úterý 23. května 2017

Přirozený experiment

O lidech si dokážeme vybásnit celý příběh, byť jsme je viděli jen okamžik. Uplakaná žena v metru je hysterka, která se chce nechat litovat (či vdova, jež se dozvěděla o smrti manžela?). Mladý muž běžící ulicí v přiléhavém oblečení je „blbeček“, který si něco dokazuje (nebo trénující profesionální atlet?). Mračící se penzista bude volič Zemana. Všimněte si někdy, s jakou rychlostí a jistotou vám vnitřní hlas o náhodných kolemjdoucích řekne, co jsou zač. Bez sebemenší průkazné informace.

Náklady chybných prvních dojmů jsou nejlépe dokumentovány v náboru zaměstnanců. Na pracovní pozice jsou vybíráni kandidáti pomocí pár kol rozhovoru s personalistou či manažerem. Ačkoliv jsou u kandidátů zvažovány kvalifikace, úspěchy a zkušenosti, rozhodující hlas má stále dojem, který uchazeč zanechá. Stačí jedno dvě rande a firmou je nabídnut sňatek. Přitom již v 50. letech americký psycholog Paul Meehl prokázal, že podobné soudy trpí obrovskou chybovostí – snadno si totiž vytvoříme příběh, který nám dává smysl, a přehlédneme faktory, které jsou skutečně důležité.

Když na Yaleově univerzitě testovali (pdf), zda budou studenti schopni předpovědět průměrnou známku svých spolužáků, zjistili, že čím méně informací měli, tím přesnější byli. Ti, co znali jen spolužákův dosavadní průměr, odhadli, že další rok na tom bude podobně – a trefili se. Minulý prospěch v sobě totiž nese nejužitečnější informace o prospěchu budoucím. Naopak studenti, kterým byla dána příležitost se se spolužáky pobavit, byli ovlivněni jejich osobností, atraktivitou, kultivovaností a dalšími faktory, které však nelze jednoduše vyhodnotit s ohledem na studijní výkon. Je-li třeba někdo sebevědomý, lidé jej vnímají za schopného, mnohdy však povrchní charisma skrývá neznalost věcí.

Učebnicovým příkladem naprosté zbytečnosti nestandardizovaných vstupních pohovorů je americký „přirozený experiment“ z roku 1979 (pdf), kdy Lékařská fakulta Texaské univerzity musela přijmout 50 uchazečů, i když je zprvu odmítla. Tamní parlament totiž překvapivě navýšil počet minimálně přijatých studentů v ročníku a padesátka komisí původně odmítnutých uchazečů se „zásahem štěstěny“ stala mediky. Bylo možné sledovat, jak si povedou v porovnání se spolužáky, kteří byli naopak shledáni komisí coby budoucí hvězdní lékaři. Studijní i klinické statistiky jasně ukázaly, že se známky, míry ukončení studia, hodnocení od starších lékařů či nástupy do různých nemocnic nijak nelišily mezi skupinou „řádně“ a „náhodou“ přijatých. Závěr je zřejmý – profesoři v přijímací komisi nebyli nijak schopni poznat budoucí kvalitní a nekvalitní lékaře.

Jedna z mála celkem snesitelných knih o personalistice a lidských zdrojích, ukotvená spíše v datech než v dojmech je Work Rules!: Insights from Inside Google That Will Transform How You Live and Lead od: Laszlo Bock vydalo v roce 2015 nakladatelství Twelve.

Když se o tomto bavím s personalisty, vždy odpovědí, že jsou profesionálové a takové chyby se již nedějí. Navrhuji, ať si to tedy ověří a vyberou z uchazečů splňujících podmínky pár zaměstnanců čistě náhodou (klidně hodem mincí) a dají jim šanci. Má predikce je, že budou ve firmě stejně produktivní jako lidé vybraní dle pohovoru. Reakce personalistů nijak nepřekvapuje – to prý může navrhnout jen akademik...


Psáno pro Lidové noviny.

čtvrtek 18. května 2017

Má cenu chodit demonstrovat?

Demonstrace jsou důrazný prostředek vyjádření občanského postoje. Jak je to ale s jejich dopadem? Výzkum efektivity veřejných protestů naznačuje, že potenciál mají – za určitých okolností – obrovský. Ne ovšem v tom, že ovlivní rozhodování politiků.

Na první dobrou je zkoumání vlivu demonstrací na politický život triviální konání, že? Stačí se podívat, jestli po demonstraci dojde k nějaké změně, nebo nikoli – hotovo. Problém je ale v tom, že historické ohlédnutí nedokáže odlišit, jestli by ke změně bylo došlo i bez demonstrace. Ať už demonstraci vyvolal skandál politika, mizerný zákon nebo rostoucí frustrace, z definice šlo o nepopulární události – a na takové by politici museli pravděpodobně reagovat i bez demonstrací, protože by se oprávněně báli ztráty voličské přízně, nebo by prostě vyhráli jiní politici. Jinak řečeno, není jasné, zda a případně kdy jsou demonstrace příčinou změny a tvořivou silou dějin, nebo jsou jen jedním z projevů této síly a samy o sobě žádný reálný dopad nemají.

Americký ekonom Stan Veuger se proto s kolegy (pdf) pustil do komplexnější analýzy toho, jestli demonstrace nějaké měřitelné změny přinášejí. Využili vzniku amerického pravicového hnutí Tea party, odnože republikánské strany volající po minimalistickém státu, odbourání regulací a snížení daní. Do politického života v USA hnutí poprvé významně zasáhlo 15. dubna 2009, kdy uspořádalo po celých Spojených státech různě početné demonstrace a pochody mj. na podporu republikánských a/nebo libertariánských kandidátů.

Když je hezky…

Asi si říkáte, že velikost demonstrace nelze použít k vysvětlení, jestli daný pravicový politik nakonec vyhrál volby nebo ne. V oblastech, kde bydlí spíše republikáni, pochopitelně přišlo na republikánskou demonstraci víc lidí a zároveň v okrsku nakonec zvolili republikána. Toho by ale zvolili i bez demonstrování, že. Správná námitka. Veuger proto využil zcela náhodného šoku, který mimořádně ovlivňoval počet demonstrantů – počasí. V některých oblastech totiž lilo a přišlo málo demonstrantů nebo se nakonec demonstrace ani nekonala (i když daný volební okrsek byl třeba i silně republikánský), jinde naopak bylo krásně a demonstrace nečekaně nabyla obrovských rozměrů.

Černé tečky znamenají, že 15. dubna 2009 bylo hezky, což značilo náhodný pozitivní šok pro Tea Party, bílé tečky značí déšť a naopak negativní náhodný šok pro Tea Party.

Veugerův tým dále shromáždil data o aktivitách na sociálních sítí, peněžních příspěvcích poslaných jak hnutí, tak přímo republikánské straně, data o počtu demonstrantů na akcích, které následovaly, nebo o počtu zmínek a zpráv v tisku. Na těchto datech pak ukázal, že tam, kde se díky hezkému počasí sešlo víc lidí, začalo hnutí následně mnohem víc mohutnět než v oblastech, kde pršelo a demonstrace byly ubohé. Tam, kde hnutí „náhodně“ posílilo, pak skutečně s mnohem větší pravděpodobností vyhráli v následujících volbách republikánští kandidáti. Ti navíc cítili mnohem silnější podporu a v kongresu hlasovali víc libertariánsky (než jejich konzervativnější kolegové, v jejichž okrscích hnutí takovou sílu nezískalo). Efekt prvních demonstrací z roku 2009 je přitom obrovský, z Veugerova modelu vyplývá, že každý jeden protestující nakonec značil až o 14 hlasů víc pro republikány ve volbách a trvalý posun politických preferencí v okrsku. Navazující studie pak ukázaly, že demonstrace ale nesmí být násilná a vyhrocená, agresivní protesty ztrácejí sympatie většiny voličů.

Řeči a činy

Demonstrace tedy neměly okamžitý účinek a neměnily názory nebo chování politiků – ani demokratů, ani republikánů. Co dokázaly, byla aktivizace lidí – když bylo hezky a „povedla“ se velká demonstrace, občané viděli, že nejsou jen hrstkou nespokojenců, a získali naději, že můžou něco změnit. Začali se víc angažovat, vytvořili spolky, které se zapojovaly do veřejného života (účastnily se zasedání městských či krajských zastupitelstev) a které agitovaly u sousedů, spoluobčanů a nerozhodnutých voličů. Nasbíraly příspěvky a vstoupily do strany, v níž pomáhaly kandidátům, kteří se zavázali konat pro jejich věc. Zkrátka, demonstrace je úspěšná, když nasměruje víc občanů od planého žvanění do politického konání – a teprve jejich činy nakonec vedou k reálné změně.


Psáno pro Finmag.