Jak drahá je nečestnost

Vyplňujete formulář, daňové přiznání či oznámení pro pojišťovnu. Nečekaně je mezi prvními políčky uvedeno: Prohlašuji, že vše, co níže vyplním, je pravda. Poté podpis a až pak všechny další položky. Formulář by působil nezvykle – podpisem se standardně stvrzuje pravdivost na konec –, leč asi byste se nad zvláštností hlouběji nezamýšleli.

Za designem formuláře s-podpisem-na-začátku stojí psychologická teorie tvrdící, že jsou-li lidé upozorněni na svou identitu, chovají se morálněji. Zdá se to psycho-logické: když ve formuláři zalžete, podpis na konci vás nepřesvědčí, abyste cokoli opravili. Naopak slib stvrzený podpisem na počátku může zdůraznit maximu být čestnými. 

V roce 2012 vyšla vlivná studie, která teorii potvrdila. Tým složený z předních amerických psychologů a ekonomů, mezi nimiž byl i populární Dan Ariely, ukázal v laboratorních úkolech a terénní studii, že zdůraznění identity podpisem vede k čestnosti. Nejpůsobivější byl pokus pořádaný ve spolupráci s pojišťovnou. Její klienti dostali formuláře k vyplnění ujetých kilometrů, dle nichž se počítá pojistka – čím více najeto, tím vyšší pojistné –, přičemž některé formuláře byli standardní, jiné náhodně vybrané s-podpisem-na-počátku. Byl zjištěn obrovský efekt: klienti vyplňující formuláře s-podpisem-na-začátku přiznali o desetinu více najetých kilometrů než skupina s běžným formulářem. 

Úskalím bylo, že jiné studie tento efekt nenašly. Původní tým autorů proto provedl replikaci vlastního laboratorního výzkumu, přibral další kolegy, na jiných účastnících zopakoval stejné úkoly – a nenašel nic. V roce 2020 publikovali novou studii uzavírající, že efekt nemusí být reálný a zveřejnili i všechna svá data – původní i nová.

Leif Nelson, Joseph Simmons a Uri Simonsohn, američtí psychologové, data stáhli a bylo zjevné, že ta z pokusu s pojišťovnou nemohou být reálná. Například každý počet kilometrů, ať už deset km, tři tisíce km nebo 70 tisíc km, ujelo stejný počet klientů – to je krajně nepravděpodobné. Většina lidí jezdí "průměrně", málokterý motorista nejezdí skoro vůbec či naopak pořád. Data byla také duplikována, přičemž zdvojená byla jiným písmem. Bylo evidenní, že data někdo vyrobil, navíc tak, aby podporovala testovanou teorii.  

Dole je graf, jak by histogram ujetých kilometrů (zde mil) měl vypadat (a skutečně vypadá dle dat z Velké Británie). Málo lidí jezdí málo, extrémně málo lidí jezdí moc. Většina najede "průměrně" 5 až 10 tisíc mil (nejvyšší sloupce; tmavě modré pro auta stará 4 roky, světle modrá pro auta stará 10 let a nejsvětlejší pro dvacetiletá). Nahoře data vykázaná ve studii: bez ohledu na počet mil, najede je vždy prý stejný počet lidí, nikdo prý zároveň nenajel více než 50 tisíc mil.

 

Po omluvách a žádostech o stažení studie prst všech spoluautorů ukázal na Dana Arielyho, který jediný s pojišťovnou komunikoval. Ten se však odpovědnosti zřekl a tvrdí, že data tak obdržel a jen je nezkontroloval. Je lajdákem, ne podvodníkem. Nesrovnalostí se ale objevilo více. Předně o studii mluvil od roku 2008 – patrně dříve, než byla vůbec "provedena". Jiný Arielyho výzkum musel být odvolán, protože byl špatně statisticky vyhodnocen a Ariely se vymlouval, že původní data ztratil. Další výsledky si patrně vymyslel zcela. Na svoje očištění chtěl podstoupit detektor lži, o kterém ví (či by vědět měl), že je při identifikaci lhaní extrémně nepřesný.

Na jedné straně je tento podvod ironický, protože jedna z Arielyho knih má podtitul Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, který bezesporu dokázal. Na druhé straně Arielyho pád ukazuje i posun ve vědeckém zkoumání jakým je zveřejňování všech dat, aby kdokoliv mohl zjištění ověřit. Jsou více vyžadovány a oceňovány replikace, tedy potvrzování, zda dříve nalezené výsledky jsou skutečné, nejen náhodným šumem, který působí zajímavě. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

VŠE o... příležitosti podvádět

Nechají se i čestní lidé zkazit korupčním prostředím, nebo prostředí vhodné k podvádění vyhledávají rození nepoctivci? Studie z organizační etiky ukazují, že odpověď obsahuje obě možnosti. Zdá se, že křiváci mají tendenci vybírat si profese, v nichž se snadněji šidí. Třeba finanční poradce se záznamem o lhaní klientům tak najdeme spíše v konzultantských firmách typu „šmejdi“. Také platí, že jednotlivci, kteří excelují v klamu a lhaní, preferují pozice v prodeji či marketingu než třeba v pečovatelství.

Podobně nižší míra ohledu na druhé u studentů podnikání či ekonomie je způsobena spíše tím, že materialističtí a sobečtí mladí lidé inklinují ke studiu v těchto oborech, než že by z nich studium ekonomie vychovalo sobce.

Studie z Indie například ukázala, že studenti, kterým nevadí lhát a podvádět, inklinují po vystudování k práci ve zkorumpované státní správě než v soukromém sektoru. Nicméně, existují i výzkumy, které ukazují, že záleží spíše na situaci, a i vesměs čestní lidé se uchýlí k podvodu, naskytne-li se jim výhodná příležitost nebo pohybují-li se v prostředí, kde se mnozí chovají nečestně.

Ve snaze rozseknout otázku, zda v podvádění převládá vliv situace, nebo naopak charakter lidí, jsme (spolu se Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Markem Vrankou) uspořádali laboratorní experiment s účastníky ze zemí od Česka přes Velkou Británii po Čínu. Účastníci našeho experimentu hráli jednoduchou hru, ve které předpovídali, zda na kostce padne sudý, či lichý počet bodů. Za každou správnou předpověď získali peněžní odměnu. Existovaly dvě verze hry: v první účastníci uvedli své předpovědi před hozením kostky a poté viděli výsledek. Hra tedy neumožňovala podvod. Naopak v druhé verzi byli účastníci požádáni, aby si svou předpověď jen mysleli. Poté jsme hodili kostkou, účastníci viděli výsledek a byli požádáni, aby uvedli, zda jej předpověděli. Předpověď byla pouze v jejich hlavách, mohli proto snadno lhát a hlásit i nesprávné předpovědi za správné.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu (zde 10 čínských jüanů). Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

Zároveň experiment zajišťoval, že individuální podvádění nešlo odhalit. Někdo prostě mohl mít štěstí a uhodnout více hodů než teoretickou polovinu. Čtenáře určitě nepřekvapí, že účastníci, kteří hráli verzi s možností podvádět, průměrně hlásili mnohem větší úspěšnost. Využili příležitosti a podváděli. Naším cílem bylo dále zjistit, jak to bude s podváděním, když si člověk může zvolit prostředí, nebo když do něj bude náhodně přiřazen. Účastníci tedy sehráli obě verze, s možností podvádět i bez ní, pak si někteří z nich mohli zvolit, kterou verzi chtějí hrát dále. Zbytek účastníků jsme losem do různých verzí přiřadili sami.

Ukázalo se, že ti, kdo podváděli hodně už při první příležitosti, následně chtěli být ve verzi, kde se dá lhát. Tam si pak nebrali žádné servítky. Výsledek byl platný pro všechny národnosti, jež jsme zkoumali. Naopak lidé, které jsme přiřadili do verze s možností podvádět náhodně, sice lhali také, ale mnohem méně.

V navazující studii jsme se snažili omezit volbu prostředí umožňujícího podvádění tím, že jsme ji zpoplatnili. Kdokoliv chtěl být ve hře, kde mohl podvádět, musel předem zaplatit paušální poplatek. Tato intervence sice vedla k poklesu zájmu o danou verzi, ale na druhé straně ti, kteří si hru s podváděním zaplatili, pak lhali skoro maximálně. Náklady vstupu si chtěli kompenzovat.

A co nám studie tedy ukázala?  Že není většina lidí, která by mohla „hodit kamenem“. Zároveň i velmi málo lidí podvádí maximálně, i když k tomu mají příležitost. Leč, umožňuje-li prostředí systematické podvádění, vyselektují se do něj ti nejhorší a ti si pak k sobě zdroje odklánějí naprosto dokonale.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům.

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon.

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Kdo pomůže napadené ženě

Přesto je efekt přihlížejícího reálný fenomén. Motivace jsou odlišné, je-li někdo jediný, kdo může zasáhnout, než když panují pochyby, kdo může a chce konat. Na druhé straně efekt neimplikuje lhostejnost lidí v mase, ale je spíše založen na nejasnosti situace. A města svým rušnějším, rychlejším a komplexnějším životem nejasné situace produkují jednoduše častěji.

Zvažme experiment psychologa Petera Fishera a kolegů, mající změřit, zda lidé zasáhnou, bude-li muž ohrožovat ženu. Dobrovolníka uvedli do místnosti, v níž se zanedlouho měla odehrát konverzace mezi mužem a ženou. Dobrovolník se dozvěděl, že muž se ženou se neznají, mají za úkol se seznámit a v místnosti umístěná kamera jejich setkání natočí. Nato dobrovolníka odvedli do sousední místnosti k monitoru s videosignálem z experimentální místnosti. Posadil se, dostal dotazník, do kterého měl setkání na monitoru vyhodnocovat, a přenos začal.

Dobrovolníci však byli klamáni. Ve skutečnosti neviděli autentickou situaci, v které se měli dva lidé seznámit, ale nahrávku, v níž najatí herci sehráli připravené drama. Účastník experimentu tak na obrazovce spatřil, jak experimentátor do místnosti uvádí muže a ženu a dává jim instrukce k hovoru. Pak odchází. Muž se ženou konverzuje, leč začne ji najednou svádět. Nejdříve sympaticky, pak neomaleně. Ke konci nahrávky už jde o slovní sexuální obtěžování. Žena se snaží držet zadání experimentátora o nenucené konverzaci. Situace však graduje, když se muž ženy dotkne. Ona vstává a s křikem: „Nedotýkej se mne! Chci odejít! Nech mě jít!“ chce opustit místnost. Na což muž reaguje tím, že ji chytne a hodí do kouta místnosti. Záznam se pak přeruší.

Výzkumníci sledovali, zda dobrovolníci čelící této situaci půjdou do vedlejší místnosti či nějak zasáhnou. Někteří byli v místnosti sami, jiní ve dvou – porovnání chování lidí těchto dvou skupin umožnilo stanovit efekt přihlížejícího. Experiment se však vyznačoval ještě jednou „vychytávkou“ – v některých záznamech konverzace se ženou vystupoval velký, dominantní muž s vzezřením násilníka, v jiných rachitický prcek. Ač se oba chovali dle stejného scénáře, jednání prvního ženu zjevně ohrožovalo, jednání druhého nepůsobilo nebezpečně.

Předně se potvrdil efekt přihlížejícího: když byli v místnosti dva dobrovolníci, nezasáhl téměř nikdo. Zatímco pokud byli o samotě, zasáhl každý druhý. To však platí jen při pozorování videa s rachitickým prckem. Když ve videu vystupoval mohutný násilník, zasáhla opět zhruba polovina dobrovolníků, avšak bez ohledu na to, zda byli v místnosti sami, či nikoliv. Výsledky studie ukazují, že hrozí-li bezprostředně jasné a reálné nebezpečí, mnozí lidé prostě pomohou bez ohledu na přítomnost ostatních. A někteří lidé naopak nepomohou za žádných okolností. Nejde o charakter prostředí, ale spíš o charakter jednotlivců.

Hustota spolubydlících odcizuje

Nicméně útok je přece jen mezní situace. Jak město ovlivňuje nápomocné či naopak sobecké chování všedního dne? I zde města a přelidněná místa nevycházejí dobře. Obecně lze stereotypy i mnohý výzkum shrnout tak, že čím více lidí v místě je, tím nižší je pocit osobního prostoru. Následuje stres, zaměření na sebe a rychlejší identifikace rizik a nebezpečí, nebo řečeno jinak, opět nižší zájem o druhé či o okolí.

Klasická studie sídelného životního prostředí od Leonarda Bickmana a kolegů tyto pravidelnosti dokázala na dívčích studentských kolejích. Vybrali si je jako analogii malých a velkých sídel. Experiment uskutečnili na kolejích, tvořených dvaadvacetipatrovými věžáky, na nichž bydlelo okolo pěti set studentek. Vysoká hustota a anonymita symbolizovala velké město. Jiné koleje sestávaly spíš z řadových domků do čtyř pater, v kterých bydlelo kolem dvou set studentek. A nakonec „rodinné“ koleje o dvou patrech, obývané dvaceti až osmdesáti studentkami – ty symbolizovaly spíš malou obec.

Výzkumný tým po kolejích náhodně poztrácel ofrankované dopisy bez zpětné adresy. Účelem bylo zjistit, zda obyvatelky kolejí dopis seberou a nezištně hodí do poštovní schránky, nebo ho budou ignorovat a vyčkají, až jej vyhodí úklid, či ho dokonce zničí. Ve věžácích dívky poslaly adresátovi 63 % dopisů, ve středně velkých kolejích 87 % a v nejmenších všechny. I navazující dotazníkový výzkum potvrdil, že čím vyšší byla hustota obyvatel v místě bydlení, tím více jej studentky hodnotily za místo neosobní a spolupráci nepodporující, a tím méně se cítily odpovědné za své okolí a lidi v něm.

Čestnost hoteliérů ve velkých městech ukázal experiment, v němž výzkumníci předávali zaměstnancům hotelů „ztracené peněženky“ a sledovali, zda zajistí nalezení jejich majitele. Graf ukazuje podíl peněženek, které zaměstnanci hotelů různých zemí majitelům vrátili. Reakce hoteliérů se lišila podle toho, zda byly peněženky bez peněz (žlutá) nebo v nich peníze (cca 300 Kč) byly (červená). Při této druhé podmínce byli čeští recepční ve zkoumaných hotelech dokonce nejčestnějšími osobami na celém světě.

Česko, ráj poctivců

Podobné závěry poskytuje většina výzkumů: vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé. Problémem je, že to zjevně není pravda – stačí udělat prosté mezinárodní srovnání a je jasné, že kriminalita není v urbanizovanějších zemích nejvyšší. Navíc kdo navštívil Japonsko, Skandinávii či Kanadu, ví, že i v metropolích jsou lidé extrémně nápomocní, vidí-li někoho v nouzi, ať už jde o ztraceného turistu, či bezdomovce. Nejde tedy jen o kontrast města versus zbytek sídel, ale spíše o charakter lidí daný nespočtem faktorů od osobnostních charakteristik po národní kulturu.

Názorně to dokázal Alain Cohn, který se svým výzkumným týmem poztrácel 17 303 peněženek v 355 městech 40 zemí světa, a to způsobem popsaným v úvodu tohoto článku. V každé „ztracené“ peněžence přitom byla informace o e-mailové adrese majitele, jakož i další identifikační údaje svědčící o tom, že je majitel krajanem. Vědecký tým přitom pro každou peněženku vytvořil unikátní e-mailovou adresu a na zprávu o nálezu ztraceného předmětu čekal 100 dnů od její „ztráty“. Cílem bylo zjistit, jak se místní lidé k nalezeným předmětům zachovají.

Studie ukázala, že lidé peněženky vrátí, zejména když obsahují peníze nebo dokonce klíče (než když obsahují jen různé „papíry“) – opět tedy chtějí více pomoci, když o něco skutečně jde. Experiment také demonstroval vějíř zájmu o bližní, který je závislejší na kultuře než na čemkoliv jiném – od Číny či Maroka, kde peněženku vrátil sotva jeden člověk z deseti, po Švýcarsko či Norsko, kde ji naopak vrátil skoro každý – přestože experiment cílil na největší města daných zemí.

A co Češi, jak jsme dopadli? Skvěle! Dle Cohnova výzkumu jsme sedmá nejčestnější země na světě – tedy alespoň obyvatelé měst: Brno, Liberec, Olomóc (toť přesná citace z publikovaného článku), Ostrava, Plzeň a Praha.

Psáno pro Vesmír.

VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Kreativní vyčůránci

Kreativita je schopnost přicházet s novými řešeními problémů. Říká se jí i divergentní myšlení, jelikož vyžaduje schopnost porušit typické vnímání situace a představit si ji v nezvyklém zarámování.

Ilustrujme to jednoduchým testem. V jedné minutě zkuste přijít na co nejvíc užití slova "cihla".
Všechny asi napadne "součást stavby", "zarážka pod kolo" nebo "po někom ji hodit" (u mužů se jako zbraň objevuje nejčastěji v prvních pěti odpovědích). Tvořiví lidé dokážou za minutu přijít i na dvacet příkladů. Skutečně kreativní ale trkne, že nemusí jít jen o stavebninu a přihodí i "cihlu čedaru", jméno "Jiří Cihla" nebo název firmy. Kreativita umožňuje nahlížet na problém zcela odlišnou perspektivou. Proto je široce oceňovanou schopností v umění, vědě i byznysu.

Sem s odměnou

Na druhé straně může tato schopnost lámat normy uvažování znamenat i morální problém. Francescu Ginu z Harvard Business School a Dana Arielyho z Duke University (pdf) napadlo, že pokud se kreativita vyznačuje schopností porušovat pravidla, nemusí jít jen o zažité způsoby myšlení při řešení problémů, ale i o společenské normy a zvyky.

Kreativnější jedince prostě napadne víc způsobů, jak řešit nejrůznější situace, včetně způsobů nečestných. Navíc snáz nalézají racionalizace podvodného chování.

Poučné je sledovat vývoj této schopnosti u dětí. Zákazy jsou pro ně zprvu svaté. Pak je začnou porušovat, ale cítí vinu. Nakonec snězení cukroví obhajují tím, že je zachránily před zkažením,... a z "nikdy nelhat" se stane "nechtěl jsem, aby ses o mě bála". A tvořiví lidé jsou právě v takových racionalizacích, či chcete-li výmluvách, lepší. Gino a Ariely laboratorně potvrdili, že kreativnější osoby jsou skutečně ochotnější podvádět. Subjekty svého experimentu náhodně rozdělili na dvě skupiny. V jedné povzbudili kreativnější mód myšlení, nechali ji číst texty plné slov jako originalita, inovativnost, vynález, představivost, nápady… Druhá skupina naopak četla nudný text. Nato výzkumníci ověřili, jestli tato manipulace fungovala a při řešení úloh členy první skupiny potkalo víc kreativnějších nápadů. Potvrdilo se. Nakonec pak účastníky pokusu nechali hrát hru, ve které šlo vydělat peníze. Úkol byl prostý: během pěti minut najít v řadě čísel dvě, která dohromady dávají 10, tedy například 4,56 a 5,44. Za každou nalezenou dvojici dostal participant přibližně 6 korun. Gino a Ariely nechtěli vidět důkazy, stačilo jim slyšet, kolik dvojic účastník napočítal. Vytvořili tak silnou motivaci lhát.

Jelikož měli všichni stejné podmínky, průměrně by v "kreativnější" i "normální" skupině měl každý najít stejný počet dvojic. Nicméně v kreativnější skupině jich nahlásili mnohem víc. Studie sledovala i vliv inteligence a nepotvrdilo se, že by kreativnější lidé byli o mnoho inteligentnější. Zato kreativita přímo vedla ke lhaní.

Spojené nádoby

Dosud to byl jen jeden bizarní psychologický experiment, nicméně tým ekonomů Williama Griesera Rachel Liové a Andreie Simonova (pdf) potvrdil, že vztah mezi vyšší kreativitou a vyšší nečestností platí i v reálném světě. Využili úniku dat z AshleyMadison.com, webové seznamky zaměřené na mimomanželské poměry (její slogan zněl "Život je moc krátký, abys zůstal svatý"). Přes 47 tisíc uživatelů z USA se do ní totiž registrovalo pod firemním e-mailem, a když hackeři v červnu 2015 ukradli a posléze zveřejnili informace o uživatelích, bylo možné zjistit, v jakých firmách je větší počet zaměstnanců, kteří berou své manželské sliby "kreativněji". Tým ekonomů tak získal poměrně dobrý ukazatel nečestnosti lidí.

Předpokladem výzkumu bylo, že jsou etické hodnoty organizace v důsledku průměrem hodnot jejích zaměstnanců, ať už firmy u svých zaměstnanců určité etické hodnoty vytvářejí, nebo naopak přitahují jejich nositele. Pakliže je mezi zaměstnanci firmy vyšší míra aktivních členů záletové seznamky, lze usuzovat, že se organizační kultura vyznačuje vyšší tolerancí k porušení manželského slibu, což může souviset s dalším neetickým chováním. Grieser s kolegy skutečně potvrdili, že větší účast zaměstnanců v seznamce koreluje s vyšetřováním firmy pro účetní nesrovnalosti či podvody a také finanční analytici tyto firmy častěji podezřívají z korupce. Dosud asi žádné překvapení. Leč v souladu s teorií, že nečestnost může být projevem kreativity, ekonomové zároveň ukázali, že "nečestné" firmy se vyznačují i vyšší inovativností, měřenou intenzitou a efektivitou výzkumu a vývoje, počtem a diverzitou patentů a mírou jejich využití.

Mapa ukazuje intenzitu ročního průměrného počtu aktivních účtů (na milion obyvatel) stránky AshleyMadison v USA.

Na druhé straně se nedá říci, že by jim inovativnost k něčemu byla, protože "nečestné" firmy jsou zároveň mnohem víc zadlužené, mají vyšší volatilitu akcií a obecně i mnohem vyšší pravděpodobnost bankrotu.

Samozřejmě může existovat několik mechanismů, které nalezenou korelaci vysvětlují: neformální kultura nových startupových firem bez pevně daných procesů, hierarchie a byrokracie můžou přitahovat kreativní jednotlivce. Absence pravidel zároveň uvolňuje prostor nečestnému chování. Některé firmy mou při najímání zaměstnanců či při povyšování manažerů upřednostňovat kreativitu a (nezáměrně) upozaďovat morální integritu a další charakteristiky, čímž nevědomky dají vzniknout i neetické kultuře.

Výzkum (nejen) firmám připomíná nepříjemnou nutnost hledat přijatelnou míru mezi úrovní kreativity a respektem k společenským normám.


Psáno pro Finmag.

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.

 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Dá se věřit ekonomickému výzkumu?

Velkým tématem vědy posledních let je nereplikovatelnost publikovaného poznání. To jest, závěry, ke kterým vědecké studie – i velmi vlivné a slavné – dospěly, se jednoduše nedaří ověřit, pakliže stejné experimenty či stejné analýzy dat jsou provedeny odlišnými vědci.

Největší krizí patrně prochází psychologie, v níž se až dvě třetiny (pdf) výsledků nedaří potvrdit. Nicméně i v lékařství či biologii je situace podobná. Důvodů, proč replikace nevycházejí, je mnoho. Od existence prostého podvádění – slavným případem je nizozemský psycholog Diederik Stapel, který si data a výsledky svých experimentů vymýšlel a až 55 jeho studií muselo být staženo. Přes publikační zkreslení – tj. publikují se výsledky experimentů, které „vyšly“, nicméně po světě mohlo být provedeno několik stejných experimentů, které „nevyšly“ a protože výzkumníci vědí, že negativní výsledky mají nižší šanci být publikovány, raději je vůbec nezveřejní. Dochází k tomu, že jen „pozitivní“ výsledky spatří světlo světa, přičemž mohly vyjít jen náhodou. Výsledky experimentů rovněž ovlivňuje nekonečná šíře faktorů, od vlastností skupin účastníků, po místo, kde jsou prováděny, denní doba, roční období atd. a není proto zcela překvapivé, že někdy, někde, na někom jiném stejná procedura nevyjde úplně stejně. Konečně, výzkumníci mají rovněž volnou ruku, jak data analyzují, takže mohou zkusit tolik přístupů, až dojdou k výsledkům, které chtějí.

Stapel o svých podvodech vydal v roce 2012 knihu Ontsporing, "Vykolejení", zde je anglický překlad (pdf). Předmluva začíná: "Zahnul jsem špatně, ztratil cestu, naboural a shořel... Nebyla to zábava. Měl jsem se dobře, ale stal jsem se netrpělivým, přehnaně ambiciózním a lehkovážným... Myslel jsem, že mi pomůže, když si zkrátím cestu jednou malou odbočkou, ale nakonec jsem stále častěji a častěji jel v úplně špatném pruhu, až jsem nakonec vůbec nebyl na cestě... Dokud mé podvody nebyly odhaleny, žil jsem celkem normálním, běžným, šťastným životem... Zničil jsem si ho, ale ani to není úplně nejhorší,... protože moje lehkomyslnost zasáhla všechny důležité osoby mého života."

I ekonomie pamatuje několik skandálů s vymyšlenými daty či chybně provedenými výpočty, nicméně obecně se zdá, že netrpí krizí replikace. Je to dáno i tím, že velká část ekonomického výzkumu je prováděna na reálných hospodářských datech, která se nedají (až tak) manipulovat. Replikace (či spíše reprodukce) pak spočívá v tom, že stejná data vyhodnotí někdo jiný a dá se celkem očekávat, že dospěje k podobným výsledkům (vhodných metod analýzy dat je mnoho, takže nějaké odchylky ve výsledcích se dají očekávat). Málokdo čekal, že by zde bylo ukryto nějaké velké překvapení.

Andrew Chang a Phillip Li (pdf) se o podobnou replikaci beztak pokusili. Z náhodně vybraných 67 studií z nejlepších ekonomických časopisů se jim však podařilo ověřit jen 33 % výsledků – tak málo proto, že nebyli schopni dohledat původní data (ačkoliv by měla být dostupná). Kontaktovali proto původní autory a s jejich pomocí se snažili reprodukovat jejich metody analýz. Přesto byli schopni potvrdit jen 49 % výsledků. Jak uvedeno, hlavním důvodem pro neověřitelnost výsledků je, že nejsou dostupná data, z kterých autoři vycházeli. Dalším důvodem ale je, že i když data a postupy byly k dispozici, stejně se nepodařilo dosáhnout stejných výsledků, jaké byly zveřejněny.

Závěry Changovi a Liho studie ukazují, že ekonomický výzkum má problém – není zřejmé, jak se k polovině jeho poznatků dospělo a tedy zda jsou či nejsou pravdivé. Řešení jsou přitom prostá, transparentně zveřejňovat data a nejlépe i předem zveřejnit hypotézy, které jsou testovány a způsoby, jak budou testovány.


Psáno pro Vesmír.

Zločin jako ekonomická racionální kalkulace

Existuje nespočet motivů, které z člověka udělají kriminálníka. Ekonomové se soustředí na dva triviální: výnosy z nekalé činnosti a její náklady. Čím vyšší jsou výnosy – třeba rostoucí cena lupu, či naopak náklady nižší – třeba kratší tresty odnětí svobody, tím více se zločin vyplatí a tím větší měrou se lidé začnou chovat nečestně. Tato jednoduchá logika vysvětluje, proč radikálně padá podíl krádeží elektroniky na celkové kriminalitě – její reálná cena setrvale klesá a eventuálním zlodějům již nekryje rizika zločinu. Naopak, průměrné ceny hodinek rostou a s nimi i jejich podíl na ukradených cennostech.

Graf ukazuje podíl elektroniky na celkových krádežích (plná linka) a její průměrnou cenu (čárkovaná linka), údaje vycházejí ze záznamů londýnské policie za léta 2002 až 2012.

Graf ukazuje podíl hodinek na celkových krádežích (plná linka) a jejich průměrnou cenu (čárkovaná linka), údaje vycházejí ze záznamů londýnské policie za léta 2002 až 2012.

Mirko Draca s kolegy (pdf) se zaměřili na to, zda lze podobné vztahy najít i u jiného zboží. Na dlouhodobých britských datech analyzovali pravděpodobnost krádeže 44 osobních, spotřebních i investičních statků – od šperků a oblečení, přes jídlo, po pohonné hmoty – v závislosti na změně jejich tržní ceny. U spotřebních statků došli k průměrné „zločinné elasticitě“ ve výši 0,35 – což znamená, že každý nárůst ceny statku o 10 % vede v průměru k růstu jeho krádeží o 3,5 %. U šperků či zlata a pohonných hmot je elasticita vyšší a u vzácných kovů vůbec nejvyšší; kupř. u mědi platí, že nárůst její ceny o 10 % vyvolá rozmach jejího kradení až o 17 %.

Graf ukazuje vývoj výkupních cen mědi (čárkovaná linka) a vývoj krádeží mědi (plná linka) v letech 2002 až 2012 ve Velké Británii.

Zvídavého čtenáře by mohlo napadnout, že závěr – vyšší cena znamená více krádeží – lze vysvětlit i změněnou četností hlášení zločinů okradenými. Je-li hodnota věci nízká, majitelům se nevyplatí procházet si byrokratickým martyriem s policií či pojišťovanou a zločin raději nenahlásí. Naopak s rostoucí cenou budou okradení intenzivněji motivováni zločiny hlásit. Dracův tým proto zohlednil i odlišnou míru hlášení zločinů a došel k zhruba stejným výsledkům. Stát se obětí zločinu není náhodný zásah z hůry (respektive z důly), naopak, mnoho zločinu je ekonomická racionální kalkulace. K omezení kriminality je třeba ovlivnit druhou stranu rovnice a zvýšit náklady zločinu; zejména zvýšit pravděpodobnost dopadení, usvědčení a odsouzení – aby „jistota“, že si půjde sednout, odradila zloděje i od velkých loupeží.


Psáno pro Vesmír.

Podvádět pro dítě ano, před dcerkou však ne

Každý někdy zalže či druhého trošku (a někdy i více) podvede. Jde o rychlý a snadný způsob, jak si ulehčit život. Přesto stále chceme působit i jako morální bytosti – s reputací křiváka a lháře bychom to daleko nedotáhli. Náš život je neustálým dilematem, kdy zůstat čestný a kdy zvolit cestu špinavějšího já.

Daniel Houser s kolegy (pdf) se zaměřili na tendenci rodičů chovat se nečestně, pakliže je mohou sledovat jejich děti. Rodiče mohli malým podvodem přijít k penězům pro sebe, někdy však mohli úskokem „vydělat“ hračku dítěti. Experiment byl jednoduchý: rodič házel 2 mincemi a pakliže na obou padla „hlava“ – vyhrál. Buď 10 dolarů pro sebe nebo hračky pro dítě. Účastníci experimentu nebyli nijak sledováni, měli jen oznámit „co jim padlo“. Ačkoliv nebylo možné přesně říci, kdo podváděl, pravděpodobnost výhry by se měla pohybovat kolem 0,25. Pakliže někteří rodiče podváděli, míra výher narostla a statisticky šlo odvodit, že „někdo“ musel šidit. Někdy s rodiči bylo při experimentu přítomno i jejich dítě.

Jak správně očekáváte, rodiče více podváděli, byli-li v místnosti sami. Míra výher dosáhla 46 %. Mělo-li výhru navíc dostat jejich dítě, šizení se stalo univerzálním – 58 % hodů bylo nahlášeno jako výherních. Když však s rodičem v místnosti bylo dítě, výhry dosáhly „jen“ 33 % – stále tedy mnozí podváděli, už ale mnohem méně. Ač sami lhali, své děti chtěli vychovávat k čestnosti. Ne však zcela.

Intenzita šizení se významně lišila dle pohlaví potomka. Před dívkami byli rodiče téměř zcela čestní, před syny ale bezostyšně lhali. Výsledky studie nabízejí vodítko, proč jsou dospělí muži, mnohem více než ženy, nečestní – častěji podvádějí, chovají se sebestředně a lžou – mohou být k tomu prostě vychováváni.

Graf udává pravděpodobnosti „výherních“ hodů v závislosti na tom, zda bylo dítě s rodičem (skupina „Child with Parent“) či házeli-li rodiče sami (skupina „Parent alone“); v rozdělení dětí na chlapce (modrá barva) a dívky (červená). Jak patrno, rodiče venkoncem vždy podváděli až na případy, kdy s nimi byla jejich holčička.

Psáno pro Vesmír.