Vítězství neschopných úředníků

Nedotaženost schvalovaného služebního zákona ukazuje, jak nutně jej Česko potřebuje. Nechala by schopná, fungující organizace předložit projekt na svůj rozvoj, který je natolik vadný? Místo profesionalizace spíše zakořenění stávajících úředníků a jejich klientelistických vazeb, chybějící systém odměňování, měření produktivity či prokazování vědomostí. Všechny námitky jsou vážné, nejnešťastnější je však ustanovení, že za vedoucí úředníky budou moci být jmenováni jen nižší úředníci.

"Vy víte, že mne nenapadlo nikdy nic nového!" Toť obhajoba své nejdůležitější vlastnosti od sira Humphreyho Applebyho, tajemníka ministerstva pro administrativní záležitosti z legendárního seriálu Jistě, pane premiére. Tvůrci služebního zákona jej zjevně měli za vzor. Mechanismus, při němž lidé řídící stát budou vybíráni prakticky jen z byrokratického kultu v závislosti na senioritě, neodvratně povede k tomu, před čím Humphreyho šéf, ministr Jim Hacker, varuje: "Místo, aby nám tady vládla řada mladých, schopných a energických lidí, řídí tuhletu zemi unavení, cyničtí pětapadesátníci, kterým jde jen o klid."

Kde všichni berou, čestní povýšeni nejsou

Přijímání nových zaměstnanců tkví v ohodnocení jejich kvalit. U některých vlastností to lze snadněji, u jiných skoro vůbec. Najímající člověk, byvší sám najat či povýšen kvůli své určité vlastnosti, se zaměří právě na ni, protože je schopen ji nejlépe ohodnotit. Ví-li to zájemci o práci, přizpůsobí své dovednosti a chování právě této vlastnosti. Studie (pdf) skutečně ukazují, že jsou tak postupně přijímáni pracovníci, kteří se podobají svým šéfům, nikoliv takoví, kteří by mohli být nejproduktivnější. Pakliže se vedoucí pracovník do své pozice dostal kvůli známostem, bude vyhledávat sociálně zdatné než odborně způsobilé podřízené. Je-li manažer nakloněn k úplatkům, shromažďuje pod sebou oportunisty s morální flexibilitou. Organizační kultura postupně zamrzá, jelikož všichni k problémům přistupují stejně (špatně).

Ilustrující v tomto bodě je vývoj personalistiky od 70. let v amerických a evropských firmách, když nábory vedoucích zaměstnanců začaly provádět téměř výhradně personální oddělení či agentury. Leč personalisté pochopitelně nevynikali odbornými či technickými znalostmi, proto z řad jinak podobných kandidátů preferovali ty, u kterých nalezli povědomé obchodní či jiné, "měkčí" dovednosti (ideálně obchodní titul, MBA, což je i důvod jeho soudobého rozšíření v USA). Do vedení se dostávali lidé spíše s obchodními, "business" schopnostmi než ti, kteří rozuměli vlastní činnosti firem. I když bylo od této praxe postupně upouštěno, takto povýšení manažeři dále pokračovali v náboru lidí, které byli schopni ohodnotit – což, opět, dokázali spíše u obchodních než u odborných, technických znalostí. Odborně zdatní jsou tak dále vylučováni, měkčí, ekonomické obory studia prosperují a společnostem vládnou ryzí manažeři.

Povyšování nejméně schopných

Složitě hodnotit, jaká je současná personální situace na ministerstvech a úřadech v Česku. Upřímně se omlouvám výjimkám, ale naše nejvyšší státní správa se opravdu nezdá být prototypem organizace, kde zůstávají a jsou povyšováni schopní odborníci. Prosperují lidé jiných kvalit. V organizační ekonomii na to dokonce existuje pojem: Dilbertův princip – dle známého komiksu Scotta Adamse, který tvrdí (jistě s nadsázkou), že povýšení do manažerské pozice je přirozený způsob, jak se odstraňují blbci z produktivních činností.

Dilbertův princip teoreticky nastává v organizacích, v nichž střední management plní zejména servisní, administrativní roli a reálné výstupy jsou tvořeny zaměstnanci (obvyklý to případ veřejné a státní správy). Tito experti jsou na svých pozicích nepostradatelní, a proto je nelze povýšit. Necítí-li se ohodnoceni či je organizace frustruje, odcházejí. Ne-až-tak-schopní zaměstnanci, eufemisticky řečeno, kariérně prospívají, stávají se šéfy a, jak popisuje Adams, jejich prací je "zařizovat občerstvení a řvát na lidi, aby plnili své úkoly – prostě dělají ty nejprostší úkoly."

Jistě, pro ně je stávající návrh služebního zákona požehnáním, a proto jej možná přes "své" politiky do Parlamentu protlačili. Chceme, aby bylo uzákoněno pravidlo, aby se z těchto – a jen z těchto – lidí rekrutovali budoucí nejvyšší státní úředníci? 


Psáno pro Hospodářské noviny.

Přátelství přirozeným výběrem?

Fráze "máš ve mne přítele" získala nyní díky práci Nicholase Christakise a Jamese Fowlera (pdf) svůj doslovný význam, když bylo zjištěno, že genofond našich přátel či kamarádů je nám v mnohém podobný – do té míry – že by mohli být našimi vzdálenými bratranci či sestřenicemi.

Přátelé jsou si často podobní – vzhledem, zájmy či povahou – což málokoho asi šokuje. Velmi odlišní lidé by spolu nevydrželi. Kamarádství a přátelství vznikají na středních či vysokých školách, kam se selektují nadšenci do určitých oborů. Studují-li stejný obor, dají se očekávat i obdobné zájmy. Přátelé dále i sdílí mnoho stránek života. Chodí nakupovat do podobných obchodů, rozhodují se zhubnout či se nechávají stříhat u stejného kadeřníka, skutečně proto nepřekvapí, že se začnou navzájem podobat.

Christakis a Fowler porovnáním genů 1.932 lidí a 1.367 přátelských párů mezi nimi však dokázali, že spřátelení dvou lidí nemusí být dáno jen takto "zvenčí", prostředím, ale že lidé, kteří jsou si geneticky podobní (a nejsou přitom příbuzní), mají větší pravděpodobnost, že se stanou přáteli.

Graf ukazuje "koeficient příbuznosti" mezi člověkem a jeho přítelem (modrá) a náhodným cizincem (oranžová). Přátelé mají vyšší (pozitivní) koeficient příbuznosti než cizinci zhruba na stejné úrovni, jako kdyby byli našimi bratranci či sestřenicemi ze 4. kolene.

Detailní analýza ukázala, že nejvyšší podobnost mezi přáteli je u genů kódující zpracování pachových vjemů, čichu. Přátelům jednoduše ne/voní stejné věci. Slabší podobnost byla nalezena i u metabolizmu tuků. Obé naznačuje, že jim ne/chutnají podobná jídla.

Naopak vyšlo najevo, že geny odpovědné za imunitní systém jsou u přátel poměrně odlišné (tj. rozdílnější než u náhodných cizinců). Evolučně je navýsost pochopitelné, aby často spolupracující jedinci nebyli náchylní na stejné infekce. Naši přátelé tímto – do jisté míry – vystupují jako první hradba před nemocemi. (Již dříve bylo přitom dokázáno, že jsme sexuálně přitahování k jedincům opačného pohlaví, jež mají odlišný imunitní systém – potomci takového páru pak mají silnější imunitu).


Psáno pro Vesmír.

Co o úžasných zaměstnancích vypovídá analýza kadetů West Pointu

Mladí učitelé jdou na školu, protože je baví učit, diskutovat se studenty, a proto i za mrzký peníz odvádějí úžasnou práci. Pro další, neschopné nalézt jiné uplatnění, zůstalo školství poslední štací a jejich hodiny jsou k nerozeznání od hospodského tlachu. Plat seniorních učitelů je násobně vyšší než mladších a vůbec nezávisí na jejich pedagogickém výkonu. Někteří z nich již dávno ztratili učitelské nadšení a do školy si chodí zejména pro výplatu. Jejich hodiny jsou synonymem ztraceného času. Ač jsou popisy v mnohém karikaturami, ilustrují, že závislost výdělku či společenské prestiže a podávaného výkonu není jednoznačná, někdy může být dokonce opačná.

Amy Wrzesniewskia s kolegy (pdf) na kadetech prestižního amerického West Pointu prozkoumali, nakolik různé motivace hrají roli na armádním ("pracovním") úspěchu. Z detailního šetření nováčků odvodili, zda šli na West Point kvůli upřímné touze stát se dobrými vojáky a veliteli – tedy měli pravou, vnitřní motivaci. Nebo protože je k tomu přiměla spíše ekonomická situace (ač jde o výběrovou školu, školné je často odpouštěno) či vyhlídka vyššího platu a statusu či kvůli rodičům – měli tedy spíše vnější, tzv. instrumentální motivaci. (Pozn.: o vnitřních a vnějších motivacích je i tento text.)

Po 5 letech, minimální době, po kterou kadeti musejí v armádě sloužit, a poté každoročně po 14 let bylo sledováno, jak si jednotliví vojáci vedou. I při zvážení faktorů jako prospěch na střední škole, bohatství rodičů, věk či rasa se potvrdilo, že vojáci hlavně s vnitřní motivací akademii s větší pravděpodobností dokončili. Rovněž zůstali v armádě déle, resp. ji neopouštěli kvůli nabídkám z businessu a mnohem rychleji bývali povyšováni, což ukazuje na jejich mimořádné odhodlání a schopnosti.

Pravděpodobnost brzkého povýšení v závislosti na intenzitě instrumentálních motivací (čím nižší index, tím méně pro vojína znamenaly). V grafu je závislost zdůrazněna nanesením vnitřních motivací – tj. v jakém kvantilu se jejich držitel nacházel (modrá linka, nejvyšší 95%, červená linka 50% a žlutá linka 5%). Jednoduše řečeno, čím více pro kadeta znamenala služba (vysoká vnitřní motivace) a čím méně peníze (nízká instrumentální motivace), tím vyšší pravděpodobnost povýšení má.

V životě jde vždy o mixy vnitřních a materiálních motivací. Lékaři uzdravují a mívají i vysoké platy, servírka, která úžasně obsluhuje, si odnese i vyšší spropitné. Výsledky studie zdůrazňují, že vidí-li lidé ve své práci smysl, jehož naplňování je uspokojuje, odvádějí úžasné výkony. Ztratí-li tento smysl, sami nebo kvůli chybám v organizaci či neschopnosti vedení, nahradit je lidmi, kteří práci dělají jen kvůli penězům, nejde zcela.


Psáno pro Vesmír.

Proč by investoři měli jezdit do Horní, Dolní

Základní předpoklad forenzní ekonomie je vcelku prostý, "lidé se nakonec vždy prásknou sami". Tají-li člověk něco, chová se v určitých situacích jinak, než kdyby neměl co skrývat. Třeba, konají-li se setkání nájemníků domu pravidelně v pondělí večer a najednou je předsedou přesunuto na 10:00, měli by pozvaní minimálně pozvednout obočí a z práce si přece jen odběhnout. Změna času totiž může naznačovat, že někdo chce omezit účast hlasujících a má k tomu nejspíše své důvody (třeba pronájem společného sklepa svému příbuznému).

David Yermack a Yuanzhi Li (pdf) si podobnou otázku položili ve velkém. Proč některé firmy pořádají valné hromady svých akcionářů nikoliv v místech svého sídla či ve velkých městech, ale v obcích stovky kilometrů vzdálených, bez pořádného přístupu k letišti či dálnici a někdy i v nekřesťansky ranní či pozdní hodiny.

Valné hromady, které se konají velmi časně (před 9:00) či pozdě (po 16:00) jsou, jak patrno, spíše vzácností. Potvrdilo se ale, že přesně v těchto časech je účast akcionářů a dalších zainteresovaných osob nejnižší, což dává větší moc manažerům prosadit svou agendu.

Analýza 9.616 ročních valných hromad 2.342 amerických firem konaných mezi lety 2006 a 2010 potvrdila, že firmy najednou svolávající valné hromady do vzdálených lokalit vykazují v následujících obdobích mnohem horší tržby a zisky, což se promítá i do následného poklesu cen jejích akcií. Zjištění ukazuje, že manažeři informace o špatném výkonu firmy již mají a ve snaze pozdržet provalení špatných zpráv, zvolí vzdálenější lokaci valné hromady.

Na odlehlejší valné hromady mnoho akcionářů, novinářů či jinak motivovaných osob nedorazí. Manažeři nejsou konfrontováni s nepříjemnými dotazy a nemusí odkrývat hrozící problémy. Valná hromada proběhne dle jimi připraveného scénáře. Překvapivé je jen to, že akcionáři tento zastírací mechanismus stále neodhalili. V době, kdy firma zveřejní neobvyklé místo a čas valné hromady se totiž cena akcií výrazně nemění.


Psáno pro Vesmír.

K. Marx: Altruista a moře, sobec a jezero

Proč obyvatelé některých regionů jsou nápomocní a ochotní obětovat svůj čas a zdroje pro druhé, třeba i naprosté cizince, zatímco jinde si každý hledí jen sám sebe? Proč v některých městech lze nechat opřené kolo bez strachu z krádeže a jinde nemůžete důvěřovat ani hlídači parkoviště? Uri Gneezy, Andreas Leibbrandt a John List (pdf) k záplavě možných důvodů nyní dodali i experimentální potvrzení marxistické teorie – za vztahy mezi lidmi mohou jejich způsoby obstarávání materiálních statků.

Subjekty experimentů byli brazilští rybáři z dvou blízkých vesnic. Obcí jinak velmi podobných, až na odlišné metody lovu ryb. Rybáři z vnitrozemí vlastní malé loďky a osamoceně loví na jezeře. Jsou závislí jen na sobě a o úlovek se dělí toliko se svou rodinou. Vesničané žijící u moře naopak užívají větší lodě pro dva až osm rybářů. Při lovu jsou na sobě závislí – kvůli značným vlnám, mnohem hmotnějším sítím i rybám by jedinec lov nezvládl. Přijít domů s úlovkem vyžaduje, aby si rybáři vzájemně pomáhali a kolegy se sklonem k zahálce napravili či z posádky jednoduše vyloučili.

Mapa vesnic, v obdelníku vlevo nahoře žijí rybáři lovící na jezeře. V obdelníku vpravo dole žijí rybáři vyjíždějící na moře.

Přes tři sta rybářů původem z obou vesnic sehrálo několik ekonomických pokusů o reálné peníze. Hry sledovaly jejich důvěru, ochotu rozdělit se o zhůry získané peníze či přispět na charitu. Dále i ochotu přispět na společné dílo či tendenci podvést kolegu, naskytne-li výhodná příležitost. Z výsledků všech experimentů přesvědčivě vyplývá, že při lovu spolupracující, "mořští", rybáři druhým lidem více důvěřují, sami jsou považováni za důvěryhodnější, jsou i ochotnější se dělit a méně podvádějí druhé.

Výsledky jedné her – "na důvěru". První hráč, "investor", získal 5 brazilských realů (asi 50 Kč, což je zhruba dvoudenní průměrný příjem) a mohl se s nimi podělit s druhým anonymním hráčem, "správcem". Investorem poslané peníze byly cestou k správci ztrojnásobeny. Správce pak mohl (ale nemusel) poslat zpět investorovi část takto získaných peněz. Hra tímto měří jak důvěru v druhé, jejich důvěryhodnost, tak ochotu splatit projevenou důvěru zpět (graf níže). Jak patrno, rybáři z jezera (černé sloupce) v pozici investora posílali mnohem méně, než rybáři z moře (šedé sloupce)...

Částky posílané správcem zpět (vertikální osa) v závislosti na částce poslané investorem (horizontální osa). Opět je patrno, že rybáři z jezera (černé sloupce) vracejí investorům zpět mnohem menší sumy než rybáři z moře (šedé sloupce).

Fakt, že způsob obživy, resp. forma produkce, ovlivňuje, jak se k sobě lidé chovají – jejich kulturu – dokazuje i zjištění, že ženy z obou vesnic se v experimentech chovaly naprosto stejně. Ženy se totiž rybolovu neúčastní.

Mezi vesnicemi rovněž nedochází k výrazné migraci obyvatel, která by mohla způsobovat, že sobečtější jedinci by si vybírali život u jezera a vstřícnější lidé by se stěhovali k moři. Zdá se tedy, že tlak na spolupráci v práci vede k přijetí vnitřní normy chovat se k ostatním vstřícně a tato norma pak obecně vede chování člověka i v jiných situacích.


Psáno pro Vesmír.

Než přemýšlet, to raději elektrický šok

Dle jedné ankety z USA netráví čtyři pětiny respondentů denně ani malou chvilku přemýšlením. Myšleno tedy coby kratochvílí. Sednout si a koncentrovaně se vnořit do vzpomínek, představ o budoucnosti své a bližních či bez omezení fantazírovat. Jde o prazvláštní zjištění. Náš druh se vymezuje právě jako bytosti myslící, ale dojde-li na něj, zdá se, že se mu snažíme všemožně vyhnout. Preferenci dělat něco než nic-jen tak přemýšlet, potvrdil nyní v 11 různých experimentech i Timothy Wilson s kolegy (pdf a doplňkové materiály).

Studentům dali možnost zbavit se všech "rušivých" podnětů: telefonů, počítačů, ale i tužky a papíru a umožnili jim být jen se svými myšlenkami v prázdné místnosti. I když sezení trvalo od 6 do 15 minut, většině participantů se zážitek nezamlouval. Přiznávali, že nedokázali zaměřit pozornost, že jejich mysl jen bezcílně vandrovala. Mohlo však jít o umělost prostředí laboratoře, která neumožnila lidem být přirozeně sami sebou. Experiment byl proto zopakován i u participantů doma, kde se měli opět zbavit všech stimulů, kliknout na odkaz na webu a potom už jen přemýšlet. Výsledky jsou obdobné, 32 % z nich zcela selhalo. Nevydrželi a pustili si hudbu, zkontrolovali mobil či jednoduše odešli. Ostatním, jež vydrželi v hájemství svého myšlení, se významně zhoršila nálada.

V posledním pokusu se výzkumníci subjektů nejdříve vyptávali, kolik jsou ochotni platit za různé příjemné zážitky (prohlížení fotografií) či za vyhnutí se nepříjemnostem (zažít elektrický šok či poslouchat vrzavý zvuk). Ti, kteří byli ochotni vyplatit se z protivností, mohli jít nato přemýšlet do prázdné místnosti. Tam byl nově připraven i stroj na elektrické šoky. Participantům bylo řečeno, že jej mohou ignorovat, ale i využít, kdykoliv budou chtít. Dvě třetiny mužů jej alespoň jednou spustili (nepočítaje v to jedince, který do sebe za čtvrthodiny pustil proud 190krát). Být jen se svými myšlenkami bylo zjevně natolik odpudivé a neuspokojující, že si lidé začali raději ubližovat. A to dříve uvedli, že zaplatí, aby se takové zkušenosti vyhnuli.


Psáno pro Vesmír.

Když lišky a ježci hádají budoucnost... a o olizování otroků

Proč vlastně nikdo nepředpověděl pád Sovětského svazu? Nemůže náhodou i teď na Ukrajině všechno dopadnout úplně jinak, než se nám momentálně zdá? A pokud ano, má smysl naslouchat všem těm expertům, kteří k nám denně mluví z televize? Kdybychom dali na radu amerického statistika Nate Silvera, pak téměř nic jiného není větší ztrátou času. Proč, vysvětluje ve své pozoruhodné knize Signál a šum, která právě vyšla v českém překladu.

Knihu Signál a šum od Nate Silvera vydala letos Paseka.

Začněme proroctvím: je nesporné, že česká ekonomika utěšeně roste, příští měsíc tedy můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti až na 6 %. Jestli moje předpověď vyjde, budu za hvězdu: vždyť se mi podařilo predikovat budoucnost, kterou nikdo jiný nehádal! Stanu se možná stratégem významné banky, nebo alespoň dobře placeným poradcem nějakého vysokého politika. Nebo selžu a… nestane se vůbec nic. Krom toho, že potvrdím jednu z nejdůležitějších analýz, která ve společenských vědách existuje: hodnota expertů v předvídání budoucnosti je téměř nulová. Autorem studie, jíž se to podařilo prokázat, je Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley, kterého – ač původem psychologa – vždy fascinovalo, jak nepřesné předpovědi odborníků jsou. Přesto stále komentují a radí. (I komentář je predikcí. Věta "honba za vysokým výdělkem nás nenaplňuje" je předpovědí, že bohatnutí nevede k životní spokojenosti – teze, která nemá oporu ve faktech.)

Tak básnil Archiloch

Aby Tetlock dokázal, že nejde jen o jeho osobní averzi k "mluvícím hlavám", po jedenáct let systematicky sbíral prognózy expertů z univerzit, médií i konzultantských firem. Předpovědi se týkaly velkého množství problémů 80. a 90. let – od vzniku či ukončení válek, přes odtržení Québecu od Kanady až po vývoj nezaměstnanosti. Shrnutí jeho práce již z úvodních řádků můžete tušit: bez ohledu na profesi, zkušenosti či oblast předpovědí (ekonomika, domácí či zahraniční politika) byla přesnost odborníků na úrovni hodu mincí.

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za "nemožné", se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina "absolutně jistých jevů" realitu nikdy nepotkala. Nejmarkantnějším selháním bylo ryzí překvapení z rychlého a téměř nenásilného rozpadu SSSR – průběh dějin, jež nepředpověděl vůbec nikdo. Informace přitom byly dostupné: rostoucí averze podrobených národů a stejně tak i frustrace Rusů z dotování satelitních republik; finanční vyčerpání Sovětů afghánskou válkou, technologické zaostávání a nefungující státní správa, to vše při každoročním propadu ekonomiky, dvouciferné inflaci a Gorbačevově uvolněné politice...

Tetlock ve své analýze identifikoval i dvě třídy expertů, dle fragmentu básně řeckého básníka Archilocha: "zná liška mnoho, ježek jedno, velké však." Odborníci-lišky měli široký záběr, mluvili spíše o datech a faktech, než o teoriích a aplikovali mnoho přístupů. Odborníci, kteří věřili, že svět ovládají velké principy (nikoli nepodobné přírodním zákonům), a kteří se je snažili neustále uplatňovat – byli ježkové.

Lišky se ukázaly coby mnohem lepší prognostici, předpovědi od nich alespoň někdy seděly. Naproti tomu předpovědi ježků byly katastrofálně neúspěšné, přesto však mnohem populárnější. Dokonce platí, že čím častěji expert vystupuje v médiích, tím chybnější jeho názory jsou. Většina televizních diváků a čtenářů novin totiž vyžaduje jasné odpovědi – doménu ježků: Vstup do EU nám prospěje; Babiš je politik, který Čechy pozvedne; Rusko je zlo, napadne proto východní Ukrajinu.

Sexy šum

Americký statistik Nate Silver, který se proslavil úspěšným systémem pro predikci produktivity hráčů amerického baseballu, navazuje na Tetlockův výzkum ve své knize Signál a šum. Třebaže pasáže o baseballu, pokeru či americké politice mohou na českého čtenáře působit odtažitěji, dočtete-li ji, zcela promění způsob, jakým vnímáte informace. Silver totiž přesvědčivě ukazuje, že oblíbené, jasné a především nekompromisní názory jsou obvykle informačním šumem.

Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. Silver si přitom podobně tvrdé odsudky může dovolit. Jeho predikce se v několika posledních amerických prezidentských i senátorských volbách potvrdily.

Uvažte, že předpoví-li někdo nárůst výběru daní o 40 miliard v důsledku úpravy zákona (jako před časem Miroslav Kalousek), tvrdí, že má model, který na miliardu přesně predikuje, jak bude vypadat znění účinné novely, celkový vývoj hospodářství, reakce poplatníků, účinnost finanční správy a další myriádu faktorů, které tuto částku ovlivní. Analogické liščí-silverovské prohlášení by mohlo znít: "Předpovídám s 90 % pravděpodobností, že nárůst daňové zátěže bude mezi 25 až 55 miliardami. Ovšem, za předpokladu, že zákon bude platit v zamýšlené podobě a vývoj hospodářství a chování většiny ekonomických entit se nezmění; to se však dá očekávat jen s desetiprocentní pravděpodobností." Moc sexy to nezní, že? Média tedy raději odvysílají rezolutní, i když zcela obskurní výrok, než komplikovanější vyjádření, které se ale snaží mnohem realističtěji vykreslovat budoucnost.

Raději postrašit, než naštvat

Prototypem zaměření se na šum místo na signál je finanční krize roku 2008. Silver nejdříve zpochybňuje rozšířenou mantru, že událost katalyzovanou splasknutím realitní bubliny "nikdo nepředpověděl". Stačil prý pohled do novin. V roce 2001 jen v osmi článcích najdeme slova "hypotéční bublina", o čtyři roky později už frekvence sousloví narostla na 3 447 zmínek, tedy skoro deset každý den. Pravdou však je, že většina finančních institucí stále predikovala růst ekonomiky odvolávajíc se na růst investic, zakázek, dobré burzovní indexy, spotřebitelskou důvěru či technologické inovace. Přitom signál – pravá příčina běhu věcí – byl vysílán odjinud (Silverův příspěvek však v této oblasti nepřináší mnoho nového či objevného a motivovaný český čtenář získá více vhledu od Michaela Lewisea jeho knihy Big Short – V útrobách stroje zkázy, či z Talebovy Černé labuti).

Zájem na chybných predikcích se však netýká jen finančních věštců. Dobře je dokumentováno třeba i přestřelování deště u meteorologů. I když je jejich úspěšnost u třídenních předpovědí poměrně vysoká, u dešťů to neplatí. Předpovídají-li, že příští den bude pršet s třetinovou pravděpodobností (prší v jednom ze tří dnů, před kterými takovou předpověď vydali), ve skutečnosti je šance na déšť mnohem menší, asi desetinová.

Motivací predikční chyby patrně je, že očekávají-li posluchači jasno a pak zmoknou, meteorologům nadávají. Naopak, nevyplnění deštivé předpovědi a prožití krásného dne berou spíše jako příjemné překvapení. Meteorologové tomu říkají "přimokření". Bezpečnější je prostě lidi postrašit než naštvat. 

Jak patrno, v českém překladu jsou osy grafu bez vysvětlení obráceny (značí tedy, že při 10% předpovědi pršení, ve skutečnosti prší v cca 22 % dnů). Jde o náznak, že čeští meteorologové mohou spíše "přisušovat" kvůli zahrádkářům, které příjemně překvapí spíše déšť?

Když jsme u toho strašení: Češi s toliko základním vzděláním (zejména Romové) mají očekávanou dobu dožití o 17 let kratší (!) než vysokoškoláci. Jde o vůbec největší propast mezi všemi zeměmi OECD a platíme za ni růstem výdajů na zdravotnictví a obrovskými ztrátami produktivity. Proč umírají tak brzo? Podle mínění většiny respondentů jedné anonymní ankety je na vině jejich "impulsivita, hloupost či nevychovanost" – jsou častěji závislí na alkoholu či nikotinu, hůře se stravují, ignorují prevenci a svou budoucnost, proto nedosáhli na vzdělání a ani na vyšší věk. Popř. se objeví odkazy na těžkou práci, nízký příjem a nedostupnost kvalitnější zdravotní péče.

Rozdíl v době dožití třicátníků mezi nejvzdělanějšími (vysokoškoláci) a nejméně vzdělanými občany (absolventi toliko základního vzdělání) jednotlivých zemí OECD v rozdělení dle pohlaví; dle OECD (2013).

Alternativní vysvětlení stejných dat – kvůli horšímu zdraví zůstali tito lidé ve škole pozadu (a proto mají nízké vzdělání i příjem a životní prohry pravděpodobněji tlumí drogami), napadne menšinu. Zdá se to být neúčelný spor o prvotnosti vejce nebo slepice, obě vysvětlení ale nabízejí odlišné predikce a potenciální řešení. Může-li za špatné zdraví populace nízká vzdělanost, stát by měl převést zdroje ze zdravotnictví do školství, jelikož tak za stejnou sumu zajistí občanům delší a kvalitnější život. Naopak, může-li za nízkou vzdělanost špatný zdravotní stav dětí, peníze by měly proudit opačně. A někdy může být rozhodujícím faktorem něco zcela jiného, naprosto nečekaného.

Muž, který olizoval otroky

Roland Fryer a David Cutler (pdf), harvardští ekonomové, dlouhodobě zkoumají podobný problém – proč černošští obyvatelé USA umírají na oběhová onemocnění mnohem dříve než jejich spoluobčané. I když zvážili různou kvalitu zdravotní péče a fakt, že černoši mívají mnohem nižší vzdělání i příjem a jejich životospráva je také horší, než u bílých Američanů, stále nemohli vysvětlit jejich vyšší úmrtnost.

Fryer pak jednoho dne narazil na příručku pro manažery, která byla určena kapitánům obchodních lodí v 18. století a radila jim, jak nakupovat otroky v Africe a dovézt je do Ameriky v dobrém zdraví. Fryerovu pozornost upoutala rytina, v níž upravený, civilizovaný Angličan, kapitán, olizuje tvář statného černocha, který je jinak zakryt jen bederní rouškou. Proč to dělal?

Rytina z Chambon, Le Commerce de l'Amerique par Marseille (Avignon, 1764), převzato z Cutler, Fryer (2005).

Zaoceánské cesty byly těžko představitelným martyriem. Množství otroků během nich zemřelo, přičemž nejsilnějším zabijákem byla dehydratace. Zajistit dostatečné zásoby pitné vody téměř nešlo. Panovalo-li cestou sucho, vody nebylo dostatek ani pro námořníky, natož pro "lodní náklad". Někteří lidé však dokáží zadržet více soli než jiní. A jelikož sůl v těle na sebe váže vodu, takto vybavení dokáží přežít, i když trpí nedostatkem tekutin delší období.

Angličana-otrokáře při olizování černochů tedy (patrně) vedl ziskový motiv – identifikovat jedince, kteří jsou "slanější". Takoví plavbu spíše přežijí a on může dovést více pracovní síly do kolonií... V průběhu staletí byli tímto mechanismem selektováni do Ameriky černoši s fyziologickými předpoklady pro vyšší koncentraci soli v těle. Vlastnost, která jim umožnila přežít transport, však jejich potomkům nyní systematicky zvyšuje krevní tlak a znásobuje riziko, že zemřou na oběhové problémy.

Fryerovu a Culterovu domněnku podporuje podobná nerovnost v úmrtích obyvatel Karibiku, kde černoši – taktéž potomci otroků dovezených z Afriky – trpí více než jiní obyvatelé právě hypertenzí. Nemocí, která mezi černochy žijícími v Africe tolik rozšířená není. Teorie stojí na mnoha předpokladech, jež se mohou ukázat falešné (třeba vztah koncentrace soli a vody v těle a jejich dopad na oběhové komplikace není jednoznačný). Ukazuje však, že i kdyby vláda USA narovnala míru vzdělanosti, příjmů a přístupu k zdravotní péči mezi bílými Američany a černochy, beztak by problém jejich rozdílné úmrtnosti nemusela vyřešit – jelikož důležitá příčina může být jednoduše jiná, neodhalená a nezvážená.

Nejlepší odpověď: nevím

I když o otrocích Nate Silver nepojednává, v řadě podobných kontextů vzpomíná teorii chaosu, populární myšlenku Edwarda Lorenze, která tvrdí, že v určitých systémech i triviální změny fatálně ovlivní vývoj. Lorenz s kolegy na toto poznání přišli náhodou, když v 70. letech vytvořili program na predikci počasí, který přes počáteční úspěchy vykazoval zvláštnosti. Když do něj vložili opakovaně stejná data, výsledky se diametrálně lišily: někdy vycházela jasná obloha, jindy intenzivní bouřka.

Při kontrole programu Lorenzův tým odhalil, že do jednoho jediného sektoru meteorologické mapy, nejsou dávána úplně stejná data, ale čísla omylem zaokrouhlovaná na tisíciny, místo atmosférického tlaku třeba 29,5168 se zadalo 29,517. I takto malinkatý rozdíl dokázal diametrálně změnit předpověď. Komplexní systémy totiž mají paměť. Působení určitého jevu nemizí, ale ovlivňuje ostatní složky. Pakliže existuje nespočet provázaných složek, i malý efekt se může velmi rychle znásobit. Poeticky řečeno tak může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit, že později na amerických planinách vznikne tornádo.

Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více. Mnoho dat o řadě jevů navíce jednoduše nemáme a předpovědi z nekvalitních dat se blíží spíše magii. Predikce některých fyzikálních jevů – zemětřesní či budoucí teploty Země, ale zejména společenských jevů (nastání teroristických útoků, volební úspěch strany či sportovního týmu), nikdy nebudou zcela přesné, ale vždy spíše probabilistické a dané řadou předpokladů.

Pakliže někdo přesto stále hádá přesnou budoucnost, která nás nemine, zeptejte se vždy kolik je ochoten z vlastních peněz dát do banku na to, že jeho predikce vyjde. Většina odborníků není ochotna na svá slova vsadit ani pár stovek. Proč byste měli obětovat byť jen trochu svého času, a poslouchat je?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Jak vyrovnat nerovnosti ve vzdělání? Pohybem…

Ne, že by ji skutečně někdo respektoval, ale každý asi zná poučku, že po delším učení, čtení či jiné mentální práci by si měl alespoň chvíli zacvičit. Jelikož pozornost a soustředěnost snadno ochabují, krátká fyzická aktivita znovu rozproudí krev a nabudí do další činnosti. Cvičení také umožní přetnout neproduktivní smyčky myšlení, do kterých se tu a tam mysl zamotá. Michele Tine (pdf) nově otestovala, jak 12 minutové cvičení dokáže u studentů zlepšit schopnost soustředit se a rozumět textu. Potvrdila, že i takto krátké cvičení má velmi významný efekt. Tak výrazný, že dokáže narovnat výsledky mezi studenty ze vzdělaných, bohatých rodin a těch z chudých domácností.

V USA, podobně jako v Česku, dosahují sociálně znevýhodnění studenti zhruba o 40 % horších studijních výsledků, jsou vzácněji přijímáni na vysoké školy a častěji z nich odcházejí. Již dlouho je argumentováno, že nejde jen o důsledek jejich horší inteligence, ale spíše ostatních faktorů, které se s chudobou pojí. Chudší žáci žijí ve větším stresu, běžné problémy jsou pro ně složitější, rodiče je natolik nepodporují či volí extrémů cukru či biče (a spíše toho druhého). Pozornost chudších studentů tak snáze sklouzává od učení.

I tento výzkum potvrdil, že chudší studenti se problematičtěji soustředí a hůře chápou text. Krátká fyzická aktivita však tento handicap dokázala odbourat. Ač pohyb obecně vedl k zlepšení, které přetrvalo minimálně dalších 45 min., u chudších studentů bylo zlepšení nejintenzivnější. Dostali se na úroveň spolužáků s mnohem zámožnějších rodin. Studie názorně ukazuje nejen důležitost rozcvičky, ale i jak vcelku triviální opatření dokáže udělat ze slabých studentů silné. (Pozn. pro mé studenty; od zimního semestru nabyde hodnocení "aktivita při cvičení" svého doslovného významu.)

Test soustředěnosti provedený u sledované, cvičící skupiny ("Experimental", plná linka) a u kontrolní, nicnedělající skupiny ("Control", čárkovaná linka) v rozdělení na studenty z chudých rodin ("Low-income") a bohatých rodin ("High-income"). Zjištěny byly výsledky před cvičením ("Pretest"), po cvičení ("Immediate Posttest") a po dalších 45 minutách ("Delayed Posttest").

Testy rozumění textu u kontrolní skupiny, která se před testem dívala na instruktážní video o cvičení ("Control Group") a u cvičící skupiny ("Experimenal Group") v rozdělení na studenty bohaté ("High-income Participants", světlé sloupce) a chudé ("Low-income Participants", tmavé sloupce).

Psáno pro Vesmír.

Zpráva čističů odpadních vod: Česko královstvím perníku

Zjistit, jak je v populaci rozšířeno užívání drog, není lehkým úkolem. Spotřeba je ve většině zemí odsuzována, někde trestná. Uživatelé nemají žádnou motivaci výzkumníkům své chování odkrývat. Ti, kteří se přesto svěří, mohou svou konzumaci bagatelizovat, jiní naopak přehánět. Nemluvě o tom, že si skutečné spotřebovávané množství nemusí ani uvědomovat, natož pamatovat. Christoph Ort s kolegy (pdf) se proto zaměřili na (skoro) neutajitelný důsledek konzumace a analyzovali odpadní vody v desítkách čističek v 21 zemích Evropy.

Potvrdili, kromě jiného, železný zákon ceny, kupř. nejdražší analyzovaná droga, kokain, byl nejvíce spotřebováván v nejbohatších regionech, v Amsterdamu, Londýně či Zürichu; v jižní a východní Evropě naopak minimálně. Z dat se dá odhadnout, že v evropských městech se každý den spotřebuje zhruba tuna této drogy, což znamená denní obrat trhu přes 4 mld. korun.

U metamfetaminu (pervitinu) je situace odlišná, ovlivňují ji spíše faktory nabídky. Vedení ve spotřebě udržují dvě republiky, Česká a Slovenská. Praha, České Budějovice, Bratislava a blízké německé Drážďany vedou žebříček perníkem nejpromořenějších měst (i když se zdá, že jeho spotřeba obecně klesá, u Čechů platí opak). Ani u metabolitů konopí nejsou české odpadní vody pozadu, když se umístily v první čtvrtině zemí, za notorickým favoritem, Nizozemím, a dále Španělskem a Francií.

I další výsledky jsou poměrně očekávatelné; spotřeba drog roste o víkendech a státních svátcích a ve větších městech je rozšířenější než na venkově. Výsledky jsou – překvapivě – velmi podobné těm, které byly získány dotazníkovými šetřeními.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů kokainu. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů metamfetaminu. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles. Jak patrno, na Prahu rozsah grafu nestačil; pro hodnotu 351 mg/1000p/d by musel být o polovinu delší.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů extáze. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles. V případě Utrechtu by graf musel být 60krát delší, aby zachytil maximální hodnotu (jde však o důsledek likvidace nespotřebovaných tablet házením do odpadu; nicméně stojí i za upozornění, že Utrechtská univerzita je největší v Nizozemí a jedná se o oblíbený cíl výměnných studentů v programu Erasmus).

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů konopí. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles.

Psáno pro Vesmír.

Jsme za špatného počasí pracovitější?

V zaměstnání bychom měli být zaujati především řešením pracovních problémů. Každý však důvěrně zná momenty, kdy jeho mysl začnou okupovat zcela jiné myšlenky; včerejší neshoda s přítelkyní, blížící se narozeniny otce nebo co dělat o víkendu.

Jooa Lee, Francesca Gino a Bradley Staats (pdf) zaspekulovali, jaký faktor může masově ovlivňovat takové vandrování mysli a univerzálně ničit pracovní morálku. Zacílili na počasí. I když příjemný, slunečný den může zlepšovat náladu a lidé by mohli pracovat produktivněji, otestovali opačný efekt – hezké počasí za okny odvádí pracovníky spíše k představám o tom, co by mohli venku dělat, kam zajít či s kým se sejít. Jejich produktivita pak trpí.

Výzkumný tým využil data o rychlosti vyřizování žádostí o hypotéky 111 bankovními úředníky jedné japonské banky. Jde o stereotypní činnost, při níž se do systému zadávají údaje o žadatelích a kontrolují se papírová potvrzení. Ukázalo se, že v sychravých, deštivých dnech byli v této činnosti bankéři významně rychlejší. Zhruba každé 2 cm srážek značily 1% zrychlení práce. Ač se to nezdá mnoho, při stu pracovnících to již znamená, že za hezkého počasí banka přijde o práci jednoho člověka každý jednotlivý den.

Takový výsledek však může být ovlivněn řadou faktorů, výzkumníci proto provedli i několik laboratorních pokusů. V jednom měli studenti zadávat data to Excelu. Někteří si před úkolem prohlíželi fotografie s lidmi účastnícími se venkovních aktivit a bavili se o svých nejoblíbenějších. Druhá skupina si měla povídat jen o fádních, každodenních činnostech. Někteří pak pracovali v deštivých, jiní ve slunečných dnech.

Rychlost zadávání dat u skupiny studentů, kteří se bavili o venkovních aktivitách (světlejší sloupce) a kteří se o nich nebavili (tmavé sloupce) při pracování za špatného ("Bad") a dobrého počasí ("Good Weather").

Právě a jen studenti, kteří pracovali za deště a nebyli vmanipulováni do úvah o venkovních aktivitách, byli produktivní. Z mysli ostatních Excel vystrnadily představy, co by mohli dělat jiného.


Psáno pro Vesmír.