sobota 7. prosince 2019

Když jde jen o hovadiny

Patrně máte podobnou zkušenost. Stojíte před obrazem v muzeu moderního umění a zdá se, že jde toliko o náhodné stříkance barvy. Tu a tam snad dávající odkrýt nějakému tvaru. Hledáte, jaký význam obraz má či jaké emoce prožíváte, ale brzy vás ovládne úzkost. Pocit zmaru z nepoznatelného a instinktivně váš pohled míří k popisku obrazu. Konečně úleva, popis otevřel, že obraz opravdu může být zobrazením…

Lidé se liší v oblibě abstraktního umění. Ti, kteří mají rádi strukturovaný svět a pořádek, jej nevyhledávají; naopak lidé rádi objevující nové a preferující nekonformitu se pro něj nadchnou. Rádi totiž prozkoumávají, co v nich vyvolává.

Všichni však nesnáší, nemá-li umění význam žádný. Kdyby umělec řekl, že se mu vylily barvy na plátno, zaujme málokoho. Stejně polité plátno, k němuž malíř prohlásí, že jde o zobrazení jeho rozervaného vztahu s otcem, vyvolá úžas.

Martin Harry Turpin, kanadský psycholog, se se svým týmem (pdf) dovtípil, že umělci mohou jednoduše manipulovat veřejností tím, že nesmyslným dílům přidají popiskem zdánlivě hluboký význam. Inspirovali se studiemi, které zkoumají tzv. "pseudohluboké hovadiny". Jde o tvrzení, která neaspirují na pravdu či faktický popis skutečnosti, ale ani nutně nejde o lži; jde o poutavá tvrzení nabízející zdání hloubky a vhledu.

Mluvčí pseudohluboké hovadiny používá, chce-li zaujmout a přitom zakrýt absenci obsahu své řeči; znáte to, problémem světa je "negativní láska", podnikatelé by měli "strategizovat business architekturu" či "budoucnost bude patřit astrální neoddělitelnosti".

Tým psychologů nechal softwarem vygenerovat náhodné barvy a tvary, které vypadaly jako abstraktní malby – ač pochopitelně – u jejich zrodu nebyl žádný význam. Následně nechal vygenerovat náhodně i popisky, tedy sousloví, která dávala gramatický smysl, ale jinak byla smysluprázdnou skupinou slov; třeba jako "nedefinovaná jedinečnost bolesti" či "patologický interiér vnějšku". Typické pseudohluboké hovadiny.

Následně psychologové k nějakým kresbám přiřadili popisek a k dalším nikoliv a měřili, zda pseudohluboká hovadina zvýší vnímání obrazu jako majícího hluboký význam. Přesně to také nalezli.

Asi si říkáte, že když vše bylo náhodně vytvořené a bez smyslu, lidé mohli některý popisek využít a v malbě smysl najít. Turpin s kolegy proto udělali experiment znovu a k obrazům přiřazovaly popisky s pseudohlubokou hovadinou a i popisky, které byly pokusem o deskripci zobrazeného, tedy kupř. "abstraktní prvky" či "mix barev". Obrazy s pseudohlubokou hovadinou byly však stále hodnoceny jako mající mnohem hlubší význam než obrazy s popiskem a obrazy bez popisku.

Příklady využitých abstraktních obrazů generovaných počítačem. První je pojmenovaná pseudohlubokou hovadinou ("nedefinovaná jedinečnost bolesti"), druhá nezajímavým popiskem ("abstraktní prvky") a třetí je bez popisku. Popisky i obrazy se v experimentu náhodně střídaly.

Na závěr tým sebral popisky z reálných abstraktních děl a vytvořil opět několik pseudohlubokých hovadin a nechal respondenty hodnotit, jak hluboký smysl všechna tvrzení mají. Zjistili, že respondenti nejsou schopni rozeznat autentický popis díla a náhodně vygenerované hovadiny.

Výsledky jednoznačně ukazují, že pseudohlubokými hovadinami umělci (nebo kurátoři či majitelé galerií) odbornou i laickou opravdu oslní a vytvoří zdání díla s hlubokým významem. Nejsou přitom jedinou skupinou, která používá pseudohluboké hovadiny k zisku statutu bez velké snahy. Hovadiny pohříchu umocňují prestiž mluvčího v mnoha dalších oborech a volba ovací či pískotu je jen na nás, posluchačích.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 19. října 2019

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.
 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

neděle 13. října 2019

Kreativní vyčůránci

Kreativita je schopnost přicházet s novými řešeními problémů. Říká se jí i divergentní myšlení, jelikož vyžaduje schopnost porušit typické vnímání situace a představit si ji v nezvyklém zarámování.

Ilustrujme to jednoduchým testem. V jedné minutě zkuste přijít na co nejvíc užití slova "cihla".
Všechny asi napadne "součást stavby", "zarážka pod kolo" nebo "po někom ji hodit" (u mužů se jako zbraň objevuje nejčastěji v prvních pěti odpovědích). Tvořiví lidé dokážou za minutu přijít i na dvacet příkladů. Skutečně kreativní ale trkne, že nemusí jít jen o stavebninu a přihodí i "cihlu čedaru", jméno "Jiří Cihla" nebo název firmy. Kreativita umožňuje nahlížet na problém zcela odlišnou perspektivou. Proto je široce oceňovanou schopností v umění, vědě i byznysu.

Sem s odměnou

Na druhé straně může tato schopnost lámat normy uvažování znamenat i morální problém. Francescu Ginu z Harvard Business School a Dana Arielyho z Duke University (pdf) napadlo, že pokud se kreativita vyznačuje schopností porušovat pravidla, nemusí jít jen o zažité způsoby myšlení při řešení problémů, ale i o společenské normy a zvyky.

Kreativnější jedince prostě napadne víc způsobů, jak řešit nejrůznější situace, včetně způsobů nečestných. Navíc snáz nalézají racionalizace podvodného chování.

Poučné je sledovat vývoj této schopnosti u dětí. Zákazy jsou pro ně zprvu svaté. Pak je začnou porušovat, ale cítí vinu. Nakonec snězení cukroví obhajují tím, že je zachránily před zkažením,... a z "nikdy nelhat" se stane "nechtěl jsem, aby ses o mě bála". A tvořiví lidé jsou právě v takových racionalizacích, či chcete-li výmluvách, lepší. Gino a Ariely laboratorně potvrdili, že kreativnější osoby jsou skutečně ochotnější podvádět. Subjekty svého experimentu náhodně rozdělili na dvě skupiny. V jedné povzbudili kreativnější mód myšlení, nechali ji číst texty plné slov jako originalita, inovativnost, vynález, představivost, nápady… Druhá skupina naopak četla nudný text. Nato výzkumníci ověřili, jestli tato manipulace fungovala a při řešení úloh členy první skupiny potkalo víc kreativnějších nápadů. Potvrdilo se. Nakonec pak účastníky pokusu nechali hrát hru, ve které šlo vydělat peníze. Úkol byl prostý: během pěti minut najít v řadě čísel dvě, která dohromady dávají 10, tedy například 4,56 a 5,44. Za každou nalezenou dvojici dostal participant přibližně 6 korun. Gino a Ariely nechtěli vidět důkazy, stačilo jim slyšet, kolik dvojic účastník napočítal. Vytvořili tak silnou motivaci lhát.

Jelikož měli všichni stejné podmínky, průměrně by v "kreativnější" i "normální" skupině měl každý najít stejný počet dvojic. Nicméně v kreativnější skupině jich nahlásili mnohem víc. Studie sledovala i vliv inteligence a nepotvrdilo se, že by kreativnější lidé byli o mnoho inteligentnější. Zato kreativita přímo vedla ke lhaní.

Spojené nádoby

Dosud to byl jen jeden bizarní psychologický experiment, nicméně tým ekonomů Williama Griesera Rachel Liové a Andreie Simonova (pdf) potvrdil, že vztah mezi vyšší kreativitou a vyšší nečestností platí i v reálném světě. Využili úniku dat z AshleyMadison.com, webové seznamky zaměřené na mimomanželské poměry (její slogan zněl "Život je moc krátký, abys zůstal svatý"). Přes 47 tisíc uživatelů z USA se do ní totiž registrovalo pod firemním e-mailem, a když hackeři v červnu 2015 ukradli a posléze zveřejnili informace o uživatelích, bylo možné zjistit, v jakých firmách je větší počet zaměstnanců, kteří berou své manželské sliby "kreativněji". Tým ekonomů tak získal poměrně dobrý ukazatel nečestnosti lidí.

Předpokladem výzkumu bylo, že jsou etické hodnoty organizace v důsledku průměrem hodnot jejích zaměstnanců, ať už firmy u svých zaměstnanců určité etické hodnoty vytvářejí, nebo naopak přitahují jejich nositele. Pakliže je mezi zaměstnanci firmy vyšší míra aktivních členů záletové seznamky, lze usuzovat, že se organizační kultura vyznačuje vyšší tolerancí k porušení manželského slibu, což může souviset s dalším neetickým chováním. Grieser s kolegy skutečně potvrdili, že větší účast zaměstnanců v seznamce koreluje s vyšetřováním firmy pro účetní nesrovnalosti či podvody a také finanční analytici tyto firmy častěji podezřívají z korupce. Dosud asi žádné překvapení. Leč v souladu s teorií, že nečestnost může být projevem kreativity, ekonomové zároveň ukázali, že "nečestné" firmy se vyznačují i vyšší inovativností, měřenou intenzitou a efektivitou výzkumu a vývoje, počtem a diverzitou patentů a mírou jejich využití.

Mapa ukazuje intenzitu ročního průměrného počtu aktivních účtů (na milion obyvatel) stránky AshleyMadison v USA.

Na druhé straně se nedá říci, že by jim inovativnost k něčemu byla, protože "nečestné" firmy jsou zároveň mnohem víc zadlužené, mají vyšší volatilitu akcií a obecně i mnohem vyšší pravděpodobnost bankrotu.

Samozřejmě může existovat několik mechanismů, které nalezenou korelaci vysvětlují: neformální kultura nových startupových firem bez pevně daných procesů, hierarchie a byrokracie můžou přitahovat kreativní jednotlivce. Absence pravidel zároveň uvolňuje prostor nečestnému chování. Některé firmy mou při najímání zaměstnanců či při povyšování manažerů upřednostňovat kreativitu a (nezáměrně) upozaďovat morální integritu a další charakteristiky, čímž nevědomky dají vzniknout i neetické kultuře.

Výzkum (nejen) firmám připomíná nepříjemnou nutnost hledat přijatelnou míru mezi úrovní kreativity a respektem k společenským normám.


Psáno pro Finmag.

sobota 12. října 2019

Neschopný jako šéf

Jednou z nejméně intuitivních pouček, se kterou se studenti u nás na fakultě podnikohospodářské setkají, je tato: "Nejlepší pracovníci nemusí být nejlepšími manažery." Poučka je někdy nazývána Peterovým principem; dle Laurence J. Petera, který ji takto formuloval již v 70. letech, platí, že povyšuje-li organizace své členy dle výkonu na současné pozici, musí se každý eventuálně dostat na pozici, na kterou nestačí a na níž ustrne. Svůj princip – zčásti ironicky – rozvedl tak, že v hierarchické organizaci povýší každý zaměstnanec na takový stupeň, jenž odpovídá jeho úrovni neschopnosti, a práce je vykonávána jen těmi, kdo do tohoto bodu ještě nedospěli. Organizace se proto vyznačují téměř univerzální neschopností svého vedení.

Názornou ukázkou principu je letošní studie tria amerických ekonomů Alana Bensona, Danielle Liové a Kelly Shueové. Ve firmách v USA vyhodnotili výkon 53 035 obchodních zástupců, z nichž 1531 bylo povýšeno do vedoucí pozice. Potvrdili, že obchoďáci s vyšší produktivitou – s vyššími tržbami zajištěnými pro svou firmu – jsou povyšováni na obchodní ředitele častěji. Nicméně čím schopnější obchoďák byl, tím horším manažerem se stal.

Mechanismus Peterova principu vysvětluje, že být schopným obchoďákem může spočívat v osobní tvrdosti, neústupnosti, možná až sobeckosti a ochotě dosáhnout obchodu "za každou cenu". Na druhé straně, dobrý obchodní ředitel musí vládnout sociálními dovednostmi: musí umět sdílet informace, motivovat podřízené, mít v mysli nejen krátkodobé cíle, ale i dlouhodobější vizi.

Graf (A) zjednodušeně ukazuje, jaká souvislost mezi intenzitou prodejů (residualized log sales) a pravděpodobností povýšení (probability of promotion). Je názorně vidět, že schopnější obchoďáci jsou povyšováni častěji. Graf (B) ukazuje tutéž intenzitu prodejů obchoďáka, který byl povýšen a jak nato byl tým pod jeho vedením produktivní (manager value added). Opět se dá rychle odvodit, že dobří obchoďáci jako ředitelé spíše svým lidem škodili.
 
Závěry studie jistě neplatí absolutně. Někteří lidé vládnou sociálními dovednostmi, inteligencí i tahem na branku; jiní jsou naopak mimořádně neschopní sociopaté, a k povýšení se přesto dostanou. Německý ekonom Matthias Kräkel akcentoval právě toto vysvětlení organizační neschopnosti. Tvrdí, že schopní lidé jsou si vědomi svého umu a znalostí, proto jim tolik nejde o kariérní šplh a pletichaření ve firmě. Vědí, že dobrou práci najdou všude. Firma to ví také a je ochotna vyplácet jim velké benefity i na nižší pozici. Neschopní pracovníci naopak tuší, že jinde práci nenajdou, a tak je pro ně racionální usilovat ve stávající organizaci o funkce a moc. Kräkelova teze, že organizace vedou neschopní, kteří se do vysokých pater řízení dostali svými politickými, ne profesními dovednostmi, obecně ale spíše neplatí (leč, pochopitelně, v politických organizacích platí bezezbytku).

Studii lze odbýt i tím, že svět obchodních vyjednávání je jiný, než je tomu kdekoliv jinde. Leč zjištění platí i v jiných oborech. Ve vědě, medicíně či v průmyslových technologiích jsou často nejproduktivnější inteligentní či kreativní lidé, jimž se však nemusí dostávat organizačních dovedností. Tvůrčí člověk může mít období mimořádné produktivity a pracovat nepřetržitě a naopak dny útlumu, kdy neudělá pořádně nic; může být chaotický, ignorovat pravidla a povinnosti, ale organizace jej podrží. Stane-li se však manažerem bez snahy naučit se nové věci a má-li to být nyní on, kdo podporuje druhé, vyhoří.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 15. srpna 2019

Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.

sobota 10. srpna 2019

Znečištěním k hlouposti

Znečištěné ovzduší ničí zdraví. Asi jsem vás tím nešokoval. Nárůst počtu měřících stanic i dat o myriádě lidského chování však umožňuje zjišťovat, jak široký a hluboce negativní dopad emise na fyzické i mentální zdraví lidí mají.

Je-li vzduch znečištěn prachem či jinými exhalacemi, organismu se hůře dýchá, okysličení tkání – včetně mozku – klesá, přestože výdaj energie roste. Člověk se cítí unavený. Němečtí ekonomové Andreas Lichter, Nico Pestel a Eric Sommer se dovtípili, že špatný vzduch musí mít nesporný dopad na sportovní výkony. Podívali se na data všech zápasů německé fotbalové ligy a potvrdili, že hraje-li se zápas při špatných rozptylových podmínkách, hra je „pomalejší“. Hráči si méně přihrávají, což nahrává vysvětlení, že jejich únava se týká i mentální kapacity a fotbalisté nemohou či nechtějí promýšlet složitější taktiku hry.

Studie se zdá bizarní, je však cenná, protože se snaží odhalit příčinné působení exhalací. Kdybych napsal, že týmy z oblastí, kde je špatný vzduch, hrají hůře, asi každého napadne, že důvodem může být prostě znečištěné město, kde sídlí. V zamořených regionech nebudou chtít žít hvězdní hráči, naopak lze očekávat chudší kluby, které nezaplatí kvalitní tým, ani trenéry a nevalný výkon bude dán regionem, nikoliv znečištěním samotným. Tím, že studie zohlednila zápasy všech hráčů hrajících v různých podmínkách, mohla uzavřít, že samotné znečištění může být viníkem nudných zápasů.

Se stejnou myšlenkou američtí ekonomové Janet Currie a Reed Walker analyzovali data o zavádění elektronických mýtných bran a jejich vliv na zlepšení zdraví obyvatel v okolí. Dokud se muselo platit hotovostí, před branami trvale stály řady aut vypouštějící zplodiny. V okolních čtvrtích byla i vyšší nemocnost, nicméně nešlo přesně říci proč. Domy byly mnohem levnější, takže se do oblasti mohli sestěhovat starší, nemocnější či chudší obyvatelé, jejichž zdraví je horší. Místní vyšší nemocnost mohla být důsledkem nízkých cen nemovitostí, ne opět přímo špatného vzduchu.

Ekonomové proto využili faktu, že elektronické brány, jimiž se jen projede, vedou k vyšší plynulosti dopravy a okamžitému snížení zamoření vzduchu. Brány byly přitom stavěny více méně náhodně a velmi rychle, dalo se proto odkrýt, jak se jejich instalování projeví na zlepšení zdraví obyvatel. Currie a Reed si vybrali dopad na novorozence a nalezli obří efekt: předčasné porody klesly o 7 až 9 procent a počet dětí s nízkou porodní váhou klesl o 8 až 11 procent. Jelikož obě charakteristiky velmi souvisí s vyšší nemocností kojenců, dokázali, jak výrazně dopravní zácpy ničily život nejmenších dětí. Postiženy byly přitom právě chudé a jinak znevýhodněné rodiny.

Jiná studie (pdf) využila podvodu koncernu Volkswagen s tzv. „zelenými diesely“, které byly schopny obejít emisní testy, nicméně ve skutečnosti vypouštěly tolik zplodin jako sto padesát benzínových aut. O podvodu, pochopitelně, kupující nevěděli, přitom v některých regionech se podvodných dieselů kupovalo mnohem více než jinde. Bylo tak možné změřit, jak „tajně“ došlo k vzrůstu znečištění vzduchu a následně ničení zdraví novorozenců. Výsledky jsou opět tragické – přes půl milionu prodaných podvodných dieselů mezi lety 2008 až 2015 způsobilo jen v USA odhadem čtyřicet tisíc předčasných porodů a nárůst diagnóz astmatu. V tomto případě byly naopak postiženy spíše bohatší a vzdělanější rodiny.

Podvodné dïesely se v USA prodávaly zejména v bohatších regionech a právě v nich byl dopad exhalací na novorozence tedy nejvyšší. Odstíny červené ukazují počet podvodných aut na tisíc obyvatel.
 
Výzkum z Izraele (pdf) se pak pečlivěji zaměřil na myšlenku z úvodu, tedy, že znečištění vzduchu má vliv i na kognitivní schopnosti. Vědci využili, že všichni izraelští středoškoláci každý rok píší standardizované testy a kvalita vzduchu se v den testu velmi liší. Opět potvrdili, že vysoká koncentrace prachu a oxidu uhelnatého vede k horším výkonům v testech. Koncentrace oxidu uhelnatého, jenž produkuje především doprava, pak v průběhu dne roste a testy konané odpoledne dopadly vůbec nejhůře. Děti s astmatem pak pochopitelně trpěli nejvíce.

Nebudu končit hysterickým zvoláním, že každá cesta autem vede k nemocnějším a hloupějším dětem. Končit budu přáním, že čtenáři zůstane tato věta v mysli při rozhodování, zda jet autem či veřejnou dopravou.


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 25. července 2019

I dvě deci můžou dělat dobrého rodiče

Z knihy Expecting Better, která sbírala vědecké poznatky o těhotenství a radila, jak dojít k porodu a nezbláznit se z protichůdných doporučení, co se smí a nesmí, se stal před pár lety bestseller. Teď americká ekonomka Emily Osterová vydává pokračování: jak podle poznatků dobré vědy prožít první roky rodičovství.

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice
Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice
Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. K péči o děti, technikám kojení či nácviku usínání a psycho-motorickém vývoji je nespočet webů, časopisů, každá návštěva pediatra a čtyři z pěti rozhovorů mezi páry, které mají malé děti. Pohříchu – a stačí se podívat na diskuze na českých serverech pro matky, eMimino či Modrý koník – jde o groteskní salát dojmů, bájí a příležitostně i fakt. Osterová se sama podivuje, že téměř nikoho nezajímá, na jaké evidenci jsou různé rady pro rodiče založeny, a každý věří kdejakému blábolu, který na internetu najde.

Ekonomka Osterová se tedy pokusila posbírat a protřídit vědecké poznatky k otázkám, které rodiče prcků od narození po školku nejvíc trápí, a nalezené mimo jiné konfrontovat s populárními mýty. Věnuje se tématům od poporodní deprese, spaní dětí v postýlce či s rodiči, usínání po trénink chození na nočník. Odkrývá DVD a on-line programy na podporu jazykových dovedností jako šméčka a dokládá, že dobré jesle můžou zlepšit sociální vývoj dětí. Rozebírá, jak děti mírně zničí kvalitu manželství a co s tím dělat. Někdy přitom jde až do zbytečných podrobností, jindy – třeba v kapitole o vlivu mobilů na nejmenší – je spíš strohá, v závislosti na tom, kolik je k tématu vědecké literatury. Pojďme se v rychlosti podívat na výběr z jejího výběru.

Kojené děti jsou chytřejší. S mlékem ale IQ body nesají

Osterová například dokládá, že ačkoliv kojení má nesporné výhody, umělé mléko není téměř v ničem horší (a v obsahu vitamínu D a železa je naopak vhodnější). Matky jsou však strašeny, že umělá výživa je spojena s riziky od větší nemocnosti a horšího kognitivního vývoje kojenců, po jejich obezitu a rakovinu v dospělosti. Dobré studie ale žádná tak nebezpečná rizika nenacházejí. Kojenci papající mateřské mají méně průjmů (9 % z nich) než děti na umělém mléku (13 %) či kožních problémů (3 % v. 6 %) a kojící matky mají mnohem nižší riziko onemocnění rakovinou prsu, leč mateřské mléko rozhodně není panacea. Kojení je přitom pro mnoho žen psychicky i fyzicky vyčerpávající a depresivní či spánkově deprimované matky nejsou základem rodinné pohody, která vývoj dětí ovlivňuje také. Volba umělého mléka je mnohdy správným rozhodnutím. Nemělo by docházet, jak píše, že "před dítětem je budoucí matka chráněna a obletována, ale po jeho narození se z ní stane jen jakýsi jeho doplněk ke kojení“.

Knihu Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, from Birth to Preschool od: Emily Oster vydalo letos nakladatelství Penguin Press.


V předcházejícím odstavci by nemělo zapadnout sousloví „dobré studie“. Asi hlavním přínosem knihy je Osterovou mnohokrát opakovaný apel, že stejně jako v každém oboru, i v medicínské vědě jsou někteří vědci a jejich týmy dobří a jiní horší a některé studie jsou kvalitní a jiné méně. Veřejnost však tyto rozdíly ignoruje a zprávám „vědci objevili“ buď nekriticky věří či je duchaplně okomentují, že papír snese všechno; přitom věří nesmyslům, které jim řekli známí. Obojí je bláhovost.

Zvažme studie, která zjišťují, že výhradně kojené děti mají vyšší IQ. Většina rodičů si z takového závěru odnese, že kojení zvyšuje inteligenci. Pouhé sledování, zda je dítě kojené či ne a později změření jeho IQ, však nevypoví nic o příčinnosti. Osterová dokládá, že v USA kojí především matky s vyšším vzděláním a příjmem (mohou si totiž dovolit být s dítětem doma či jejich zaměstnavatel kojení podporuje). Tyto matky jsou přitom inteligentnější a mají tedy chytřejší děti. Vztah mezi kojením a inteligencí je pouhá iluzorní korelace. Příčinným faktorem je inteligence matek a kojení v rozumovém vývoji dítěte přisuzovanou roli nehraje.

Kauzalitu by odhalila studie, v které by náhodně vybraným matkám bylo přikázáno kojit, jiným náhodě vybraným podávat svým dětem jen umělé mléko. Takto by obě skupiny matek byly stejné a lišily by se v jediném – zda kojí či ne. Šlo by pak vysoudit, jaké má kojení dlouhodobé zdravotní či kognitivní přínosy pro děti. Ze zřejmých důvodů takovou studii provést nelze a jsme proto odkázáni na zjištění ze studií, v kterých lékaři a zdravotní sestry náhodně vybrané matky více či méně ke kojení pobízejí či kojení podporují a větší či menší podíl matek nato kojí. Tyto studie nenacházejí žádné radikální rozdíly mezi vývojem kojených a nekojených dětí. To jistě neznamená, že nějaké rozdíly nemusí existovat, jen se je nepodařilo prokázat.

Osterová pochopitelně stojí i na straně očkování. Ano, mohou po nich nastat komplikace jako horečka či vzácné alergická reakce, ale benefity se nacházejí o mnoho úrovní výše. Je tragédií úrovně kritického myšlení v rozvinutých zemích, že rostoucí počet rodičů se nedaří přesvědčit, že studie Andrewa Wakefielda o spojitosti mezi autismem a očkováním byla zfalšovaná a je zjevně nehodnověrná.

Má deset měsíců a nepostaví se. Co mám dělat?

Kniha rovněž odsuzuje tyranii bodově definovaných psychomotorických vývojových stupňů (v Česku třeba publikace Evy Kiedroňové). Mnoho rodičů propadá panice, když jejich dítě nezvedá hlavičku na bříšku ani ve 3. měsíci, nepostaví se do 10. či nepromluví do 12. měsíce. Problém ostrých milníků je, že jde o střední hodnoty velmi proměnlivých dat. Kupříkladu i zcela zdravé děti se začnou posazovat mezi 4. až 9. měsícem a plazit se začínají mezi 5. až 13. měsícem, přitom 5 % dětí neleze, začne pak rovnou chodit. Na první pohled je patrné, jak široké dané intervaly jsou. Osterová nezpochybňuje, že rodiče a pediatři by měli kontrolovat, jak se dítě vyvíjí. Zpožděný vývoj může ukazovat na nemoc či postižení, které vyžaduje včasný zásah. Argumentuje, že bodové hranice vedou pouze k stresu, který je zcela zbytečný, protože variabilita u vývoje i zdravých dětí je enormní.

Dvě deci lepší než matka v depresi

Osterová coby ekonomka předkládá vědecky ověřená fakta, není lékařka, neordinuje ani nezakazuje, nechává, ať se čtenáři rozhodnou sami. Tuto svoji nestrannost má bohužel potřebu zdůraznit skoro v každé kapitole. Třeba absolutní zákaz pití alkoholu u kojících matek považuje za kontraproduktivní, jelikož večerní sklenka vína může být pro matku užitečnou relaxací, ke které paternalistické zákazy (některých) pediatrů nenabízí žádnou alternativu. Mléko má skoro stejný obsah alkoholu jako se nachází v krvi matky, proto i kdyby matka vypila alkoholu dost, mléko jej bude obsahovat jen promile a nemělo by mít téměř žádný vliv na kojence; větším nebezpečím pro dítě by byla samotná opilá matka. Na druhé straně Osterová uvádí i jak dlouho čekat (a mezitím mléko vylévat), nechce-li matka, aby její dítě nepilo naprosto žádný alkohol. Mimochodem, pivo produkci mléka nepodporuje, spíše naopak. Osterová je k limitám stravy kojících obecně nekompromisní: „Jezte, co chcete.“ Jediné omezení se týká mořských ryb s vysokým obsahem rtuti jako je kupř. tuňák.

Jelikož je kniha ozdrojovaným manuálem pro rodiče, je suchá a příhody Osterové z výchovy svých dvou dětí ji asi měli dát zemitější, „lidštější“ stránku. Leč jsou psány bez důvtipu a často i pointy. Osterová (několikrát) vzpomíná, jak musela na bratrově svatbě odejít kojit do šatníku, kde bylo neuvěřitelné horko a její dcerka celou dobu řvala. Vrátila se proto do klimatizované místnosti a dala jí lahev s mlékem. A? Inu, jako thriller Cribsheet zfilmovaný nebude. Ale jako příručka, do které se můžete podívat, když jste zmatení z přemíry rozporuplných informací a nemáte zrovna čas po třech probdělých nocích sami hledat důvěryhodné zdroje opřené o vědecké poznání, to by fungovat mohla.


Psáno pro Finmag.

čtvrtek 18. července 2019

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Výkonný kreativní ředitel britské agentury OgilvyOne vám pomůže pohlédnout na svět svěžíma očima – jeho knihu ale sráží neznalost současné ekonomie i roztěkanost.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Kniha Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense („Alchymie: Překvapivá síla nesmyslných myšlenek“) Roryho Sutherlanda je plná vtipných nápadů, jak taky můžeme řešit či alespoň nově chápat osobní i společenské problémy. Nicméně v záplavě tipů, jak manipulovat myšlením lidí, tkví i její slabost. Čtenář se sice baví, ale pro nedostatek hlubších myšlenek už po chvíli netuší, co se tu vlastně prodává.

Čtyřiapadesátiletý Sutherland, který strávil většinu kariéry ve skupině agentur Ogilvy & Mather, vykopává odvážně: „Nikdo ve veřejném životě nevěří v magii ani nedůvěřuje těm, co ji praktikují.“ Tvrzení vzbuzuje minimálně zájem o to, jaké drogy autor míchá. Čtenář se však rychle dovtípí, že alchymie je v Sutherlandově pojetí prostě psychologie: „Naše kultura oceňuje měření věcí místo porozumění lidem, proto moc nehledá ani neuznává psychologická řešení problémů.“ Sutherland v davu autorů podobných pop-psychologických knih (od Myšlení rychlé, pomalé přes Šťouch po Mžik) hereticky hlásá, že problémy, které jsou řešitelné logicky, rychle mizí, protože na logickou odpověď prostě někdo přijde. Přetrvávají proto problémy, které je nutné rozlousknout alchymií – psycho-logicky a kreativně.

Knihu Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense od: Rory Sutherland vydalo letos nakladatelství WH Allen.
 
Status především

Jak by šlo řešit přecpané vlaky a nespokojené cestující v každodenní špičce? Logickou odpovědí je stavět více tratí pro více vlaků a vagónů. Jde o řešení nákladné, zatěžující životní prostředí a přirozeně tedy narážející na rozpočtové a jiné limity. Sutherland vybízí, abychom změnili perspektivu: problém je přece v nespokojenosti cestujících. Psychologické problémy vybízí k psychologickým řešením. Dle Sutherlanda jsou stojící naštvaní proto, že závidí sedícím a cesta je pro ně nepohodlná a dlouhá. Řešením by tedy měla být změnit vnímání statutu, nepohodlí i délky jízdy. Vlaky by mohly mít úzkou část pro sezení s místenkou uprostřed, aby si zákazníci stále mohli koupit vyšší statut sedícího, zatímco po stranách s výhledem by byli pohodlně vypolstrované chodby, s USB přípojkou a místem na uložení věcí. Průměrná spokojenost cestujících by vzrostla, aniž by musel vyjet jediný vagón navíc. Zda by nápad fungoval, by nám řekl až praktický experiment, bezesporu však stojí za zvážení.

Sutherland doporučuje podobné přerámování řady otázek. Třeba: proč ženy kupují kosmetiku či drahé značkové prádlo či šaty? Aby se mužům více líbily? Stěží. Mužům se líbí nejvíce nahé ženy. Z psychologického pohledu jsou tyto nákupy spíše nástroje na zvýšení sebevědomí. Po dvouhodinovém líčení a v šatech s mnohatisícikorunovou visačkou se žena prostě cítí lépe. Podobně si ani většinou nečistíme zuby kvůli jejich zdraví. Téměř nikdo nesahá po kartáčku, když sní sladkost, naopak téměř každý si čistí zuby, jde-li na rande. Sutherland těmito příklady ilustruje, že „konvenčně racionální“ zdůvodnění chování jsou často chybná. Řešíme svůj status, chceme vypadat před ostatními lépe. Odkrytí těchto – často podvědomých – motivací pak umožňuje měnit život, a to svůj i druhých, což se v marketingu hodí zejména.

Slamění ekonomové

Knize chybí konzistentní myšlenka, která by spojovala Sutherlandovy inspirativní vhledy. Své ilustrace zakončuje obvykle konstatováním, že je lidské myšlení magie. Pohříchu za kostru Alchymie využívá typickou berličku autorů pop-psychologie: ekonomie předpovídá toto, ale ve skutečnosti jsou lidé mnohem složitější. Snad na každé třetí stránce se dozvíme, jak jsou ekonomové mimo mísu, omezení, rigidní a nekreativní. Jako navigace v autě: spočítají nejkratší trasu k cíli, ale ignorují, že tato cesta bude tím pádem brzy plná a řidiči někdy chtějí jet i dlouze, pokud si při tom užijí panoramatické výhledy. Metafory, kterou vedou k nulovému poznání.

Bez těchto impertinencí by však bylo mnoho pasáží knihy k uzoufání banálních. Musíme se proto dozvědět, že dle ekonomů je reklama zbytečná a nenávidí ji (!), aby Sutherland mohl otevřít argumentaci, jak značky a výdaje na reklamu ve skutečnosti signalizují, že výrobce je ochoten vynaložit na svoji reputaci obří zdroje, proto mu spotřebitelé věří. (Proto prý hoverboardy, segwaye a podobné kolonožky v prodejích nenaplnily očekávání. Vyráběl je kde-kdo, ač žádná uznávaná značka – spotřebitelé proto celému segmentu nevěřili.)

Zvažme také pasáž, ve které Sutherland vysvětluje, že by „každý ekonom“ (!) doporučil divadlům ke zvýšení obratu rozšířenou praxi rozesílání nabídky zlevněných vstupenek. Ve skutečnosti zájem o „zlevněná vystoupení“ radikálně klesá, protože lidé nechtějí chodit na hry, které jsou zjevně tak neoblíbené, že je divadla musí zlevňovat. Sutherland míní, že to „nedává dle ekonomické teorie žádný smysl.“ Pár stran nato odkrývá, že by obchody neměly zlevňovat všechny položky, ale spíš pořádat nárazové akce a tisknout slevové kupóny. Prý tím spotřebitelům nabízejí pocit, že dostali lepší nabídku než ostatní. Když obchody soustavně nabízejí nízké ceny, iluze spotřebitelů, že koupí lépe než druzí, se prý rozplyne. Navíc mohou spotřebitelé obchod vnímat jako nekvalitní diskont. Uplatněný kupon zato nabízí pocit vítězství.

Královské bonmoty

Sutherland je zkrátka mimo v tom, co ekonomie není či nedělá. Vždyť studium toho, jak se lidé chovají, a naopak ignorování toho, co říkají, že je motivuje, má současná ekonomie ve znaku. Čtenář znalý díla třeba Tima Harforda či knihy The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od Kevina Simlera a Robina Hansona (jejíž recenze vyjde na Finmagu v příštích týdnech), tady nenajde až tolik heuréka momentů. Sutherland také nerad přiznává, že mnoho problémů není řešitelných jen lepším marketingem. Například strmý nárůst cestujících ve vlacích už nepůjde řešit sebelepším designem vagónů.

Kniha ale stále stojí za přečtení. Obsahuje mnoho příkladů, jak neintuitivně fungovaly různé PR kampaně – proč se Red Bullu daří, i když je drahý, spíše nechutný a ve velmi malé plechovce? – a Sutherland se z příběhů snaží vykřesat poznání lidské duše. Nadto píše svižně a vtipně. A jeho bonmoty, často schované i v poznámkách pod čarou, jsou skvosty: „Květina, to je vlastně plevel s rozpočtem na reklamu“.


Psáno pro Finmag.

úterý 4. června 2019

Podvod a odměna

Lidé v roli headhuntera – experta, který pro firmy hledá a nabírá důležité profesionály – sledovali kandidáty na různé pozice, jak řeší následující úlohu.

První hráč měl zvolit jednu ze dvou nádob. V jedné přitom bylo tisíc korun, v druhé nic. Spoluhráč, "rádce", do nádob nahlédl a mohl kolegovi poradit, kterou zvolit. Jeho odměna však byla stanovena následovně: pakliže se hráč trefí, získá rádce také tisíc korun. Netrefí-li se, získá tisícovky dvě. Úloha staví člověka v roli rádce před dilema: být čestný a vydělat stejně jako spoluhráč? Nebo se zneužitím situace obohatit na jeho úkor a přijít si tak na dvojnásobek? Úloha se hrála anonymně. Hráči se tedy vzájemně neviděli a dlouhodobá reputace výsledek neovlivňovala.

Je pochmurným zjištěním, že většina rádců se chopí příležitosti a spoluhráče podvede. Paradoxně, i když o zjevném konfliktu zájmů rádce hráči vědí, většina mu věří – a tedy spláče nad prodělkem. Na druhou stranu: i když se úloha hraje s vyššími částkami, stále se najde dost čestných rádců.

Zpět k headhunterům – poté, co viděli rádce, měli určit, nakolik se hodí do různých povolání a pozic. Ač je podle univerzálních předpokladů nečestné či podvodné chování odsouzeníhodné – a snižuje hodnotu člověka na trhu práce – ukázalo se, že nejde všude o imperativ: podvádějící hráči byli disproporčně preferováni nad upřímnými pro práci v investičním bankovnictví, v reklamním a PR sektoru či na různých obchodních pozicích. Upřímní hráči byli naopak preferováni v roli účetních, v sociálních službách či v neziskovém sektoru. V některých oborech je zkrátka schopnost podvádět oceňována a přesvědčivé lhaní je tam považováno za znak kompetence.

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová, kteří studii ve Spojených státech provedli, uzavírají, že výsledky jsou extrémně znepokojivé. Ukazují, že postačuje, aby o určitých profesích panoval byť jen stereotyp, že v nich uspějí bezcharakterní "střelci". Bez ohledu na to, zda je to pravda, pak dochází k selekci právě těch lidí, kteří stereotyp naplňují – čímž se nakonec stane realitou.

Jak byli nabíráni kandidáti na různé pozice, podle toho, zda jako rádci podvedli ("Deceptive candidate") nebo nepodvedli ("Honest candidate"). Jak patrno obchodní pozice ("Sales"), reklama a PR ("Advertising") a investiční bankovnictví ("Investment banking") preferuje podlé jednotlivce. Zatímco konzultanství, účetnictví ("Accountant") či manažer v neziskovce ("Nonprofit manager") nikoliv.

Řešení není jednoduché. Spočívá v ochotě vzácnějších čestných profesionálů vystupovat proti svým kolegům a ukazovat, že podlost a úskoky jsou znakem lenosti a malé kompetence, nikoli profesního mistrovství. Tiskoví mluvčí by se museli jednoznačně vymezit proti lžím svých kolegů, politici vůči demagogii svých spolustraníků či finanční poradci proti klamavé reklamě svých spolupracovníků. Fakt, že tak nečiní v některých oborech skoro nikdo, ukazuje, že se profesní etika vytratila. Druhým řešením je, aby se čestní lidé nebáli vstoupit do "klamavých profesí" – stačí, že se budou chovat profesionálně a nebudou podvádět – prospějí tak společnosti patrně mnohem více než v pomáhajících profesích, které si nyní vybírají raději.


Psáno pro Lidové noviny.

středa 3. dubna 2019

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.
 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

sobota 30. března 2019

Oběť viníkem

Zvažte následující situaci. Anna se vyučila prodavačkou, ale postupně se vypracovala na účetní středně velké logistické firmy. Z této pozice zodpovídá za agendu oběhu účetních dokladů, od faktur, přes evidenci majetku, po mzdové účetnictví. Práce je stresující, jelikož doklady pocházejí z různých zemí, často na nich chybí povinné údaje či jsou chybně vyplněné. Finanční odbor firmy se dále skládá z Jindřicha, ekonoma, který stanovuje a kontroluje finanční a investiční plán a je odpovědný za smlouvy s bankou a pojišťovnou. Jindřich bývá v posledních měsících často na nemocenské kvůli chronické nemoci. Anna se nabídla, že mu s jeho každodenní běžnou agendou pomůže, protože se začaly hromadit nevyřízené úkoly. Majitel firmy na to uvedl, že je mu lhostejné, kdo co dělá, on chce, aby vše bylo hotovo. Anna dostala přidáno a kdykoliv je Jindřich pozadu ve svých běžných povinnostech, zastoupí jej. V letošním roce došlo k překvapivému pohybu měnového kurzu a firmě jen kvůli této kurzové změně klesly tržby o 30 % a dostala se do výrazné ztráty. Vyšlo najevo, že pětiletá smlouva s pojišťovnou kryjící kurzové ztráty vypršela minulý rok a pro letošek nebyla uzavřena. Majitel vyvodil z této situace osobní odpovědnost Anny a sesadil ji na pozici pomocné účetní.

Do jaké míry je podle Vás potrestání Anny zasloužené? Zamyslete se. Vnímáte-li příběh jako většina lidí, pak za spíše zasloužené. Jistě, dá se omluvit, že smlouvy nebyly její odpovědnost, v krátkém záskoku nemohla získat povědomí o pětiletém kontraktu, navíc pojišťovna asi Jindřicha oslovila, měl ji informovat. Popřípadě měl majitel jasně rozhodnout, kdo má jakou odpovědnost, ne alibisticky neřešit, kdo co má dělat. Na druhé straně se Jindřichovy agendy zhostila Anna sama, za svou novou odpovědnost dostala přidáno, měla se tedy informovat o důležitých úkolech. Jindřich byl navíc zjevně indisponován.

Situace je záměrně ambivalentní. Jen z popisu nelze jednoznačně určit vinu. Proč tedy většina lidí vnímá, že si Anna trest zaslouží? S kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Lucií Vrbovou a Jiřím Hájkem, jsme s využitím řady podobných scénářů, v nichž respondenti hodnotili zasloužení či vinu, zkoumali bizardní fenomén „vinění obětí“.

Vinění obětí nastává, je-li obětem dávána odpovědnost za jejich nezasloužené neštěstí. Dojde-li k znásilnění, mnozí z nás si myslí, že „si o to ta holka musela říci“ (jak byla oblečená, jak se chovala, mluvila; pachatel jako by nemohl ani jednat jinak). Nabourá-li řidič, je to bezpochyby jeho vina (možnost, že mohl být ohrožen jiným řidičem či selhala součástka auta či praskla vozovka, jsou zcela ignorovány).

Tendence k vinění obětí je vysvětlována jako psychohygienický návyk. Umožňuje totiž zachování ideje spravedlivého světa. Lidé ve svém životě potřebují cítit, že svět je v zásadě uspořádaným, příliš neměnným, a hlavně spravedlivým místem k životu. Je dokázáno, že čím intenzivněji člověk věří ve spravedlivý svět (ať již ve skutečnosti je či není), tím vyššího psychologického klidu dosahuje.

Přítomnost osob, které by nezaslouženě trpěly (oběti znásilnění, nezaslouženě propuštění, cizí vinou zranění řidiči), ideu spravedlivého světa narušuje. Není-li možné aktivně obětem pomoci či potrestat bezrozporné viníky, je rozpor mezi realitou a ideálem spravedlivého světa řešitelná obviněním oběti. Neštěstí, které zažívá, je vnímáno jako důsledek jejího špatného rozhodnutí, nedostatečných schopností či charakterových vad. A svět je zase spravedlivý.

I náš výzkum potvrdil, že v pracovních vztazích jsou typicky viněny oběti. Zkoušeli jsme i otestovat, zda naše participanty při hodnocení oblomí, když budou muset před svým hodnocením zvážit perspektivu oběti. Co asi cítí, jak vnímá situaci. Neukázalo se však, že by to na ně mělo jakýkoliv vliv. Naopak participanti, co náhodně měli zvážit perspektivu „pachatele“ možného bezpráví (v úvodní situaci majitele), přisuzovali obětem ještě intenzivnější vinu. I když je pro vlastní psychický klid jednoduché druhé odsoudit a tím bezpráví „vyřešit“, věřme, že se tím svět nestává spravedlivějším, ba právě naopak.

Na druhé straně k spravedlivému světu nevede ani univerzální viktimizace, tedy pocity, že jednotlivec nikdy za nic nemůže a svět mu dluží spokojený a bezstarostný život. Není-li tomu tak, cítí se jako oběť. Jak v USA došlo k této epidemii uvádí kniha The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure od: Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, kterou loni vydalo nakladatelství Penguin Press. Mně se líbil imperativ učení na univerzitách: All students must be prepared for the world they will face after college… The playing field is not level; life is not fair. But college is quite possibly the best environment on earth in which to come face-to-face with people and ideas that are potentially offensive or even downright hostile.… I don’t want you to be safe emotionally. I want you to be strong. That’s different. I’m not going to pave the jungle for you. Put on some boots, and learn how to deal with adversity. I’m not going to take all the weights out of the gym; that’s the whole point of the gym. This is the gym.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 23. února 2019

Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.
Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.


Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

pátek 1. února 2019

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.