V jeskyni konspiračních teorií

Co stojí za epidemií konspiračních názorů o šíření covidu-19 nebo víry v bizarní důsledky vakcinace, jako je očipování či změna DNA? Pohříchu důvodů je mnoho a nelze očekávat, že je jedno magické řešení zvrátí. Přesto existují opatření, která zkusit lze. 

Především tendence věřit v konspirační teorie až holé nesmysly je evolučně výhodná a prostupuje napříč historií. Dlouhodobě přežívali spíše mírní neurotici často se mýlící v hrozbách, které se nenaplnily, než realisté, kteří ignorovali nepravděpodobné nebezpečí, které přes všechna očekávání stejně nastalo. V době nejistoty a zvratů proto přirozeně cítíme lehce neadekvátní úzkosti a strach. 

Tyto negativní emoce aktivují intenzivnější hledání smyslu a "jakéhokoliv" vysvětlení. V malém to prožívá každý, když se bojí ve tmě. Kdejaký obrys se zdá být útočníkem. Každý zvuk musí být křičením vzdálené oběti. Víra i v nesmyslné teorie dodá pocit kontroly, či spíše iluzi kontroly. Prostředí je "pochopeno" a nabízí se možnost reakce – napadení či vyhnutí se nebezpečí, byť vymyšlenému.

Proti nepřátelským koalicím

Američtí psychologové Jennifer Whitsonová a Adam Galinsky tento jev dokázali ve studii, v níž účastníci řešili těžký kvíz. Jedna polovina účastníků dostávala upřímnou zpětnou vazbu a byla celkem úspěšná. Druzí se manipulativně dozvídali, že téměř vše dělají špatně – vznikl u nich pocit ztráty kontroly. Nechápali, co se děje. Nato všem účastníkům experimentu Whitsonová a Galinsky dali puntíkaté obrázky, v nichž měli identifikovat tvary. V některých zjevně byly: plachetnice, pes, židle, jiné však byly ryzí šum, jen náhodně vytvořená směska bodů. Účastníci, kteří cítili ztrátu kontroly, však i v těchto obrázcích našli nějaký význam či obrazec a byli ochotni se hádat, že "tam skutečně něco je", i když nebylo. 

Příklad použitých puntíkatých obrázků, v prvním je patrná plachetnice a v druhém... co je v druhém?

Ztráta kontroly není jen libůstka experimentálních psychologů. Francouzský tým vědců pod vedením Laurenta Cordoniera nedávno ukázal, že čím méně v určité zemi funguje liberální demokracie, čím více bují korupce a roste nezaměstnanost – tedy tam, kde lidé ztrácí pocit moci něco ovlivnit, tím více obyvatelstvo věří konspiračním teoriím. 

U velkých společenských změn tento mentální mechanismus vede lidi k přeceňování pravděpodobností, že ostatní tvoří nepřátelské koalice, že se někdo spikl a chce převzít kontrolu nad jejich životy – jako že covid-19 vypustili George Soros a Bill Gates, či byl vytvořen na zakázku farmaceutických firem vyvíjejících vakcíny. 

Toto vysvětlení bujení konspiračních teorií nenabízí vládě mnoho příležitostí pro léčbu, protože netransparentní, zkorumpované a kleptokratické vedení země je vlastní příčinou ztráty sebedůvěry občanů něco změnit a uchýlení se do jeskyně stínových konspiračních teorií. Příležitost ke kultivaci uvažování občanů však mají organizace, jejichž členové či zákazníci mají moc či sebevědomí je posouvat – sportovní či zájmové kluby, podniky, profesní asociace by neměly stát opodál. Měly by se zavázat k podpoře odpovědného chování, tj. vakcinaci, a aktivně bojovat proti dezinformacím. 

Psychologie osobnostních charakteristik naopak zdůrazňuje, že lidé se liší v míře vyhledávání nových či intenzivních zážitků, a tedy i ochotou podstoupit kvůli těmto pocitům rizika – ať již finanční či reputační. Přitom nemusí jít o rizikové chování jako extrémní sporty, začátek podnikání či braní drog, ale i o činnosti bez rizika, které přinášejí vzrušení a intenzivní emoce, jako je chození do kina na horory, orientační běh či odkrývání tajemství – ať již vědecky či jinak. 

Věřící v konspirační teorie jsou vlastně fanoušci detektivek, které také zahrnují tajemství, vznášející se nebezpečí a neznámé síly, jimž člověk úplně nerozumí. A čím je konspirační teorie zajímavější, více vzrušující a poutající pozornost, tím více ji lidé považují za hodnou prozkoumání a sdílení. Síla dobrého příběhu je příliš mocná a aspekt přesnosti ne až tak důležitý. 

Stačí pak, aby určité příběhy a mýty definovaly i náležitost ke skupině, názorové či politické, a i vzdělaní lidé bez okolků věří v bludy, jako třeba že přetékání nemocnic pacienty bylo proto, aby anesteziologicko-resuscitační oddělení pro nemocnice zajistily větší přísun financí, a proto si tam pacienty s covid-19 nechávaly bezpředmětně. 

Zde pro zpravodajství a sociální média nedávno navrhl americký psycholog Gordon Pennycook s kolegy jednoduché opatření. Před vlastním sdílením či přeposláním se měli uživatelé zamyslet nad přesností zprávy, kterou hodlají propagovat. I tato triviální intervence – zdůraznění, že nemá jít jen o zábavnost, novost či přihlášení se k vlastní skupině – mnohé přivedla k zastavení šíření informací, které po krátkém ověření skutečně nemohly být pravda. A to i uživatele Twitteru jinak sdílící obsah mediálních žump typu Breitbart či Infowars. Ač intervence byla úspěšná, efekt nebyl velký – kvalita sdílených zpráv vzrostla jen o pár procent. Studie je však příkladem, že lze experimentovat s formou nabídky obsahu a že sociální a jiná média by mohly převzít odpovědnost za to, jaké informace jejich uživatelé dále vysílají do světa. 

Jedna ze studií týmu Pennycooka; účastníci experimentu byli nejdříve instruováni, aby se zamysleli nad přesností jedné zprávy (modrá skupina) nebo nikoliv (červená skupina). Následně viděli řadu titulků zpráv, pravdivých ("True") i nepravdivých ("False"), a byla sledována jejich ochota je sdílet. Jak patrno, intervence vedla k nižší ochotě sdílet nepravdivé zprávy. Zároveň stojí za povšimnutí obří procento lidí, které sdílí zjevné nepravdy.

Absence ověřování informací

V neposlední řadě, byť nejdůležitější, a i nejméně překvapivým důvodem víry v konspirační teorie je nízké kritické myšlení. Studie dokládají, že čím dogmatičtější nebo nereflektivní styl uvažování lidé používají, tím více věří v konspirační bludy. Desetiletí zanedbávání výuky práce s vyhledáváním a ověřováním informací na školách či novináři, kteří dávají prostor notorickým lhářům a nositelům bludného myšlení, nemohou nemít negativní vliv. 

Naštěstí školy, organizace občanské společnosti i proziskové konzultantské firmy již nabízejí nespočet kurzů, jak s informacemi pracovat. Hrozbou je však stratifikace lidí, kteří si význam kritického myšlení uvědomují a vzdělávají se, a lidí, kteří jsou schopni vytvořit si nezvratitelný názor na cokoliv po přečtení si jedné zprávy, a proto příležitost k osobnímu růst nikdy neuvidí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Vyhýbání se konfliktu

Ač jsou letní prázdniny a dovolené synonymem odpočinku, není záhadou, proč oplývají konflikty doma i na pracovištích. Lidé vypadnou z automatismů, v kterých po většinu roku bezpečně žijí, a čelí méně zvyklým situacím, jež se snadno zvrtnou do nepochopení a hádek. Nahlédnutí, proč ke konfliktům dochází, ač k nim není důvod, poskytuje studie britského psychiatra Daniela Wolperta a kolegů z Londýnské univerzity. 

V laboratoři vytvořili z účastníků nejdříve dvojice. První účastník byl napojen na malý "mačkací přístroj", udělátko tlačící na ukazováček jeho pravé ruky. Ukazováček levé ruky měl v podobném přístroji, zde naopak měl vyvíjet stejnou sílu, jakou cítil na prstu pravé ruky. Touto silou byl mačkán pravý ukazováček druhého člena dvojice, který seděl na druhé straně přístroje. I on dostal stejné pokyny, aby pomocí mačkacího přístroje stiskl prst prvního člena týmu přesně stejnou silou, kterou obdrží od něj. Takto si měly dvojice vyměnit osm vzájemných zmáčknutí, zatímco psychologové měřili sílu, kterou vyvinuly.

Důležitý detail však zůstal druhému účastníkovi zastřen a první účastník nevěděl, že o něm jeho protějšek neví. Úvodní zmáčknutí první člen dvojice dostal automaticky od přístroje. Velmi malou silou, jako by na ruce ležela kávová lžička cukru, přesto to stačilo k zažehnutí dynamiky "ty–mně–já–tobě". Oba participanti si rychle vyměnili několik tlaků na prsty a u každé dvojice se použití síly rychle stupňovalo, až si na konci vzájemně účastníci tlačili na prsty téměř třináctinásobnou silou oproti výchozí!

Graf ukazující sílu mačkání (v Newtonech) účastníků (prázdný čtverec první, plný čtverec druhý účastník). Jak patrno, konflikt rychle eskaluje...

 

Experiment nabízí zlověstný pohled na dynamiku eskalace konfliktu. Každý z účastníků si myslel, že se chová přiměřeně tomu druhému, a i když se zdá, že nikdo samolibě nezvyšoval tlak, vzájemné tlačení nakonec bylo k nesnesení. Tato tzv. spirála zvyšující se intenzity je jedním z hlavních důvodů rozhádání kamarádů, pracovních týmů i manželů. Chování jednoho je vnímáno za útočné, druhý se brání, ale způsobem, který první vnímá jako další útok. Znáte to: "Proč není pivo v ledničce?!" – "Beztak bys neměl tolik pít." – "Neomlouvej svoji neschopnost mým alkoholismem!" – "Maminka mě varovala, že nikdy nebudeš ničím než pivním dacanem." 

Ať jde o psychologické studie o manželství, nebo manažerské práce o vyjednavačích, všechny ukazují, jak frekventované vkráčení do těchto recipročních útoků vede k rozkladu vztahů. Inspirativní je, že odlišné disciplíny doporučují stejnou terapii. 

Vztek zužuje pozornost k bezprostřední situaci; v tunelovém vidění vidíme jen toho, kdo nám ukřivdil, a chceme jej ztrestat. Tím dovolíme, aby se z pomíjivého a často triviálního sporu stal jediný smysl bytí. Málokdo ale ráno vstává s cílem vyřvat se, "vychovat druhé" či je ponížit. Chceme mít spokojené manželství, i když každý z manželů má chyby či zábavu s kamarády, i když jsou někdy k nesnesení. Naučit se obrátit pozornost k těmto dlouhodobým cílům a nepodlehnout situačnímu tlaku k impulzivitě je nejefektivnější cestou z konfliktu. 

Chcete-li se o konfliktech dozvědět více, vizte čtivou knihu Conflicted: How Productive Disagreements Lead to Better Outcomes od: Ian Leslie, kterou letos vydalo nakladatelství Harper Business.

Psáno pro Lidové noviny.