Chodí štěstí dokola...

Stal by se Petr Kellner či Andrej Babiš tak bohatými, kdyby se narodili náhodou o 40 let dříve, bez příležitostí nabídnutých privatizací? Byla by Martina Sáblíková fenomenální rychlobruslařkou, kdyby měla v dětství smůlu a vážně se zranila? Vyhrál by Miloš Zeman prezidentské volby, kdyby byli jeho rodiče Romové?

Jsme uvyklí vysvětlovat úspěch talentem, houževnatostí, ochotou riskovat či myriádou dalších kvalit. Ty jistě osud člověka ovlivňují. Fatálně však podceňujeme, že jej řídí i náhodné vlivy, „štěstí“ chcete-li. Vystuduje-li někdo vysokou školu je nejvíce ovlivněno štěstím, že se narodil vysokoškolsky vzdělaným rodičům. Pakliže se dožije více než 60 let, měl štěstí, že se narodil v rozvinuté zemi. Je-li milionářem, neměl smůlu na porod v totalitním státě.

Vezměme za příklad nejslavnější obraz světa. Bez delšího zamyšlení víte, že musí jít o Monu Lisu. Kdybych po vás chtěl vysvětlení, proč se obrazu dostalo globálního ohlasu, důvodů by se vyrojilo více – dílo geniálního umělce Leonarda da Vinci, řada unikátních a na svou dobu inovativních malířských technik; možná i nenapodobitelný úsměv Lisi, o jejíž pravé identitě se dosud vedou půtky. Není pochyb, že gloriolu vrcholného počinu si zaslouží. Jenže v Louvru i jinde visí řada podobných, ne-li důležitějších da Vinciho děl (nemluvě o pracech dalších umělců), u kterých ale dlouhé fronty nestojí. Za popularitou Mony Lisy stojí spíše náhoda, respektive skutek jednoho údržbáře.

Po většinu historie byl obraz Mony Lisy lokální záležitostí; do povědomí odborníků vešel až v 19. století, kdy začal být považován za mistrné, leč relativně běžné dílo renesance. Věhlasu se mu dostalo až roku 1911, kdy byl z Louvru ukraden. Celá událost byla poměrně trapná, jelikož si chybějícího díla ochranka všimla až když ji druhý den upozornil návštěvník, že v řadě obrazů jeden chybí. Z krádeže byl obviněn básník Guillaume Apollinaire a jeho přítel Pablo Picasso, známí provokatéři a kritici klasického umění. Oba byly podezření zproštěni a trvalo další dva roky, než se obraz objevil – Vincenzo Peruggia, údržbář z Louvru, se jej snažil prodat florentské galerii Uffizi. U soudu se označil za patriota, který jen usiloval o návrat obrazu do země vzniku. Soud mu pod tlakem italské veřejnosti vyměřil jen půl roku vězení. Existovalo přitom podezření, že měl vazby na padělatele Yvese Chaudrona, který mezitím vytvořil kopie obrazu a prodával je do USA coby ukradený originál...

Celou eskapádu s krádeží, zatčením zloděje i jeho soudem a vydáním obrazu zpět do Francie, detailně zachytil francouzský i italský tisk (shodou okolností zrovna v době jeho průmyslového nástupu). Dílo se dočkalo v médiích mnoha reprodukcí, přebíraly je noviny po celém světě a popularita obrazu strmě rostla. Šlo patrně o první globální mediální vlnu, která zároveň z Mony Lisi vytvořila symbol západního malířského umění. „Zasloužil“ se o to však hlavně Peruggio, který si obraz vybral víceméně náhodně, protože se mu vešel pod kabát. Obraz – namalovaný na topolovém dřevě – byl přitom původně širší, ale někdy v běhu historie byl po stranách seseknut...

A poučení? Vliv štěstí by nás měl vést k větší solidaritě s těmi, kdo jej tolik nemají. A k pochopení, že lidé za úspěch v mnohém dluží dobrému fungování společnosti. Neinvestovat do ní, je sázkou na velmi nevýhodnou loterii.

Sloupek byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Psáno pro Lidové noviny.