Procházka městem lehce přesvědčí, chcete-li se dívat, že lidé jsou k sobě anděly. Na každém rohu můžete být svědky projevů štědrosti – lidé dávají peníze bezdomovcům, přátelé se dělí o poslední kousek jídla, cizí lidé pomáhají ztraceným turistům. To je ta stránka lidskosti, kterou rádi oslavujeme, drobné projevy laskavosti, které dělají život o mnoho snesitelnější.
Experimentální psychologický výzkum potvrzuje, že je-li člověk vržen do situace, v níž se může rozdělit s druhými, je přirozeně štědrý. Třeba ve "hře na diktátora" účastníci pokusu dostanou sto korun a mohou – ale nemusejí – se rozdělit s člověkem ve vedlejší místnosti, který nedostal nic. Většina lidí se podělí, zhruba 30 až 40 procenty. Ekonomickou logikou by ale neměli! Hra je totiž anonymní, ani jeden z hráčů se nedozví identitu druhého, a jednokolová, takže přenechání peněz reputaci nezlepší a obdarovaný se nemůže ani nijak revanšovat.
Leč kdo chce, najde i lavinu případů, kdy je člověk člověku vlkem. Šéf
českého tenisu Ivo Kaderka si podle všeho léta nepokrytě přivlastňoval
veřejné i soukromé zdroje a zničil kohokoli, kdo mu v tom chtěl
zabránit. I to je přicmrndávání vůči Donaldu Trumpovi, očekávanému
znovuprezidentovi USA, jehož celá podnikatelská a politická kariéra se
nese v ryzí sebestřednosti, lhaní a manipulaci či přímém okrádání
kohokoli, kdykoli, jakkoli.
Jak sladit tyto pohledy na lidské dobro? Dominantní vysvětlení je, že
lidé s omezenými morálními hodnotami se selektují do oblastí, ve kterých
lze podvádět. Stejně jako se excentrici selektují do umělecké sféry,
sadisté mezi chirurgy, lidé bez charakteru budou přítomni tam, kde se dá
krást.
Trio ekonomů Carlos Alós-Ferrer, Jaume García-Segarra a Alexander Ritschel ale přišlo s námitkou, že morální chování se mění i u jednotlivého člověka. Někdo může být štědrý a obětavý člověk, ale na Twitteru sprostě nadává na socialisty. Účetní může defraudovat miliony od klientů, přitom dobrovolničí ve Skautu. I Trumpovi nejbližší jej popisují jako vtipného společníka, který rád hostí.
Ekonomové uvažovali, že lidé jsou horší, když vystupují proti mase – "veřejné zdroje", "socialisti", "Ukrajinci". Není to konkrétní potřebný člověk, svědomí se nespustí. Vymysleli tedy "hru na velkého zloděje", experiment, ve kterém mohli účastníci anonymně rozkrást výdělek velké skupiny lidí. Zjistili, že více než polovina účastníků skupinu okradla, vzali jí všechno, co mohli. Stejní jedinci však byli milí a štědří, když byla interakce osobnější, jen mezi dvěma osobami, jako třeba ve hře na diktátora.
 |
| (A) Volba, které účastníci experimentu čelili: Kolik vzít skupině 16 lidí, s možnostmi 0 %, 10 %, 33 % či maximum, půlku toho, co mají. (B) Četnosti různých voleb. Jak patrno, většina účastníků experimentu vzala skupině maximum, co mohli, přičemž nebyl rozdíl mezi muži (modrá) a ženami (červená). |
V malém měřítku se naše jednání řídí empatií a smyslem pro spravedlnost, jakmile se však měřítko zvětší a tváře postižených se rozplynou v davu, náš morální kompas přestane ukazovat. Až se příště budete chtít pochlubit, že jste se vzdali svého místa v metru nebo pomohli sousedce s výměnou žárovky, vzpomeňte si: skutečnou zkouškou velkorysosti není jen to, jak se chováme k člověku před námi, ale i to, jaký dopad má naše chování ke skupinám, které nevidíme.
Psáno pro Lidové noviny.
