pátek 23. dubna 2021

Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům.

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon.

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Kdo pomůže napadené ženě

Přesto je efekt přihlížejícího reálný fenomén. Motivace jsou odlišné, je-li někdo jediný, kdo může zasáhnout, než když panují pochyby, kdo může a chce konat. Na druhé straně efekt neimplikuje lhostejnost lidí v mase, ale je spíše založen na nejasnosti situace. A města svým rušnějším, rychlejším a komplexnějším životem nejasné situace produkují jednoduše častěji.

Zvažme experiment psychologa Petera Fishera a kolegů, mající změřit, zda lidé zasáhnou, bude-li muž ohrožovat ženu. Dobrovolníka uvedli do místnosti, v níž se zanedlouho měla odehrát konverzace mezi mužem a ženou. Dobrovolník se dozvěděl, že muž se ženou se neznají, mají za úkol se seznámit a v místnosti umístěná kamera jejich setkání natočí. Nato dobrovolníka odvedli do sousední místnosti k monitoru s videosignálem z experimentální místnosti. Posadil se, dostal dotazník, do kterého měl setkání na monitoru vyhodnocovat, a přenos začal.

Dobrovolníci však byli klamáni. Ve skutečnosti neviděli autentickou situaci, v které se měli dva lidé seznámit, ale nahrávku, v níž najatí herci sehráli připravené drama. Účastník experimentu tak na obrazovce spatřil, jak experimentátor do místnosti uvádí muže a ženu a dává jim instrukce k hovoru. Pak odchází. Muž se ženou konverzuje, leč začne ji najednou svádět. Nejdříve sympaticky, pak neomaleně. Ke konci nahrávky už jde o slovní sexuální obtěžování. Žena se snaží držet zadání experimentátora o nenucené konverzaci. Situace však graduje, když se muž ženy dotkne. Ona vstává a s křikem: „Nedotýkej se mne! Chci odejít! Nech mě jít!“ chce opustit místnost. Na což muž reaguje tím, že ji chytne a hodí do kouta místnosti. Záznam se pak přeruší.

Výzkumníci sledovali, zda dobrovolníci čelící této situaci půjdou do vedlejší místnosti či nějak zasáhnou. Někteří byli v místnosti sami, jiní ve dvou – porovnání chování lidí těchto dvou skupin umožnilo stanovit efekt přihlížejícího. Experiment se však vyznačoval ještě jednou „vychytávkou“ – v některých záznamech konverzace se ženou vystupoval velký, dominantní muž s vzezřením násilníka, v jiných rachitický prcek. Ač se oba chovali dle stejného scénáře, jednání prvního ženu zjevně ohrožovalo, jednání druhého nepůsobilo nebezpečně.

Předně se potvrdil efekt přihlížejícího: když byli v místnosti dva dobrovolníci, nezasáhl téměř nikdo. Zatímco pokud byli o samotě, zasáhl každý druhý. To však platí jen při pozorování videa s rachitickým prckem. Když ve videu vystupoval mohutný násilník, zasáhla opět zhruba polovina dobrovolníků, avšak bez ohledu na to, zda byli v místnosti sami, či nikoliv. Výsledky studie ukazují, že hrozí-li bezprostředně jasné a reálné nebezpečí, mnozí lidé prostě pomohou bez ohledu na přítomnost ostatních. A někteří lidé naopak nepomohou za žádných okolností. Nejde o charakter prostředí, ale spíš o charakter jednotlivců.

Hustota spolubydlících odcizuje

Nicméně útok je přece jen mezní situace. Jak město ovlivňuje nápomocné či naopak sobecké chování všedního dne? I zde města a přelidněná místa nevycházejí dobře. Obecně lze stereotypy i mnohý výzkum shrnout tak, že čím více lidí v místě je, tím nižší je pocit osobního prostoru. Následuje stres, zaměření na sebe a rychlejší identifikace rizik a nebezpečí, nebo řečeno jinak, opět nižší zájem o druhé či o okolí.

Klasická studie sídelného životního prostředí od Leonarda Bickmana a kolegů tyto pravidelnosti dokázala na dívčích studentských kolejích. Vybrali si je jako analogii malých a velkých sídel. Experiment uskutečnili na kolejích, tvořených dvaadvacetipatrovými věžáky, na nichž bydlelo okolo pěti set studentek. Vysoká hustota a anonymita symbolizovala velké město. Jiné koleje sestávaly spíš z řadových domků do čtyř pater, v kterých bydlelo kolem dvou set studentek. A nakonec „rodinné“ koleje o dvou patrech, obývané dvaceti až osmdesáti studentkami – ty symbolizovaly spíš malou obec.

Výzkumný tým po kolejích náhodně poztrácel ofrankované dopisy bez zpětné adresy. Účelem bylo zjistit, zda obyvatelky kolejí dopis seberou a nezištně hodí do poštovní schránky, nebo ho budou ignorovat a vyčkají, až jej vyhodí úklid, či ho dokonce zničí. Ve věžácích dívky poslaly adresátovi 63 % dopisů, ve středně velkých kolejích 87 % a v nejmenších všechny. I navazující dotazníkový výzkum potvrdil, že čím vyšší byla hustota obyvatel v místě bydlení, tím více jej studentky hodnotily za místo neosobní a spolupráci nepodporující, a tím méně se cítily odpovědné za své okolí a lidi v něm.

Čestnost hoteliérů ve velkých městech ukázal experiment, v němž výzkumníci předávali zaměstnancům hotelů „ztracené peněženky“ a sledovali, zda zajistí nalezení jejich majitele. Graf ukazuje podíl peněženek, které zaměstnanci hotelů různých zemí majitelům vrátili. Reakce hoteliérů se lišila podle toho, zda byly peněženky bez peněz (žlutá) nebo v nich peníze (cca 300 Kč) byly (červená). Při této druhé podmínce byli čeští recepční ve zkoumaných hotelech dokonce nejčestnějšími osobami na celém světě.
Česko, ráj poctivců

Podobné závěry poskytuje většina výzkumů: vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé. Problémem je, že to zjevně není pravda – stačí udělat prosté mezinárodní srovnání a je jasné, že kriminalita není v urbanizovanějších zemích nejvyšší. Navíc kdo navštívil Japonsko, Skandinávii či Kanadu, ví, že i v metropolích jsou lidé extrémně nápomocní, vidí-li někoho v nouzi, ať už jde o ztraceného turistu, či bezdomovce. Nejde tedy jen o kontrast města versus zbytek sídel, ale spíše o charakter lidí daný nespočtem faktorů od osobnostních charakteristik po národní kulturu.

Názorně to dokázal Alain Cohn, který se svým výzkumným týmem poztrácel 17 303 peněženek v 355 městech 40 zemí světa, a to způsobem popsaným v úvodu tohoto článku. V každé „ztracené“ peněžence přitom byla informace o e-mailové adrese majitele, jakož i další identifikační údaje svědčící o tom, že je majitel krajanem. Vědecký tým přitom pro každou peněženku vytvořil unikátní e-mailovou adresu a na zprávu o nálezu ztraceného předmětu čekal 100 dnů od její „ztráty“. Cílem bylo zjistit, jak se místní lidé k nalezeným předmětům zachovají.

Studie ukázala, že lidé peněženky vrátí, zejména když obsahují peníze nebo dokonce klíče (než když obsahují jen různé „papíry“) – opět tedy chtějí více pomoci, když o něco skutečně jde. Experiment také demonstroval vějíř zájmu o bližní, který je závislejší na kultuře než na čemkoliv jiném – od Číny či Maroka, kde peněženku vrátil sotva jeden člověk z deseti, po Švýcarsko či Norsko, kde ji naopak vrátil skoro každý – přestože experiment cílil na největší města daných zemí.

A co Češi, jak jsme dopadli? Skvěle! Dle Cohnova výzkumu jsme sedmá nejčestnější země na světě – tedy alespoň obyvatelé měst: Brno, Liberec, Olomóc (toť přesná citace z publikovaného článku), Ostrava, Plzeň a Praha.


Psáno pro Vesmír.

sobota 27. března 2021

Moudrý k druhým

Lidé uvažují moudřeji o problémech druhých než o těch vlastních. V psychologii se fenomén jmenuje "Šalamounův paradox", po biblickém králi proslulém moudrými radami druhým (vybavte si, jak chtěl krájet nemluvně, aby dokázal odlišit jeho pravou matku od falešné), nikoli už vlastním jednáním.
Důvodů, proč jsme lepšími rádci druhým než sobě, je několik. U rad ostatním nejsme pohlceni emocemi a snadněji zvážíme jiné perspektivy či více alternativ. Málokterá událost má takovou důležitost, jako si lidé, co ji prožívají, myslí, že má, když ji prožívají. Pozorovatel snáz nahlédne, že druhý uvízl ve spirále emocí a opakujících se myšlenek. Je schopen proto lépe vysvětlit, že problémy a obavy se mohou ukázat zbytečné, triviální či řešitelné lépe. 

Nejnázornější je ilustrace na malých dětech. Stačí nejmenší problém, ztracená hračka či zákaz sníst brambůrek ze země, a následuje pláč a rozrušení. Zdá se, že svět, jak jej znalo, skončil a jediná vhodná reakce je hysterický záchvat. Stačí však umná distrakce, třeba slib, že se pojede babičce či klasické, "v lednici čeká překvapení", a problém jako by nikdy nebyl. 

U dospělých to takto magicky nefunguje, princip ale zůstává. Správně proto radíme naštvanému kolegovi, aby šéfovi nepsal do slaboduchých idiotů, protože víme, že i kdyby to byla pravda, urážka vše jen zhorší, a zveme jej raději na pivo (v současnosti tedy virtuální), kde budeme kout pikle o nahrazení prostoduchého nadřízeného. Schopnost nadhledu z nás dělá dobré rádce. 

Exaktně dokázat, že odstup vede k moudrosti, však není lehké. Když je člověk pohlcen emocemi, nestačí mu říct "neřeš blbosti a dej tomu čas" a sledovat, zda zmoudří, že. Španělský psycholog Mel Slater s kolegy na to tedy šli skrze mimotělní zkušenost. 

Účastníky svého experimentu naskenovali a vytvořili 3D obraz jejich postavy – v kvalitě asi jako počítačové hry před 20 lety. Následně jim nasadili 3D brýle a ve virtuální realitě si měli promluvit o svých problémech se Sigmundem Freudem – naprogramovanou virtuální postavou, která jim radila dle připraveného scénáře. 

Účastník studie byl naskenován a byl vytvořen jeho virtuální avatar. Následně v 3D brýlích začal virtuální terapii.
 

Co experiment dělá skutečně podnětným, je, že polovina účastníků si ve virtuální realitě s Freudem vyměnila těla. Po výpovědi ve své virtuální postavě pak poslouchali sebe, ale v postavě Freuda, a měli si poradit. Překvapivě mnoho účastníků nalezlo řadu způsobů, jak ke svým problémům přistoupit s novou perspektivou. Finálním krokem experimentu bylo, že se vrátili do svého virtuálního těla a hlasem Freuda si poslechli to, co sami sobě před chvílí poradili. Ano, vím, tento odstavec si asi budete muset přečíst ještě jednou. 

Nahoře vidíme z pohledu za participantem, jak se svěřuje "Freudovi" a sám se při tom vidí v zrcadle, aby iluze byla dokonalejší. Dole pak pohled na sebe v těle Freuda, jak se sám svěřuje sobě.

Psychologové zjistili, že po této odosobněné sebeterapii 86 % lidí udávalo zlepšení svého duševního života. Naopak jen 48 % participantů, kteří mluvili s předprogramovaným Freudem, uvádělo podobné zlepšení. I to je důležité zjištění, protože ukazuje, že vypovídání se z problémů, byť jen počítači, pomáhá. Až si příště nebudete vědět rady, představte si sami sebe jako neznámého člověka, kterému chcete pomoci – co byste si poradili? 

 

Psáno pro Lidové noviny.

sobota 6. února 2021

Otevřené peněženky

Představte si, že vidíte hořící dům a v okně malé brečící dítě. Samo, bezmocné, v ohrožení. Asi každý by se rozběhl a dítě zachránil. Cítili byste se jako hrdinové. Oprávněně. Byl by to jeden z nejdůležitějších a nejvzpomínanějších dnů vašeho života. 

Ač málokdo podobnou situaci zažije, zachránit lidský život může každý. Jak uvádí britské Centrum pro efektivní altruismus, existuje mnoho charitativních projektů, pomocí kterých lze za zhruba tisíc korun měsíčně zachránit život dítěte. Díky penězům takto nashromážděným za tři roky dítě neumře hladem či na nějakou léčitelnou nemoc. Dárce tak může za svůj život zachránit asi 15 dětí. Nemluvě o tom, jak výrazně ulehčí jejich rodinám. 

Jak ale vysvětlit téměř univerzální ochotu bezprostředně pomoci a, řekněme, ne-až-tak hrdinskou intenzitu (ne)přispívání veřejnosti na charitu? Americký ekonom Robin Hanson vidí hlavní důvod v tzv. morální signalizaci. Dle této teorie lidem primárně nejde o morální činy a jejich důsledky jako o to, aby byli viděni jako morální. Riskování vlastního života a záchrana dítěte z hořícího domu z kohokoli udělá hrdinu, vytvoření trvalého příkazu z účtu charitě takovou sílu nemá. Nejenže by chvástání o tom bylo považováno za nemístné, samotná finanční oběť by asi nebyla považována za hrdinství. Dle Hansonovy teorie jsou lidé druhými oceňováni za ochotu udělat něco viditelně čestného, nikoli však za výsledky takové morální aktivity. 

Chcete-li si přečíst více o tom, jak je lidské chování vždy motivováno něčím jiným než si lidé myslí, vizte knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler, Robin Hanson, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Oxford University Press. Má recenze pro FinMag.

Na té teorii něco je. Vezměme za příklad efektivnost darů pro nevidomé. Trachom je infekční onemocnění oka a nejčastější příčina oslepnutí. Toto onemocnění lze řešit jednoduchou operací, která stojí zhruba 1500 korun; na druhé straně lze vydat na zmírňování důsledků slepoty 1,5 milionu korun, což je částka, kterou stojí v USA vycvičit jediného psa pro nevidomé. Jeden servisní pes má tedy "cenu" tisíce vyléčených nemocných – dárcům je však, zdá se, jedno, na co přispějí. Hlavně že mohou signalizovat, že pomohli potřebným.

Americký psycholog Lucius Caviola však tento cynický pohled nesdílel a s kolegy otestovali, zda za neochotou efektivně darovat nestojí prostá neznalost. Nabral respondenty různého věku, profesí i národností a zjišťoval, jakou mají představu o efektivnosti různých charit. Zjistil, že veřejnost o efektivnosti skutečně nepřemýšlí. Když měli respondenti například uvést, o kolik je lepší nejefektivnější charita vůči průměrné, odpověděli, že v průměru jen o 50 procent. Dle expertních odhadů je však rozdíl v efektivnosti mezi charitami až stonásobný!

Caviolův tým tedy zkusil přímočarou intervenci – občany o různé efektivnosti charit informoval a sledoval, zda se tato nově získaná znalost promítne do ochoty darovat efektivnějším. Ač 40 procent dárců nebylo kampaní ovlivněno, výzkumníci přesto dokázali, že se zdvojnásobil počet lidí, kteří chtěli směřovat své dary efektivnějším organizacím. Výzkum potvrdil, že ví-li lidé, jak efektivně pomáhat, otevřou rádi svá srdce i peněženky. 

 

Psáno pro Lidové noviny.