čtvrtek 20. února 2014

Chatrnost národních předsudků

Od zavedení pojmu stereotyp či předsudek na počátku 20. století je odborná literatura plná důvodů, proč jsou nepřesné. To pohříchu nebrání lidem, aby je coby rychlou mentální zkratku dále používali. Důvodem jejich rozšířenosti je i to, jak mnohé studie ověřující platnost stereotypů dokázaly, že někdy mohou být i velmi přesné – třeba ty o ženách a mužích či o starých a mladých (zde je korelace mezi předsudky a skutečnými osobnostními charakteristikami úctyhodných 0,74).

Antonio Terracciano (pdf) s velmi početným, mezinárodním týmem se zaměřili na přesnost národních předsudků, tedy zda představy o typických představitelích jednotlivých národů jsou (relativně) přesné. Občané 26 kultur vypovídali o tom, jakými osobnostními charakteristikami vynikají jejich typičtí soukmenovci. Výpovědi byly zpracovány do pětifaktorového modelu osobnosti, standardního psychologického testu. Nato bylo využito moře existujících výsledků tohoto testu na lidech v jednotlivých zemích a oba soubory porovnány.

Ačkoliv se ukázalo, že myšlení lidí je ve značném zajetí stereotypních názorů, neodpovídá vůbec realitě (korelace mezi předsudky a výsledky testů u skutečný lidí je zanedbatelných 0,12). Dle analýzy stereotypů jsou třeba Kanaďané více podobní Indům než Američanům, povaha Číňanů z Hong Kongu se blíží Maďarům více než typickým Číňanům. I když jisté "národní vlastnosti" byly odhadnuty správně, obecně "ducha národů" kvalifikujeme dosti chybně.


Psáno pro Vesmír.

úterý 18. února 2014

To potřásání rukama je hrozný zlozvyk. Na Západě už od toho dávno upustili

Chřipková epidemie Česko možná mine, přesto počet infekčních onemocnění je jako pravidelně na vzestupu. Nešťastníci pohybující se v nemocnicích navíc čelí stále rostoucímu riziku, že se nakazí rezistentním druhem bakterie. Co s tím? Doktor Tom McClellan s kolegy (pdf) z Lékařské fakulty Západovirginské univerzity navrhuje jednoduché a účinné řešení. Změnu pozdravu – nárazy pěstí. Oproti zažité představě se většina lidí totiž nenakazí vdechnutím patogenu. Častěji dochází k přenosu z vlastních rukou.

"Dát pěst" (anglicky fist bump) spočívá v napřažení ruky sevřené v pěst zdravenému, ten učiní totéž a obě pěsti do sebe lehce narazí. Dát pěst byl pozdrav rozšířený zejména mezi americkou mládeží. Nicméně poté, co se v roce 2008 takto pozdravil Barack Obama se svou ženou při ostře sledovaném nominačním projevu, se z daní pěstí stala populární alternativa tradičního podávání pravice.

Základní "daní pěstí", jakož i jeho exotičtější varianty:


Jistě, daní pěstí nemá bohatou symboliku podávání ruky – demonstraci otevřenosti (historicky ukázka, že v rukou není přítomna zbraň) či spojení osob stvrzující proběhnuvší domluvu či upřímnost gratulace. Tom McClellan se svým týmem však ukázal, že zdravení pěstí má nespornou výhodu – přenáší se při něm čtyřikrát méně bakterií.

Na základě analýzy videozáznamů, na nichž se lidé zdravili tradičně nebo pěstí nejdříve zjistili, že při podání rukou se překryje zhruba 195 cm2 kůže. Kdežto při daní pěstí jen 50 cm2, nadto dotyk trvá téměř třikrát kratší dobu. V následujícím pilotním terénním experimentu pak výzkumný tým vyzval dva zdravotníky, aby si důkladně omyli ruce a nato je vyslal na cestu nemocnicí. Měli si přivolat výtah, otevřít dveře a na chirurgii se pozdravili stiskem ruky s 20 kolegy. Na závěr otiskli dlaň do kultivačního gelu. Další zdravotníci prošli stejnou cestou, nicméně pozdravy probíhaly dáním pěsti. Výsledky kultivací vidíte níže. 
Po dvaceti potřeseních přitiskl testovací subjekt ruku na kultivační gel; obrázek názorně ilustruje, kolik bakteriálních kolonií nato vzniklo.
Zde kultury bakterií z otisku pěsti, opět předtím dvacetkráte narazivší. Kolonie baktérií jsou čtyřikráte menší.
I přestože o důležitosti hygieny všichni vědí, třetina z nás si nemyje ruce poté, co si zakryje obličej při kašli a jeden z deseti lidí si pravidelně nemyje ruce ani před jídlem. Navíc, po běžném umytí zhruba 80 % bakterií beztak na rukou přetrvává. Jednoduchá změna může radikálně snížit pravděpodobnost, že se infikujeme a onemocníme. I když nový pozdrav nejprve vyvolá několik trapnějších okamžiků, když partner neví, jak zareagovat, překvapivě rychle se jej lidé naučí.

O výzkumu pojednává i popularizující video (v angličtině). 


Psáno pro HNDialog.

Je-li přítomno zlaté tele, lidé nepomáhají

Peníze umožňují každému splnění tužeb, ať již jsou jakákoliv. Člověk se nepotřebuje spoléhat na ochotu druhých, může-li jim zaplatit. Maje tuto moc, peníze s každým svým vydáním mohou lidem vnukat tendenci k sebestřednosti. Bylo skutečně dokázáno, že samotná fyzická přítomnost hotovosti dokáže změnit chování člověka. Stane se sobečtějším a méně ochotným. Většina důkazů však pramení z laboratorních experimentů na studentech, což nejsou zrovna reprezentativní subjekty.

Nicolas Guéguen a Céline Jacob (pdf) replikovali tyto výsledky v terénu. Lidem, kteří si chvíli před tím vybrali peníze z bankomatu, postupně nabízeli, zda se chtějí pro univerzitu účastnit ankety o "dětech a autoritách" (nesouvisející téma bylo náhodně vybráno). Kontrolní skupina byly typově stejné osoby kolem bankomatu však jen procházející. Jen třetina lidí ve skupině vybravších peníze byla ochotna odpovídat (otázkou je nakolik neochotu vysvětlí i "strach" o právě vybranou hotovost). Vstřícných lidí v kontrolní skupině bylo dvojnásobek.

V dalším experimentu spolupracovnici experimentátorů "jako by" ostentativně upadl lístek na autobus, aniž by si toho všimla. Sledovalo se opět, z které skupiny ji na to upozorní více lidí. Jen něco přes polovinu lidí vybravších peníze ji o ztrátě jízdenky informovalo, naproti tomu všichni z druhé skupiny. Ženy byly obecně mnohem ochotnější. Rada pro výběrčí charit je nabíledni, neoslovujte lidi třeba v nákupních centrech, kde se to penězi jen šustí.


Psáno pro Vesmír.

pondělí 17. února 2014

Jak nakupujeme hříšné statky?

Někdy kupujeme zboží, které na nás může přitáhnout nepříliš lichotivý pohled (přinejmenším od pokladních). Takové statky se proto snažíme zakrýt, snížit jejich významnost, třeba větším nákupem. Je třeba známo, že většina spotřebitelů kupující pornografické časopisy si kupuje i něco k nim (jiné časopisy, bonbóny). Zatímco méně než třetina lidí, kteří si pořizují "běžné" časopisy, společenské či pro hobby, si kupuje i něco dalšího.

Sean Blair a Neal J. Roese z Northwestern univerzity (pdf) nově ukázali, že tyto strategie jsou více subtilnější. Třeba v jednom pokusu si měli spotřebitelé představit, že kupují zásyp proti odéru nohou nebo lék proti průjmu, někteří z nich si zároveň měli pořídit i spodní prádlo. Nejvíce trapně si připadali kupující léku proti průjmu a prádla. Spojení některých výrobků, zdá se, spíše znásobí trapnost celého okamžiku.
Škála trapnosti (6 značí pocit maximálního znemožnění, 1 ukazuje žádnou trapnost) při kupování zásypu proti odéru nohou, léku proti průjmu a černého trička. Bílé sloupce ukazují pocity při jednotlivém nákupu, černé sloupce při nákupu včetně spodního prádla.

Potvrdil to i reálný experiment, v němž si jedni studenti měli koupit lék proti nadýmaní, jiní kondomy. Zároveň jim bylo nabídnuto, že koupí-li s k tomu i ubrousky či tělový olejíček, výzkumníci jim vše proplatí. Kupující kondomů přesto nabídky nevyužili. Takový nákup by totiž ještě více implikoval, že jsou sexuálními "zvrhlíky" a byl pro ně trapnější.

Z výzkumu zřetelně vyplývá, jak silně se snažíme působit dobře i v očích náhodných cizinců. Někdy to však může svést k tomu, že si nezbytnou věc či službu nepořídíme. Dopady v péči o zdraví pak někdy mohou být kritické.


Psáno pro Vesmír.

sobota 15. února 2014

Důležitost dobrého učitele

Změřit, jak a v čem mladého člověka ovlivní jeho učitel je asi nemožné. Dopad všech předaných znalostí, názorů či životních příkladů (ať již v dobrém či zlém) je příliš komplexní a dlouhodobý. Raj Chetty, John N. Friedman a Jonah E. Rockoff (pdf) se o to stejně pokusili. Vyšli z rozšířené metody "učitelovi přidané hodnoty", ukazatele měřícího dopad pedagogů na výsledky standardizovaných testů žáka. Zvažují se přitom jeho aktuální i minulé výsledky, jakož i výkon ostatních žáků v jeho a dalších třídách. Pod nějakým učitelem se všichni zlepšují, pod jiným jen pár žáků, u dalšího se mohou dokonce všichni zhoršovat. Jelikož učitelé někdy přechází mezi školami, lze odfiltrovat i vliv konkrétních škol. Výzkumný tým nato rozdělil učitele jednoho rozsáhlého amerického okresu dle jejich schopností, identifikoval jejich minulé žáky (kolem jednoho miliónu z nich) a nato získal data z daňového úřadu o jejich životních poutích.

Při zohlednění nejrůznějších socio-ekonomických a demografických charakteristik žáků se nepřekvapivě prokázalo, že žáci lepších učitelů jsou na tom lépe, překvapení je však v tom, o jak moc.
Vztah mezi kvalitou učitele a podílem jeho žáků (ve 20 letech) na univerzitě je téměř lineární (při odfiltrování ostatních faktorů).

Vztah mezi kvalitou učitele a výdělky jeho žáků v jejich 28 letech (při odfiltrování ostatních faktorů).
Bývalí žáci kvalitních učitelů se rozhodují zodpovědněji, dívky s menší pravděpodobností otěhotní coby teenagerky, všichni si více spoří na penzi, asi i proto, že dosáhnou vyššího vzdělání a na lepších školách. Podstatně více vydělávají. Zajímavé je, že dlouhodobý vliv učitele přetrvává, i když jeho dopad na výsledky v testech žáků vyprchává. Ztratil-li žák skvělého kantora, v dalších letech jeho studium ochablo, nicméně přesto dosáhl na lepší život.


Psáno pro Vesmír.

pátek 14. února 2014

Špatné případy táhnou… k lepšímu rozhodování

Debaty o vlivu médií na mládež jsou neutuchající a přitom obvykle jalové. Zejména proto, že postrádají faktickou stránku věci – exaktních studií, jak by konkrétní pořad či žánr ovlivňoval chování člověka, je málo. (Často není jasné, zda pořad ovlivňuje mládež a ta mění chování nebo se jistý typ lidí dívá na určité pořady, přičemž k danému jednáním již mají sklon). Melissa S. Kearney a Phillip B. Levine (pdf) nyní přidali jednu povedenou analýzu o dopadu pořadu stanice MTV Šestnáctiletá a těhotná.

Jde o reality show či dokument ukazující 5 až 7 měsíců života mladých děvčat, které procházejí dospíváním, těhotenstvím, porodem a ranou péčí o dítě – vše natočeno naturalisticky, včetně záběrů z nemocnic či nočního vstávání k plačícímu capartovi. Z vystupujících se stávají místní celebrity. USA jsou přitom jednou z výjimečných rozvinutých zemí, která má vysoký podíl mladých matek (3 % populace děvčat mezi 15-19 lety), takže jde o reálný problém.

Výzkumníci se snažili zohlednit dopad pořadu na sledující nejrůznějšími technikami, od sledovanosti pořadu po lokální vyhledávání slov jako "antikoncepce", "potrat" či "sex poprvé" v Googlu či Twitteru, poté co se epizoda odvysílala. Ukázalo se, že pořady snížily porodnost u mladých matek o 5,7 %, což je třetina celkového poklesu těhotenství u mládeže. Zároveň se nezdá, že by vyvolaly narůst potratovosti, jelikož ta setrvale klesá.


Psáno pro Vesmír.

sobota 8. února 2014

Když jistotu umí dát jen náhoda

"Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky," povzdechl si bývalý ruský premiér Černomyrdin nad peripetiemi politiky. Tu zkušenost by mohli podepsat kdekoli na světě. Všude, kde vlády lijí miliony do nejrůznějších programů (naše nová už se také chystá), dochází k tomu, že v lepším případě vyletí peníze oknem, v tom horším rovnou uškodí. Bez ohledu na úmysly. Přesto existuje způsob, jak se tomu vyhnout. Oč víc je kontraintuitivní, o to je účinnější: praxe ukazuje, že v mnoha případech stačí, aby plánovači potlačili "logické" uvažování a otevřeli dveře náhodě.

Psala se 70. léta minulého století, když ve Spojených státech odstartovala pilotní část pozoruhodného školního programu Vystrašit, zostra. Vystrašeny měly v jeho rámci být děti a mladí lidé, u kterých se dalo důvodně předpokládat, že budou mít do budoucna potíže s dodržováním zákona. Program jim zprostředkoval návštěvu věznic a setkání s lidmi, kteří si odpykávali doživotní tresty. Ti jim naturalisticky líčili svůj život za mřížemi, plný hrozeb, útrap a znásilnění. Na konci dekády pak o celém programu vznikl dokument, který jej představoval jako bezmála zázračný lék proti delikvenci mladistvých s úspěšností skoro 90 procent. Téměř žádné z dětí, které se programu účastnily, totiž v následujících třech měsících nezpůsobilo žádný přestupek.

Strašení zostra se tak v následujících letech začalo lavinovitě šířit po školách v celé zemi. Zdálo se to být logické: čím dřív a dramatičtěji se ukáže problémovým dětem, kam je dostane porušování pravidel, tím budou motivovanější změnit se. Vyhnou se špatné partě, zanechají drobných krádeží i vandalismu – prostě nepřekročí linii, za níž už je to do vězení jen krůček. Program se zdál být grálem sociální politiky. Realita – jak později vyšlo najevo a jak si ještě ukážeme – byla ale o dost jiná (pdf).

Zkus vyhmátnout rozdíl

Zjistit, jestli nějaký konkrétní program opravdu efektivně a dobře funguje, totiž nelze tak přímočaře, jak by se mohlo zdát – a jak by si jistě mnozí přáli. Krátká komparace stavu "před" a "po" sice může odhalit určité zlepšení, není ale sama o sobě schopna dokázat, že za to vděčíme právě zkoumanému opatření.

Jednoduchý příklad: vláda zavede nový program podpory nezaměstnaných. Přihlásí se řada uchazečů a po jeho absolvování zmizí z evidence úřadu práce mnohem rychleji, než bylo obvyklé. Třebaže to vypadá přehledně a jednoznačně, nelze vůbec říci, že je to důsledek úspěšného programu. Výsledek totiž mohla ovlivnit celá řada faktorů: akce mohla být spuštěna v době, kdy hospodářství začalo růst, takže všichni nezaměstnaní nacházeli práci najednou rychleji. Spolu s tím mohlo dojít i k "chybě výběru" – do programu se primárně přihlásili lidé silně motivovaní najít si práci, případně ti, jimž brzy měla vypršet podpora a z evidence by byli vyřazeni tak jako tak. Zkrátka: lidé, kteří se programu účastnili, mohli být systematicky odlišní od ostatních nezaměstnaných. Zda by tedy program fungoval i pro širokou populaci, zůstává nezodpovězenou otázkou.

Abychom nezůstali jen u teorie, nabídněme ryzí aktualitu: nová vláda už avizovala, že chce opět začít s podporou zateplování. Setká se ale její nabídka se zájmem? Bude fungovat? Nevíme! Ve Velké Británii v roce 2011 zavedli podobný program. Jakkoli ale vypadal na první pohled lákavě, skončil fiaskem. Tamější dotace pro domácnosti byly vysoké a zateplení by se během let samo zaplatilo. Vláda tedy očekávala obrovský zájem. Jenže ten se nedostavil.

Britové totiž podceňovali "abstraktní" a vzdálené úspory zateplení, zato se zalekli okamžité a hmatatelné nepříjemnosti – před rekonstrukcí by museli vyklidit půdy a sklepy. Vedle programu Zateplení tedy kabinet otestoval i program Zateplíme a vyklidíme – stavební firmy musely v jeho rámci nabídnout i vyklizení půd a sklepů. I když rekonstrukce kvůli tomu stála majitele více, zájem o program se prakticky okamžitě zvedl trojnásobně. A když se dotace vztahovala dokonce i na vyklízení, vzrostl zájem pětinásobně! (Pozn.: Analýzy tohoto a dalších projektů Rady pro vhled do chování lidí (Behavioural Insights Team), někdy také nazývané "Jednotky Šťouch" (Nudge Unit), lze nalézt na jejím blogu.)

Skupina, na kterou je opatření cíleno, se náhodně rozdělí na dvě. Na první skupině se opatření skutečně otestuje, druhá slouží jen k srovnání. Zda opatření zafungovalo se zjistí porovnáním stavu v obou skupinách (zdroj).
Zjistit, co funguje, přitom není tak obtížné, jak by se z těch několika příkladů mohlo zdát. Velmi spolehlivě to dokáže metoda náhodných (randomizovaných) testů. Ověřena v medicíně a později i v byznysu, začíná si dnes hledat cestu také do hodnocení různých státních a jiných veřejných programů. V praxi je založena na tom, že lidé vybraní do pilotních programů jsou – zcela náhodně a aniž by o tom měli ponětí – rozděleni do skupin. Někteří do skupiny, která testovaný program podstoupí. Druzí do druhé, kontrolní, již nakonec program mine. Jelikož rozdělení lidí je náhodné, veškeré ostatní faktory působí na všechny se stejnou pravděpodobností. Pak už lze identifikovat, zda program má nějaký vliv. Bude-li totiž mezi skupinami rozdíl, jediný faktor, v němž jsou dané skupiny odlišné, je to právě účast v programu.

Zostra zastrašeni

Splňme teď slib a vraťme se k programu Vystrašit, zostra. I on byl totiž s odstupem času podroben randomizovanému testu. Výzkumníci vytvořili skupinu dětí, které měly pletky se zákonem, a náhodně je rozdělili na dvě poloviny. Jedna z nich byla zostra vystrašena, druhá toho zůstala ušetřena. Všechny děti pak dál žily svým běžným životem, jen o nich školní psychologové vedli statistiky. Jejich analýzy, provedené po několika měsících i letech, ukázaly, že děti, které prošly programem, způsobují více zločinů než ty, které minul. Ani důkladné přezkoumávání dat na šokujícím výsledku nic nezměnilo: test zkrátka ukázal, že z dlouhodobého hlediska by bylo bývalo účinnějším preventivním opatřením nedělat nic – pozitivní efekt strašení byl jen velmi krátkodobý, v delší časové perspektivě spíše škodil.

Proč se program zprvu jevil být úspěšným, i když ve skutečnosti spíše "učil" kriminalitě, není zřejmé. Děti možná cítily, že na nich někomu záleží, a své chování krátce zlepšily. V delším období převážily jiné faktory (třeba chybějící životní vyhlídky) a osud vězně jim mohl začít spíše imponovat. Celkové ekonomické vyhodnocení programu (pdf) každopádně ukázalo, že každý dolar do něj investovaný přinesl škody ve výši zhruba dvouset dolarů, zaviněné budoucí vyšší kriminalitou, zneužíváním drog či závislostí na dávkách.

Anabáze s Vystrašit, zostra ilustruje, jak extrémně důležité je navrhovaná opatření otestovat, než se zavedou ve větším rozsahu. I když to od stolu či z malých studií může vypadat, že prostě nemohou nefungovat, bez randomizovaně kontrolovaných pokusů tomu není záhodno věřit.

Asi nejznámějším příkladem, jak testovat sociální politiku, je mexický projekt PROGRESA (pdfs). Jedním z jeho cílů bylo zlepšit školní docházku dětí. Nouze a bída se totiž předávají v rodině. Chudé domácnosti nemají dostatek prostředků, aby udržely děti na škole. Okolnosti často vyžadují, aby se potomci věnovali domácímu zemědělství, začali brzy pracovat či aby dívky pomáhaly s výchovou sourozenců. Děti z nuzných poměrů navíc nemají adekvátní výživu, žijí ve stresu a jsou nemocnější. Ve školách proto častěji absentují, jsou v látce pozadu a propadají. Krom toho jejich rodiče podceňují důležitost vzdělání. Tím se kruh uzavírá. Bez vzdělání nelze dosáhnout vyššího příjmu, samostatnosti ani rozhledu.

Mexická vláda tudíž naplánovala program s jehož pomocí chtěla odměňovat chudé rodiny dle docházky jejich dětí do škol a dle počtu tříd, jež absolvují. Roku 1997 proto nejprve vybrala 506 vesnic a náhodně je rozdělila na ty, které do PROGRESA vstoupí a které se stanou jen kontrolními. Rodiče v těch "šťastnějších" obcích pak mohli získat dávky ve výši 20 až 30 procent měsíčního příjmu, když jejich dítě pravidelně navštěvovalo školu. Nastavení respektovalo, že starší děti mají větší příležitosti vydělávat mimo školu, proto jejich rodiče dostávali vyšší dávky. Za docházku dívek – které školy z rodinných důvodů častěji nedokončovaly – bylo rovněž více.

Testy PROGRESA slavily úspěch. Do škol bylo zapsáno více dětí, vzácněji propadaly a vydržely v lavicích déle. Když už musely školu opustit, podstatně více z nich se do ní znovu přihlásilo. Dosavadní výsledky naznačují, že program zvýšil účast dětí ve školách o 21 procent a přinesl jim alespoň třídu vzdělání navíc. A zváží-li se očekávaná mzda, koruna dávky v programu dětem přinese tři koruny vyššího příjmu díky pokročilejšímu vzdělání.

PROGRESA se tedy začala aplikovat univerzálně, vstoupilo do ní přes dva a půl milionu rodin a dostalo se tak i na ty, které zprvu sloužily jen jako kontrolní skupina. I když v průběhu testování i během realizace programu samozřejmě došlo k řadě chyb, celkově lze považovat program za mimořádně úspěšný a efektivní. Však už také posloužil jako inspirace několika dalším vládám v Jižní Americe i Asii.

Chce se někdo vystěhovat?

Ve Spojených státech existují v řadě metropolí ghetta s vysokou nezaměstnaností a vysokou kriminalitou. Situace je obvykle důsledkem státních urbanizačních projektů z 50. a 60. let, během nichž erár levně vystavěl funkčně i esteticky monstrózní čtvrti a nastěhoval do nich nízkopříjmové rodiny. Děti, které tam vyrůstají, chodí do horších škol, jsou častěji oběťmi zločinu a brzy se stávají i jeho pachateli. Jedním z navržených řešení bylo nabídnout motivovaným rodinám dotaci na získání lepší adresy a pomoci jim tak s novým začátkem. Vznikl program Stěhování za příležitostí.

Ze všech přihlášených rodin bylo loterií určeno, která poukázku na lepší život dostane a která bude patřit jen do kontrolního souboru. Analýza ukázala (pdf), že pozitivní dopad na kvalitu života přestěhovaných rodin je extrémní (což mimochodem dokazuje, že do bídy byly stahovány okolím, nikoliv nutně svými špatnými vlastnostmi či jednáním). Děti i dospělí byli zdravější, méně u nich docházelo ke zraněním, cítili se podstatně šťastněji a bezpečněji. U chlapců se snížil výskyt problémů s chováním, lépe vycházeli s rodiči i učiteli, nestávali se členy gangů. Klesla kriminalita (pdf). I když se (zatím) neukázalo, že by přestěhování zlepšilo i vyhlídky dospělých na trhu práce, Stěhování za příležitostí získalo jednoznačné doporučení pro další rozšíření.

Graf ukazuje vývoj násilné kriminality mladých u skupin zařazených do programu Stěhování za příležitostí (čáry s čtvercem a trojúhelníkem) vůči kontrolní skupině (plné kruhy). I když skupiny v programu začínají na vyšší úrovni kriminality, je patrné, že časem se u nich zatýkání vytrácí.

Kouzlo testování

Ve Velké Británii, jak řečeno, dokonce existuje vládní Rada pro vhled do chování lidí, která se snaží systematicky vyhledávat, jaké státní programy nefungují nebo jsou neefektivní (v úvodu zmiňovaný nápad s vyklízením půd pochází od ní). (Pozn.: Názorný úvod, z kterého vychází i tento článek, do využívání randomizovaných testů v hospodářské a sociální politice ve Velké Británii nabízí tento text (pdf)).

Když tedy britské ministerstvo práce a důchodů chtělo ušetřit na úřadech práce tím, že by se instruktáž a pohovory s nezaměstnanými uskutečňovaly telefonicky, popřípadě hromadně ve skupinách, vybrala rada 137 lokálních úřadů, 66 600 nezaměstnaných a na 33 100 z nich myšlenku otestovala. Vyšlo najevo (pdf), že pro nezaměstnané je důležitá pravidelná, častá osobní pomoc.

Navržená "úsporná řešení" totiž vedla ke snížení pravděpodobnosti, že žadatel nalezl práci (ve srovnání s kontrolní skupinou, která standardně docházela na úřady). Eventuálně ušetřené náklady by tedy byly řádově překročeny vyššími sociálními dávkami a ušlým příjmem nezaměstnaných. Od nápadu proto ministerstvo upustilo dříve, než mohl napáchat dalekosáhlé škody (v navazujícím testování se pak překvapivě ukázalo, že i jednoduchá psychologická terapie – pravidelné vypisování frustrací, obav a naopak plánování malých cílů, jak získat práci – dokáže poměrně významně zlepšit vyhlídky nezaměstnaných, že nějakou práci naleznou).

Podobně v Británii dopadlo testování programu na zvyšování finanční gramotnosti (pdf). Stejně jako u nás, ani ve Spojeném království není řada rodin schopna adekvátně plánovat své výdaje a zadlužuje se na nevýhodných úvěrech. Britský kabinet proto zavedl volně přístupné kurzy. V některých dokonce frekventantům nabízel peníze za docházku (v přepočtu zhruba 200 korun za absolvovanou přednášku). Kdo očekává, že na přednášky za odměnu chodili lidé častěji, mýlí se. Ač "logika" napovídala něco jiného (proto je prvotní testování tak důležité!), peněžní odměna zhoršila účast na přednáškách, jakož i množství naučené látky. Lidé totiž přestali brát návštěvu přednášek jako věc, díky níž se mohou posunout dopředu, a zarámovali si ji spíše jako "povinnost, za kterou mohu dostat dvě stovky" – a ta za to někdy prostě nestála...

Randomizované pokusy samozřejmě nejsou samospasitelné a ani s nimi nelze otestovat vše. Nejsou dokonce ani prosté etických dilemat, jelikož kontrolní skupina při nich vždy přichází o nabídky, které by jí mohly pomoci. Tím je vykoupeno pochopení, co funguje a jak se dají opatření zlepšovat. Ve výsledku nakonec dokážou při správné aplikaci přinést zlepšení celé společnosti. Vlády na západ od nás pod tíhou krize objevují čím dál častěji jejich kouzlo. Třeba tento trend dorazí i k nám.


Psáno pro Lidové noviny (redigováno), v rozšířené podobě byl text přetištěn v Terra Libera (pdf).

čtvrtek 6. února 2014

Nejúčinnější diety nejsou o jídle

UPOZORNĚNÍ: Vědecké práce Briana Wansinka, na které je níže odkazováno, byly často provedeny nedbale. Chybami trpěl sběr dat i jejich analýza, a proto by jeho výsledky neměly být brány jako hodnověrné. Více o této kontroverzi se lze dočíst třeba zde.

Chcete-li zhubnout, nezaměřujte se na jídlo, ale na okolnosti, které stolování provázejí. Ty totiž rozhodujícím způsobem ovlivní, jestli jíme přiměřeně, nebo nadmíru. Jenže právě tyhle okolnosti si zpravidla vůbec neuvědomujeme.

V souvislosti s jídlem existuje více rituálů než v jiných oblastech našeho života. Bez nich by nám totiž tolik nechutnalo. Někdo si jablko musí rozkrájet, jiný kulaté sušenky rozdělí a sní nejprve náplň, další ryby nejí, ale u svíček štědrovečerní tabule si na kaprovi pochutnal.

Chuť nemusí pramenit toliko z kvality jídla, ale i z okolností, za kterých je konzumováno. Exaktní ověření, že rituály skutečně zlepšují vychutnání jídla, nedávno provedla psycholožka Kathleen D. Vohsová z Minnesotské univerzity s kolegy (pdf). V jednom pokusu bylo první skupině participantů řečeno, že budou ochutnávat čokoládu, nicméně musí ji nejprve vzít celou do rukou, rozlomit vedví, poté rozbalit první polovinu, sníst ji, až pak rozbalit druhou část a pochutnat si na ní. Členové druhé skupiny žádné podobné prostocviky provádět nemuseli a čokoládu prostě rozbalili a snědli.

Lidem v první, "ritualizované" skupině přišel zážitek z ochutnávky mnohem radostnější, čokoláda se jim zamlouvala více a také si ji i delší dobu vychutnávali. Nakonec by za ni byli i ochotni více zaplatit. Rituály vedou k většímu zapojení mysli do budoucí konzumace, lidé se na ni intenzivněji zaměří a hlouběji ji prožijí. Další Vohsové pokusy vedly vždy ke stejným výsledkům, jakkoliv byl rituál nesmyslný (v jednom případě měli před snědením mrkve participanti zaklepat na stůl, zhluboka se nadýchnout a zavřít oči), provedl-li rituál přímo spotřebitel (a ne jen někdo poblíž), užil si svého jídla více.

Leč, jak se to vše týká diet? Vliv rituálů na prožitek chuti je vrcholem behaviorálně-psychologického výzkumu konzumace potravy, který ukazuje (pdf), že lidé se nepřejídají nutně proto, že mají hlad nebo proto, že se nemohou ovládnout či že jí "nezdravé" jídlo. Profesor Brian Wansink, americký behaviorální vědec z Cornellovy univerzity, který se výzkumem faktorů ovlivňujících čeho a kolik sníme, proslavil, začíná svoji knihu Nezřízené labužnictví nekompromisně: "Všichni jedí tolik, kolik jedí, především kvůli tomu, co nás obklopuje… Nepřejídáme se z hladu, ale kvůli rodině a přátelům, obalům a talířům, názvům a číselným údajům, cenovkám a osvětlení,… tvarům a vůním, rozptýlení a samotě nebo příborníkům a nádobám."

 I přes nepříliš zdařilý předklad jde o publikaci v Česku neprávem opomenutou.

Bezedný talíř

Asi bychom se shodli, že jíme, dokud máme hlad. Wansink s kolegy ale dokázal, že nic takového fyziologicky nemůže platit. Už jen proto, že než si naše tělo a mozek uvědomí, že jsme sytí, potřebují nato alespoň 20 minut. Za tu dobu lze sníst znovu celý oběd. Ve skutečnosti rozhodnutí, kolik jídla sníme, padne ještě před tím, než polkneme první sousto. Nejčastějším ukazatelem konce jídla a sytosti je totiž prázdný talíř nebo "snězení všeho kromě přílohy" či odchod ostatních stolovníků, jednoduše – nějaký vizuální podnět. Rozhodování přitom nemusí probíhat vědomě, ba naopak, až když dojíme porci, "najednou" se automaticky cítíme i sytí. Co by se stalo, kdyby se jídlo třeba neznatelně doplňovalo a pohled na snědené by byl maten?

Wansinkův tým (pdf) proto pozval účastníky výzkumu na ochutnávku polévky. Hosté usedli ke stolům s vrchovatými talíři a dali se do jídla a společenské konverzace. Hluboké talíře některých subjektů ovšem byly výjimečné. Zespoda byly trubkou připevněny k nádržce s polévkou a jak stolovníci jedli, nepostřehnutelně jim pomalu další znovu přitékala. Po 20 minutách byl pokus přerušen. Výzkumníci požádali účastníky experimentu, aby odhadli, kolik kalorií asi snědli. Zároveň zvážili zbytky polévky v talířích (a objem, který dotekl). Skupina s normálními talíři snědla asi 1/4 litru polévky. Skupina s bezednými talíři snědla o 73 % více, 4 dcl polévky (byli však i tací, jež snědli přes litr). Přesto v obou skupinách všichni odhadovali, že snědli kolem 120 kalorií a udávali, že se cítí stejně sytí.
Šedé sloupce ukazují spotřebované kalorie, tmavé sloupce ukazují odhad subjektů, kolik asi snědly. První dva sloupce se týkají subjektů, které jedly z normálních misek. Druhé dva sloupce vypovídají o subjektech, kterým polévka neznatelně dotékala.

Nebezpečí velkých porcí

Další experimenty potvrdily očekávané. Dá-li se jídlo na menší talíře, lidé jej snědí a cítí se sytí stejně jako jedlíci, kteří snědli mnohem více jídla, ale z mnohem větších talířů. Jedí-li lidé z větších balení, sní více, než mají-li balení menší, přitom se cítí všichni stejně plní (v zásadě vůbec nerozpoznáme, sníme-li o 20 % více či méně jídla "než obvykle"). Velikost jednotlivých pokrmů v restauracích i v domácnostech přitom setrvale roste. Ilustrativní je studie (pdf), která analyzovala mohutnost porcí na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista vytvořených za poslední tisíciletí (dlouhodobé a přesné údaje o velikostech porcí v průběhu věků totiž nejsou dostupné). Vyšlo najevo, že velikost jídel se zvětšila o 69 %, velikost chleba o 23 % a velikost talířů o 66 %.

Relativní velikost porcí zobrazených na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista namalovaných v průběhu milénia.

Platí potom i pravidlo, že cokoliv ukazuje, kolik jsme toho již pozřeli, snižuje potřebu dále jíst. V jednom takovém experimentu mohli studenti sníst tolik kuřecích křidélek, kolik si zamanuli. Jedněm byly kosti pravidelně odklízeny, u druhé skupiny se naopak hromadily na stole. Subjekty této skupiny snědly o 28 % méně než členové skupiny první.

Orientují-li se při jídle lidé dle vizuálních podnětů, ovlivňuje je pochopitelně hlavně objem jídla. Kalorie totiž nejsou vidět a do jisté míry ani cítit. Stačí, když se vizuálně zvětší porce, a spotřebitelé se hned budou cítit více sytí. Nejhlubší studnicí moudrosti pro lidi toužící zhubnout je proto restaurační průmysl, který nejlépe ví, jak jídlo nafouknout – voda, vzduch či vlákniny (obloha) – aby se zákazník cítil spokojeně najeden, aniž by toho ve skutečnosti tolik snědl. (Věřte, že třeba stačí do mléčného koktejlu vehnat intenzivnějším mixováním více vzduchu, koktejl nabyde na objemu, i když není energeticky vydatnější – to však spotřebitelé, kteří se orientují dle pohledu, nepoznají. A cítí se zasyceni větší měrou, než když koktejl nebyl nadýchaný.)

Diety

Naprostá většina lidí, kteří zhubli díky jakékoliv dietě, nabere svou váhu zpět. Dokonce se zdá, že platí přímá úměra – čím rychleji zhubnou, tím kvapněji i naberou. Většina diet nefunguje proto, že jsou založeny na odříkání potravin, které nám chutnají a které snadno můžeme mít. Nemůže-li člověk utišit chuť po oblíbeném jídle, bude na něj více myslet. Stačí pak jakákoliv záminka, rodinné setkání, nepřítomnost "něčeho jiného" v ledničce či krátkodobý neúspěch v hubnutí a lidé se rychle a s větší intenzitou k oblíbeným jídlům vracejí.

Wansink proto uzavírá, že účinná je jen ta dieta, o níž nevíme, že ji držíme. Ovlivníme-li cíleně své prostředí, postupně budeme jíst méně a týden po týdnu po troškách hubnout (dietologové se přitom shodují, že jde o jedinou zdravou a dlouhodobě udržitelnou metodu; pohříchu většina lidí chce zhubnout rychle – ti by si měli přečíst odstavec výše znovu). Způsobů, jak upravit okolí k nižší konzumaci, je přehršel. Chce-li kdokoliv zhubnout, měl by obzvláště snížit počet svých rozhodnutí, zda bude či nebude jíst. Během dne v současnosti učiníme až 200 voleb, jestli vůbec a co pozřeme (zvažte, že kdykoliv procházíte kolem mísy s oříšky, rozhodujete se, zda si vezmete, či ne; pětkráte odoláte, po šesté již třeba ne). Velké množství potravin, resp. vysoce kalorické, "nezdravé" jídlo, by proto nikdy nemělo být viditelné a na dosah ruky. Stačí jen krátký pohled na jídlo (či jeho obal nebo místo, kde je uchováváno) a nejen, že na něj dostaneme chuť, slinivka již začne vylučovat inzulin zpracovávající cukr v krvi, aby se tělo připravilo na příjem jídla. Začneme mít hlad, aniž bychom se potraviny byť jen dotkli (je pak i dokázáno, že lidé procházející při příchodu domů kuchyní, jedí více než ti, kteří jí projít nemusejí).

I když neušetříte pár korun nákupem ve velkém a nebudete mít pro každou příležitost něco ve spíži (ano, to může být někdy bolestivé), určitě se vám pořizování menších balení vrátí v nižších zdravotních nákladech a hezčí postavě. A to nejen v jídle, ale i v pití – u něho však funguje další finta.

Všichni trpíme tzv. horizontálně-vertikálním klamem, přeceňujeme výšku a šířku podceňujeme. Tj. stejný objem tekutiny ve vysoké sklenici považujeme za "objemnější" než v široké sklenici. Wansink s kolegy mimochodem ukázali, že klamem trpí i profesionální barmani, kteří by oko na nalévaný objem bezesporu měli mít. Když je výzkumníci požádali (pdf), ať nalijí z lahve "panáka" (4 cl) do neoznačené vysoké sklenice, barmani se téměř trefili. Naopak tomu bylo, když měli naplnit širokou sklenici. Do ní nalili o 37 % více (5,8 cl). Výzkum na barmanech zároveň ukazuje, že i když iluzi známe, beztak nás ovládá. Nelze si tedy jen říkat, "do té široké sklenice budu lít méně," je třeba koupit si rovnou sklenice úzké.

Úskalí rozmanitosti

Krátkodobě diety fungují, jelikož jsou téměř bez rozdílu založeny na jednoduché myšlence – jezte jen omezený výčet potravin. Je vcelku jedno jakých, ale pouze ony. S nevelkými možnostmi, co jíst, se "dovolenými" potravinami snadno přejíme, znechutíme si je a začneme jíst obecně méně.

Dlouhodobě však strádání vydržet nelze. Z poznání přesto vyplývá důležité varování – při značné rozmanitosti nabídky potravin máme tendenci pořídit si a ochutnat více věcí a sníme tedy větší množství kalorií. Pravidelnost je tak silná, že platí třeba i u bonbonů: mají-li bonbony v pytlíku více barev, lidé jich sní více, než když mají jednu barvu či jen pár odstínů.

Faktorů ovlivňujících konzumaci jídla je mnoho a na každého z nás budou asi fungovat s odlišnou intenzitou (při psaní článku jsem sám několikrát vstal a šel jsem si pro čokoládu či oříšky – stačilo o nich jen psát a mysl si k nim začala hledat cestu i v realitě; naštěstí jsem to předjímal, takže nic z toho se u nás doma nevyskytovalo a v lednici byla připravena mrkev k chroupání; takže jsem pro oříšky šel až do večerky na rohu).

Z výzkumů však přesvědčivě vyplývá, že některé prostředí je náchylné způsobovat obezitu. Lidé by to měli přijmout a ovlivňovat okolí namísto toho, aby sami byli tvarováni jím. Uvědomit si zároveň, že dlouhodobě zhubnout nelze hned (psychologové vědí, že odpoutat se od zažitého zvyku vyžaduje minimálně 28 dnů (spíše až 2 či 3 měsíce); takže narušit pravidlo "dám si kávu s cukrem při únavě" pravidlem "půjdu se na chvíli projít ven, cítím-li se zmožen" bude alespoň měsíc bolestivé, ale pak už si na sladkou kávu ani nevzpomeneme).

Život by neměl být sebemrskačství, strádání či věčné vážení co jíst a co nikoliv. Wansink svou knihu Nezřízené labužnictví uzavírá tím, že hubnutí nesmí být sprint, ale „pomalá, plynulá chůze, která začíná odstraněním nechtěných podnětů k jídlu, přebudováním domova, kanceláře, někdy i obsahu přihrádky v autě… a tyto pohodlné kroky vám v konečném součtu odeberou až jeden kilogram měsíčně." Nezdá se to mnoho, ale za rok jste o 12 kg hubenější. Jen vzpomeňte na minulý únor, rok uběhl rychle, že.


Psáno pro Psychologie Dnes.