Olovo a kriminalita: Skryté souvislosti v chudých čtvrtích

V 80. letech společnost PROMEL uskladnila za chilské město Arica tisíce tun minerálních odpadů, které dovezla ze Švédska s cílem extrahovat z nich zlato a stříbro. Plán se však brzo ukázal jako nerentabilní a i přes závazky společnosti odpad na místě, "areálu F", zůstal. Postupem času se zapomnělo, jak je materiál toxický. Město se v následujících desetiletích začalo rozrůstat a skládka byla obestavěna sociálními byty, do kterých se nastěhovaly stovky rodin.

Sociální byty ve čtvrtích Cerro Chuño a Los Industriales přímo obklopují "Areál F".

Nešťastná shoda okolností umožnila exaktně sledovat, jak toxický materiál, zejména olovo, pronikal do těl obyvatel, především dětí a jak se tato plíživá otrava projevovala na jejich studiu a eventuálně na jejich výkonech na trhu práce. Olovo totiž vedle jater, ledvin a tvorby krve poškozuje i nervový systém, zejména bílou hmotu mozkovou. Řada studií dokázala, že zvýšená koncentrace olova v mateřské krvi či krvi dětí v předškolním období má chronicky nepříznivý vliv na intelektuální schopnosti, paměť nebo sociální návyky postižených osob. Přitom i koncentrace olova v krvi kolem 100 mikrogramu (μg) na litr, která byla dříve považována za bezpečnou, patrně může u dítěte vyvolat pokles IQ až o 7 bodů (v Česku má naštěstí většina dětí školního věku koncentraci olova v krvi pod 20 μg/l a jen u 3 % z nich přesahuje 50 μg/l a ukazatele dlouhodobě klesají).

Skupina amerického a chilských ekonomů, Tomás Rau, Loreto Reyes a Sergio Urzúa (pdf), pak nepřekvapivě ukázala, že děti bydlící nejblíže odpadům měly v krvi více olova. Rovněž prospívaly mnohem hůře ve škole, dosahovaly nižších výsledků ve standardizovaných testech v matematice i rodném jazyce. Školy poblíž areálu F, ač dříve nadprůměrné, se začaly v prospěchu svých žáků na národní úrovni stále více a více propadat.

Na základě prokázané závislosti mezi studijními výsledky a mzdou pak ekonomové odhadli, že olovem přiotrávení ztratí asi šest tisíc dolarů životních příjmů za každý mikrogram olova v litru krve (samozřejmě jde spíše o cifršpiónské kalkulace nezohledňující dlouhodobé zdravotní, osobní a další náklady). Byly tím potvrzeny závěry dřívějších studií (pdf) o vlivu olova na vyšší úmrtnost novorozenců a horší produktivitu dělníků v těch částech měst v USA, kde byla v minulosti voda transportována olověnými trubkami.

Od olovnatého benzínu k násilí

Tato a další kupící se odhalení, jak významně otrava olovem v dětství ovlivňuje chování, od snížení IQ, přes hyperaktivitu, po problémy s učením, vedly dalšího amerického ekonoma, Ricka Nevina, k reanalýze svých dat. Pracoval totiž zrovna na projektu nákladů a výnosů odstranění olověných nátěrů ze starých budov pro americké Ministerstvo bydlení a rozvoje měst. Uvědomil si, že vedle přímých mechanických či zdravotních nákladů, bude olovo asi hrát roli i ve změněném chování lidí a to nejen dětí. Hlavně dospělí, jimž olovo v dětství poškodilo mozek, si dlouhodobě ponesou břímě zhoršených kognitivních a sociálních schopností. Závěrem jeho práce nakonec bylo, že olovo, resp. odstup od jeho hojného průmyslového užívání, je patrně faktorem nejvíce zodpovědným za světový růst a následně překvapivý pokles kriminality, který nastal v 90. letech minulého století a trvá dodnes.

Nevin totiž zjistil (pdf), že většina olova v těle lidí nepocházela ani tak ze starých barev, ale z prachu, kam se dostalo coby spalina olovnatého benzínu. A když si Nevin nanesl historický rozsah olovnatých emisí za 20. století v USA, získal obrovský růst exhalací s rozvojem automobilismu od 40. do 70. let a pak postupný pokles, jak bylo olovo nahrazováno jinými aditivy, když vyšla ve známost jeho enormní škodlivost pro zdraví a životní prostředí. Fascinující byla téměř identičnost křivek vývoje emisí olova a měr kriminality, jen s určitým zpožděním. Nevin publikoval článek, v němž ukázal, že zpozdí-li vývoj olovnatých emisí o 23 let, je schopen vysvětlit 90 % proměnlivosti v násilných trestných činech ve Spojených státech.

Objem olova přidávaného do benzínu (křivka s kroužkem) a násilná kriminalita (křivka s čtverečkem) zpožděná o 23 let.

Nečekané vysvětlení kriminality

Ve stejné době i lékařské konsorcium složené z epidemiologů, pediatrů a psychiatrů na základě 25 let trvající cincinnentské studie potvrdilo (pdf), že olovo ovlivňuje či přímo poškozuje tu část mozku, čelní laloky, která je odpovědná za regulaci nálady, plánování a dlouhodobé rozhodování. Postižení mají tak silnější tendence k antisociálnímu chování. Tedy děti, které neúmyslně dýchali, jedli či pili olovo ve čtyřicátých a padesátých letech, se prostě stali trochu více násilničtí, impulsivnější a s horšími karierními vyhlídkami, když dospěli. Šedesátá až osmdesátá léta nato proslula obrovským nárůstem kriminality (a, mimochodem, třeba i měrami těhotných svobodných matek). Pochopitelně to vše neznamená, že kdokoliv vystavený vysoké koncentrace olova v dětství se musí stát v dospělosti násilníkem. Leč zhoršení u mnoha a mnoha jednotlivců jednoduše někoho už přes hranu dostane.

Výsledky jen z jedné země přesto mohly být vyvolané jen náhodou či nějakým opomenutým faktorem, leč Nevin nalezl (pdf) stejnou závislost v každé zemi, kterou zkoumal, v Británii, Kanadě, Francii, Austrálii, Finsku, Itálii, Německu i na Novém Zélandu. Bouřlivý rozvoj automobilismu a růst exhalací olova v každém státě nastaly v různý čas a kriminalita, s daným zhruba dvacetiletým zpožděním, se pohybovala s nimi.

Olovo v krvi předškoláků (černá linka) a o 19 let zpožděný index kriminality (červená linka) ve Velké Británii, Kanadě, Novém Zélandu a Finsku.

Jessica Wolpaw Reyes, ekonomka z Harvardu, (pdf) získala podobné výsledky, když porovnala stejné údaje napříč americkými státy. Samotný pokles koncentrace olova byl schopen vysvětlit 56 % poklesu násilné kriminality v USA (u majetkových trestných činů se podobný efekt nenašel). Zde jen malou odbočku, druhý nejvýznamnější faktor, který způsobil pokles kriminality ve stejném období, asi o 29 %, byla legalizace potratů. Steven Levitt a John Donohue (pdf) totiž ukázali, že když v 70. letech byla rozsudkem Nejvyššího soudu v celých USA umožněna interrupce, narodilo se poté mnohem méně nechtěných dětí. A jelikož z nich se historicky často kvalifikovali nějak narušení, násilní muži, dvě desetiletí později klesla násilná kriminalita jen díky tomuto rozsudku. Stojí tudíž za povšimnutí, že naprostá většina vysvětlení vývoje kriminality nemá moc společného se změnami ve výkonu soudní, policejní či vězeňské praxe, s vývojem hospodářství či nezaměstnanosti, ani se sociální politikou.

Zpět ale k olovu. Asi nejnázornější důkaz o jeho vlivu dodali Howard Mielke a Sammy Zahran (pdf) z Tulanské, resp. Colorádské státní univerzity, když podobnou analýzu provedli na úrovni velkých amerických měst: když dosadili data o rozšířenosti olova a o 22 let zpožděnou kriminalitu v jednotlivých městských čtvrtích, získali opět stejnou závislost.

Jejich poznatky dokonce naznačují, že obecně vyšší kriminalita ve větších městech, zejména počet vražd, než v maloměstech či na venkově může být vysvětlitelná mnohem vyšší koncentrací aut a tedy i olověného smogu. Se snížením výskytu olova ve vzduchu a půdě se totiž rozdíl v násilné kriminalitě mezi vesnicí a městem snižuje a třeba i v USA je nyní počet vražd na obyvatele skoro stejný bez ohledu na velikost města. Ač roli hraje i fakt, že v oblastech silně zatížených dopravou jsou ceny pozemků levné, takže tam bydlí spíše chudší či jinak sociálně znevýhodněné domácnosti, u nichž je kriminalita vyšší, role olova je přesto silnější. 


Psáno pro Psychologie Dnes.

Jen je nechte, ať se baví

Nejnavštěvovanější filmy posledních třiceti let téměř vždy (dle jednoho žebříčku 94 % z nich) obsahují alespoň jednu násilnou scénu, v níž postava někoho zraní či zabije. Ztrojnásobilo se užívání střelných zbraní. Nepřekvapují proto obavy, že filmy pomáhají vychovat generace necitlivých lidí, kteří i mimořádnou agresivitu berou jako součást života. Řada psychologických studií skutečně nalezla, že sledující násilných scén jsou chvíli nato méně empatičtí a snadněji se uchylují k násilí. Jistým "problémem" však je, že kriminalita a násilí obecně ve světě spíše klesá. Jak si tyto protichůdné závěry vysvětlit?

Růst násilných scén vždy v 30 nejnavštěvovanějších filmech promítaných mezi léty 1950 a 2012 (čárkovaná čára; tučná křivka je trend a šedá 95% konfidenční intervaly) dle Bushman et al. (2013).

S jedním z vysvětlení přišli Gordon Dahl a Stefano DellaVigna (pdf), když zjistili, že ve dnech premiér nejbrutálnějších filmů klesá počet násilných trestných činů i obtěžování. Přitom k poklesu kriminality dochází právě večer, mezi šestou a půlnocí, kdy v kinech tyto filmy běží a ještě intenzivnější je mizení násilností po půlnoci. Potenciální výtržníci, zejména mladí muži, totiž sedí v kině, takže nemohou nic páchat. Současně proto nejsou v hospodách či barech a nepřekvapí tak, že kriminalita poklesne i v noci či k ránu, kdy v ní často hraje roli alkohol (a v kině jej konzumovat nelze). Výrostkům stačí dát "hry" a společnost má klid.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Děti jako efektivní investice

Nejdůležitější úkol vládní koalice byl možná již dohodnut. Program, který může dosáhnout šesti- až desetiprocentní čisté roční výnosnosti. Tedy dlouhodoběji více než jakýkoliv trh cenných papírů. Tato reklamní znělka je však i vážným varováním, o co Česko přijde, když se sliby nesplní či naplní jen formálně.

Schématické znázornění výnosů investic do lidí; míra investic s věkem postupně klesá a brzy už nepřináší ani tolik, kolik je na ni vydáno, největší dopad (a výnosnost) má předškolní vzdělávání; převzato z Heckman (2006) (pdf), týká se znevýhodněných dětí.

Jde o podporu předškolní výchovy dětí. Pochopit, proč je tak důležitá, umožní slavný perryjský školní experiment. Odstartoval v 60. letech v USA. Byly do něho náhodně vybrány děti ve věku 3 až 4 let ze sociálně slabých rodin, považované za "zaostalé".

S IQ jen kolem 80. Některé děti absolvovaly předškolní program, v němž se učily, jak se učit. Jiné děti ze stejného prostředí žádnou takovou výchovu nedostaly a sloužily k porovnání, jak předškolní výchova probíhající na několika cvičeních ráno ve skupině a poté odpoledne s učitelem přímo doma zlepší budoucnost dětí. Děti se učily zvládat vlastní impulzy, plánovat si povinnosti a spolupracovat. Začalo se čtením a počítáním. Při návštěvách doma byli vzděláváni rodiče, jak v dítěti podpořit touhu po učení.

Víc pozornosti nadaným

Když perryjské děti dosáhly deseti let, byly znovu otestovány, zejména na inteligenci. Výsledky byly tragické. Skupina, která získala předškolní výchovu, na tom byla naprosto stejně jako ta, která nezískala nic. Předškolní program byl označen za katastrofu.

Nicméně děti byly sledovány i nadále a začalo vycházelo najevo, že členové skupiny, která dostala předškolní výchovu, se chovají jinak. Vzácněji u nich docházelo k záškoláctví, nepodváděli a nelhali. Nekradli. Byli lépe schopni organizovat si svůj život.

Definitivní vyhodnocení programu proběhlo, když se z dětí stali čtyřicátníci. Dospělí, kteří před více než šestatřiceti lety prošli předškolním programem, dosáhli mnohem vyššího vzdělání, měli vyšší příjmy i bohatství, proto i méně často pobírali sociální dávky. Dívky vzácněji otěhotněly už jako teenagerky či se nestaly tak často svobodnými matkami. Podstatně méně byli dospělí zatýkáni či obviněni z trestného činu.

Perryjský a od té doby i řada dalších pokusů ukázaly, jak extrémně důležitá je velmi raná výchova. Nejde přitom o inteligenci či "znalosti", které nutně hrají roli. Naučí-li se dítě výhodám získávání schopností, dovedností či znalostí, získá i sociální či emoční kompetentnost, která mu ulehčuje učení a řešení problémů v pozdějších letech. Nejsou-li naopak děti doma stimulovány řešit úkoly, být zručné, vzdělávat se, nastoupí na školu znevýhodněné a tento handicap se začne prohlubovat. Dítě školu a vzdělávání "nechápe", nepřilne k nim a zvolí odlišnou životní strategii, více impulzivnější a parazitičtější.

Pohříchu učitelé tento vývoj málokdy zvrátí. Je totiž dokázáno, možná paradoxně, že více pozornosti, vstřícnosti i rad věnují spíše nadanějším žákům, u nichž jsou "výsledky jejich práce" rychleji a snáze viditelné.

Praktické školy jako zbytečný luxus

V Česku stále mnoho dětí nastupuje do praktických škol, i když by vhodně cílená předškolní výchova či asistenční pomoc v začátcích dokázaly jejich "znevýhodnění" kompenzovat. Již nikdy v životě – ať již ve formě různých reforem vyššího vzdělání, rekvalifikačních či doškolovacích programů, či rehabilitací vězňů – nebudou investice do lidského kapitálu tak efektivní jako v dětství.

Heslo "Školky pro všechny" může být jen volební vějičkou – vzpomeňme například na pomník Internetu do škol – a chybná vzdělanostní politika se pochopitelně neprojeví v tomto ani v následujících politických cyklech. Obojí svádí k politickému zanedbávání skutečného raného vzdělávání. Dojde-li k tomu, občanská i ekonomická perspektiva země bude omezena.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Ve zkratce ...

Dosavadní studie nenalezly, že by ženy v přítomnosti sexuálně zabarvených podnětů vykazovaly vyšší impulsivitu či že by byly ochotnější podstupovat rizika. Zatímco mužům stačí pohled i na lehce erotickou fotografii a stanou se z nich ihned rozhazovační hazardéři. Anouk Festjens, Sabrina Bruyneel a Siegfried Dewitte (pdf) však upozornili, že ženy na vizuální erotické podněty obecně nereagují, na jiné – třeba dotykové – však ano. Svou teorii ověřili v experimentech, v nichž se ženy dotýkaly pánských trenýrek – a obratem začaly více diskontovat (být více impulsivní), byly ochotnější jít do rizikových sázek i více utrácet.

Obrázek ukazuje, jak sexuální podnět-trenýrky (černý čtverec) u žen vyvolal nárůst impulsivity (rychlejší pokles hodnoty budoucích peněz) vůči kontrolnímu podnětu-tričku (bílé kolečko).

U řady živočichů, ptáky počínaje a savci konče, symbolizuje červená barva dominanci, jedinci tak pomocí ní mohou zastrašovat ostatní. Některé studie ukazovaly, že tomu tak může být i u lidí, třeba ve sportu. A některé výsledky vskutku naznačovaly, že družstva nosící červené dresy mají vyšší pravděpodobnost výhry než týmy nosící jinou barvu. Thomas V. Pollet a Leonard S. Peperkoorn (pdf) využili barvu trenýrek bojovníků v ultimátních soubojích (UFC) v předpovědi, zda ti, kteří nosí červené, budou úspěšnější. Žádnou takovou závislost však nenašli.

Podíl vítězných zápasů u borců v (zleva) červených, černých, bílých, modrých a jinak barevných trenýrkách. Žádný vliv.

Abychom dnes nezůstali jen u trenýrek, zavítáme do matematiky. Ekonomové Duncan Gilchrist, Michael Luca a Deepak Malhotra (pdf) otestovali, zda platí 3+1>4 … a nerovnici na trhu práce skutečně potvrdili. Pointa jejich experimentu spočívá v tom, že zaměstnanci vyvíjejí pracovní snahu nejen dle výše mzdy, ale i dle toho, jak se k nim zaměstnavatel chová. Když porovnali produktivitu zaměstnanců, kteří dostávali rovnou 3 nebo 4 dolary na hodinu, nezjistili v jejich snaze téměř žádný rozdíl. Nicméně skupina zaměstnanců, která měla slíbeno 3 dolary a od zaměstnavatele získala překvapivě 1 dolar „navíc“ se pak více snažila a byla produktivní mnohem více. Zaměstnanci cítili závazek se k zaměstnavateli chovat také vstřícně.

Lene Aarøe a Michael Bang Petersen (pdf) ověřili, zda podpora sociálních programů souvisí nejen s morálním, politickým či jiným hodnotovým nastavením člověka, ale i zda je zrovna hladový. Subjekty svého pokusu nejdříve nechali vyhladovět a pak jedné skupině dávali nápoje s cukrem a druhé jen s umělým sladidlem, ptali se jich nato na podporu sociálních politik. „Sytí“ lidé podpoře chudých nakloněni tolik nebyli, na rozdíl o „hladových“ lidí. Na druhou stranu, když bylo subjektům umožněno přímo přispět bližnímu, ani hladoví nebyli ochotní se dělit. Hlad tak přiměje lidi podporovat společenské transfery, nicméně vlastní, sobecké, chování mnoho nezmění.

Sex a mzdy

Nový výzkum ukázal, že zaměstnanci s vyšším platem si užívají méně sexu. Tráví v práci mnoho času, jsou unavenější, na druhé straně mají zdroje koupit si i jiné druhy pobavení, takže nejsou odkázáni na postelové hrátky (jak známo, sex je zábavou chudých). Za výsledky může být zodpovědné i to, že svobodní lidé se více realizují kariérou, možná i ve víře, že jim eventuálně pomůže k získání partnera.

Nepřekvapivé, že? Přesto je to smyšlenka! Měla upozornit, že ve společenských vědách jsou zjištění poměrně "jasná" - když už je ale známe. Ačkoliv si často nemůžeme být jistí, jak se věc vyvine, zpětně se zdá, že to jinak být ani nemohlo, tzv. efekt "po-bitvě-je-každý-generál".

Jak to tedy je se sexem a platy? Rozsáhlá analýza Nicka Drydakise (pdf) u řeckých zaměstnanců nepřímo naznačila, že více vydělávající mohou být atraktivnější, takže mají více možností k sexu. Zároveň platí, že zdravější lidé mají sex častěji a zároveň i více vydělávají. Nicméně i lidé nemocní, kteří se častěji milují, vydělávají více. Drydakis proto spekuluje, že samotné uspokojení sexuálních tužeb je nutnou podmínkou efektivního zaměstnance.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Králové a Knížata versus Kuchaři a Pekaři

UPOZORNĚNÍ: Data z výzkumu níže byla reanalyzována (pdf) a původně nalezený efekt nebyl potvrzen. Ukázalo se, že v databázi příjmení manažerů, z které studie vycházela, byla nadproporčně zastoupená vzácnější příjmení-což byla i "noblesnější" jména. Při zvážení četností jednotlivých příjmení v německé populaci se pak nepotvrdilo, že by držitelé noblesnějších jmen byli častěji manažery.

Zda se člověku v zaměstnání daří, často závisí na velmi subtilních vlivech. Uchazeči o zaměstnání mající pohovor ve slunných dnech jsou úspěšnější než ti, kteří byli zpovídáni za deště. Je-li zaměstnanec vyšší než ostatní, je z jeho vysoké postavy usuzováno na jeho dominanci, lepší zdraví a velikáni se proto častěji vyskytují mezi manažery. A nový výzkum ukázal, že nezanedbatelný vliv má i naše příjmení.

Jména i příjmení toho o svých nositelích mohou vypovědět mnoho. Třeba pakliže ve společnosti panují předsudky (resp. potésudky) vůči určité minoritě a její členové mají specifická jména, zaměstnání nemusí najít jen kvůli nim. I kdyby byl Dežo Novák sebepracovitějším a nenáročným zaměstnancem, životopis takového uchazeče o pozici ve firmě se do užšího výběru asi nedostane. Nicméně v tomto případě nese jméno přímou informaci (více o vlivu diskriminace), platil by podobný vliv i u příjmení, která toho mnoho nevypovídají?

Ekonomové Raphael Silberzahn z Cambridgské univerzity a Eric Luis Uhlmann z HEC (obchodní fakulty) v Paříži (pdf) zauvažovali, že samotná sémantika (význam) příjmení může ovlivnit, jak o dotyčném člověku smýšlíme. Jmenuje-li se někdo „Jan Smrt“ (v Česku žije asi 81 lidí tohoto příjmení) či „Zlý“ (asi 82 občanů, všichni na Moravě), je možné, že se jej budeme spíše stranit, ač ve skutečnosti může jít o bodrého člověka. Podobně od pana Veselého můžeme očekávat příjemnou povahu, zase ač to může být i zahořklý strejc.

Silberzahn a Uhlmann se zaměřili na vliv noblesních, šlechtických příjmení na pravděpodobnost, že jejich nositel bude držet spíše vedoucí, manažerská místa než lidé, kteří se jmenují běžně. Nesledovali pochopitelně konkrétní šlechtické rody, u jejichž potomků jsou vedoucí úlohy ve firmách nabíledni. Analyzovali doslova příjmení jako „König“ (král), „Fürst“ (princ) či „Graf“ (kníže) vůči příjmením popisující (či asociující) povolání třeba jako „Fisher“ (rybář), „Richter“ (soudce), „Schmidt“ (kovář) nebo příjmení nemající vůbec žádný vztah k profesi či k sociálnímu postavení jako „Neumann“ (Novák) či „Fuchs“ (liška).

V Německu, stejně jako u nás, se lidé formálně oslovují příjmením. Vznešené příjmení by mohlo přenést gloriolu na svého nositele, i když pochopitelně téměř jistě neplatí, že by pan „Král“ skutečně pocházel z královské rodiny (už i proto, že v SRN je několik desítek tisíc lidí s takovým příjmením). Analýza zahrnovala celkem 222 924 zaměstnanců a manažerů s 84 různými příjmeními, které byly v německé sociální síti pro profesionály, Xing.com, nejčastější.

Graf ukazuje pravděpodobnost, že člověk s daným příjmením bude pracovat jako manažer: tmavěji noblesní příjmení, světleji ostatní příjmení.

I když síla efektu není příliš vysoká, skutečně se potvrdilo, že lidé se „vznešeným příjmením“ mají vyšší pravděpodobnost, že pracují jako vedoucí pracovník (je jich zhruba o 3 manažery ze 100 více, než by se dalo očekávat). Naopak lidé, kteří se jmenují dle profese, která je i v současnosti živá, jako třeba Kuchař, Rolník či Pekař, mají naopak o trochu nižší šanci, že se probojovali do manažerské pozice. U jiných příjmení nebyl žádný podobný efekt nalezen.

Zda vznešené příjmení ostatní vnímají, zejména asi podvědomě, jako symbol kvalit člověka a jsou mu nato svěřeny vůdčí úlohy či naopak lidé se vznešenými příjmení jsou jimi narcisticky ovlivněni a sami pak sebevědomě (a s části úspěšně) cílí na vysoké pozice, však z výzkumu zřejmé není.


Psáno pro portál Osel.cz.

Ve zkratce ...

Čtete-li on-line tento příspěvek, obětovali jste čas, který jste mohli věnovat mluvení s přáteli, spánku či sportování. Scott Wallsten (pdf) se podíval, jak on-line aktivity proměnily využívání volného času, zda nějakou zábavu podpořily a jinou naopak omezily. Jak je patrno níže, zjistil, že každá minuta strávená on-line, značí pokles u všech ostatních aktivit, nejvíce u sledování TV, ale i spánku, práce či učení.

Minuta strávená on-line znamená pokles času věnovaného jiné zábavě o 0,29 min., práci o 0,26 min., vzdělávání 0,06 min., pomáhání členům domácnosti o 0,04 min. či dobrovolnictví o 0,01 min.

Rozvody jsou, zdá se, infekční. Rose McDermott, James H. Fowler a Nicholas A. Christakis (pdf) využili síťovou analýzu sociálních vztahů většiny lidí žijících ve Framinghamu, jednom městečku v USA. Zjistili, že rozvedl-li se přátelé manželů, pravděpodobnost rozpadu jejich manželství vzrostla o 75 % (rozvedl-li se přítel přátel, pak pravděpodobnost jejich rozvodu vzrostla o 33 %). Jako každá informace či postoj, i názory na rodinu, důraz na různé aspekty výhod a nevýhod soužití, ad. se mezi lidmi postupně šíří. Rozchod bližních pak může názorně odkrýt, že i vlastní manželství je spíše přítěží.

Nakolik člověk zůstane intelektuálně aktivní, přemýšlivý i v pokročilém věku, ovlivní pochopitelně řada faktorů. Gabriele Doblhammer, Gerard J. van den Berg a Thomas Fritze (pdf) se zaměřili na jeden méně intuitivní, na ekonomické podmínky, v nichž se dnešní penzisté rodili a vyrůstali. Tedy když se kupříkladu narodili za významné recese, dá se uvažovat, že v rodině kvůli hrozbě nezaměstnanosti panoval stres, domácnost mohla mít nedostatek prostředků na kvalitní potraviny, popř. i zdravotní péči. Toto znevýhodnění si děti s sebou nesli životem, ve škole, v práci a i ve stáří prokazují horší kognitivní funkce než šťastlivci, kteří se narodili za ekonomických boomů.

Značku svého auta si zvolíme dle toho, v čem nás vozili rodiče, zjistili Soren T. Anderson, Ryan Kellogg, Ashley Langer a James M. Sallee (pdf). Nejdříve vyloučili, zda nějaké sdílené rodinné charakteristiky (jako příjem, bohatství, bydliště či vzdělání a politické přesvědčení) nemohou ovlivnit druh kupovaného auta a potvrdili silnou korelaci mezi nově kupovanými auty dospělých dětí a značkou vozu, který měli jejich rodiče. Z toho může vyplývat úspěšnost „levnějších“ značek aut, takových, které si pořizovaly mladé rodiny a které si tak vychovaly další generaci zákazníků.

Haizhen Lin, Jonathan D. Ketcham, James N. Rosenquist a Kosali I. Simond (pdf) názorně ukázali, jak finanční problémy mohou člověka doslova zdeptat; zejména starší občany, kteří většinu svých aktiv drží ve formě nemovitosti. Podívali se na vývoj jejich tržních cen mezi lety 2006 a 2009, kdy došlo k značnému propadu a zároveň na vývoj předpisů na antidepresiva. Na rozdíl od jiných léků, antidepresiva přesně v daném období zažily obrovský růst užívání.

Vývoj cen nemovitostí (přerušovaná linka) a prodej antidepresiv (plná linka).

Sněz co zmůžeš a zaplať pak

„Sněz-co-zmůžeš“ restaurace i v Česku získávají na popularitě. Jejich podnikatelský model je vcelku prostý: možností neomezené konzumace jídla přilákat velké množství zákazníků a docílit vysokého obratu. Vysoké náklady na potraviny pak vyvažovat úsporami na zaměstnancích (zákazníci se obsluhují sami) a nápoji prodávanými se značnou marží.

Jelikož se obvykle za fixní cenu vstupu mohou strávníci nato oddávat bezmeznému obžerství, jsou zejména v USA sněz-co-zmůžešové obviňováni za epidemii obezity. Zákazníci totiž chtějí za své peníze získat maximum, takže se pravidelně přejídají. Sborově ignorují výchozí ekonomickou zákonitost, utopené náklady. Peníze byly vydány, takže by následnou spotřebu již neměly ovlivňovat. Každý by měl při sytosti přestat a v klidu se oddat trávení. Pohříchu většina hostů končí až s pálením žáhy a mají problém i vstát od stolu. A Češi bezesporu patří k národům, které v podobném stolování vynikají.

Co s tím a přitom zachovat spotřebitelskou atraktivitu těchto typů restaurací? Někdy k pošťouchnutí stačí opravdu málo, třeba změnit dobu placení.

Izraelští ekonomové pod vedením Gideona Yaniva (pfd) uspořádali experiment, v němž jedna skupina zákazníků sněz-co-zmůžešové sushi restaurace platila standardně před jídlem, druhá až při odchodu. Jinak byly podmínky pro obě skupiny identické, stejný výběr pití, jídla (hlavně pikantní tuňákové maki a lososové maki s avokádem, mimochodem), stejné prostředí.

Nejen, že členové druhé skupiny, platících až po jídle, snědli o 15 % sushi méně. Oceňovali i lepší zacházení, jelikož nebyli „nuceni“ platit při vstupu, což se může zdát jako projev nedůvěry restaurace, zda zákazník zaplatí. Nebyli hnáni touhou jíst tolik, aby se to „vyplatilo“. Když se cítili nasyceni, jednoduše vstali, zaplatili a spokojení odešli.