Mluvení je levné

Slova mohou být mocná, ale činy jsou mocnější. V ekonomii panuje notorická maxima, že chceme-li odhalit, co lidé skutečně preferují, měli bychom sledovat jejich chování, ne co říkají. Je hezké, že v anketách skoro každý spotřebitel preferuje kvalitní a zdravé potraviny či udržitelné zemědělství, nicméně když většina kupujících reaguje na změny ceny, a ne na změnu kvality, je celkem bezpečné říci, že ve skutečnosti jsou jejich zájmy hlavně finanční.

Mluvení je totiž levné. Něco říci mnohdy nenese žádné náklady. Je strašně jednoduché pro otce od rodiny vyznávat manželce "miluji tě" či "záleží mi na tobě". Mnohem nákladnější je manželku odvézt za její kamarádkou, oběma zaplatit víkend, kde si přejí, a pak sám doma uklidit, uvařit a postarat se o děti. První je levné mluvení, druhé je skutečná péče o blízkého.

V psychologii se stejný jev nazývá "morální pokrytectví" – lidé chtějí vypadat dobře, ale pokud je to možné, vyhýbají se nákladům spojeným s etickým jednáním. Jinými slovy, rádi říkáme, že jsme štědří nebo že nějaká hodnota je pro nás důležitá, pokud z našich slov neplynou žádné důsledky pro nás samé. Nepíši zde nic šokujícího. Lidé jsou pokrytci.

Pravda však nikdy není tak jednoduchá – existuje spousta lidí, kteří nemluví o tom, co by se dělat mělo, a skutečně dobro dělají. V nedávné studii jsme se s mým talentovaným kolegou, Markem Vrankou, zaměřili na to, jak se lidé chovají v situacích, kde mohou jednat prosociálně – nechat peníze charitě, nebo dokonce i státnímu rozpočtu –, a porovnávali jsme jejich hypotetické odpovědi s reálnými činy.

Náš experiment byl prostý. Věnovali jsme peníze Člověku v tísni a Ministerstvu financí ČR, nicméně účastníci výzkumu nás mohli zastavit a vzít si peníze pro sebe – někteří jen hypoteticky, někteří zcela reálně. Výsledky?

Předně je třeba říct, že přispět státnímu rozpočtu lidé opravdu, ale opravdu nechtěli. V hypotetické volbě se snažili být alespoň trochu etičtí a nechali mu 40 % částky. Jakmile však šlo o reálné rozhodnutí a peníze si mohli strčit do kapsy, zanechali tam pouhou pětinu. Účastníci experimentu chtěli vypadat štědře, dokud jejich rozhodnutí byla pouze hypotetická. Když však dostali reálnou příležitost, kam odklonit peníze, jejich prosociální chování se vytratilo. Jak se dalo očekávat.

Leč u charity byla situace odlišná. Hypoteticky odpovídali, že ponechají 60 % charitě. Když si však peníze mohli skutečně vzít, nechali jí dokonce 70 %. Naprostá většina účastníků totiž vnímala charitu ryze pozitivně (jen třetina lidí byla schopna říci něco pozitivního o státním rozpočtu), a i když hypoteticky jim přišly nějaké peníze vhod, k obrání charity se tolik neuchýlili. Svědomí je zastavilo.

Rozdělení částek hypoteticky (levé sloupce) nebo skutečně (pravé sloupce) odebraných buď z charitativního fondu (horní řádek), nebo ze státního rozpočtu (dolní řádek). Je hezky vidět, že při skutečné volbě se počet účastníků, kteří si neberou nic od charity ale vše ze státního rozpočtu, zdvojnásobí ve srovnání s hypotetickou podmínkou.

Náš výzkum poskytuje o lidstvu trochu optimismu. I když jsme často jen mluvky (v případě mnohých manželů ani to ne), dojde-li na pro nás důležitou příležitost ukázat, jací jsme skutečně zač, mnozí se projevíme mnohem čestnější, než se zdálo. Či alespoň ne tak nečestní. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.