Děti jako efektivní investice

Nejdůležitější úkol vládní koalice byl možná již dohodnut. Program, který může dosáhnout šesti- až desetiprocentní čisté roční výnosnosti. Tedy dlouhodoběji více než jakýkoliv trh cenných papírů. Tato reklamní znělka je však i vážným varováním, o co Česko přijde, když se sliby nesplní či naplní jen formálně.

Schématické znázornění výnosů investic do lidí; míra investic s věkem postupně klesá a brzy už nepřináší ani tolik, kolik je na ni vydáno, největší dopad (a výnosnost) má předškolní vzdělávání; převzato z Heckman (2006) (pdf), týká se znevýhodněných dětí.

Jde o podporu předškolní výchovy dětí. Pochopit, proč je tak důležitá, umožní slavný perryjský školní experiment. Odstartoval v 60. letech v USA. Byly do něho náhodně vybrány děti ve věku 3 až 4 let ze sociálně slabých rodin, považované za "zaostalé".

S IQ jen kolem 80. Některé děti absolvovaly předškolní program, v němž se učily, jak se učit. Jiné děti ze stejného prostředí žádnou takovou výchovu nedostaly a sloužily k porovnání, jak předškolní výchova probíhající na několika cvičeních ráno ve skupině a poté odpoledne s učitelem přímo doma zlepší budoucnost dětí. Děti se učily zvládat vlastní impulzy, plánovat si povinnosti a spolupracovat. Začalo se čtením a počítáním. Při návštěvách doma byli vzděláváni rodiče, jak v dítěti podpořit touhu po učení.

Víc pozornosti nadaným

Když perryjské děti dosáhly deseti let, byly znovu otestovány, zejména na inteligenci. Výsledky byly tragické. Skupina, která získala předškolní výchovu, na tom byla naprosto stejně jako ta, která nezískala nic. Předškolní program byl označen za katastrofu.

Nicméně děti byly sledovány i nadále a začalo vycházelo najevo, že členové skupiny, která dostala předškolní výchovu, se chovají jinak. Vzácněji u nich docházelo k záškoláctví, nepodváděli a nelhali. Nekradli. Byli lépe schopni organizovat si svůj život.

Definitivní vyhodnocení programu proběhlo, když se z dětí stali čtyřicátníci. Dospělí, kteří před více než šestatřiceti lety prošli předškolním programem, dosáhli mnohem vyššího vzdělání, měli vyšší příjmy i bohatství, proto i méně často pobírali sociální dávky. Dívky vzácněji otěhotněly už jako teenagerky či se nestaly tak často svobodnými matkami. Podstatně méně byli dospělí zatýkáni či obviněni z trestného činu.

Perryjský a od té doby i řada dalších pokusů ukázaly, jak extrémně důležitá je velmi raná výchova. Nejde přitom o inteligenci či "znalosti", které nutně hrají roli. Naučí-li se dítě výhodám získávání schopností, dovedností či znalostí, získá i sociální či emoční kompetentnost, která mu ulehčuje učení a řešení problémů v pozdějších letech. Nejsou-li naopak děti doma stimulovány řešit úkoly, být zručné, vzdělávat se, nastoupí na školu znevýhodněné a tento handicap se začne prohlubovat. Dítě školu a vzdělávání "nechápe", nepřilne k nim a zvolí odlišnou životní strategii, více impulzivnější a parazitičtější.

Pohříchu učitelé tento vývoj málokdy zvrátí. Je totiž dokázáno, možná paradoxně, že více pozornosti, vstřícnosti i rad věnují spíše nadanějším žákům, u nichž jsou "výsledky jejich práce" rychleji a snáze viditelné.

Praktické školy jako zbytečný luxus

V Česku stále mnoho dětí nastupuje do praktických škol, i když by vhodně cílená předškolní výchova či asistenční pomoc v začátcích dokázaly jejich "znevýhodnění" kompenzovat. Již nikdy v životě – ať již ve formě různých reforem vyššího vzdělání, rekvalifikačních či doškolovacích programů, či rehabilitací vězňů – nebudou investice do lidského kapitálu tak efektivní jako v dětství.

Heslo "Školky pro všechny" může být jen volební vějičkou – vzpomeňme například na pomník Internetu do škol – a chybná vzdělanostní politika se pochopitelně neprojeví v tomto ani v následujících politických cyklech. Obojí svádí k politickému zanedbávání skutečného raného vzdělávání. Dojde-li k tomu, občanská i ekonomická perspektiva země bude omezena.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Ve zkratce ...

Dosavadní studie nenalezly, že by ženy v přítomnosti sexuálně zabarvených podnětů vykazovaly vyšší impulsivitu či že by byly ochotnější podstupovat rizika. Zatímco mužům stačí pohled i na lehce erotickou fotografii a stanou se z nich ihned rozhazovační hazardéři. Anouk Festjens, Sabrina Bruyneel a Siegfried Dewitte (pdf) však upozornili, že ženy na vizuální erotické podněty obecně nereagují, na jiné – třeba dotykové – však ano. Svou teorii ověřili v experimentech, v nichž se ženy dotýkaly pánských trenýrek – a obratem začaly více diskontovat (být více impulsivní), byly ochotnější jít do rizikových sázek i více utrácet.

Obrázek ukazuje, jak sexuální podnět-trenýrky (černý čtverec) u žen vyvolal nárůst impulsivity (rychlejší pokles hodnoty budoucích peněz) vůči kontrolnímu podnětu-tričku (bílé kolečko).

U řady živočichů, ptáky počínaje a savci konče, symbolizuje červená barva dominanci, jedinci tak pomocí ní mohou zastrašovat ostatní. Některé studie ukazovaly, že tomu tak může být i u lidí, třeba ve sportu. A některé výsledky vskutku naznačovaly, že družstva nosící červené dresy mají vyšší pravděpodobnost výhry než týmy nosící jinou barvu. Thomas V. Pollet a Leonard S. Peperkoorn (pdf) využili barvu trenýrek bojovníků v ultimátních soubojích (UFC) v předpovědi, zda ti, kteří nosí červené, budou úspěšnější. Žádnou takovou závislost však nenašli.

Podíl vítězných zápasů u borců v (zleva) červených, černých, bílých, modrých a jinak barevných trenýrkách. Žádný vliv.

Abychom dnes nezůstali jen u trenýrek, zavítáme do matematiky. Ekonomové Duncan Gilchrist, Michael Luca a Deepak Malhotra (pdf) otestovali, zda platí 3+1>4 … a nerovnici na trhu práce skutečně potvrdili. Pointa jejich experimentu spočívá v tom, že zaměstnanci vyvíjejí pracovní snahu nejen dle výše mzdy, ale i dle toho, jak se k nim zaměstnavatel chová. Když porovnali produktivitu zaměstnanců, kteří dostávali rovnou 3 nebo 4 dolary na hodinu, nezjistili v jejich snaze téměř žádný rozdíl. Nicméně skupina zaměstnanců, která měla slíbeno 3 dolary a od zaměstnavatele získala překvapivě 1 dolar „navíc“ se pak více snažila a byla produktivní mnohem více. Zaměstnanci cítili závazek se k zaměstnavateli chovat také vstřícně.

Lene Aarøe a Michael Bang Petersen (pdf) ověřili, zda podpora sociálních programů souvisí nejen s morálním, politickým či jiným hodnotovým nastavením člověka, ale i zda je zrovna hladový. Subjekty svého pokusu nejdříve nechali vyhladovět a pak jedné skupině dávali nápoje s cukrem a druhé jen s umělým sladidlem, ptali se jich nato na podporu sociálních politik. „Sytí“ lidé podpoře chudých nakloněni tolik nebyli, na rozdíl o „hladových“ lidí. Na druhou stranu, když bylo subjektům umožněno přímo přispět bližnímu, ani hladoví nebyli ochotní se dělit. Hlad tak přiměje lidi podporovat společenské transfery, nicméně vlastní, sobecké, chování mnoho nezmění.

Sex a mzdy

Nový výzkum ukázal, že zaměstnanci s vyšším platem si užívají méně sexu. Tráví v práci mnoho času, jsou unavenější, na druhé straně mají zdroje koupit si i jiné druhy pobavení, takže nejsou odkázáni na postelové hrátky (jak známo, sex je zábavou chudých). Za výsledky může být zodpovědné i to, že svobodní lidé se více realizují kariérou, možná i ve víře, že jim eventuálně pomůže k získání partnera.

Nepřekvapivé, že? Přesto je to smyšlenka! Měla upozornit, že ve společenských vědách jsou zjištění poměrně "jasná" - když už je ale známe. Ačkoliv si často nemůžeme být jistí, jak se věc vyvine, zpětně se zdá, že to jinak být ani nemohlo, tzv. efekt "po-bitvě-je-každý-generál".

Jak to tedy je se sexem a platy? Rozsáhlá analýza Nicka Drydakise (pdf) u řeckých zaměstnanců nepřímo naznačila, že více vydělávající mohou být atraktivnější, takže mají více možností k sexu. Zároveň platí, že zdravější lidé mají sex častěji a zároveň i více vydělávají. Nicméně i lidé nemocní, kteří se častěji milují, vydělávají více. Drydakis proto spekuluje, že samotné uspokojení sexuálních tužeb je nutnou podmínkou efektivního zaměstnance.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Králové a Knížata versus Kuchaři a Pekaři

UPOZORNĚNÍ: Data z výzkumu níže byla reanalyzována (pdf) a původně nalezený efekt nebyl potvrzen. Ukázalo se, že v databázi příjmení manažerů, z které studie vycházela, byla nadproporčně zastoupená vzácnější příjmení-což byla i "noblesnější" jména. Při zvážení četností jednotlivých příjmení v německé populaci se pak nepotvrdilo, že by držitelé noblesnějších jmen byli častěji manažery.

Zda se člověku v zaměstnání daří, často závisí na velmi subtilních vlivech. Uchazeči o zaměstnání mající pohovor ve slunných dnech jsou úspěšnější než ti, kteří byli zpovídáni za deště. Je-li zaměstnanec vyšší než ostatní, je z jeho vysoké postavy usuzováno na jeho dominanci, lepší zdraví a velikáni se proto častěji vyskytují mezi manažery. A nový výzkum ukázal, že nezanedbatelný vliv má i naše příjmení.

Jména i příjmení toho o svých nositelích mohou vypovědět mnoho. Třeba pakliže ve společnosti panují předsudky (resp. potésudky) vůči určité minoritě a její členové mají specifická jména, zaměstnání nemusí najít jen kvůli nim. I kdyby byl Dežo Novák sebepracovitějším a nenáročným zaměstnancem, životopis takového uchazeče o pozici ve firmě se do užšího výběru asi nedostane. Nicméně v tomto případě nese jméno přímou informaci (více o vlivu diskriminace), platil by podobný vliv i u příjmení, která toho mnoho nevypovídají?

Ekonomové Raphael Silberzahn z Cambridgské univerzity a Eric Luis Uhlmann z HEC (obchodní fakulty) v Paříži (pdf) zauvažovali, že samotná sémantika (význam) příjmení může ovlivnit, jak o dotyčném člověku smýšlíme. Jmenuje-li se někdo „Jan Smrt“ (v Česku žije asi 81 lidí tohoto příjmení) či „Zlý“ (asi 82 občanů, všichni na Moravě), je možné, že se jej budeme spíše stranit, ač ve skutečnosti může jít o bodrého člověka. Podobně od pana Veselého můžeme očekávat příjemnou povahu, zase ač to může být i zahořklý strejc.

Silberzahn a Uhlmann se zaměřili na vliv noblesních, šlechtických příjmení na pravděpodobnost, že jejich nositel bude držet spíše vedoucí, manažerská místa než lidé, kteří se jmenují běžně. Nesledovali pochopitelně konkrétní šlechtické rody, u jejichž potomků jsou vedoucí úlohy ve firmách nabíledni. Analyzovali doslova příjmení jako „König“ (král), „Fürst“ (princ) či „Graf“ (kníže) vůči příjmením popisující (či asociující) povolání třeba jako „Fisher“ (rybář), „Richter“ (soudce), „Schmidt“ (kovář) nebo příjmení nemající vůbec žádný vztah k profesi či k sociálnímu postavení jako „Neumann“ (Novák) či „Fuchs“ (liška).

V Německu, stejně jako u nás, se lidé formálně oslovují příjmením. Vznešené příjmení by mohlo přenést gloriolu na svého nositele, i když pochopitelně téměř jistě neplatí, že by pan „Král“ skutečně pocházel z královské rodiny (už i proto, že v SRN je několik desítek tisíc lidí s takovým příjmením). Analýza zahrnovala celkem 222 924 zaměstnanců a manažerů s 84 různými příjmeními, které byly v německé sociální síti pro profesionály, Xing.com, nejčastější.

Graf ukazuje pravděpodobnost, že člověk s daným příjmením bude pracovat jako manažer: tmavěji noblesní příjmení, světleji ostatní příjmení.

I když síla efektu není příliš vysoká, skutečně se potvrdilo, že lidé se „vznešeným příjmením“ mají vyšší pravděpodobnost, že pracují jako vedoucí pracovník (je jich zhruba o 3 manažery ze 100 více, než by se dalo očekávat). Naopak lidé, kteří se jmenují dle profese, která je i v současnosti živá, jako třeba Kuchař, Rolník či Pekař, mají naopak o trochu nižší šanci, že se probojovali do manažerské pozice. U jiných příjmení nebyl žádný podobný efekt nalezen.

Zda vznešené příjmení ostatní vnímají, zejména asi podvědomě, jako symbol kvalit člověka a jsou mu nato svěřeny vůdčí úlohy či naopak lidé se vznešenými příjmení jsou jimi narcisticky ovlivněni a sami pak sebevědomě (a s části úspěšně) cílí na vysoké pozice, však z výzkumu zřejmé není.


Psáno pro portál Osel.cz.

Ve zkratce ...

Čtete-li on-line tento příspěvek, obětovali jste čas, který jste mohli věnovat mluvení s přáteli, spánku či sportování. Scott Wallsten (pdf) se podíval, jak on-line aktivity proměnily využívání volného času, zda nějakou zábavu podpořily a jinou naopak omezily. Jak je patrno níže, zjistil, že každá minuta strávená on-line, značí pokles u všech ostatních aktivit, nejvíce u sledování TV, ale i spánku, práce či učení.

Minuta strávená on-line znamená pokles času věnovaného jiné zábavě o 0,29 min., práci o 0,26 min., vzdělávání 0,06 min., pomáhání členům domácnosti o 0,04 min. či dobrovolnictví o 0,01 min.

Rozvody jsou, zdá se, infekční. Rose McDermott, James H. Fowler a Nicholas A. Christakis (pdf) využili síťovou analýzu sociálních vztahů většiny lidí žijících ve Framinghamu, jednom městečku v USA. Zjistili, že rozvedl-li se přátelé manželů, pravděpodobnost rozpadu jejich manželství vzrostla o 75 % (rozvedl-li se přítel přátel, pak pravděpodobnost jejich rozvodu vzrostla o 33 %). Jako každá informace či postoj, i názory na rodinu, důraz na různé aspekty výhod a nevýhod soužití, ad. se mezi lidmi postupně šíří. Rozchod bližních pak může názorně odkrýt, že i vlastní manželství je spíše přítěží.

Nakolik člověk zůstane intelektuálně aktivní, přemýšlivý i v pokročilém věku, ovlivní pochopitelně řada faktorů. Gabriele Doblhammer, Gerard J. van den Berg a Thomas Fritze (pdf) se zaměřili na jeden méně intuitivní, na ekonomické podmínky, v nichž se dnešní penzisté rodili a vyrůstali. Tedy když se kupříkladu narodili za významné recese, dá se uvažovat, že v rodině kvůli hrozbě nezaměstnanosti panoval stres, domácnost mohla mít nedostatek prostředků na kvalitní potraviny, popř. i zdravotní péči. Toto znevýhodnění si děti s sebou nesli životem, ve škole, v práci a i ve stáří prokazují horší kognitivní funkce než šťastlivci, kteří se narodili za ekonomických boomů.

Značku svého auta si zvolíme dle toho, v čem nás vozili rodiče, zjistili Soren T. Anderson, Ryan Kellogg, Ashley Langer a James M. Sallee (pdf). Nejdříve vyloučili, zda nějaké sdílené rodinné charakteristiky (jako příjem, bohatství, bydliště či vzdělání a politické přesvědčení) nemohou ovlivnit druh kupovaného auta a potvrdili silnou korelaci mezi nově kupovanými auty dospělých dětí a značkou vozu, který měli jejich rodiče. Z toho může vyplývat úspěšnost „levnějších“ značek aut, takových, které si pořizovaly mladé rodiny a které si tak vychovaly další generaci zákazníků.

Haizhen Lin, Jonathan D. Ketcham, James N. Rosenquist a Kosali I. Simond (pdf) názorně ukázali, jak finanční problémy mohou člověka doslova zdeptat; zejména starší občany, kteří většinu svých aktiv drží ve formě nemovitosti. Podívali se na vývoj jejich tržních cen mezi lety 2006 a 2009, kdy došlo k značnému propadu a zároveň na vývoj předpisů na antidepresiva. Na rozdíl od jiných léků, antidepresiva přesně v daném období zažily obrovský růst užívání.

Vývoj cen nemovitostí (přerušovaná linka) a prodej antidepresiv (plná linka).

Sněz co zmůžeš a zaplať pak

„Sněz-co-zmůžeš“ restaurace i v Česku získávají na popularitě. Jejich podnikatelský model je vcelku prostý: možností neomezené konzumace jídla přilákat velké množství zákazníků a docílit vysokého obratu. Vysoké náklady na potraviny pak vyvažovat úsporami na zaměstnancích (zákazníci se obsluhují sami) a nápoji prodávanými se značnou marží.

Jelikož se obvykle za fixní cenu vstupu mohou strávníci nato oddávat bezmeznému obžerství, jsou zejména v USA sněz-co-zmůžešové obviňováni za epidemii obezity. Zákazníci totiž chtějí za své peníze získat maximum, takže se pravidelně přejídají. Sborově ignorují výchozí ekonomickou zákonitost, utopené náklady. Peníze byly vydány, takže by následnou spotřebu již neměly ovlivňovat. Každý by měl při sytosti přestat a v klidu se oddat trávení. Pohříchu většina hostů končí až s pálením žáhy a mají problém i vstát od stolu. A Češi bezesporu patří k národům, které v podobném stolování vynikají.

Co s tím a přitom zachovat spotřebitelskou atraktivitu těchto typů restaurací? Někdy k pošťouchnutí stačí opravdu málo, třeba změnit dobu placení.

Izraelští ekonomové pod vedením Gideona Yaniva (pfd) uspořádali experiment, v němž jedna skupina zákazníků sněz-co-zmůžešové sushi restaurace platila standardně před jídlem, druhá až při odchodu. Jinak byly podmínky pro obě skupiny identické, stejný výběr pití, jídla (hlavně pikantní tuňákové maki a lososové maki s avokádem, mimochodem), stejné prostředí.

Nejen, že členové druhé skupiny, platících až po jídle, snědli o 15 % sushi méně. Oceňovali i lepší zacházení, jelikož nebyli „nuceni“ platit při vstupu, což se může zdát jako projev nedůvěry restaurace, zda zákazník zaplatí. Nebyli hnáni touhou jíst tolik, aby se to „vyplatilo“. Když se cítili nasyceni, jednoduše vstali, zaplatili a spokojení odešli.

Kdo má málo, tomu bude ještě vzato

Ať se z Ostravska i Pražského hradu ozývá cokoli, je nezpochybnitelným faktem, že udržovat při životě ztrátové podniky se nevyplácí. Nikomu. Dokonce ani těm, kdo v nich pracují. Horníci v Paskově teď samozřejmě tohle slyšet nechtějí. Důvodů, proč ne, je řada. Za prozkoumání ale stojí především jeden z nich. Ten nejvíc kontraintuitivní.

Na ulici tak nějak automaticky převažuje názor, že nezaměstnaní, chudí, lidé závislí na sociálních dávkách či v osobním bankrotu, jsou prostě hloupí. Případně leniví, nezodpovědní či krátkozrací a impulzivní – nebo všechno tohle v různé kombinaci dohromady. Za svoji mizerii si tedy mohou především sami. Kdyby byli ochotní se učit novému, kdyby byli přičinlivější a lépe plánovali, dařilo by se jim – i nám všem – lépe.

Nový výzkum behaviorální ekonomie ale naznačuje, že příčina a následek mohou v tomto případě stát v přesně opačném gardu – že totiž chudobu neplodí prostota ducha, nýbrž naopak.

Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir k problatice "nedostatku" napsali v mnohých bodech sice kontroverzní, ale velmi čtivou knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much.

Jen vydržet... a pak to pustit

Představte si tu situaci: sledujete večer televizi. Na stole před vámi leží brambůrky, čokoládové bonbony nebo oříšky. Protože jste se zapřísáhli, že zhubnete, nevezmete si nic. Po chvíli však opět na ty laskominy hledíte. Nakonec vydržíte, odoláte a nic nesníte. Pořad skončí a jdete si lehnout. Zastavíte se v kuchyni, otevřete lednici – a zhltnete celé balení salámu, několik sýrů i zbytek dortu.
Není to hypotetická událost, ale přibližný popis experimentu, který před více než deseti lety provedli američtí psychologové Kathleen Vohsová a Todd Heatherton (pdf), když se snažili prokázat svou teorii omezené sebekontroly. První skupinu účastníků programu na hubnutí přivedli do místnosti, kde je usadili a řekli jim, ať sledují nudný pořad v televizi. Prý posléze bude měřen dopad filmu na jejich náladu. Chtějí-li, mohou si posloužit laskominami, které se nacházely na skřínce v rohu místnosti. Vzít si je vyžadovalo vstát, přede všemi přejít celou místnost a – pochopitelně – porušit metu zhubnout. Druhá skupina měla tentýž úkol, sladkosti však byly umístěny přímo před nimi. Stačilo natáhnout ruku. Nakonec v obou skupinách skoro všichni vytrvali a žádnou sladkost si nevzali.

Skutečný smysl experimentu, o němž jeho účastníci nevěděli, ale teprve přišel. Členové obou skupin, všichni na dietě, byli odvedeni do vedlejší místnosti. Dozvěděli se, že se shodou náhody mohou účastnit i akce na ochutnávání a hodnocení nových druhů zmrzliny. Stačilo si vzít na lžičce malé sousto, udat hodnocení a skončit. Sníst však mohli, kolik chtěli.

Ukázalo se, že ti, kteří měli v předcházející části pokusu jídlo přímo před sebou, takže se museli více ovládat, nyní snědli dvaapůlkrát více zmrzliny. Doslova vyčerpali svoji sebekontrolu, takže když si poté mohli dopřát zmrzlinu, neudrželi se a nacpali jí do sebe dvacet dekagramů.

Jak už z názvu Teorie omezené sebekontroly vyplývá, je založena na poznání, že musíme-li se ovládat, kontrolovat, plánovat, postupně vyčerpáváme omezenou kapacitu své vůle a snadněji nato podléháme krátkozrakým touhám. V jiném pokusu Kathleen Vohsová a Ronald Faber (pdf) přiměli své studenty, aby napsali, o čem zrovna přemýšlejí. První skupina nebyla vůbec ničím omezena, mohla psát o čemkoliv. Účastníci druhé skupiny na tom byli obdobně, s jedinou výjimkou: nesměli ani pomyslet na ledního medvěda. Zadání je samozřejmě psychologickým trikem. Kdykoliv vám totiž někdo uloží, že nad něčím nesmíte přemýšlet, snažíte se vědomě takové myšlenky zaplašit, takže se vám v mysli objevují pořád dokola, zaměstnávají vás a mentálně vyčerpávají. Psychologové pak studentům dali za odměnu peníze, které si mohli nechat či je utratit cestou v univerzitním obchodě. Výsledky potvrdily očekávání: ti, kdo "nemysleli na ledního medvěda", ve zvýšené míře podlehli impluzivnímu nakupování – jejich schopnost sebekontroly byla po experimentu ve srovnání s kontrolní skupinou opotřebovanější.

Mačkej rychle, ale s rozmyslem

Teorie vyčerpávání vůle je v současnosti více či méně prokázána řadou studií. Sebekontrola se zdá být jako sval: intenzivní námahu nevydrží, unaví se – a selže. Nicméně, dlouhodobým posilováním ji lze trénovat, aby zvládala i náročnější úkoly. Celý fenomén byl přesto považován za spíše psychologickou zajímavost, respektive nepřekvapivé poznání, že jsme-li unavení, nebo se nám už prostě nechce přemýšlet, spoléháme na intuici či podléháme impulsivnímu chování. Harvardský ekonom indického původu Sendhil Mullainathan s kolegy (pdf) ale demonstoroval, jak fatálně dopady duševního vyčerpání mohou chudé lidi deptat. Jsou-li nuceni neustále přemítat, zda budou mít na zaplacení účtů, musí-li u každého nákupu počítat, co si mohou dovolit, vypotřebují rychle své mentální kapacity a na komplexní uvažování již nemají síly. Tedy, nikoliv že by špatné rozhodování vedlo k chudobě, ale právě chudoba může začasté plodit špatné rozhodování. Deficit v přemýšlení vyvolaný neustálou obavou z nedostatku peněz je srovnatelný s poklesem IQ o 13 bodů nebo ztrátou noci spaní.

První fázi výzkumu tvořily terénní experimenty. Ekonomové odchytávali zákazníky obchodů v americkém New Jersey a kladli jim otázky, jak by řešili akutní finanční problémy. Třeba "Motor vašeho zatím fungujícího auta vyžaduje opravu, která by stála X dolarů, můžete zaplatit okamžitě, vzít si půjčku či zariskovat a jezdit dále. Co uděláte?" Smyslem pokusu bylo, aby se zákazníci – bohatší i chudší – zaobírali reálným problémem, který se intenzivně týkal i jejich finančních možností. Někdy šlo o malé částky, v přepočtu kolem tisíce či dvou, někdy o desetitisíce korun.

Než zákazníci, nyní vlastně již účastníci experimentu, své odpovědi vnesli do počítače, měli vyřešit i několik psychologických testů – jeden zaměřený na inteligenci a druhý na kognitivní sílu, tedy "schopnost přemýšlet a soustředit se".

Třeba při druhém testu se na obrazovce počítače vpravo či vlevo objevovaly symboly a testovaní museli rychle stisknout pravé či levé tlačítko. Záludnost spočívá v tom, že při některých symbolech zobrazených vpravo je najednou třeba zmáčknout levé tlačítko a naopak, což vyžaduje jistou sílu vůle, jelikož máme tendenci reagovat rukou, na jejíž straně se zobrazuje podnět. Test tak měří schopnost následovat vnitřní cíl a ignorovat impulzívní sklony. Výzkumníci poté od občanů získali i detailní informace o jejich příjmech a majetku. Ve většině výsledků nebylo rozdílu mezi bohatými a chudými. Až na jeden: kdykoliv chudí přemýšleli nad značným finančním výdajem, jejich výkon v mentálních úkolech razantně utrpěl.

První graf ukazuje výsledky testu inteligence, druhý kognitivní kontroly („sebevůle“). Oba grafy odhalují, že po „lehčím“ finančním rozhodováním (světle šedivé sloupce) je výkon chudých i bohatých téměř stejný, nicméně u „těžšího“ rozhodování o větších částkách (tmavé sloupce) je výkon chudých razantně horší, zatímco u bohatých téměř k žádné změně nedochází (jde o výsledky pokusu s finančními odměnami).

Mullainathan zkusil experiment různě modifikovat. Někdy peněžitě odměňoval účastníky za správné odpovědi, jindy nikoliv, měnil pořadí testů... přesto závěry zůstaly vždy zcela shodné. Chudí při rozmýšlení o finančních výdajích zkrátka mentálně selhávají. A to nikoli málo – jde o propad srovnatelný třeba s tím, jejž vykazují nevyspalí či chroničtí alkoholici.

Pokus tedy přinesl přesvědčivé výsledky. Nicméně: využíval hypotetických problémů. Účastníci se zamýšleli, co by se mohlo stát a chudí mohli reagovat jen zbrkleji, aniž by se ve skutečném rozhodování chovali stejně. Druhá fáze výzkumu se přesunula do Indie, do okresů Villupuram a Tiruvannamalai, proslulých pěstováním cukrové třtiny. Z 46 vesnic bylo náhodně vybráno 464 farmářů, kteří naprostou většinu svých příjmů získávají ze sklizně. Jsou tedy v jedné fázi roku, před sklizní, velmi chudí, zadlužení a v další části roku, po sklizni, relativně velmi bohatí.

Mullainathan jim předložil před sklizní a po sklizni podobné psychologické testy a zjistil očekávatelné: titíž lidé, kteří vykazují problémy s řešením inteligenčního testu a kontrolou svých impulsů, jsou-li chudí, se začnou rozhodovat lépe, získají-li finance. Výsledky jsou stejné i při zohlednění náročnosti námahy během sklizně a toho, kolikrát farmář daný test dělal. Výzkumný tým měřil i počet snědených kalorií během roku – aby bylo možné vyloučit, že před sklizní mohou být farmáři prostě jen hladoví, což může mít dopad na jejich schopnosti. Nic podobného se nepotvrdilo. Dokonce jim byl i pravidelně měřen krevní tep a tlak, coby indikátory stresu. Chronický stres totiž může být sám zodpovědný za zhoršující se schopnosti a zhoršení zdraví.

Přestože se potvrdilo, že farmáři jsou před sklizní stresovaní (průměrně jim tlak z 129/79 klesne po sklizni na 121/74), ani to horší mentální výsledky před sklizní plně nevysvětlilo. Jediným významným důvodem byla, zdá se, chudoba. Neustálé zaměření pozornosti na tenčící se či již neexistující finanční zdroje jim vyčerpalo sílu vůle, schopnosti analytického přemýšlení do dalšího rozhodování.

Mentální daň

Jeden výzkum ukázal, že zeptáte-li se chudých na celkovou cenu věcí v jejich nákupním vozíku, trefí ji téměř přesně, protože počítají každou věc a zároveň mají detailní přehled i o většině slev. Bohatší v ničem takovém nevynikají, neboť nemusejí. Správné vyplňování složitých formulářů, rekvalifikace, učení se novým technikám, připravování se na pracovní pohovor či analýza volebních slibů pak může být pro chudé už prohibitivně nákladné přemýšlení. Mullainathan a jeho tým proto mluví o mentální dani, kterou chudí nesou navíc.

Vedle triviálních rad – třeba nechávat si důležité rozhodování spíše na dopoledne kdy jsme odpočatí a na čas v měsíci, kdy jsme relativně při penězích – se nabízí škála opatření, která by mohla chudším ulehčit dlouhodobé rozhodování. Značně pomoci by jim mohl důraz na jednoduchost a prostou srozumitelnost smluv. Mnoho chudých, v Česku zejména Romů, je zadluženo v lichvářských úvěrech. Přitom je dokázáno, že i jednoduchá pomoc finančního poradce by těmto domácnostem pomohla restrukturalizovat dluhy a eventuálně je i z dluhové pasti vyvést. Adresné připomínky (dopisy, SMS, letáky) – například upozornění na nárok zažádat o sociální služby – by dokázaly přenést řadu budoucích komplexnějších a obtížněji řešitelných problémů do "jednodušší" a únosnější současnosti. Tíha života by tak sice nezmizela, ale lidem by na ni zbylo více sil.


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Stačí jedna cigareta a budete vydělávat méně

Kuřáci pobírají nižší plat, jak univerzálně ukazují příjmové statistiky. Jsou i méně zdraví, což je rovněž poměrně přesně dokumentováno na nižší době dožití a častějším využívání lékařské péče. Z toho pramenící nižší produktivita a vyšší absentérismus (jak kvůli nemocem, tak kvůli pauzám na zapálení si) by mohly samy nižší příjem vysvětlit. Vedle toho kouření může i signalizovat, že kuřák je člověk netrpělivý, s chabou sebe-vůlí, špatně zvládající stres, což nejsou zrovna znaky, které zaměstnavatelé oceňují.

Nicméně věc není tak přímočará, některé studie „cigaretový efekt“ nacházejí jen u mužů a dopad na mzdy žen se nezdá být významný. Z dalších dat zase vyplývá, že kuřáci mají nižší vzdělání, což pochopitelně má také dopad na jejich příjmy.

Studie Julie L. Hotchkiss a M. Melindy Pitts (pdf) z Federální rezervní banky v Atlantě do problému vnesla více světla. Ekonomky využily šetření amerického Národního institutu pro rakovinu běžícího již od roku 1992, které sleduje nejen vývoj spotřeby cigaret a cen, ale i nejrůznější socio-ekonomické charakteristiky lidí, kouřících i normálních. Potvrdily, že nekuřáci berou zhruba o 24 % více než kuřáci. Nicméně za 17 procentních bodů tohoto poklesu mohou kuřáky sdílené charakteristiky, zejména jejich nižší vzdělání (a i určité osobnostní charakteristiky). Za zbytek (tedy asi 7 p. b.) pak může kouření samo.

Asi nejdůležitější je zjištění, že efekt je stejný bez ohledu na intenzitu kouření. Zda člověk spotřebuje jednu cigaretu denně či celou krabičku, nehraje roli, vydělává méně. Což dále potvrzuje, že nižší mzdy kuřáků jsou důsledkem toho, že mají horší lidský kapitál (jakýsi naakumulovaný souhrn vzdělání, znalostí, schopností), ne nutně tím, že by byli obecně méně produktivní (třeba kvůli nemocnosti). Eventuálně je zaměstnavatelé vesměs nesnáší. Také se ukázalo, že kuřáci, kteří natrvalo přestali, mají schopnosti, které trh práce oceňuje, protože jejich platy jsou vůbec nejvyšší.