středa 3. února 2016

Ženy berou méně, čelí předsudkům

Rozdíly v platech mezi ženami a muži lze samozřejmě vysvětlit jejich preferencemi v rozložení času mezi zaměstnáním a rodinou či péčí o potomstvo.

Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.

Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.

Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.
Motivovaný čtenář se dozví více v knize Women Don't Ask: Negotiation and the Gender Divide od: Linda Babcock a Sara Laschever, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:
"Užívám si stresující situace. Byl jsem editorem školních novin a každý týden jsem musel připravovat sloupek pod časovým presem…, ale vždycky jsem to zvládl, a to tak dobře, že mnohdy jsem překvapil sám sebe. Nadřízení si toho také všímali a mými výkony byli nadšeni."
Dle studie od Laurie Rudmanové a Petera Glicka (pdf) většina lidí takového člověka hodnotí jako velmi sebevědomého a kompetentního a nabídla by mu práci. Když jim však byl stejný text předložen v ženském rodě (zkuste si to!), žadatelka byla hodnocena spíše jako nesympatická a nevhodná na danou pracovní pozici. Tento dvojí standard ukazuje, že ženy nemohou být více asertivní − jsou pak považovány za zlé a "neženské". Nastává Hlava 22: ženy berou nižší plat i kvůli ne­ochotě o platu vyjednávat, když si však − stejně jako muži − o přidání řeknou, jsou považovány za protivné a namyšlené a kariérní vyhlídky se jim ještě zhorší.

Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.

Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).
Podíl žen v nejlepších amerických orchestrech od 50. let. V 70. letech začaly působit slepé komise a zastoupení žen se narovnalo.
Téměř každá studie, jež narovná podmínky, nalezne, že dříve vnímané superiorní postavení mužů mizí. Třeba nejlepší hudební hráči byli vždy muži. Být schopen fyzické výdrže, komplexní techniky, mít výjimečný talent, vše chtělo celého muže. Po většinu století bývala i v orchestrech desetina, nanejvýše pětina hráček. Jakmile však hráči začali být najímáni tzv. slepou komisí, tj. uchazeče o místo jen poslouchala, ale neviděla, zastoupení žen vylétlo na poměrné zastoupení (pdf). Opět se ukázalo, že výjimečnost mužů byla jen klamná iluze, v níž lidé viděli či slyšeli to, co předem očekávali, nikoliv pochmurnou skutečnost.

Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.
Článek byl inspirován knihou Friend & Foe: When to Cooperate, When to Compete, and How to Succeed at Both od: Adam Galinsky a Maurice Schweitzer, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Hospodářské noviny.

2 komentáře:

  1. Nemyslím, si, že experiment Debory Smallové a kolegů nějak dokazuje, že ženy jsou diskriminovány a proto si neřeknou o vyšší odměnu.

    Těch důvodů, proč se tak ženy chovají, přece může být víc. Uvedu vám příklad. U našeho domu je takový ohyb chodníku, kdy chodec by měl ujít několik kroků navíc, aby při chůzi nevešel do dráhy vedlejší stezky pro cyklisty. Protože tou cestou chodím každý den, vypozoroval jsem určitou pravidelnost: většina žen jde přesně podle vytčené trasy chodníku a tak udělá oněch pár kroků navíc. Většina mužů jde přímo a prostě část cesty jdou po cyklostezce.

    A teď bych se zeptal: je tomu tak proto, že ženy jsou diskriminovány? Ale kdepak, ženy prostě mají tendenci více se přizpůsobit, nedělat vlny, neriskovat, vyhnout se možné kritice. Jestli je to dáno hormonálně nebo výchovou, to je druhá věc. Nejspíš obojím. Ale žádná diskriminace v tom, podle mne, roli nehraje. A nějak podobně to bude i s tou neodvahou říci si o zvýšení platu nebo o vyšší pozici.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No a pokud se nepřizpůsobí, a pokusí se prorazit, tak si to stejně odskáčou - viz ta studie Rudmanové a Glicka. A pravděpodobně za to zdaleka nelze vinit jen muže, ženy jim to nejspíš dají spočítat dost podobně. Nicméně výsledek je zjevný - je to systémová překážka pro rovnocenné ohodnocení stejné práce.

      Vymazat