou důležitost, je toliko prvním krokem. Jak se semestr posune, studenti na přednášky přestávají chodit a mnozí se proto nedozví, že u stanovování cílů, tedy „co chceme“, se nesmí ulpět. Komu se to stane, ať již jde o člověka, tým či celou firmu, hrozí prokletí imaginárních cílů. Jde o pojem popisující stav, kdy fantazírování, čeho všeho bychom mohli dosáhnout, co všechno bychom mohli dělat, jak úžasné něco může být… nakonec vytlačí akci skutečně něco udělat.
Jeden z prvních experimentů, který na fenomén poukázal, provedly psycholožky Lien Phamová a Shelley Taylorová (pdf) z Kalifornské univerzity v Los Angeles. V pokusu navedly skupinu náhodně vybraných studentů, ať si týden před důležitou zkouškou stanoví a pravidelně vizualizují svůj cíl – tedy dobrou známku a splnění studijních požadavků. Zároveň měli studenti dopředu stanovit, kolik času plánují na učení a v průběhu týdne měli zaznamenávat, kolik času mu skutečně věnovali. Vůči jiné skupině studentů, kteří si žádné cíle vizualizovat nemuseli, první skupina dopadla mnohem hůře. Nedodrželi svůj studijní plán a jejich výsledek u zkoušky byl také mnohem horší.
Stanovování cílů a přemýšlení jen o nich vede k fantaziím, jak úžasný život bude, až cíle naplníme. To však často nevede k akcím, způsobům, jak cíle naplnit. Jistě, fantazírování o světě, kde se naše přání splní, chvilkově zlepší náladu a sníží stres. Přesně z těchto důvodů však sníží motivaci skutečně něco udělat. Již nespočet studií ukázalo, že čím více lidé fantazírují o nejrůznějších cílech, tím nižší je pravděpodobnost, že je naplní; ať již jde o získání vysněného partnera, pracovní pozice, nastartování vlastního podnikání, naučení se nové schopnosti či kvalifikace nebo zlepšení své kondice nebo zhubnutí.
Po stanovení cílů totiž musí následovat úvaha o možných akcích, jak je naplnit. V experimentu Phamové-Taylorové byla ještě jedna skupina, jejichž výsledky jsem zatím nezmínil. Tito studenti si měli přestavovat akce, které je k cíli dovedou, tj. co se budou učit, kdy, s kým, prostě jak chtějí dobrou známku získat. Tato skupina dopadla radikálně nejlépe, učili se déle a dosáhli mnohem lepších známek než skupina snílků i skupina kontrolních studentů, kteří si nemuseli představovat nic.
Když si po cílech představíme i možné způsoby, jak je naplnit, ukáže se, že cest je mnoho a každá má svá pozitiva a negativa, na které se můžeme zaměřit, resp. se jim vyhnout. Je-li cílem zhubnout 2 kg každý měsíc, je nutné upravit složení stravy. Pakliže víte, že jste slabá povaha a budou-li doma pochutiny, podlehnete jim, musíte určité potraviny přestat kupovat. Zároveň víte, že odložení návštěvy fitka je neuvěřitelně snadné, musíte si tedy domluvit parťáka, aby případné odložení znamenalo mu i zavolat, cvičení zrušit a cítit se trapně (tedy se dopředu se zavázat, abyste raději cvičení nezrušili). Zároveň je pravděpodobné, že můžete onemocnět, budou nečekané rodinné či firemní akce, které vám zabrání dodržet cíl. Bude proto vhodné si dát mentální rezervu (cílit na 2,5 kg měsíčně) a začít plánovat, zda byste místo rodinného oběda, nemohli uskutečnit rodinný výstup na nejbližší kopec.
I krátká úvaha o možných cestách k toužené metě odkryje, co bude třeba udělat a jak. Taková strukturace budoucnosti ulehčí cíle dosáhnout. Někdy to však může vést i k uvědomění, že cíl při daných nákladech za to jednoduše nestojí a cíl opustit. Tím se vyvarovat neustálé frustrace, že jej neplníme.
Manažeři se učí, že umění stanovit si, čeho chtějí dosáhnout a jak toho dosáhnou, zlepšuje produktivitu (mohou se učit, proč cíle nesplnili a co udělat příště jinak). Psychologové zase učí, že malé denní cíle zlepšují úroveň životní spokojenosti – dávají totiž bezprostřední odměnu, že jsme během dne něčeho dosáhli. Byť by to třeba bylo, že jsme místo obvyklých 10 cigaret vykouřili jen čtyři... a příští týden to stáhneme na dvě.
Psáno pro Lidové noviny.
úterý 22. listopadu 2016
čtvrtek 22. září 2016
Změna a život
Mám odejít z práce? Pořídit si dítě? Rozvést se? Změnit školu?... Podobné otázky – či spíše odpovědi na ně určí, jak prožijeme život. Jde přitom o dilemata, ke kterým vzácně existují jednoznačné rady. Třeba v podstatě každý zaměstnanec je výrazně nespokojen nemalou část své pracovní doby. Někoho deprimují přesčasy, jiného panovačný a neinformovaný šéf nebo neupřímní či neschopní kolegové. I většina osobních vztahů prochází krizemi. Každý se někdy ptá, zda nejsou jinde luka zelenější. Problémem je, že jinde či s někým jiným může být život ještě náročnější.
Kněží přitom již dávno (a psychologický výzkum nedávno) zjistili, že lidé ke konci svých životů téměř vždy litují věcí, které neudělali, než aby litovali chyb. Mrzí je nedostatek odvahy požádat o rande, odejít z duši drásající práce, přestěhovat se od nesnesitelných sousedů. Chceme žít v komfortní zóně, risk nás znervózňuje a držíme se tedy raději známého. Platíme pak ztracenými příležitostmi.
Oprávněná je ovšem i opačná interpretace – co se nestalo, si idealizujeme a nepřipouštíme si, že realizace snů se může snadno zvrtnout. Ano, mohl jsem odejít z nenáviděné práce – a o žádnou alespoň stejně dobrou už ani nezavadit. Mohl jsem odvážně opustit partnera – a zjistit, že s ostatními je to minimálně stejně složité...
Zdá se, že nelze jednoznačně rozhodnout, zda lidé velké změny odsouvají chybně, nebo naopak správně váží rizika. Ekonom Steven Levitt (pdf) ovšem zveřejnil unikátní experiment, z nějž plyne, že strach z velkých změn je obecně spíše přeceňován. Vytvořil web, na němž mohli respondenti vyplnit pár informací o sobě a uvést, s jakým životním dilematem zápolí. Mohlo jít o zasnoubení či rozvod, výpověď či odchod do důchodu, nebo i méně důležitá rozhodnutí: členství ve fitku, obarvení vlasů či tetování. Stránka respondentům pak nabídla náhodnou radu; doslova hodem mincí někomu doporučila „jít do toho“, jinému nikoli. Po dvou a znovu po šesti měsících respondentům přišel e-mail, v nichž se jich Levitt ptal, zda rozhodnutí učinili a jak jsou v životě šťastní. Experimentu se nakonec zúčastnilo přes 20 tisíc lidí nejrůznějšího věku, vzdělání, příjmu i bydliště.
Výsledky jsou venkoncem jednoznačné – platí, že lidé, kteří se rozhodli učinit změnu, byli po dvou měsících i půl roce mnohem šťastnější. Ať již šlo o pořízení potomka, nastartování vlastního podnikání, či rozvod. Pochopitelně ne všichni následovali, co jim poradila mince (Levittova webová stránka). Mnozí však ano (vizte graf). Experiment dokázal, že přiměje-li běžného člověka náhoda k velké změně, je po ní průměrně spokojenější, než kdyby se držel statu quo.
Moře Levittových dat nabízí ještě jeden inspirativní vhled – rozhodnutí v malých věcech (růst vousů, chození do posilovny), ať již dopadlo jakkoliv, štěstí lidí téměř neovlivňovalo. Všichni chceme žít spokojeně, zdá se však, že štěstí hledáme v trivialitách. Velkých změn, které jako jediné mají moc náš život zpříjemňovat, se bojíme.
Psáno pro Lidové noviny.
Kněží přitom již dávno (a psychologický výzkum nedávno) zjistili, že lidé ke konci svých životů téměř vždy litují věcí, které neudělali, než aby litovali chyb. Mrzí je nedostatek odvahy požádat o rande, odejít z duši drásající práce, přestěhovat se od nesnesitelných sousedů. Chceme žít v komfortní zóně, risk nás znervózňuje a držíme se tedy raději známého. Platíme pak ztracenými příležitostmi.
Oprávněná je ovšem i opačná interpretace – co se nestalo, si idealizujeme a nepřipouštíme si, že realizace snů se může snadno zvrtnout. Ano, mohl jsem odejít z nenáviděné práce – a o žádnou alespoň stejně dobrou už ani nezavadit. Mohl jsem odvážně opustit partnera – a zjistit, že s ostatními je to minimálně stejně složité...
Zdá se, že nelze jednoznačně rozhodnout, zda lidé velké změny odsouvají chybně, nebo naopak správně váží rizika. Ekonom Steven Levitt (pdf) ovšem zveřejnil unikátní experiment, z nějž plyne, že strach z velkých změn je obecně spíše přeceňován. Vytvořil web, na němž mohli respondenti vyplnit pár informací o sobě a uvést, s jakým životním dilematem zápolí. Mohlo jít o zasnoubení či rozvod, výpověď či odchod do důchodu, nebo i méně důležitá rozhodnutí: členství ve fitku, obarvení vlasů či tetování. Stránka respondentům pak nabídla náhodnou radu; doslova hodem mincí někomu doporučila „jít do toho“, jinému nikoli. Po dvou a znovu po šesti měsících respondentům přišel e-mail, v nichž se jich Levitt ptal, zda rozhodnutí učinili a jak jsou v životě šťastní. Experimentu se nakonec zúčastnilo přes 20 tisíc lidí nejrůznějšího věku, vzdělání, příjmu i bydliště.
Výsledky jsou venkoncem jednoznačné – platí, že lidé, kteří se rozhodli učinit změnu, byli po dvou měsících i půl roce mnohem šťastnější. Ať již šlo o pořízení potomka, nastartování vlastního podnikání, či rozvod. Pochopitelně ne všichni následovali, co jim poradila mince (Levittova webová stránka). Mnozí však ano (vizte graf). Experiment dokázal, že přiměje-li běžného člověka náhoda k velké změně, je po ní průměrně spokojenější, než kdyby se držel statu quo.
Moře Levittových dat nabízí ještě jeden inspirativní vhled – rozhodnutí v malých věcech (růst vousů, chození do posilovny), ať již dopadlo jakkoliv, štěstí lidí téměř neovlivňovalo. Všichni chceme žít spokojeně, zdá se však, že štěstí hledáme v trivialitách. Velkých změn, které jako jediné mají moc náš život zpříjemňovat, se bojíme.
Psáno pro Lidové noviny.
čtvrtek 4. srpna 2016
Zrozeni pomáhat
V německy uklizené, prosté kanceláři sedí za stolem úředník a vyplňuje formuláře. V místnosti čeká žena a její ani ne dvouleté dítě. Hraje si s hračkami, volně poházenými po zemi. Úředníkovi spande pero na zem a ať se přes stůl natahuje jakkoliv, nemůže na něj dosáhnout. Žena nepůsobí, že by ji to jakkoliv zaujalo. Capart na nemotorného byrokrata chvíli kouká, po chvilce k němu přispěchá a pero mu podá.
Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.
Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.
Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.
Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.
Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...
Psáno pro Lidové noviny.
Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.
Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.
Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.
Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.
Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...
Psáno pro Lidové noviny.
úterý 7. června 2016
Ukaž se neinformovanou a budeš oškubána
Všichni většinu zboží nakupujeme za jednotnou cenu. Prodejci tak nemohou využívat různé ochoty jednotlivých zákazníků za výrobek zaplatit. Vyprahlý člověk za pivo platí stejně jako ten, kdo žízeň již uhasil. V některých transakcích však ceny pevně stanoveny nejsou a probíhá nějaká forma vyjednávání, kupříkladu u oprav auta – příčina závady není vždy zřejmá a i kdyby byla, způsobů opravy může být vícero. Pro neznalého řidiče je složité poznat, jakou konkrétní opravu či součástku má po automechanikovi poptávat a ten, vědom si své informační výhody, může zneužít neznalosti klienta a prodat mu mnohem dražší opravu než by bylo třeba.
Tým amerických ekonomů, Meghan Busse, Ayelet Israeli a Florian Zettelmeyer (pdf), v terénním experimentu otestoval, zda automechanici skutečně budou cenově diskriminovat zákazníky, pakliže poznají, že mají šanci na nich vydělat. Výzkumným týmem najatí figuranti, muži i ženy, volali do téměř 3 000 amerických autoservisů a chtěli vědět, kolik by celkem stála výměna chladiče u určitého typu Toyoty.
Někteří volající dávali najevo, že si cenu opravy zjistili už jinde a zmínili, že by se měla pohybovat kolem 365 dolarů. Jiní volající cenu při objednávce nezmínili vůbec a konečně poslední skupina volajících hrála naivní volavky a zmínili, že oprava by se měla vejít do 510 dolarů, tedy do podstatně přestřelené sumy. Výsledky jsou celkem očekávané: automechanici své výhody využívali a chovali se přitom odlišně k mužům a ženám.
Pakliže volající-muž zmínil správnou cenu či ji nezmínil vůbec, od automechanika získal téměř stejný odhad opravy. Pakliže zmínil přestřelenou cenu, automechanik se jej snažil natáhnout. Ženám byly stanovovány spravedlivé ceny jen když ukázaly, že správnou cenu znají. Pakliže cenu nezmínily či zmínily příliš vysokou, automechanik využil příležitost k snadnému výdělku.
Výsledky experimentu ukazují, že automechanici tuší, že ženy se v automobilové problematice orientují hůře než muži a jejich neinformovanost zneužívají. Na druhé straně, když se v posledním kroku experimentu volající tázali, zda by mohli dostat slevu – ať už z vysoké či nízké ceny – automechanici byli více ochotni ji dát právě ženám.
Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf)).
Tým amerických ekonomů, Meghan Busse, Ayelet Israeli a Florian Zettelmeyer (pdf), v terénním experimentu otestoval, zda automechanici skutečně budou cenově diskriminovat zákazníky, pakliže poznají, že mají šanci na nich vydělat. Výzkumným týmem najatí figuranti, muži i ženy, volali do téměř 3 000 amerických autoservisů a chtěli vědět, kolik by celkem stála výměna chladiče u určitého typu Toyoty.
Někteří volající dávali najevo, že si cenu opravy zjistili už jinde a zmínili, že by se měla pohybovat kolem 365 dolarů. Jiní volající cenu při objednávce nezmínili vůbec a konečně poslední skupina volajících hrála naivní volavky a zmínili, že oprava by se měla vejít do 510 dolarů, tedy do podstatně přestřelené sumy. Výsledky jsou celkem očekávané: automechanici své výhody využívali a chovali se přitom odlišně k mužům a ženám.
Pakliže volající-muž zmínil správnou cenu či ji nezmínil vůbec, od automechanika získal téměř stejný odhad opravy. Pakliže zmínil přestřelenou cenu, automechanik se jej snažil natáhnout. Ženám byly stanovovány spravedlivé ceny jen když ukázaly, že správnou cenu znají. Pakliže cenu nezmínily či zmínily příliš vysokou, automechanik využil příležitost k snadnému výdělku.
Výsledky experimentu ukazují, že automechanici tuší, že ženy se v automobilové problematice orientují hůře než muži a jejich neinformovanost zneužívají. Na druhé straně, když se v posledním kroku experimentu volající tázali, zda by mohli dostat slevu – ať už z vysoké či nízké ceny – automechanici byli více ochotni ji dát právě ženám.
Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf)).
pondělí 6. června 2016
Rozvíjí se věda jeden pohřeb za druhým?
Přestože vědci usilují o růst lidského pozvání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snadněji získávají granty pro svoji práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů. Nepoužívá-li či přímo odsoudí jiné techniky, nedokáží se tyto jiné přístupy rozvinout a pokrok oboru ustrne.
Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).
Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity ve velkém nějak formálně bránili jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň i editory vědeckých časopisů či předsedy grantových komisí – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být mnohem lepší.
Psáno pro Vesmír.
Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).
Vývoj publikační aktivity spolupracovníků hvězdného vědce (tmavší linka, "Collaborators") a "výzkumníků z venku" (světlejsí linka, "Non-collaborators") v období před a po jeho smrti. |
Psáno pro Vesmír.
neděle 5. června 2016
Respektují novináři čtenáře či inzerenty?
Čtenáři často zapomínají, že i přes svá specifika jsou noviny průmyslem jako každý jiný a mají za cíl zisk, nikoliv objektivitu za každou cenu. Vysoká čtenost, která přitahuje hlavní zdroj výnosů – inzerenty, totiž vždy není důsledkem objektivního zpravodajství. Lidé v mnohém trpí silnými předsudky, a když noviny tyto názory nabourávají, jednoduše začnou kupovat tiskovinu, která s jejich světonázorem rezonuje blížeji. Média proto někdy nadbíhají názorům svým čtenářů, než aby je formovala.
Druhý tlak proti objektivitě přichází od inzerentů. Ti neusilují o vyvážené zpravodajství, ale o efektivní propagaci. Jelikož čtenáři, pochopitelně, reklamu vnímají coby jednostrannou, snaží se inzerenti přes svá PR oddělení „proniknout“ i do běžného zpravodajství. Tiskové zprávy o různých událostech spjatých s firmou jsou pochopitelně také jednostranné, převezme-li je však novinář do „běžného“ článku, získají punc zpravodajství – nikoliv pouhé inzerce. Novináři mohou nekriticky přejímat tiskové zprávy z lenosti (lehce přepsat hotovou tiskovou zprávu mnoho času nevezme), hlouposti či ze zištných zájmů. Pošle-li jim tiskové prohlášení velmi významný inzerent, mají zřejmý finanční zájem být s ním za dobře a o události informovat.
Nakolik novináři takovému tlaku podléhají, zkoumali ekonom Marco Gambaro a politolog Riccardo Puglisi (pdf). Detailně se podívali na výdaje velkých italských společností na novinovou reklamu a zároveň sledovali články, které tři celostátní a tři regionální italské noviny o těchto společnostech vydaly. Pro zasazení do kontextu je vhodné zmínit, že průměrný italský novinář získá od firem denně 20 až 40 tiskových zpráv, z nichž vybere maximálně jednu či dvě, na základě nichž napíše článek. V novinách pak zhruba polovina obsahu pochází z externích zdrojů dodávaných firmami a dalšími organizacemi.
Oba výzkumníci potvrdili, že čím více si firma koupí v novinách inzertní plochy, tím častěji novináři přejímají i její tiskové zprávy a pozitivně informují o společnosti v běžném zpravodajství. Průměrně za každých 75 000 euro výdajů na inzerci si tak firma nepřímo „koupí“ i osm článků měsíčně v běžném zpravodajství. Data rovněž naznačují, že u regionálních novin platí, že nakoupí-li velký inzerent (třeba velká státní firma) více inzertní plochy, sníží se pravděpodobnost, že o něm noviny vydají negativní zpravodajství.
Psáno pro Vesmír.
Druhý tlak proti objektivitě přichází od inzerentů. Ti neusilují o vyvážené zpravodajství, ale o efektivní propagaci. Jelikož čtenáři, pochopitelně, reklamu vnímají coby jednostrannou, snaží se inzerenti přes svá PR oddělení „proniknout“ i do běžného zpravodajství. Tiskové zprávy o různých událostech spjatých s firmou jsou pochopitelně také jednostranné, převezme-li je však novinář do „běžného“ článku, získají punc zpravodajství – nikoliv pouhé inzerce. Novináři mohou nekriticky přejímat tiskové zprávy z lenosti (lehce přepsat hotovou tiskovou zprávu mnoho času nevezme), hlouposti či ze zištných zájmů. Pošle-li jim tiskové prohlášení velmi významný inzerent, mají zřejmý finanční zájem být s ním za dobře a o události informovat.
Nakolik novináři takovému tlaku podléhají, zkoumali ekonom Marco Gambaro a politolog Riccardo Puglisi (pdf). Detailně se podívali na výdaje velkých italských společností na novinovou reklamu a zároveň sledovali články, které tři celostátní a tři regionální italské noviny o těchto společnostech vydaly. Pro zasazení do kontextu je vhodné zmínit, že průměrný italský novinář získá od firem denně 20 až 40 tiskových zpráv, z nichž vybere maximálně jednu či dvě, na základě nichž napíše článek. V novinách pak zhruba polovina obsahu pochází z externích zdrojů dodávaných firmami a dalšími organizacemi.
Vztah mezi frekvencí článků měsíčně, které o firmě v novinách vyjdou a velikostí výdajů na reklamu dané firmy v předcházejícím měsíci v daných novinách. |
Oba výzkumníci potvrdili, že čím více si firma koupí v novinách inzertní plochy, tím častěji novináři přejímají i její tiskové zprávy a pozitivně informují o společnosti v běžném zpravodajství. Průměrně za každých 75 000 euro výdajů na inzerci si tak firma nepřímo „koupí“ i osm článků měsíčně v běžném zpravodajství. Data rovněž naznačují, že u regionálních novin platí, že nakoupí-li velký inzerent (třeba velká státní firma) více inzertní plochy, sníží se pravděpodobnost, že o něm noviny vydají negativní zpravodajství.
Psáno pro Vesmír.
pátek 3. června 2016
Chodí štěstí dokola...
Stal by se Petr Kellner či Andrej Babiš tak bohatými, kdyby se narodili náhodou o 40 let dříve, bez příležitostí nabídnutých privatizací? Byla by Martina Sáblíková fenomenální rychlobruslařkou, kdyby měla v dětství smůlu a vážně se zranila? Vyhrál by Miloš Zeman prezidentské volby, kdyby byli jeho rodiče Romové?
Jsme uvyklí vysvětlovat úspěch talentem, houževnatostí, ochotou riskovat či myriádou dalších kvalit. Ty jistě osud člověka ovlivňují. Fatálně však podceňujeme, že jej řídí i náhodné vlivy, „štěstí“ chcete-li. Vystuduje-li někdo vysokou školu je nejvíce ovlivněno štěstím, že se narodil vysokoškolsky vzdělaným rodičům. Pakliže se dožije více než 60 let, měl štěstí, že se narodil v rozvinuté zemi. Je-li milionářem, neměl smůlu na porod v totalitním státě.
Vezměme za příklad nejslavnější obraz světa. Bez delšího zamyšlení víte, že musí jít o Monu Lisu. Kdybych po vás chtěl vysvětlení, proč se obrazu dostalo globálního ohlasu, důvodů by se vyrojilo více – dílo geniálního umělce Leonarda da Vinci, řada unikátních a na svou dobu inovativních malířských technik; možná i nenapodobitelný úsměv Lisi, o jejíž pravé identitě se dosud vedou půtky. Není pochyb, že gloriolu vrcholného počinu si zaslouží. Jenže v Louvru i jinde visí řada podobných, ne-li důležitějších da Vinciho děl (nemluvě o pracech dalších umělců), u kterých ale dlouhé fronty nestojí. Za popularitou Mony Lisy stojí spíše náhoda, respektive skutek jednoho údržbáře.
Po většinu historie byl obraz Mony Lisy lokální záležitostí; do povědomí odborníků vešel až v 19. století, kdy začal být považován za mistrné, leč relativně běžné dílo renesance. Věhlasu se mu dostalo až roku 1911, kdy byl z Louvru ukraden. Celá událost byla poměrně trapná, jelikož si chybějícího díla ochranka všimla až když ji druhý den upozornil návštěvník, že v řadě obrazů jeden chybí. Z krádeže byl obviněn básník Guillaume Apollinaire a jeho přítel Pablo Picasso, známí provokatéři a kritici klasického umění. Oba byly podezření zproštěni a trvalo další dva roky, než se obraz objevil – Vincenzo Peruggia, údržbář z Louvru, se jej snažil prodat florentské galerii Uffizi. U soudu se označil za patriota, který jen usiloval o návrat obrazu do země vzniku. Soud mu pod tlakem italské veřejnosti vyměřil jen půl roku vězení. Existovalo přitom podezření, že měl vazby na padělatele Yvese Chaudrona, který mezitím vytvořil kopie obrazu a prodával je do USA coby ukradený originál...
Celou eskapádu s krádeží, zatčením zloděje i jeho soudem a vydáním obrazu zpět do Francie, detailně zachytil francouzský i italský tisk (shodou okolností zrovna v době jeho průmyslového nástupu). Dílo se dočkalo v médiích mnoha reprodukcí, přebíraly je noviny po celém světě a popularita obrazu strmě rostla. Šlo patrně o první globální mediální vlnu, která zároveň z Mony Lisi vytvořila symbol západního malířského umění. „Zasloužil“ se o to však hlavně Peruggio, který si obraz vybral víceméně náhodně, protože se mu vešel pod kabát. Obraz – namalovaný na topolovém dřevě – byl přitom původně širší, ale někdy v běhu historie byl po stranách seseknut...
A poučení? Vliv štěstí by nás měl vést k větší solidaritě s těmi, kdo jej tolik nemají. A k pochopení, že lidé za úspěch v mnohém dluží dobrému fungování společnosti. Neinvestovat do ní, je sázkou na velmi nevýhodnou loterii.
Psáno pro Lidové noviny.
Jsme uvyklí vysvětlovat úspěch talentem, houževnatostí, ochotou riskovat či myriádou dalších kvalit. Ty jistě osud člověka ovlivňují. Fatálně však podceňujeme, že jej řídí i náhodné vlivy, „štěstí“ chcete-li. Vystuduje-li někdo vysokou školu je nejvíce ovlivněno štěstím, že se narodil vysokoškolsky vzdělaným rodičům. Pakliže se dožije více než 60 let, měl štěstí, že se narodil v rozvinuté zemi. Je-li milionářem, neměl smůlu na porod v totalitním státě.
Vezměme za příklad nejslavnější obraz světa. Bez delšího zamyšlení víte, že musí jít o Monu Lisu. Kdybych po vás chtěl vysvětlení, proč se obrazu dostalo globálního ohlasu, důvodů by se vyrojilo více – dílo geniálního umělce Leonarda da Vinci, řada unikátních a na svou dobu inovativních malířských technik; možná i nenapodobitelný úsměv Lisi, o jejíž pravé identitě se dosud vedou půtky. Není pochyb, že gloriolu vrcholného počinu si zaslouží. Jenže v Louvru i jinde visí řada podobných, ne-li důležitějších da Vinciho děl (nemluvě o pracech dalších umělců), u kterých ale dlouhé fronty nestojí. Za popularitou Mony Lisy stojí spíše náhoda, respektive skutek jednoho údržbáře.
Po většinu historie byl obraz Mony Lisy lokální záležitostí; do povědomí odborníků vešel až v 19. století, kdy začal být považován za mistrné, leč relativně běžné dílo renesance. Věhlasu se mu dostalo až roku 1911, kdy byl z Louvru ukraden. Celá událost byla poměrně trapná, jelikož si chybějícího díla ochranka všimla až když ji druhý den upozornil návštěvník, že v řadě obrazů jeden chybí. Z krádeže byl obviněn básník Guillaume Apollinaire a jeho přítel Pablo Picasso, známí provokatéři a kritici klasického umění. Oba byly podezření zproštěni a trvalo další dva roky, než se obraz objevil – Vincenzo Peruggia, údržbář z Louvru, se jej snažil prodat florentské galerii Uffizi. U soudu se označil za patriota, který jen usiloval o návrat obrazu do země vzniku. Soud mu pod tlakem italské veřejnosti vyměřil jen půl roku vězení. Existovalo přitom podezření, že měl vazby na padělatele Yvese Chaudrona, který mezitím vytvořil kopie obrazu a prodával je do USA coby ukradený originál...
Celou eskapádu s krádeží, zatčením zloděje i jeho soudem a vydáním obrazu zpět do Francie, detailně zachytil francouzský i italský tisk (shodou okolností zrovna v době jeho průmyslového nástupu). Dílo se dočkalo v médiích mnoha reprodukcí, přebíraly je noviny po celém světě a popularita obrazu strmě rostla. Šlo patrně o první globální mediální vlnu, která zároveň z Mony Lisi vytvořila symbol západního malířského umění. „Zasloužil“ se o to však hlavně Peruggio, který si obraz vybral víceméně náhodně, protože se mu vešel pod kabát. Obraz – namalovaný na topolovém dřevě – byl přitom původně širší, ale někdy v běhu historie byl po stranách seseknut...
A poučení? Vliv štěstí by nás měl vést k větší solidaritě s těmi, kdo jej tolik nemají. A k pochopení, že lidé za úspěch v mnohém dluží dobrému fungování společnosti. Neinvestovat do ní, je sázkou na velmi nevýhodnou loterii.
Sloupek byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press. |
Psáno pro Lidové noviny.
čtvrtek 7. dubna 2016
Chci dosáhnout mistrovství, myši proto půjdou do plynu
Snaha být v něčem dobrý, je mocnou hnací silou našich životů. Ať již jde o sport, vědu, umění, vaření či jinou profesi, dosažení mistrovství v jakékoli činnosti člověka naplní pocity radosti a uspokojení. Tím intenzivnějšími, oč náročnější úkol jde. Hltáme životopisy lidí, kteří dokázali výjimečné věci. Schopní lidé nás inspirují a obdivujeme je.
Usilování o profesní dokonalost se však lehce může zvrtnout do opomenutí, že nejde o jedinou morální hodnotu. Notorickým příkladem je Manhattanský projekt – vytvoření první jaderné zbraně. Richard Feynman vznik tunelového uvažování u členů týmu popsal názorně: „pustili jsme se do toho z dobrých důvodů. Pak začnete velice tvrdě pracovat, abyste dosáhli toho, co chcete a přináší vám to radost. Jste nadšeni a přestanete přemýšlet. Prostě přestanete.“ Po bombardování Nagasaki, které bylo po Hiroshimě považováno už za zbytečnou demonstraci síly, mnoho vědců podílejících se na projektu propadlo pocitům viny, zmaru a depresím z toho, k čemu jejich práce nakonec vedla. Roky se věnovali řešení nadlidsky složitých výpočtů a fyzikálním experimentům, možné morální dopady je jednoduše nenapadli coby proměnné k úvaze.
Podobných a ne natolik extrémních příkladů je přehršel; snaha dosáhnout něčeho výjimečného, ukázat své přednosti často zničí rodinné vztahy, dá vzniknout šikaně a teroru podřízených či kolegů. Dělat „dobrou práci“ mnohdy znamená prodávat škodlivé či nekvalitní zboží či pomáhat zločincům.
Dokaž si, jak jsi chytrý
Do jaké míry je ochoten člověk potlačit nebo i zcela zapomenout na morálku, usiluje-li o demonstrování svých schopností, otestovali nově němečtí experimentální ekonomové Armin Falk a Nora Szechová (pdf) v poměrně unikátním experimentu. Využili ustálené praxe, při níž výzkumné univerzity musejí vybíjet laboratorní myši. Jde o zvířata, která byla vyšlechtěna pro specifický výzkum, nicméně z různých důvodů se pro něj ukázala nevhodná. Jelikož univerzity nemají prostory ani finance nechat zvířata jen tak dožít, aniž by je využili, zabíjejí je. Falk a Szechová – i proto, aby část myší zachránili – navrhli experiment, v němž si studenti mohli potvrdit, jak jsou inteligentní nebo zachránit život myši.
Všichni studenti-účastníci experimentu nejprve získali paušální odměnu za účast, bez ohledu jak si poté v experimentu povedou. První skupina účastníků experimentu se dozvěděla, že jejich úkolem je vyplnit 52 otázek inteligenčního testu a na jeho konci se dozví své IQ a jak si vedli vůči ostatním. Přečetli si zprávu o důležitosti IQ pro studijní i profesní úspěch. Úkol měl studenty motivovat dosáhnout nejlepšího možného výsledku – všichni si koneckonců chceme dokazovat, jak jsme chytří. Druhá skupina dostala za úkol vyplnit jeden dotazník s 52 otázkami a opět se na konci dozvědět, jak si v něm vedli. Ve skutečnosti šlo o naprosto stejný inteligenční test, nicméně úkol byl zarámován coby prosté dotazníkové šetření, takže účastníci nemuseli cítit tak velké ambice vyniknout.
Výkon poloviny studentů v obou skupinách byl jen prostě změřen. Výkon druhé poloviny měl navíc i hlubší morální rozměr. Každému z nich byla „přiřazena“ jedna myš a před začátkem řešení úkolu si přečetli:
Myší paradigma
Účastníkům bylo poté vysvětleno, jak myš zemře a viděli instruktážní video ukazující celý proces. Na videu čtyři myši živě pobíhají po hermeticky uzavřené kleci. Do klece začne proudit plyn. Pohyb myší se zpomalí. Za chvíli se zcela přestanou hýbat. Je vidět, jak silně jim buší srdce. Tlukot se zpomaluje a ony umírají. V kleci jsou ještě 10 minut ponechány a pak jsou jejich těla odnesena... Pakliže by myš byla ušetřena, oběma ekonomy jí byla zafinancována „strava a byt“ než by zemřela z přirozených příčin.
Výsledky pokusu potvrdily, že skupina studentů, která usilovala o změření svého IQ, dosáhla lepších výsledků (průměrně 35 bodů) než skupina vyplňující „jen dotazník“ (ti měli 29 bodů). O 22 % lepší výkon ve stejném testu, jen je-li zarámován coby inteligenční, dokazuje, jak velký efekt na výkon má motivace vyniknout. Rovněž i vyšlo, že účastníci, jejichž správné výsledky znamenaly možné zabití myši, dopadli hůře – častěji odpovídali „já nevím“. Mnozí se tak snažili myš zachránit. Nicméně u skupiny vyplňující inteligenční test byl tento pokles mnohem slabší. Bez ohledu na drastický, nezvratný důsledek – zabití vnímajícího, inteligentního tvora – se snažili dosáhnout vysokého skóre. Snaha vyniknout jim jednoduše zakalila pohled na jejich morální přešlapy.
Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf); o využití morálního myšího paradigma jsem psal již dříve).
Usilování o profesní dokonalost se však lehce může zvrtnout do opomenutí, že nejde o jedinou morální hodnotu. Notorickým příkladem je Manhattanský projekt – vytvoření první jaderné zbraně. Richard Feynman vznik tunelového uvažování u členů týmu popsal názorně: „pustili jsme se do toho z dobrých důvodů. Pak začnete velice tvrdě pracovat, abyste dosáhli toho, co chcete a přináší vám to radost. Jste nadšeni a přestanete přemýšlet. Prostě přestanete.“ Po bombardování Nagasaki, které bylo po Hiroshimě považováno už za zbytečnou demonstraci síly, mnoho vědců podílejících se na projektu propadlo pocitům viny, zmaru a depresím z toho, k čemu jejich práce nakonec vedla. Roky se věnovali řešení nadlidsky složitých výpočtů a fyzikálním experimentům, možné morální dopady je jednoduše nenapadli coby proměnné k úvaze.
Podobných a ne natolik extrémních příkladů je přehršel; snaha dosáhnout něčeho výjimečného, ukázat své přednosti často zničí rodinné vztahy, dá vzniknout šikaně a teroru podřízených či kolegů. Dělat „dobrou práci“ mnohdy znamená prodávat škodlivé či nekvalitní zboží či pomáhat zločincům.
Dokaž si, jak jsi chytrý
Do jaké míry je ochoten člověk potlačit nebo i zcela zapomenout na morálku, usiluje-li o demonstrování svých schopností, otestovali nově němečtí experimentální ekonomové Armin Falk a Nora Szechová (pdf) v poměrně unikátním experimentu. Využili ustálené praxe, při níž výzkumné univerzity musejí vybíjet laboratorní myši. Jde o zvířata, která byla vyšlechtěna pro specifický výzkum, nicméně z různých důvodů se pro něj ukázala nevhodná. Jelikož univerzity nemají prostory ani finance nechat zvířata jen tak dožít, aniž by je využili, zabíjejí je. Falk a Szechová – i proto, aby část myší zachránili – navrhli experiment, v němž si studenti mohli potvrdit, jak jsou inteligentní nebo zachránit život myši.
Účastníci experimentu hráli o život laboratorních myší. |
Výkon poloviny studentů v obou skupinách byl jen prostě změřen. Výkon druhé poloviny měl navíc i hlubší morální rozměr. Každému z nich byla „přiřazena“ jedna myš a před začátkem řešení úkolu si přečetli:
„V sázce je mladá, zdravá myš. Spolu s několika dalšími žije v malé skupince. Její očekávaná doba dožití jsou 2 roky. Čím více správných odpovědí dosáhnete, tím vyšší bude pravděpodobnost, že myš bude zplynována. Za každou správnou odpověď se tato pravděpodobnost zvýší o 0,9 procentního bodu. Maximální pravděpodobnost – zodpovíte-li všechny otázky správně – je 46,8 %. Budete-li se ve všech odpovědích mýlit, s jistotou necháme myš dožít.“
Myší paradigma
Účastníkům bylo poté vysvětleno, jak myš zemře a viděli instruktážní video ukazující celý proces. Na videu čtyři myši živě pobíhají po hermeticky uzavřené kleci. Do klece začne proudit plyn. Pohyb myší se zpomalí. Za chvíli se zcela přestanou hýbat. Je vidět, jak silně jim buší srdce. Tlukot se zpomaluje a ony umírají. V kleci jsou ještě 10 minut ponechány a pak jsou jejich těla odnesena... Pakliže by myš byla ušetřena, oběma ekonomy jí byla zafinancována „strava a byt“ než by zemřela z přirozených příčin.
Výsledky pokusu potvrdily, že skupina studentů, která usilovala o změření svého IQ, dosáhla lepších výsledků (průměrně 35 bodů) než skupina vyplňující „jen dotazník“ (ti měli 29 bodů). O 22 % lepší výkon ve stejném testu, jen je-li zarámován coby inteligenční, dokazuje, jak velký efekt na výkon má motivace vyniknout. Rovněž i vyšlo, že účastníci, jejichž správné výsledky znamenaly možné zabití myši, dopadli hůře – častěji odpovídali „já nevím“. Mnozí se tak snažili myš zachránit. Nicméně u skupiny vyplňující inteligenční test byl tento pokles mnohem slabší. Bez ohledu na drastický, nezvratný důsledek – zabití vnímajícího, inteligentního tvora – se snažili dosáhnout vysokého skóre. Snaha vyniknout jim jednoduše zakalila pohled na jejich morální přešlapy.
Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf); o využití morálního myšího paradigma jsem psal již dříve).
čtvrtek 31. března 2016
Životní cyklus nečestných finančních poradců
Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“
Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.
Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?
Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.
Psáno pro Vesmír.
Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.
Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?
Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.
Psáno pro Vesmír.
středa 30. března 2016
Když se nedaří, ovládne naše životy bolest
Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.
Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.
V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.
Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.
Psáno pro Vesmír.
Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.
V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.
Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.
Psáno pro Vesmír.
úterý 29. března 2016
Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt
V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.
Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.
Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.
Psáno pro Vesmír.
Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.
Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.
Psáno pro Vesmír.
pátek 18. března 2016
Podívám se a vidím...
Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“
Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.
Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.
Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.
Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).
Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.
Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.
Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.
Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.
Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking. |
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).
středa 3. února 2016
Ženy berou méně, čelí předsudkům
Rozdíly v platech mezi ženami a muži lze samozřejmě vysvětlit jejich preferencemi v rozložení času mezi zaměstnáním a rodinou či péčí o potomstvo.
Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.
Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.
Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.
Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:
Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.
Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).
Téměř každá studie, jež narovná podmínky, nalezne, že dříve vnímané superiorní postavení mužů mizí. Třeba nejlepší hudební hráči byli vždy muži. Být schopen fyzické výdrže, komplexní techniky, mít výjimečný talent, vše chtělo celého muže. Po většinu století bývala i v orchestrech desetina, nanejvýše pětina hráček. Jakmile však hráči začali být najímáni tzv. slepou komisí, tj. uchazeče o místo jen poslouchala, ale neviděla, zastoupení žen vylétlo na poměrné zastoupení (pdf). Opět se ukázalo, že výjimečnost mužů byla jen klamná iluze, v níž lidé viděli či slyšeli to, co předem očekávali, nikoliv pochmurnou skutečnost.
Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.
Psáno pro Hospodářské noviny.
Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.
Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.
Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.
Motivovaný čtenář se dozví více v knize Women Don't Ask: Negotiation and the Gender Divide od: Linda Babcock a Sara Laschever, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Princeton University Press. |
Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:
"Užívám si stresující situace. Byl jsem editorem školních novin a každý týden jsem musel připravovat sloupek pod časovým presem…, ale vždycky jsem to zvládl, a to tak dobře, že mnohdy jsem překvapil sám sebe. Nadřízení si toho také všímali a mými výkony byli nadšeni."Dle studie od Laurie Rudmanové a Petera Glicka (pdf) většina lidí takového člověka hodnotí jako velmi sebevědomého a kompetentního a nabídla by mu práci. Když jim však byl stejný text předložen v ženském rodě (zkuste si to!), žadatelka byla hodnocena spíše jako nesympatická a nevhodná na danou pracovní pozici. Tento dvojí standard ukazuje, že ženy nemohou být více asertivní − jsou pak považovány za zlé a "neženské". Nastává Hlava 22: ženy berou nižší plat i kvůli neochotě o platu vyjednávat, když si však − stejně jako muži − o přidání řeknou, jsou považovány za protivné a namyšlené a kariérní vyhlídky se jim ještě zhorší.
Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.
Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).
Podíl žen v nejlepších amerických orchestrech od 50. let. V 70. letech začaly působit slepé komise a zastoupení žen se narovnalo. |
Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.
Psáno pro Hospodářské noviny.
sobota 30. ledna 2016
Jsou spotřebitelé krátkozrací?
Mnoho svých nákupů nespotřebováváme okamžitě, ale až v nějakém bodě v budoucnosti. Racionální spotřebitel by při nákupu proto neměl být ovlivněn prchlivými emocemi či momentálními okolnostmi, ale měl by zvažovat, jak si spotřebu užije jeho budoucí já. Většina z nás se tak nechová, kupř. jsme-li hladoví, nakupujme v obchodě potravin jako kdybychom se doma připravovali na obležení. Množství zkaženého a vyhozeného jídla je pak enormní.
Lukas Buchheim a Thomas Kolaska (pdf) otestovali, zda se tato „spotřební krátkozrakost“ projevuje i při nákupech, u nichž je jasné, že k spotřebě dojde za zcela jiných podmínek, než aktuálně panují – při předprodeji lístků v letním kině. Vybrali obří letní kino v Mnichově, v němž se až 60 % lístků prodává v on-line předprodeji, a to i mnoho dní před promítáním. Kino promítá za každého počasí, peníze se proto nevracejí. Jelikož užitek ze sledování filmu je extrémně závislý na počasí v době promítání, nákup lístku v předprodeji by měla ovlivňovat spíše předpověď než aktuální počasí.
Buchheim a Kolaska však zjistili, že spotřebitelé se řídí spíše momentálním počasí: je-li hezky a slunečno, lidé nakupují lístky, aby si je pak ani nevyzvedli, protože si je mnohdy koupili na dny, kdy byla předpovězena a pak i skutečně přišla bouřka. Studie ukazuje, jak lehce podléháme zdánlivě úžasné nabídce, abychom pak hořce litovali, že jsme si ji lépe nepromysleli.
Psáno pro Vesmír.
Lukas Buchheim a Thomas Kolaska (pdf) otestovali, zda se tato „spotřební krátkozrakost“ projevuje i při nákupech, u nichž je jasné, že k spotřebě dojde za zcela jiných podmínek, než aktuálně panují – při předprodeji lístků v letním kině. Vybrali obří letní kino v Mnichově, v němž se až 60 % lístků prodává v on-line předprodeji, a to i mnoho dní před promítáním. Kino promítá za každého počasí, peníze se proto nevracejí. Jelikož užitek ze sledování filmu je extrémně závislý na počasí v době promítání, nákup lístku v předprodeji by měla ovlivňovat spíše předpověď než aktuální počasí.
Obrázek letního kina v Mnichově. |
Psáno pro Vesmír.
Jak na šikanu?
Konfliktní situace (nejen) mezi středoškoláky nejsou vzácností. Šikana, pomluvy, ať již osobně či on-line, a někdy i přímé násilí ničí školní atmosféru po celém světě. Elizabeth Paluck, Hana Shepherd a Peter Anonow (pdf) proto spojili dosavadní poznatky proti nežádoucímu chování žáků a uskutečnili jeden z největších experimentů proti šikaně v dějinách amerického školství.
Především uznali, že žáci berou dospělé jako autority, nikoliv coby rádce či vzory každodenního jednání. V desítkách škol proto vybrali 20 až 30 studentů, kteří prošli zácvikem, jak bojovat proti šikaně – poté jim však byla dána plná volnost ve formě, jak kampaň pojmou. Sami identifikovali, jaké jsou rizikové situace na jejich škole, sami vytvářeli design plakátů a sloganů proti šikaně. Svým spolužákům, kteří vystoupili proti nevhodnému chování, rozdávali náramky označující, že zabránili útoku atp.
Experiment je cenný i proto, že obsahuje informace od všech žáků ze zapojených škol o tom, s kým tráví svůj čas. Bylo tak možné vyhodnotit, jak se „protišikanózní osvěta“ rozlévá mezi sítí vzájemně si blízkých lidí. Výzkumníci rovněž identifikovali podobné školy, v nichž k intervencím nedocházelo a sloužily k porovnání, zda experiment proti šikaně sníží počet konfliktů.
Souhrnně bylo zjištěno, že ve školách, kde kampaň proběhla, došlo až k třetinovému poklesu případů šikany. K největšímu poklesu došlo na těch školách, kde byli do kampaně zapojeni studenti, kteří měli širokou a hustou síť známých, kamarádů či přátel – nepřekvapivě byli právě tito žáci schopni předat protišikanózní normy nejefektivněji. Výzkum ukazuje, že na značnou změnu chování stačí zacílit na pár vlivných jedinců, kteří rychle ustanoví normy, jak by se ostatní měli chovat.
Psáno pro Vesmír.
Především uznali, že žáci berou dospělé jako autority, nikoliv coby rádce či vzory každodenního jednání. V desítkách škol proto vybrali 20 až 30 studentů, kteří prošli zácvikem, jak bojovat proti šikaně – poté jim však byla dána plná volnost ve formě, jak kampaň pojmou. Sami identifikovali, jaké jsou rizikové situace na jejich škole, sami vytvářeli design plakátů a sloganů proti šikaně. Svým spolužákům, kteří vystoupili proti nevhodnému chování, rozdávali náramky označující, že zabránili útoku atp.
Experiment je cenný i proto, že obsahuje informace od všech žáků ze zapojených škol o tom, s kým tráví svůj čas. Bylo tak možné vyhodnotit, jak se „protišikanózní osvěta“ rozlévá mezi sítí vzájemně si blízkých lidí. Výzkumníci rovněž identifikovali podobné školy, v nichž k intervencím nedocházelo a sloužily k porovnání, zda experiment proti šikaně sníží počet konfliktů.
Souhrnně bylo zjištěno, že ve školách, kde kampaň proběhla, došlo až k třetinovému poklesu případů šikany. K největšímu poklesu došlo na těch školách, kde byli do kampaně zapojeni studenti, kteří měli širokou a hustou síť známých, kamarádů či přátel – nepřekvapivě byli právě tito žáci schopni předat protišikanózní normy nejefektivněji. Výzkum ukazuje, že na značnou změnu chování stačí zacílit na pár vlivných jedinců, kteří rychle ustanoví normy, jak by se ostatní měli chovat.
Psáno pro Vesmír.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)