Číslo mluva vs. emoce

Pokud vám sněmovní hádky, televizní duely či facebookové statusy českých politiků stále víc připomínají skupinovou terapii – plnou „já cítím“ a chudou na „já dokazuji“ –, nejde jen o únavu ze zpráv. Rozsáhlá jazyková pitva dvou století anglických knih a novin ukazuje, že veřejná debata se skutečně vzdálila od racionálních argumentů a přesunula se k emočním výlevům.

Ambiciózní analýza týmu Martena Scheffera z Wageningenské univerzity je založena na obsahu 14 milionů knih z let 1850–2019, které společnost Google digitalizovala. Vědci rozdělili zhruba 5000 častých slov do dvou pólů: „racionalita“ (tedy slova jako „analýza“, „procento“ či „stanovit“) a „intuice“ („cítit“, „věřit“ či „doufat“). Jazyk anglofonního světa se od občanské války v USA až do 80. let minulého století stále víc opíral o pojmy argumentace a čísel; pak se kyvadlo během jediné generace obrátilo a dnes převažují výrazy pocitů.

Podobný náklon by nejspíše ukázal i průzkum českého národního korpusu: slova jako „výpočet“ či „evidence“ budou klesat, „pocit“ a „obavy“ stoupat – zejména po roce 2010, kdy Facebook a Twitter dorazily v mobilních telefonech do každé kapsy.

Tento jazykový obrat se nápadně kryje s politickou náladou. 90. léta, kdy české vlády přesvědčovaly veřejnost grafy a procenty, byla vrcholem „technokratické“ mluvy. Kampaně současné vládní koalice, ale zejména Aleny Schillerové či Tomia Okamury staví hlavně na afektu a emoční labilitě, ať už jde o hrdost, křivdy, nebezpečí, či vzdor – argumentace absentuje, evidence je zjednodušena k hranici lži a citují se náhodní lidé z davu. Emoce nejen vstoupily do popředí; vystrčily argumentaci mimo oblast pozornosti.

Schefferův tým navrhuje dvě příčiny, proč se to děje. Zaprvé ekonomické otřesy od 80. let nalomily důvěru ve „chladný“ jazyk expertů, zadruhé sociální sítě po roce 2007 umožnily každému křičet svůj hněv a slova hýbající srdcem šíří algoritmy mnohem rychleji než slova hýbající myslí.

Grafy ukazují podíl "racionálních" a "intuitivních" či "emočních" slov v novinech New York Times (NYT) a anglicky psaných knihách za posledních skoro 200 let. Jak patrno, zhruba do 80. až 90. let 20. století rostla racionalita, poté došlo ke zlomu a nastoupil příklon k intuitivnosti.

Analýzy googlovského korpusu knih mají však celou řadu nedostatků – hlavní asi je, že nevypovídají nic o čtenosti. Berou každou knihu jako kus. Různé knihy jsou však pochopitelně různě vlivné (většina publikovaných knih se neprodá ani v tisícovém nákladu, zejména ryze akademické tituly). Nicméně když se podobná analýza frekvence „racionálních“ slov a „emočních či intuitivních“ slov udělá na archivech různých novin, výsledky jsou velmi podobné – zhruba od 80. až 90. let éra technokratických souvětí chladne a teplejší, subjektivnější dikce dominuje. Zda to znamená nárůst zdravé upřímnosti a přiznávání emocí, či nebezpečný skluz do faktické mlhy, je těžce zodpověditelná otázka.

Jestliže však jazyk řídí, jak o světě uvažujeme, odklon od přemýšlení k intuici může nést reálné důsledky. Demokracie stojí na argumentech, jež lze porovnat, ověřit či vyvrátit. Když ale „já cítím“ vítězí nad „já odvozuji“, voliči jsou taženi k politikům, s kterými toliko emočně rezonují. A emoce, jak známo, vymluvit nejde.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Něco za něco

Akceptovali byste mnohem nižší plat, abyste unikli stresujícímu pracovišti? Nová studie naznačuje, že mnoho z nás ano. Ženy obzvlášť.  

Výzkumnice Manuela Collisová a Clémentine Van Effenterreová provedly rozsáhlý experiment s více než dvěma tisíci absolventy a studenty Torontské univerzity s cílem zjistit, o kolik více lidé chtějí zaplatit, aby byli ochotni pracovat v prostředí bez respektu, s agresivní pracovní kulturou, či dokonce sexuálním obtěžováním. Autorky využily experimentální design, v němž byly účastníkům předkládány pracovní nabídky odlišných parametrů – mzdou, možností kariérního růstu či prací z domova, ale i přítomností či absencí nepřátelského prostředí. V některých inzerátech bylo třeba uvedeno, že daná organizace se vyznačuje „velmi tvrdým prostředím“, kde je „vyhrožování podřízeným považováno za nástroj, který je má donutit pracovat tvrději“. Každý účastník prošel řadu inzerátů, které buď akceptoval a šel by na pohovor, či je odmítl. Dalo se tak sledovat, jak vysoký plat lidé požadují, je-li pracoviště skutečně špatné, či zda naopak sleví z požadavků, je-li práce dobrá. 

Účastníci byli v průměru ochotni vzdát se 15 až 30 procent svého platu, aby se vyhnuli toxickému pracovnímu prostředí. Nejvíce ceněnou vlastností byla práce bez sexuálního obtěžování, podle respondentů měla hodnotu téměř třetiny mzdy. Ochota obětovat velkou část příjmu tak ukazuje, že špatná pracoviště berou lidem duševní klid, důstojnost a dlouhodobou angažovanost a ani relativně velká mzda tyto ztráty nezatmelí. 

Rozdělení "ochoty zaplatit" nižší mzdou ("Willingness-to-pay" v % snížení mzdy) za práci bez sexuálního obtěžování.

Studie rovněž zjistila, že obě pohlaví přistupují k problému odlišně. Ženy si cení práce bez nepřátelského prostředí výrazně víc než muži. Pakliže ženy čelily toxickým pracovištím, oceňovaly práci z domova, což jim umožnilo snížit riziko, že budou oběťmi. Pokud špatnému pracovnímu prostředí čelili muži, jako kompenzaci vyhledávali spíš šanci rychleji profesně růst. Toto třídění pracovníků má hluboké důsledky pro trh práce: ženy se mohou vyhýbat kariérnímu postupu či vedoucím rolím ne proto, že by neměly ambice, ale proto, že chrání samy sebe. 

Důsledky pro zaměstnavatele jsou zásadní. Pracovní kultura organizace není žádný měkký benefit, je to naopak základní parametr, který určuje, koho firma přitáhne, koho udrží a koho ztratí. Firmy si to však nechtějí přiznat a nespokojenost a frustraci zaměstnanců obvykle řeší pomocí různých krátkodobých akcí, programů jako školení o zvládání stresu či kurzy mindfulness, které bývají naprosto neúčinné. 

Nedávná studie z Velké Británie mezi více než 46 tisíci zaměstnanci ve 233 organizacích ukázala, že lidé, kteří se těchto programů účastnili, se necítili o nic lépe než ti, kteří je ignorovali; někdy se jejich psychická pohoda dokonce zhoršila. Firmy tak investují čas i peníze do aktivit, které neřeší skutečný problém: proč lidé v dané organizaci vůbec trpí stresem a nespokojeností. Místo aby opravily toxickou kulturu, přidávají náplasti. A ty nefungují.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Mrknutí pozornosti

V záplavě zpráv se zdá, že každá informace či názor, jakkoli důležité či zajímavé, nevyhnutelně zaniknou v toku dalších podnětů. Lidé si nepamatují naprostou většinu infotainmentu, který viděli byť i pár dnů zpátky. Přesto se objevují sdělení, která proniknou do našeho vědomí a i vyvolávají debatu – co je to za sdělení, zkoumala nedávná studie Williama Bradyho a jeho kolegů. Pilířem jejich výzkumu byl mechanismus zvaný „mrknutí pozornosti“. Ten popisuje, jak náš mozek přechodně „oslepne“ poté, co zaznamená něco relevantního v posloupnosti dalších informací. Na krátký okamžik nedokáže zaznamenat další podnět, protože musí zpracovat ten, který vyhodnotil za důležitý. 

V Bradyho studii probíhal experiment následovně: lidem se rychle promítal sled různých slov. V proudu těchto podnětů měli označit dva cílové výrazy, které participanti znali dopředu. Jakmile ale účastníci zachytili první, objevila se určitá perioda, kdy jejich pozornost byla zaneprázdněná jeho zpracováním. Když se brzy vynořilo druhé cílové slovo, lidé ho nedokázali zaregistrovat. Tato dočasná indispozice se jmenuje právě „mrknutí pozornosti“. 

Mrknutí pozornosti je všudypřítomné, třeba v hlučné hospodě zaslechneme slovo, které nás zaujme, zmínku o svém rodišti či oblíbeném sportu, a během krátkého okamžiku, kdy naše mysl tuto informaci zpracovává a spojuje ji se vzpomínkami, nám unikne vše další, co osoba pronesla. Markantní je fenomén u dětí. Když například rodič kárá dítě za určitý prohřešek a dítě slyší „nedostaneš dárek“, jeho pozornost se hned upne ke slovu či ideji, která je pro něj důležitá – což je právě dárek. V ten kratičký interval pak může zcela přeslechnout následující sdělení, že si musí uklidit hračky nebo dojíst večeři. 

Klíčový objev Bradyho týmu spočívá v tom, že morálně nabité nebo emoční výrazy dokážou danou překážku překonat. Slova jako „nenávidím“, „hrdina“, „zničit“ či „vztek“ byla mnohem častěji detekována i v období, kdy by zpracování nového podnětu mělo být nemožné. To neplatí pro neutrální či techničtější obsah. Můžeme si to představit tak, že morálně a emočně silné pojmy s sebou nesou zvláštní budíček, jenž dokáže vyburcovat senzorické a kognitivní zdroje člověka, i když je ponořen do jiného přemýšlení.

Podobný efekt se projevil i tehdy, když výzkumníci využili realističtější podněty – krátké příspěvky ve stylu tweetů. Morální a emoční jazyk pronikal do vnímání i delšího přemýšlení vždy díky silné schopnosti zachytit pozornost. Proč je to důležité? V poslední době zpravodajství a sociální sítě jsou přesně tím prostorem, kde se emočně zabarvené a úderné zprávy valí na uživatele v nepřetržitém proudu.

Na základě popsané experimentu výzkumníci vytvořili index zaujetí pozornosti ("Attentional Capture Index"), který měřil "sílu", jak slova ve sdělení zaujmou pozornost, i když by kvůli mrknutí pozornosti neměly - typicky tedy silně morální a emoční tvrzení. Podívali se poté, jak tento index souvisí se šířením tweetů ("Predicted Retweet Count"). Nepřekvapivě našli, že čím silnější slova jsou, tím více byly retweetovány.

Pokud zpráva obsahuje prvky morálky (ne že se někdo „mýlí“, ale rovnou je „zločinec“), je větší pravděpodobnost, že to zaznamenáme a vědomě zpracujeme. Inflace morálních a emočních sdělení tak získává ohromný dopad na neustálé nabuzení naší mysli a neurotizuje tak celou společnost.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Mluvení je levné

Slova mohou být mocná, ale činy jsou mocnější. V ekonomii panuje notorická maxima, že chceme-li odhalit, co lidé skutečně preferují, měli bychom sledovat jejich chování, ne co říkají. Je hezké, že v anketách skoro každý spotřebitel preferuje kvalitní a zdravé potraviny či udržitelné zemědělství, nicméně když většina kupujících reaguje na změny ceny, a ne na změnu kvality, je celkem bezpečné říci, že ve skutečnosti jsou jejich zájmy hlavně finanční.

Mluvení je totiž levné. Něco říci mnohdy nenese žádné náklady. Je strašně jednoduché pro otce od rodiny vyznávat manželce "miluji tě" či "záleží mi na tobě". Mnohem nákladnější je manželku odvézt za její kamarádkou, oběma zaplatit víkend, kde si přejí, a pak sám doma uklidit, uvařit a postarat se o děti. První je levné mluvení, druhé je skutečná péče o blízkého.

V psychologii se stejný jev nazývá "morální pokrytectví" – lidé chtějí vypadat dobře, ale pokud je to možné, vyhýbají se nákladům spojeným s etickým jednáním. Jinými slovy, rádi říkáme, že jsme štědří nebo že nějaká hodnota je pro nás důležitá, pokud z našich slov neplynou žádné důsledky pro nás samé. Nepíši zde nic šokujícího. Lidé jsou pokrytci.

Pravda však nikdy není tak jednoduchá – existuje spousta lidí, kteří nemluví o tom, co by se dělat mělo, a skutečně dobro dělají. V nedávné studii jsme se s mým talentovaným kolegou, Markem Vrankou, zaměřili na to, jak se lidé chovají v situacích, kde mohou jednat prosociálně – nechat peníze charitě, nebo dokonce i státnímu rozpočtu –, a porovnávali jsme jejich hypotetické odpovědi s reálnými činy.

Náš experiment byl prostý. Věnovali jsme peníze Člověku v tísni a Ministerstvu financí ČR, nicméně účastníci výzkumu nás mohli zastavit a vzít si peníze pro sebe – někteří jen hypoteticky, někteří zcela reálně. Výsledky?

Předně je třeba říct, že přispět státnímu rozpočtu lidé opravdu, ale opravdu nechtěli. V hypotetické volbě se snažili být alespoň trochu etičtí a nechali mu 40 % částky. Jakmile však šlo o reálné rozhodnutí a peníze si mohli strčit do kapsy, zanechali tam pouhou pětinu. Účastníci experimentu chtěli vypadat štědře, dokud jejich rozhodnutí byla pouze hypotetická. Když však dostali reálnou příležitost, kam odklonit peníze, jejich prosociální chování se vytratilo. Jak se dalo očekávat.

Leč u charity byla situace odlišná. Hypoteticky odpovídali, že ponechají 60 % charitě. Když si však peníze mohli skutečně vzít, nechali jí dokonce 70 %. Naprostá většina účastníků totiž vnímala charitu ryze pozitivně (jen třetina lidí byla schopna říci něco pozitivního o státním rozpočtu), a i když hypoteticky jim přišly nějaké peníze vhod, k obrání charity se tolik neuchýlili. Svědomí je zastavilo.

Rozdělení částek hypoteticky (levé sloupce) nebo skutečně (pravé sloupce) odebraných buď z charitativního fondu (horní řádek), nebo ze státního rozpočtu (dolní řádek). Je hezky vidět, že při skutečné volbě se počet účastníků, kteří si neberou nic od charity ale vše ze státního rozpočtu, zdvojnásobí ve srovnání s hypotetickou podmínkou.

Náš výzkum poskytuje o lidstvu trochu optimismu. I když jsme často jen mluvky (v případě mnohých manželů ani to ne), dojde-li na pro nás důležitou příležitost ukázat, jací jsme skutečně zač, mnozí se projevíme mnohem čestnější, než se zdálo. Či alespoň ne tak nečestní. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Přelud úspěchu

Proč někteří lidé, produkty a firmy dosahují úspěchu, zatímco jiní selhávají? Toť shrnutí agendy všech ekonomických, marketingových či obchodních škol. 

Odpovědí je obvykle narativ úspěchu. Příklad či malý soubor pečlivě vybraných případů, který ilustruje determinanty úspěchu. Úspěch v podnikání? Nenechat si vymýt hlavu na vysoké škole! Veleúspěšní podnikatelé univerzitu nedokončují – Gates, Jobs, Zuckerberg a další. Trh oceňuje nekonvenčnost, jinakost. Malcolm Gladwell ve své knize David a Goliáš šel ještě dále a tvrdí, že žádoucí je až dyslexie, protože učí průbojnosti vyrovnat se s obtížemi. Opět na základě příběhů úspěšných podnikatelů. Jaké firmy jsou úspěšné? Ty, které mají disciplínu při dělání byznysu! Tak to učí Jim Collins dle analýzy nejúspěšnějších 11 firem a autor jedné z nejprodávanějších manažerských knih vůbec, Jak z dobré firmy udělat skvělou. 

Netýká se to jen obchodního zdaru. Hledáme-li odpověď, co dělat dobře, narativy úspěchu jsou všudypřítomné. Jak mít šťastný manželský život? Vezmi si příklad z párů, které jsou spolu přes 50 let a nikdy se nehádají! Jak žít dlouho a zdravě? Následuj rutinu stoletých lidí z modrých zón, kteří pijí každý den sklenku vína!

Zdravý rozum velí hledat příčinu úspěchu mezi úspěšnými. Zdravý rozum se ale mýlí. Znak, který najdeme u úspěšných, totiž můžeme stejně snadno najít i u neúspěšných. Když se tam ale nepodíváme, nezjistíme, že ve skutečnosti žádoucí vliv nemá. 

Ve skutečnosti nedostudovaní nejsou disproporčně častěji miliardáři, spíš jsou nezaměstnanými. Z Collinsonových hvězdných firem od napsání knihy několik zkrachovalo a obecně byly ziskové méně než průměrné firmy. Podobně rady nehádat se v manželství ignorují příklady párů, které se také nehádaly, ale přesto se rozešly nebo nebyly nikdy šťastné. Století mohou pít víno, ale alkohol prokazatelně snižuje dobu dožití a bez něj by se patrně dožili ještě vyššího věku. Zkrátka, z úspěchů lze velmi snadno vybrat určitý rys, ale to neznamená, že je tento rys skutečně klíčový pro úspěch. 

Byli jste nyní upozorněni a už stejnou chybu neuděláte. Zase špatně. Uděláte. V nedávné studii výzkumníci některým účastníkům ukázali příklady úspěšných firem se zakladateli, kteří byli ze školy vyhozeni. Jiní účastníci viděli příklady těch, co úspěšně vystudovali. Všichni měli poté sázet na úspěch nových firem. Některé byly založeny nedostudovanými, jiné vysokoškoláky. Ačkoli účastníci byli upozorněni (! ) na možnost udělat chybu – vysuzovat příčinu úspěchu jen z mála narativů o úspěšných –, jejich rozhodnutí byla ovlivněna úvodními příklady. Ti, kteří viděli příklady o zakladatelích-vysokoškolácích, vsadili o 55 procentních bodů více na firmy zakladatelů s vysokoškolským vzděláním než ti, kterým byli ukázáni zakladatelé-nedostudovaní. 

Poměr sázek na firmy absolventů, kteří založili podnik, v závislosti na původně zobrazených příbězích:
Viděli data absolventů ("Saw graduates data"), Neviděli žádná data ("Saw no data"), a Viděli data o nedostudovaných ("Saw dropouts data"). Jak patrno, lidé sázeli na ty firmy, u nichž před tím viděli příběh úspěchu.

Účastníci měli vysokou důvěru ve svá rozhodnutí a mnozí poskytli i detailní vysvětlení, kterým své rozhodnutí ospravedlňovali. Narativ úspěšných je prostě nevysaditelnou drogou. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Bez vás to nepůjde

Při zvažování zásadních historických událostí, ať již pozitivních, či tragických, nejvíce zaujme charismatický vůdce. Dle teorie velkých osobností jsou to právě mimořádní jedinci, jejich neopakovatelná osobnost, úsilí, vize a unikátní nápady, bez kterých by k dějinám – posunujícím událostem nedošlo. Bez Krista by nebylo křesťanství, bez Hitlera 2. světové války, bez Forda automobilismu, bez Babiše desítek tisíc nadměrných úmrtí na covid-19.

Kritici namítají, že historické zlomy nazrávají další dobu a jsou ovlivněny velkými systémovými silami. Situace ve 20. a 30. letech minulého století v Německu by nějakého nacistu prostě zrodila – národovectví, revanšismus a antisemitismus byly mezi Němci normou, stačilo jich jen umně využít. Podobně sériovou výrobu spotřebního zboží, ať již aut, či čehokoli jiného, by někoho napadlo zavést.

Je těžké rozhodnout, který z těchto pohledů lépe odpovídá dynamice společenských posunů, jelikož je složité vyhodnotit, jak by se svět vyvíjel, kdyby určitého jedince nebylo. Nedávná studie ekonomických historiků pod vedením Saschi O. Beckera se o to však pokusila u rozmachu protestantství v 16. století.

Využili k tomu nově dostupných materiálů o korespondenci a životě Martina Luthera. Vliv Luthera totiž nebyl jen výsledkem jeho kritiky odpustků a teologických výzev katolické církvi, ale byl významně posílen jeho strategickým využíváním sociálních vztahů. Díky svojí neskutečné pracovitosti (a postupnému zlepšování poštovního systému) vedl korespondenci s téměř 130 osobnostmi po celé střední Evropě. Mezi adresáty byli nejen kněží, ale i šlechta, státní úředníci a bohatí obchodníci. Pravidelně vystupoval s kázáními v různých městech a na své univerzitě ve Wittenbergu vychovával zástupy studentů, kteří jeho učení předávali dále. 

Becker s kolegy se zaměřili právě na tato sociální spojení utvořená prostřednictvím dopisů, osobních návštěv a pěstování následovníků na univerzitě. I přes svůj workoholismus Luther nebyl schopen pokrýt všechna důležitá města. Někde měl síť vlivu větší, někde neznal nikoho – bylo tedy možné ukázat, jak se jeho přímý osobní vliv dokázal projevit. 

Podíl měst, která přijala protestantismus do roku 1530, podle charakteristik, zda tam byl adresát Lutherovi korespondence, jeho návštěvy, studenta či sumy všech jeho kontaktů (žlutá ano, oranžová ne). Obrázek byl přeložen a vytvořen pomocí ChatGPT z anglického originálu a čísla trochu nesedí. Originál zde.

Studie ukazuje, že byl sám schopen vytvořit multiplexní síť – vrstvenou a vzájemně propojenou sociální strukturu, která umožnila rychlé přijetí protestantských idejí. Města s přímými vazbami na Luthera měla více než dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že do roku 1530 přijala protestanství než jinak srovnatelná města – co do počtu obyvatel, univerzit, přístupu k splavným řekám či moři nebo velikosti trhu. Byla tak vyvrácena dosavadní vedoucí teorie, že protestanství za svůj vzestup vděčí hlavně knihtisku, který dokázal rychleji zpopularizovat obecnou nespokojenost s katolíky.

Výsledky ukazují, že jednotlivec s jasnou vizí a dobrými sociálními dovednostmi může změnit svět. Anebo obráceně: zůstaneme-li nečinní a nedokážeme pevně stát za svými ideály, nezmění se nic. Přenecháme budoucnost těm, kdo se jednat nebojí. 

 

 Psáno pro Lidové noviny.

Když málo znamená víc

Procházka městem lehce přesvědčí, chcete-li se dívat, že lidé jsou k sobě anděly. Na každém rohu můžete být svědky projevů štědrosti – lidé dávají peníze bezdomovcům, přátelé se dělí o poslední kousek jídla, cizí lidé pomáhají ztraceným turistům. To je ta stránka lidskosti, kterou rádi oslavujeme, drobné projevy laskavosti, které dělají život o mnoho snesitelnější. 

Experimentální psychologický výzkum potvrzuje, že je-li člověk vržen do situace, v níž se může rozdělit s druhými, je přirozeně štědrý. Třeba ve "hře na diktátora" účastníci pokusu dostanou sto korun a mohou – ale nemusejí – se rozdělit s člověkem ve vedlejší místnosti, který nedostal nic. Většina lidí se podělí, zhruba 30 až 40 procenty. Ekonomickou logikou by ale neměli! Hra je totiž anonymní, ani jeden z hráčů se nedozví identitu druhého, a jednokolová, takže přenechání peněz reputaci nezlepší a obdarovaný se nemůže ani nijak revanšovat. 

Leč kdo chce, najde i lavinu případů, kdy je člověk člověku vlkem. Šéf českého tenisu Ivo Kaderka si podle všeho léta nepokrytě přivlastňoval veřejné i soukromé zdroje a zničil kohokoli, kdo mu v tom chtěl zabránit. I to je přicmrndávání vůči Donaldu Trumpovi, očekávanému znovuprezidentovi USA, jehož celá podnikatelská a politická kariéra se nese v ryzí sebestřednosti, lhaní a manipulaci či přímém okrádání kohokoli, kdykoli, jakkoli.

Jak sladit tyto pohledy na lidské dobro? Dominantní vysvětlení je, že lidé s omezenými morálními hodnotami se selektují do oblastí, ve kterých lze podvádět. Stejně jako se excentrici selektují do umělecké sféry, sadisté mezi chirurgy, lidé bez charakteru budou přítomni tam, kde se dá krást.

Trio ekonomů Carlos Alós-Ferrer, Jaume García-Segarra a Alexander Ritschel ale přišlo s námitkou, že morální chování se mění i u jednotlivého člověka. Někdo může být štědrý a obětavý člověk, ale na Twitteru sprostě nadává na socialisty. Účetní může defraudovat miliony od klientů, přitom dobrovolničí ve Skautu. I Trumpovi nejbližší jej popisují jako vtipného společníka, který rád hostí.

Ekonomové uvažovali, že lidé jsou horší, když vystupují proti mase – "veřejné zdroje", "socialisti", "Ukrajinci". Není to konkrétní potřebný člověk, svědomí se nespustí. Vymysleli tedy "hru na velkého zloděje", experiment, ve kterém mohli účastníci anonymně rozkrást výdělek velké skupiny lidí. Zjistili, že více než polovina účastníků skupinu okradla, vzali jí všechno, co mohli. Stejní jedinci však byli milí a štědří, když byla interakce osobnější, jen mezi dvěma osobami, jako třeba ve hře na diktátora. 

 

(A) Volba, které účastníci experimentu čelili: Kolik vzít skupině 16 lidí, s možnostmi 0 %, 10 %, 33 % či maximum, půlku toho, co mají. (B) Četnosti různých voleb. Jak patrno, většina účastníků experimentu vzala skupině maximum, co mohli, přičemž nebyl rozdíl mezi muži (modrá) a ženami (červená).

V malém měřítku se naše jednání řídí empatií a smyslem pro spravedlnost, jakmile se však měřítko zvětší a tváře postižených se rozplynou v davu, náš morální kompas přestane ukazovat. Až se příště budete chtít pochlubit, že jste se vzdali svého místa v metru nebo pomohli sousedce s výměnou žárovky, vzpomeňte si: skutečnou zkouškou velkorysosti není jen to, jak se chováme k člověku před námi, ale i to, jaký dopad má naše chování ke skupinám, které nevidíme. 

 

Psáno pro Lidové noviny.