čtvrtek 27. srpna 2020

Té lípy se nevzdám

Přeceňujeme, co vlastníme, a přezíráme hodnotu zážitků, které bychom mohli mít místo toho. Tahle myšlenka přinesla americkým vědcům Danielu Kahnemanovi a Richardu Thalerovi Nobelovu cenu za ekonomii a Marii Kondo miliony prodaných knih o úklidu.

Na počátku byl jednoduchý experiment. Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků.

Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty.

K ověření této možnosti přivedli Daniel Kahneman a Richard Thaler (s dalším spoluautorem studie Jackem Knetchem) ještě další studenty. Těm dávali vybrat mezi hrnečkem a rostoucí částkou: „Hrneček, nebo 10 korun? 30 korun? 60 korun?“ Noví účastníci byli v podobné pozici jako majitelé hrníčků, ač je neměli. Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé.

Experiment výzkumníci zopakovali v nespočtu variací, s čokoládou nebo lístky na baseball – a vždy dopadl podobně. Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní. Jak ukázal John List z Chicagské univerzity, výjimkou jsou situace, v nichž účinkují lidé s obchodními zkušenostmi. Kupují věci, aby je prodali, proto u nich majetnický efekt nevznikne. Ale takových je málo.

 

Více o majetnickém efektu, jakož o mnoha dalších psychologických předpojatostech, najdete v notorické knize Myšlení, Rychlé a pomalé od: Daniel Kahneman, kterou vydalo v překladu v roce 2012 nakladatelsvtví Jan Melvil Publishing.

Hlavně neprodělat

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat.

Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. Máme-li prodávat či se jinak zbavovat vlastněného, cítíme pochyby, jestli děláme dobře a neproděláme. Ovládne nás nelibost i strach.

Na tento strach z utrpění ztrát se zaměřili američtí ekonomové David Genesove a Christopher Mayer. Našli v něm odpověď na otázku, proč lidé majetek často neprodají, i když by podle všeho měli. Analyzovali trh s nemovitostmi v Bostonu, jejichž ceny mezi lety 1983 a 1987 výrazně narostly. Naopak v období let 1989 až 1992 přišla krize, která je poslala na minima. Na trhu se poté často prodávaly identické byty, z nichž některé poslední majitelé nakoupili podstatně dráž. Genesove a Mayer ukázali, že když tito majitelé byt prodávají, cenu nesníží. V nabídce realitek pak pochopitelně zůstávají věčně.

Chudí bohatí

Možná si pomyslíte, že neprodat pod nákupní cenou je rozumné rozhodnutí. Majitelé nechtějí prodělat a raději čekají, až ceny porostou. Jenže trh s nemovitostmi je v USA mnohem dynamičtější než u nás. Američané se mnohem častěji stěhují za prací. Koupí byt, vezmou si hypotéku, pak ale dostanou místo na druhé straně země, byt s hypotékou pustí a uvolněné peníze použijí na nový. Když tedy kvůli přemrštěné ceně dlouho neprodávají, zůstávají třeba i v horší práci. Výnos z prodeje navíc nemůžou investovat, což přináší další ztráty. Žádné však nejsou tak očividné jako provar při prodeji bytu za nižší než nákupní cenu.

Majetnický efekt vysvětluje i hádanku, na kterou ekonomové dlouho nemohli najít odpověď: proč jsou tak málo rozšířené obrácené hypotéky? Jde o smlouvu s bankou, na jejímž základě majitel nemovitosti dostává pravidelné splátky, až nakonec banka celou nemovitost koupí. Než se tak stane, majiteli zůstávají k nemovitosti všechna práva. Instrument by měl být populární zejména mezi seniory, kteří vlastní nemovitosti, ale často jim chybějí peníze na výlety, zdravotní péči, dárky pro vnoučata či na cokoliv jiného. Proč si obrácené hypotéky neberou?

Z části tu hraje svou roli přání odkázat majetek potomstvu, nicméně nemůže jít o vysvětlení celé. Senioři totiž často uvádějí, že nemají dost peněz. Na druhé straně mají majetek, který nechtějí prodat. Je to, jako by si milionář stěžoval, že nemá na jídlo, protože jeho nákupem nechce přijít o status milionáře.

Všechno prodat a na výlet

Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho. Když si koupíte dům, „budete ve svém“, ale obětujete třeba desítky let mnohem lepších či delších dovolených, než kdybyste zůstali v pronájmu či menším bytě. Dokonale vybavená kuchyň stojí stovky a někdy i tisíce výborných večeří v restauraci.

Umění spokojeného života podle Marie Kondo, známé svými knihami o úklidu a organizaci domácnosti, spočívá v potlačování majetnického efektu. Nepřináší-li nám věc radost, proč ji máme? „Mohlo by se to hodit“ či „to se někdy využije“, „přece to nevyhodím“ – tak zní časté racionalizace. Nicméně kdybyste si měli stejnou věc koupit, už byste to mnohdy neudělali. Přeceňujete ji jen proto, že ji už máte. Majetek bychom měli vlastnit proto, že ho potřebujeme nebo nás činí šťastnými. Když tuto funkci ztratí, je lepší se ho zbavit. Zmizí starosti o něj a získaný volný čas či peníze můžeme investovat do zážitků, které radost přinášejí přímo.

 

Psáno pro Finmag.

sobota 22. srpna 2020

Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.
 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 4. července 2020

Úskalí informací

"Když mi bylo pět let, mé sestře byly tři roky. Nyní jsem starý už 39 let, kolik let je mé sestře?" Bez schopnosti vyřešit podobnou úlohu a odpovědět 37 = 39 – (5 – 3) by byl člověk ve světě asi ztracen.

Obecný apel na matematickou gramotnost, třeba vtělený do momentálně opuštěného návrhu povinné maturity z matematiky, je proto pochopitelný. Nicméně zdůrazňování matematického myšlení míří na příliš úzký cíl. Žákům jen matematika v životě nestačí, musí získat analytické či – chceteli – vědecké myšlení. Umět domyslet a dohledat další informace, rozhodnout o jejich relevanci a případně otestovat, zda platí.

Vyřešení zmíněné úlohy totiž není tak žalostně triviální, jak se zdá. Čtenář třeba netuší, kdy přesně jsme se já a moje sestra narodili. Může jí tedy dnes být 37, ale klidně i 36 či 38 let. Mohla také v minulosti zemřít, pak jí není ani tolik. Ač pravděpodobnost úmrtí žen třeba v třiceti letech je jen 0,1 promile, jde o nezanedbatelné riziko, které je nutné zvážit; zhoubný novotvar prsu je již u třicátnic nejčastější příčinou úmrtí, následují sebevraždy a alkoholické onemocnění jater.

Pojďme ale dál: třeba mi matka lhala a osoba, o které jsem se domníval, že je má mladší sestra, bylo cizí adoptované dítě. Pak nemám skutečnou sestru, o jejímž věku se bavíme.

Ať se rozvíjení příkladu zdá obskurní a kalkulace pedantská, ilustruje to, že v reálném světě se jasná matematická úloha rozplývá v komplexitě kontextů a více či méně relevantních informací, takže vyřešit tento problém vyžaduje analytické, ne "počítací" schopnosti. V realitě důležité informace zadány nebývají, o jiných panuje nejistota, a je nutné je zjistit.

Názorný je nedávný výzkum italských ekonomů Arnalda Camuffa, Alessandra Cordovy a Alfonsa Gambardella, kteří testovali, zda nenáročný kurz vědeckého myšlení pomůže začínajícím podnikatelům uspět. Náhodně vybranou část z nich učili, aby problémy řešili, ale ne tak, jak se zdá jim, ale s různými možnými perspektivami, jak je lze pochopit. Aby si byli vědomi toho, že do rozhodování vždy vstupuje nejistota, informace je třeba ověřovat a rozhodnout, zda se původní zdání potvrdilo, či ne, a pak tedy hledat další relevantní faktory.

Průměrné výnosy začínajícíh podnikatelů v eurech mezi skupinou podnikatelů, kteří obdrželi seminář ve vědeckém přemýšlení (T) a kontrolní skupina, která prošla běžnými semináři podnikatelství (C). Období 1-8 bylo po dvou týdnech (období školení), 8-15 po čtyřech týdnech a 15-16 po osmi týdnech (období samostatného podnikání).
Ekonomové potvrdili, že skupina podnikatelů, která prošla tímto kurzem, lépe identifikovala ziskové nápady a naopak rychleji zavrhla postupy, které nikam nevedly – v porovnání s podnikateli, kteří si prošli běžným kurzem podnikatelského plánování.

I svým studentům jsem jednou zadal optimalizační úlohu: navrhněte etický (!) způsob, abych v zoo viděl na zvířata lépe než průměrný návštěvník.

Chytří studenti navrhli zjistit návštěvnosti v různých dnech a hodinách a chodit do zoo, když je poloprázdná. Lepší studenti zvážili i dobu krmení, nicméně úloha se stala poměrně náročnou, protože v té době je přítomno i nejvíce návštěvníků. Skutečně úspěšní studenti poradili, abych zjistil, v jakém oblečení chodí chovatelé, již zvěř krmí.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 20. června 2020

Rok navíc

Jakou cenu má dvanáct měsíců života? Napoví tabulky zdravotních pojišťoven nebo účtenky za detektory kouře – a trojčlenka.

V ekonomii zdravotnictví není slavnější studie než té od Tammy Tengsové z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně: „Pět set zákroků zachraňujících život a jejich nákladová efektivita“ (pdf). Tengsová v ní se svými kolegy v polovině devadesátých let aplikovala ekonomickou analýzu nákladů a přínosů na výdaje veřejného zdravotnictví.

Americké pojišťovny například platí mamografické vyšetření ženám starším padesáti let. Většině vyjde negativně, ale někdy pohříchu odhalí nádor. Následná léčba je obvykle úspěšná a prodlouží tak životy mnoha nemocných. Podělí-li se náklady na vyšetření a léčbu množstvím získaných let, zjistíme, že u pravidelného mamografického screeningu této skupiny vyšel „rok života navíc“ na necelé tři tisíce dolarů, což je méně než u žen výrazně mladších, které ještě nejsou tak ohrožené, a u kterých se tak většina vyšetření vlastně „promrhá“.

Povinná očkování koupí rok života dokonce za koruny. Jsou totiž levná, a jelikož prodlužují život už dětem, náklady na vakcínu se rozpustí. Naopak rok života navíc získaný dialýzou pro pacienty se selhávajícími ledvinami stál v době srovnání desetitisíce dolarů.

Tým vědců nepřesvědčoval, že by bylo nutné drahou léčbu eliminovat. Upozornili jen, že chce-li stát rozdělovat finance efektivně, měl by je dávat do oblastí, kde může zlepšit zdraví za mnohem méně peněz – jednoduše proto, že za stejný rozpočet získají občané delší život.

Graf z článku Tengsové ukazuje náklady (v USD roku 1993) na rok zachráněného života u různých opatření. Jak patrno, sice se nadproporčně využívají velmi levná opatření (která jsou vlastně zadarmo), existuje i značný podíl opatření, které stojí miliony a miliardy.

Ekonomové se navíc nezastavili jen u medicíny. Absurdní podle nich bylo třeba povinné vyztužení budov v amerických oblastech postižených zemětřeseními: takto zachráněný rok života stál stamiliony korun. Naopak kampaně proti nadměrnému pití organizované vládou a firmami sice zástupy alkoholiků nepřesvědčí, jsou ale levné a nějakou účinnost mají, takže rok života navíc přinesou skoro zadarmo. (Což je relevantní zejména pro Česko, kde každý den někdo zemře v důsledku opilosti a čtyři lidé kvůli cirhóze jater.)

Není rok jako rok

Nejde ale jen o holý život. Při kalkulacích efektivnosti zdravotnických opatření se dnes používá ukazatel QALY: quality-adjusted life year, rok života zohledňující jeho kvalitu. Hodnota 1 znamená život v plném zdraví, 0 smrt. (Záporné hodnoty popisují situace, kdy je smrt vítanější než život.)

Představte si, že jste po ochrnutí odkázáni na vozík. Existuje léčba, která vás postaví zpět na nohy, ale zkrátí vám život o polovinu. Pokud byste na ni přistoupili, QALY života na vozíku má hodnotu nejvíce 0,5. Kdyby naopak někdo nebyl ochoten obětovat ani minutu života, QALY by bylo 1. Pak by samozřejmě nedávalo smysl ho léčit.

Zvažování QALY upřednostňuje taková opatření či léčbu, která život nejen prodlužují, ale současně berou ohled i na jeho kvalitu. Třeba transplantace ledvin: i když jsou příprava, operace a pooperační péče drahé, pacient po ní může prožít téměř normální život, není neustále unavený, netráví dvanáct nebo víc hodin týdně na dialýze a nebojuje s pravidelnými infekcemi. Přestože je operace mnohem dražší než dialýza, po přepočtu na QALY vyjde asi čtyřikrát výhodněji.

Opusťte budovu

Studie Tammy Tengsové a jejích kolegů vyvrátila sentimentální argument, že na lidský život nejde dát cenovku, protože je nevyčíslitelné hodnoty. Vlády – a nejen ony – to samozřejmě dělat musejí.

Nelze investovat do všeho najednou, vybírat by se proto měla nejúčinnější opatření. Zvolíte-li jedno, nezbydou vám peníze na druhé a lidé, kterým by pomohlo, zbytečně zemřou, zraní se nebo onemocní.
Vlády bohužel odmítají zachraňovat životy za tisíce korun v jedné oblasti, aby je jinde zachraňovaly za stamiliony. Stejně nekonzistentně svůj život oceňují i jednotlivci. V roce 2017 v Česku zemřelo 34 lidí v důsledku vystavení kouři a ohni. Jde sice o vzácnou příčinu skonu: 0,03 % z celkových 112 tisíc úmrtí, riziko nicméně existuje a každý se může rozhodnout, zda ho chce zmenšit, či ne. Dobré detektory kouře stojí asi tisíc korun a snižují pravděpodobnost úmrtí při požáru o 45 procent.

Trojčlenkou se můžeme dobrat k tomu, že kdo není ochotný obětovat tisícovku, aby snížil riziko smrti z 0,0003 na 0,00016, života si necení ani na 7,1 milionu.

No dobře: kalkulovat cenu života z jediného rozhodnutí je směšné. Lidé ale čelí nespočtu podobných voleb: připlatit si za bezpečnější auto, přestěhovat se do dražší čtvrti s lepší vzduchem, zaplatit nadstandardní lékařské testy? Při rozhodování poodkrývají, kolik jsou ochotni – a schopni – dobrovolně obětovat peněz, aby snížili známé riziko smrti, a tím naznačují, na kolik si svého života vlastně cení. Naprostá většina podobných studií pochází z USA, viz například práce Roberta W. Hahna nebo Thomase J. Kniesnera. Podobnou metodou nejčastěji docházejí k intervalu 13 až 40 miliónů korun.

Buďte cyniky

Háček je ovšem v tom, že by si řada lidí byla ochotná za ledasco připlatit, ale jednoduše na to nemají – což neznamená, že si svého života necení.

Alternativou je měřit ochotu podstupovat rizika za vyšší odměnu. Existují různé pracovní pozice, které vyžadují podobné vzdělání, kvalifikaci a zkušenosti, ale některé jsou rizikovější než jiné. Z úmrtnostních tabulek a dat životního pojištění lze odvodit, že v určitých oblastech profesionálové umírají častěji a zároveň obvykle mívají vyšší příjmy. Na kolik si pracovníci cení svého života, jsou-li ochotni akceptovat vyšší mzdu za vyšší riziko smrti, lze opět spočítat „trojčlenkou“. Zde se však kalkulace výrazně rozcházejí: cena života je pohybuje od 20 do 500 milionů korun.

Závěrem nelze nevzpomenout slavné repliky z hry Oscara Wilda Vějíř lady Windermerové: „Kdo je to cynik?“ ptá se Cecil Graham. „Muž, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho,“ odpovídá lord Darlington. Graham na to: „A sentimentalista, můj drahý Darlingtone, je muž, který vidí absurdní hodnotu ve všem, a přitom nezná tržní cenu jediné věci.“

Buďte raději cyniky! Chtějte po vládě efektivní výdaje na zajištění zdraví obyvatelstva, nakupujte věci a služby, které vás skutečně chrání, a je-li vaše práce nebezpečná, řekněte si o vysoký plat.


Psáno pro Finmag.

sobota 16. května 2020

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.
Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.
Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.

neděle 3. května 2020

Blázni, hodiny a nedůvěra

Proč se Američané oblékají jako blázni, všechny hodiny ve Švýcarsku jsou seřízeny a v Česku vychováváme děti k nedůvěře? Za tím, kam se vyvíjí společnost jako celek, je způsob, jakým jsme se vyrovnali se zlomovými momenty.

Svou první mezikulturní zkušenost mám spjatu s panoptičností vzhledu i osobností spolužáků, když jsem chvíli studoval ve Spojených státech. Na semináři o problematice společenských změn vedle mě seděla studentka oblečená v sytě růžovém kožíšku, zahalená v něm od hlavy až k patě. Něco jako "medvědí" oblečky pro miminka. Bylo to nejspíše i pyžamo. Upřímně jsem si myslel, že je vyšinutá – bylo léto, navíc v Kalifornii – nebo že její přítomnost je experimentem přednášejícího, kterým v nás chce vyvolat reakci na její nekonformní oblečení. Leč nikdo nehnul ani brvou. Jiní studenti nosili na přednášky běžně sluneční brýle. Věřil jsem, že kvůli zakrytí šlofíka. Vstupovali ale vášnivě do debat. O variacích účesů, piercingu či tetování nemluvě. Bez uměleckého díla na kůži jsem vyčuhoval spíše já; košile a kalhoty v tom prostředí nutně působily dojmem nudné uniformy.

Bylo zřejmé, jak výrazně expresivnější a otevřenější Američané jsou. Když přednášející studenta pochválil za odpověď (a to dělal, i když úplně výborná nebyla), student radostí vykřikl, s kamarádem vstali a poplácali se. Reakce neodlišitelná od fotbalových fanoušků, radujících se z gólu vstřeleného jejich týmem. Diskuse bývaly spíše divadelním představením. Američané i při prezentaci fádních informací pobíhali po místnosti, bouřlivě gestikulovali a křičeli. Při představování semestrálních prací naopak jeden ze studentských týmů teatrálně zmlkl, všichni odešli z místnosti a přivedli bezdomovce. Tématem jejich studie byla sociální nerovnost a svými slovy "chtěli k prezentovaným statistikám přidat i osobní příběh". Na konci semináře jsme člověku v nouzi dávali peníze na ubytování.

Později, jako vyučující na několika českých univerzitách, jsem už nic podobného nezažil. Vrcholem nekonformity je, když si student v zadní lavici pustí během přednášky film na notebooku.

Vnější krize rodí tvrdá pravidla

Přestože jsou popsané odlišnosti jasné a neohromují nás (a existuje nespočet antropologických děl, která je popisují), dosud sociální vědy nemají ucelené vysvětlení, proč se lidé v různých částech světa chovají tak odlišně. Obvyklé vysvětlení, že je to dáno "jejich kulturou", je tautologie. Chceme-li pochopit mezikulturní odlišnosti, musíme přijít s důvodem, proč dojde ke zvratu a lidská skupina se začne chovat systematicky odlišně než jiná, podobná.

Psycholožka Michele Gelfandová z Marylandské univerzity (pdf) přišla s teorií, že kultury lze rozdělit ve spektru "sešněrované" až "uvolněné" dle intenzity pravidel, jež jejich obyvatelé ctí a které u spoluobčanů vyžadují. Pravidla na úrovni zákonů, konvencí, ale i norem vedoucích ke každodenní činnosti. Kupříkladu přijde vám v pořádku smát se nahlas v parku? Co ve výtahu? Či dokonce na pohřbu? Jak byste hodnotili, když někdo jí či se líbá v knihovně? V Japonsku, Jižní Koreji či v Pákistánu nemyslitelné ve všech případech, naopak v Brazílii či ve Spojených státech běžné či alespoň akceptovatelné.

Proč se ale intenzita pravidel tak liší?

Gelfandová tvrdí, že se společnost, která historicky čelila krizím, musí se semknout. Bez koordinace a spolehnutí na to, že se každý člen bude chovat, jak je třeba, by nepřežila. Nedostatek půdy, chybějící pitná voda, přelidnění či války se sousedy dokážou společnost zničit. Pakliže země čelí hrozbám, vznikají v ní silné normy regulující chování obyvatel a panuje silnější tlak na jejich dodržování. Takové země obvykle mívají i autoritářštější vlády či silnější náboženství. Tým Michele Gelfandové mezikulturním výzkumem potvrdil, že čím větším rizikům národ v historii čelil – od nedostatku potravin či vody po častější přírodní katastrofy – tím normami sešněrovanějším způsobem života jeho členové nyní žijí.

Knihu Rule Makers, Rule Breakers: How Tight and Loose Cultures Wire Our World od: Michele Gelfand vydalo v roce 2018 nakladatelství Scribner.
Pořádek na prvním místě. Doslova. Sešněrovanější národy mají i mnohem čistší veřejná prostranství – mají dokonce i lépe seřízené hodiny. Analýza odchylek času (pdf) na veřejných hodinách ukázala, že Švýcaři či Japonci je mají seřízeny dokonale, naopak v Brazílii či Řecku se míjely v mnoha minutách (i Česko dopadlo poměrně špatně, s průměrnou odchylkou půldruhé minuty).

Členové uvolněných národů naopak na konformitu a pořádek nevěří, za důležitější považují svobodu projevit své individuální preference či nezávislost. Vezměme Nový Zéland, který tu a tam čelí zemětřesení, jinak ale jeho nové obyvatele historicky žádné větší hrozby nepotkaly – ženy zde za život mají průměrně 21 sexuálních partnerů (dle jiné statistiky "jen" 13, i tak ale zůstávají na špici světového pelotonu), manželství mohou uzavřít i homosexuální osoby a limit na jízdu pod vlivem alkoholu je jeden z nejvyšších na světě. Novozélanďané nepoužívají při oslovování tituly a je zcela běžné chodit do práce i na významné akce velmi neformálně oblečen či naboso.

Teorie Michele Gelfandové je mocná i v tom, že platí na menších škálách, než jsou země či národy. Třeba u rodin. Koneckonců "jak se chovat" se učíme hlavně doma. V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené. Naopak čím vzdělanější či bohatší domácnost, tím menší apel na konformitu a větší důraz na nezávislost a vlastní identitu dítěte. Bohatství rodiny lze velmi přesně odhadnout jen z pár slov, která říkají rodiče dětem, jdou-li do školy – "hlavně nezlob a poslouchej učitelku" či "bav se a užij si to".

Nedůvěra rodí tvrdá pravidla

Bodem zvratu, za kterým se začne formovat specifická kultura, nemusí být jen historická či externí hrozba jako válkychtiví sousedé či přírodní katastrofy. Mohou to být i okamžité názory na stav společnosti. Francouzsko-americký tým ekonomů pod vedením Philippe Aghiona vyšel z předpokladu, že rodiče chtějí své ratolesti naučit, jak uspět, a vycházejí ze svých přesvědčení, jak společnost funguje. Aghion se zaměřil na oblast občanského soužití či obecně důvěry v druhé. Rodiče totiž mohou z dětí udělat, ad absurdum, paranoiky a učit je, že kromě vlastní rodiny jsou ostatní jen psychopatičtí sobci. Alternativně je lze učit důvěru v druhé, občanskou společnost a víru, že důvěra vede k reciprocitě a důvěryhodnosti většiny.

Tyto dva odlišné světonázory mohou dát rychle vzniknout dvěma kulturám. Pakliže si lidé ve společnosti nevěří, prosazují více moc státu a chtějí regulaci chování druhých – co se nesmí, kdo sem nesmí, jak se něco musí. Obecně nevěří, že druzí jsou schopni dobra. Je třeba přikazovat a kontrolovat.

Názorná je ilustrace, kolik různých úkonů musí splnit začínající podnikatel. V některých zemích se věří, že chce pochopitelně vydělat, ale zároveň chce mít na pracovišti dobré vztahy, proto zaměstnance netýrá, nechce ničit životní prostředí, protože v něm budou žít jeho děti atd. Není tedy třeba jej zahltit desítkami schvalovacích a kontrolních řízení a obludně komplexními zákoníky. Naopak v jiných zemích se věří, že nebude-li regulováno každé jednotlivé rozhodnutí podnikatele, okamžitě zničí svět.

Aghionův tým potvrdil, že čím méně si lidé ve společnosti věří, tím více daná společnost reguluje podnikatele; a naopak. Dále ukázali, jak odlišnost víry v druhé dává vzniknout odlišné dynamice země.

V zemích, které jdou cestou důvěry, občané nevyžadují na vše zákon a dohled. Chovají se civilně a učí to i své děti. Občanská společnost i podnikavost kvete. V zemích bez důvěry lidé od druhých očekávají jen podlost a korupci; sami se tak chovají. Pro řešení zhoršující se situace se obracejí k státu, pro který však pracují stejně nedůvěryhodní a podlí lidé. Společnost je stále regulovanější, korupce se šíří a je čím dál lukrativnější.

Lidé si dále potvrzují své názory, že sobeckost a intriky vedou k úspěchu, a učí to své děti. Česko je dle Aghionova týmu zhruba uprostřed obou extrémů, budoucnost, v níž skončíme, je tedy (zatím) otevřená.


Psáno pro Vesmír.

pátek 1. května 2020

Chudoba debilizuje

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává.

Až budete zase stát před pokladnou s plným košíkem, zkuste si tipnout, kolik zaplatíte. Ženy budou přesnější než muži, protože nakupují častěji. Znalost cen také souvisí s věkem, starší budou přesnější než mladší. Leč vůbec nejpřesnější odhad budou mít chudí.

Bohatí házejí do košíku, co se jim líbí. Tu a tam se podiví nad zdražením nebo využijí slevu, obecně však nemají tušení, kolik je nákup bude stát. Při odhadu se mýlí až trojnásobně. Pro nízkopříjmového člověka je však pohyb obchodem matematickou úlohou. Má v hlavě rozpočet, kolik může utratit, prostudoval slevový leták, zná cenu každé položky v košíku, a je si proto na desetikorunu jist, kolik zaplatí. Účet si pak navíc pamatuje.

Chudí také častěji odhalí triky supermarketů. Zhruba čtvrtinu zboží je paradoxně levnější kupovat po kuse než ve velkém balení. Chudí nepodlehnou, jelikož sledují, kolik stojí přepočet na kila, kusy či litry.

Výhodně nakoupit je pro hlavy chudých přitom to nejmenší. Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

A teď se soustřeď

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir se dovtípili, že síla chudoby dokáže lidi stahovat do stále horší situace, protože jim zcela vyčerpá mentální kapacity. Chudí mívají nižší vzdělání a snáz podléhají dezinformacím. Jsou méně pečliví při braní léků, častěji je vynechávají nebo berou špatné dávkování. Jedí horší jídlo, třeba z polotovarů. Rizikověji pijí alkohol. Jelikož i méně dbají na prevenci, umírají o celé desetiletí před průměrnou dobou dožití. Častěji sázejí v hazardních hrách a končí v exekucích. Pochopitelně ne každý chudý je takový, ale v porovnání s bohatými si stojí v uvedených kategoriích hůře v jakékoliv zemi světa.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much od: Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir vydalo v roce 2013 nakladatelství Allen Lane.


Při jednom z experimentů odchytávali obyčejné Američany na nákupech a ptali se jich, jak by při neočekávané události dokázali v krátké době sehnat dvě stě dolarů, zhruba pět tisíc korun. Nato měli řešit Ravenovy progresivní matrice, tedy IQ test, v kterém se odvozuje posloupnost symbolů, takže výsledek nezávisí na sečtělosti a vzdělání řešitele jako IQ testy založené na slovech. Výzkumníci pak porovnali, jak si v testu vedli lidé z domácnosti v nejnižší čtvrtině příjmů, a naopak ti bohatí.

Výsledky obou skupin byly naprosto stejné. Chudoba z toho rozhodně nevychází jako důsledek nízké inteligence.

Proč se ale nejdřív ptali na těch dvě stě dolarů? Protože jiná skupina řešila stejný úkol, jen si měla nejdřív představit, že potřebuje sehnat dva tisíce dolarů, přibližně padesát tisíc korun. Tedy částku, kterou by podle statistik polovina Američanů nedokázala rychle poskládat. Výkon bohatých se v testu nezměnil, naopak chudí tentokrát propadli – ztratili 13–14 IQ bodů. O tolik klesne lidem inteligence po dvoudenní spánkové deprivaci.

Asi netřeba popisovat další experimenty. Zvažte, jak špatně se vám přemýšlí či pracuje, když přemítáte nad ranní hádkou s manželem či manželkou nebo konfliktem v zaměstnání. Soustředění je v prachu a práce neodsýpá. Chudí přitom zažívají stres z nedostatku peněz neustále. A nutnost okamžitě získat balík peněz, byť hypoteticky a v experimentu, u nich vyvolala stres doslova debilizující.

Tati, čti mi

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry…

Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Důsledky intenzivně dopadají zejména na děti z chudých domácností. Jejich rodiče mívají méně konzistentní styl výchovy, podle momentální únavy děti za stejné chování někdy odměňují, jindy trestají. Ty pak v ničem nevidí pravidla. Méně jim čtou a vysvětlují, naopak jim častěji zapínají televizi. Nejde však nutně o neschopnost či neznalost. Je to důsledek nedostatku času a trpělivosti, odčerpaných celodenním stresem.


Psáno pro Finmag.

sobota 28. března 2020

Pomoc bližnímu

Když se Margaret Meadové, americké antropoložky proslavené výzkumy na Nové Guineji, zeptali, jaká je první známka civilizovaného kmene, odpověděla překvapivě "zhojená stehenní kost". Archeologové ji našli nedaleko místa, kde před patnácti tisíci lety bylo patrně stanoviště menší tlupy lidí. Přežití staršího člověka se zlomenou nohou vyžadovalo, aby se o něj týdny až měsíce někdo staral. Nosil mu jídlo a vodu, chránil jej před zvířaty, odnesl jej do bezpečí, bylo-li třeba. Téměř jistě se muselo zapojit několik osob.

Úvodní příběh je čerpán z knihy: The Best Care Possible: A Physician's Quest to Transform Care Through the End of Life od: Ira Byock, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Avery.

Mnoho druhů zvířat pečuje o svá mláďata a některé krátce i o zraněné či nemocné dospělé. Žádný jiný tvor na Zemi ale neobětuje tolik času a energie, aby dlouhodobě chránil nejzranitelnější, nemocné či umírající bližní.

Z pohledu biologie by se takové chování vůbec nemělo vyvinout. Pomáháte-li někomu, obětujete zdroje, které byste mohl vy či vaši potomci využít. Sentimentální tvorové, kteří tráví čas pomocí ostatním, by rychle vyhynuli. Pomoc starým a cizím lidem evolučně nedává smysl, a aby takové chování bylo udržitelné, je třeba očekávání, že vám pomáhaný službu eventuálně oplatí. Nicméně u starých, nemocných či vážně raněných právě toto očekávat nelze. Své útrapy nemusejí přežít.

Argument se vžil pod pojmem "bankéřův paradox": úvěr nejvíc potřebuje firma, která balancuje na hraně existence. Ta je ale pro bankéře nezajímavá, protože představuje přílišné riziko. Ti by nejraději půjčovali velkým, prosperujícím společnostem s účty plnými peněz, protože u nich je riziko nesplacení úvěru nejmenší. Takové firmy ale úvěr nepotřebují. Lidé tento paradox rozlouskli investicemi do dobré reputace a zisku přátel. Vybudujete-li si s někým blízký vztah, vznikne morální zájem o jeho blaho a pomáháte mu na základě jeho potřeb, ne na základě svých nákladů.

Ve studii Michaela Enta a kolegů účastníci hodnotili, jak se někdo zachoval, když byli v úzkých, a naopak jak se zachovali, když někdo potřeboval pomoc. Pomoc sobě lidé vnímali jako mnohem přínosnější, cítili se víc vděční, než pomáhající tvrdili, že obětovali. Pomáhající naopak výrazně podceňovali, jak moc jim je ten, komu pomáhají, vděčný. Zejména pomoc cizincům měla největší rozdíl výnosů, tedy pociťovaného vděku a nákladů – vnímané oběti pomáhajícího. U přátel a rodiny jsou výsledky stejné, jen náklady pomáhajícího byly vyšší – pochopitelně, pro nejbližší jsou lidé ochotni obětovat téměř cokoli.

Lidé s mnoha skutečnými přáteli mají o 50 % vyšší pravděpodobnost přežití než lidé se slabšími sociálními vztahy. Silná přátelství souvisejí s vyšší délkou života víc, než jej kouření či konzumace alkoholu snižuje, a jsou dokonce mocnějším faktorem než stravovací návyky nebo cvičení.

Přínosy pomoci bližnímu systematicky převyšují náklady pomáhajícího, zvyšují proto prosperitu rodiny i celé společnosti. Platí ale i opak: škození druhým blaho ničí, protože pachatelé získávají mnohem méně, než oběti ztrácejí. Dobré a zlé činy nepřenášejí jen zdroje od jednoho ke druhému, přinášejí navíc dobro – či naopak utrpení.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 8. února 2020

Konzervy a otvíráky

Nejtěžším úkolem pedagoga na podnikohospodářské fakultě je naučit studenty podnikatelské invenci. Skoro každý věří, že prosadit se v businessu vyžaduje novou, vysoce pokrokovou technologii (či, jsou-li cyničtí, kontakty ve státní správě pro veřejné zakázky). Nicméně, na rozdíl od vědy či techniky, v podnikání není nutné posunout hranice poznání. Plní se touhy spotřebitelů. A to jde často jednoduchým nápadem, jen trochu jinou perspektivou, jak lze řešit jejich problémy a potřeby. Má oblíbená ilustrace je, trochu nečekaně, vynález konzerv. 

Pro kontext: každá armáda měla vždy problém s dodávkami potravin. Bylo jich třeba ohromné množství a neustále. I když měli vojevůdci štěstí na momentální hojnost, většina potravin se velmi rychle zkazila. Většina mrtvých ve všech historických válkách tedy nebyla v bitvách, ale v důsledku onemocnění, nejčastěji ze špatného či chybějícího jídla.

Až francouzskou armádu koncem 18. století napadlo problém systematicky řešit a vypsala inovační soutěž – nabídla obří finanční cenu komukoliv, kdo představí univerzální metodu dlouhodobého uchovávání potravin. Samozřejmě tou dobou již existovalo mnoho postupů: sušení, uzení, solení či různé způsoby fermentace. Leč potraviny ztratily na chuti, postupy se hodily jen na specifické potraviny a často jim ničily nutriční hodnotu.

Cenu vyhrál Nicolas Appert vynálezem zavařování. Na jeho příběhu je inspirativní i to, že svou úspěšnou invenci založil na řadě chybných teorií. Domníval se totiž, že jídlo se kazí vzduchem, doslova. Proto potraviny zpočátku dával do sklenic, ucpal je korkem a zalil voskem. Věřil, že metoda garantuje trvanlivost všech potravin stejně jako je tomu u vína. Samozřejmě to nefungovalo, protože málokterá potravina dokáže ušlechtile alkoholově kvasit. Zejména pokusy s masem se ukázaly jako velké, smradlavé a smrtelné zklamání. Appert ale metodu dále precizoval. Napadlo jej, že zahřátím sklenice a následným zchlazením se mezi uzávěrem a obsahem vytvoří podtlak, který dokonale zabrání vniknutí vzduchu. Čtrnáct let proces modifikoval až dospěl k úspěchu: pevné uzavření sklenice a její převaření. Kombinace těchto postupů dokázala uchovat potraviny nezkažené a jejich chuť byla k nerozeznání od čerstvě uvařeného jídla. To vše Appert dokázal před objevem Louise Pasteura, že za kažením potravin stojí mikroorganismy. Převaření nebylo až tak nástrojem podtlaku, jako efektivní eliminací těchto mikroorganismů.

Appert od francouzské armády získal cenu, nicméně komerčního úspěchu se nedočkal. Ten čekal až na Angličana Petera Duranda, který roku 1810 patentoval plechové konzervy jako mnohem praktičtější nádoby. Appertovy sklenice byly moc těžké, rozbitné a drahé. 

Příběh je založen na knize Food: A Very Short Introduction od: John Krebs, vydalo ji v roce 2013 nakladatelství Oxford University Press.

Říkáte si, že celý příběh je spíše popisem úmorného bádání na hranici tehdejší vědy než jednoduché podnikatelské invence. A máte pravdu. Příběh pokračuje. Ačkoliv se konzervy továrně vyráběly od roku 1812, kromě vojenské poptávky byly velmi málo populární. Důvodem bylo složité otevírání. Až do roku 1855 totiž nikoho nenapadlo vymyslet otvírák a plechovky se v domácnostech otevíraly dlátem a kladivem (vojáci konzervy otevírali bajonety). Až vynález v pravdě triviálního výrobku – otvíráku na konzervy, vedl k obřímu boomu konzervárenského průmyslu.

Většině studentů příběh přijde moc komplikovaný na jednoduchou pointu, že příležitost k podnikatelskému nápadu leží kdekoliv. Mám proto jiný, instantní – kolečka na kufr. Je totiž v pravdě nepochopitelné, že skoro celé své dějiny byly kufry noseny. Až v roce 1972 byl podán první patent na kufr s kolečky a současné modely s teleskopickým držákem mají původ až roku 1991. Lidstvo dokázalo vynalézt antibiotika, vyrobit atomovou pumu či poslat člověka na Měsíc a přitom své kufry nosilo v rukou.


Psáno pro Lidové noviny.