Jsou spotřebitelé krátkozrací?

Mnoho svých nákupů nespotřebováváme okamžitě, ale až v nějakém bodě v budoucnosti. Racionální spotřebitel by při nákupu proto neměl být ovlivněn prchlivými emocemi či momentálními okolnostmi, ale měl by zvažovat, jak si spotřebu užije jeho budoucí já. Většina z nás se tak nechová, kupř. jsme-li hladoví, nakupujme v obchodě potravin jako kdybychom se doma připravovali na obležení. Množství zkaženého a vyhozeného jídla je pak enormní.

Lukas Buchheim a Thomas Kolaska (pdf) otestovali, zda se tato „spotřební krátkozrakost“ projevuje i při nákupech, u nichž je jasné, že k spotřebě dojde za zcela jiných podmínek, než aktuálně panují – při předprodeji lístků v letním kině. Vybrali obří letní kino v Mnichově, v němž se až 60 % lístků prodává v on-line předprodeji, a to i mnoho dní před promítáním. Kino promítá za každého počasí, peníze se proto nevracejí. Jelikož užitek ze sledování filmu je extrémně závislý na počasí v době promítání, nákup lístku v předprodeji by měla ovlivňovat spíše předpověď než aktuální počasí.

Obrázek letního kina v Mnichově.

Buchheim a Kolaska však zjistili, že spotřebitelé se řídí spíše momentálním počasí: je-li hezky a slunečno, lidé nakupují lístky, aby si je pak ani nevyzvedli, protože si je mnohdy koupili na dny, kdy byla předpovězena a pak i skutečně přišla bouřka. Studie ukazuje, jak lehce podléháme zdánlivě úžasné nabídce, abychom pak hořce litovali, že jsme si ji lépe nepromysleli.


Psáno pro Vesmír.

Jak na šikanu?

Konfliktní situace (nejen) mezi středoškoláky nejsou vzácností. Šikana, pomluvy, ať již osobně či on-line, a někdy i přímé násilí ničí školní atmosféru po celém světě. Elizabeth Paluck, Hana Shepherd a Peter Anonow (pdf) proto spojili dosavadní poznatky proti nežádoucímu chování žáků a uskutečnili jeden z největších experimentů proti šikaně v dějinách amerického školství.

Především uznali, že žáci berou dospělé jako autority, nikoliv coby rádce či vzory každodenního jednání. V desítkách škol proto vybrali 20 až 30 studentů, kteří prošli zácvikem, jak bojovat proti šikaně – poté jim však byla dána plná volnost ve formě, jak kampaň pojmou. Sami identifikovali, jaké jsou rizikové situace na jejich škole, sami vytvářeli design plakátů a sloganů proti šikaně. Svým spolužákům, kteří vystoupili proti nevhodnému chování, rozdávali náramky označující, že zabránili útoku atp.

Experiment je cenný i proto, že obsahuje informace od všech žáků ze zapojených škol o tom, s kým tráví svůj čas. Bylo tak možné vyhodnotit, jak se „protišikanózní osvěta“ rozlévá mezi sítí vzájemně si blízkých lidí. Výzkumníci rovněž identifikovali podobné školy, v nichž k intervencím nedocházelo a sloužily k porovnání, zda experiment proti šikaně sníží počet konfliktů.

Síť vztahů mezi žáky na školách: “Treatment Schools” jsou ty, v nichž proběhla popsaná protišikanózní kampaň, “Control Schools” slouží k porovnání. Barva sítě znamená průměrnou intenzitu konfliktních událostí mezi žáky, od modré ukazující absenci problémů až k oranžové, která značí hodně konfliktů na dané škole. Červené body značí studenty, kteří byli v daném roce potrestáni za šikanu (čím větší bod, tím více trestů, od jednoho po třináct). Jak patrno z poklesu oranžové, kampaň omezila výskyt konfliktů mezi žáky.

Souhrnně bylo zjištěno, že ve školách, kde kampaň proběhla, došlo až k třetinovému poklesu případů šikany. K největšímu poklesu došlo na těch školách, kde byli do kampaně zapojeni studenti, kteří měli širokou a hustou síť známých, kamarádů či přátel – nepřekvapivě byli právě tito žáci schopni předat protišikanózní normy nejefektivněji. Výzkum ukazuje, že na značnou změnu chování stačí zacílit na pár vlivných jedinců, kteří rychle ustanoví normy, jak by se ostatní měli chovat.


Psáno pro Vesmír.

Sport, alkohol a znásilnění

Významné sportovní události jsou často příležitostí, aby se fanoušci, skalní i občasní, sešli v hospodách, klubech či na domácích večírcích. Fandí, baví se a zapíjejí výhry nebo prohry. Sportovní zápasy tak v určitých dnech vyvolávají intenzivnější setkávání lidí a větší spotřebu alkoholu. Jason Lindo, Peter Siminski a Isaac Swensen (pdf) si proto položili otázku, zda větší nabuzenost a při/opilost lidí povede i k rozšíření sexuálních napadení.

Sebrali data o nahlášených znásilněních a dalších zločinech a propojili je s daty o zápasech americké univerzitní fotbalové ligy. Předpokládali, že ve dnech zápasů bude v univerzitních kampusech více večírků, více popíjení... a více znásilnění než v jiné, podobné dny. Přesně to i nalezli – ve dnech zápasů narůstá znásilnění mladých žen o 28 %. Jelikož se lidé více a déle „baví“ při výhrách domácích, roste zejména při nich počet znásilnění – stejně jako se zvyšuje počet zatčených za řízení pod vlivem alkoholu, rušení nočního klidu či vandalství. Zjištění podporující, že za sexuálními (a dalšími) zločiny stojí především alkohol.

Prohry, překvapivě, k záplavě opilosti tolik nevedou a kriminalitu proto spíše neovlivňují – až na jednu podstatnou výjimku, kterou je domácí násilí (pdf). Prohraje-li a to obzvláště nečekaně (jak se ze sázkařských kurzů zdá) domácí tým, muži doma týrají ženy mnohem více.

Nárůst násilí na partnerovi (osa y) a sázkařské očekávání, jak hra dopadne (osa x, "predicted win" - očekávaná výhra, "predicted close" - vyrovnané šance a "predicted loss" - očekávaná prohra), když domácí prohrají. Graf ukazuje, že když se očekává, že domácí tým vyhraje a ve skutečnosti prohraje, násilí na partnerce je nejvyšší.

Psáno pro Vesmír.

Chvála stínů a pochybností

Začněme jednoduchou slovní úlohou. Já vím, evokuje to hodinu základní školy, ale vydržte: Řízek s bramborami a pivo stojí dohromady 120,- korun. Řízek s bramborami stojí o 100,- korun více než pivo. Kolik stojí pivo?

Většina lidí, pochopitelně, odpoví 20,- korun. Leč rychlé přepočtení ukáže, že většina se mýlí. Kdyby pivo stálo 20,- korun, pak by řízek s bramborami musely stát 120,- korun (musejí stát o 100,- korun více než pivo), což nemůže být pravda, jelikož vše dohromady stojí 120,- korun. Správná odpověď je pivo za 10,- korun a řízek s bramborami za 110,- korun – jedině pak se ceny liší o stokorunu a vše dohromady stojí sto dvacet korun. Pakliže jste podlehli chybné odpovědi, nezoufejte. Americký ekonom Shane Frederick řadu podobných otázek (pdf) vymyslel tak, aby sváděly k intuitivně chybným odpovědím. Chtěl ukázat, že i v ryze logických, matematických úlohách rozhodování lidí vedou spíše intuitivní tušení než promyšlené úvahy.

Kromě podlehnutí zdánlivě správné, byť chybné, odpovědi je Frederikův test důležitý, i protože ukazuje, jak chybné intuitivní volby mohou dlouhodobě setrvávat. Všichni, kdož odpověděli chybných „20,- korun za pivo“ si bez stínu pochybnosti byli jisti, že odpovídají správně! Nebylo-li by upozornění, šli by dále životem mysleje si, že autor sloupku je školomet kladoucí primitivní otázky (jasně, to si mohou myslet tak jako tak). Intuice je skvělá věc, neměla by být ale ponechána o samotě, bez kritického uvažování.

Nedávno jsem svým studentům tvrdil, že rok 2015 byl pro člověka nejlepším časem historie a letošek jej nejspíše překoná. Tvrdošíjně nesouhlasili: „Nevidíte války, teroristické útoky, růst násilí od Sýrie po Paříž? Uprchlickou krizi? ...“ Na těchto debatách fascinuje, že každý okamžitě přijde s hotovým názorem a poté začne uvádět jen příklady, které jeho názor podporují. Kritické myšlení ale nespočívá na argumentaci tím, co se nejsnadněji objeví v mysli. Úvodní příklad s pivem za 20,- korun dokazuje, že v mysli se intuitivně objevují názory, které jsou pravdě-podobné, nikoliv pravdivé. Zamyslí-li se kdokoli nad stavem světa, jeho mysl rychle zaplaví emoční, rozrušující zprávy, které viděl či slyšel. Skutečnost však není tak barvitá a plná neštěstí, jak ji malují média, sousedé či politici.

Jaká je skutečnost, nahlížená třeba údaji Světové zdravotnické organizace (xls)? I přes medializované hrůzy roku 2015 počet obětí válek ve světě setrvale klesá. Terorismus zůstává strašnou hrozbou, leč nezpůsobuje ani 2 % násilných smrtí. Spočteme-li pak ve světě všechny násilné příčiny úmrtí, hromadné i individuální, zjistíme, že zodpovídají za jediné procento všech smrtí a co především, tento poměr setrvale klesá. (Větším zabijákem je dnes už i rakovina střev a konečníku a dvojnásobně více než všichni vrazi, vojáci a teroristé dohromady zabíjejí dopravní nehody.) 

Více o důvodech univerzálního poklesu násilí v lidských společenství lze nalézt v knize The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined od: Steven Pinker, kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Penguin Books.

I další ukazatele kvality života se zlepšují: roste průměrná doba dožití, mizí infekční nemoci, klesá dětská úmrtnost, nejmenší podíl lidí v dějinách žije v chudobě, průměrně naopak rychle bohatneme (globálně i klesá příjmová nerovnost (pdf)). Díky kvalitní výživě a lepšímu zdraví se lidé stávají chytřejší, IQ průměrného člověka desetiletí roste. Ač si o stylu politiky můžeme myslet cokoliv, ve světě dnes existuje nejvíce demokratických voleb a voličům odpovědných režimů vůbec. Roste tolerance k menšinám. Nežijeme – samozřejmě – v ráji, máme se však prokazatelně nejlépe v lidské historii.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal, že „nejobtížnější téma muže být vysvětleno i úplnému hlupákovi, pakliže si na něj dosud nevytvořil žádný názor; avšak i ta nejjednodušší věc nebude moci být vysvětlena tomu nejchytřejšímu člověku, pakliže si je pevně jist, že ji – bez stínu pochybnosti – pochopil.“ Vždy ve svých názorech hledejme stíny, mnohdy se v nich skrývá ostřejší a pravdivější obraz světa. 


Psáno pro Lidové noviny.

„Dnes ne, je moc horko,“ čili o demografii oteplování

Porodnost je sezónním jevem. Termín narození dítěte je dán okamžikem početí a některá období jsou pro něj vhodnější než jiná. Nejde přitom jen o biologické faktory: devět měsíců po velkých svátcích nebo po obvyklých termínech dovolených či po celonárodních oslavách (jako třeba po vítězství v mistrovství v hokeji, při němž se vypije mnoho alkoholu) roste počet narozených dětí. Ano, v posledním případě se nejedná nutně o plánovaná početí, ale to v míře porodnosti rozeznat nelze, že.

Alan Barreca, Olivier Deschenes a Melanie Guldi (pdf) vyšli z prostého předpokladu, že milovat se je různě nákladné i dle aktuálního počasí. Prší-li venku a je vůbec nevlídno, lidé jsou doma a zvyšuje se pravděpodobnost, že budou mít sex. Naopak extrémně horké počasí může člověka zase vyčerpávat a nepreferuje pak žádnou větší fyzickou aktivitu.

Vztah mezi denní teplotou (ve ºF) a mírou porodnosti za 9 měsíců. Jak patrno, po překročení 80 ºF (cca 27 ºC), dojde k radikálnímu propadu.

Údaje o denních teplotách mezi roky 1931 až 2010 za USA skutečně potvrzují, že vzroste-li teplota nad 27 °C, po devíti měsících výrazně klesne počet narozených dětí. Tento pokles je do jisté míry nahrazen menším vzrůstem v měsících poté, což ukazuje, že rodiče mnohdy plánují dítě a počali jej, když bylo „příjemněji“, přesto celkový efekt vysokých teplot na porodnost je silně negativní.

Vysvětlení, že za poklesem sexu a menšího počtu početí je právě momentální horko, nahrává i fakt, že v oblastech USA, kde je více rozšířena klimatizace domů, byl nalezen slabší efekt. Platí-li, že nás čeká globální oteplování, studie předpovídá, že dále klesnou už tak nízké míry porodnosti ve vyspělých zemích (nebudou-li tedy vlády dotovat koupě klimatizací).


Psáno pro Vesmír.

Jsou experimenty v ekonomii k ničemu?

Ekonomické experimenty hrají obvykle studenti, když v počítačových laboratořích řeší standardizované úlohy, v kterých je velmi hrubě simulována reálná situace. Odměnou jsou jim obvykle desítky korun či několik stokorun a experiment trvá do hodiny. Jak patrno, od reálných vztahů a transakcí se experiment odlišuje extrémně. Mnozí ekonomové proto odmítají laboratorní metody jako takové. Ekonomické vztahy, ať jde o mzdová vyjednávání, odhady budoucích tržeb či strategie vůči konkurentům, jsou dle nich příliš komplexní, nestrukturované, jde v nich o obrovské peníze a rozhodují zkušení, úspěchy či šrámy ověnčení matadoři. Experimenty toto vše prostě nedokáží zohlednit.

Daniel Herbst a Alexandre Mas (pdf) vzali hozenou rukavici a porovnali, jak vycházejí laboratorní experimenty a analýzy reálných dat, když zjišťují důležitost stejného efektu. Vybrali tzv. nákazu produktivitou – situaci, v níž příchod výkonného člena týmu zvedne průměrně produktivitu všech ostatních pracovníků. Ať již je motivuje, učí či je jen jednoduše sleduje a vyvolává v nich stud, schopný člověk je pro organizace darem. Toto „nakažení se pracovním elánem“ přitom není zcela nevyhnutelné. Stejně tak může nastat, že výkonnější člověk udělá více práce, a proto ostatní nemusí tolik pracovat a jejich výkonnost se naopak sníží.

Existuje nespočet studií o reálném chování zaměstnanců, které ukazují, že vstoupí-li do týmu talentovaný člověk i výkon ostatních se zvýší: odbaví-li nově příchozí pokladní více zákazníků, markování ostatních pokladních zrychlí. Vnese-li nový chirurg na oddělení účinnější metody, kolegové začnou své techniky také inovovat. Přijme-li katedra vědce, který je schopen objevovat mnoho důležitých poznatků, ostatní akademici začnou publikovat rovněž více výzkumných článků. Síla efektu však záleží na řadě podmínek, jako třeba na způsobech odměňování a řízení.

Chcete-li se účastnit laboratorních společenskovědních experimentů, do databáze naší laboratoře se můžete zaregistrovat zde.

Laboratorní experiment – který tento efekt simuluje – je dost triviální: hráč v roli „zaměstnavatele“ po několik kol volí, jakou nabídne jinému hráči, „zaměstnanci“, odměnu ze svých peněz (čili mzdu, která je pro zaměstnance ziskem) a zaměstnanec volí interval, kolik nazpět odvede zaměstnavateli „bodů“ (čili výkonů, které jsou pro zaměstnavatele výnosem). Jednoduše se dá sledovat, zda zaměstnavatelé budou štědří a vyvolají ochotu zaměstnance poskytnout jim zpět hodně bodů či nikoliv. Dá se měnit, zda mají zaměstnanci práci jistou či mohou být nahrazeni atp. Ve složitější hře se přidá další hráč v roli zaměstnance a sleduje se, zda se zaměstnanci budou vzájemně ovlivňovat. Kupříkladu, bude-li jeden z nich posílat zaměstnavateli více bodů, zda se „nakazí“ větší produktivitou i druhý. I když se hra zdá umělá a přitažená za vlasy, ilustruje situaci, kdy výkonnost jednoho může ovlivňovat druhé.

Velikost efektu nákazy v jednotlivých, laboratorních i reálných, studiích.

Herbst a Mas potvrdili, že intenzita efektu nákazy je velmi podobná mezi reálnými studiemi a jim podobnými laboratorními experimenty. Laboratorní experimenty tedy dokáží rychle a levně simulovat situace, kterým lidé čelí v realitě a přinášejí věrohodné závěry (a kromě toho i ukazují pravděpodobné výsledky opatření, aniž by je organizace samy musely nákladně a dlouhodobě zkoušet).


Psáno pro Vesmír.

Tip na víkend: Superprognózy, Umění a věda předpovědí

Spadne kurz eura do konce roku pod 27 korun? Objeví se během nastávající zimy chřipková epidemie, kvůli níž v Česku zemře více než 5000 lidí? Bude Miloš Zeman kandidovat v příštích prezidentských volbách? Jak to vše odhadnout? Zejména tím, že nebudete poslouchat vlastně žádné komentátory a experty v médiích. Philip Tetlock a Dan Gardner ve své knize Superprognózy, Umění a věda předpovědí vyhodnocují nejrozsáhlejší experiment v dějinách lidstva zaměřený na odhalení schopností a postupů, jak úspěšně předpovídat (a vlastně i jak dobře přemýšlet).

Knihu Superforecasting: The Art and Science of Prediction od: Philip Tetlock a Dan Gardner vydalo letos nakladatelství Crown.

Projekt financovaný mj. americkou zpravodajskou komunitou ukázal, že od obvyklých mluvících hlav v televizi se lidé se schopnostmi nejpřesněji předpovídat (tzv. superprediktoři) liší téměř ve všem – upravují své názory, vyjeví-li se nové, relevantní informace. Nechají se přesvědčit, vidí-li, že myšlenky někoho jiného přesněji sedí na dostupná fakta. Nejsou dogmatičtí a fatalističtí, svůj světonázor si neustále „testují“ – hledají mnoho perspektiv, jak zkoumaný problém vidět. Zohledňují informace z mnoha velmi různorodých zdrojů a jsou schopni probabilistického myšlení, tj. události pro ně nejsou jen jisté, nejisté a „možné“, ale dokáží svůj odhad „možnosti“ konkrétněji kalibrovat, tedy stanovit, že nějaká událost může nastat třeba s 25% nebo 33% pravděpodobností.

I když se odfiltruje, že úspěšné trefování se do budoucnosti může být způsobeno i ryzí náhodou, superprediktoři dokáží konzistentně a dlouhodobě předpovídat budoucí jevy i s mnohem vyšším úspěchem než zpravodajci mající unikátní, tajné informace. Tetlockova a Gardnerova kniha učí, jak být schopní jako oni.


Psáno pro Lidové noviny.

Dá se věřit ekonomickému výzkumu?

Velkým tématem vědy posledních let je nereplikovatelnost publikovaného poznání. To jest, závěry, ke kterým vědecké studie – i velmi vlivné a slavné – dospěly, se jednoduše nedaří ověřit, pakliže stejné experimenty či stejné analýzy dat jsou provedeny odlišnými vědci.

Největší krizí patrně prochází psychologie, v níž se až dvě třetiny (pdf) výsledků nedaří potvrdit. Nicméně i v lékařství či biologii je situace podobná. Důvodů, proč replikace nevycházejí, je mnoho. Od existence prostého podvádění – slavným případem je nizozemský psycholog Diederik Stapel, který si data a výsledky svých experimentů vymýšlel a až 55 jeho studií muselo být staženo. Přes publikační zkreslení – tj. publikují se výsledky experimentů, které „vyšly“, nicméně po světě mohlo být provedeno několik stejných experimentů, které „nevyšly“ a protože výzkumníci vědí, že negativní výsledky mají nižší šanci být publikovány, raději je vůbec nezveřejní. Dochází k tomu, že jen „pozitivní“ výsledky spatří světlo světa, přičemž mohly vyjít jen náhodou. Výsledky experimentů rovněž ovlivňuje nekonečná šíře faktorů, od vlastností skupin účastníků, po místo, kde jsou prováděny, denní doba, roční období atd. a není proto zcela překvapivé, že někdy, někde, na někom jiném stejná procedura nevyjde úplně stejně. Konečně, výzkumníci mají rovněž volnou ruku, jak data analyzují, takže mohou zkusit tolik přístupů, až dojdou k výsledkům, které chtějí.

Stapel o svých podvodech vydal v roce 2012 knihu Ontsporing, "Vykolejení", zde je anglický překlad (pdf). Předmluva začíná: "Zahnul jsem špatně, ztratil cestu, naboural a shořel... Nebyla to zábava. Měl jsem se dobře, ale stal jsem se netrpělivým, přehnaně ambiciózním a lehkovážným... Myslel jsem, že mi pomůže, když si zkrátím cestu jednou malou odbočkou, ale nakonec jsem stále častěji a častěji jel v úplně špatném pruhu, až jsem nakonec vůbec nebyl na cestě... Dokud mé podvody nebyly odhaleny, žil jsem celkem normálním, běžným, šťastným životem... Zničil jsem si ho, ale ani to není úplně nejhorší,... protože moje lehkomyslnost zasáhla všechny důležité osoby mého života."

I ekonomie pamatuje několik skandálů s vymyšlenými daty či chybně provedenými výpočty, nicméně obecně se zdá, že netrpí krizí replikace. Je to dáno i tím, že velká část ekonomického výzkumu je prováděna na reálných hospodářských datech, která se nedají (až tak) manipulovat. Replikace (či spíše reprodukce) pak spočívá v tom, že stejná data vyhodnotí někdo jiný a dá se celkem očekávat, že dospěje k podobným výsledkům (vhodných metod analýzy dat je mnoho, takže nějaké odchylky ve výsledcích se dají očekávat). Málokdo čekal, že by zde bylo ukryto nějaké velké překvapení.

Andrew Chang a Phillip Li (pdf) se o podobnou replikaci beztak pokusili. Z náhodně vybraných 67 studií z nejlepších ekonomických časopisů se jim však podařilo ověřit jen 33 % výsledků – tak málo proto, že nebyli schopni dohledat původní data (ačkoliv by měla být dostupná). Kontaktovali proto původní autory a s jejich pomocí se snažili reprodukovat jejich metody analýz. Přesto byli schopni potvrdit jen 49 % výsledků. Jak uvedeno, hlavním důvodem pro neověřitelnost výsledků je, že nejsou dostupná data, z kterých autoři vycházeli. Dalším důvodem ale je, že i když data a postupy byly k dispozici, stejně se nepodařilo dosáhnout stejných výsledků, jaké byly zveřejněny.

Závěry Changovi a Liho studie ukazují, že ekonomický výzkum má problém – není zřejmé, jak se k polovině jeho poznatků dospělo a tedy zda jsou či nejsou pravdivé. Řešení jsou přitom prostá, transparentně zveřejňovat data a nejlépe i předem zveřejnit hypotézy, které jsou testovány a způsoby, jak budou testovány.


Psáno pro Vesmír.

Jak ne/zlepšit prospěch žáků

Mnoho rodičů, škol i pedagogických odborníků má obavy, že žáci dnes nejsou natolik motivovaní studovat, jejich znalosti i schopnosti se zhoršují a vůbec studijní morálka se vytrácí. Celosvětově bylo navrženo nespočet opatření, jak tento trend zvrátit. Leonardo Bursztyn a Robert Jensen (pdf) se ve své studii zaměřili na opatření jednoho státu USA, který pro určité středoškolské kurzy ve svých více než 100 školách zavedl soutěžní prostředí. Žáci řeší v některých předmětech standardizované testy na počítačích, výsledky jsou okamžitě zpracovány a zveřejněny – jména nejlepších žáků z třídy, školy i celého systému jsou vyvěšeny při vstupu do testovacího programu. Očekávalo se, že se v žácích probudí soutěživost, nárůst píle a více snahy. Výsledek byl však zcela opačný.

Po zavedení uvedených „stupňů vítězů“ se zhoršil prospěch průměrně o 24 procent, přičemž dříve nejlepší žáci se zhoršili až o 40 %. Bylo rovněž zjevné, že propad v testech je důsledkem jejich nižší snahy – žáci zodpovídali méně otázek (než že by je zodpovídali špatně) a méně využívali studijní podpory. Horší žáci se v testech se zveřejňovanými výsledky sice zlepšili, ale nijak výrazně.

Průměrný počet správných odpovědí denně pro čtvrtinu nejlepších žáků. Červená linka značí, kdy bylo zavedeno zveřejňování "stupňů vítězů". Jak patrno, úspěšnost žáků poté výrazně propadla.

Tento přirozený experiment názorně dokázal, že pro žáky je extrémně důležité, jak je vnímají spolužáci. Vědí, že image šprta jim na popularitě nepřidá a mnozí jsou proto ochotni obětovat svůj dobrý prospěch, aby za něho nebyli považováni. Tomuto vysvětlení nahrávají i výsledky dalších opatření, které školy zavedly. Nabídly žákům dodatečné příležitosti k on-line učení, testování a zkoušení. V některých třídách se museli k této příležitosti zapsat žáci veřejně, v jiných bylo přihlašování soukromé. Opět se ukázalo, že více studia preferovali žáci ve třídách, kde se o jejich „snaze navíc“ nevědělo. Ve výběrových třídách, do kterých chodili nejnadanější děti – jež naopak prospěch vnímají jako cestu k popularitě – se k práci navíc přihlásilo více žáků při veřejném oznámení.

Vedle toho, že studie měří, jak obrovský vliv na prospěch dítěte mají jeho spolužáci, ukazuje i, jak důležité je opatření nejprve testovat, než se zavedou ve velkém rozsahu. I intuitivně správná opatření někdy mohou vést spíše k prohloubení problému než k jeho řešení.


Psáno pro Vesmír.

Partneři v zločinu: Jak spolupráce dá vzniknout korupci

Budou se lidé chovat čestněji, když se rozhodují sami nebo když je do rozhodování zainteresováno více lidí? Chci-li podvádět, třeba okrádat zaměstnavatele, pak zapojení kolegy může nést rizika. Může mne udat, bude na mne vědět informace, které může v budoucnu zneužít. Na druhou stranu si můžeme vzájemně hlídat záda, ujišťovat se, že zaměstnavatel je beztak vydřiduch, takže neděláme nic špatného a odpovědnost za zločin bude rozdělena. Ori Weisel a Shaul Shalvi (pdf) vytvořili unikátní experiment, který měl pomoci nahlédnout, které motivy v podobných situacích převáží.

V naprosté anonymitě kancelářského boxu první hráč hodil kostkou. Číslo, které mu padlo, uvedl do počítače. Výsledek na monitoru viděl druhý hráč, sedící v jiném boxu, a nyní měl on hodit kostkou a reportovat svůj výsledek. Oba hráči přitom věděli, že odměnu si odnesou jen tehdy, budou-li se jejich čísla shodovat. Pakliže oba hodí „šestku“, získají oba po 6 eurech, hodí-li oba „jedničku“, získají po 1 euru atp. Nicméně, hodí-li různá čísla, nikdo nedostane nic. Takto se mělo sehrát 20 kol. Experiment umožňuje, aby podváděl jak první hráč (uvádí vyšší body, než mu padly) i druhý hráč (uvádí tolik bodů, kolik padlo prvnímu hráči a ne kolik hodil on). Jelikož pravděpodobnost, že se jejich hody shodnou je 1/6 a kol bylo 20, vydělat mohli teoreticky jen při 3,3 případech. Průměrně pak měli naházet 3,5 bodů.

Vlevo vidíte simulaci, jak by teoreticky měly kostky padat, kombinace všech bodů jsou rovnoměrně rozloženy. Vpravo vidíte realitu experimentu, jak patrno, nejen že mnohem častěji docházelo k shodám, rovněž vyšší čísla „padala“ častěji.

Přes 250 dvojic sehrálo tento experiment a hráči průměrně v 16 případech uváděli, že jim padaly stejné body (pětkrát častěji než bylo teoreticky možné). Průměrně jim pak – prý – padalo 5 bodů. Rovněž se ukázalo, že naznačoval-li první hráč ochotu podvádět – třeba tak, že psal skoro samé šestky, druhý hráč tento signál téměř vždy zachytil a začal dorovnávat stejné body. Stali se z nich partneři v zločinu. Experiment byl i různě modifikován; třeba odměna pro druhého hráče byla v každém kole fixní, bez ohledu na hozená čísla. I když se za těchto podmínek hráči chovali čestněji, k podvodům beztak docházelo. Výsledky studie v souhrnu ukazují, že je-li jeden člověk druhým „pozván k podvodu“, mnozí toto volání vyslyší, zejména jsou-li zájmy podvodníků ve shodě a lze hodně vydělat. Vidí-li druhá strana ochotu se podrazů účastnit, začne pak podvádět bezostyšně.

Výsledky několika typických párů hráčů. První pár (A): oba bezostyšně podvádějí, "padají" jim samé šestky. V druhém páru hráčů (B) první hráč podvádí, "hází" samé šestky, nicméně druhý hráč se nenechává svést a pravdivě stanovuje, co mu padlo. Třetí situace (C) je obrácena, tentokráte první hráč pravdivě uvádí své hody a druhý hráč je nečestně vždy dorovnává.

Psáno pro Vesmír.