pondělí 20. února 2017

Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře

Když věnujete pozornost nějaké události, přicházíte o možnost vnímat další informace. Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. Nová studie o izraelsko-palestinském konfliktu ukazuje, že i vojenské operace Izraele jsou plánovány na dny informačně bohaté, aby se vyhnulo přílišné medializaci jejich případného neúspěchu.

Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi.

Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí. V mediálním poradenství je proto znám přístup „utopení pravdy“ – praxe, při níž se zveřejnění negativních zpráv spojí s událostmi, které je pravděpodobně zastíní. Notorickým případem je Jo Moore, mediální poradkyně britské Labor party, která po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 radila svým nadřízeným, ať rychle provedou či zveřejní cokoliv, co chtějí navždy pohřbít. V dnech a týdnech po útoku islamistů na USA se britská média nezabývala přízemními záležitostmi, jakými jsou veřejné zakázky, jmenování spřátelených osob do klíčových pozic či přidělováním netransparentních dotací. Pozornost všech byla vyčerpána jinde.

Lze dohledat několik podobných strategických rozhodnutí politiků, které nastaly „shodou okolností“ v době výrazných událostí. Ruská vojska zaútočila na Gruzii v roce 2008 při začátku letní olympiády; Silvio Berlusconi coby italský premiér vydal kontroverzní dekret omilostňující řadu za korupci odsouzených politiků ke dni, kdy se Itálie kvalifikovala do světového poháru ve fotbale; podobně i Izrael útočil na Gazu v době semifinále mistrovství světa ve fotbale.

Není to však jen náhoda, děje-li se tolik událostí, nebo jsou politici skutečně takto sofistikovaní? Otázku si položili ekonomové Ruben Durante a Jekatěryna Žuravskaja z evropského Centra pro výzkum hospodářské politiky a pokusili se ji ověřit na případě izraelsko-palestinského konfliktu. Obě strany jsou velmi závislé na mezinárodní podpoře a pomoci. Palestinci spoléhají na arabské země, Izrael zase na USA. Americká podpora Izraele však typicky poklesne, ukáže-li se, že jeho vojenské operace proti palestinským teroristům (zejména Hamásu) vedly i k zabití civilistů. Izrael je zároveň v „mediální nevýhodě“, jelikož coby demokratický stát někdy výsledky vojenských akcí zveřejňuje. Mnohdy přitom nelze stoprocentně zajistit, že útok nepovede i k civilním obětem. Pro Izrael je proto prospěšné plánovat útoky, aby jejich případný neúspěch zakryly ostatní zprávy, typicky politické a sportovní události v USA. Naopak Hamásu může být americká veřejná podpora lhostejná.

Durante a Žuravskaja nashromáždili data o amerických politických událostech, federálních a státních volbách, důležitých projevech a o významných sportovních utkáních mezi lety 2000 až 2011 a podívali si, zda je disproporčně předcházely útoky Izraele na palestinské teroristické cíle. Potvrdilo se, že čím více je informacemi nabytý den v USA, tím větší je pravděpodobnost, že Izrael den předem zaútočí. Zatímco u palestinských útoků podobná závislost neplatí. Pochopitelně zjištění neplatí za všech okolností, kupříkladu urgentní likvidace zrovna identifikovaných teroristických vůdců probíhá zcela nezávisle na tom, co se v USA děje. Naopak, využívá-li Izrael těžkou vojenskou techniku a zasahuje-li v obydlených oblastech, čeká spíše na informačně nabytý den.

Poměr dnů (v %) během nichž Izrael útočil na Palestince při konání významných politických či sportovních událostí v USA ("Major political/sport events") a ve dnech bez nich ("No major political/sports events").

Studie dokázala, že i vojenské kampaně jsou plánovány dle své potenciální mediální odezvy. Hlubší pointa je také zřejmá – vždy zvažujme, jaké důležitější události, skandály či kontroverze mohou být zakrývány informační pěnou nejen tiskových mluvčí a PR agentur.


Psáno pro Finmag.

středa 8. února 2017

Důvěřiví Češi

Představte si, že pracujete z domova a přijde vám e-mail, že každý zaměstnanec vaší firmy získává 650 korun. Peníze si můžete ponechat nebo jakoukoliv část vrátit. Sumu, která se vrátí, firma zdvojnásobí a opět rovnoměrně rozdělí. Tím vše skončí. Musíte se rozhodnout a na e-mail odpovědět do 10 vteřin.

Dilema lze vidět dvěma pohledy. Z perspektivy všech zaměstnanců by bylo ideální, aby všichni celý dar vrátili, dostali by pak 1300 korun. Z pohledu jednotlivce je však logika zvrácená: vše si ponechat, neposlat nic a počkat, až přijde podíl z peněz, kterými přispěli ostatní. Být jediný, který nepřispěl ve velké firmě plné maximálních obětavců, by znamenalo odnést si původních 650 korun, a navíc dalších téměř 1300 korun. Kdyby tak ale uvažovali všichni, skončili by s minimem původních 650 Kč. Jak byste se zachovali vy?

Situací, v nichž z výsledků práce jednotlivce tyje celá skupina, je nespočet. Jak intenzivně pracovat na týmovém projektu, v němž nelze přesně určit podíl jednotlivce? Sypat v zimě sůl po celé zledovatělé ulici, či jen před vlastním prahem? Přispět na charitu pomáhající bezdomovcům, anebo čekat, až jim pomůže město? Lidé vždy mohou upřednostnit sobectví a požívat výhod, které jim zajišťují jedinci myslící na kolektiv.

Úvodní příklad je přibližným popisem experimentu (pdf), který loni podstoupilo přes 3 tisíce participantů ve 21 laboratořích po celém světě – a který měl na takto exaktně definované situaci zjistit, zda se lidé rozhodnou pro sobectví, či spolupráci. Účastnili se jej i čeští studenti, zejména z Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické – a byli poměrně vstřícní: vrátili skoro 70 %. Vzájemně věřili, že druhým nepůjde jen o sebe, a coby skupina vydělali. Projevené hodnoty mladé generace tedy dovolují vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Řada navazujícího výzkumu totiž ukazuje, že panuje-li ve společnosti důvěra, nezneužívá tolik lidí sociálních dávek a je méně rozšířeno černé pasažérství v MHD. Zaměstnanci v takových zemích jsou pak ve firmách dokonce ušetřeni striktního hierarchického řízení – nadřízení věří svým lidem, a proto nebazírují na přísném dohledu a častých kontrolách.

Experiment krom toho testoval ještě jeden aspekt rozhodování. Jak jsme zmínili, lidé uvažovali pod časovým tlakem, který je nutil jednat intuitivně a projevit buď přirozenou psychologickou tendenci být sobec, anebo obětavec. Jiní participanti se naopak museli rozhodnout až po 10 vteřinách. Výzkumníci očekávali, že prostoj by jim měl umožnit hlouběji promyslet svoji reakci. Ukázalo se, že čas dává prostor spíše k projevení sobeckých sklonů: po promyšlení čeští participanti experimentu posílali zpět méně. Nicméně tyto výsledky nejsou v celé mezinárodní studii příliš silné, liší se mezi jednotlivými laboratořemi i mezi zeměmi jako celky.

Výsledky celé mezinárodní studie. Česko zastupuje kolegyně z Přírodovědecké fakulty UK, Julie Nováková (v týmu se mnou a Jaroslavem Flegrem), experiment se konal v laboratoři CEBEX při CEVRO VŠ. Jak patrno, když se museli naši participanti rozhodnout pod časovým tlakem ("Pressure"), poslali zpět 67,5 % přidělené částky, když naopak měli čas na promyšlení ("Delay"), poslali méně, 65 %, rozdíl však není významný. Studie obsahuje další analýzy, které zohledňují, jak respondenti ne/respektovali naše instrukce. Motivovaný čtenář nalezne podnětnou diskuzi i v reakci Davida Randa (pdf), autora originální studie, kterou mezinárodní konzorcium laboratoří ověřovalo.

Zjištění, že primárním postojem mladých Čechů je druhým věřit, samozřejmě těší. Snad jim každodenní zkušenost nebude poskytovat příklady, jak byli druhými obalamuceni – pak se dá očekávat, že u nich nastoupí kalkulované sobectví, které vytěsní motivaci řešit jakékoliv problémy, které se dotýkají celé společnosti.


Psáno pro Lidové noviny.

sobota 4. února 2017

Portfolio manažer s rychlou károu nabourá i vaše investice

Pryč od obchodníka v drahém sporťáku! Nová americko-singapurská studie ukazuje, že manažer investičního fondu, který si koupí drahé sportovní auto, řídí investice riskantněji. Fondy, které spravuje, navíc dosahují nižší výnosnosti, častěji bankrotují nebo končí kvůli podvodům a obcházení regulací.

Spoléhat při posuzování druhých na stereotypy se bere za znak povrchních a líných lidí. Jistě bychom neměli odhadovat kvality člověka podle vlastností skupiny, do které si ho volně zařadíme. Umělci se nestávají jen narcisté, politik není synonymum pro korupčníka a účetní nejsou jen nudní pedanti. Individualita nesnese zařazení do krabičky s krátkým popiskem.

Moudrost skrytá v předsudcích

Na druhé straně, o určité osobě mnohdy detailní informace nemáme a zjistit je bezprostředně nemůžeme. Přesto se musíme rozhodnout, jestli jí věřit nebo nikoliv – a pak moudrost minulosti skrytá v předsudcích může být nápomocná (jak ve svém přehledovém článku (pdf) z roku 2015 přesvědčují psychologové z The College of New Jersey a Rutgers University).

Ve finančním businessu je někdy svízelné odhadnout, s kým máme tu čest, nenese-li si dlouhou historii úspěšných či zmařených investic. A jelikož se investiční strategie notoricky míjejí s následnou realitou, není od věci se zaměřit i na osobnost finančního mága. Ekonom Melvyn Teo ze Singapore Management University s kolegy se proto jali testovat, jestli platí notorický předsudek, že drahá silná sportovní auta si kupují především namyšlení a bezskrupulózní hazardéři. Pro svou studii si vybrali vesmír víc než 50 tisíc amerických hedgeových fondů, ke kterým jsou dostupné údaje o výkonech, portfoliu či velikosti a zároveň data o jejich manažerech. Nato využili americké automobilové databáze, do které pojišťovny a dealeři aut vkládají údaje o nákupech nových vozidel. Podařilo se jim propojit prodeje téměř dvou tisíc aut asi tisícovce různých manažerů hedgeových fondů. Porovnali pak, jak si ve svých investicích vedou řidiči drahých sporťáků nebo naopak rodinných minivanů (definovaných dle počtu sedadel, výkonu motoru, bezpečnosti, ceny a dalších charakteristik).

Risk nebývá zisk

Potvrdilo se, že majitelé sporťáků investují mnohem častěji adrenalinově – frekventovaněji různá aktiva kupují a prodávají a míry jejich výnosnosti jsou až o čtvrtinu volatilnější než u majitelů běžných aut; naopak míry výnosnosti majitelů praktických a nezajímavých aut mají volatilitu o deset procent nižší. Co je ale podstatné, silnější ochota riskovat se nepojí s vyššími výnosy, přesně naopak! Majitelé sporťáků jsou nadměrně sebejistí, svá portfolia častěji protáčejí s vírou, že jejich burzovní umění je lepší než ostatních hráčů na trhu – leč není, častěji prodělají. Data také ukazují, že řidiči sporťáků častěji uzavírají své fondy kvůli regulačním či kriminálním pochybením. Řečeno přímo: podvádějí své klienty.
Více o burzovních obchodnících vizte v knize Liar's Poker od: Michael Lewis, kterou v roce 2010 vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company.

Teo s kolegy se snažili získané závěry vysvětlit i jinak než osobnostními charakteristikami manažerů hedgových fondů – zvažovali třeba jejich věk a rodinný status: mladíci nemusejí mít dostatečné investiční zkušenosti a zároveň chtějí imponovat sporťákem, naopak starší a zkušenější finančníci volí větší auta kvůli rodině – takže za výsledky mohly stát spíše věk a zkušenosti než sklon kupovat si sportovní auta – tyto faktory však výsledky nezměnily. Stejně tak neplatí, že by snad koupě sporťáku nějak vyvolala riskantnější investiční strategii.

Luxusní, výkonný sporťák neznačí, že jeho majitel musí být za všech okolností sebestředný a impulzivní hazardér. Osobní volba člověka přesto cosi říká o jeho myšlení a stylu rozhodování – a nabubřelost zjevně k stabilně velkým výnosům nevede.


Psáno pro Finmag.