Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Bez vás to nepůjde

Při zvažování zásadních historických událostí, ať již pozitivních, či tragických, nejvíce zaujme charismatický vůdce. Dle teorie velkých osobností jsou to právě mimořádní jedinci, jejich neopakovatelná osobnost, úsilí, vize a unikátní nápady, bez kterých by k dějinám – posunujícím událostem nedošlo. Bez Krista by nebylo křesťanství, bez Hitlera 2. světové války, bez Forda automobilismu, bez Babiše desítek tisíc nadměrných úmrtí na covid-19.

Kritici namítají, že historické zlomy nazrávají další dobu a jsou ovlivněny velkými systémovými silami. Situace ve 20. a 30. letech minulého století v Německu by nějakého nacistu prostě zrodila – národovectví, revanšismus a antisemitismus byly mezi Němci normou, stačilo jich jen umně využít. Podobně sériovou výrobu spotřebního zboží, ať již aut, či čehokoli jiného, by někoho napadlo zavést.

Je těžké rozhodnout, který z těchto pohledů lépe odpovídá dynamice společenských posunů, jelikož je složité vyhodnotit, jak by se svět vyvíjel, kdyby určitého jedince nebylo. Nedávná studie ekonomických historiků pod vedením Saschi O. Beckera se o to však pokusila u rozmachu protestantství v 16. století.

Využili k tomu nově dostupných materiálů o korespondenci a životě Martina Luthera. Vliv Luthera totiž nebyl jen výsledkem jeho kritiky odpustků a teologických výzev katolické církvi, ale byl významně posílen jeho strategickým využíváním sociálních vztahů. Díky svojí neskutečné pracovitosti (a postupnému zlepšování poštovního systému) vedl korespondenci s téměř 130 osobnostmi po celé střední Evropě. Mezi adresáty byli nejen kněží, ale i šlechta, státní úředníci a bohatí obchodníci. Pravidelně vystupoval s kázáními v různých městech a na své univerzitě ve Wittenbergu vychovával zástupy studentů, kteří jeho učení předávali dále. 

Becker s kolegy se zaměřili právě na tato sociální spojení utvořená prostřednictvím dopisů, osobních návštěv a pěstování následovníků na univerzitě. I přes svůj workoholismus Luther nebyl schopen pokrýt všechna důležitá města. Někde měl síť vlivu větší, někde neznal nikoho – bylo tedy možné ukázat, jak se jeho přímý osobní vliv dokázal projevit. 

Podíl měst, která přijala protestantismus do roku 1530, podle charakteristik, zda tam byl adresát Lutherovi korespondence, jeho návštěvy, studenta či sumy všech jeho kontaktů (žlutá ano, oranžová ne). Obrázek byl přeložen a vytvořen pomocí ChatGPT z anglického originálu a čísla trochu nesedí. Originál zde.

Studie ukazuje, že byl sám schopen vytvořit multiplexní síť – vrstvenou a vzájemně propojenou sociální strukturu, která umožnila rychlé přijetí protestantských idejí. Města s přímými vazbami na Luthera měla více než dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že do roku 1530 přijala protestanství než jinak srovnatelná města – co do počtu obyvatel, univerzit, přístupu k splavným řekám či moři nebo velikosti trhu. Byla tak vyvrácena dosavadní vedoucí teorie, že protestanství za svůj vzestup vděčí hlavně knihtisku, který dokázal rychleji zpopularizovat obecnou nespokojenost s katolíky.

Výsledky ukazují, že jednotlivec s jasnou vizí a dobrými sociálními dovednostmi může změnit svět. Anebo obráceně: zůstaneme-li nečinní a nedokážeme pevně stát za svými ideály, nezmění se nic. Přenecháme budoucnost těm, kdo se jednat nebojí. 

 

 Psáno pro Lidové noviny.

Dohnat a předehnat

Práce nám umožňuje stoupat společenským žebříčkem, a navíc dává našim životům smysl, nebo aspoň jeho iluzi. Proto ji budeme hledat i ve světě plném robotů.

Nebudu se tu pouštět do spekulací, zda a kdy zrovna vaše místo nahradí stroj nebo program. Nabídnu trochu přízemnější, ale možná důležitější předpověď: protože lidská přirozenost se nemění, pracovat budeme navzdory automatizaci dál. A nejspíš nás to bude bavit více než kdykoliv předtím.

Zelenější trávník

Kanadská psycholožka Claire Elizabeth Midgleyová s kolegy sledovala, co vlastně dělají lidé na Facebooku a Instagramu. Uhodli jste: hlavně se poměřují. A ne s ledajakými „přáteli“, ale právě s těmi, kteří mají zajímavější koníčky a mimořádnější dovolené. Málokdo vyhledává méně úspěšné, aby se mohl rochnit ve své nadřazenosti. Srovnávání se s hvězdami je skličující, ale právě tím nás evoluční mechanismus tlačí k vzepětí a k činorodosti.

Není náhodou, že mají terapeuti stále víc klientů trpících „strachem ze zmeškání“, známém už i z hovorové češtiny pod zkratkou FOMO. Kdekomu se zdá, že ostatní musí žít mnohem zajímavějším životem. Přátelé prožívají okouzlující chvíle, vzrušující výlety, čtou moudré knihy a poslouchají hlubokomyslné podcasty. Povečeří božskou manu a vyrazí na koncert, po kterém se se slavnými muzikanty potkají na skleničce u baru…

Jde o klam. Svůj život vnímáme komplexně: večer v restauraci obnáší vedle fotogenického jídla i nepohodlnou židli, nepříjemné setkání s expřítelkyní, divný smrad na toaletách, tramvaj plnou opilců cestou domů. U druhých vnímáme jen jejich chování, ne vnitřní prožitky. Fotka známých z michelinské restaurace vyvolá závist a zlost – ne úvahy o tom, že chodí ven, protože si doma už nemají co říct. Tato sociální komparace a s ní související snaha se vyšvihnout jsou těžko odbouratelné lidské vlastnosti, které budou hrát v budoucnu spíše větší než menší roli.

Práce je mi posláním

Ocitnete-li se ve větší firmě, patrně vás zarazí, že jsou vlastně všichni zaměstnanci manažery či experty. Názvy pozic dříve vyhrazené pouze pro vedoucí velkých týmů a pro špičky svých oborů najdete i u jmen řadových zaměstnanců. Z uklízečů se stali manažeři úklidu, z vrátných experti bezpečnosti a z personalistů manažeři pracovní spokojenosti.

Za inflací titulovaných pozic může z části ješitnost, z části opět touha vyčnívat. Je lepší být účetním expertem než fakturantem, byť jde o stejnou práci. Symbolicky vyšší status firmu nic nestojí a zaměstnance dělá šťastnějšími. Ideální benefit. Prsty v tom mají i profesoři obchodních fakult a konzultanti velkých firem, kteří v devadesátých letech začali klientům doporučovat, aby při motivování zaměstnanců využili lidské touhy po smyslu.

Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání. Kdo by se pak ptal po dobrých pracovních podmínkách?

Využití hlubšího smyslu jako dokonalého motivátoru proslavil před jedenácti lety Daniel Pink v knize, která vyšla česky jako Pohon. Firmy se rychle naučily přesvědčovat zaměstnance o tom, že zrovna tahle práce dá jejich životu smysl. Můžeme to vnímat jako ďábelský úskok, jak upoutat pracovníky v děsných profesích, i jako úžasný nápad, jak ulehčit lidem nezáživnou práci, kterou by nejspíš nakonec stejně někdo dělat musel.

Knihu Pohon / Drive - Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! od: Daniel H. Pink vydalo v českém překladu např. v roce 2017 nakladatelství Anag.

Obě perspektivy spojuje stejný problém: mají-li zaměstnanci skutečně tak důležitá poslání, respektive podlehnou-li této představě, dojdou většinou k úvaze, že tak důležitá práce vyžaduje i vysoké ocenění.

Představte si, že byste chtěli dvakrát vyšší mzdu. Jak byste to nadřízenému zdůvodnili? Pravděpodobně těžko, ostatně pokud by to bylo snadné, proč pořád berete polovinu, že. Firma by na vaše místo najala či povýšila někoho jiného, což neodvratně značí, že daná práce vaším posláním tak úplně není. Koneckonců zeptáte-li se náborářů na vlastnosti ideálního zaměstnance, pořád vám dají spíš popis obecného otroka.

Koho stroj nenahradí

Jak si ale všímá Adam Davidson v knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century („Ekonomika vášně: nová pravidla pro úspěch v 21. století“), stoupá počet zaměstnanců, kterým by firmy opravdu tak moc přidaly. Vedení dnes dokáže lépe než dřív vyčíslit přidanou hodnotu, kterou zaměstnanci generují. Automatizace vyžaduje standardizaci pracovních procesů. Takto standardizovatelné pozice značí, že jsou současní pracovníci nahraditelní jinými, a nakonec i algoritmem. Práce některých však standardizovat tak jednoduše nelze, protože je příliš unikátní či tvůrčí.

Knihu The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century od: Adam Davidson vydalo letos nakladatelství Knopf.

Zkuste si zodpovědět tři otázky: 1. Co nabízíte? 2. Kdo to nejvíc chce? 3. Proč to chce? Čím obecnější vaše odpověď bude, tím větší je riziko, že budete nahrazeni. Čím specifičtější, tím větší je naopak šance, že se tak nestane. Navíc vás zřejmě práce baví.

Ilustrací prvního přístupu může být nabízení účetnictví pro masy, které zkrátka potřebují splnit zákonné podmínky. Je to mechanická práce, kterou dřív nebo později nahradí Google Accounting. Mnohem hůř zautomatizujete účetní se zálibou ve vaření, která malým bistrům nabízí služby nejen účetní – díky svému portfoliu jim zařizuje nákupy surovin ve velkém, výměnu zkušeností nebo komunikaci s úřady.

Podle Davidsona jde typicky o pracovní pozice či podnikání kombinující koníčka, zájem o specifickou oblast či aktivitu, a zaměstnání. Zkrátka o skutečně naplňující, smysluplnou profesní dráhu, kterou lidé rádi projdou. 

 

Psáno pro Finmag.

Konzervy a otvíráky

Nejtěžším úkolem pedagoga na podnikohospodářské fakultě je naučit studenty podnikatelské invenci. Skoro každý věří, že prosadit se v businessu vyžaduje novou, vysoce pokrokovou technologii (či, jsou-li cyničtí, kontakty ve státní správě pro veřejné zakázky). Nicméně, na rozdíl od vědy či techniky, v podnikání není nutné posunout hranice poznání. Plní se touhy spotřebitelů. A to jde často jednoduchým nápadem, jen trochu jinou perspektivou, jak lze řešit jejich problémy a potřeby. Má oblíbená ilustrace je, trochu nečekaně, vynález konzerv. 

Pro kontext: každá armáda měla vždy problém s dodávkami potravin. Bylo jich třeba ohromné množství a neustále. I když měli vojevůdci štěstí na momentální hojnost, většina potravin se velmi rychle zkazila. Většina mrtvých ve všech historických válkách tedy nebyla v bitvách, ale v důsledku onemocnění, nejčastěji ze špatného či chybějícího jídla.

Až francouzskou armádu koncem 18. století napadlo problém systematicky řešit a vypsala inovační soutěž – nabídla obří finanční cenu komukoliv, kdo představí univerzální metodu dlouhodobého uchovávání potravin. Samozřejmě tou dobou již existovalo mnoho postupů: sušení, uzení, solení či různé způsoby fermentace. Leč potraviny ztratily na chuti, postupy se hodily jen na specifické potraviny a často jim ničily nutriční hodnotu.

Cenu vyhrál Nicolas Appert vynálezem zavařování. Na jeho příběhu je inspirativní i to, že svou úspěšnou invenci založil na řadě chybných teorií. Domníval se totiž, že jídlo se kazí vzduchem, doslova. Proto potraviny zpočátku dával do sklenic, ucpal je korkem a zalil voskem. Věřil, že metoda garantuje trvanlivost všech potravin stejně jako je tomu u vína. Samozřejmě to nefungovalo, protože málokterá potravina dokáže ušlechtile alkoholově kvasit. Zejména pokusy s masem se ukázaly jako velké, smradlavé a smrtelné zklamání. Appert ale metodu dále precizoval. Napadlo jej, že zahřátím sklenice a následným zchlazením se mezi uzávěrem a obsahem vytvoří podtlak, který dokonale zabrání vniknutí vzduchu. Čtrnáct let proces modifikoval až dospěl k úspěchu: pevné uzavření sklenice a její převaření. Kombinace těchto postupů dokázala uchovat potraviny nezkažené a jejich chuť byla k nerozeznání od čerstvě uvařeného jídla. To vše Appert dokázal před objevem Louise Pasteura, že za kažením potravin stojí mikroorganismy. Převaření nebylo až tak nástrojem podtlaku, jako efektivní eliminací těchto mikroorganismů.

Appert od francouzské armády získal cenu, nicméně komerčního úspěchu se nedočkal. Ten čekal až na Angličana Petera Duranda, který roku 1810 patentoval plechové konzervy jako mnohem praktičtější nádoby. Appertovy sklenice byly moc těžké, rozbitné a drahé. 

Příběh je založen na knize Food: A Very Short Introduction od: John Krebs, vydalo ji v roce 2013 nakladatelství Oxford University Press.

Říkáte si, že celý příběh je spíše popisem úmorného bádání na hranici tehdejší vědy než jednoduché podnikatelské invence. A máte pravdu. Příběh pokračuje. Ačkoliv se konzervy továrně vyráběly od roku 1812, kromě vojenské poptávky byly velmi málo populární. Důvodem bylo složité otevírání. Až do roku 1855 totiž nikoho nenapadlo vymyslet otvírák a plechovky se v domácnostech otevíraly dlátem a kladivem (vojáci konzervy otevírali bajonety). Až vynález v pravdě triviálního výrobku – otvíráku na konzervy, vedl k obřímu boomu konzervárenského průmyslu.

Většině studentů příběh přijde moc komplikovaný na jednoduchou pointu, že příležitost k podnikatelskému nápadu leží kdekoliv. Mám proto jiný, instantní – kolečka na kufr. Je totiž v pravdě nepochopitelné, že skoro celé své dějiny byly kufry noseny. Až v roce 1972 byl podán první patent na kufr s kolečky a současné modely s teleskopickým držákem mají původ až roku 1991. Lidstvo dokázalo vynalézt antibiotika, vyrobit atomovou pumu či poslat člověka na Měsíc a přitom své kufry nosilo v rukou.

Psáno pro Lidové noviny.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Výkonný kreativní ředitel britské agentury OgilvyOne vám pomůže pohlédnout na svět svěžíma očima – jeho knihu ale sráží neznalost současné ekonomie i roztěkanost.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Kniha Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense („Alchymie: Překvapivá síla nesmyslných myšlenek“) Roryho Sutherlanda je plná vtipných nápadů, jak taky můžeme řešit či alespoň nově chápat osobní i společenské problémy. Nicméně v záplavě tipů, jak manipulovat myšlením lidí, tkví i její slabost. Čtenář se sice baví, ale pro nedostatek hlubších myšlenek už po chvíli netuší, co se tu vlastně prodává.

Čtyřiapadesátiletý Sutherland, který strávil většinu kariéry ve skupině agentur Ogilvy & Mather, vykopává odvážně: „Nikdo ve veřejném životě nevěří v magii ani nedůvěřuje těm, co ji praktikují.“ Tvrzení vzbuzuje minimálně zájem o to, jaké drogy autor míchá. Čtenář se však rychle dovtípí, že alchymie je v Sutherlandově pojetí prostě psychologie: „Naše kultura oceňuje měření věcí místo porozumění lidem, proto moc nehledá ani neuznává psychologická řešení problémů.“ Sutherland v davu autorů podobných pop-psychologických knih (od Myšlení rychlé, pomalé přes Šťouch po Mžik) hereticky hlásá, že problémy, které jsou řešitelné logicky, rychle mizí, protože na logickou odpověď prostě někdo přijde. Přetrvávají proto problémy, které je nutné rozlousknout alchymií – psycho-logicky a kreativně.

Knihu Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense od: Rory Sutherland vydalo letos nakladatelství WH Allen.

 
Status především

Jak by šlo řešit přecpané vlaky a nespokojené cestující v každodenní špičce? Logickou odpovědí je stavět více tratí pro více vlaků a vagónů. Jde o řešení nákladné, zatěžující životní prostředí a přirozeně tedy narážející na rozpočtové a jiné limity. Sutherland vybízí, abychom změnili perspektivu: problém je přece v nespokojenosti cestujících. Psychologické problémy vybízí k psychologickým řešením. Dle Sutherlanda jsou stojící naštvaní proto, že závidí sedícím a cesta je pro ně nepohodlná a dlouhá. Řešením by tedy měla být změnit vnímání statutu, nepohodlí i délky jízdy. Vlaky by mohly mít úzkou část pro sezení s místenkou uprostřed, aby si zákazníci stále mohli koupit vyšší statut sedícího, zatímco po stranách s výhledem by byli pohodlně vypolstrované chodby, s USB přípojkou a místem na uložení věcí. Průměrná spokojenost cestujících by vzrostla, aniž by musel vyjet jediný vagón navíc. Zda by nápad fungoval, by nám řekl až praktický experiment, bezesporu však stojí za zvážení.

Sutherland doporučuje podobné přerámování řady otázek. Třeba: proč ženy kupují kosmetiku či drahé značkové prádlo či šaty? Aby se mužům více líbily? Stěží. Mužům se líbí nejvíce nahé ženy. Z psychologického pohledu jsou tyto nákupy spíše nástroje na zvýšení sebevědomí. Po dvouhodinovém líčení a v šatech s mnohatisícikorunovou visačkou se žena prostě cítí lépe. Podobně si ani většinou nečistíme zuby kvůli jejich zdraví. Téměř nikdo nesahá po kartáčku, když sní sladkost, naopak téměř každý si čistí zuby, jde-li na rande. Sutherland těmito příklady ilustruje, že „konvenčně racionální“ zdůvodnění chování jsou často chybná. Řešíme svůj status, chceme vypadat před ostatními lépe. Odkrytí těchto – často podvědomých – motivací pak umožňuje měnit život, a to svůj i druhých, což se v marketingu hodí zejména.

Slamění ekonomové

Knize chybí konzistentní myšlenka, která by spojovala Sutherlandovy inspirativní vhledy. Své ilustrace zakončuje obvykle konstatováním, že je lidské myšlení magie. Pohříchu za kostru Alchymie využívá typickou berličku autorů pop-psychologie: ekonomie předpovídá toto, ale ve skutečnosti jsou lidé mnohem složitější. Snad na každé třetí stránce se dozvíme, jak jsou ekonomové mimo mísu, omezení, rigidní a nekreativní. Jako navigace v autě: spočítají nejkratší trasu k cíli, ale ignorují, že tato cesta bude tím pádem brzy plná a řidiči někdy chtějí jet i dlouze, pokud si při tom užijí panoramatické výhledy. Metafory, kterou vedou k nulovému poznání.

Bez těchto impertinencí by však bylo mnoho pasáží knihy k uzoufání banálních. Musíme se proto dozvědět, že dle ekonomů je reklama zbytečná a nenávidí ji (!), aby Sutherland mohl otevřít argumentaci, jak značky a výdaje na reklamu ve skutečnosti signalizují, že výrobce je ochoten vynaložit na svoji reputaci obří zdroje, proto mu spotřebitelé věří. (Proto prý hoverboardy, segwaye a podobné kolonožky v prodejích nenaplnily očekávání. Vyráběl je kde-kdo, ač žádná uznávaná značka – spotřebitelé proto celému segmentu nevěřili.)

Zvažme také pasáž, ve které Sutherland vysvětluje, že by „každý ekonom“ (!) doporučil divadlům ke zvýšení obratu rozšířenou praxi rozesílání nabídky zlevněných vstupenek. Ve skutečnosti zájem o „zlevněná vystoupení“ radikálně klesá, protože lidé nechtějí chodit na hry, které jsou zjevně tak neoblíbené, že je divadla musí zlevňovat. Sutherland míní, že to „nedává dle ekonomické teorie žádný smysl.“ Pár stran nato odkrývá, že by obchody neměly zlevňovat všechny položky, ale spíš pořádat nárazové akce a tisknout slevové kupóny. Prý tím spotřebitelům nabízejí pocit, že dostali lepší nabídku než ostatní. Když obchody soustavně nabízejí nízké ceny, iluze spotřebitelů, že koupí lépe než druzí, se prý rozplyne. Navíc mohou spotřebitelé obchod vnímat jako nekvalitní diskont. Uplatněný kupon zato nabízí pocit vítězství.

Královské bonmoty

Sutherland je zkrátka mimo v tom, co ekonomie není či nedělá. Vždyť studium toho, jak se lidé chovají, a naopak ignorování toho, co říkají, že je motivuje, má současná ekonomie ve znaku. Čtenář znalý díla třeba Tima Harforda či knihy The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od Kevina Simlera a Robina Hansona (jejíž recenze vyjde na Finmagu v příštích týdnech), tady nenajde až tolik heuréka momentů. Sutherland také nerad přiznává, že mnoho problémů není řešitelných jen lepším marketingem. Například strmý nárůst cestujících ve vlacích už nepůjde řešit sebelepším designem vagónů.

Kniha ale stále stojí za přečtení. Obsahuje mnoho příkladů, jak neintuitivně fungovaly různé PR kampaně – proč se Red Bullu daří, i když je drahý, spíše nechutný a ve velmi malé plechovce? – a Sutherland se z příběhů snaží vykřesat poznání lidské duše. Nadto píše svižně a vtipně. A jeho bonmoty, často schované i v poznámkách pod čarou, jsou skvosty: „Květina, to je vlastně plevel s rozpočtem na reklamu“.


Psáno pro Finmag.

21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

Chvála dveří

Moje nejvíce frustrující zkušenost coby akademika při konzultacích, jak zefektivnit firmy, je neochota manažerů experimentovat. Reálně zkusit více možností, jak by mohli firmy řídit.

Kupříkladu, jak postupovat u náhrad nákladů za služební cesty? Firma může klasicky zavést komplexní systém, v němž se bude plánovat, rozpočtovat, schvalovat, kontrolovat a auditovat každá koruna, kterou zaměstnanec může na služební cestě utratit. Alternativně může manažer mít ve své podřízené důvěru a prostě jim dát kreditní kartu a povinnost donést adekvátní účty do účtárny. Zkušenost některých firem ukazuje, že i když se pár zaměstnanců utrhne z řetězu, liberální systém je levnější. Cesty v průměru nejsou o moc dražší a firma masivně ušetří za software, dokumentaci a čas, který by jinak zaměstnanci věnovali komplexní byrokracii.

Při konzultacích s manažery se typicky objeví reakce, „Co když se to nepovede?“ Jistě, ví-li manažer, že jeho firma je okupována sebestřednými parazity, pak liberální systém nedává smysl. Není-li si však jist, pokus může ukázat, jak se věci mají. Ano, může prodělat a cimrmanovsky poznat, že „tudy cesta nevede“. Cenou za nedělání experimentů je však neodkrytí, jak mnohem lépe by firma mohla běžet. Většina manažerů však preferuje se o zlepšeních nedozvědět, když za to musí platit cenu možného krátkodobého zhoršení.

Neochota experimentovat má dlouhodobý negativní dopad na fungování firem a blahobyt zaměstnanců. Třeba téměř každý zaměstnanec, který nastupuje do firmy s novým sídlem, bude pracovat v otevřených kancelářích (open-office či open-space). Pro ty, kterým je termín cizí: jde o design kancelářských prostor s obřími místnostmi, v nichž u různě (ne)uspořádaných stolů sedí natěsnány desítky zaměstnanců, obvykle i z různých „oddělení“ firmy. Žádné zdi, žádné boxy, plná otevřenost.

Historickým důvodem vzniku otevřených kanceláří byla úspora nákladů za pronájem kancelářského prostoru. Řízením osudu se však do učebnic a praxe managementu dostaly i jako nástroj, jak umožnit, aby se zaměstnanci častěji potkávali, sdíleli si informace, radili si či se prostě lépe poznali. Místo, aby byl každý zavřen ve své kanceláři, otevřený prostor měl podpořit komunikaci, spolupráci a invenci.

Otevřené kanceláře jsou na druhé straně zaměstnanci masivně neoblíbené. Většina je nenávidí, protože se v nich hůře soustředí. Neustále musí filtrovat šum z okolí – ignorovat rozhovory kolegů, youtube videa, které si soused pouští na monitoru, stupidní výraz plyšáka, kterého má kolegyně připevněného na šanonech.

Jako každé opatření mají tedy i otevřené kanceláře svá pro a proti a osvícené vedení firem by mělo zjistit, zda benefity převažují. Fakticky to však žádná firma neví! Tuší, kolik ušetřila na kancelářské ploše, jak však design kanceláří ovlivňuje produktivitu, míru spolupráce či komunikace zaměstnanců, nemá ponětí.

Výjimkou je nyní jedna z uznávaných světových firem (zařazená v seznamu 500 největších dle časopisu Fortune), která si k přestavbě svého sídla a la „válka proti zdím“ přizvala harvardské výzkumníky, Ethana Bernsteina a Stephena Turbana. Měli experimentálně vyhodnotit, zda pozitiva otevřených kanceláří převáží.

Z firmy souhlasilo s experimentem 52 pracovníků, z oddělení od financí, přes lidské zdroje, po IT. Ve 2 týdnech před stěhováním a znovu 14 dnů po přestěhování do otevřených prostor nosili tzv. sociometrické senzory – udělátko vybavené čidly zaznamenávajícími data o jejich komunikaci s kolegy, tedy mikrofonem nahrávajícím rozhovory, akcelerometrem zaznamenávajícím jejich pohyb či infračerveným senzorem na záznam, s kým se baví. Zároveň souhlasili, aby výzkumníci měli přístup k jejich firemní komunikaci (e-mailům a chatům). Bylo tak možné exaktně změřit, jak se změní jejich chování, když se přesunou z uzavřených do otevřených kanceláří.

Fotografie jednoho z použitých sociometrických senzorů obsahujících mikrofon, infračervený senzor, akcelerometr a bluetooth (na měření polohy).

Výsledky jsou zcela jednoznačné. Po přesunu do otevřených kanceláří se zkrátila doba osobní komunikace mezi kolegy o více než dvě třetiny, zatímco až o 75 % narostl počet e-mailů a zpráv v interním komunikačním systému (více mailů pracovníci nejen posílali a přijímali, narostlo i více mailů, kde byly v kopii). Zavaleni textovou, neosobní, často nerelevantní komunikací a rozptylováním, produktivita zaměstnanců klesla jakbysmet.

Závěry nejsou pro čtenáře pracující v otevřených kancelářích šokující. Při řešení problémů chcete soukromí a zainteresované osoby, ne kakofonii hlasů a někoho, kdo jde náhodou kolem. Při příští pracovní poradě se zeptejte vedení, kolik vaše firma (nejspíše) ztrácí kvůli špatnému designu kanceláří a zda by nebyl čas na nějaký experiment pro zlepšení.


Psáno pro Lidové noviny.

Teorie růstu všeho

Proč stromy nerostou do nebe, srdce každého savce udeří 1,5 miliardkrát za život a města neumírají? Kniha Škála teoretického fyzika Geoffreyho Westa se vrací do doby velkých teorií a snaží se vydestilovat obecné zákonitosti, které řídí růst všeho kolem.

Geoffrey West je britský fyzik, ročník 1940. Většinu profesního života trávil v Americe, v kalifornském Stanfordu a v laboratořích výzkumu elementárních částic v Los Alamos. Známý je ale především jako ředitel amerického Santa Fe Institutu, samoorganizující se akademické instituce, která se zabývá výzkumem komplexních systémů.

Jeho před nedávnem vydaná kniha Scale je – jak jinak – o škálovatelnosti. Tedy o tom, jak se věci mění, když rostou. Zvětší-li se třeba hmotnost zvířete na dvojnásobek, jeho příjem energie se také zvýší, ale jen zhruba o 75 procent. Větší živočichové žijí mnohem efektivněji, dospívají později a dožívají se vyššího věku, protože jejich metabolismus je pomalejší. Zatímco nejmenším rejskům tluče srdce až tisíckrát za minutu, slonovi třicetkrát a velrybě toliko šestkrát za minutu. Všechna tato zvířata přitom mají stejný krevní tlak (kvůli nutnosti překonat stejný odpor v kapilárách zásobujících kyslíkem buňky, jež mají savci fakticky identické). Není tedy překvapením, že tělo rejska se vzdá po roce života, zatímco velryba se dožívá i víc než stovky let. Na druhou stranu má ale každý růst své limity… žádný strom neroste do nebe, protože „náklady na udržení“ už jsou prostě od určité výšky – neudržitelné.

Města a firmy jako organismy

West tvrdí, že tyto metabolické zákonitosti lze přenést na jakékoliv komplexní adaptivní systémy – platí prý nejen u živočichů či rostlin, ale i u firem nebo měst. Dokazuje, že zvětšíme-li počet obyvatel města na dvojnásobek, „nároky“ města na délku potrubí či elektrických sítí a silnic či na počet benzinových pump se pochopitelně také zvýší, ale jen o 85 procent. Tak jako u zvířat i u rostoucích měst existují úspory z rozsahu.

Mechanickým vysvětlením škálovacích zákonitostí je dle Westa teorie sítí. Komplexní systém propojuje všechny své součásti až k finální jednotce, která musí být obsloužena – ať jde o buňku, elektrický spotřebič nebo člověka. Takové systémy čelí řadě fyzikálních omezení a náhodných šoků, bude proto u nich docházet k přirozenému výběru, který je vyladí do „podobného“ optima síťových vztahů, ať jde o cévy, silnice či internet – a ty lze popsat stejnými matematickými zákonitostmi.

Knihu Scale: The Universal Laws of Growth, Innovation, Sustainability, and the Pace of Life in Organisms, Cities, Economies, and Companies od: Geoffrey West vydalo loni nakladatelství Penguin Press.

Pointou knihy je ale zjištění, že přes všechny analogie jsou města přece jen jiná než organismy. Třeba nikdy neumírají (až na vzácné výjimky). Ani když na ně hodíme atomovou pumu. Za jejich nesmrtelností a zdánlivě nekončícím růstem stojí sociální fenomény, které jinde v přírodě nenajdeme – ty totiž dají vzniknout rostoucímu škálování. Města umožňují častější potkávání různých lidí, jejich intenzivnější spolupráci a specializaci. Zvýšíme-li tedy jednou počet obyvatel, objem mezd, počet patentů, vědců či umělců se také zvýší – ale o 115 procent. Urbanizace proto dokáže vyvolat exponenciální růst. Pochopitelně mnohem intenzivněji rostou i negativní jevy jako kriminalita, znečištění odpadky či počet sexuálně přenosných nemocí.

West z těchto závěrů vyvodí malthusiánskou předpověď, že stále rychleji rostoucí města nezbytně narazí – vyčerpají zdroje, zničí životního prostředí. Je si však vědom, že řešením kolapsu jsou inovace, které změní způsob využívání energie. Problém je, že i udržitelné inovace budou muset přicházet rychleji a rychleji. Budou?

Firmy se organismům podobají víc, a proto nakonec také umřou, i když platí, že větší a silnější mohou žít déle. Růst a inovace jsou u nich čím dál intenzivněji zpomalovány „náklady udržování“, administrativou a byrokracií, až podlehnou šoku, když se jejich životní prostředí příliš změní.

Čím zachází, tím schází

Westova kniha je plná odboček, které ilustrují základní myšlenku škálovatelnosti: o práci inženýrského génia Isambarda Kingdoma Brunela (podle ankety BBC druhého největšího Brita) při škálování lodí nebo třeba o nemožnosti existence Godzilly, která by se zhroutila pod vlastní vahou. (Všimněte si, že myš má nohy malinkaté, téměř neviditelné, zatímco nohy slona jsou už téměř jeho dominantním znakem, velrybu už by žádné nohy neunesly, může proto žít jen v moři…)

Nevadí, ani když si West odskočí k osobním historkám, stručným lichotivým poznámkám o kolezích nebo když se snaží pobavit vtípkem. Škála je jakýmsi shrnutím Westovy vědecké kariéry, proto se vlastně očekává, že se autor občas zatoulá do krajin (auto)biografie.

Přesto jsou v knize místa, která by snesla editorské škrty. Chuť obracet stránky se někdy vytrácí pod tíhou vágních a abstraktních proklamací a nezáživných výčtů, které mají dokládat jejich univerzálnost. Příklad z úvodu kapitoly o městech: „Věda je ve svém ideálu hledáním společných, pravidelných, principiálních a všeobecných pravidel, která překračují a zakládají strukturu a chování každé jednotlivé složky, ať už jde o kvark, galaxii, elektron, buňku, letoun, počítač, člověka nebo města. A je na svém samotném vrcholu, pakliže to může udělat v kvantitativním, matematickém, prediktivním rámci, jako je tomu například u elektronů, letadel a počítačů…“

Ještě horší je ale lámání logiky argumentace, ke kterému v závěrečných kapitolách o městech a firmách dochází stále častěji. West módně s odkazy na N. N. Taleba kritizuje ekonomy, že nejsou vědečtí (v definici výše) a jejich modely nejsou dost přesné a univerzální, aby dokázaly v hospodářství cokoli předpovídat. Sám pak ale nabízí toliko stylizované statistiky, že téměř každá firma v horizontu desítek let zbankrotuje či ji někdo koupí nebo že existují pozitivní korelace mezi počtem zaměstnanců a výnosy či ziskem. Wow, konečně věda!

Škála vlastně odráží svůj obsah. Stejně jako organismus (nebo firma) se zpočátku rychle a inspirativně rozvíjí, mohutní a sílí – a ke konci umírá kvůli neudržitelným nákladům na další pokračování.


Psáno pro Finmag.

Dějiny vyvoleného přístroje

Devátého ledna 2007, šéf společnosti Apple představuje v San Francisku novinku, která se stane nejziskovějším a svým způsobem asi i nejvlivnějším spotřebitelským výrobkem v dějinách. Brian Merchant teď iPhonu k desátým narozeninám nadělil upovídanou biografii.

V knize The One Device: The Secret History of iPhone ale nejde (jen) o historii iPhonu. Merchant ji koncipoval jako novinářskou reportáž a historii vzniku i výrobu iPhonu si chtěl pokud možno doslova osahat. Objíždí tedy doly v Chile, kde děti těží lithium do baterií. Navštíví keňské softwarové firmy, které se podílejí na tvorbě appek. Dokonce tajně pronikne do čínské továrny o velikosti města, ve které armáda dělníků (kteří mimochodem mají mimořádnou míru sebevraždenosti) denně sestaví půl milionu telefonů s jablíčkem.

Nápady jsou málo

Když odešel Steve Jobs, hodně lidí pochybovalo, že si Apple udrží inovační potenciál a že vůbec obstojí. Mýtus génia má hluboký a tuhý kořínek. Merchant ale dochází k názoru, že o žádném pokročilém výrobku, jako je třeba smartphone, prostě nelze prohlásit, že za ním stojí myšlenka či práce osamělého génia. Technologie jsou natolik komplexní, že jejich otci jsou zástupy vědců a inženýrů silně využívajících poznání svých předchůdců.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Vyvrací například prohlášení Stevena Jobse, že Apple pro iPhone vynalezl display s vícedotykovým ovládáním. Merchant poukazuje na vynálezy, které vícedotykového ovládání využívaly už před desítkami let. Například už v 50. letech existoval radar, jehož obrazovka reagovala na dotyk. Přímým předchůdcem byl ale dotykový monitor, instalovaný v 70. letech minulého století v CERN pro dispečink urychlovače částic. Dánský inženýr, který ho vyvíjel, pro Merchanta vzpomíná: „CERN mi vděčně poděkoval za monitor s vícedotykovým ovládáním. Fungoval skvěle. Neviděli proto důvod, proč by měli platit za další výzkum technologie a já v něm tedy dál nepokračoval.“ Příhoda ilustruje, že talent, inovativnost a technické schopnosti neznamenají komerční úspěch, nejsou-li snoubeny s ochotou riskovat a podnikatelským duchem, vlastnostmi, kterými Jobs, potažmo Apple oplývali.

Podobné historické exkurzy přidávají knize na čtivosti: Inspiraci pro fungování telefonu Alexander Graham Bell získal asi takto: „Chirurg vyřízl z hlavy mrtvoly ucho, včetně bubínku a ušních kůstek. Bell vzal kousek lebky do rukou a na bubínek připevnil stéblo, jehož druhý konec se dotýkal kouřového skla. Pak do ucha promluvil, vibrace bubínku začaly na sklu kreslit vlnky“. Pohříchu, k čím k složitější technologii se Merchant dostává, tím méně hluboké jeho vyprávění je. Historii vzniku nebo fungování mikročipu, software či umělé inteligence (tedy hlavně Siri) představuje poměrně ploše. V takových pasážích Merchant prohrává s poctivějším technickým či historickým pojetím, jaké známe třeba z knihy Inovátoři. Jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců stvořila digitální revoluci Waltera Isaacsona.

Méně vaty. Dotahovat

The One Device by mohla a měla být kniha kratší. Doplácí mimo jiné na to, že Merchant nedokáže osoby nebo oddělení zapojené do vývoje iPhone vykreslit zapamatovatelně, takže jejich úlohu v Apple musí neustále připomínat. Nikdo ale nechce číst firemní adresář.

Čtenář také jistě uvěří, že práce pod sociopatickým šéfem s nerealisticky ambiciózními požadavky v kultuře utajování a štvaní týmů proti sobě, byla stresující robota, která ničila lidem zdraví i rodinné vztahy. Není mu to ale potřeba připomínat stále novými informačně prázdnými citáty zaměstnanců. Asi nepřekvapí, že z původního týmu, který vytvořil iPhone, v Apple dneska skoro nikdo nepracuje – přitom zevrubnější vykreslení korporátní kultury v knize chybí.

Apple je notoricky tajnůstkářská firma, která si žárlivě chrání interní informace. Bohužel i Merchant o ní a o jejích zaměstnancích přináší jen střípky a řadu svých postřehů ani nevytěží. Například ten o uživatelské psychologii: 85 procent výdělku Apple z prodeje aplikací, píše Merchant, dnes pochází z nákupu her. Výborně. Jenže otázku, jak týmy softwarových inženýrů dokázaly, že jsme ochotni platit za to, že nás devět desetin času přístroj rozptyluje a odvádí naši pozornost, odbývá mantrou o dokonalé uživatelské přívětivosti výrobků Apple.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

Nike: příběh nejdražší fajfky světa

V roce 1962 vyšel z ekonomické fakulty Stanfordu a půjčil si od otce 50 dolarů. Plán měl jednoduchý: dovážet kvalitní, ale levnou sportovní obuv z Japonska. První rok vydělal osm tisíc dolarů. Dnes má jeho Nike obrat třicet miliard ročně. Phil Knight sepsal strhující vlastní životopis.

O pár let později: Philip vyučuje účetnictví na lokální univerzitě. Svůj malý podnik, přeprodej japonského zboží, provozuje ve sklepě domu svých rodičů, u kterých pořád ještě bydlí. Na všechno, co jeho podnik vlastní, si musel půjčit, což jeho společníci asi ani netuší. Neodpovídá jim na dopisy, respektive nechává korespondenci vyřizovat svou „ne zcela informovanou“ sestru.

Takto začínalo podnikání Phila Knighta. Ze sklepní firmy vybudoval největší sportovní firmu světa: Nike. Kniha Shoe Dog jsou memoáry mírného neurotika, který chtěl vyhrávat a zanechat na tomto světě nesmazatelnou stopu. A ač je Knightův životopis knihou niternou a hloubavou, nezapře, že autor je hlavně úspěšný podnikatel.

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) loni nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Knight si čtenáře rychle získá upřímností, s jakou mluví o svých omezeních, chybách a selháních. Na první schůzku se zástupci japonské firmy Onitsuka, od které chtěl získat zastoupení pro prodej tenisek Tiger, přišel pozdě. Spletl si místo konání. Když se zpožděním dorazil a vedení Onitsuky se ho ptalo, s jakou firmou mají čest, Knight neměl odpověď. „Do krve se mi vyplavil adrenalin. Cítil jsem, že musím utéct, toužil jsem běžet a schovat se, což mě přeneslo v myšlenkách na nejbezpečnější místo na světě. Dům mých rodičů… Do mého pokoje zaplněného kartičkami s basebalisty, knihami, hudbou a plakáty – všemi věcmi, které mi byly svaté. Mezi stěny ověšené blue ribbons, modrými stuhami – cenami z běžeckých závodů, tím jediným, na co jsem ve svém životě byl neochvějně hrdý. Zamumlal jsem: ‚Blue ribbon… Pánové, zastupuji Blue Ribbon Sports‘.“

Maléry pana účetního

Přestože vystudoval obchodní fakultu, neměl reálné zkušenosti s obchodem (nepočítáme-li krátké období, kdy na Havaji prodával encyklopedie, protože utratil všechny peníze na cestu). Boty Tiger ho jako profesionálního běžce fascinovaly kvalitou a jejich nízká cena a absence na americkém trhu ho uchvátila jako podnikatele. Jenže to byl také celý jeho podnikatelský plán – žádné velké rozmýšlení, jen velké nadšení. Výhradní zastoupení přesto získal.

Knight se později stal certifikovaným účetním a pracoval v prestižní konzultantské firmě Price Waterhouse, jeho vlastní firma se ale vyznačovala vlnami krizí a platební neschopností. Dotoval ji z dobře placeného zaměstnání.

Původní podnikatelský model – bankovní půjčka, koupě a dovoz bot z Japonska, jejich prodej, splátka půjčky a opětovná žádost o další, větší půjčku na nákup většího množství bot – byl rizikový, stresující a neudržitelný. Zejména, když se ho ambiciózní manažer Onitsuky snažil nahradit jinými distributory. „V okamžiku, kdy si odskočil z jednání, jsem vyskočil od svého stolu. Otevřel jsem jeho kufřík, rychle ho prohledal a vzal složku s dokumenty (…) složka obsahovala, kromě jiného, seznam osmnácti konkurenčních distributorů napříč Spojenými státy a naplánované schůzky s polovinou z nich.“ S Onitsukou se rozkmotřili a Knightovi „nezbylo“ než rozjet vlastní výrobu bot.

Milovaní a vyždímaní otcové zakladatelé

V podobných pasážích zprvu nejde než obdivovat Knightovu bezelstnost. Nicméně, jak se jeho životní příběh rychle posouvá – díky velmi zdatnému vypravěči – čtenář zjistí, že se přešlapy vrší. A že časem vyšly najevo. Spory ohledně distribučních práv mezi Onitsukou a Blue Ribbon Sports se dostaly před soud, kde se Knight musel přiznat ke krádeži dokumentů. Dřívější upřímná zpověď čtenáři už pak nepůsobí tolik autenticky a svádí k úvahám, jestli se Knight nedoznává jen k tomu, co se později beztak provalilo – a co jiného nepřiznal.

Podezření zesiluje v závěru knihy. Ten sleduje období, kdy se z Blue Ribbon Sports stala Nike, která rostla v korporátního giganta. Tyto pasáže už nejsou tak detailní a Knight kontroverze třeba typu nehod nebo dětské práce v jeho továrnách spíš odpálkovává, než aby se jim věnoval.

I když jsou jeho memoáry pochopitelně sebestředné, Knight neupírá zásluhy za budování firmy i vlastního charakteru mnoha lidem, které za život potkal. Mezi nimi zejména svému běžeckému trenérovi, mentorovi a později spoluzakladateli firmy, Billu Bowermanovi. Člověku, pro kterého byl sport středobodem bytí – většinu běžeckých bot na trhu považoval za odpad a svým běžcům raději vyráběl vlastní. V domácí dílně experimentoval s designem obuvi, různými látkami a formami gumy – a eventuálně dal vzniknout několika řadám atletických bot Nike. Jelikož jeho „dílenská“ technologie byla amatérská a materiály někdy toxické, za experimentování zaplatil zdravím. Výběr spolupracovníků Knight vůbec podřídil jejich nadšení pro boty a vůlí pracovat pro něj a pro Nike. Nic jiného nemělo význam.

„Podíval jsem se kolem stolu a zaplavily mě emoce. Kamarádství, loajalita, vděčnost. Dokonce láska. Jistě, láska. Rovněž si ale pamatuji pocit šoku, kdo jsou muži, které jsem shromáždil. Tohle jsou zakládající otcové multimiliardové společnosti, která prodává atletické boty: invalida na vozíku, dva morbidně obézní chlápci a kuřák, který si zapaluje jednu cigaretu od druhé.“

Zanechali na světě stopu, otisk boty s fajfkou.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

Po sklizni: Nové objevy vyžadují stále víc hlav i peněz

Všudypřítomné starosti o negativní následky technologického pokroku jsou jistě odůvodněné, stojí ovšem na víře, že je pokrok sám jaksi automatizovaný. Přitom i zde platí zákon klesajících výnosů. Technologická singularita, při které by jednou vznikla umělá inteligence ve všem překonávající lidskou, může být kvůli tomu prakticky nedosažitelná.

Názorným příkladem je pravidlo, podle kterého se výpočetní výkon obvodů v elektronice zhruba každé dva roky zdvojnásobí. Tento takzvaný Moorův zákon platí už skoro půl století a často se pokládá za nápovědu, že směřujeme k singularitě. Problém je v tom, že na udržení tempa je dnes třeba osmnáctkrát více výzkumníků a vědců než v sedmdesátých letech. Inovační produktivita stabilně klesá. Na každý další jednotlivý nápad na miniaturizaci či novou architekturu procesoru je potřeba stále víc lidí, peněz a času.

Místo skoků krůčky

Američtí ekonomové pod vedením Charlese Jonese ze Stanfordovy univerzity se podívali, jestli je vývoj čipů zvláštní případ, nebo zda inovační produktivita klesá napříč odvětvími. Z jejich studie Are Ideas Getting Harder to Find? (pdf) vyplývá, že blíž pravdě má druhá odpověď.

Například v medicíně ještě v osmdesátých letech platilo, že každý klinický test nového léku či způsobu operace rakoviny prsu vedl v průměru k šestnácti rokům života navíc na sto tisíc lidí. Přestože od té doby počet provedených a publikovaných klinických testů vzrostl čtrnáctkrát, jejich efektivita klesá: každý v průměru zajistí už jen jediný rok života navíc.

Graf ukazuje, kolik „roků života“ nakonec v průměru zachránilo 100 vědeckých publikací (modrá linka) a klinických testů (zelená linka) v oblasti léčby rakoviny. Jak patrno, produktivita publikací i testů od 90. let minulého století intenzivně klesá.

Díky novým druhům setby a zemědělským technologiím sice roste výnosnost plodin, povážlivě však jen v jednotkách procent. Na druhé straně se množství vědců, technologů a financí na výzkum navyšuje násobně. Za posledních čtyřicet let počet lidí v zemědělském výzkumu narostl pětadvacetkrát, přestože průměrný roční růst výnosů pšenice, kukuřice, sóji a bavlny za stejnou dobu je pouhých 1,5 procenta.

Průměrná míra výnosnosti kukuřice (modrá linka) a násobky počtu výzkumníků v zemědělských oborech vůči roku 1969 (plná zelená linka; čárkovaná linka navíc ukazuje násobky počtu výzkumníků v oborech zabývajících se ochranou rostlin).

Čím si pomoci

Stejná situace je téměř ve všech hospodářských sektorech. Znalostí a inovací přibývá, na každou další z nich je ale nutno zaměstnat stále víc lidí a navýšit rozpočty. Nápady je těžší a dražší nacházet.

Z jedné studie jistě nevyplývá, že se blížíme hraně invence. Nicméně bez umělých inteligencí, které by generovaly nové myšlenky, či bez genetického či fyziologického posilování inteligence lidské existuje reálná hrozba, že jednou vytvoření jediného dalšího nápadu zaměstná celé lidstvo.



Psáno pro Finmag.

Šéf je klíč

Lidé často mají pocit, že z podnikohospodářských fakult vycházejí jen rychlokvašky, namyšlení rádobymanažeři, kteří nemají ponětí o tom, jak firmy fungují. Vybaveni několika jednoduchými poučkami, pak chtějí řídit organizace. Nový výzkum však naznačuje, že manažerské poučky mohou být skrytým grálem podnikové excelence.

Cílem tohoto sloupku jistě není obhajoba manažerských rychlokvašek. Je pravda, že mnoho začínajících manažerů a firemních leaderů má o fungování firem nebo obecně organizací neuvěřitelně naivní představy. Věří, že zjednodušené poučky mohou bez většího zamyšlení aplikovat ve firmě, která poté automaticky začne růst. Pak narazí. Omílání manter o disruptivních inovacích, cloudové administrativě a podpoře hvězdných talentů nestačí, když firma ve skutečnosti jede na autopilota, IT přináší jen komplikace a schopní lidé z firmy odcházejí. Management je tedy vnímán jen coby jakási ezoterická nauka, projevující se řečí nikoli nepodobnou absurdním hláškám Dilbertova šéfa, a pravý potenciál firmy se obvykle hledá jinde – v zákazníky oceňovaném výrobku, technologických inovacích, oddaných a kvalifikovaných zaměstnancích a podobně.

Mapování řízení

Ekonom John Van Reenen z amerického MIT a řada kolegů z neméně prestižních škol se tedy v sérii studií zaměřili na to, jestli vůbec lze změřit něco jako „dobrý management“ a jak dobré či špatné manažerské postupy ovlivňují prosperitu firem. Využili vzorku desetitisíců průmyslových firem napříč celým světem (Česko bohužel chybělo). Nejprve definovali úkony, které by měl dobrý manažer běžně provádět, například u řízení zaměstnanců se výzkumníci ptali, jestli ve firmě dochází k měření produktivity jednotlivých pracovníků, jestli jsou dobří odměňováni a neschopní propouštěni nebo přeřazováni. Zda se manažer snaží přitáhnout talentované lidi od konkurence a zároveň podporuje své nejkvalitnější podřízené – ty, kteří mají nápady a jsou schopni je uskutečnit. Ekonomové zjišťovali, jestli jednotliví zaměstnanci vědí, podle čeho jsou odměňováni, jak je jejich práce vázaná na firemní cíle, jak si ve své práci stojí v porovnání s kolegy a podobně. Celkem prozkoumali osmnáct aspektů managementu, od uvedeného řízení lidských zdrojů po řízení výroby či firemní dokumentace, a sestavili zjednodušený index manažerské praxe, který ukazoval, jestli zmiňované postupy firma zavedla a jestli je naplňuje nebo ne.

Graf ukazuje jak intenzivně spolu korelují dobré manažerské praktiky ("Average management practices") a ekonomická úroveň země (měřená HDP na hlavu - "Log of 10-yr average GDP based on PPP per capita GDP"). Na základě těchto a dalších důkazů se tedy zdá, že za prosperitu země z velké části mohou dobří šéfové jejích firem.

Van Reenenův tým prokázal, že kvalita manažerské praxe se obrovsky liší nejen mezi zeměmi – na špici jsou nepřekvapivě firmy z USA nebo Japonska, na chvostu pak stejně nepřekvapivě firmy africké – ale i mezi částmi jednotlivých firem. Především ale odkryl, že kvalita managementu má obrovský vliv na ziskovost, růst tržeb a vůbec produktivitu firmy nebo její části. Vliv větší, než mají výdaje na výzkum a vývoj (ukazatel, jak je firma inovační), vyšší než kvalifikovanost zaměstnanců a mnohem intenzivnější než výdaje na IT (ukazatel, jak firma investuje do zefektivnění svých procesů) a další faktory, které se obvykle berou jako rozhodující činitele firemního úspěchu.

Jací šéfové, takové firmy

Výzkum ukazuje, že mnoho firem má potenciál být tygry ve svých sektorech, přesto ale nerostou, protože mají ve vedení manažery, kteří nerespektují nebo neznají základní pravidla motivování či řízení lidí. Stali se vedoucími pracovníky náhodou (třeba jsou potomky zakladatele firmy) či politickým tlakem a jejich neschopnost – často neuvědomovaná – stojí za stagnací či postupným úpadkem podniků.

Pro zaměstnance může být sice fajn, když je nadřízený citlivý sympaťák, jenomže není-li schopen vyhodit podřízené, kteří jsou neschopní a systematicky deprimují své kolegy, tým bude konvergovat k minimální možné snaze a ve firmě zůstanou jenom lidé, kteří nemají kam jinam jít. Jistě se snáze a pohodlněji pracuje, nevím-li, když jsou kolegové lepší či horší a nedostávám-li ke své práci žádnou zpětnou vazbu (kdo má rád kritiku, že?) – pak kromě vlastního svědomí ale neexistuje žádný kanál, který by mne motivoval se zlepšovat. Je-li šéf náladový cholerik či amorální oportunista, který obratem ruky mění cíle týmů a jejich složení, není překvapením, že firma míří k úpadku.

Mnoho špatně řízených firem přežije i desetiletí, třeba proto, že se zrovna staly monopoly na svém trhu. Van Reenenův výzkum však ukazuje, že značně roste nerovnost v produktivitě jednotlivých firem a že napříště bude růst ještě rychleji. Kruciálním faktorem úspěchu nejsou ani tak technologie, ale schopnost motivovat, vzdělávat a řídit zaměstnance firmy.


Psáno pro Finmag.

Třída laxních: podnikavý duch USA ochabuje

Čtenář znalý knih nejrespektovanějšího ekonomického blogera planety, profesora ekonomie na americké Univerzity George Masona (sídla mnoha akademických libertariánů) a komentátora Bloomberg View, Tylera Cowena, ví, že od něho má očekávat tsunami inspirativně viděných informací, tu překvapivých, jindy notně propraných, málokdy však dotažených do úhledně zabalených závěrů. Prostě ideální startér diskuze.

Místo demonstrací dýchánky, místo koksu opiáty

Cowenovo poslení dílko The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream (Třída laxních: Sebezničující výprava za americkým snem) očekávání naplňuje. Přestože se týká zamrzání podnikavého ducha Spojených států v posledních desetiletích, paralel pro unylé status quo České republiky je v něm přehršel také. Cowen se snaží prodat jednoduchý paradox: Američané jsou sice nespokojení, přitom žijí natolik uspokojivým a bezpečným životem, že velké změny – a tedy riskovat – už nechtějí. Leč takové pnutí nemůže dlouho vydržet.

Knihu The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream od: Tyler Cowen, vydalo v roce 2017 nakladatelství St. Martin’s Press.

Nepokoje 60. a 70. let v USA se vyznačovaly tisíci zatčených a desítkami mrtvých či zraněných. Cowen pochopitelně násilí neobhajuje, ukazuje jenom, že lidé byli ochotni za prosazení sociálních změn obětovat netriviální náklady. Dnes jsou demonstrace organizované a silně regulované sešlosti, i slavné Occupy Wall Street bylo umořeno nutností respektovat hygienické a dopravní regulace. Prototypem vzdoru dnes je nadávka na Twitteru – technologie a bohatství nevytvořily z lidí volnomyšlenkářské dobrodruhy, ale obyvatele ostrůvků stáze a konformity. Příhodnou metaforou je, že v 70. až 90. letech dosáhly vrcholu oblíbenosti LSD či kokain, tedy halucinogen a stimulant, dnes vítězí marihuana a opiáty – látky, které utišují a tlumí. Dřív děti prostě zlobily, dnes jsou nemocné hyperaktivitou a jsou jim předepisovány léky a terapie na uklidnění.

Politika se stala ryzí rétorikou a symbolickým zápasem bez odvahy provést či alespoň navrhovat odvážná řešení. Vláda jede na autopilota. Cowen uznává, že Trump se zdá být symptomem touhy po změně. Nicméně jeho agenda Udělejme Ameriku zase velkou spíš voličům nabízela, že se „mohou vyhnout změnám, které probublávají v okolním světě, ať už jde o ztrátu pracovních sil v průmyslu, nárůst závislosti na imigraci či oslabení politické a kulturní dominance bílých mužů“. Jeho politika je „recept na faktickou strnulost, kterou prý umožní dosažení lepších obchodních dohod a skoncování s podvody a plýtváním“, tvrdí Cowen.

Upadající inovativnost firem, chybějící profesionálové, rostoucí dluh penzijního systému, vylidňování vesnic nechce žádný politik řešit… třeba právě cílenou imigrací perspektivních cizinců. Proč by měl? Voliči nechtějí být rozrušováni cizím, chtějí uprchlíky a jinakost vytěsnit. Mnozí by imigraci i podporovali, ale spíš jako abstraktní ideu, dojde-li na praxi, jsou zastánci pravidla „nikoliv na mém dvorku“.

… a nohy v teple

Američtí voliči jsou dnes většinou zaměstnanci, majitelé domů s hypotékou připoutaní na jedno místo, preferující stabilitu. I když si s přáteli notují při spílání na nekvalitní potraviny nebo školy, nedostatek řemeslníků, nefunkční úřady a unifikované zboží, myšlenka, že by se odstěhovali, založili podnik, který poptávku nasytí nebo že by usilovali o politickou funkci, je jim stále víc cizí. U Čechů by tento popis nebyl překvapivý, ale americkým mottem bylo dravé chopení se příležitosti, nikoliv brblání nad nespravedlivým světem.

V USA soustavně klesá mobilita. Vzniká stále méně nových firem a historicky nejmenší podíl mladých lidí plánuje podnikat. Americké firmy stárnou, mohutní a spojují se, nemají tedy motivace zkoušet nové, jejich inovativnost klesá (přestože technologické firmy zdánlivě ukazují opačnou dynamiku). Ačkoli je důvěra v politiky mimořádně slabá, naprostá většina z nich je přesto znovuzvolena.

Segregace podle mzdy. Nemíchat, netřepat

Cowen opakuje v dnešní době nikoli řídký povzdech, že ač každý chce žít autenticky, obyvatelé (nejen) USA se přitom stále intenzivněji ohrazují v určité sociální třídě, mezi lidmi, kteří bydlí v podobně vybavených domech, čerpají z podobných zdrojů informací a mají podobné zájmy. Tato segregační dynamika se bude dále posilovat, když bohatší a vzdělanější budou žít spolu a ženit se a vdávat mezi sebou (technologie a nerovnost ve společnosti budou toto párování dále usnadňovat). Omezená výstavba, třeba jako v Praze, rychle vyústí i v silnou příjmovou segregaci. V metropolích si bude moct dovolit žít jen podobná vzdělaná bohatší třída a sídlit tam budou jen velmi prosperující firmy, chudší a méně vzdělaní lidé a neefektivní firmy budou muset hledat své štěstí jinde. Jelikož práce v průmyslu, zemědělství, obecně náročná manuální bude kvůli robotizaci mizet, nezaměstnaní, méně vzdělaní muži v těchto regionech budou všudypřítomným rizikem rostoucí kriminality a nesnášenlivosti. Naopak sektor služeb, péče o nemocné, staré či bohaté bude narůstat, ale do těchto „ženských“ pozic nezaměstnaní muži nenastoupí. Vzniklá nestabilita nepůjde vyřešit sociálními dávkami.

Číňan i z už bohatého regionu, který by odjel na deset let, si může být jist, že po návratu svůj domov nepozná. Gigantické dopravní projekty změní strukturu měst, startupy se rozrostou a s nimi naroste i jejich fyzická přítomnost – nekonformní budovy a velké urbanistické projekty nahradí či modernizují starou zástavbu. Vzniknou nové vazby mezi firmami i lidmi. Spojené státy a Evropa se naopak konzervují, neexistují projekty, nad kterými lze žasnout, preferováno je spíš „Nestavět absolutně nic, nikde, blízko ničeho.“

Knihu The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War od: Robert J. Gordon vydalo v roce 2016 nakladatelství Princeton University Press.

Cowenův přelet nad třídou laxních je čtivým nahlédnutím do sociálních změn v Americe posledních desetiletí. Neaspiruje na hloubku či detailní vysvětlení na úrovni třeba Roberta J. Gordona v jeho loni vydané The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War. S Cowenovými radami a předpověďmi co dál lze souhlasit i je odmítat jako nepodložené – což asi bylo cílem. Čtenář se má sám přesvědčit, proč preferuje společnost na adrenalinu, nebo na sedativech.


Psáno pro Finmag.

Rozvíjí se věda jeden pohřeb za druhým?

Přestože vědci usilují o růst lidského pozvání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snadněji získávají granty pro svoji práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů. Nepoužívá-li či přímo odsoudí jiné techniky, nedokáží se tyto jiné přístupy rozvinout a pokrok oboru ustrne.

Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).

Vývoj publikační aktivity spolupracovníků hvězdného vědce (tmavší linka, "Collaborators") a "výzkumníků z venku" (světlejsí linka, "Non-collaborators") v období před a po jeho smrti.

Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity ve velkém nějak formálně bránili jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň i editory vědeckých časopisů či předsedy grantových komisí – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být mnohem lepší.


Psáno pro Vesmír.

Rozvoj podnikatelství i jako důsledek souboje o ženy

Přehršel studií již zjistilo, že při výběru partnera ženy preferují bohatství, příjem a inteligenci. Naproti tomu muži se spíše zaměřují na fyzickou atraktivitu žen. Z tohoto prostého zjištění se dá předpovědět, že roste-li poměr pohlaví – v populaci je více mužů než žen – ženy mají při volbě partnera větší moc. Muži jsou pak nuceni dosahovat většího bohatství či příjmu, aby vůči konkurentům obstáli a alespoň nějakou ženu pro sebe získali. Podobné předpovědi se však v realitě těžce dokazují, protože poměr pohlaví je obvykle velmi vyrovnaný.

Simon Chang a Xiaobo Zhang (pdf) však využili přirozeného experimentu na Tchaj-wanu. Po porážce Čankajškova Kuomintangu v pevninské Číně se tam koncem 40. let uchýlilo na milion příznivců strany, zejména mladých vojáků. Rázem se tchaj-wanský poměr pohlaví u mladých dospělých vychýlil a na 100 žen připadalo 152 mužů. I když zprvu měli vojáci zakázáno se ženit (neměli se usazovat, ale být připraveni na invazi zpět do Číny), zákaz byl koncem 50. let zrušen.

Graf ukazuje vývoj primárního poměru pohlaví (poměr mužů a žen ve věku 15 až 49 let), plná linka, a pětiletý klouzavý průměr růstu počtu nově zakládaných firem na Tchaj-wanu, přerušovaná linka.

I když Chang a Zhang odfiltrovali různé alternativní vysvětlení, třeba, že více mužů znamená větší nabídku práce či masivní přísun financí přivezených armádou atp., potvrdili, že s vzrůstem poměru pohlaví docházelo i k zvyšování pravděpodobnosti, že muži budou pracovat na řídících a manažerských pozicích. Zároveň se s obdobím vysokého poměru pohlaví váže i intenzivnější podnikatelství měřené třeba počtem nově zakládaných firem. Za svůj současný statut velmi bohaté ekonomiky tak Tchaj-wan možná vděčí překvapivému faktoru – intenzivnějšímu boji mužů o nevěsty v 60. letech minulého století.


Psáno pro Vesmír.

LN: Knihy na léto 2015

Z Lidových novin mne požádali o doporučení několika knih, které se mi letos líbily a v češtině nejsou dostupné... a přitom by měly být. Níže je mých pět kandidátů.

„Čím více člověk pil, tím více byl Stalin potěšen... Při výjezdních zasedáních politbyra Chruščov, spolu s generálmajorem Alexandrem Poskrebyševem, pravidelně naháněl maršála Grigorije Kulika do nedalekého rybníka... Jelikož se osobní strážci obávali, že by se mnozí ze sovětského vedení mohli utopit, rybník raději postupně upouštěli. Podobný infantilismus Stalina těšil... Stejně jako u jeho vnitřního kruhu spolupracovníků mu alkohol byl nápomocný i v udržování sovětské společnosti slabé, rozdělené, bez rovnováhy a závislé na státu... monopolnímu dodavateli vodky.“ Toť pár úryvků z knihy Vodka Politics od Marka Lawrence Schrada, fascinující exkurze do metabolizmu ruského státu. Kniha vysvětluje, proč třetina státního rozpočtu Ruska již v 18. a 19. století plynula z daní z vodky a jaký měl alkohol vliv na tamní politický vývoj; spolu s tím, jak politici manipulovali konzumací alkoholu Rusy, aby dosáhli svých cílů.

Knihu Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State od: Mark Lawrence Schrad vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Pakliže si myslíte (či jste se dokonce na škole učili), že lidé vnímají jen 4 základní chutě a jazyk se skládá z přesně rozparcelovaných oblastí jejich rozpoznávání, vezměte knihu Johna McQuaida Tasty. Vyvede vás z těchto a mnoha dalších omylů o tom, jak naše chuť funguje (každý jednotlivý chuťový pohárek dokáže rozlišit pět a patrně i šest základních chutí). Kniha nejen poeticky vykresluje, jak chutě evolučně vznikly a fyziologicky pracují („Pití a jídlo jsou intimní záležitosti, mocné a přitom znepokojivé, asi jako sex. Nakonec, přijímáme něco cizího dovnitř vlastního těla, mnohokrát denně, s vůní jako svůdcem.“). McQuaid v knize představuje i vznik chuťových prožitků nejrůznějších jídel či nápojů. „Různé chemické látky se rozpouštějí odlišnou rychlostí, jediné espresso tak obsahuje kakofonii chutí, které se objevují v různých časech, jak voda prochází kávou. První část espresa je tmavě hnědá, sirupovitá a intenzivně kyselá. Druhá je jemnější a do červena, mírně sladká. Poslední pak mdlá, s písečnou barvou, příšerně hořká... Individuálně každá část chutná hrozně, přesto, když je zkombinujete, chutě zapadnou do finální delikatesy.“

Knihu Tasty: The Art and Science of What We Eat od: John McQuaid vydalo letos nakladatelství Scribner.

Charles Babbage, Ada Lovelace, William Bradford Shockley... jména, při kterých se mnohým čtenářům asi mnoho nevybaví. Walter Isaacson, bývalý ředitel CNN, ve svém magnu opus The Innovators využívá biografie vynálezce prototypu počítače, první softwarové programátorky (oba z 19. století) a spoluvynálezce tranzistoru při mapování zrodu a průběhu digitální revoluce. Následují, pochopitelně, i osudy notorických figur jako Steva Jobse či Billa Gatese, jakož i firem Intel, Xerox, Atari ad. Kniha přesvědčuje, že za realizovanou invencí spíše vzácně stojí osamocený geniální mozek, ale téměř vždy intenzivní sdílení nápadů a spolupráce mezi lidmi odlišných profesí i nátur; leč mnohdy i šťastná náhoda a „být ve správném čase na správném místě“. Isaacson nezabíhá do technických detailů (což mnohé čtenáře může odradit), ukazuje hlavně, jak hlavní inovátoři přemýšleli a pracovali, živě popisuje, jak ve světě kreativity, ale i velmi tvrdého businessu, fungují lidské vztahy a projevují se osobní kvality i slabosti.

Knihu The Innovators: How a Group of Hackers, Geniuses, and Geeks Created the Digital Revolution od: Walter Isaacson vydalo loni nakladatelství Simon & Schuster.

S pochopením důvodů, které stojí za bankrotem Řecka pomůže Tim Harford, špičkový ekonomický publicista Financial Times. Ve své nové popularizační knize napsané sokratovským stylem dialogu mezi „žákem“ a „učitelem“ nabízí intuitivní učebnici makroekonomie – jak napovídá podtitul knihy „jak řídit nebo likvidovat hospodářství“. Jednoduchými příklady navede mysl čtenáře k obecným zákonitostem, dle nichž ekonomika funguje: proč vzniká inflace a kdy může být potřebná a kdy ničící. Proč vznikají hospodářské propady a nezaměstnanost; za jakých podmínek firmy vzkvétají a strádají. Třeba, víte, že když byla roku 1886 prodána první lahev Coca-Coly, stála 5 amerických centů a dalších sedm desetiletí nezdražila? (I když třeba cena kávy za stejné období vzrostla o 800 %.) Proč nešly ceny vzhůru a firma, její akcionáři i zaměstnanci, více neprofitovali? Důvodem bylo firemní rozhodnutí, že výdejní automaty – vyrobené a rozeseté po celých USA – budou přijímat pouze 5-centové mince. Zdražení Coca-Coly, třeba o cent, by tedy vyžadovalo předělání všech těchto strojů, což by nepokrylo výnosy z růstu ceny nápoje. A zdražit o 100 % by odradilo zákazníky. Příklad, byť triviální, ukazuje, že ceny se někdy nemusí volně hýbat, i když je to potřeba. Různé formy cenových rigidit pak mohou lehce přejít v úpadek firem i celých sektorů.

Knihu The Undercover Economist Strikes Back: How to Run--or Ruin--an Economy od: Tim Harford vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Světově nejprodávanější kniha o optimální organizaci domova pochází z Japonska – země, která dala světu origami a hotelové pokoje o velikosti 2x2 metrů čtverečních. Autorka tohoto krátkého díla, Marie Kondo, se živí jako konzultantka pro úklid domácností ve firmě, kterou sama založila. Čekací list na její kurzy je naplněn 3 měsíce dopředu. V knize vysvětluje, jak organizovat bydlení, aby bylo pohodlné a nevytvářelo nutnost trávit úklidem hodiny každý týden. Kniha je však i psychologickou sondou do života klientů viděného očima člověka, který strávil celý život hledáním nejlepšího způsobu organizace a úklidu věcí. Kondo odhaluje zvláštnosti svých klientů a jejich nejrůznějších obsesí.

Knihu The Life-Changing Magic of Tidying Up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing od Marie Kondo vydalo loni nakladatelství Ten Speed Press (za doporučení díky L. H.).

Psáno pro Lidové noviny.