středa 3. dubna 2019

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.
 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

1 komentář: